Aoi x Yumeto x Kazuki - Ujíždí mi autobus. - část 3.

(Aoiho byt)

Aoi, Yumeto

Aoi by mu rád odpověděl na to, jak je to s tou jeho prací, stejně jako by mu rád řekl něco na tu jeho drzou poznámku o manželích po dvaceti letech. Vinou strážníka už to nestihne, ale stihnou si s Yumetem oba dva málem odplivnout a zatímco Yume kvůli tomu zapadl do auta, on se alespoň pootočil. 

"Musel bych ho zabít." Ucedí Aoi tiše, ale razantně. 

"Co prosím?" Ozve se strážník a přísně si ho změří. Aoi okamžitě nasadí svatouškovský úsměv a raději nechá mluvit už jenom Kazukiho. Jde mu to moc pěkně, z nich tří rozhodně nejlíp a na rozdíl od nich působí mnohem věrohodněji. Kromě toho je to on, kdo vypadal jako oběť, ale jeho pohádka o dvou hlídačích, co ho nahánějí po celém městě, je zdá se hodně uvěřitelná. Yumeto se uvnitř vozu stále zabývá taškou, i když v ní už mnoho novinek není a vypadá netečně, zatímco Aoi přikyvuje, přehrabuje se dlaní ve vlasech a vůbec působí jako zmožený strýček. Strážník je nakonec kupodivu pustí, ale kdyby zkontroloval doklady jim všem, rychle by přišel na to, že Kazuki utekl z domu, rodiče ho hledají a že ho měl deportovat pěkně domů. Aoi oběhne auto, honem nastoupí a raději vyrazí zase na cestu, aby si to náhodou policista ještě nerozmyslel a nevrátil se zase zpátky. To už Yumeto sedí zase rovně a před očima mezi palcem a ukazováčkem drží tu minci. 

"Vrať mu to." Nařídí mu Aoi a Yumeto dlaň honem pevně sevře a dotčeně se na něj podívá. V jeho světě jsou věci toho, kdo je první najde a pokud ne, pokouší se o hezké oči a spoustu dalších přesvědčovacích metod. Něco z toho většinou vyjde. Vždycky to vyjde! 

"Říkal, že je to platba..." Nedokončí větu, protože mu do toho Aoi skočí, aby to okamžitě vrátil, jinak bude zle a Yumeto to kupodivu udělá. Nasadí ten nejotrávenější výraz, narazí si kapuci na hlavu a s rukama na prsou se sveze na sedačce co nejníž jako malé uražené děcko. Aoi chvíli řídí mlčky. 

"Kdysi jsem po škole začínal v jedné neziskovce a pomáhal jsem mladým lidem na ulici. Znáš to, seděli jsme v budce, nalévali polévku, snažili se jim rozdat čisté jehly a ideálně je dostat ze dna..." Začne z ničeho nic, aby mu to konečně maličko vysvětlil. 

"Nepustilo ho to, pořád si myslí, že někoho zachrání." Ozve se Yumeto. On mu ale měl za co být vděčný. To, že kradl jako straka, nebyla Aoiho vina. 

"Občas mě něco popadne a já získám pocit, že zrovna tahle osoba musí být ta, se kterou můžu pracovat… nechápu, co do mě vjelo v jeho případě..." Rýpne si zase on do Yumeta. Kapuce se nepohne. Za chvilku na to už auto parkuje před velkým bytovým domem. Vypadá jako tisíce jiných domů v Tokyu. 

"Vystup si, má garáž." Řekne Yumeto Kazukimu a vysype se z auta. Počká s ním venku, než Aoi zaparkuje. 

"Místo, aby si pořídil lepší byt, radši vrazí všechno do auta a pronájmu za garáž. Myslí si, že by mu to někdo ukradl nebo odřel." Vrtí nad Aoim hlavou a pak se všichni vydají do nitra domu. Aoiho byt je v šestém patře, což je už slušný výhled, ale mrakodrapy centra jsou odsud daleko. Odemkne jim a pustí je do… nepřekvapivě velmi malého bytu, jaké jsou v Tokyu běžně k vidění. Přesto je v něm všechno podstatné, dokonce i to, o čem by si jeden myslel, že se to tam nevejde, jako třeba barové židličky. Všechno je v černé nebo tmavé barvě, zařízení není nijak předražené, ale sladěné je vkusně a i když toho Aoi zase tolik nemá a na doplňky si příliš nepotrpí, vinou toho malého prostoru vzniká nakonec útulné místo. To kvůli té posteli a měkkým dekám, které jsou jakoby všude. Na první pohled je poznat, že Yumeto je tady doma, protože moc dobře ví, kde co je, kam si odložit a kam sáhnout pro pantofle a jedny z nich podá i Kazukimu. 

"Ještě jsi nám neřekl, jak se jmenuješ." Prohodí a míří rovnou k lednici. Aoi je ještě u věšáku a sundává si kabát. To je pravda, na jméno se ho nezeptal. 

"Jako doma." Broukne Aoi, aby se Kazuki moc nestyděl a šel klidně dál. Ono není zas tak moc, kam jít, všechno je jeden pokoj, kromě koupelny. 

"Jak se tady jeden pohádá, nemůže se ani zavřít ve vedlejším pokoji..." Komentuje byt Yumeto. Svého času chodili kouřit před barák. Trucovat v zimě byl děs.

Kazuki

Kazuki málem vážně vyprskne smíchy, když se ozve Aoi a málem mu celé jeho snažení zkazí. Dokáže si vůbec představit, jak zrovna tihle dva vedle sebe můžou existovat. Možná neexistují, co on ví, jak se znají a co je spojuje. K jeho překvapení jeho herecký výkon zabere a strážník se odporoučí. Hodně si oddechne. Kdyby chtěl vidět jeho doklady asi začne utíkat znovu. Domů se nechtěl vrátit za žádnou cenu. Chvíli se ztratí ve vlastních vzpomínkách a u toho si konečky prstů mne spánky. Má toho za dnešek vážně dost a cítí na sobě únavu. Je upřímně rád, že sedí. Na minci by skoro zapomněl, dokud mu ji Aoi nepřipomene. Byl to zvláštní kousek, měl pro něj hodnotu, ale pořád to byla jen věc. Kdyby tím vyvážil svůj život, nebude ho to stát tolik. Ano, pořád si není jistý, kam ho odvezou a co se potom stane. Sice Aoiho nechal, aby ho odvedl, ale…Proč mu vůbec věřil? Sám si nedokáže odpovědět. Nadechne se, aby mu řekl, že si ji klidně nechat může a souhlasil s tou platbou, ale mince s kupodivu ocitne v jeho rukou. Protočí ji mezi prsty a za pár vteřin už je v jeho bundě.

"Arigato." Prohodí sotva slyšitelně. Překvapeně zamrká, když se Aoi zničehonic rozvykládá a konečně prozradí, proč se o něj zajímal.

"Ty vypadáš celkem živě, takže se to podařilo?" Pozvedne obočí míříc svými slovy na Yumeta. Nevypadal, že by mu něco chybělo, i když už mu došlo, kde bude jeho problém. Takový Kazuki nemá, jen byl většinou v nesprávnou chvíli na nesprávném místě. No dobře, má problém a velký, protože ty peníze nemůže nikdy dát dohromady i když by moc chtěl.

"Myslí nebo se mu to už povedlo?" Kazuki je najednou zvědavost sama. Asi je to i tím, že už se tolik nebojí, rozhodně zatím utíkat nechce. Třeba by se nakonec mohl dneska vyspat pod střechou, aspoň pro jednou. Koutky mu nepatrně vyběhnou, když dojde na další narážku. Nebýt toho, co se stalo před chvílí asi by se dobře bavit. Trochu se mu sevře žaludek, když zastaví před domem. Ten pocit, že by měl být opatrný, je pořád tady. Nedokáže se ho jen tak zbavit. Vyklopí se z auta, přehodí si tašku přes rameno a s rukou v kapse pozoruje Aoiho, jak zajíždí s autem do garáže.

"Ani se mu nedivím, tohle odřít by byla škoda." Pokrčí rameny. On si o podobném autě může nechat jen zdát. Jemu by ale stačil nějaký malý byt, klidně i metr krát metr, hlavně že by se měl kam vracet. To si ale nechá pro sebe. Následuje je do domu a když vstoupí do malého bytu…

"No teda." Rozhlíží se a je mu vidět zaujetí v očích. Líbí se mu to, i když je to dost tmavé, přesto to nepůsobí stísněně. Vypadá opravdu uneseně. Co on by dal za takový domov? Otočí se k nim zády, vypadá to, že se dál rozhlíží, ale spíš nechce, aby viděli nad čím přemýšlí. Je přesvědčený, že to musí být vidět.

"Jsem Kazuki." Představí se jim, když se trochu obrní a otočí zpátky. +Kéž by.+ Pomyslí si na Aoiho slova. Pomalu přejde k pohovce, kde se usadí, tašku už má pod nohama, aby ji měl pořád po ruce. Toho zvyku se asi jen tak nezbaví.

"To sice ne, ale zas máš kde spát. To bohatě stačí. Není ti tu zima, neprší na tebe, nikdo ti ve spánku nesebere boty." Pokrčí zlehka rameny a znovu se rozhlédne.

"Je to čisté a jako nové, co víc bys chtěl?" Pozvedne obočí. Jedno se naučil velmi rychle, vážit si úplně všeho. Pomalu stočí pohled na Aoiho.

"Takže potkáš někoho, kdo žije na ulici a prostě se rozhodneš, že mu pomůžeš? Jen tak? Proč?" Pořád to nechápe. On už slyšel, že si za to může sám a že je neschopný se o sebe postarat. Částečně to byla pravda a částečně ne. 

"Jak poznáš, u koho to má aspoň trochu smysl?" Jeho očka se na chvíli stočí na Yumeta.

"Asi nepoznáš, když říkáš, že u něj to nevyšlo." Promne si rty o sebe a zatváří se malinko provinile. Tohle úplně nechtěl říkat nahlas. Přes všechnu svou snahu mu unikne tiché zasmání. Z pohovky se však ani nehne, rozhodně ho nenapadne, že by se tu třeba procházel.

Aoi, Yumeto

Aoi si povzdechne nad tou Yumetovou poslední poznámkou. Nejraději by mu řekl, že ho přece nikdo nenutil, aby tady zůstával, ale… ze začátku ho trochu nutil, tak jako v podstatě Kazukiho a navíc ho odsud nikdy nechtěl vyhánět. Podobná slova by mohla znamenat, že by si to mohl myslet. Jak byl v hovoru většinou neobratný, teď tušil, jak křehká by mohla být psychika kluků, jako tihle dva. zrovna k podobným tématům a tak prostě mlčí. Yumeto se na Kazukiho pobaveně šklebí, když se ho tak vyptává, jestli je už napravený a hlavně, jak drsné jsou Aoiho metody převýchovy. 

"To musíš poznat sám." Rozhodí rukama a přetáhne si mikinu přes hlavu. Pod ní má ještě černé tričko s motivem nějaké metalové kapely. Po ramenou se mu rozprostřou popelavé vlasy a víc vynikne jeho něžná tvář. Oči jsou ale jako trnky a slibují odvetu i za to, co jste neudělali. 

"Ty asi nejsi zrovna z bohatých poměrů. Co?" Prohodí Yumeto na to Kazukiho No teda, když si tak udiveně prohlíží tenhle byt. On už díky své minulosti viděl mnohem nádhernější a především větší byty a sám by dal takovému přednost před autem, ale Aoi byl jako pařez. Jak si něco umanul, nebylo s ním vůbec k hnutí. Pravdou bylo, že i tak z toho malého prostoru vymáčkl co nejvíc a zařízení bylo prostě pěkné. 

"Jeden mu musí přiznat špetku vkusu." Opře se loktem o stěnu a podívá se na Aoiho. Byl to vlastně hrozný fešák, moc hezky se oblékal a ještě krásněji se smál, ale nějak tím moc šetřil. Ten už je mezitím svlečený z kabátu a bot a opatrně po Kazukim pokukuje, co on na to. 

"Dáte si něco?" Zeptá se jich. 

"Kafe, znáš mě..." Prohodí Yumeto a Aoi přikývne, protože mu sám dává přednost. Zapne rovnou klimatizaci a postaví na linku popelník, protože bez cigaret už nepřežije ani vteřinu. Yumeto se hned připlíží k němu a jednu mu sebere. Až se Aoi otočí dozadu, vezme si jich víc. Dal by mu je asi i kdyby se prostě zeptal, ale takhle z toho bude mít větší radost. Trvá to jen chvíli, než se Aoi věnuje kávě, hledání filtrů a plnění přístroje vodou a hned si začne hrnout do kapes skoro všechno, co kde najde a že toho není málo. Aoi to vnímá, ale nechává ho být. Nemá to cenu. Yume naštěstí nekrade důležité věci jako jsou mobily nebo peníze. Lákají ho drobnosti, třeba stříbrné lžičky a tak… Rád by ho kvůli tomu k někomu vzal, ale copak se to strašidlo nechá? 

"Tu tašku nech klidně u dveří, všechno, co chtěl, už má někde po kapsách." Prohodí Aoi směrem ke Kazukimu na pohovce a vydechne obláček kouře, zatímco překapávač tiše bublá. Yumeto se po něm taky otočí. 

"To sis sedl moc dobře, když se rozloží, spí se na něm líp, než v posteli a do té tě tahle bezcitná mrcha stejně nepustí." Řekne a Aoi se pousměje. 

"Vidíš a já myslel, že lidi rád trápíš, třeba se bál, že bude muset za mnou..." Zabrouká Aoi a Yume se rozesměje. 

"Kruci, jedna nula pro tebe." Prohodí a už se motá kolem kávovaru a hledá hrnky. 

"Jééé tenhle neznám." Protáčí jeden mezi prsty a Aoi přikývne. 

"Většinu už sis odnesl, musel jsem dokoupit." Řekne se stoickým klidem. Yumeto kupodivu nic nebere a nalévá kávu. 

"Jak to vypadá u tebe doma, můžeš se tam ještě hnout?" Yume se trochu dotčeně ohlédne. 

"Neřeknu." Odbude ho. Domů nikoho nevodí. Nikdy. Ani Aoi tam nikdy nebyl. Nikdy neřekl, že chce. 

"Těší nás. Já jsem Yumeto a tohle je Aoi, ale to už jsi asi pochopil." Řekne a donese Kazukimu jeho kávu. 

"Cígo?" Nabídne mu i to, i když to není z jeho.

"Tobě někdo ve spánku odnesl boty?" Vyprskne pobaveně a Aoi protočí očima. Pak že on je necitlivý. 

"Co víc bys chtěl? Blbé auto, o které se pořád bojíš?" Zase rýpe a v tu ránu po něm letí krabice s kostkovým cukrem. Naštěstí zavřená. Uhne a cukr zapadne někam za gauč. 

"Někdy je agresivní, dej si bacha." Varuje šeptem Kazukiho a zahlíží na pana domácího. 

"Nic mu neuděláš a bum, letí cukr." Rozhazuje rukama s kouřící cigaretou. Řeč se stočí vážnějším směrem a Kazuki se začne ptát. Aoi ještě pořád stojí u linky, opírá se o ni zády, v jedné ruce kávu a ve druhé cigaretu a podívá se mu do očí. Pokrčí rameny. 

"Já nevím, říkej tomu šestý smysl." Pravý důvod prozradit nemůže. Nechce. Neříká o tom nikomu, i když Yumeto to ví. Už je to nějaká doba, co to z něj dostal. Aoi byl hrozně opilý. Yume střelí po Kazukim rychlým a hraně dotčeným pohledem, ale kupodivu nic neřekne a Aoi se pousměje. 

"Protože krade jako straka." Řekne na plnou pusu a Yume se zatváří ještě dotčeněji. 

"Jinak se to vlastně podařilo. Žije sám, chodí do práce… není závislý na ničí pomoci a v rámci možností nepadá do malérů, nefetuje, vyhýbá se mafii obloukem, co víc bych chtěl?" Taky ho jednou pochválí. Yume prostě nakonec věděl, co je správné a co ne, i když to byl asi taky spíš šestý smysl, než vědomé jednání. Jak mu jenom má vysvětlit, že může za něco, co nikdy neodčiní a tak se snaží alespoň takhle? 

"Prostě jenom práce. Jak už jsem říkal." Řekne a usměje se co nejupřímněji, aby svým slovům dodal váhu a Kazuki se v tom víc nerýpal.

"Přijde mi to tady milejší, než někde v nějaké oficiálně vedené instituci, odtamtud mladí kluci utíkají a nenaučí se důvěře a odpovědnosti." Tady je u něj doma a Aoi v něj vložil důvěru. Že to tu nevyhoří, že ho nikdo nevykrade, že ho nedostane do potíží… To neznamenalo málo.

Kazuki

Trochu se ošije, když Yumeto narazí na poměry, ze kterých pochází. Je znát, že se mu o svém domově vůbec mluvit nechce.

"U nás to bylo prostě jiné." Pokrčí rameny, tím je téma uzavřené. Nebude jim vykládat nic navíc, zatím jsou to pro něj pořád cizí lidí a on tohle nevykládal vůbec nikomu. Krátce se podívá na Aoiho, jakoby se ho snažil prozkoumat a zjistit, jaký je. U některých se mu to dařilo, jindy byl úplně mimo, asi záleželo, jakou povahu zrovna potkal. Teď taky neví vůbec nic. Aoi ho na ulici donutil, aby mu věřil, cítil to, i když byl mimo a není schopný přijít na to proč. Radši po chvilce odvrátí pohled a tváří se zaujatě vybavením bytu. Je tu pořád co si prohlížet. Pomalu stočí pohled na Yumeta a pak zase na chvíli na Aoiho, než přikývne.

"Víc, než špetku." Řekne nakonec to, co si myslí. Jak by tak Aoi se mu rozhodně líbí, lhal by, kdyby řekl, že ne. Nahlas ale nic nepřizná, to by pak asi musel skutečně utéct. Jsou věci, které se nebál říct a zároveň ty, které si rád nechával pro sebe.

"Já bych radši čaj, prosím." Ozve se pořád ještě s dost opatrným podtónem. Pořád si není úplně jistý, jestli tu chce zůstat nebo by radši utíkal. Jenže vidina toho, že by se vyspal v teple a suchu, klidně i na zemi, je pořád silnější. Aspoň jednu noc zase spát jako člověk. Jak jemu chybí postel, kde se mohl zavrtat do peřin. To by spal klidně celý den, možná i dva. Prudce se ohlédne a rychle se podívá na svou tašku. Zmizelo z ní něco nebo ne? Moc toho tam není. Nakonec si vynadá, že se chová jako dítě a odloží ji aspoň pod nohy. 

"Vypadá pohodlně." Souhlasí s pohovkou, na které sedí.

"Nebojím se." Začne se bránit, aniž by si uvědomil, jak to zní.

"Ne takových věcí." Poupraví své tvrzení, ale to moc nevylepšil. Radši se zasměje sám sobě.

"Se mnou by se mu špatně spalo, nezaberu moc místa, ale pokud někdo spí vedle, většinou mě má hned za krkem. Bylo by to spíš za trest." Prozradí jim něco o sobě a jen na to pokrčí rameny. Očividně se nestydí. Je mu úplně jasné, že na podobné věci tady vůbec nedojde. Samozřejmě to ani nechce. Jemu Aoi bezcitný nepřijde a jako mrcha vůbec ne. Právě naopak. 

"Vyspím se i na zemi." Dodá ještě, aby bylo jasno, že se nebude nikam cpát. Pořád pozoruje chování Yumeta a zdá se, že to Aoimu vůbec nevadí. Vážně si nechá takhle brát věci a nic na to neřekne? Vždyť by ho to nakonec mohlo přivést do problému. Tady to možná nikomu nevadí, ale co jiní lidé, kterým Yume něco vzal. Teď je to sice úsměvné, dokonce se i zasměje, když vidí radost z nových hrnků. Je jak dítě, které dostalo pod stromeček, co si přálo. Pozvedne zvědavě obočí, když dojde na věci, které má Yume doma. Asi jich bude hodně, když ho tak pozoruje. Zajímalo by ho, jak to u něj doma vypadá, ale mnohem víc ho dostává informace, že Yume někde bydlí. Někdo jako on dokázal mýt své vlastní místo? To Kazuki nedokázal. Natáhne prsty po nabízené cigaretě a věnuje mu jeden děkovný a okouzlující úsměv. Nepotřeboval nutně kouřit, vydržel i bez toho, ale když nabízí, byl by blázen, kdyby si nevzal.

"Nejen boty. Po pár dnech jsem se naučil spát tak, abych o nic nepřišel. Lidem na ulici se hodí úplně všechno." Pozvedne obočí, když kolem Yumeta proletí cukr. Tohle je vážně zvláštní dvojce, rozhodně se s nimi jeden nenudí.

"Myslím, že za to všechno můžeš být rád, že po tobě neletěl třeba hrnec." Přiloží si dlaň na ústa, než se tiše zasměje.

"Myslím, že by mi z tebe šla za chvíli hlava kolem. Vydržíš chvíli v klidu nebo tě musí k něčemu přivázat?" Zeptá se na věc, která by mohla být pochopena dvěma způsoby, ale dál už mlčí, jen si začne vychutnávat cigaretu. Aoi mu začne odpovídat na otázky a vyslouží si tak jeho plnou pozornost. Snaží se odhadnout, co se mu u vyprávění prohání hlavou, zkoumá výraz v jeho tváři.

"To se ale může rychle změnit, pokud bude krást dál ne?" Nechce se v tom úplně šťourat, je to jen zvědavost, které teď nedokáže poručit.

"A když se to stane tak co? Zase mu pomůžeš?" Protáčí filtr mezi prsy a kouká na ten pohyb, je vidět, že si to skládá v hlavě.

"Jak zabráníš tomu, aby toho někteří nezneužívali?" Zarazí se a podívá na Yumeta.

"Neříkám, že ty. Jen je spousta lidí, kteří toho dokážou zneužít. Potkal jsem jich hodně." Osvětlí zase část ze svých myšlenek.

"Kde je ta hranice, kdy za to dotyčný stojí?" Zdá se, že je v jeho otázkách něco soukromého, co si potřebuje dát dohromady, ale narovinu to říct nechce.