Ruki x J x Yusuke - Jestli mě potřetí unesou, zastřelím tě sám. - část 1.

(cesta do neznáma)

J

Večer na pláži byl něco, co se J vryl hluboko do paměti. Dokázal by si představit trávit tak každý den, ale to nešlo. Pořád tu byla jeho práce a ta se ozvala pár dní po té. Slunce se pomalu objevovala na obzoru a barvilo vodní hladinu. J už byl vzhůru asi půl hodiny. Opatrně vylezl z postele, aby Rukiho nevzbudil. Vstával vždycky dost brzo a i Koron si na to tak zvykl, že jen zvedl hlavu a zase se zavrtal. Ano, spával s nimi. Ještě pár minut si dopřeje, když stojí opřený o rám dveří na terasu. Na sobě má jen kalhoty. Pousměje se a pak vyrazí skrze místnost do obýváku, kde leží na stole otevřený jeho notebook. Nastartuje ho a přečte si nové zprávy. U jedné z nich se začíná nebezpečně mračit. Napíše pár vět, než ho zaklapne a sbalí to batohu. Sáhne po kousku papíru, aby rukou napsal vzkaz. Nechce ho tu nechávat samotného, ale nejde to jinak. Pořád tu bylo ještě velké riziko, že by se mu mohlo něco stát. Za těch hodin, kdy bude mít před Rukim náskok zvládne všechno vyřešit. Vůbec nepochybuje o tom, že Ru nebude chtít sedět tady a čekat, ale hned ho vzít s sebou nemohl.

Ru-chan, musel jsem odjet vyřešit pár věcí. Kapitán je připravený, abys mohl přijet za mnou, jen potřebuju čas, abych vše zařídil a bylo to pro tebe bezpečné, beru si vrtulník. Sejdeme se v Singaporu. Ať uslyšíš nebo uvidíš cokoliv, potkáme se tam. Vem si s sebou telefon, který ti tu nechám, číslo v něm je na mého přítele. Kdyby se cokoliv stalo, volej jemu, pomůže ti, ale jen v nejnutnějších případech. Tenhle vzkaz znič hned, jak si to přečteš. Jinak ti přeji dobré ráno a jsi hrozně roztomilý, když spíš. J

 Nechá vzkaz ležet, popadne připravenou cestovku, kterou měl schovanou ve skříni. Necítí se vůbec ve své kůži, když nemůžou cestovat společně, ale i přes to se vydá k autu, kterým se odveze na letiště a nastoupí do vrtulníku. Vůbec nechápe, jak je tady mohli najít. Ne, jejich dům, ale ví, že J je tady. Z jeho velmi dobrých zdrojů je jasné, že o J sice ví, ale o Rukim zatím ne a tak by to mělo i zůstat. Prozradil jim čas svého odletu i letiště, aby šli za ním a ne do domu. Vyhlédne z vrtulníku a vidí auto, které smykem zastaví kousek od něj. To už se ale stroj s rachotem zvedá. Hluk motoru výstřely nepřehluší, ale on moc dobře vidí, že míří na ně. Pohledem zkontroluje čas na svých hodinkách. Vychází mu to na minutu přesně.

"Hlavně s chladnou hlavou, Ru-chan a věř mi." Pošeptá si pro sebe, krátce se podívá na pilota vedle sebe a kývne na něj hlavou. Teď půjde o vteřiny a nesmí se nic pokazit, jinak se včas nedostane na místo a Ru na něj bude čekat zbytečně. Už zase ho dohání realita jeho života a znovu dojde na myšlenky, že ho do toho možná neměl zatahovat. Chtěl to, chtěli to oba a podobné věci k tomu patří. Nemohl do vzkazu napsat všechno, i když ho Jovi muži hlídají, aby se mu nic nestalo, ale každá informace vyřčená nahlas nebo napsaná mohla být fatální a taky nebyl čas na vysvětlování. Dlouze se nadechne a znovu zkontroluje čas. Na pár vteřin se ohlédne na letiště, kde pořád stojí skupinka mužů, kteří po něm jdou. Sáhne po telefonu a vytočí to správné číslo. Na druhé straně se ozve mužský hlas.

"Vážně máš pocit, že mě takto dostaneš, Marco?" Zeptá se ho j pobaveně.

"Rozhodně mě nemáš šanci dostat živého, na to by si nikdo nevsadil." Vysměje se mu a slyší odfrknutí z druhé strany.

"Ale já tě nechci dostat živého, June. Nikdy jsem to neměl v plánu." Ozve se muž anglicky s italským přízvukem. J se jen zasměje a hovor ukončí. Trvá to asi dvě další minuty, kdy se ozve mohutná exploze a vrtulník se rozletí na milion kousíčků. Co z něj zbylo, brzo pohltí mořské vlny.

"Tak to bychom měli." Promne si Ital ruce a zavelí svým mužům, aby posedali do aut a zmizeli, co nejdříve. Jediné co po nich zbude, jsou hlavní zprávy v rádiu a televizi o mohutné explozi a smrti svou členů posádky.

Ruki

Když se Ruki to ráno probudil, cítil se naprosto skvěle a odpočatě. Užíval si po boku J cosi jako společné líbánky v jejich novém domě a nutno dodat, že se tady měli skvěle. Občas za nimi přišel někdo z vesnice nebo se naopak šli podívat oni tam, ale většinu času byli zalezlí doma, milovali se, povídali si, jedli a koupali se v moři a Ruki se pomaličku prokousával svým novým notebookem a některými věcmi, do kterých se ho už J pokoušel zasvětit. Převalí se na druhý bok, zašátrá rukou vedle sebe, ale J v posteli není. To není vůbec nic divného, protože takhle začínalo skoro každé jejich ráno. Ruki ho vždycky prosil, aby v posteli zůstal a probouzeli se společně, jenže J byl ranní ptáče a Ruki byl schopný spát do oběda. To jeden prostě nemohl vydržet častěji, než občas. Dnes to J nevydržel. A tak se Ruki s povzdechem vytáhne do sedu, pak shodí nohy z postele a postaví se a… první věcí, která ho vyvede z míry je Koron, který leží smotaný na svém vlastním pelíšku a vypadá snad nemocně. Obvykle je pryč s J nebo leží přímo v posteli. Teď je jeho psí přítel skleslý, protože jeden z páníčků není doma. Ruki k němu přejde, sehne se a vezme ho do náruče, než pokračuje do domu. V obýváku leží na stolku nějaký papírek. Za to tam neleží Jův notebook. Dokonce tam vidí nedopitý hrnek od kafe. Rukim zavibruje nepříjemná předtucha, ale přinutí svůj mozek ke klidu. J jel na nákup nebo tak něco. Píše mu, kdy bude zpátky a tak… Dosedne na pohovku, pustí Korona a natáhne se pro vzkaz. Srdce se mu rozeběhne trochu rychleji. J ho nevaroval, že by měli odjet, takže je to něco naléhavého, o čem sám nevěděl. Kapitán je připravený. Měl by se tedy sbalit a odejít k molu, ale na jak dlouho? Má sbalit všechno? A zamknout dům? Pokud někam odplouvá lodí, tak asi ano. Vrtulník… ví o něm asi dva dny. Není přímo u domu, ale na malém letišťátku na protějším ostrově. J se tam musel dostat nějakou místní loďkou, což trvá asi třicet minut a pak odletět. Jeho posílá jinudy. No dobře… Sejdeme se v Singapouru. Jeho mozek pracuje rychleji, něž dočte jednotlivé věty. Měl by se uklidnit, všechno si dočíst a pak vymýšlet, co dělat. Natáhne ruku pro telefon, který leží vedle vzkazu. Nikdy ho neviděl. Jakmile k němu ale přiloží prst, odemkne se. Jak tohle J udělal? Volat jen v nejnutnějších případech. Tohle je telefon pro případ nouze. No dobře. Mírně se mu roztřesou ruce. +Klid, jen klid. Tohle jsi chtěl. Je to váš život, zvládneš všechno, i cestování po světě, bez něj, kdo ví kam… kruci.+ Ušklíbne se nad tou poslední větou, potlačí nutkání ten vzkaz sníst jako se to dělá ve filmech a pak ho prostě podrží nad zapalovačem. 

"Tak jo." Řekne sám sobě. Koupelna, oblečení, Koron, věci do kufru, telefon. Zamknout dům, všechno vypnout, krok po kroku tak, jak ho to J učil. Za dvě hodiny je na cestě k molu, kde už z dálky vidí houpající se loď na vlnách. Kapitán je připraven k vyplutí, Bacaye nikde nevidí. 

"Dobré ráno, kapitáne." Řekne Ruki svému mlčenlivému průvodci, i když je dávno po poledni, nastoupí a loďka zvedne kotvy. Tedy loďka… jejich luxusní jachta. Není moc velká, ale loďka to vážně není. Ruki zamíří rovnou dolů do ložnice, kterou už dobře zná, odloží kufr na velkou postel, stáhne z nosu sluneční brýle a zapne rádio. Nejdřív to skoro přeslechne, protože té filipínské hatlamatilce nerozumí vůbec nic, ale název vrtulníku a jména obětí pozná okamžitě. Vytřeští oči, zbledne a skočí po ovladači. Za chvíli to vysílá i místní televize. Ani tady ničemu nerozumí, za to naprosto jasně poznává letiště i kusy, které z hořícího vrtulníku létají. Posadí se z toho na zadek a zírá na televizi, naprosto bledý. Koron mu skočí do klína a štěká, ale hladí ho jen automaticky. 

"J..." Splyne mu ze rtů a potlačuje šok, který se zvedá uvnitř jeho hrudi. 

"Ne… ne prostě…." Sahá pod sako pro telefon s úmyslem okamžitě ho použít, ale pak se něco v něm přepne. Chce najít ten vzkaz a podívat se na něj ještě jednou, jenže už neexistuje. Co to J psal? Ať uvidíš nebo uslyšíš cokoliv, potkáme se v Singapouru? Ať uvidíš nebo uslyšíš cokoliv… je tohle to Jovo cokoliv? Jak to má poznat??!! 

"J! Já tě nesnáším, rozumíš?!" Mrští ovladačem proti televizi, potlačuje pláč a nervy má na pokraji. Už zase. Teď mu nezbývá nic jiného, než čekat, dokud nebude na místě. Vzdušnou čarou to bylo tři a půl hodiny. Těžko říct, jak dlouho to potrvá lodí, obzvlášť pokud nemůže plout skrz oceán. Rukiho nejspíš čeká plno hodin naprosté paralýzy. 

"Tos mi to nemohl říct?" Zašeptá a jediné, v co může doufat, je, že tohle je nějaká Jova geniální taktika. Ale proč o ní Ruki nesmí vědět, když se za celou cestu stejně s nikým nepotká? Obává se J, že by mohl někomu padnout do rukou? Hrozí mu něco? 

"Jestli mě potřetí unesou, zastřelím tě sám." Slíbí mu.

J

Na vodní hladině dohořívají poslední zbytky vrtulníku. Od břehu k němu postupně míří záchranářské lodě, aby se pokusili najít ty, co přežili. Na první pohled je ale jasné, že pokud někdo zůstal uvnitř, rozhodně to přežít nemohl. Z pár kousků se ještě kouří, některé už klesají pod hladinu. J ale ve vrtulníku nezůstal. Poslední co udělal, než vyskočil z letadla společně s pilotem, bylo to, že nechal svůj telefon na sedačce. Byl to jen jeden z plánů na útěk. Hodně z nich už stihl přeplánovat, aby obsahovali i Rukiho. Musel je změnit, protože už nezáleželo jen na tom, že přežije on sám, možná jeho muži. Ti totiž počítali s tím, že kdykoliv můžou zemřít, i když se J snažil, aby se to nedělo. Bylo to hodně vysoko a špatný náraz o vodní hladinu by ho mohl zabít stejně jako výbuch, ale není to první seskok, který absolvuje. Moc dobře věděl, co má dělat a jak se připravit na dopad, aby zajel pod vodní hladinu. Když míří nahoru, jde šikmo, aby se vynořil co nejdál od padajících trosek. Samozřejmě míří pryč od břehu, je mu totiž jasné, že vyvolá dost velký rozruch a zároveň ví, že díky záchranářům ho jeho nepřátelé nebudou hledat, nebudou mít na to čas. Je to tak tak, když se konečně vynoří a může se zhluboka nadechnout. Díky jeho tréninku dokázal pod vodní hladinou vydržet dlouho, ale stejně už měl pocit, že se utopí. +Věř mi, Ru-chan, prosím.+ Jeho prvním, myšlenky patří jemu a doufá, že pochopí všechno, co mu tím vzkazem chtěl říct. Kdyby mu řekl pravdu, mohl by ho tím ohrozit. V tuto chvíli je každá informace navíc, jako další kroužek terče namalovaný na jeho zádech. Rozhlédne se kolem a vidí kousek dál malý skútr, který míří jeho směrem. Přes sirény jej nepůjde slyšet a přes dým a hoří kusy ani vidět. Muž na něm mu podá ruku a J se dostane za něj.

"Máme i Yuriho." Oznámí mu muž, že našli i pilota a J ho poplácá po rameni jako znamení, že odvedli skvělou práci. Vytáhne z batohu záchranářskou uniformu a okamžitě si ji natáhne. I skútr je nabarvený stejně a Sato, řidič skútru má na sobě bombu na potápění a taky neopren. Muž zmizí pod hladinou a J si přesedne a počká pár desítek minut, aby mohl vyrazit k pobřeží. Bere to oklikou z druhé strany. Pohledem kontroluje kontrolku, která mu hlásí, že je skoro prázdná nádrž. Odstaví skútr u mola vyhrazené právě pro tyto stroje.

"Projel jsem celou severní stranu. Nikoho jsem nenašel a v nádrži mám prázdno." Říká jednomu z mužů, který má plnou hlavu toho, co se stalo a ani neviná, kdo na něj mluví. Dál úkoluje muže přes vysílačku.

"Jdu si pro kanistr." Dodá J a málem si neodpustí protočení očí v sloup, když se mu dostane jen mávnutí rukou. Projde skrze budovu, kde by teoreticky našel kanistr, aniž by si ho kdokoliv všiml a když vychází ven, odhazuje tašku s uniformou a na sobě má vzdušnou košili. Během vteřiny se ztratí v davu. Vytáhne z větší příruční tašky vodotěsný sáček, kde jsou jeho nové doklady a ne jedny. Najde si ty nejvhodnější, než dojde k půjčovně, kde si pronajme malý jeep, kterých tu jezdí desítky. Díky němu se přesune na letiště. Když z jeepu vystupuje, má sobě košili, tentokrát čistě bílou, vlasy pečlivě upravená a na očích brýle, které vypadají jako dioptrické. Tašku klidně nechá v jeepu a v ruce už si nese elegantní kufřík. Projde bez obtíží kontrolou, v ruce letenku do Bruneji. Samozřejmě, že nepoletí napřímo. Pokud letadla nebudou mít zpoždění, mohl by do Singapuru dorazit ještě před Rukim. Jenže pochybuje, že se mu to podaří. Sotva se za hodinu usadí do letadla, objedná si u letušky něco k pití.

"Pracovně?" Usmívá se na něj žena o něco málo mladší, než je on sám, ale on ji vnímá jen na půl.

"Ano, bohužel. Je potřeba jednou za rok zkontrolovat levné sklady." Hraně si povzdechne a pozvedne papíry, které vytáhl z kufříku, které jsou popsané hromadou čísel. Dá ji tím jasně najevo, že čas na povídání nemá. Jeho obavy se bohužel naplnily a Bruneji má jeho další let víc jak hodinu zpoždění a to ještě víc jak dvě čekají v dalším letadle. Mezitím se ale stihne znovu převléknout, koupit si letenku na jiné jméno a…Dobře, přece jen něco sní, i když by nejradši pokračoval v cestě. Projde si letiště, koupí Rukimu pár dárečků a nakonec i příruční kufr, aby je měl kam dát, najednou jich má nějak moc. Hodí se mu to, turista s kufrem vypadá mnohem lépe.

Ruki

Loď pluje několik dní bez jediné zastávky, vyhýbá se pobřeží i trasám jiných lodí a díky tomu je plavba velmi složitá. Je tu mnoho měnících se proudů, stejně proměnlivé počasí a nejednou to vypadá, že se loď ztratí v bouři nebo převrhne. Kapitán je však víc, než zkušený a nakonec je z toho pekla vždycky vyvede. Pro Rukiho je to další obrovský nápor na nervy a cítí, že už příliš podobných zážitků nesnese. Jejich domeček byla taková malá dovolená, ale byla zatraceně krátká na to, co měl za sebou a s čím se potřeboval vyrovnat a teď tohle. Když se zrovna nesnažil přežít létající inventář kajuty nebo nezvracel přes zábradlí vinou mořské nemoci, myslel jenom na J a na to, že pokud doopravdy není mrtvý a je to nějaká jeho hra, pak může jistě umřít každou chvíli. Nemyslel si, že by to J dělal jen tak pro nic za nic, určitě měl k tomu všemu dobrý důvod, ale Ruki pořád nebyl schopný pochopit, proč mu o tom nemohl říct. Svěřil mu hesla, svoje konta, prostě všechno a plán tohohle ne? I kdyby měl J sebelepší důvody, tohle už absolvovat nebude. Ruki věděl, že musel svůj život zcela podřídit tomu jeho, ale ta důvěra musela být oboustranná. Nechtěl ho zabít, nechtěl sám někomu padnout do rukou a pak všechno vyzradit, ale musí se spolu domluvit, že kdyby se to stalo, J mu bude věřit a Ruki svůj život ukončí vlastní rukou, než bude pozdě a něco prozradí. Tohle ne, tohle už prostě ne. Budil se hrůzou, že je J mrtvý, jeho problém se ještě zhoršil a měl strach, že na těch prášcích začíná být závislý. Posílal je do sebe po hrstech, když ho teď nikdo nehlídal, dost pil a strašně kouřil. Ničil sám sebe a chuť J roztrhnout v něm jenom rostla. Kdyby věděl, že teď nakupuje v Duty free zóně, zatímco on tady zažívá plavbu hrůzy, asi by ho vlastnoručně vykuchal háčkem na ryby. Nakonec loď zakotví v cílovém přístavu a kapitán mu gesty naznačí, že on s ním nepokračuje, samozřejmě. Ruki nemá ani ponětí, kam jít, možná by měl konečně použít svůj telefon? Jenže pak mu kapitán podá cedulku s adresou a on má pocit, že vykuchá i jeho. Celou tu dobu měl od J další pokyny. On a ne Ruki. Jako kdyby mu J nachystal nějakou pitomou hru. To on je jeho partner v životě a teď i v tomhle bordelu, to on měl znát všechny karty, ne jejich kapitán!!! Začíná být na svou lásku vážně naštvaný. Přesto si cedulku vezme, poděkuje za bezpečnou cestu a vystoupí. Rád by kapitána za tu šílenou plavbu nějak odměnil, ale bude to muset počkat. Teď je celý vyfiknutý, s sebou má malý kufřík na kolečkách a na rameni velkou tašku na Korona a vypadá jako nějaká celebrita na víkendu snů. Nikdy tady nebyl, nerozumí řeči kolem sebe, nepřečte ani tyhle znaky, ale poradí si. Prostě bude mluvit anglicky. Je americko-japonského původu po tatínkovi, tak. Cesta přes město trvá snad celou věčnost, musí se nechat směrovat lidmi, policisty i asistenty v metru, ale nakonec to zvládne a dostane se do luxusní čtvrti, kde stojí neméně luxusní dům. Mělo by to být právě tady. Zaplatí taxikáři, vezme zavazadla a přejde rovnou k bráně. Je zamčená a je tu samozřejmě interkom a kódovací displej s kamerou. Zazvoní a počká, co se bude dít. Žaludek v něm hraje, má vlastně docela strach, protože pán domu taky nebude žádný počestný občan a kromě toho… mohl by tu být i J? +Těš se.+ Slibuje mu v duchu pomstu a rozzlobeně zatne čelist. Dlouhou dobu se neděje nic a Ruki začne uvažovat, že je tady asi špatně. Prostě odejde, někde se uhnízdí a pak zavolá na to číslo. Nic jiného už dělat nemůže. Leda prostě uteče i J, jako chtěl původně. Jen teď ne pro jeho dobro, ale proto, aby mu šlápl na kuří oko a ukázal mu, že si s ním hrát nemůže. Kdyby ho teď nikdo neunesl, dokázal by mu, že už umí dost. V interkomu to nečekaně zapraská a on se vážně lekne. Někdo je doma!

J, Yusuke

J už se pomalu chytá nastoupit do letadla. Má ještě asi půl hodiny, než by se odlepilo od země. Jenže to se stát nemá. Vykážou je zase zpátky, protože se má měnit počasí a lety jsou zrušené. Pro dnešek určitě. V duchu už hodně nadává. Znamená to totiž, že se do Singapouru nedostane dřív, jak zítra ráno. Promne si dlaní obličej a nejradši by něco rozbil. Vůbec nemá tušení, jestli je Ru v pořádku a nemá ani možnost se s ním spojit. Pořád to není bezpečné a on nechce nic riskovat. Proto ho poslal s kapitánem lodí. Už jen skok z vrtulníku by pro něj byl dost nebezpečný a to ani nemluví o výbuchu a létajících kouscích vrtulníku. Začne se vážně modlit, aby Ruki dorazil do domu jeho přítele v pořádku. Jakmile se dostane až tam, bude o něj postaráno, to ví. Ani ve snu by ho nenapadlo, co se s jeho láskou teď děje a že je na pokraji zhroucení. Kdyby to věděl, asi do té vody vleze osobně a přeplave na druhý břeh, jen aby byl u něj. Vyrazí z letiště a míří rovnou do přístavu. Zkusí někoho uplatit, aby ho převezl, i když lodě mají samozřejmě taky zákaz vyplouvání. Peníze ale zmůžou hodně a on se rozhodne to vyzkoušet. 

 Mezitím v Singapouru se v domě něco děje už delší dobu. Yusuke dostal zprávu od kapitána, že přišel čas na jeden z plánů, kterého byl součástí. J byl jeho dlouholetý přítel, ale nikdo o nich nevěděl. Bylo to nutné, aby se na něj nikdy nepřišlo. Nevídali se skoro vůbec, když nepočítá krátké šifrované zprávy. Víc ani čekat nemohl a o společném posezení u sklenky už nemohla být řeč vůbec. Sám dohlíží na všechno i na přípravu pokoje pro jeho návštěvu. Neví, jak dlouho tu bude muset Ruki zůstat a tak se připravuje na všechny možnosti. Jejich krizový telefon zatím mlčí, což ho dost překvapí. Jenže taky netuší, jak moc Ru o Jově životě ví. Nejspíš je opravdu připravený na všechno. Zkontroluje telefon, kde svítí nová zpráva o tom, že právě dorazili ke břehu. Sám už má všechno připraveno a tak si klidně dopřeje kávu. Ještě chvíli potrvá, než se dostane až sem. Jeho muži už ho sledují a hlídají po cestě k domu. Pořád je možné, že se cokoliv zvrtne. Když se rozezní zvonek, odloží svůj hrnek, ve kterém už moc nezbývá. Pohledem zkontroluje, zda je všechno připraveno, hlavně stůl dostatečně nachystaný a sám se vydá k interkomu, aby mu otevřel. V domě už kromě něj nikdo není.

"Vítej, Ruki-san. Pojď dál, už na tebe čekám." Ozve se jeho praskáním pozměněný hlas a s tichým vrčením se dveře otevřou. Za branou je vidět upravovanou zahradu a skoro to vypadá, že je v úplně jiné zemi. Yu si potrpěl na tradiční kousky, které tady nikdo příliš nechápal, to mu ale v nejmenším nepřekáželo. Hlavně, že on se tu cítil dobře. Sám se přesune ke dveřím, aby je mohl otevřít a pustit ho dál. Na sobě má oblekové kalhoty a proužkovanou košili, ale jeho sako leží na opěrce židle, kde si dopřával kávu. Přivítá ho svým typickým, upřímným úsměvem a ustoupí ke dveřím. Je černé oči si ho jen krátce prohlédnou, ale spíš proto, aby se ujistil, že je v pořádku.

"Měl jsi náročnou cestu, jistě máš hlad. Nebo snad kávu?" Nabízí mu různé možnosti a automaticky se chopí jeho kufru.

"Jsem Yusuke a bude na mně, aby ses tu cítil příjemně, než J dorazí." Očividně mu jeho zpoždění nedělá vrásky. Ostatně viděl zprávy a je mu jasné, že počasí mu zrovna nepřeje. Očividně vůbec nepochybuje, že je J v pořádku. Vede ho až do obýváku, kde odloží kufr a pokyne mu, aby se usadil.

"Samozřejmě pochopím, když se budeš chtít první prospat. Tvůj pokoj je připravený." Kývne hlavou ke schodům do patra. Na stole se rozezní telefon. Yu se na něj podívá a krátce si povzdechne.

"Promiň, to je jen práce. To je teď vedlejší." Otočí se na něj.

"Mám návštěvu a to je teď nejdůležitější." Ujistí ho, že je tu pro něj nic není důležitějšího.

"Doufám, že jsi měl klidnou cestu?" Optá se ho se starostí v hlase i v očích. Opatrně zkoumá, jak se Ru cítí.