Die x Yukihiro x Hide - Ani netušíš, co jsi způsobil. - část 2.

(Hideho dům)

Yukihiro

Yu se nadechne k odpovědi, ohledně jiných látek, než je alkohol. Nakonec se zatváří trochu klukovsky a pokrčí zlehka rameny. Hide ho s odpovědí přeběhne a on přikývne.

"Přesně. Jsou věci, které v běžném stavu mysli neuvidíme. Je potřeba tomu trochu pomoci." Doplní, protože tak to vnímá. Je to jiné opít se někde v čajovně anebo si tady dopřát rozjímání. Ne, že by se u toho občas nesmáli jak pitomci, ale to mu říkat nebude. Ještě by přišel o iluze. Co se dělo tady, tu i zůstalo. V očích se mu blýskne, když se na chvíli střetne s Hideho očima a jen mu těkne koutek nahoru. Při zmínce o Hideho věku taky mlčí. Ale moc dobře si pamatuje, jak při jednom jejich dýchánku zmínil velkou válku. V tu dobu se nehlídali ani jeden a možná se o něm dozvěděl mnohem víc, než kdokoliv jiný. Je za to rád a nemá potřebu to komukoliv vyprávět. Proč taky? Nejspíš je to hlavně Hideho zásluha, že věří v mnohem větší síly, než si kde kdo dokáže představit. Sám odstrojí koně, aby na sobě neměli příliš velkou zátěž, když se tu chvíli zdrží.

"Nerad přitahuju pozornost. Ještě by mi do vozu někdo naskákal, aby se taky pokochal tím, co tu všechno máš." Odpoví mu po svém a na Hideho reakci na alkohol se jen ušklíbne. Však on věděl, jak na něj. Tohle zabíralo vždycky, i když by toho nikdy nezneužil. Možná jen trochu. Pokud by kdy měl někoho označit za přátele, byl by to právě Hide. Nahlas to od něj však neuslyší, ani na smrtelné posteli.

"Rád, děkuji." Kývne hlavou na ten odpočinek a krátce střelí pohledem k Diemu, který tu reakci zdá se postřehl a domyslí si zbytek. Pochybuje, že by něco podobného šlo vůbec přehlédnout. Udělá několik kroků zpátky k nim a obočí mu jde pomalu nahoru.

"Samozřejmě." Málem neovládne uchechtnutí a pak se opravdu zasměje.

"Myslím, že by byli raději, kdyby ses nikdy nenudil." Prohodí pobaveně.

"Ale asi ti rozumím, kdo by je tu chtěl." Rozhlédne se a je znát, že tohle místo má opravdu rád. Ten klid a ticho, tedy když si odmyslí nadávání Hideho, když se mu něco nepovede. Málem by se usmál znovu.

"Už jsme se chystali." Protočí očima a popožene dlaní na bedrech Die, aby se usadil. Sám je obezřetnější a nejprve své místo řádně vyklepe. Ostatně takhle se nachytal minule.

"Vedl jsem ho těmi nejluxusnějšími cestami. Samozřejmě, že nepráší, víš, jak bych vypadal?" Je dokonale uvolněný, když je tady a ukazuje tak Diemu úplně jinou tvář, kterou měl možnost zatím jen zahlédnout. Sáhne do misky na nízkém stolku po kousku ovoce. Řádně si ho prohlédne, ale neshledá na něm nic závadného a tak si ho vlož mezi rty. Těkne očima mezi oběma a přemýšlí, proč si Hide Dieho tak prohlíží.

"Původním záměrem byla s největší pravděpodobností kastrace." Prohodí, jak kdyby se bavil o tom, že je tu skvělý vzduch.

"Byly až děsivě nepřesní a já byl rychlejší." Dodá ještě a rozhlédne se po Hideho domě.

"Nový mazlíček?" Zeptá se, když zaslechne hluk, který skoro zní jako by bylo něco mezi zástěnami.

"Jizva už je celkem hezká, rozhodně není zanícená, ale pořád příliš velká. Je zbytečné kazit tak výstavní stehna." Pozoruje už zase Hideho a snaží se z jeho tváře odhadnout reakci. Bylo to marné a stejně se tím bavil dost často.

"Tak jsem si říkal, že čistě jen z dobroty srdce s tím něco udělám." Trochu se protáhne, je na koně zvyklý a stejně má pocit, že má trochu ztuhlá záda.

"Nabízeli mi samozřejmě jiné možnosti, ale já jim řekl, že o ně nestojím." Tváří se vážně, i když je to jen další část jeho humoru.

"Viděl jsem práci některých a ne díky. To by mu vyšlo líp, kdyby mu tu nohu usekli." Pokrčí zlehka rameny, jak kdyby se ho to vůbec netýkalo. Nechce Die děsit a pro jistotu ho vyhledá očima, aby se podíval, jak se tváří a odhadl, jestli se mu tu pořád nelíbí nebo už je to lepší. Přistihne se, že mu na tom vlastně celkem záleží.

Die, Hide

Die už na to jejich schvalování drog nic neřekne, ale je to zajímavé sledovat, že zásadový Yukihiro není zase tak zásadový a má nějaké své hříchy. Pro sebe se pousměje a poslouchá rozhovor mezi nimi. Hide znovu pokrčí rameny. Vlastně vůbec nebyl lidumil. Celý život lidem pomáhal, ale neměl je rád. Vždycky ho hrozně milovali, když jim umíral dobytek nebo děti, ale jakmile se z toho trochu oklepali, byl pro ně nepřítel a někdo, komu se musel každý vyhnout. Bylo lepší, když neznali cestu k němu. On se vždycky nějak dozvěděl, že ho někdo potřebuje a pak se ocitl na správném místě, ale sem ať mu nikdo neleze. Yukihiro byl jeho přítel. Asi jediný… Yukihiro taky neměl rád lidi. Uměl si z nich vzít to, co sám potřeboval a tím to pro něj skončilo. Přišel, když chtěl a když nechtěl, byl ve světě. Když nechtěl Hide, jen se tu otočil a zase odjel. Pro Hideho vůbec plynul čas úplně jinak. Když neměl náladu, klidně ho nechal zmizet a další měsíce se tu nudil sám, tak dovedl být někdy protivný. Yukihiro ho nesoudil ani se neurážel. Naprosto si vyhovovali. Většinou si ale společný čas hodně užili. Jedno léto tu dokonce společně spravovali střechu. Trvalo to dva týdny. Yuki seděl do půl pasu nahoře a Hide popíjel dole a sem tam mu něco podal. Za to mu ale dobře uvařil a tak podobně… Byla výhoda mít dobré přátele. Jeden ale úplně stačí. Die se zatím rozhlíží okolo sebe a přemýšlí nad tím, proč mu Yuki na rovinu neřekl, kdo čarodějnice je nebo proč ho neuklidnil, že se s ní přátelí. To bylo zvláštní. Nesměl snad? Die teď stejně o všem ví a na všechno přišel. Nemá ale v plánu nic povídat. Chce přece zůstat s ním. Ušklíbne se nad luxusem cest. Pravdou ale bylo, že Yu z nějakých záhadných důvodů pořád vypadal, jako kdyby vylezl z lázní. Jeho vlasy se necuchaly, oblečení vypadalo docela čistě… určitě nějaké tohle kouzlo! Die by ho chtěl taky. Bedlivě ho sleduje, když si prohlíží ovoce a jakmile do něj kousne, taky si jedno vybere. Zato Hide vypadá, že jim nevěnuje pozornost a klidně by snědl i něco nahnilého. Jakmile dojde na kastraci, Die zčervená a Hide skoro vyprskne smíchy. Obočí má hodně vysoko. 

"No tedy… ty někomu ležíš v žaludku, když si dělali tolik starostí, namísto aby tě rovnou zabili." Okomentuje to. Die mlčí. Leží. To on ví. Jakmile uslyší ten divný zvuk a Yuki taky, honem se trochu poplašeně rozhlédne. Hide nastaví uši. 

"Jaký mazlíček? Já nic neslyším." Řekne zcela vážně, i když to byl rachot, jako když máte na střeše kunu. A to je velký hluk. 

"Ahá..." Vydechne zamyšleně Hide. 

"Tak tobě ta jizva překáží..." Pronese a samozřejmě chápe ty Yukiho zisky, ale nechápe jinou věc. Při té dobrotě srdce Hidemu cuknou koutky, zatímco Die se na Yukiho vyčítavě podívá. Když dojde na jiné možnosti léčení a v podstatě Hideho pochvalu, neřekne vlastně nikdo nic. Die se v žaludku tvoří obrovský ledový kámen, protože už se ničemu nevyhne a Hide ví, že je všechno jinak, než jindy. Z ničeho nic udělá Hide několik rychlých kroků směrem k Die. Ten sebou stačí jenom cuknout dozadu a opřít se o dlaně, jako by se chtěl odsunout co nejdál, ale Hide rychle trhne za látku yukaty, povolí ji a to samé udělá s kalhotami. Jsou skoro dole rychleji, než by se kdo stačil nadechnout. Poposune se na kolenou, aby lépe viděl, prsty pravé ruky s neskutečně dlouhými nehty udělá jakési pavoučí gesto a oči má přibité k ráně. Die drží vzduch mezi zuby, natažený v plicích a stojí ho úplně všechno, aby nějak nevyjekl nebo se nezačal sápat za Yukihirova záda. Tohle se mu prostě nelíbí. 

"Víš, Yu-chan..." Začne po chvíli Hide a najednou vypadá jako něco, co nechcete potkat. 

"Všechno má svou cenu. Některé jsou vyšší, než jiné..." Tohle není zboží. Nejde o peníze ani výdělek. Yuki mu to neřekl na rovinu. 

"Musíš zaplatit. Pak bude tvůj. Zaplatit jim. Co jim nabídneš? Svoje vlasy? Svoje oči? Svoje srdce? Co jim za něj dáš?" Cena za tento život bude vysoká. Nejde o tu jizvu, jde o Dieho předpovězenou budoucnost, která má brzy skončit. 

"Tak dost. Tohle stačí. Nic nikomu dávat nebudeš." Řekne najednou Die rozhodně a odhodlaně a vyskočí na nohy. Bere Yukiho za ramena, aby taky vstal. 

"Kvůli jizvě si nedá vypíchnout oči." Zabodne ostrý pohled do čarodějnice a ta se skoro nepatřičně usměje. Die to nechápe, ale tak je to lepší. Beránky je třeba zaříznout v nevědomosti. To není Hideho cena, není to jeho obchod, je to obchod mezi Yukihirem a silami všehomíra. To jsou vždycky ceny nejvyšší.

Yukihiro

Yu zahlédne Dieho úsměv a je mu úplně jasné, k čemu si ho má přiřadit. No dobře, každý měl své, ale kdyby tu Die pobýval chvíli, nejspíš by pochopil, co ho k tomu vede. Nemá v pánu mu to teď vysvětlovat a před Hidem už vůbec, protože by si nejspíš hodně domyslel. Není připravený na to, aby se kdokoliv dozvěděl, proč tu vlastně ve skutečnosti jsou. Pořád jde o to, že Die se má rozhodnout. Jeho ego je v tomto dost vysoko. Nepřežil by, kdyby prozradil všechno a pak by Die odjel. Bude mít dost problém sám se sebou a nerad by snášel ještě narážky na své vlastní rozhodnutí. Sám vzpomíná na chvíle, které tu strávil, aniž by tušil, že Hide myslí na to samé. Pro něj byl jejich vztah naprosto ideální. Dokázali si do očí a upřímně říct, co si jeden o druhém zrovna myslí a podle toho se zařídili. Žádné dotčené pohledy, že jeden nemá čas nebo náladu. Tohle mu v běžném životě chybělo. V každém městě si musel dávat pozor, co řekne nebo jak se zachová, tady to neplatilo. Svoboda…Když to říkal Diemu, mělo to víc aspektů, než jen cestování. Obočí mu jde nahoru a sám přikývne, když dojde na Dieho osobu a to, že někomu hodně překáží. Podle něj měl být hodně vysoko, proto se ho chtěli zbavit. Nepotřebovali ho mrtvého, potřebovali ho neschopného. O to víc si ho chce nechat. Pomalu stočí pohled na Hideho. Asi to bude něco, co Hide ignoruje, i když to vydává takový rachot a jemu na tom v tu chvíli přestane záležet. Jestli to Hidemu nevadí, jemu je to upřímně jedno.

"Mě? Ne." Odpoví Hidemu skoro lhostejně.

"Ale někomu jinému by mohla." Odpoví neurčitě. Pro Hideho by to mohlo znamenat kupce. On sám však ví, že mluví o Die. Jemu by to mohlo překážet v rozhodnutí a to je hlavní. Když se Hide rychle pohne k Diemu, Yu už předem ví, co se stane vzápětí. První ho jeho útok pobaví. Koutky mu vyběhnout nahoru, protože to je prostě jeho přítel, který se nestará o to, co si kdo myslí. Jenže vzápětí mu dojde, že mu neskutečně vadí, když na něj sahá. Musí, to je mu jasné a stejně v něm roste vztek, když se k němu chová takovým způsobem a vidí, jak se Die tváří. Na jeho tváři se objeví kamenný výraz, který by kde komu neřekl vůbec nic. Je však jasné, že s tím nesouhlasí. Odvrátí od nich pohled, jak kdyby to bylo pod jeho úroveň, ale pravda je úplně někde jinde. Stočí k nim pohled zpátky, když ho Hide osloví. První jen kývne hlavou. To samozřejmě chápe. Vždycky počítals tím, že cena za některé věci bude jiná, než za ostatní, ale co přijde vzápětí, s tím nepočítal. Oči mu pustí pár blesků, které nedokáže ovládnout. Nezlobí se na Hideho, spíš na fakt, že ho prokoukl. Jinak to být nemůže. Vždycky věděl, že lidem vidí do žaludku a teď to není jiné. Nadechne se, aby mu odpověděl, ale Die je rychlejší. Podívá se pro změnu na něj a přivře oči, jak kdyby zkoumal, co za smysl má jeho reakce. Zůstane chvíli mlčet, než se prudce zvedne.

"To stačí." Sykne na Die ne příliš mile. A je to tady, to je ta chvíle, kdy měl mlčet, i když ho hřeje fakt, že bránil cokoliv, co by měl nabídnout.

"Tady tvé slovo nic neznamená, stejně jako nikde jinde." Jeho hlas je tichý, ale mrazí až za roh. Ne, nezlobí se ani na něj, ale je potřeba aby stanovil hranice. Je to jen jeho věc, co chce nabídnout.

"Ani se odtud nehneš. V tomto lese se ztratit nechceš." Nařídí Diemu a ukáže mu i svou druhou tvář, kterou používá nejčastěji. Pak se podívá na Hideho a kývne rozhodně hlavou.

"Promluvíme si v klidu. Tady to nejde." Mírně se mu ukloní, počká až Hide vyjde ven a sám ho následuje. Ještě střelí rychlým, ne moc příjemným pohledem na Die, než vyjde za ním. Zastaví se až u svého hřebce a chvíli na něm spočine svou dlaní. Pak se otočí čelem k lesu a chvíli vypadá zamyšleně.

"Dám jim, cokoliv budou chtít, Hide-kun." Odtuší o pár minutách a zvláštně pozvedne koutky. Podobný výraz na něm snad ještě nikdy nikdo neviděl.

"I kdyby měl žít třeba jen rok, je to jedno. Jestli budou chtít život za život, klidně jim ho dám." Kde kdo by si mohl myslet, že to říká jenom tak, ale Hide moc dobře ví, že pokud by svá slova nemyslel vážně, neřekl by mu to.

"Vlastně jsem tušil, že to přijde a byl jsem na to připravený." Zatváří se trochu ironicky.

"Čekám trefné poznámky." Pobídne ho, aby s tím začal.

Die, Hide

Hide ten Yukiho odmítavý pohled vůbec nevnímá. Tohle je něco, co jde mimo něj. Požádali ho o pomoc, tak pomáhá a jestli se jeho metody někomu nelíbí, neměli to dělat. Kromě toho byl na některé emoce maličko mimo a trvalo mu, než mu to došlo. Za to Die si je toho silně vědom, ale hraje v něm několikero silných rozčarování. To Yukiho prohlášení, že by někomu jinému mohla vadit jeho jizva hne nepochopil a vážně se lekl, že už zase mluví o někom třetím. Navíc na něj sahal někdo cizí, to samo o sobě stačilo a nemusel by u toho být nahý. A ano, bojí se a nelíbí se mu způsob, jakým se Hide chová. Trvalo by mu mnohem déle, než by se trochu otrkal a rozkoukal a začal se tu cítit tak přirozeně jako Yuki, takže teď opravdu hodně bojuje. A to ani nemluví o tom, že vnímá Yukiho odmítavé pohledy. Je to proto, že se ani jemu nelíbí, že se Die někdo dotýká? Když se rozhodl udělat tomuhle všemu přítrž a prostě odsud odejít, myslel si, že Yuki bude možná nakonec rád. Die přišlo naprosto nesmyslné a proti vší Yukiho logice, aby ze sebe obětoval cokoliv jen proto, aby Die neměl nějakou jizvu. Chtěli být spolu, chtěli žít spolu, to bylo přece jedno jak. Nemá ani ponětí, jak daleko může Hide vidět a že ví víc, než by se jim kdy mohlo zdát. Proto na něj zůstane hledět vytřeštěnýma očima, když ho Yukihiro zmrazí na místě a rozzlobí se na něj, jako by snad za něco mohl. Hledí na něj nahoru s pusou otevřenou a má pocit, že se snad zbláznil. Jako kdyby tu tolik pragmatický muž ztrácel sám sebe. Kdyby Die chápal pozadí toho všeho, věděl by i to, že se plete, jenže tu šanci mu nedali. Místo toho poslouchá jeho tvrdá slova o tom, že jeho slova neznamenají nic a to doslova nikde. To i mezi nimi??? V jeho tváři se něco zatvrdí, doslova přijde o rysy i emoce a oči dostanou výrazně chladnější nádech. Jako kdyby se ho ptal, jestli to myslí vážně. Yuki jako by mu viděl až do žaludku, protože být kdekoliv jinde, sebere se a už se spolu nikdy neuvidí. Jenže tady není kam utéct. Pro sebe prskne něco o absurditě celé téhle situace a sleduje je, jak spolu odcházejí někam za roh, aby je Die nemohl slyšet. Emoce na něj dolehnou ihned, jakmile je sám. Do očí mu vstoupí slzy a proto se raději otočí zády, aby na něj odnikud nemohli vidět. Kdyby je to snad zajímalo…! Nutí se do klidu, přece nebude labilní puberťák, ale těžko popsat, jak moc se do něj vyrývají Yukiho poslední slova a jak moc nechápe tuhle jeho paličatost. Sáhne po oblečení a všechno začne dávat zase na místo. Ať si ti dva domluví, co chtějí, na něj nikdo nesáhne! Je to jeho tělo a jeho majetek! Dokonce se zadívá na Yukiho koně a má chuť odjet přímo na něm. Jenže u něj stojí ti dva a tak se umanutě otočí zase zpět. Hide beze slova a bez výrazu vyjde ven před domek. Jako kdyby ani nebyl svědkem ničeho divného. Nechává Yukiho jeho myšlenkám a rozhodnutím, ví, že nejsou malá. Mezi prsty si pohrává se šňůrkou od kimona. To prohlášení ho nepřekvapí, ale zamrzí. Hluboce zamrzí. Skloní oči a chvíli mlčí. +Třeba se už nikdy neuvidíme.+ Pomyslí si. Nebylo to v jeho životě poprvé. Přenáší se přes to těžko, proto je raději sám. Zvyknete si na lidi a oni pak dělají tyhle pitomosti z lásky. Ani jediným slůvkem by ho však nikdy neovlivnil. Nikdy mu neprozradí, jak moc nechce, aby tohle rozhodnutí udělal. Pokrčí rameny, když dojde na trefné poznámky. Nějak mu došly. Zašklebí se, aby udělal alespoň něco, ale není to ono. Potlačuje smutek ve svých očích a taky se dívá před sebe. 

"Jdi se projít." Nařídí mu, otočí se na patě a vyrazí k domu trochu jako tank. Žádné přípravy, žádné protahování, žádné ale ani nebo, čekání a přemýšlení… Yukihiro se rozhodl, kami to slyšeli a on je jenom vykonavatel. 

"Ať uslyšíš nebo uvidíš cokoliv, nevracej se sem, dokud pro tebe nepřijdu. Neohlížej se. Jestli to pokazíš, vezmou si jeho!" Křikne ještě přes rameno. Die to samozřejmě slyší, zmrzne na místě a prudce se otočí. Hide je skoro u něj. 

"Ne, nepřibližuj se!" Nařídí mu a vyskočí na nohy. Chce proběhnout domkem a vyběhnout na druhé straně, ale papírová zástěna s prásknutím zaletí do stěny a zabrání mu v útěku. V tu chvíli je v Die jen malá dušička a bude hůř.

Yukihiro

Yukihiro se ani neohlédne. Chtěl by se alespoň podívat na Dieho, protože vůbec netuší, co se později stane. Stačí mu však jen představa toho, jak se bude tvářit a je mu ze sebe samého zle. Neměl mu to říkat takovým způsobem, ale nechtěl, aby se s ním Die hádal. Uvnitř sebe cítí, že to udělat musí. Možná proto, co měl s Diem v úmyslu, možná proto, že věděl, jak tyto síly fungují. Sám si není jistý, co bylo prvním impulsem, ví ale co je tím posledním. Záleží mu na něm. Na nikom mu nezáleželo tak moc, jako právě na Die. Vůbec netuší, kdy se to přihodilo, ale je to tak. V hlavě mu zní jeho slova, která mu řekl, když si myslel, že už spí. Nemůže jinak. Musí silám tohoto světa vrátit to, co jim vzal. Ať už jde jen o Dieho zranění, které není takové, jaké by mělo být anebo o to, že možná měl na té zemi vykrvácet. Neví, jaký byl jeho osud, přesto zaplatí a rád. Trvá to chvíli, než se znovu podívá na Hideho, který je tu s ním. Odvrátí od něj pohled, když hlavu skloní. Vlastně by celkem uvítal nějakou jeho poznámku. Zvykl si na ně tolik, že mu teď prostě schází. Odlehčil by situaci, která je rozhodně vážná. Jenže to neudělá. Pozoruje ještě chvíli jeho profil, když se dívá před sebe, ale z jeho rtů nevyjde to, co čekal.

"Hai." Kývne hlavou. Teď rozhodně není chvíle, aby zpochybňoval jeho slova. Udělá přesně to, co mu řekne. Jiná cesta není, už se rozhodl a byl natolik zásadový, aby své rozhodnutí neměnil. Lhal by, kdyby tvrdil, že necítí strach, ale je to jen malá cena za to, co tím může dokázat. Navíc by byl blázen, kdyby se nebál a za toho se nepovažuje. Sleduje Hideho jak odchází a není mu z toho vůbec dobře. Ani jeho slova jej neuklidní, právě naopak. Věří mu, je to jediná osoba, které absolutně věří a tak nic nenamítne.

"Počkám na tebe." Kývne hlavou znovu a vykročí první ke svému hřebci a brašnám opodál. První zaloví na krku a odepne řetízek s přívěškem klíče. Je na ní vyražené místo, kde má část svého majetku. Nechá ho připevněný na Dieho sedle. Chvíli ho jen tak pozoruje, jak se houpe a pak sáhne do brašny a vytáhne nedopitou lahev. Teď je ten pravý čas poručit některé své zásady. Vezme ji sebou a zamíří do lesa. Možná by bylo lepší, kdyby si vzal Hideho bylinky, ale zas tak mimo být nechce. Za sebou uslyší hluk z domu, hlavně Dieho hlas. Má pocit, že by poznal na kilometry a taky se mu příšerně vrývá do hlavy. Jen jeho silná vůle ho dělí od toho, aby se na patě neotočil a nezakročil. Pomatuje ale na Hideho slova a ani se neohlédne. Jen sevře volnou ruku v pěst a rozhodně pokračuje dál do lesa. Když kolem něj všechno utichne, jakmile dojde na malou mýtinku, na které je několik sošek, se konečně zastaví a usadí se pod jeden ze stromů. Otevře lahev a krátce si přihne. Kolena má pokrčená, paže přes ně přehozené a jen kouká před sebe. Rád by si vybavil věci ze svého života, trochu se tím probral, ale stejně myslí jen na Dieho a na to, aby byl v pořádku, ať se s ním stane cokoliv. Opře se pohodlněji o kmen a znovu se řádně napije. Zavrátí trochu hlavu a nechá víčka klesnout. Cítí uvnitř sebe podivný pocit. Zná ho, jen se to většinou děje po Hideho rostlinkách. Teď nic, kromě alkoholu neměl. Už taky ale ví, jak se v podobných chvílích chovat. Uvolní své tělo a nechá se pohltit vším, co cítí. Svým dechem kontroluje tělo a představuje si, jak ho opouští. Nebylo to snadné, podobné meditace se trénovaly roky. Není si vůbec jistý, jestli to dokáže bez nějaké pomoci a látek v krevním oběhu, ale možná díky tomu, co se děje to půjde. Má pocit, že na místě sedí hodiny, než se jeho tělo napne a zase uvolní. Pak už neexistuje kolem něj nic. Je to skoro jako by viděl svůj dech. Jako by byl jen nestranný pozorovatel své osoby. Vidí barvy mnohem jasnější než dřív. Zvláštně se pohybují, jak kdyby vibrovaly. A pak to ucítí. Není to bolest, kterou kdy cítil, nemá s fyzickou nic společného. Jak kdyby ho něco užíralo zevnitř a slibuje mu konec. Nemůže se vrátit, nemůže jít dál, nemůže vůbec nic.