Yoshiki x Zyean - Jak bych si na tebe mohl nevzpomenout. - část 1.

(zahrady Hamarikyu)

Yoshiki, Ricko

Byl to trochu šílený nápad, ale vlastně mu byl hodně podobný. Ten poslední týden se se Zyeanem skoro neviděli ani přes fakt, že spolu spali v jedné ložnici. Zatímco Zye vstával okolo šesté, Yoshiki si chodil lehnout kolem čtvrté a tak se míjeli doopravdy přímo ve spánku. Bylo to k zbláznění, ale takový jejich život bohužel bude, pokud se rozhodnou trávit ho společně. Jeho a Hideho sny byly ještě mnohem odvážnější, ale to bylo ještě daleko. Ten den se spolu ráno alespoň nasnídali a pořádně rozloučili, ale stejně to bylo zoufale málo. A pak mu přišla naproti jistá náhoda. V tu chvíli obrátil vlastní rozvrh vzhůru nohama, málem vyhodil manažera a seřval asistentku z Německa svérázným mixem japonsko-anglických nadávek, ale teď už doslova letí skrz parkoviště a velkou halu, kde je všechno uprostřed pohybu a nakládání. Do odjezdu zbývá ještě několik hodin, kluci by měli svoje vlastní věci a nástroje mít uvnitř náklaďáků, ale jsou tu všichni čtyři a čile pomáhají se vším, co je potřeba. Tak jako dřív oni sami. Nemohli si dovolit ani řidiče a tak řídil on nebo Hide, protože ostatní neměli ani řidičák. Teď už jsou věci trochu jiné a kluci z Jiluky jsou o něco šťastnější, protože oni tu nějaký staff mají. Proplétá se mezi zaparkovanými vozy a bednami, dokud ho neuvidí. Zye ho mine, aniž by si ho všiml a tak ho Yoshiki popadne za loket a stáhne za korbu nejbližšího kamionu, kde ho přitiskne zády k plechu a hladově, udýchaně políbí. 

"Ahoj." Broukne a sleduje, jak se jeho překvapený výraz mění na pochopení. 

"Jeden by vás bez makeup ani nepoznal." Stáhne mu z hlavy kšiltovku a prohrábne mu vlasy. O kousek dál totiž stojí uprostřed haly Sena a divoce mává rukama. Vypadá o dost jinak, než obvykle. Nesmí ho vidět, ten by Zyeana nepustil. 

"Potřebuju si tě ještě na chvíli půjčit. Neboj, vzal jsem za tebe pomocníky." Někde za ním utíkali dva členové jeho vlastního týmu, co budou stěhovat místo Zyeana, asi mu moc nestačili a teď se motají někde po hale. Všechno má vymyšlené! V tu chvíli se vedle nich objeví Ricko, kousek jeho proslovu slyšel a zatváří se pobaveně a trochu pochybovačně zároveň. 

"Já vím, že máte hodně práce, neboj se, přivedl jsem ruce s sebou." Mává na něj Yoshiki dlaní. 

"Já vím, ale za čtyři hodiny se shání skupina a odjíždíme a..." Snaží se mu v tom Ricko zabránit. Co když se někde zapomenou? Nemusí pak stihnout navazující spoje, jako trajekty nebo ubytování. 

"Bude tady, bude tady!" Mává pořád Yoshiki dlaní a Ricko protočí očima. 

"Tak dělejte, jde sem Sena!" Začne je oba strkat pryč, zatímco se honem ohlíží přes rameno a zubí se. Copak se má smysl hádat s Yoshikim, když si něco vezme do hlavy? Kromě toho, co by za to dal on, kdyby mohl být ještě chvíli s Akim? Yoshiki se Zyeanem proplete prsty a už s ním běží stejnou cestou zase zpátky odkud přišel, až za ním dlouhé blond vlasy vlají. Venku u východu ho rychle popadne v pase a ještě rychle políbí, než vyjdou na ulici. Snaží se jít trochu spořádaně, ale jeho ruku nepustí. Vymyslí si cokoliv, kdyby něco. Vede ho rovnou k jednomu ze skrytých pokladů Tokya. Moc turistů sem nechodí, při tom je to taková krása. Zahrady Hamarikyu působí, jako by je někdo vytrhl z minulosti a vrhl přímo doprostřed mrakodrapů moderní metropole. U vstupu za ně za oba zaplatí šest set yenů a něco navíc, protože jim objednal sezení v altánu se servírováním čaje. Musel to objednat, ale všechno stihnou! Pak už ho spěšně vleče dál, přes dlouhý most s nádherným výhledem na květoucí stromy i mrakodrapy za nimi, velký altán nad jezírkem a park všude kolem. Ještě nemohou zvolnit a kochat se, to až za chvíli.

Zyean

Zyeho poslední dny nepřipravily ani o špetku energie. Bylo toho tolik, co museli dozařizovat a vyřešit. On měl hromadu práce a snažil se co nejvíc pomoct Senovi stejně jako zbytek kapely. Do toho ještě pár sedánků s Hidem, když Yo nebyl doma. Měl ale pocit, že Hidemu moc nepomáhá, stejně to nevzdal a snažil se ho ukecat, aby měl lepší náladu. Někdy měl spíš pocit, že ho otravuje. Ve zbytku času se snažil najít každou volnou chvilku, aby mohl být s Yoshim, ale spíš se míjeli. Dobrou náladu mu to nevzalo, i když z toho nadšený nebyl. Pořád dokola si opakuje, že si na to zvykne. O to víc si vážil každého momentu, který společně mohli strávit. Podařilo se mu zajít za Uruhou, který pořád ještě obýval jeho byt. Nabídl mu to sám po prvním večeru. Stejně ho nepoužíval a tak se o něj Uru aspoň staral a mohl si přerovnat věci v hlavě. Stejně jak se snažil rozptýlit Hideho, zkoušel to i s Uruhou. Přišlo mu, že by jim bylo líp společně, ale do toho jim kecat nemohl. Poslední večer usnul, jako když ho do vody hodí a ráno pobíhal po domě a sbíral poslední věci, které tu nechal. Nutno dodat, že jen v kalhotách a s kartáčkem v puse. Na společnou snídani už byl jako ze škatulky. Teď už pomáhá balit a nakládat všechno do aut. Je toho hromada a je tu sice spousta rukou, ale stejně to skoro vypadá, že to nestihnou. Když sáhne po své bundě, vypadne na něj malá krabička a on by se nejradši přizabil. Měl pro Yoshiho něco malého a prostě na to v tom zmatku zapomněl.

"Já jsem idiot." Postěžuje si a rve krabičku zase zpátky, aby ji neztratil. Pošle mu ji hned, jak budou na místě, teď už by to stejně nestihl. Jeho hlava prostě fungovala úplně jiným způsobem a pokud toho bylo moc, občas mu z ní něco vypadlo. Asi aby se tam vešla další slova nebo co. Vůbec nečeká, že se za jeho zády ozve Yoshiho hlas. Najednou se úplně rozzáří a klidně si nechá sundat kšiltovku a odtáhnou za auto.

"Nedávno si říkal, že můj zadek poznáš kdekoliv." Dobírá si ho pobaveně, ale spokojeně přivírá víčka, když mu prohrábne vlasy. Tohle by klidně mohl dělat hodiny, dokonce na chvíli ani nic neříká a to se jen tak nevidí.

"To je dobře, že je máš, jinak by mně Sena zabil." Ruce už má na jeho bocích a tiskne ho k sobě, dokud se u nich neobjeví Ricko. Očima ho prosí, aby je podržel a nějak to ukecal.

"Nezpozdím se, slibuju." Dodá rychle a je zase vlečen dál, u toho se široce usmívá. Když ho Yoshi znovu přitáhne k sobě, tentokrát už je připravený. Přitiskne ho k sobě, dlaní mu vjede do vlasů a oplatí mu polibek se vší svou horlivostí.

"Balit podobným tempem odjíždíme za hodinu." Neodpustí si poznámku.

"Kam to jdeme?" Snaží se něco zjistit a je hodně zvědavý, co si na něj nachystal. Jedna věc mu ale ještě navíc dělá radost, stihne mu dát dárek, na který zapomněl, i když se mu bude muset přiznat. Těká očima kolem, když se ocitnou u zahrad. Je to už dlouho, co tu byl naposledy a přemýšlí, co se tu bude dít. Už jen ta cena mu říká, že k tomu bude i něco navíc, než jen obyčejná procházka.

"Takovou romantiku jsi nám připravil." Nemůže být ani chvilku zticha.

"Počkej přece, nemusím to proběhnout celé." Pokouší se ho trochu zpomalit, i když mu to tempo není nepříjemné. Sám je někdy k nezastavení, v tomto ohledu si dokonale vyhovují. Jen si prostě myslí, že dojde jen na poslední procházku, než bude muset odjet. Klopýtá za ním a málem zakopne, o kameny. Nedává pozor, před odjezdem mu prostě přijde Yoshikiho pozadí mnohem lákavější, než park. Tohle je tady pěkné prokletí, moc hezky tvarované a…Momentálně moc daleko. 

Yoshiki

Park s ním projde napůl chůzí, napůl poklusem až k jednomu z mála dřevěných altánků, které tady jsou. Je okolo nich malý kousíček zahrady, která je po pronajatou dobu soukromá. Altán má plné stěny, volná je jenom ta s výhledem na jezírko. Uvnitř není o nic víc, než dva zabutony a malý lakovaný stolek, dřevěná podlaha a dvě malá okénka. Dokonce tu nejsou ani tatami, protože turisté by je rychle zničili. Yoshiki je celou dobu tajemný jako hrad v Karpatech, ale zazubí se při slovech o romantice. 

"Víš přece, že mám pro ni slabost." Mohlo by to znít jako nesmysl, vzhledem k tomu, v jakém bytě se poznali, jakou hudbu obvykle hraje a při tom, co se svou kapelou provádí a že pije jako Dán. Má ale taky druhou stránku, tu která umí na piáno, skládá písně jako Endless Rain a obdivuje rudé růže. Zyean toho z ní zase tolik nepoznal, ale dnes je opravdu na čase. 

"Na procházku zbude čas na konci." Zazubí se na něj přes rameno v jeho typickém úsměvu, zatímco jde celou dobu o krok napřed, i když jeho ruku ani na chvíli nepouští. Nakonec společně zastaví až před altánkem. Yoshiki se ještě jednou usměje a zavede ho dovnitř. Trvá to jen malou chvilku, než za nimi vejde i postarší dáma v yukatě a nese s sebou tác s čajovou konvicí, dva malé kalíšky a drobné občerstvení. Když si všimne jejich spojených rukou, na výrazu tváře jí je znát, že jí to není po vůli, ale nahlas neřekne nic. Yoshiki předstírá, že to nevidí a na náladě mu to vůbec neubere. Ta dáma nemůže mít ani ponětí, kdo jsou. Nejspíš ji rozčilují už jejich dlouhé a obarvené vlasy, natož homosexualita, ale to bylo v téhle zemi ještě natolik normální, že je Yo vlastně rád, že je odtud nevyvedla. Dáma způsobně odloží tác. Příjemný zážitek jim ale nepopřeje, jenom zdůrazní, že musí být za dvě hodiny pryč a potom odejde. Yoshiki chvíli počká. 

"Myslíš, že na nás zavolá policii, aby si zkontrolovala, jestli tady neprovádíme nepravosti?" Vyprskne smíchy, když si klekne na jeden z polštářů. Asi to není zase tak vtipné v den Zyeanova odjezdu. Co kdyby se to doopravdy stalo a on by tak všem pokazil jejich turné? Yoshiki ale sází na to, že kdyby chtěla, jednoduše je sem ani nepustí. 

"Můžu celou dobu sedět na druhé straně altánku, jestli chceš." Zajede si dlaní skoro stydlivě do vlasů a usměje se. 

"Možná jsem měl vybrat něco bezpečnějšího, co myslíš?" Dává jasně najevo, že by si ještě jednou rád užil jeho přítomnosti. Jenže chtěl být tak speciální a k tomu jeho neustála potřeba provokovat, ať už tu dámu nebo přímo Zyeana touhle dráždivou a nevyzpytatelnou atmosférou. Nemá zase tak zodpovědnou povahu, jak by se mohlo zdát. 

"Když se vykloníš z okna, uvidíš včas, jestli přichází." Vyprskne smíchy po druhé, ale pak se po kolenou přesune těsně vedle něho a natáhne ruce po konvici. 

"Dovolte mi, vážený mistře, abych vás obsloužil. Brzy vyprodáte Tokyo Dome, možná dříve, než já a to si zaslouží předcházení a speciální zacházení." Pokračuje. Pro jednou může někoho hýčkat, no ne? Sice to dělal pořád, ale po svém, za princeznu byl většinou on. Posune kalíšek před Zyeana. Voní to nádherně, na čaji si tady dávají záležet. 

"Musel jsem vybrat něco, co je blízko místa odjezdu, abychom spolu mohli být co nejdéle. Za dvě hodiny nám zbude ještě hodina na procházku a pak zbytek času na cestu zpět. Hmm…" Na chvíli se odmlčí. 

"Až se vrátíš, nastoupíš do autobusu, zamáváš mi a nepřestaneš se usmívat, dokud nebudeš zase zpátky. Uděláš všechno proto, abys zboural všechny koncertní haly po cestě a..." Jak jen mu říct, že má strach, aby nepotkal někoho, s kým by měl stabilnější vztah?

Zyean

Zye se už ani nepokouší rozhlížet po parku. Jeho pozornost si v plné míře krade Yoshi a to, co si na něj nachystal. Doufal, že se před odjezdem stihnout ještě rozloučit…No už asi po desáté, ale ještě před nějakou chvilkou si myslel, že to není reálné. Teď jsou tady a společně. Jeho svědomí, že klukům nepomohl, ho dostihne až mnohem později. Musí se zasmát, když Yo zmíní romantiku. On si ji od něj bral úplně z jiných chvilek, které tak na pohled nevypadaly. Pro něj byla ta největší romantika čas strávený s ním a mohli dělat úplně cokoliv. Stačilo, aby se Yo usmál a byl s ním konec.

"Já taky, já taky." Prohodí na tu slabost. Před očima mu vyvstane několik společných momentů a málem zakopne znovu. Měl by se začít soustředit na to, kam jdou, než na své myšlenky, ale jde to těžko.

"Dobře." Zazubí se na něj, aby mu úsměv oplatil. Nebude mu říkat, že procházku nepotřebuje, hlavní je, aby byl s ním. Však to brzo pozná sám. Rozhlédne se po altánku a očka se mu rozzáří. Tohle se mu líbí, Yo si s tím dal práci. Jen pro něj. Je to zvláštní, hrozně příjemný pocit, který se rozlije uvnitř něj. Dámu v první chvíli ani nezaregistruje, tedy spíš výraz v její tváři, je vůči tomu úplně slepý. Neví, co si prohlížet první, je to vážně kouzelné. Jakmile se zbaví očí navíc, podívá se na Yoshiho a krátce se zasměje.

"To nevím, ale mám tak akorát chuť jim dát důvod, aby je volala." Neubrání svůj jazyk, aby neříkal to, co se mu jako první prohnalo hlavou. Jak byl s Yoshim dokázal to jen těžko ovládat. Už už by se zase věnoval čaji proti nim, když se mu do hlavy dostanou další jeho slova. Podívá se na něj skoro vyděšeně a chytne jej za dlaň, aby si ho přitáhl blíž k sobě.

"To ani nezkoušej!" Ujistí ho, že je přesně tam, kde má být.

"Naháněl bych tě po celém altánku a bylo by to mnohem horší." Přizná se ke své neschopnosti být od něj dál. Natáhne se, aby srovnal jeho prameny, teď vypadá trochu stydlivěji on.

"Začínám mít pocit, že mi ani to nebezpečnější místo vadit nebude, když se tváříš takto. Ztrácím s tebou hlavu." Obviní ho měkce. Zrudne při jeho další poznámce ale stejně se široce usmívá.

"Mám pocit, že i kdybych je viděl, nedokážu utíkat. Budou muset počkat." Zase si nehlídá pusu a je jasné, že by byl ochotný dělat úplně všechno bez ohledu na to, kde jsou. Dobře, stydět se vážně bude, ale až po tom. Trochu rozpačitě klopí očka, když mu Yo začne povídat, co všechny by se mohlo stát. Pořád tomu nevěří a ví, že Yo ví, jak moc nejistý si je. Není to vtom, že by nevěřil kapele, ale pořád je v tom nedůvěra k sobě samému. Nedokáže si to ani představit.

"Nech toho." Napomene ho tiše.

"Pokud ano, bude to taky tvá zásluha. Bez tebe bych nebyl na stagi takový." Připomene mu fakt, se kterým mu dost pomohl. Možná o tom ani pořádně neví.

"To ty si zasloužíš speciální zacházení, ne já." Pokusí se mu trochu odporovat. Jeho výraz ale jasně říká, jak moc příjemné to je.

"Nechci se procházet. Chci strávit poslední minuty co nejblíže tobě, jak jen to půjde, to venku nemůžu." Prozradí mu, kam směřují jeho myšlenky. Odvrátí od něj pohled, jakmile mu připomene odjezd. Tak nějak s tím byl smířený, ale teď když jsou tady a spolu…Je to zase hrozně těžké. Sáhne po kalíšku a trochu upije. Čaj je výborný, jen…Nadechne se, odloží kalíšek a přisune blíž k Yoshimu.

"Nastoupí do autobusu a budu na tebe koukat, dokud tě budu mít na dohled. Budu se usmívat, ale jen proto, že se k tobě vrátím." Vrací mu jeho slova po svém, u toho si pohrává s prameny jeho vlasů. "Udělám všechno proto, abych zboural všechny haly, bude to proto, jak moc mi chybíš a taky proto, aby ses za mě nestyděl." Pokračuje dál. Samozřejmě, že je v tom zápalko kapelu, ale tohle mu chtěl říct, aby věděl, jak moc mu na něm záleží.

"A moje myšlenky vždycky půjdou jen k tobě domů. Budu se těšit, až uvidím tvůj dům, ložnici a v posteli tebe. Budeme vymýšlet další a další věci, které se nedělají, stejně jako chvilky v podobném altánku." Rozmluví se mnohem víc.

"Kdo jiný by mě dokázal vyhnat za hranice možností. Jsem na tom závislý, jsem závislý na tobě Yo-chan. Mysli na to prosím." Nakrčí jemně obočí. Yo byl…hvězda. Zábavný talentovaný a měl už svou kariéru, kterou hnal pořád výš. Proti němu by Zye nikdo. Až se jednou objeví někdo lepší, než on a Yo mu zmizí ze života...Bude smutný, ale měl by s tím počítat. Nakloní se, aby ho mohl krátce políbit.

"Něco pro tebe mám. Bál jsem se, neuž ti to nestihnu dát." Sáhne do své bundy a vytáhne krabičku, kterou mu podá.

"Třeba…možná si na mě pak vzpomeneš." Usměje se trochu nejistě a rozpačitě se podrbe na temeni, čím si rozhodí vlasy ještě víc.

Yoshiki

Podívá se na Zyeana trochu zaskočeně, ale pak se široce usměje. Nechce ho dostávat do problémů, ale tohle je jeho kluk! Ten, který se ničeho nebojí a je ochotný trochu riskovat, aby si užili nějaký adrenalin a trochu rebelovali. Však ona na ně policie nepřijde. Když mu navrch řekne, že s ním ztrácí hlavu, už by nemohl být spokojenější. Byl tou osobou, která často potřebovala ujišťovat o vlastní dokonalosti a Zyean mu to dával plnými doušky. 

"Ne?" Znovu se jemně usměje a pokračuje s pohráváním si se svými vlasy. 

"Možná, že nebyl, ale ne proto, že bys byl méně šikovný. Je to něco trochu jiného, co tě nutí zářit. Doufám..." Nemluví samozřejmě o sexu, ale o vztahu mezi nimi. Nikdy by si nepomyslel, že si dovolí něco takového jako je láska, ale teď, když má o něj na několik měsíců přijít a sám neví, kde tou dobou bude on, ví, že to je ono. Možná si budou dlouhé týdny jenom telefonovat, ale pokud to oba chtějí takhle, mohli by si nakonec plně vyhovovat. Vždycky se budou mít kam vrátit, s kým mluvit, kým se nechat podržet, když bude zle… Jejich svět toho nemohl nabídnout o moc víc, ale zdálo se, že jsou s tím oba vyrovnaní a spokojení. Ostatní členové Zyeanovy kapely na tom byli podle Yoshikiho mnohem hůř. Nakloní hlavu k rameni. Speciální zacházení si vždycky náramně užije a kromě toho se to hezky poslouchá. Chce být pro něj speciální a zatím se to daří.

"Já vím, miláčku, ale ten altánek je vždycky jenom na dvě hodiny." Řekne lítostivě. Možná měl doopravdy vybrat ten hotel? Najednou si tímto místem není vůbec jistý, ale když odsud půjdou jinam, stejně o tu hodinu přijdou. Než najdou hotel, než se ubytují… Natáhne ruce po vlastním kalíšku a sleduje Zyeana, jak se k němu posouvá blíž. Přikývne na jeho slova, když mu řekne, že se k němu vrátí. Samozřejmě, že ano. Yoshiki na zálety nemá čas a kromě toho, jakmile si na někoho zvykl a takto se mu otevřel, neměl nejmenší chuť učit se žít zase s někým jiným. V tomhle byl nakonec příšerně konzervativní. Zyean mu naprosto vyhovoval a to si vždycky myslel, že nikdo takový existovat prostě nemůže. Usměje se o hodně víc, když dojde na to, že by se za něj snad měl stydět. Zná ho, někdy ho trénuje, to se nemůže stát. A pak přijde na řadu ta postel a taky zakázané věci a to už se usmívá vážně zamilovaně. Přikývne a rozesměje se. 

"To víš, že ano." Ubezpečí ho a za bok si ho přitáhne blíž k sobě. Zyeanovy prsty ve vlasech jsou velmi příjemné. 

"Budu." Ubezpečí ho, že na to bude myslet a vnitřně se uklidní. Být na někom závislý, to by pro Zyeana asi neměl chtít, jenže je to neskutečně návykový pocit a v závěru na tom budou asi oba stejně. Když Zyean zmíní dárek, zatváří se překvapeně, ale taky natěšeně. Mohl by je dostávat neustále a v neomezeném množství, takže se doopravdy těší. Krabička, takže šperk? 

"Víš, že nemáš utrácet..." Šeptne, i když Zye u něj bydlí samozřejmě zadarmo a nejspíš dost ušetří. Stejně se v něm ale všechno tetelí a bez odkladů krabičku otevře. Přívěsek ho zaskočí taky, rozesměje se a vytáhne ho mezi prsty ven. 

"Nikdy jsem nic podobného neviděl, kde jsi to sehnal?" Hned mu ho podá a oběma rukama si zvedne vlasy, aby odhalil šíji a Zye mu ho mohl připnout. 

"To je opravdu rafinované, děkuji." Krátce se po něm ohlédne, ale jinak drží. Šperk se mu brzy zhoupne na krku a on ho chvíli podrží mezi prsty. 

"Tak co, jak mi sluší?" Obrátí se k němu čelem. 

"Jak bych si na tebe mohl nevzpomenout." Ztiší hlas, vezme jeho tvář do dlaní a konečně ho políbí.