Yukihiro
Yu samozřejmě nespal. Většinou mu chvíli trvalo, než aspoň zabral a po tom, co řekl Die…Jeho slova se mu vypalují do hlavy a nemůže je z ní dostat. Uvědomuje si, že to cítí úplně stejně a jeho touha se o něj postarat a být takovým, jakého si Die přeje, jen roste. Neodpoví mu, dál předstírá, že už spí, ale v ten okamžik snad ani nedýchal. Najednou ví, že mu nedokáže ublížit, nemůže ho od sebe poslat pryč, pokud sám nebude chtít. Prostě to nejde. Celou dobu čeká, než se vedle něj ozve pravidelné oddechování. Pak konečně oči otevře a většinu noci si prohlíží jeho klidně vypadající tvář. Je tak zranitelný a zároveň tak silný. Kombinace, která mu nedá ani na chvíli pokoj. Mimoděk se pousměje, když si vzpomene na některé chvilky. Když se u toho přistihne, radši se pomalu dostane z jeho objetí. Stejně se nad něj ještě jednou skloní, aby ho mohl líbnout do vlasů. +Ani netušíš, co jsi způsobil.+ Povzdechne si v duchu, ale oči mu zvláště zazáří. Pak už je čas, aby nachystal něco k snídani, připravil koně a po menším ranním oddechu mohli vyrazit na cestu. Celou dobu je podivně tichý. Potřebuje se nutně probrat vlastní hlavou. K večeru ale už začne znovu komunikovat a sám se rozhodne, že všechno nechá plynout. Starost o Die a jeho mírnější chování se jen stupňuje. Další večery skončí hodně podobně, jako ten první u jezera s tím rozdílem, že si po příjemném uvolnění ještě chvíli povídají. Dieho jizva už není vůbec zarudnutá, snaží se o ni starat opravdu pořádně a má to jednu hlavní výhodu. Může ho přitom vždycky svléknout a taky mu to na plná ústa řekne. Proč by ne, když vidí, jak se na to Die tváří. Yu moc dobře cítí, jak se jeho postoj k životu pomalu mění. Už není jen on a všechno ostatní na druhém místě. Die se dostal na stejnou příčku, možná ještě o kousíček víc. Poslední noc prosedí opodál. Zítra se rozhodne, zda zůstane sám nebo pojede Die s ním. Má pocit, že je před popravou, skutečně to tak vnímá. Jak kdyby mohl celý jeho život skončit tím, že ho Die opustí. Nikdy si nemyslel, že ho něco takového potká, ale děje se to a ví, že už nikdy nebude stejný. Skoro si ani nevšimne, že už svítá. Několikrát zamrká, když ho do očí udeří první sluneční paprsky. Ohlédne se přes rameno a pozoruje Die, jak se probouzí. Dneska mají na snídani maso. Včera se mu podařilo ulovit zatoulanou slepici a maso stačí jen doopéct na malých plamíncích."Hm, princezna už se nám probudila." Prohodí, když se zase podívá před sebe a šťouchne do kousků masa. Nebude to tak dobré jako včera, ale stejně…Pořád lepší, než placky. Navíc se mu podařilo najít pár bylinek, takže to celé trochu dochutil. Už se zase trochu usmívá. Bylo to sic popíchnutí, ale pořád bylo vyřčené měkce.
"Jak ses vyspal?" Zeptá se, když se zvedne a když prochází kolem něj, přidřepne si a odhrne mu pár pramenů z tváře. Začíná mu docházet, že si podobná gesta vůbec neuvědomuje.
"Dneska je tvůj velký den." Dodá ještě a je znát, že není nadšený, než se zvedne a zamíří ke koním, kde jsou na zemi brašny a zaloví v nich. Vytáhne malý nůž, kterým maso ještě trochu nakrájí. Nakonec věnuje Diemu i svou vlastní porci.
"Potřebuješ energii." Prohodí jen s pokrčením rameny. Začíná být zase tišší, než za poslední dny. Je znát, že v jeho hlavě je něco navíc a neví co s tím. Připraví koně, než se Die nají a opláchne.
"Pojedeme už jen hodinu. Bude to trochu náročnější terén. Musíme lesem a ne po vychozených cestách." Stoupne si za Die, aby mu automaticky pomohl do sedla. U toho mu položí dlaň na jeho.
"Dávej si pozor, ať se ti nic nestane." Dodá, než ho vyhodí nahoru a sám zamíří ke svému hřebci, aby se mohli vydat na cestu. První pokračují po cestě, než najde malou, téměř neviditelnou stezku do lesa, který nevypadá zrovna bezpečně. Koním se taky moc nechce, ale Die za ty dny udělal dost velké pokroky v sedle. Sám ho učil, co a jak.
"Pozor na větve." Ohlédne se přes rameno a starost v hlase se objeví znovu.
Die
Těžko říct, jak by Die reagoval, kdyby věděl o tom, že ho Yuki slyšel. Nic takového na něm druhý den ráno není poznat a tak žije ve svojí představě, že všechno šeptal jenom jeho spícímu já. Ven to ale muselo a on se ráno cítí příjemně odpočatý i svěží i přes úmorné cestování a fakt, že si zasportovali. Je trochu jako znovuzrozený, jako kdyby vstoupil do nějaké nové fáze svého života. Možná se stal dospělým nebo tak něco. Každopádně vidí svět okolo sebe trochu jinak, než doposud. Yuki je ten den hodně pozorný, ale také velmi tichý. V Die to vyvolává plno rozporuplných myšlenek. Na jednu stranu doufá, že jen potřebuje přemýšlet o tom, co se mezi nimi stalo a že si ho ponechá a nechává mu tedy jeho prostor a klid. Na tu druhou se bojí, že si to rozmyslí, že se něco děje a proto mlčí. Jenže všechna jeho gesta jsou velmi milá a něžná a výraz jeho tváře mnohem měkčí. Buď jak buď, Die bude muset být trpělivý a nechat to na něm. Když potom večer skončí zase u něj v náručí, přestane pochybovat a další dny to není jiné. Postupně ztrácí na své ostražitosti a úvahách o tom, že by se jejich cesty rozdělily a místo toho si pomalu začíná užívat život, který by mohl žít. Už jenom pár dní a bude tohle všechno za nimi. Budou svobodní a rozhodnutí a pak teprve uvěří, že ho potkalo štěstí. Je těžké nezářit víc a víc s každou novou hodinou, ale on kupodivu ani jednou nepomyslel na to, že by od Yukiho odešel. V den, kdy mají dorazit k čarodějnici, se Die nevstává snadno. Od prvního zachvění řas se mu v žaludku usadí nepříjemný pocit. Musí sám sobě přiznat, že má strach. Nepomáhá mu v tom ani Yukiho znovu tiché a podivné chování. Není o nic méně pozorný, než doposud, dokonce jako by se snažil o něco víc. Když vás chtějí popravit, taky vám dobře uvaří. Mohl by se ho Yu definitivně zbavit a tím všechno vyřešit? Nesmysl… Na tu princeznu se kupodivu usměje a vůbec ho nenapadne, že by to mohl myslet jako popichování. "Raději by spala..." Není unavený, jen se mu nikam nechce. Yukiho otázky i konejšivá pohlazení ho uklidňují, ale nejradši by se mu pověsil okolo krku a přesvědčoval ho, že vážně nikam nemusejí a čert vem tu jizvu… Ví, že je to marné, ale proč? Na co je ji potřeba dál léčit? Už to vůbec nebolí a jim dvěma přece taky nevadí. Když se dozví, že už je to jen hodinu cesty, zcela nepřehlédnutelně zbledne. Honem se rozhlédne po lese okolo. Nepřipadá mu jako les, ve kterém žije čarodějnice a to v něm spal??? A Yuki mu nic neřekl??? Na koně se škrábe trochu ztuhle a je dobře, že to zjistil až po jídle, protože tak pečlivé a výjimečné snídaně by bylo škoda.
"Co by se mi mělo stát?" Vyhrkne honem, když ho Yuki varuje, ale ten neodpoví a tak Die sleduje jeho záda, když vysedá na koně a dávají se do pohybu. Co tím myslel? Špatné šlápnutí nebo něco docela jiného? Cesta je vpravdě příšerná, les zarostlý, větve popadané a Die si chvílemi není jistý, jestli by nebylo lepší jít pěšky. Občas se křovím nejde skoro ani prodrat, pořád se musí sklánět a vlasy se mu pletou do větviček. Po čase si začne všímat podivných věcí. Les je tišší, ptáci tolik nezpívají a je tu větší tma. Sem tam najde na kmeni stromu v kůře vyrytý znak a jako kanji nevypadá. Občas jsou po cestě podivně poskládané kamínky nebo větvičky a i když Die ze světa příliš neviděl, stejně se mu to nelíbí. Čím blíž jsou čarodějnici, tím častěji potkávají podivné zarostlé sošky, snad z kamene, porostlé mechem a lišejníkem. Něco jsou lišky, něco nejde poznat. Lesní bůžkové? Dívají se snad odevšad, z každého vykotlaného kmene nebo pařezu, ale když narazí na několikero paroží poskládaného do divného tvaru a visícího mezi větvemi nad jejich hlavami, Die se chce seskočit a utíkat pryč.
"Tak jo, mě to stačí. Už chápu, proč se jich lidé bojí. Jdeme!" Začne otáčet koně a ten ho ochotně poslouchá. Cestu zpět by nikdy nenašel, ale to ještě neví, stejně jako si nevšiml střechy, rýsující se mezi kmeny.
Yukihiro
Samozřejmě, že mu odpověď Die vyžene koutky nahoru. Je mu jasné, že by byl schopný se válet do oběda a oni by nikam nedojeli. +Možná, že ani nikam nechce.+ Napoví mu ta část podvědomí, která si tam moc přeje, aby s ním zůstal. Jenže Yu si zase přeje, aby jeho jizva zmizela. Pořád ji trochu bere jako jisté závaží, které by mohlo misky vah přesunout na jeho stranu. Ano, chce aby tam byly, ale kvůli tomu, že Die chce, ne že ho něco nutí. Někdy bylo i pro něj těžké vyznat se ve vlastních myšlenkách. Proto od svého záměru neupustí, ani když vidí pobledlý obličej své společnosti, stejně jako rozklíčuje strach v jeho hlase. On ví, že se není čeho bát, pokud má člověk dost na zaplacení a dá si po cestě pozor. Nebude tam ostatně poprvé. Ač si žil život po svém, v prastaré umění věřil a často mu zachránilo kůži. V tomto ohledu nebyl vůbec skeptický a rozhodně vyhledával podobnou pomoc častěji, než novější medicínu. Podle něj měli předkové víc zkušeností a síly přírody byly mnohem mocnější."Nic se ti nestane, jen buď obezřetný, je to hodně zarostlá cesta. Málokdo po ní jezdí." Nakonec se uvolí, aby ho trochu uklidnil. Poslední, co potřebuje je, aby mu Die po cestě začal panikařit. Stačí, že koně nejsou nejklidnější, když vstupují mezi stromy. On sám má plné ruce práce, aby jeho kůň neklopýtl a zbytečně se nelekal. Nakonec se mu podaří jej částečně uklidnit, aby našlapoval pomalu a pozorně. Sám rukou odstrkuje větve, které se mu pletou do obličeje a vlasů. Nakonec spíš spadne kvůli tomu, jak se pořád ohlíží na Die, jestli je za ním a není náhodou na zemi. Cesta se bude dost vléct, protože tady nemůžou příliš zrychlit. Sám však ví, že konec bude mnohem klidnější, jen se k němu musí dostat. Sám po soškách vždycky jen koukne, ale nepřijdou mu zvláštní nebo děsivé. Jsou prostě jen součástí toho všeho a taky připomínkou všech bytostí, které je doprovází každý den. Když se začnou objevovat, on sám se trochu uklidní. To totiž znamená, že už budou skoro na místě. Nemá z nich strach. Proč by měl mít? Pokud se něčím provinil a budou jho chtít trestat, stejně si způsob najdou. Ctí je, ale strach necítí. Zamračí se a prudce se ohlédne, když Die začne na malém prostoru otáčet koně. Sám hbitě seskočí, uváže svého hřebce, které mu se to příliš nelíbí a hrozí, že se utrhne a už ho nenajde. Přesto to však riskne. Dojde k Diemu, popadne otěže a otočí ho zátky. Druhou ruku má položenou na jeho stehně.
"Poslouchej, Die-chan." Začne měkce.
"Napadli tě, nezasloužíš si jizvu za to, že se někdo rozhodl ti ublížit. Nech mě ti pomoct. Byl jsem tu už několikrát a nikdy se nestalo nic zlého. Kami tě sledují pořád, jsou s námi všude. Čarodějnice jen využívá moc přírody, nehodlá ti ublížit. Ani já to nechci." Hledí mu upřeně do očí.
"Dělám to jen proto, abych vrátil věci, jak mají být." Mluví klidně, přesto je v jeho hlase slyšet naléhavost. Chytne se hřívy a bez větších problému se vyhoupne na koňský hřbet za Die.
"Pojedu s tebou." Pošeptá mu do ouška.
"Už to není daleko." Dodá a je to on, kdo pobídne koně, aby vykročí. Zastaví se ještě u svého, nakloní se, aby ho mohl odvázat a vede ho za sebou. Tiskne se na Dieho tělo a vypadá najednou spokojeněji.
"Vidíš, tam mezi stromy." Kývne hlavou směrem, kde se začínají objevovat kousky obydlí. Je dobře skryté a je velmi těžké ho najít.
"Jsem tu s tebou hm." Ujistí Die, než u domu sklouzne z koňského hřbetu. Oba přiváže a natáhne ruce, aby Diemu pomohl dolů. Vezme ho bez váhání za ruku a vykročí ke dveřím. První váček nechá u jedné ze sošek kousek ode dveří a hluboce se ukloní. Pak zvedne ruku a zaklepe na dveře.
"Hide-san, jsi doma?" Odloví ho uctivě. Nemusel by, nebyl to jen jeden večer, kdy společně seděli před domem. Hide pil, on spíš rozjímal uprostřed lesa. Ovšem Hideho speciální listí nebo bylinky…To už byl jiný výlet mimo své tělo. Bylo to hlavě o poznání sebe samého, možná i pokus spojit se jinými silami.
Die, Hide
"Co je, s jizvou se ti nelíbím? Je ten sex o tolik horší?" To by nebyl on, aby všechna jeho slova neotočil vzhůru nohama. Mimoděk se rozhlédne okolo sebe, když Yuki začne mluvit o kami. Samozřejmě myslí ty sošky a očividně na ně má jiný názor, než Die.
"Ty jsi nikdy neslyšel o tom, že většina kitsune jsou zlá stvoření, co udělají všechno proto, aby ti ublížila?" Vede si dál svou. Yukihiro však z nějakého zvláštního důvodu věří, že se Die stala velká křivda a nic nikdy nebude v pořádku, dokud nebude napravena.
"Ty nejsi ten, kdo mi něco vzal, nemusíš mi nic splácet." Řekne mu měkce, ale to už Yuki vysedá za jeho záda. Jakmile ho u sebe ucítí, vnitřně se okamžitě uklidní a dokonce se mírně zakloní, aby se o něj mohl trochu opřít. Je rád, když to všechno může nechat na něm a prostě se jenom odevzdat do jeho rukou, protože sám by tam jít prostě nechtěl. Pozorně se zadívá mezi stromy, když ho Yuki upozorní a konečně si i on všimne střechy. Vypadá to jako docela pěkné stavení, na to, že stojí tady. Tradiční, ne moc velké, ale není to žádná chatrč. Jak sem pro všechny kami někdo dostal všechen ten materiál? +Jak asi, je to čarodějnice.+ Přímo pod domem protéká pěkný potok a zdroj čerstvé vody a domek samotný je dokonce na vyvýšené kamenné zídce, aby odolal jeho rozvodnění. Jedna posuvná stěna je dokořán a pouští dovnitř trochu světla. Je vidět ohniště a spoustu polic se spoustou přísad a sušených bylin. Tradiční stůl i zabutony a taky další zástěny vedoucí dál do domu a ukrývající nejspíš koupelnu a schody nahoru, protože dům má i patro. Všechno hodně dlouho nikdo neuklízel, pro všechny věci není kam co položit, ale i tak jako by tomu vládl jistý pořádek. Koně se zastaví a Die má oči pořád přikované k domu, zatímco se Yuki stará o koně, nechává je pít z potoka a pak mu pomůže dolů. Pevně s ním proplete svoje prsty, čímž dá najevo svůj strach, ale jde s ním a očima hledá pohyb. +Jestli se leknu, nafackuju jí, čarodějnice nebo ne. A budu bít i ženské!+ Pomyslí si. Když Yuki položí peníze před sošku, honem se taky ukloní, ale je mu z toho ještě nepříjemněji. Proč se klaní sošce, pokud je to jen soška? Protože není?? Ještě několikrát se po ní ohlédne, ale nehýbe se. Dokonce se ani neohlédne, prostě jim nevěnuje pozornost. Když se ale ohlédne podruhé, váček je pryč. Die sebou trhne a chce na to Yukiho upozornit, ale ten už volá něčí jméno.
"Není Hide jméno pro muže?" Šeptá mu.
"Přijde na to, čemu říkáš domov..." Ozve se zdánlivě odnikud vážně mužský hlas, trochu nosový, trochu skřípavý, trochu jako…
"Kolik mu je? Devatenáct?" vypadne z Die a pak sebou vážně trhne a udělá dva kroky stranou, až Yukiho skoro porazí. Kdyby se ho nedržel, kecl by si na zadek. To stvoření stojí přímo vedle něj. Vůbec ho neslyšel přicházet. Pohrává si s liščím váčkem a měří si je pohledem. Die nikdy neviděl nikoho podivnějšího. Dlouhé, opravdu velmi dlouhé, rudé vlasy mu trčí kolem celé hlavy v husté záplavě, vypadají načesané, ale jsou plné korálků a pentlí. Na sobě má něco jako dámské kimono, moc mu nepadne a vláčí ho po zemi a je jen velmi ledabyle převázané, ale na vymalování očí si očividně dává hodně záležet. Je to on nebo ona nebo pro všechny kami je to jedno?
"Co jsi mi přivezl?" Zeptá se Hide a pousměje se.
"Jeho?" Přivře oči a Die ještě o krok ustoupí. +Nedostal jsi právě zlata na rok?+ Hádá se s ním alespoň v duchu.
"Tohle? To nic není..." Pokrčí Hide útlými rameny a projde okolo nich. Die třeští oči na jeho záda a několik vteřin mu věří, že vážně dovede číst myšlenky. Možná je ale jenom dobrý psycholog, přece mu muselo být jasné, na co myslí. Nebo ne?
Yukihiro
Yu by málem protočil očima, když Die narazí na to, že by se mu třeba nelíbil a že by to mělo souvislost se sexem. Tak to přece vůbec není, ale kdyby mu řekl narovinu, proč to tak je, prozradil by ze svých myšlenek příliš a to nechce. Jen nad tím zavrtí hlavou, ale víc mu neřekne."To lidé dělají taky. Není v tom zas takový rozdíl." Odtuší klidným hlasem a mírně se pousměje, když uvidí Hideho stavení. Nebude Diemu vyprávět, jaké zkušenosti s duchy má. Mohl by se mu vysmát a to vážně nemá zapotřebí. Všeobecně se jich lidé báli, ale on byl vždycky trochu jiný. Samozřejmě, že mu můžou udělat zlé věci, ale nevěří tomu, že by to mohlo být horší, než to co si provádí lidé. Měl celkově jiný pohled na svět. Možná proto trávil rád čas s Hidem, jeho nikdy příliš nesvazovali předsudky, rád si dělal názor sám.
"Ti druzí to neudělají, je to na mě." Odpoví mu a jen krátce si prohlédne část jeho profilu, kterou může vidět, ale tak, aby si toho Die nevšiml. Je vidět, že se tu cítí uvolněně a dobře, když konečně stanou přede dveřmi. Vůbec ho nerozhodí fakt, že váček zmizel. Dělo se to pokaždé a on prostě nepřemýšlel proč to tak je. Hide měl mnoho vlastností a schopností a on nikdy neměl potřebu pochybovat ani o jediné z nich. Klidně mu zaplatil, bral to jako dar za možnou přímluvu, i když ji po něm nikdy nechtěl. Taky si trochu předplácel jeho služby, protože věděl, že je bude potřebovat. Vždycky šel první za ním nebo tady doplňoval zásoby. Jednou se tu dokonce zdržel víc jak týden. Byla to velmi zajímavá a osvobozující doba. Víc stiskne dlaň Die, když vidí jeho nejistý pohled. Sám vypadá, že je tu třikrát do týdne. Jeho ale obecně strach nikdy příliš nesvazoval. Bál se jen své vlastní neschopnosti a proti ní bojoval všemi možnými způsoby. Ani se neohlédne, když se ozve hlas. Tak nějak tuší, že ho neuvidí, dokud sám nebude chtít a tak se s otáčením hlavy neobtěžuje.
"Jak u koho, u tebe bych tipoval dostatek alkoholu, pro mě možná trochu listí." Ozve se Yukiho hlas s poznámkou a mírně se pousměje. Pak stočí svůj pohled na Die.
"Nevím, možná. A taky mu může být sto padesát. Záleží na tom?" Pozvedne obočí. Jemu rozhodně ne. Pak konečně své oči stočí na Hideho. Jeho vzhled ho ani v nejmenším nerozhodí.
"Hm, jeho ne." Najednou se mu v očích blýskne trochu majetnickosti, ale víc najevo nedává.
"Ale něco pro tebe přece jen mám." Pousměje se, když Hide zareaguje na něco, co snad ani vyřčené nebylo. Sám nevěděl, jestli mu vážně dokáže vidět do hlavy anebo v lidech čte víc, než by bylo zdrávo. Pustí Dieho ruku a vydá se ke koním, aby sáhl do jedné z brašen a vytáhne dvě lahve té nejlepší pálenky, jaká se jen dá sehnat. Není z paláce, tam nikdy neuměli dobrou.
"Bude to stačit jako vstupní poplatek?" Pozvedne pravý koutek a lahve mu podá.
"Dlouho jsem tu nebyl." Rozhlédne se kolem, jak kdyby hledal detaily, které se změnily.
"Potřebuju doplnit zásoby a taky něco malého napravit." Poplácá se na kapsy kalhot, kde je další váček, který mu později předá.
"Tohle je Die. Někdo ho chtěl hezky naporcovat." Die není první kluk, kterého sem přivezl. Někdy potřeboval opravit to, co si ti kluci zažili, aby je mohl prodat dál. Hide věděl, co s nimi dělá a taky to, že dotyční o tom vůbec nevědí. Když se to vezme kolem a kolem, většinou těm klukům dal mnohem lepší domov. Tedy některým, ne u všech se to stalo, ale to jej nikdy příliš nezajímalo. Až do teď.
"Ovšem pokud jsi uprostřed rozjímání, můžeme přijet jindy." V očích se mu blýskne a natáhne se, aby si lahve vzal zpátky. Je to spíš jen takový malý vtip. Nedělá je často, ale tady se cítí opravu dobře.
"Prý jsi jim proklel úrodu." Zatváří se na míru pobaveně, když mu prozradí, co slyšel ve městě.
"Já myslel, že už tě to přestalo bavit." Trochu si ho dobírá. Sám neví, jestli je toho schopný a je mu to vlastně i trochu jedno.
Die, Hide
V tom tvrzení musí dát Yukimu za pravdu. Přece si to tolikrát vyzkoušel na vlastní kůži. Mohla by tato čarodějnice být nakonec lepší volbou, než všichni lidé tam venku? Jakmile dojde na alkohol a listí, Die vytáhne obočí hodně nahoru. "Neříkal jsi, že úsudek ti nezastře nic?" Ozve se hned, ale očividně tady bude Yukiho slabina. Hide se vznáší okolo jako obláček, skoro jako by se jeho bosé nohy ani nedotýkaly země.
"To ti řekl správně. Jeho úsudek to přece otevírá." Řekne mu. Šamani po celém světě užívali psychotropní látky, aby jejich prostřednictvím vyvolali duchy nebo jiné síly nebo se podívali do budoucnosti. Na tu jejich debatu o svém věku se Hide jenom pousměje. Ještě, že se ho neptají, protože on si to prostě nepamatuje. Netrefil by se ani přibližně. Ten lesk v Yukiho očích, když po Die natáhne pomyslné prsty, ho ale zaujme. Takový nikdy neviděl. Může to být cenné zboží, ale pořád je to zboží a už se jednou stalo, že odtud nedošlo dál. Tohoto mu ovšem očividně nedá. Pomalu přejde k lahvím. Jednu z nich vezme do ruky a zblízka si ji prohlédne. Přivázaná cedulka mu nic neříká, ale Yuki by ho nikdy neodbyl něčím podřadným. Už věděl, že tady se podvádět prostě nedá. Vlastně ani nebyl ten typ, co by to zkusil, když něco myslel vážně. Zkrátka nebyl lakomec a věděl, že jisté věci mají jistou cenu.
"Ano." Souhlasí a přikývne na ty zásoby. Tentokrát toho bude zdá se hodně a proto tolik peněz a úplatků. Hide byl připravený. Jako kdyby mu les dovedl pošeptat, že Yukiho návštěva bude už brzy a proto je třeba vařit ve velkém.
"Proč nikdy nepřijedeš s vozem?" Prohodí, jako by to snad šlo. Yukihirovy sedlové brašny pokaždé doslova praskají ve švech. Když Yuki Die představí, jeho a Hideho oči se konečně dlouze střetnou. +To pravé jméno už neexistuje? To bude složité...+ Pomyslí si, ale nahlas neřekne nic. Die ucítí v žaludku nejisté zatahání. V Hideho tváři nešlo nic vyčíst, ale on si stejně připadá jako bez kůže a se srdcem na talíři. Jakmile se Yukiho dlaně natáhnou k lahvím, Hide se pohne tak rychle, až se ho Die lekne. Ani by nevěřil, že je to možné. Hned lahve popadne a mačká je k sobě.
"Jen odpočívej!" Řekne mu vyčítavým tónem hlasu a Die cuknou koutky. Tahle čarodějnice je pěkná násoska a on se pomodlí, že ho nebude léčit opilý. Aby nepřišel ještě o druhou nohu. Když dojde na úrodu, Hide pokrčí rameny. Je k nim zády a lahve vehementně cpe do nějakého úkrytu ve dnu podlahy. Dělit se očividně nebude.
"Co je mi po jejich úrodě… ale možná jsem měl dlouhou chvíli… Viděli jste to paroží? A stejně sem lezou..." Nadhodí, že jsou to všechno jenom odstrašující cetky, ale Die už začíná chápat, že Hide sice hodně věcí zlehčí, ale pravda bude kdekoliv. Naprosto kdekoliv.
"Proč si nesednete, lezete mi s tím na nervy." Je k nim Hide najednou čelem a mračí se. Die se poslušně přesune k zabutonům a dosedne. Zvedne se obláček prachu a Die se rozkašle. Hide na něj upře vyčítavý pohled.
"To tě vezl ve skleněné vitrínce nebo na koni nepráší?" Zlobí se na něj a kdyby neměl Die takový strach, asi by si už něco poslechl. Především o čarodějnicích a košťatech. Jenže ještě nemá po zákroku. Hide z ničeho nic zvážní a stejně vážně se po nich i podívá.
"Takže… jak moc vážné bylo to porcování a co přesně bych měl udělat?" Zeptá se konečně a nespouští oči z Die, ale mluvit bude nejspíš Yukihiro.
Žádné komentáře:
Okomentovat