Sena
Kde kdo by se při té Uruhově poznámce o prádle začervenal, ale to by nesměl být Sena. "To je ale jenom proto, že ho vždycky zničí a pak pro něj není složité zapamatovat si, co jsi měl a co ne." Prohodí a po očku sleduje Uruhovu reakci, jestli si bude myslet, že mu Ricko nějaké intimnosti svěřil nebo ne. Nesvěřil, ale zná ho tak dobře, že by to tak někdy mohlo vypadat. Skloní oči v letmém úsměvu. Už vidí, jak jde na Inorana v nových podvazcích, protože by něco chtěl. To by mu snad ani nemohl udělat, chudákovi.
"Arigato." Poděkuje mu za tu tabuli. Ani neví, jak ho to napadlo, prostě to vyplynulo z jejich momentální situace, ale tak už to se zápaly kreativity často bylo. Sám si obraz labutí ještě chvíli prohlíží, než začne Uru mluvit o svém nitru. Pomalu k němu zvedne oči.
"O podobných věcech jsem neměl čas přemýšlet. Je mi vlastně dost málo na to, že už to přišlo." Myslí tím lásku.
"Není nic špatného na tom, že ses hnal za svým snem. Nikdy jsi ho ani nemusel potkat, víš? Myslím Ricka, tvou pravou lásku. Kdybys ho nepotkal, byl by to tvůj sen, co by tě naplňovalo." Řekne mu na to svůj názor. Každý člověk na světě tohle štěstí prostě nemá a podle něj se Uru tím pádem v ničem nespletl. Překvapeně pozvedne obočí nad Uruhovým věkem a restaurací. Sám pochází ze společenské vrstvy, kde mu to připadá přímo nepředstavitelné. Uru asi není z jednoduchých poměrů a tím spíš nad ním žasne, když vidí, kam se teď dostal. Působí tak sebevědomě, rozhodně jako někdo, kdo už se v tom narodil.
"Takže ti bylo podobně jako mě, když jsi toho muže poznal? Vidíš, byl starší?" Je to cílená narážka.
"Byli jste milenci?" Ptá se dál. Nechce bát neomalený, ale hodně podobných úspěchů šlo přes postel a za poznámkou o všimnutí nemusí být jenom talent. Uruha na to rozhodně má tvář.
"Měl jsi ho rád?" Vyptává se dál. Třeba to nakonec bylo docela romantické dobrodružství, než se jejich cesty rozdělily?
"Není to daleko? Co budeš dělat?" Zajímá se se zvědavostí v očích. O tomhle nic neví, Ricko nic neříkal, když spolu mluvili naposled. Ach, jak Uruhovi závidí. Jemu připadá, že uběhne ještě tisíc let, než se něčeho podobného sám dopracuje
"Vážně?" Skloní oči k polévce.
"Mě se zdá, že ty nudličky zeleniny nejsou stejné." Vytahuje jednu po druhé.
"Moc dlouhá. Moc krátká." Jsou jedna jako druhá, ale tohle je soutěž a jejich oběť amatér. Prostě jsou každá jiná a hotovo. Samozřejmě ty milimetry pozná od oka a bez pravítka.
"Přitom hra koření znamená tolik..." Povzdechne si teatrálně nad Uruhovými dalšími slovy a konečně ochutná i on. Je to doslova exploze chutí, ta polévka je úžasná. Nikdy lepší nejedl a je mu to vidět ve tváři.
"Máš pravdu, tohle je deset z deseti." Odsune zpola dojedenou polévku stranou, protože porota se prostě nefutruje a přitáhne si hlavní chod. Nejdřív se skloní, přivoní si, pak talíř otočí ze všech stran, ale prohlíží si spíš jeho zdobení, než jídlo, které na něj nandali oni. Než stačí ochutnat, Uru už zase začíná s tím konkurzem a on hůlky odloží.
"Nebudeme jíst dál, dokud mi o všem nepovíš." Hranice…? A Ricko nic neřekl? A vážně lítá po všech čertech někde na ulici, když je Uruha takto úspěšný? +Ví o tom vůbec?+ Napadne ho. Jenže i kdyby ne, Ricko byl ten typ, co chtěl zajišťovat lidi kolem sebe sám a ze svého, tohle by mu nestačilo. Pak mu už ale pusa klesne úplně.
"Jít s tebou?" Ujistí se, že se nepřeslechl. Vážně ho jeho učitel a někdo, o kom se říká, že se s nikým nepřátelí, pozval na jeho vlastní konkurz, do světa, který by jinak nemohl navštívit a který by s trochou štěstí mohl otevřít dvířka i jemu?
"Moc rád." Hlesne a do tónu hlasu se mu vkrade dojetí. Konečně sáhne po hůlkách, ale v první chvíli ani neví, co jí. Nakonec je položí zase zpátky.
"Uru-chan… myslíš, že budou v pořádku?" Upře na něj důvěřivé oči.
Uruha
Trochu se zarazí při zmínce o ničení prádla. Zlehka pokrčí rameny, když přemýšlí, co mu na to má odpovědět."No, je potřeba to brát pozitivně, je to dobrá příležitost si vždycky koupit nové." Usměje se rozverně, když si mezi rty vloží další sousto. Je vidět, že Sena se podobných témat nebojí a to je další věc, kterou mají společnou. Je pravdou, že málokdy potkal někoho, s kým by si mohl tak otevřeně mluvit. Jemu vždycky říkali, že se to nehodí. Nikdy nepochopil, proč je to takové tabu. Stejně to dělají všichni a kolikrát ti, co mlčí, jsou v posteli daleko nebezpečnější. Jakmile dojde na Ricka a jeho označení za pravou lásku snad poprvé v životě se cítí v rozpacích, hlavně proto, že má Sena pravdu.
"Já doufám, že budu mít oboje. Nikdy jsem neměl v plánu troškařit." Vrátí se ke svému typickému já, aby rozpaky zahnal. Dopřeje si další kousek výborného jídla a kývne hlavou.
"Ano bylo. Byl jsem si jistý, že mám na víc a on mi ukázal, co všechno bych mohl mít." Zasní se trochu. Byla to skvělá doba, vzpomíná na to rád. Zažil toho díky němu opravdu hodně, ale nebylo to úplně pro něj. Nechával se rád rozmazlovat, ale taky potřeboval pocit, že něco dokázal sám.
"Byl o dost starší, bylo mu tehdy ke čtyřiceti." Pustí se klidně do vyprávění.
"A ano, nakonec jsme byli milenci, ale netrvalo to dlouho." Pokrčí rameny, když sáhne po své sklence, aby se napil.
"Měl jsem ho rád, i když teď už vím, že to nebylo to pravé. Byl mi dobrým přítelem a rádcem, ale když pominu postel, tak spíš jako starší bratr, jestli mi rozumíš." Pokusí se mu to vysvětlit, jen si není jistý, jestli to podá dobře.
"Mělo to jen jeden malý háček a taky to byl rozdíl mezi tebou a Inem. On byl ženatý a měl syna." Prozradí mu ještě jeden detail ze svého příběhu.
"Rodina byla vždycky na prvním místě. Nevadilo mi to, nechtěl jsem víc, než jen aby mi ukázal kousek světa, který já neznal. Pak na to přišel můj táta a poslal mě pryč. Mohl si to dovolit, dostal do něj pěkný šek, aby se všechno ututlalo." Uru nad tím protočí očima v sloup.
"Pak jsme si ještě nějakou dobu psali, ale sejde z očí…No víš, jak to chodí." Mávne nad tím rukou.
"Od té doby jsem ho neviděl. Měla by to být reklama na šperky." Sáhne po telefonu a ukáže mu obchod značky na internetu.
"Diamanty. To by se nám mohlo hodit." Mluví automaticky v množném čísle. Asi by to bylo poprvé, kdy by mu nevadilo, že ho někde předběhl. On si najde jinou příležitost, ale Senovi by tím mohl dost pomoct už v jeho věku. Upřímně se zasměje nad jeho hodnocením polévky.
"Dobře v tomto ohledu s tebou musím souhlasit, asi jsem se příliš nechal unést chutí." Přitaká mu se smíchem.
"Samozřejmě, že bych byl rád, kdybys šel. Ještě nemám nic jistého, ale pokud to vyjde...Třeba dostaneme příležitost oba. Nikdo neříká, že jim musí nutně stačit jen jediná tvář." Dá mu bez váhání naději. Ostatně, nebýt naděje nesnaží se dál a nestráví konkurzy značnou část svého dosavadního života.
"Ale pokud máš v plánu něco luxusnějšího, pochopím to." Dobírá si ho maličko. Nakrčí obočí, když vidí změnu ve výrazu v jeho tváři. Když dojde na konkrétní otázku, krátce si povzdechne. Odloží sklenku, pomalu vstane a přejde k němu, aby si mohl přidřepnout vedle jeho židle.
"Sena-chan." Osloví ho měkce.
"Určitě budou v pořádku, opravdu tomu věřím." Ujistí ho, i když něco v jeho nitru šeptá, že to tak jednoduché nebude. Uměl být negativní, ale teď tomu propadat nebude, ne když je tu Sena a potřebuje povzbudit.
"Uvidíš, že se ráno všechno vyjasní a bude zase pěkný den. Všechno zlé se nakonec dobré obrátí, i když to někdy chvíli trvá. Budeme trpělivý a trochu tomu pomůžeme, pak už to půjde snadno." Pomalu k němu vzhlédne a položí dlaň na tu jeho.
"Nenechám tě v tom, Sena-chan. Mám málo přátel, ale pro ty udělám úplně všechno." Usměje se na něj.
"A právě jsem našel člověka, který je asi jediný na světě, kdo mi rozumí úplně dokonale. Nastala ta pravá doba, aby všichni kolem zjistili, jak moc umím škrábat." Mrkne na něj. Stojí ho to úplně všechno, aby vypadl dostatečně sebevědomě a ne smutně. Má o Ricka opravdový strach a zároveň to nehodlá vzdávat.
Sena
Sena pokývá hlavou a myslí si, že to chápe, i když toho v životě nezažil ani zdaleka tolik jako Uruha. "Prostě ti došlo, že tohle není ono." Přikyvuje. Uru v tom mohl zůstat tak dlouho, dokud by nepotkal někoho lepšího a jenom z toho těžit, ale nakonec očividně není zlatokopka, i když si to nejspíš musí kde kdo myslet. Ani Sena jí nechce být. Rozhodně není se starším mužem proto, aby se nechal vydržovat a nemusel do smrti nic dělat sám za sebe. Dárky jsou úžasná věc, rozmazlování také, ale tenhle rozdíl v tom vnímá a ví, že Uruha je úplně stejný. A ostatní ať si trhnou nohou. Jeho výraz tváře se změní na zaskočený a pak smutný, když se dozví, že Uruhův dávný přítel měl navrch ještě rodinu. To bylo v Japonsku jasné. Měj milence nebo milenku, ale nikdy na úkor rodiny. Nikdy nesmíš zesměšnit zákonitou rodinu a milenka je na vedlejší koleji. Pokud je třeba, musí jí dotyčný zapudit, aby manželka nevypadala hloupě. Stávalo se jen výjimečně, že nad tímto modelem zvítězila milenka a daný pár rozvedla. To už byly děti většinou dospělé nebo tak něco. A pak se manželky vyplácely takovým způsobem, že mužům často moc nezůstalo. Uruhovo vyprávění ho ale přivede na nový nápad. Možná by jeho otci taky stačil šek? Sice Inoran není žádný boháč a kdo ví, zda by to jeho bohatému otci stačilo, ale i kdyby si měli půjčit a Sena si tu hypotéku převezme na sebe, jakmile bude plnoletý… Jenže něco uvnitř něj mu našeptávalo, že tohle není o penězích, ale o otcově ponížení a ztrátě tváře před lidmi a kolegy. Možná mu o tom řekl právě někdo v práci nebo z jeho známých a teď to nevyřeší nic jiného, než naprostá pomsta. Stejně to ale Sena zkusí. I kdyby si otec tvář zachránil teď, on s Inoranem stejně uteče, jakmile bude moct, a taky mu to řekne! Uru z ničeho nic stočí téma na reklamu, pro kterou by měl asi fotit a Sena natáhne krk k telefonu. Hlavou mu ale víří všechno to, co mu řekl o svém bývalém milenci.
"Diamanty… páni..." To bylo luxusní zboží, žádné běžné zlatnictví nebo obyčejné oblečení. To byl kontrakt hodný nějaké slavné modelky. Uru už zase mluví v množném čísle a Sena se neodvažuje na cokoliv se ho zeptat, ale pak pokračuje sám o tom, že by na tom možná mohli pracovat společně. Nemůže uvěřit vlastním uším. V tom šílenství, co se kolem nich dělo, to bylo jako maják v bouři. Dojatě se usměje.
"Nevezmu ti tvojí práci." Hlesne.
"Ale nebudu lhát, že bych si nás neuměl představit společně na jedné fotce." Nemusí to být zrovna tyto diamanty, ale cokoliv. Podle něj by měli společně jiskru, kterou jiní nemají. Jsou prostě spřízněné duše, to cítí.
"Zešílel jsi?" Řekne ještě na to, že by snad mohl odmítnout, ale pak se jejich rozhovor stočí někam jinam. Totiž zase zpět k tomu jedinému, co je dnes zajímá. V tu chvíli Uruha vstane, obejde stůl a pak si dřepne vedle něho. Sena k němu skloní svůj pohled a nakloní se celým tělem naproti němu. Nechává dlaně v jeho a snaží se ovládnout svoje nitro a uklidnit se. Přikyvuje na všechna jeho slova a uvnitř něj se něco trhá. Něco mezi neštěstím z toho, co se děje a štěstím, že našel Uruhu, o kterého se doopravdy může opřít a který by za něj dýchal, i když jsou přátelé tak krátce.
"Taky pro tebe udělám všechno. Přísahám." Řekne mu odhodlaně, i když smutně.
"Nikdy tě v ničem nenechám." Dodá šeptem a unikne mu několik slz. Otře je hřbetem dlaně a pak ho obejme kolem krku.
"Tak dobře. Ráno všechno vyřešíme." Zašeptá do jeho vlasů.
"Pojďme si teď lehnout. S tou zmrzlinou." Už nemá na drahé jídlo ani myšlenky, i když je to neskutečná škoda. Chce si zalézt k někomu, komu věří, přecpat se sladkým a upadnout v bezesný spánek. A ráno chce vběhnout Inoranovi do náruče a oznámit celému světu, ať jim… no dají pokoj!
Uruha
"Hm, to bych úplně neřekl, spíš okolnosti zařídili, že to skončilo." Pokrčí rameny. Vydržel by s ním asi ještě hodně dlouho, v tu dobu mu to dost vyhovovala. Kdyby teď potkal své mladší já, asi by mu řekl, aby si to víc užil. Rozhodně by ho od toho neodrazoval. Byla to skvělá doba, tehdy poznal, co by mohlo mít a co chce. Sena vypadá úplně kouzelně, když dojde na diamanty. Je rád, že je někdo další, kdo má pro blýskavé kamínky podobnou slabost. Ono šlo obecně o šperky, které měly cenu. Uru se trochu narovná, aby se mu podíval do tváře a nasadí hraně povýšený pohled."Myslíš, že mě zvládneš připravit o práci?" Nakloní hlavu na stranu. Je znát, že se hodně přemáhá, aby se nezačal smát.
"Tak uvidíme, sázka?" Mrkne na něj a konečně pustí trochu smíchu. Zdravá konkurence byla vždycky dobrá, on si to rozhodně myslel a nebránil by se tomu. Podle něj měl Sena reálnou šanci to dokázat. Možná nakonec bude lepší, když to místo dostane on. Nemusí se přece tak potácet polovinu života. Uru má samozřejmě tu lepší část před sebou, tak co by ho nepustil.
"Bude nám to hrozně slušet, to přece musí vidět každý a kdo to nevidí…Je zbytečné s ním ztrácet čas. Takže domluveno." Odkývne to, protože už nemá smysl to dál řešit. Možná pak, když od nich vytáhne starší reklamy, aby je mohli společně zkritizovat, to je dobrý plán. Vnímá moc dobře změnu v Senově tváři. Pomalu zvedne ruku a setře mu pár slz, které vyběhly. On k nim taky nemá daleko, ale pořád se dost dobře drží.
"Já vím, že ne. Mám pocit, že tě znám hodně dlouho." Sdělí mu svůj pohled na tohle setkání, i když bylo teprve první. Někdy potkáte člověka a nepoznáte ho za deset let a někdy máte pocit, že dotyčnou osobu znáte roky a to se vidíte prvně. Se Senou je to ten druhý případ.
"Nás už nikdo a nic neporazí." Povýší to ještě celé na vyšší level, který jim dodá víc síly. Tiskne ho k sobě tak dlouho, dokud to Sena bude potřebovat a když se od něj odtáhne, usměje se znovu.
"Vlastně bych lepší plán rozhodně nevymyslel. Vyber si ze skříně něco pohodlného na spaní a šup do postele. Přinesu zbytek." Slíbí mu, než se zvedne, líbne ho ochranitelsky na čelo a pak dojde do mrazáku pro tu zmrzlinu. Samozřejmě je to ta nejlepší, kterou by mohl sehnat. Ne, není bohužel domácí, ale to by v jeho případě dopadlo katastrofálně. Vezme k tomu dvě lžičky a ještě i víno. Ono se to k tomu moc hodit nebude, ale to už je asi jedno. Alkohol dělá divy a on ho ještě trochu potřebuje, aby vůbec usnul. Nejde o to zapomenout, ale donutit hlavu, aby chvíli přestala myslet na to, co se děje kolem. Zapluje za Senou pod peřinu, obejme ho paží kolem ramena a přitáhne na sebe, otevře zmrzlinu a první lžičku mu osobně předá plnou až před rty. Pak sáhne po telefonu, aby otevřel starší reklamy oné společnosti a zatváří se kriticky.
"No vidíš ta stehna…." Protočí očima.
"To je hrůza, co tam dneska pustí." Povzdechne si.
"Copak to nikdo nevidí?" On je na svá stehna samozřejmě hrozně pyšný a je to vidět.
"Myslím, že to máme v kapse. Přece nedají přednost tomuhle před námi?" Nebere si ani trochu servítky a už i on ochutná zmrzlinu. Je výborná. Posune prstem další fotku a lžička mu málem vypadne. Několikrát zamrká, aby víc zaostřil a ujistil se, že se mu to nezdá.
"Fajn, tak takhle mám vlasy tak možná po ránu." Zhodnotí rovnou a pak se zarazí.
"Ne ani po ránu ne i tehdy vypadám dost dobře." Ušklíbne se, protože mu doma samozřejmě zrcadla nepraskají vůbec nikdy. Žije v přesvědčení, že by klidně po ránu mohl na přehlídku.
"Jednou uděláme společnou kolekci." Napadne ho ještě a koukne na Senu, co on na to.
"Vlastně bychom s tím mohli začít hodně brzo, dokud jsi ještě na škole. Nějaké známé mám, když se nám to povede, půjdeme nahoru." Pravý koutek mu pomalu stoupá nahoru. Pár nápadů měl a Sena by je mohl pořádně oživit. Nakonec by to mohl šít rovnou na něj.
Sena
Prý sázka. Sena by do toho klidně šel, ale on ho o práci připravit nechce. Nechce se do toho obout na plno, aby ho porazil a tak je rád, když se to nakonec zamluví něčím úplně jiným. Na srdci ho hrozně hřeje, co mu Uru řekl s tím, že má pocit, že se znají už dlouho. Sena měl silné vazby na kluky a jinak býval pro ostatní příliš výstřední. Pro jiné kluky moc holka, pro holky moc kluk… bylo těžké někam zapadnout. Uruha byl takový správný mužský vzor jeho ideálního světa a bylo fascinující, že to vnímal úplně stejně. Nakonec ho pustí, vděčně přikývne a odloudá se ke skříni. Netuší, jakých košil si Uru cení víc nebo míň, všechny vypadají stejně kvalitně. Možná by si měl vzít spíš klasické tričko? Jenže on měl košile vždycky rád. A kdo ví proč mu připomínají Inorana, takže další vlna sebetrýznění. Jedna z nich je světle růžová, skoro bílá. Tu si vybere a převlékne se. Neohlíží se, kde je Uru a jestli se dívá. Nestydí se před ním. Maličko jako automat ze sebe stáhne všechno oblečení, pečlivě ho složí na křeslo a přetáhne si přes hlavu zpola zapnutou košili. Normálně by nikdy nešel spát nalíčený kvůli vráskám, ale dneska je všechno povoleno. Po kolenou si zaleze do postele a zachumlá se až po bradu. Teprve v tu chvíli se podívá jeho směrem a to už jde Uru k němu. Usměje se, když vidí zmrzlinu a víno. Uru si ho přitáhne k sobě a on si klidně opře hlavu o jeho prsa. Skoro zašilhá na lžičku, kterou má najednou tak blízko a otevře pusu. Sousto studí a zároveň je to příjemné. Uruhovo tělo naopak hřeje, trochu uklidňuje pocuchané nervy a nabízí bezpečnou náruč, kterou teď potřebují oba. Netrvá to tak dlouho a Senovi se začnou klížit oči, i když se mu ještě úplně spát nechce. Doma by se asi zbláznil. Sám v posteli by si vytrhal všechny vlasy a ráno by ho našli utopeného v kaluži vlastních slz. Zvědavě nakukuje do Uruhova telefonu, co to tam hledá a po chvíli pochopí. "Proč zrovna stehna?" Vyprskne. On kouká jako většina lidí nejdřív na tvář, ale možná je to tím, čeho si na sobě každý z nich cení nejvíc. Vezme telefon sám do ruky a přiblíží si ho víc před oči. Objektivně ten kluk není vůbec k zahození, ale samozřejmě, že to nemůže nahlas přiznat, když to místo sami chtějí. Sní několik dalších soust, něž Uru fotku změní a už se nahlas pochechtává. Kéž by tak vypadali po ránu, ale ty vlasy se někomu hodně nepovedly. Je to prostě… divné. Dokonce ani jako nedbalý rozcuch to není ono.
"Podle mě tohle nemá v reklamě na diamanty co dělat." Řekne vážně a taky to tak myslí. Znovu se usměje a pokusí se zvednout hlavu tak, aby na něj viděl.
"My dva společně?" Broukne. Bylo by úžasné mít takového mentora.
"Bude mi ctí." Řekne. S jeho zkušenostmi a nejspíš i kontakty to bude mnohem jednodušší a mohli by si vzájemně hodně pomoct. Byla by to jejich zbraň, kterou ostatní nemají. Nebyli by prvními návrháři, kteří pracují ve dvojici. Znovu se po něm překvapeně ohlédne, když mu Uru navrhne, že by mohli začít ještě během Senových studií. To by mu vyřešilo praktickou část jeho závěrečných zkoušek a s Inoranem by napsal zase tu teoretickou. A po škole by měl okamžitě pracovní místo, žádné tápání ve tmě.
"Já ani nevím, co na to všechno říct." Vydechne a sveze se v jeho objetí ještě o kousek níž do polohy, ve které bude spát.
"Je to všechno jako splněný sen." Dodá tiše. +Jen kdyby se kluci vrátili domů… v pořádku a v bezpečí...+ Pomyslí si, ale nahlas to neřekne. Uru se celý večer tolik snaží, aby Sena alespoň na chvíli zapomněl. Všechny ty hry a kritika, všechny velké plány. Je mu za to tolik vděčný a bojí se, že to nedává dost najevo.
Uruha
Uruhovi se rozhodně líbí Senův výběr. Moc mu tahle barva sluší a je si jistý, že to ví. O to víc se mu to zamlouvá. Je podle něj důležité vybírat si věci podle toho, jak se cítí, než podle toho, co jim diktuje společnost. Sám toho byl zářným příkladem. Oba se pořád potýkali s předsudky, jejich život toho byl plný a ještě bude. V podobné chvíle to musí člověk hodit za hlavu, jinak by se zbláznil. Co je na tom, co si myslí ostatní. Důležité je to, jak se cítí, když se obléknou a vyjdou ven. Pokud jste spokojení sami se sebou, okolí to vidí a má méně důvodů se do vás trefovat. A i když si to neodpustí, je vám to jedno."Sluší ti víc, než mě. Nech si ji, jestli chceš." Broukne měkce, když ho zatahá zlehka za lem u klíční kosti.
"Je to přece jen tvá barva." Kývne hlavou, aby ho ujistil, že to myslí opravdu vážně. Zarazí se a podívá na něj, když se ho zeptá, proč zrovna tato část těla.
"Já nevím, nějak mě to zaujalo. Asi proto, že mám rozhodně lepší." Uchechtne se krátce. Tohle byla taková nevinná malichernost, ale proč by si to měl odpouštět. Co je na tom, když jsou tu jen oni dva a nikdo, kdo by je odsoudil.
"Naprosto s tebou souhlasím. Diamanty jsou vzácnost, třpytivá krása. Tohle nemá s chaosem, co dělat. Všechny linie jsou jemné, nikde žádná kaz. Všechno kolem nich by mělo být takové, na první pohled drahé. Žádné levné zboží." Rozpovídá se mnohem víc a je jasné, že se mu ty kameny opravdu líbí. Komu by se nelíbili? Kdo říká, že ne, tak určitě lže, jinak to nechápe. Mírně odkloní oči od telefonu, aby se mohl podívat na jeho profil. Je kouzelné, jak moc se diví. Je pravdou, že si podobným způsobem málokdy někoho pouštěl k tělu, ale tady cítí, že to má význam. Cítí v jejich společně stráveném času potenciál, žádné mrhání.
"Arigato, Sena-chan. Jsem ti opravdu vděčný za to, jaký jsi. Ani v dnešní době není snadné najít někoho, s kým si opravdu rozumím. O to víc mě těší, že společně dáme něco dohromady a pokud ti to pomůže i ve škole, bude to jen plus." Opře se pohodlněji o čelo postele a zavře oči.
"Sny jsou od toho, aby se plnily. Jednou to vždycky přijít musí a pokud ne, snažil ses málo." Pozvedne koutky, tohle už bylo opravdu přehnané, ne vždycky to tak je, ale zní to krásně. Stačí jen snaha. Ne, život není tak jednoduchý, pokaždé přijde nějaká komplikace, kterou nedokáže ovlivnit, ale tím jim jejich chvilku spřízněných duší kazit nebude. Mnohem lepší pocit je, že to všechno zvládnout. Společně a ve čtyřech. Žádné pochybnosti.
"Věříš, že mě nikdy nenapadlo, že bude mít Ino tak skvělý vkus. Čekal jsem vedle něj nějakou semetriku, která ho bude pěkně využívat. Měl štěstí, že jsi ho tak pěkně ulovil." Ignoruje fakt, který mu Sena říkal, že ho Ino sbalil.
"Dokážeš si ho představit, byl by z něj ukázkový podpantoflák?" Dobírá si trochu svého přítele. Ale když to jinak nejde, musí si to myslet každý, kdo ho trochu zná.
"Nic proti němu." Konečně otevře oči, aby se na Senu usmál.
"Ale klidně jí trochu buď taky, ať se musí pořádně snažit." Pokouší se o další jemné vtipkování a taky rady do života. Neměl by tohle téma vůbec vytahovat, ale za mu přijde, že to zní, jak kdyby viděl budoucnost. Budou všichni šťastní a bez podobných starostí, jako mají právě teď. Maluje si to na přesně takovou růžovou, jaké má Sena vlasy.
"Schválně…" Odmlčí se na chvilku a nasadí nevypočitatelný výraz.
"Co máš na něm nejradši a co si myslíš, že má nejradši on na tobě?" Nadhodí takovou malou hru.
"Pak se budeme na společné dovolené bavit tím, že mu to všechno prásknu." Vyplázne na něj rozverně špičku jazyka. Nutně potřebuje podobné pitominky, aby se cítil víc v pohodě. Třeba to nakonec Sena bude mít stejně.
Sena
Sena se zaskočeně podívá na dlouhé rukávy košile, ze kterých mu vykukují jenom prsty. Je z úžasného materiálu, určitě byla drahá. Dnes ale vnímá, že atmosféra mezi nimi je vhodná k přijímání dárků a tak se jen vděčně usměje a nepře se s ním. "Děkuju." Řekne mu jednoduše. S těmi stehny to bylo přesně tak, jak si Sena myslel a Uru se klidně usvědčil. I tomuhle se musí usmívat.
"To je pravda." Musí souhlasit. Podstata diamantů tkvěla v jejich brusu a vysoké ceně. Nic se nesmělo pokazit, všechno to byly mistrovské kousky a tvary byly dokonale pravidelné. Cokoliv jiného k nim prostě nesedělo z podstaty věci. Bylo to jako chtít po planetě, aby měla tvar namalované hvězdičky. Někdy nemělo smysl být přehnaně kreativní a člověk měl naslouchat přírodě a jejímu záměru a tak je to přece se všemi krystaly. Všechno to jsou dokonalé geometrické tvary. Když mu Uruha poděkuje za to, jaký je, je to pro něj dojemné, protože v životě nepotkal mnoho lidí, kteří by ho akceptovali. Doma to nebylo špatné, jeho rodiče se s tím sice nesmířili, ale tolerovali to. Jiní měli mnohem větší peklo za nic. Navíc měl tři úžasné kamarády a dokonalého přítele, ale tím jeho výčet končil. Kdyby zůstalo u nezájmu, tolik by to jeho citlivé dospívající srdce netrápilo, ale nenávistné projevy se snášely těžko a bylo jich hodně.
"Víš, to je tím, že jsi taky pěkně divný. Kdo by se s tebou ztotožnil? Jenom blázen jako je Ricko." Rýpne si, ale v očích mu vesele jiskří. +A já.+ Doplní si v duchu.
"Jsme jako jedna krev, jenom já jsem drzejší." Ohlédne se na něj, aby zkontroloval, jestli to nepřehnal, ale něco mu říká, že drzejší vůbec není a Uru taky pěkně umí. Zdá se, že Uru má svůj vlastní, docela přísný pohled na svět. Senovi nepřišlo tak lehké vnímat splněné sny jen v dostatečné snaze, kromě toho, co přesně bylo tou dostatečnou snahou? Co když vám něco souzeno prostě nebylo? Věci jako láska přece přičarovat nešly, snaha nebo ne.
"Moc se týráš. Někdy by sis měl dovolit jenom tak nechat věci jít." Pousměje se, ale byl moc mladý na nějaké rozumy. Moc životních zkušeností zatím neměl. Rozesměje se, když dojde a tu semetriku.
"Hmm, není to tak dávno, co jsem seděl v jeho kabinetu a hlavou mi šlo to samé. Že kdybych chtěl, mohl bych s ním hrozně vorat a být ta semetrika. Možná někdy jsem..." Kousne se do rtu a doopravdy se nad sebou zamyslí. Ne, k němu není, ale uměl být panovačný asi jako Uru, když ho to chytlo.
"Myslím, že v tomhle odhadu máš pravdu." Někdo by toho mohl opravdu strašně zneužít.
"Ale děkuji za další kompliment." Řekne výrazně tišeji. Uruhova otázka ho celkem překvapí. Položí si ukazováček na rty a musí se vážně zamyslet, protože by nejradši řekl, že všechno. Jejich láska je na jakoukoliv jinou odpověď příliš mladá.
"Nejradši mám výraz jeho očí, jemné vrásky kolem nich, když se usměje a ten odzbrojující úsměv. A tu poeziii. A rozpaky..." Ano, o tomhle přesně před chvílí mluvil ve své mysli…
"On na mě? Počkej, ukážu ti to." Sáhne na noční stolek pro svůj telefon, odemkne ho a najde vyfocenou báseň, kterou mu Ino psal. Podá ho Uruhovi a rovnou se natáhne pro plnou sklenku vína. Obrátí jí do sebe celou. Je moc střízlivý na to, aby spal. Pak se stočí do klubíčka k jeho boku.
"To je neuvěřitelné, že?" Broukne na tu báseň. Hledí z okna a přemýšlí nad tím, kde je Ricko. Jestli je v teple a jestli nemá strach. Jak se teď asi musí cítit? Musí to být šílené. A je Inoran v pořádku? Žije ještě ve sladké nevědomosti, aby se dneska taky vyspal? Kéž by. Myslí na ně na oba. Myslí na ně tak strašně moc, až ho z toho nakonec usne, ale není to příjemný spánek. I když si svoje sny nepamatuje, je to ten druh, kdy se vzbudíte úplně zničení, rozlámaní a v depresi. Jenže oni musí bojovat…
Žádné komentáře:
Okomentovat