Aqui x Miyavi - Jsi můj sen, který mě doprovází i přes den. - část 1.

(nové útočiště)

Miyavi, Shinya

Miyavi v první chvíli po návratu vůbec netušil, kam se mohl Tora vydat, ale chtít ho zastavit a zjistit to, to se rovnalo jisté smrti. Ne, že by před nějakou chvíli nestál proti přesile a neprostřílel se s pomocí many, ale ne. Torovi se do cesty stavět nebude. Navíc měl za úkol odvést, možná spíš odnést Senu na ošetřovnu. Myšlenkami byl už úplně někde jinde a bylo to vidět, ale stejně ho pomalu uložil na lehátko a ještě srovnal vlasy.

"Tak, Sena-chan." Prohodí pobaveně.

"Teď už jenom samá nudná společnost." Mrkne na něj se smíchem a tváří se, že nevidí pohoršené pohledy sestřiček. 

"Jsem rád, že nejsem zraněný, teď by mě tu klidně nechali umřít. Ale tebe ne, tebe si oblíbí. U mě se to taky povedlo." Ujistí ho s pokýváním hlavou a líbne na čelo.

"Dávej na sebe pozor, ještě se uvidíme nebo mě uslyší, tak se klidně stav." V očích se mu spokojeně zablýskne a už radši mizí, protože očividně svým chováním ruší všechny kolem. Po cestě kolem Many se na něj usměje a plácne ho po zadku.

"Až tě zase zavolají, dej vědět, s radostí půjdu s tebou. Jestli mám umřít, tak chci, aby to bylo hodně stylové." Složí mu ještě jeden osobitý kompliment.

"Musím vás opustit, mám jedno důležité jednání a to se asi trochu protáhne. Já se taky potřebuju protáhnout." Zazubí se na ně ode dveří a rychle zamíří do chodeb, aby našel někoho, kdo mu řekne, kde najde Aquiho. To je skoro ten jediný, který ho tady v tuhle chvíli momentálně zajímá. Jenže se ještě zdrží. Shin do něj málem na chodbě vrazí a vzápětí už mu visí na krku.

"Jsi v pořádku." Vydechne plačtivě, když ho Miy přitiskne k sobě.

"Samozřejmě, že jsem Andílku. Kdo by dával pozor, aby náhodou Diemu moc nešel nosánek nahoru?" Vtipkuje, aby ho trochu rozesmál.

"A co vy, jak jste na tom?" Zeptá se ještě starostlivě, než se mu dostane zamumlání, že jsou v pohodě.

"To je dobře. Shin-chan, ty víš, že tě miluju, ale právě jsem vylezl z toho bahna a jediná osoba, na kterou mám buňky, je…" Ani to nestihne doříct a Shin už mu kouká do tváře.

"Aqui, já vím. Byl celý bez sebe. Utíkej za ním, ať už se netrápí. Je v druhém patře, poslední dveře na chodbě. Jsme tam ubytovaní s ním, ale…Myslím, že se zdržíme." Sám Shin popoženě Miyaviho. Ten ho ještě zvedne pár čísel nad zem, líbne ho na čelo a pak už konečně pokračuje. Přísahá, že jestli potká ještě někoho…a kruci Die.

"Ani slovo, jsem v pohodě a nemám čas." Umlčí ho rovnou, aniž by se zastavil anebo čekal, jestli se ho Die bude na něco ptát. Vyběhne schody vyloženě po dvou a zamíří chodbou na její konec. Už jen dveře ho dělí od jeho nejkrásnějšího zachránce. V ten okamžik ho přepadne strach. Ani tam dole neměl takový, jako právě teď. Odešel, i když se Aqui bál, nechal ho tady samotného a co když mu to nedopustí? Nejistě přešlápne z jedné nohy na druhou a pak krátce zaklepe a vstoupí. Jindy by tam vtrhnul jako velká voda, ale ne dnes.

"Aqui-koi." Broukne do ticha a pak ho uvidí, je zády k němu. Něco uvnitř něj si úlevně vydechne, vypadá celý a v pořádku. Druhá jeho část si plně uvědomí, jak moc mu chyběl. Nebyl pryč dlouho a stejně…Ne, bez něj už nedokáže vůbec být. Udělá několik kroků směrem k němu. Je špinavý a asi moc nevoní, ale nedokáže se jít první opláchnout. Obejme ho zezadu kolem pasu, přitiskne se na něj a zaboří tvář do jeho vlasů.

"Můžeš mi prosím odpustit, že jsem tě tu nechal samotného?" Pošeptá tiše a ne, radši se na něj chvíli ani nepodívá, i když by moc chtěl. Hodně záleží na tom, co mu Aqui odpoví. Kdyby ho od sebe odstrčil a poslal pryč, vůbec neví, co by udělal. Možná by se vrátil zpátky sám nebo do první linie s Aoiho muži a už by se nejspíš nevrátil.

"Hrozně se mi stýskalo." Přizná se mu bez váhání, než se malinko odtáhne a povolí stisk svých paží, aby se Aqui mohl otočit čelem k němu. Pořád se bojí, ale chce ho vidět. Prohlédnout si jeho tvář, ujistit se, že mu vážně nic není a pak…Ty postele nevypadají vůbec zle, sice jsou malé, ale aspoň od něj nebude muset být příliš daleko.

Aqui

Odejít sám, bez Miyaviho, to bylo samo o sobě něco, na co Aqui vůbec nestačil. Byl křehký, křehčí, než si kdy myslel a i když ho ostatní rychle vzali pod svá ochranná křídla a on vlastně nebyl sám, nebyla s ním jediná osoba, na kterou se stačil upnout a to byl prostě konec jeho světa. Klopýtal, plakal, pořád se otáčel a nijak to všem okolo neulehčoval. Z obecného hlediska byl hroznou přítěží všem, namísto aby jim v těžkých chvílích pomohl a byl vděčný za svůj život, ale jaký má teď smysl? Věděl, že by nemohl jít ani se svým pánem, totiž s Miyavim, protože by mu překážel, ale stejně nečekal, že bude muset následovat někoho jiného. Když se pak budovy sesunuly, viděl všem na očích, že v jejich přežití příliš nedoufají. V tu chvíli propadl naprosté panice a beznaději a z toho místa ho museli odnést. Trvalo to dlouho, než se zase postavil na vlastní nohy, aby mohl jít, takže všem přitížil ještě víc, ale nedovedl se kvůli tomu cítit hrozně. Nedovedl cítit vůbec nic. Uvnitř jeho nitra a mysli se rozprostřelo naprosté prázdno. Šel prostě jenom proto, že musí jít, díval se před sebe a nemluvil. Jídlo a pití do něj lil Die skoro násilím, promlouvali mu do duše, že se Miyavi vrátí, ale on bez něj hrozně strádal. Po cestě mu dělali společnost Show a Saga, snažili se ho bavit svými příběhy, ale Aqui vnímal jenom půlku. Chudáci na tom byli oba stejně jako on sám, ale drželi se mnohem lépe. Díky stejnému osudu, který je pojil, byli nakonec jediní, na koho se usmál a ke komu měl trochu blíž, i když se Shinya taky moc snažil a byl velmi milý a kromě toho to byl Miyaviho chráněnec. Show se Sagou však byli… na to nebyla slova, prostě mu sedli. V novém hnízdě si ho nechal pod křídly Shinya a on mu za to byl opravdu vděčný, ale jeho přítele se bál. Plnil ze strachu všechno, co mu řekli, kdykoliv byl Die na blízku, snažil se předstírat, že se nehroutí, protože si to vždycky příšerně vyslechl, ale jeho nervy byly napjaté k prasknutí. Pokaždé sebou silně trhl, když slyšel jeho hlas, přistiženě se otáčel, i když nic neudělal a nebylo to fér, protože Die mu vlastně taky nic neudělal a oba je se Shinyou chránil. Ale stejně… V novém hnízdě bylo hodně práce, ale po Aquim nikdo nic nechtěl a on se nezapojoval. Nebylo té ohleduplné vůči nikomu, styděl se sám za sebe, ale nešlo to. Většinu času trávil v pokoji o samotě a ignoroval dění za sebou, pokud se ho bezprostředně netýkalo. Když cvaknou dveře, neotočí se, jenom natáhne uši, aby poznal, kdo přišel. Na oznámení o jídle většinou reagoval, že nemá hlad a už si tu větu připravoval na patře. Strne a krve by se v něm nedořezal, když ho osloví Miyaviho hlas, ale než se stačí otočit a vyskočit, je Miyavi u něj a zezadu ho sevře v pevném objetí. Aquiho srdce se konečně prudce rozeběhne a cítí se, jako by se po dlouhé době vynořil z velké hloubky a konečně procitl. Barvy získají větší intenzitu, zvuky se obnoví a jeho mysl se jako na povel projasní. Je tady, přežil to. Jak by mu měl odpovědět? Ještě pořád v něm zůstávalo naprogramování, že Miyavi smí cokoliv a ani na vteřinu se na něj nezlobil, jenom se prostě… vypl. Chce něco říct, ale rozechvěje se mu spodní ret a pak se úlevou rozpláče. Ucítí, jak sevření povolí. Pootočí se na místě a padne mu kolem krku. Schovává tvář do jeho hrudi, má se hodně za co stydět, ale stejně by to nebylo jiné, i kdyby někdo vrátil čas. 

"Moc se omlouvám." Vzlyká. 

"Dělal jsem ti jenom samou ostudu." To je to jediné, co ho teď zajímá. 

"Taky se mi stýskalo." Pípne a nechce se na něj ani podívat, když si ho Miyavi prohlíží. Uhýbá mu očima, červená se a nejspíš se propadne někam do vesmíru. Nakonec položí dlaně na jeho prsa a začne ohmatávat všechno, co mu pod prsty přijde. 

"Nejsi zraněný?"

Miyavi

Miyavi ani trochu netuší, co se v Aqui celou dobu odehrávalo. Dokáže si přestavit, že to pro něj nebylo jednoduché, ale kdyby jen trochu věděl, jak moc ho to vzalo…Ne, musel by jít i tak. Nešlo to jinak, ale je pravdou, že si to bude vyčítat ještě hodně dlouho. I on měl svůj slib, který tím, že odešel, nedodržel a…Jak mu jen říct, že ho to opravdu mrzí a vysvětlit mu, proč tam šel? V prvních vteřinách, kdy ho objeme, z něj něco obrovského spadne. Když byl v akci tam venku, cítil to, ale nedával tomu volný průchod. Teď klidně může a je to neskutečný pocit. Jakási gigantická úleva, že je Aqui v pořádku a že se mu nic nestalo. Ne, nemohl být s nikým jiným, potřeboval ho u sebe za každou cenu a nehodlal ho jen tak pustit. Aqui sám by ho musel odehnat a stejně by se za ním táhl jako nějaký stín. Ano, už by ho neopustil. Ten strach, který měl přede dveřmi, částečně ustoupí, když se Aqui otočí a obejme ho nazpátek. Možná se sice zlobí, ale stejně ho objal, tak je to na dobré cestě. Nikdy o sobě nepochyboval, jako právě teď. Vlastně by pochopil, kdyby ho poslal do háje a už ho nechtěl nikdy vidět. Něco mu slíbil a pak odešel. To už je spíš na kopanec do jistých míst, když si vezme, v jaké situaci se nacházejí a ještě dlouho budou. Jednou paží si ho tiskne k tělu, druhou vytáhne, aby ho mohl pohladit po vlasech a nepřestane s tím, dokud Aqui nebude chtít. Vnímá to, že pláče a trhá mu to srdce. Jakmile se mu Aqui navrch ještě omluví, je to tak na celou flašku, spíš jich bude tak tisíc. To Miyavi je ten, který by se měl omlouvat. Zaboří tvář do jeho vlasů a po tváři mu zteče jediná slza. Tak moc mu ublížil, někomu tak křehkému, jako byl právě Aqui.

"Ostudu dělám já už od doby, co jsem se narodil. Myslím, že mě nemáš šanci trumfnout, takže…" Odmlčí se a chvíli. Ano, opravdu zkouší vtipkovat, ale je to jen proto, aby se trochu popral s vlastním pocitem selhání.

"Se nemáš vůbec za co omlouvat." Líbne ho snad po sté do pramenů a pořád ho k sobě tiskne.

"Aqui-koi, jsem na tebe hrdý a zároveň vůbec nechápu, že se mi tu omlouváš. Měl bys mě kopnout do zadku a říct mi, že mě už nechceš vidět, za to, co jsem ti provedl." Řekne mu narovinu, co si ještě přede dveřmi pomyslel. Má strach se mu podívat do tváře, že tam podobné věci uvidí. Nakonec se přece jen odtáhne, aby se podíval, co mu Aqui poví výrazem tváře a očima. Odtáhne se v podobnou chvíli a mírně se pousměje. Je kouzelný. Pochybuje, že je někdo na světě někdo, kdo by se mu aspoň trochu vyrovnal. Ne, to prostě není možné. Místo hlazení, posune dlaň víc dopředu a srovná mu prameny podél tváře, aby do ní viděl.

"Nic mi není, jen hrozně smrdím." Zasměje se krátce s tichým povzdechem. Aquiho dlaně na jeho hrudníku jsou víc, než příjemné.

"Počkej." Zastaví je na chvíli a odstoupí od něj o krok, aby mohl stáhnout vestu a jednu vrstvu oblečení. Na sobě má už jen triko. Bez váhání sáhne po jeho pasu a přitáhne si ho zpátky. Trochu se nakloní a během vteřiny je Aqui u něj v náruči. Je sice na smrt unavený, ale i tak to udělá. No co, únava a spánek ještě nějakou dobu počkají. Asi tak několik hodin, možná dnů, než si pořádně prohlédne každý milimetr jeho kůže a dostatečně se ujistí, že mu vážně nic není, ideálně ani pokřivený vlásek.

"Dávali mi na tebe pozor?" Zeptá se se starostí v hlase, než udělá několik kroků a usadí se společně s ním na postel. Sám se opře zády o zeď, než si opře Aquiho tělo o to své. Jednou dlaní ho hladí po zádech a druhou posouvá v pomalých pohybech po jeho stehně. Už jen ty doteky v něm probouzí mnohem víc a ještě chvíli a Aqui to musí nutně cítit.

"Ehm, promiň." Uculí se malinko do jeho vlasů.

"Ale dlouho jsem tě neviděl." Snaží se to celé odlehčit, ale…

"Aqui-koi, nemusel jsem jít ani dolů, abych si uvědomil, jak moc mi na tobě záleží. Vděčím ti za všechno, za svůj život se směrem, díky kterému se mám chuť vůbec ráno probudit. Dějí se hrozné věci, ale já…Zvládneme to všechno, pokud se rozhodneš, že zůstaneš se mnou." Vezme ho za bradu, aby ho donutil se na něj podívá.

"Je to jen tvá volba. Už nikomu nepatříš, ne tak, jak to bylo tam nahoře. Jsi svobodný, Poklade." Mírně pozvedne koutky. Mohlo by se stát, že Aqui teď odejde, ale stejně to musel říct.

"A já doufám…Ne, chci tě poprosit, abys zůstal se mnou. Ne jako můj otrok, ani kamarád, ale jako přítel, kterého miluju a nikdy se to nezmění. Pojď se mnou prosím. Pokusím se ti dát úplně všechno, co jen budu moci. Hlavně sebe, mou mysl, tělo i duši. Není to moc, víc nemám, ale…Doufám, že to bude stačit."

Aqui

Tak o tom Aqui bohužel není vůbec přesvědčený. Miyavi ji možná dělal na tom místě, ze kterého odešli, ale pro dobro všech ostatních. Zatímco Aqui pro ně nehnul ani prstem. A teď dokonce není ani schopný se nadechnout a přiznat se mu. Místo aby všem pomáhal, když to dovedl i Shinya a ostatní, tak tady seděl a hleděl do prázdna jako by neměl žádnou víru v Miyaviho návrat a to uvědomění mu začne trhat srdce na kousky. Jak by Miyavi mohl tušit, jestli má nebo nemá, když tady nebyl? Nevypadá to, že by se po cestě stačil někoho zeptat, co tady Aqui po celý čas vyváděl? Po Miyaviho dalších slovech mu ústa klesnou od sebe. Co že by měl udělat? To by si k němu nikdy v životě nedovolil a Miyavi to přece musí vědět. A ať už šel kamkoliv, zřejmě to bylo důležité. 

"Kdybys nemusel, tak bys tak přece nešel nebo ne? Bylo to důležité..." Řekne mu naprosto vážně. Ani na chvíli nepochyboval o tom, že by se svým životem hazardoval jenom tak a byl přesvědčený o tom, že nikdo jiný by ten úkol nedokázal splnit, protože nemá dostatečný trénink. Přece viděl, jak Miyavi vypadá. Viděl z dálky dokonce i Toru a ten měl taky široká ramena, i když byl o hodně menší. A tomu Manovi zase něco koukalo z očí. Něco hodně divného. Mimoděk se mu koutky zvednou nahoru, když Miy prohlásí, že hrozně smrdí. To byla pravda, ale ani to by mu nikdy neřekl do očí. Jenom po něm loupne očkem, ve kterém to zasvítí. Přestane svýma rukama zkoumat jeho tělo a ucukne jimi jako by se popálil, když ho Miy zastaví. Dotkl se ho jak neměl? Honem se na něj ustaraně a trochu vyděšeně podívá. Miyavi si stoupá, začíná se svlékat a on na něm doslova visí očima. Jeho výraz je ještě pořád nechápavý, ale zároveň není schopný hledět kamkoliv jinam. Nebrání se, když se po něm Miyavi natáhne, jenom tiše vydechne a pevně se ho chytí kolem krku, když ho zvedne ze země. Zůstane tak, i když se s ním Miyavi posadí. Doopravdy to vypadá, že na sobě nemá ani škrábnutí. Honem přikývne na jeho otázku, že starali. 

"Shinya by nic jiného nedopustil." Ujistí ho, že jeho chráněnec splnil všechna očekávání. Na rozdíl od něj. Je si jistý, že Die Miyavimu všechno pěkně poví, jenom nemůže tušit, že to bude spíš ustarané, než užalované. Vnímá jeho dlaň na svém stehnu. Samozřejmě to v něm vyvolává okamžitou odezvu, tím spíš, když ví, jak moc to má jeho pán rád, ale zároveň se domnívá, že tohle není TA chvilka. Nebo je? Asi není, protože Miyavi začne hodně vážně hovořit. Trochu zaskočeně si povzdechne a skloní oči ke svému klínu, kde má položené obě dlaně a pohrává si s prsty. Ví, o jaké situaci Miyavi přesně mluví a není pochyb, že svá slova myslí vážně po tom, co se mezi nimi tehdy stalo. Byla to hodně zvláštní noc a on měl opravdový strach. Nejspíš mu navždycky zůstane záhadou, proč si vybral někoho takového, jako je on sám, ale nejspíš nemá vůbec žádný smysl nad tím přemýšlet a chtít tomu přijít na kloub. Prostě se to stalo a on by měl být opravdu rád, protože bez něj je jenom nábytkem v pokoji někoho jiného. Chce se mu říct Kam bych měl jinam jít, ale zarazí se včas, protože mu dojde, že Miyavi mu doopravdy nabízí volbu. Nechápe to, ale dostává ji a asi se očekává, že se nad tím doopravdy zamyslí. Ne tak, jako když se s ním poznal. Ne podle toho, co si myslí, že Miyavi čeká za odpověď, ale co chce on sám. Co doopravdy chce. Kdyby odpověděl hned, mohlo by to vyznít, že tady zůstává jen proto, že stejně nemá kam jít a dneska už ví, že kdyby řekl, že odejít chce, Miyavi by mu pomohl najít jiné místo. Nevyhodil by ho nikam ven. Nechá si otočit tvář a doopravdy se podívá do jeho očí. Nemá ani ponětí, co si počít s nově nabitou svobodou, vlastně ji asi ani nechce. Všechno vypadá děsivé a mnohem složitější. Život byl jednodušší, když jste věděli, co se od vás očekává a že vlastně o ničem nemusíte rozhodovat vy. Stačilo se jen držet pravidel a teď? Když ho Miyavi začne žádat, aby zůstal společně s ním, do očí se mu mimoděk natlačí slzy. Možná by se přeci jen měl nejdřív zeptat, jak si Aqui vedl, před tím než mu tohle nabídne, protože pak by mohl být zklamaný a změnit názor. A stejně mu to pořád nedovede sám říct. Zase oči skloní a jeho tváře hoří, ale teď nejvíce hanbou. 

"Ale co ti dám já? Jenom zbabělost a slabou schránku. Přítěž..." Špitne tak, že mu není skoro rozumět.

Miyavi

Miy jen nakrčí obočí, když mu Aqui řekne, že to bylo důležité. Fascinuje ho, s jakou samozřejmostí to říká. Bylo a nebylo to důležité. Aoi klidně mohl říct, že je tam nechá. V rámci zachování obrany celé skupiny, nebylo nejlepší, aby ji dva opustili. Hlavně tací, kteří ji dokážou bránit. Z druhé strany Tora byl dalším vojákem, který se mohl hodit a tak…Bylo a nebylo.

"Měl jsem na výběr." Přizná se mu nakonec, protože k němu chce být hlavně upřímný. Cítil povinnost vůči svému příteli, ale stejnou měl vůči Aquimu. Nemusel se vrátit a nechal by ho samotného. Ano, to si bude vyčítat do konce života, i když by se nerozhodl jinak. Možná by si Aqui zasloužil někoho, kdo by ho tu jen tak nenechal, ať by šlo o kohokoli venku i přes fakt, že se tu o něj celou dobu starali. Je rád, že se mu podařilo jej aspoň trochu přimět k úsměvu. Kdyby mu nepotřeboval všechno říct, asi rovnou vletí do sprchy, ale to chvíli počká. Ostatně, pokud všechno dopadne dobře, můžou tam jít společně. Miyavimu musí jít na vteřinu vidět v očích, co mu proběhlo hlavou, u toho stiskne Aqui stehno o něco silněji. Jenom trochu, pořád má na paměti, že by mu mohl ublížit.

"Shin je zlatíčko, jsem rád, že mi na tebe dal pozor. Jemu tě s klidným svědomím svěřím. Víc mě děsí Die a jestli se na tebe jen špatně podíval…Myslím, že ani tu sprchu nestihnu." Pohladí ho zlehka po tváři, aby mu dal jasně najevo, že ho bude bránit a klidně i trestat každý špatný pohled na něj. Je mu úplně jedno, co tu Aqui celou dobu dělal nebo nedělal. Hlavní je, že je v pořádku a celý. Pozoruje ho celou dobu, od chvíle, kdy mu dal na výběr. Přistihne se, že nejspíš celou dobu ani nedýchal. Teď to bylo jen na Aquim a kdyby byl možná i chytřejší na výběr by mu nedal. Záleží mu na něm však tak moc, že by vůbec nesnesl pomyšlení, aby s ním byl jen z povinnosti nebo kvůli tomu, co si řekli u něj doma. Tady byl úplně jiný svět, který Aqui neznal. Svobodný. Z otroků se stávali obyčejní lidí se svými právy a možnostmi volby. Nemohl by se sebou žít, kdyby mu tu možnost nedal a jen ho k sobě znovu připoutal. Už žádné okovy, těch musí mít Aqui už plné zuby. Když ho pozoruje, tuší, že to tak není. Aqui byl jiný, tolik poznamenaný výchovou a Miy se ho od toho celou dobu snažil odprostit. Teď nastal čas, aby mu Aqui řekl, jestli s ním chce zůstat, nehledě na to, kým byli. Nakrčí mírně obočí, když si všimne, že se Aquimu do očí tlačí slzy. To prostě nešlo přehlédnout a v hloubi duše se děsí nejhoršího. Připravuje se na možnost, že ho odmítne a půjde svou vlastní cestou. Mohl by si za to Miy sám, protože se ho celou dobu snažil převychovat. Z druhé strany by mohl být šťastný, že se mu to povedlo. Přemýšlel většinou dost jednoduše a tohle je na něj komplikovanější situace, než by se na první pohled mohlo zdát. A očividně v tom není sám. Klesne očima na Auqiho rty, jakmile se nadechne k odpovědi. Možná by ho měl políbit, aby ten okamžik oddálil, ale to by to mohl brát za přesvědčování a to nechce. Překvapeně otevře rty, když Aqui řekne úplně něco jiného, než co by vymysleli všichni ostatní. Ne, on ho nepřestane udivovat asi nikdy. Hledí na něj skoro posvátnou úctou, kterou nedokáže ovládnout.

"Aqui-koi." Broukne měkce, než vezme jeho tvář do obou dlaní, skoro má pocit, že se mu v nich ztrácí.

"Nejsi přítěž." Ujistí ho jako první.

"Jsi můj sen, který mě doprovází i přes den. Jsi pohon, který nutí moje srdce, aby vůbec tlouklo." Hladí ho palci po tvářích a snaží se trochu sklonit, aby mu viděl do očí.

"Jsi každá moje myšlenka, která mi napovídá, co mám vůbec dělat. Jsi vzduch, který potřebuju, abych se mohl vůbec nadechnout a přežít." Sám netuší, kde k tomu přišel, ale to bude tím, že je to čistá pravda.

"Viděl jsi, co se se mnou dělo, než jsi přišel a vidíš, kde jsem teď…Podívej se na mě…Už nejsem jenom prázdná schránka, která týrá samu sebe. Naplnil jsi mě a já bez toho žít neumím, nechci." Odmlčí se na chvilku, než ho krátce políbí na čelo.

"Tak a teď znovu, Aqui-koi. Už víš, co pro mě znamenáš a co mi dáváš?" Mírně pozvedne koutky.

"Dáváš mi můj život. Co je víc?" Zeptá se ho tentokrát on.

"Pokud se se mou rozhodneš zůstat, budu ta nešťastnější osoba, ať už půjdeme kamkoliv. Pokud se rozhodneš odejít, budu rád, že jsem ti mohl dát svobodu, i když je to dost odvážné tvrzení a budu ti přát štěstí i za cenu toho, že si vezmeš moje srdce s sebou. Na mně ale už dávno nezáleží. Je to celé jen o tobě, vždycky bylo a vždycky bude." Nakloní se trochu blíž.

"Láska je taky trochu otroctví, moc si nepomůžeme, ale víš…Já ti budu patřit hrozně rád." Klesne očima na své dlaně, které stáhne z jeho tváře a přiloží zápěstí k sobě, jakoby je Aqui mohl spoutat.