J
Zvládne jen zvednout potěšeně koutky nahoru, když mu Ru prozradí, že si ho omotal. Neměl by to vůbec chtít, nikdy ho nenapadlo, že by si něco podobného mohl užít a je to tady. Někdo ho pořádně dostal a on nechce nic víc, než strávit s ním, co nejvíce času. Haku ho zabije, až to zjistí, ale jemu to ani v nejmenším nevadí. Nikdy netrpěl strachem ze smrti. Jednou to prostě přijít muselo."Tohle podřezávání hrdla se ti bude líbit." Slíbí mu a stejně jako Ru i on začíná blábolit naprosté nesmysly. Jedna z mála osob, kterou by nikdy nepodřízl, je právě pod ním. Ani na vteřinu ho to nenapadlo, i když bude dost osob, které to budou chtít udělat, tohle se prostě nesmí nikdo dozvědět. J nemůže být dvacet čtyři hodin u něj, aby ho chránil. Možná proto se podobným věcem celou dobu vyhýbal. Ne, to je blbost, prostě ho nikdo tolik nedostal. Čím déle kouká do Rukiho tváře, která se slastí mění, tím si je jistější, že nikdo jiný by tohle nedokázal. Kdyby sjížděl psychologické práce, došlo by mu, že je to právě ta jediná osoba, ke které dokáže psychopat přilnout. Jenže on je nečte, je to ztráta času. Však ví, čeho je schopný. Tedy byl si tím jistý, až do nedávné doby. Je rád, že se může trochu vydýchat po prožitém orgasmu. Má pocit, že mžitky před očima bude mít ještě týden. Nechce se mu z Rukiho vůbec zvedat. Vnímá intenzivně jeho vůni, ukládá si jí do hlavy a nejspíš by ho poznal i v záplavě tisíce parfémů. Je to jako droga, kterou si nechce odpírat. Ostatním se vyhýbal, ale tuhle bude klidně inhalovat od rána do večera. Na tom případu pro psychiatra něco bude. Koutky se mu pozvednout v návaznosti na jeho myšlenkách.
"Tak to máme ještě pár hodin, abych zařídil, abys z toho gauče nebyl schopný vstát." Dojde i na jeho obvyklé výhrůžky. Nad tím ani nemusí přemýšlet. Jen ať mu Ru dá pár minutek a můžou si to klidně zopakovat. Sám netuší, na jak dlouho pak bude muset mizet. S jeho povoláním nikdo nikdy neví, co se stane druhý den. Haku ho může poslat kamkoliv a on se staví, až se vrátí. Mohla to být otázka dní, ale taky týdnů. J se prudce ohlédne, když něco vedle zapraská. Nakrčí u toho obočí, v očích se mu objeví dost nebezpečný výraz. On tyhle zvuky nikdy nepodceňoval, vždycky byl připravený úplně na všechno, ale tentokrát se nechá ukolébat Rukiho přesvědčením, že je to jen kočka. Kývne jen hlavou, ale jen velmi neochotně ho pouští.
"To mám za to, že jsem jí donesl něco na zub." Postěžuje si tiše. Sám si natáhne kalhoty a pozoruje Rukiho, jak se obléká. Taky hrozná škoda. I přes jeho slova se netáhne po zbrani a vrátí ji na své místo. Nemá v plánu tady hned střílet, ale připravený být chce. Jakmile se ozve Rukiho hlas, vystartuje hodně rychle. Chvíli se přitiskne zády ke zdi u dveří a nechá víčka klesnout. Vnímá všechny zvuky, odhaduje, jak daleko jsou a kolik jich je. Je to jen vteřina, kdy se zjeví ve dveřích. Bleskovým pohledem zhodnotí situaci. Muž má obě ruce zaměstnané a on toho hned využije. Sáhne po jeho tváři a vtiskne mu palce do očí. Trvá to pár vteřin, než Rukiho pustí. J po něm automaticky sáhne a pošle ho prudkým pohybem stranou. Pak už se rozpřáhne k pořádné ráně pěstí a poprvé se skutečně trefí, i když ne tak, jak by chtěl je znát, jak moc je muž proti němu trénovaný. Stačí jen oblečení a pohyby, aby si ho J dokázal přiřadit a ví, že je zle. Přesto má výhodu, že mu dokázal způsobit mžitky před očima. Jenže zrovna tenhle by byl problém i poslepu. Druhá rána jde mimo a J přes něj málem přeletí. Sám dostane jednu do břicha, takže se napůl předkloní a je příliš pozdě, když zahlédne záblesk shurikenu v jeho rukách. Ucítí bolest v oblasti břicha, která ho nakopne ještě víc. Zkroutí mu zápěstí, tiskne ho za něj k sobě, i když si tím způsobuje hlubší ránu.
"Nesahej na to, co je moje." Zavrčí na něj a obrátí ho proti nepříteli. Způsobí mu pár ran na předloktí druhé ruky a doufá, že zasáhl alespoň vazy. Nejspíš by ho v další vteřině rozpáral, co by to jen šlo. V očích má vražedný, naprosto nepříčetný výraz. Bolest jde úplně stranou. Jenže muž vycítí, že věci nejdou podle plánu. Zaboří hvězdici ještě hlouběji, pak ji pustí a nechá J na pokoji, stejně jako Rukiho. J udělá několik vratších kroků ke dveřím, ale chlap je v trapu.
"Do hajzlu." Zanadává si pro sebe, než se ramenem opře o dveře.
"Ru-chan." Vydechne, než se ohlédne přes rameno.
"Co ruce?" Zajímá se jako první. Shuriken zatím nechává na místě. Ví, co by se stalo, kdyby ho vytáhl.
"Musíme zamknout." Myslí první na praktické věci a začne se belhat ke dveřím se zbraní v zakrvácené ruce.
Ruki
Připadá mu, že uběhla celá věčnost od chvíle, kdy na něj ten chlap zaútočil a než J přišel, i když šlo ve skutečnosti jenom o vteřiny. Později nejspíš nepochopí, jak to J dokázal, že byl najednou tam a zachránil ho, ale v okamžiku, kdy holýma rukama bojujete o vlastní nádech se čas podivně vleče. Pak je najednou volný. Setrvačnost ho pošle o dva kroky dozadu, zatímco před sebou drží krvácející pořezané ruce. Svíral drát silně a jestli mu porušil šlachy, už v životě skalpel do ruky nevezme a možná ani nic jiného. Nemá ale čas zkoušet procvičovat prsty, protože vytřeštěnýma očima sleduje souboj mezi J a tím cizincem. Všechno se děje rychle a je tady tma. Ruki se drží po obvodu místnosti a chce se dostat ke skříni, kde má nástroje. Mezi nimi i hodně ostrých předmětů nebo taky kostní pilky a frézy. Klidně to na toho hajzla použije. Snaží se vyhýbat dvěma zápasícím mužům, když se rychle pohybují přes místnost, aby se sám někam nevhodně nepřipletl, ale pak se v jednu vteřinu stane několik věcí najednou. Zaslechne slova J, která mu vyrazí dech, stejně jako si všimne, že cosi kovového vězí v jeho břichu. V duchu vykřikne, ale po něčem se smekne a nepěkně zapluje mezi nerezový stůl a kartotéku. Uhodí se při tom silně do hlavy a v omámení mu chvíli trvá, než se rozhlédne kolem sebe a zaostří. Šlápl na kočku. Jeho mrtvou kočku. Zřejmě prskala na narušitele a on se jí zbavil dost hnusným způsobem, protože je skoro přepůlená s vyhřezlými vnitřnostmi. To je to, do čeho Ruki šlápl. Je sice patologem a jezdí k hodně hnusným vraždám, ale teď se žaludek otočí i jemu. Přetočí se na všechny čtyři a pokusí se zvednout, protože strach o J ho žene jako neviditelná síla neskutečné intenzity. Vyhrabe se na nohy, u toho šmátrá po okraji stolu a sáhne rovnou do emitky plné čistých nástrojů, které se převrhnou a vysypou na zem. Ve stejnou chvíli narušitel uteče a on udýchaně sleduje J, jak klopýtá ke dveřím, aby zamkl. O chvíli později jsou už sami a ponořeni do ticha. "Asi dobrý." Řekne konečně, když se pokouší pohybovat prsty. Hrozně to bolí, ale rána v břiše J je mnohem horší.
"Vylez sem." Poklepe na stůl, protože to musí hned ošetřit.
"Počkej, musím si umýt ruce..." Řekne a cítí, jak na něj jde šok. Vždycky přijde o něco později, i když to na vlastní kůži nikdy nezažil. Přejde k umyvadlu a snaží se smýt krev z dlaní. Z otevřených ran se řine pořád další a on není schopný od ní odtrhnout oči, zapnout si hlavu a ty ruce něčím omotat. Kdo to byl? A co tady chtěl? Kruci, málem byl mrtvý a J mu to říkal, že má zamykat. Kdyby býval věděl, kdo to je, došlo by mu, v jakém je teď maléru. Ten vrah nikdy nenechá odejít nikoho, kdo ho viděl a Ruki ho viděl, i když byl maskovaný. Kromě toho tady byl s J. I bez vraha to byl velký problém, protože se sem samozřejmě přijde vyšetřovat, řešit kdo to byl, kdo tu byl, co se přesně stalo. Vzhledem k jistým stopám na pohovce, DNA a podobným věcem… Konečně vodu vypne a najde nějaká obinadla. Bez ladu a skladu se s nimi pokouší omotat ruce, ale silně se mu třesou. Musí vzít rozum do hrsti. Co potřebuje? Čistkou misku, sterilní nástroje, dezinfekci, něco na znecitlivění. Jakmile je zpátky u J a sáhne po injekci a ampuli s anestetikem, konečně najde svoje ztracené já. Jeho ruce se přestanou třást a i přes zranění zkušeně natáhne látku do stříkačky.
"Nehýbej se." Řekne mu.
"Nemám brýle..." Dojde mu až teď. Všechno to vnímal v mlze, vůbec mu to nedošlo. Odejde pro ně vedle a po cestě bojuje s novým třesem, ale jakmile je zpět, sáhne po injekci už zase klidně. Na spánku se mu barví ošklivá modřina i s boulí, začíná ho bolet hlava, ale krev tam žádná není.
"Musím to píchnout přímo do okrajů rány." Řekne mu. Na odpověď nepočká a rovnou látku aplikuje. Pak už sahá po nástrojích, aby vytáhl ten krám z břicha svého… co vlastně jsou?
J
Bolest vnímá spíš podprahově. Je to něco, na co je zvyklý a je to pro něj mnohem přirozenější, než třeba pocity, které měl před chvílí na gauči. Hodně ho to nakopává a vlastně si užívá adrenalin, který se mu vyplavuje do žil. Kočky si zatím nevšiml, za to moc dobře vidí, co se děje s Rukim. Ty ruce…Co se bude dít, pokud bude mít trvalé následky? A proč tu byl jeden z proslulých čínských zabijáků? Má to souvislost s nimi a s tím, koho má Haku doma nebo to s tím vůbec nesouvisí? Podle něj je to náhoda jen těžko. Nechá hlavu na chvíli odpočinout a ještě zkontroluje, jestli je pravdu zamčeno. Měl by urychleně dávat dohromady, co řekne Hakueiovi. A co by měl říct Ruki? Kruci, z tohohle se jen tak nevymotají a jemu konečně začíná pořádně docházet, jak moc by to mohlo být ohrožující. Vrátí se pomalu zpátky, pohled mu padne na kočku a dojde na ušklíbnutí. Upřímně, je mu jí líto, ale nic na to neřekne, je to prostě život a stalo se. Radši kočka, než oni. Ani nekomentuje fakt, že Ru vysypal misku. To řinčení mu duní v hlavě, ale to asi začíná být ztrátou krve. Je zamčeno, relativně by si mohl na chvíli oddechnout."Asi?" Nejradši by mu řekl, aby se postaral první pořádně o sebe, ale tentokrát se s ním nehádá. Vyleze si na stůl s dalším úšklebkem, není proti bolesti imunní a adrenalin už přestává dopovat jeho nervy. Dlouze vydechne, když se pořádně natáhne. Ru na chvíli odejde a on se za ním dívá.
"Budeš lhát." Prohodí, když vzhlédne ke stropu.
"Prostě jim řekneš, že jsem tu byl. Půjdu se pak kouknout do kartotéky. Nechám tam své otisky." Vydechne dlouze a pokusí se pozvednout na lokty.
"Nikdo si nebude myslet, že bys mě mohl zastavit." Blýskne se mu v očích a dost nepatřičně se mu zvednou koutky nahoru.
"Zbytek můžeš říct podle pravdy. Jen že ten zabiják šel po mě. Pohovku vyčistíme." Přemýšlí okamžitě.
"Anebo to uklidíme celé a ty jim řekneš, že tě někdo přepadl po cestě domů. Jsou to pitomé nápady být tu do noci a chodit sám pozdě domů." Tohle je mnohem lepší nápad. Navíc…Má na to lidi, za hodinu tady nebude ani stopa po tom, že se tu něco stalo. Potřebuje zašít a pak to bude řešit. Hlava mu začíná pracovat a soustředí se jen na jedinou věc. Plácne s sebou zpátky, doku mu oči nepadnou na injekci.
"Nedávej mi to." Brání se. Nejde o nějakou fobii z injekcí, ale o jistou reakci, kterou má na podobné látky. Zareagoval příliš pozdě. Praští se hlavou o stůl, jakmile se znovu podívá nahoru a sevře rukama hrany stolu. Není si vůbec jistý, co by mohl udělat, tohle bylo vždycky ošemetné. Je to podprahová reakce, díky drilu v dětství. Jakmile se mu dostane do těla látka, která jde na nervovou soustavu, jeho mozek spustí obranou reakci. Je to to samé, jako v ringu, prostě vypne a…Žíly na rukách mu nabíhají, klouby bělají, jak moc ten stůl svírá. Posledními zbytky funkčního vědomí, se snaží držet na místě a nevystartovat po Rukim. Je jak divoké zvíře, které se snaží uspat, první se taky zuřivě brání, než odpadne. Jenže on neodpadne.
"Měl bys jít vedle a zamknout mě to, dokud to nevyprchá, pak mě zašiješ." Podaří se mu vydoloval skrze rty. Když se na něj podívá, má v čích zvláštní výraz. Nikdy se tak se sebou nesnažil prát jako právě teď. Proč taky? Většinu věcí u šili zaživa a pokud mu někdo jiný vpravil něco podobného a chtěl mu ublížit, hodilo se to.
"Běž Ru-chan, ošetři si pořádně ruce a pak se vrať. Zamkni mě tu." Napůl ho prosí, aniž by se přestal držet. Jakmile se anestetikum víc a víc vyplavuje do těla, začíná se mu zatmívat před očima, prostě to nejde ovládat.
"Vypadni nebo mě k tomu stolu připoutej." Sykne na něj už se vzteklým podtónem, déle už se udržet nejspíš nedokáže.
Ruki
Ta první výmluva se mu moc nelíbí. Policie uměla vyšťourat opravdu hodně. Jak mohou vědět, že tu někde, naprosto kdekoliv není kapička čehokoliv, po tom, co vedle dělali? Nebo až moc jeho slin a chlupů a kde čeho na pohovce? To prostě nejsou schopní uklidit. To aby ten kavalec zapálil tak jako tak, i kdyby nakonec vymysleli úplně jiný důvod, protože to odhalí jakékoliv vyšetřování. Prostě ho J bude muset nějak odnést s sebou a Ru se vymluví, že si pořizuje nový. Aby se mu tady lépe spalo, ehm… "Už žádný sex v práci." Zamručí. Rozhodně ne, když děláte v podstatě na policii a ten, se kterým spíte, je hledaný maniak. Málem vyprskne smíchy, jak paradoxně to zní. Někdo ho přepadl po cestě domů? To mu zní taky přitažené za vlasy. Všechno mu zní přitažené za vlasy a má vážně strach.
"J… kdo to byl? Jsi si jistý, že se už nevrátí?" Hlesne posléze. Kdyby ano, J ani jiná hlídka tady nemůže být věčně a asi poprvé v životě by se v práci opravdu hodně bál. Během toho rozhovoru mu J řekne, aby mu nic nepíchal, ale pro Rukiho je ten pohyb příliš automatický a odvolání příliš na poslední chvíli. Vteřinu si myslí, že J jenom dělá ramena a chce to zvládnout bez toho, ale pak si všimne, jak drtí okraje nerezového lehátka a stáhne obočí. To to tolik bolelo? Nesmysl. Přece ho viděl v ringu a četl jeho záznam o absenci bolesti. J měl velmi vysoký práh bolestivosti, to by si dřív usekl ruku, než by si konečně všiml, že krvácí.
"Cože?" Vypadne z něj úplně pitomě, když ho J začne vyhánět od stolu. Trvá mu několik drahocenných vteřin, než se jeho hlava přepne do lékařského módu, honem očima zhodnotí situaci, jeho projevy a fakt ohledně toho, co mu říká a co o něm ví. Nepřipadá mu to jako žádná známá reakce na anestetika, ale to se baví o té fyzické části. Psychika byla něco úplně jiného. Nepochybuje o tom, že J svoje slova myslí maximálně vážně a ví, proč je říká. Jenže on ho tady nechat nemůže. Má to dva důvody. Ten první je, že krvácí do dutiny břišní a mohl by se u něj rozvinout šok, kdyby ho nezašil. Anestetikum bude působit hodinu, spíš hodinu a půl, někdy i déle, i když jeho odbourávání bude nejspíš rychlé. To je doba, kterou nemá, pokud nechce riskovat. Ten druhý důvod je, že k J něco cítí a prostě u něj zůstane ať to stojí, co to stojí. Pásy na stole samozřejmě jsou, i když na mrtvoly jsou celkem k ničemu. Někdy je ale třeba tělo zajistit, když přijede ztuhlé v nesmyslných polohách. Okamžitě začne poutat jeho nohy. Má v nich větší sílu a kdyby J začal kopat, už by ho nepřepral. Jsou to silné pásy z kůže, tohle nepřetrhne. Hned na to se vrhne na jeho zápěstí. Asi tak vteřinu před tím, než J vyrazí plnou silou proti němu. Kdyby neměl pásy chycené, už by ho nespoutal. Další popruh přes hrudník a přes stehna už jde mnohem snáz, i když sebou J hází a on nemá zdaleka takovou sílu. Musí hodně utahovat, aby mohl v klidu šít, protože J sebou bude očividně mrskat. Tohle je šílenství. Asi nikdy za svou kariéru nezažil tak šílenou noc. Obvazy na jeho rukou jsou nasáklé krví. Musí je rychle vyměnit, sám zapomenout na to, jak moc to bolí a pak už se věnuje ráně na jeho břichu. Zbraň je ostrá, musí na ni používat nástroje, aby se sám znovu nepořezal. Vězí opravdu hluboko, takže vyprostí vždycky část, sešije okraje poškozených cév a pak pokračuje. Nakonec se mu podaří dokončit celé dílo, ale trvá to dlouho, víc jak hodinu a půl a tím spíš, když mu J nepomáhá. Všechno zašít, vyčistit od krve a sraženin, obvázat…
"Nemám tady stroj na vyhodnocování odběrů krve." Řekne mu, i když si není jistý, jak moc ho J vnímá. Mluvil na něj celou dobu. Chvílemi mu zpíval svým hlubokým hlasem, částečně pro něj a částečně pro sebe, aby se soustředil a nevnímal jeho vzpírání.
"Potřebuju ale tvůj krevní obraz, mohl bys potřebovat transfúzi. Pošlu to anonymně, ale je to risk." Někdo by se v tom mohl šťourat a zjistit, čí krev to je… ale proč by to dělal? Na nic se ho neptá a rovnou z těch pěkně naběhlých žil odebere krev. Už se těší, až se bude moct sám zhroutit. Otře si čelo předloktím a podívá se na něj. Úhledně si po něm rozmazal jeho krev, kterou má všude. Jeho, Rukiho… kočky… kde koho tady… už je to nějak jedno…
J
Rukiho otázka zatím zůstane nezodpovězená. Nemá sílu na to, aby zformuloval další souvislé věty. Přísahal by, že cítí, jak mu látka koluje žilami. Jeto hloupost, ale jeho podvědomí teď funguje úplně jinak a mozek si dělá, co chce. Přestává ovládat sám sebe. Nesnáší ten pocit a ještě víc to, co mu proběhne před očima. Úryvky z jeho dětství jsou tak reálné, příčetnost bere za své. Ruki ho naštěstí však připoutá ke stolu a za pár minut se nemůže ani pohnout. Bylo to tak akorát, ještě pár vteřin navíc a už by ho nezastavilo vůbec nic, snad ani pancéřové dveře. Snaží se osvobodit, trhá sebou, ale nedokáže se ani pohnout. Snaží se Rukimu znemožnit jeho práci a ke štěstí jeho samotného, to nejde. Mohl by mu ošklivě ublížit, kdyby dostal byť jen milimetr navíc a vůbec by ho netrápil fakt, že má díru v břiše. Necítí nic, ani v podstatě nevidí reálný svět před sebou. Ne ostře. Všechno je zahalené v podivné černé mlze, která mu dovoluje vidět jen kontury Rukiho postavy. Nemluví, jen dokáže tiše zavrčet. Síly mu snad ani nedocházejí a neskončí se svými pokusy, ani když Ru přestane šít. Podvědomě vnímá jeho hlas, dostává se mu do hlavy a dá se říct, že ho trochu uklidňuje, pouštět by ho však neměl. Ne, doku si není jistý, že se ovládne a to bude trvat. Jakmile dojde na další jehlu, začne s sebou škubat znovu. Je to jen další marný boj. Nedokáže se pohnout ani o milimetr. Sem tam praští hlavou do stolu a na pár vteřin se mu zatmí před očima. Naštěstí nemá možnost se rozpřáhnout víc, jinak by hrozilo, že si způsobí další zranění. Má pocit, že uběhly snad týdny, než přestane anestetikum působit. On sám se začne pomalu uklidňovat a škubat s sebou. Dlouze vydechne a několikrát zamrká, jak kdyby až teď konečně otevřel oči. Cítí bolest v břiše, cítí bolest na hlavě, kde se několikrát praštil. Díky tomu ví, že je zase příčetný a dokáže se ovládnout. Rozhlédne se a podívá se, kdy je Ru. Zatváří se překvapeně, když vidí, jak vypadá a už se mračí. Nějak ho žere pocit, že tohle celé s ním musel podstoupit. Dával na něj pozor celou dobu a teď, kdyby nebyl dostatečně rychlý, by ho asi zabil. Určitě by ho zabil."Můžeš mě odpoutat." Ozve se jeho chraplavý hlas. Má stažené hrdlo, je to díky tomu, jak zatínal všechny svaly. Počká, až to Ru udělá a začne se pomalu zvedat. Musí na bok, má ztuhlé celé tělo, nakonec se mu podaří shodit nohy ze stolu a posadit se.
"Byl to jeden z čínských zabijáků." Prozradí mu jako první a očividně před ním nebude nic skrývat.
"Myslím, že tohle je hodně velký zázrak, že žijeme." Doplní ještě a úplně mu nedochází, že by mohl Rukiho děsit.
"Vrátí se, určitě se vrátí, dokud nedokončí, co začal. Nespěchá ani se vstáváním, ale pak už bere Rukiho za zápěstí a vede s sebou vedle. Donese větší misku s vodou a k tomu i kousek látky. Ztěžka se usadí vedle něj, je jasné, že přemáhá bolest, ale teď ji vítá. Je to znamení, že předchozí stav se nevrací. Namoří látku a začne mu čistit obličej s trochu podmračným soustředěným výrazem.
"Arigato, že jsi to nevzdal." Prohodí upřímně, až ho to samotného vyděsí. Mohl ho na tom stole klidně nechat ležet a utéct, většina by to udělala.
"Nikdy mě neuspávají. Kdyby museli úplně, nebylo by to jednoduché." Pravý koutek se mu pozvedne, je to takový zvrácený vtip. Jakmile je Rukiho tvář očištěná, dojde pomalu pro obvazy. Pořád se mu troch motá hlava, ale neřeší to. Cestou donese i svůj telefon. Jako první začne ošetřovat Rukiho ruce. Není odborník, ani nic takového nestudoval, ale sám už má hodně ran za sebou, aby mu dokázal pomoct, teda pro tuto chvíli.
"Tvoje kočka měla těžkou noc." Prohodí s dalším úšklebkem a když vzhlédne k Rukiho očím, nedokáže odolat pokušení ho políbit. Tentokrát mu ale dá dost prostoru, aby mu mohl ucuknout. Pak už sáhne po telefonu, pohodlněji se opře a nacvaká číslo na Hakueie.
"Mám problém. Potřebuju úklid na jedničku." Jeho hlas zní pořád trochu chraplavě.
"Objevila se tu špína a bude se pořád vracet." Sdělí mu, na koho narazil a jak to dopadlo.
"Jsem z toho tak na půl otrávený." Prozradí mu ještě, jak na tom je on sám.
"Za chvíli bude barák plný. Mimochodem náš kámoš odtud ten bordel viděl. Za chvíli budou chtít uklidit i jeho." Podívá se krátce na rukiho. Vůbec netuší, co mu na to Haku řekne a co bude dělat.
Ruki, Hakuei
"Nic to není." Hlesne. Lže. Bolí to strašně, ale šlachy si nepořezal. Pousměje se, když mu J poděkuje.
"Lékařská přísaha." Shodí to na to, aby si J náhodou nemyslel, že v tom bylo něco jiného, ale však on ví, stejně jako ví, že Ruki rýpe jenom tak. Pak mu J sám začne maličko vysvětlovat, co se tady stalo. Jen okrajově, než stočí řeč na kočku. Ruki skloní hlavu. Doopravdy je mu to líto.
"Nebyla to moje kočka." Řekne zase v jisté podvědomé sebeobraně, aby se vědělo, že k ní žádný citový vztah neměl a nikdy ji tu nechtěl. Lže. Za těch pár dní mu přirostla k srdci. Zvedne oči společně s ním, na krátko se jeden na druhého upřeně dívají a když se J nakloní blíž, nepředkloní se, ale neucukne mu. Jeho polibek je podivně osvobozující. Něco v něm si konečně vydechne. Sleduje ho, jak někam volá.
Hakuei to zvedne skoro okamžitě. Vždycky to zvedne, když jde o J, protože ten nikdy nevolá jenom tak. Špína, co se pořád vrací je jenom jediná možnost. On samozřejmě ví moc dobře, kdo to je a koho hledá. To už je tak blízko?
"Rád slyším, že deratizace proběhla prozatím úspěšně." Odpoví vyrovnaným hlasem se známkou pobavení, ale uvnitř něj je chlad a obava o J. Mohl o něj přijít, právě před chvílí. A na to je pro něj příliš cenný. Poloviční otrava u J jenom potvrzuje jeho obavy. Na chvíli zavře oči a horečně přemýšlí. Měl ho se vším seznámit, ale neviděli se a Aqui s Ju-kenem přijeli teprve před chvílí. Ruki ho viděl? A je tam bordel?
"J...vypadněte odtamtud. Hned. Myslím to vážně. Okamžitě se seberte a vyběhněte před barák, rozumíš?" Jeho hlas je víc, než naléhavý. Jestli tam došlo ke rvačce a zůstaly tam jakékoliv stopy… Telefon nikdo nepoloží, ale slyší šramocení a to, jak do repráčku něco naráží. Mezi ním a J panuje naprostá důvěra, takže ho snad poslechl a pak se ozve ohlušující výbuch. Haku odhodí telefon stranou, v uších mu píská a hučí jako kdyby někdo hodil granátem a on na chvíli složí tvář do dlaní. +Řekni, že jsi to stihl.+ Zírá na telefon svým jediným okem. Ten hajzl nechal vyhodit do vzduchu část policejní budovy. Celou márnici i s důkazy. To je jasný teroristický útok. Až tak daleko jsou ochotni zajít? Ale proč. Kurva proč?? Nic nedávalo smysl a jenom dokazovalo, že tohle je mnohem větší hra, než si původně všichni mysleli. Opatrně se natáhne po telefonu. V uchu mu pořád píská, ale slyší.
"J?" Ozve se jeho hlas. Volnou rukou gestikuluje na dívku, která ho provázela, když přijímal Ju-kena. Ta jenom přikývne a okamžitě jde zařídit auto pro J a nejspíš i pro doktůrka, pokud jsou živí. Musí se tam dostat během chviličky, protože se to tam do dvou minut bude hemžit záchrannými složkami.
Žádné komentáře:
Okomentovat