Hiroto x Saga - Myslel jsem si, že vy gejši víte, jak se vlichotit... - část 1.

(čajovna Sakurový sen)

Hiroto

Hiroto víc pobídne koně a div si na kluzkému povrchu nezlomí vaz. Je období dešťů, z nočního nebe se valí souvislé provazy vody a stěžují už tak obtížný průhled tmou. Jede sice po cestě, která je lemovaná pralesem, ale on i jeho kůň mají problém se na ní vůbec udržet. Zbyl jenom on sám, takže není čas hrát si na hrdinu. I když byl jinak skvělým bojovníkem, přesila byla přesila a jemu byl život přece jenom milý. Zase tolik si ho ještě neužil. Vracel se se svou skupinou z diplomatického jednání u hranic, kde se pomalu znovu osidlovala zem po velké válce, kterou vyhrál Aki. Byla tam úrodná půda pod horami, jenže lidé měli strach žít tak blízko hranic, kdyby se situace, kterou mají ještě v živé paměti, měla opakovat. Nepřítel na druhé straně se stal obchodním partnerem, panovalo křehké příměří, ale jeden nikdy nemohl být dost opatrný a tak šlo všechno jenom pomalu. Půda se pronajímala zalevno, ve městech se stavěly krásné domy za polovic a císařství se všelijak snažilo do té oblasti přitáhnout lidi. Bylo potřeba tam hodně dohlížet na diplomacii a obchodní vazby, stejně jako na nové místodržící měst a provincií a to bylo většinou Hirotovým úkolem. Daleko větším problémem než hranice, se však po válce stalo vnitrozemí, kde začaly řádit loupeživé bandy a přepadávat lidi na cestách i v malých městech. Hodně lidí přišlo o živobytí a střechu nad hlavou, hodně rodin přišlo o muže ve válce a zdaleka nejvíc lidí bez práce se objevilo při převratu Akiho režimu, rozpuštění harému a provinčních princovských paláců… Byly jich stovky. Aki sice aktivně nabízel pomocnou ruku, vzdělání i uplatnění, ale nebylo to dost a nebylo to dost rychle. Země se prostě potřebovala vzpamatovat z války. A tak zatímco si prostý lid myslel, že nebezpečí číhá u hranice, ve skutečnosti ho měli přímo na prahu. Jedna z takových tlup přepadla Hirotovu skupinu. Byli dobří, nečekaně dobří, očividně cvičení v boji a podle zlomků uniforem a oděvu to byla skupina míšená jak z jejich vlastních lidí tak z dezertérů nepřítele. Běžná populace nesnášela míšení krve, obzvlášť s těmi, kteří jim působili takové zlo a tak tihle muži nikdy nemohli doufat v začlenění do běžné populace. Tohle nebo smrt… to byla jediná volba, kterou měli. Očividně si přáli žít ze všech sil a tak Hirotovy muže pobili jako mouchy. Hiroto sám si byl jistý, že několik z nich vážně, nejspíš smrtelně zranil, dokonce si pamatoval tvář jednoho mladíka a jeho místní oči a věděl, že mu zasadil ošklivou ránu, ale kdyby to neudělal, ten kluk by dostal jeho. Teď mu nezbývá, než prchat a zachránit se, aby mohl informovat císaře a něco s tím udělat. Ohlédne se přes rameno, ale vypadá to, že tam nikdo není. Pronásledovali ho dlouho, ale v tomhle počasí to nejspíš vzdali. Přesto Hiroto nechce riskovat letící šíp v případě, že by útočníci jenom nebyli v dešti vidět. Nakonec prudce zabrzdí před dřevěnou palisádou velkého města a jeho schvácený kůň padne s řičením k zemi. 

"Otevřete! Ve jménu císaře okamžitě otevřete!" Bušil do brány a křičel, aby ho přes déšť bylo slyšet, ale trvalo to příliš dlouho. Byl vyčerpaný a promrzlý na kost a cítil, jak se mu vidění rozmazává a půda pod nohama ujíždí… Když oči otevřel znovu, byl v teple a pohodlí. Uvědomoval si kolem sebe vyhřátý pokoj, měkký futon, kamínka kotatsu, u nichž měl nohy a klid. Za papírovou zástěnou často někdo chodil, ale bylo to obratně a potichu a tak ho nikdo nerušil. Nemohl tušit, že je v nejlepším podniku ve městě. V Kamijově a Rukiho čajovně. V tom podniku několikrát byl a také se s nimi potkal, když byli v paláci. Seznámil ho s nimi jeho bratr. To bylo ale všechno. Byl vysoko postaveným státním úředníkem a tak se o něj starali přímo královsky. Rozespale se posadí a podívá se k oknům, krytým papírovými žaluziemi. 

"Je den?" Vyhrkne spíš sám pro sebe. Kroky za zástěnou se zastaví. Nevěnuje jim pozornost. Odhrne deku futonu a prohlédne si sám sebe. Je nezraněný, jenom poškrábaný a samá modřina. A taky svlečený jenom do čisté yukaty na spaní. Snad by se i začervenal…

Saga

Bylo to už dlouho, kdy Saga přišel do čajovny se snem, že jednou bude žít na takovém místě. Válka udělala hodně a jeho domov byl zničen, ale on tam stejně žít nechtěl. Byl to poslední impuls k tomu, aby svůj rodný dům konečně opustil. Pro něj podobný život nebyl. Jezdil do města se svým otcem, který z něj chtěl mít pořádného muže, ale on si přece nikdy nebude špinit ruce, to ani náhodou. Jezdili na trh prodávat keramiku, kterou tvořil jeho otec a malovala na ni matka. Jemu to přišlo nechutné a když měl na něco podobného sáhnout, tvářil se podle toho, jak moc po chuti mu to bylo. Tajně si pro sebe střídal peníze. Co mu rozhodně šlo, bylo prodávaní na trhu. Uměl prodat cokoliv a komukoliv a dokonce dostat i nějaké yeny navíc. Věděl přesně, na co jednou budou sloužit a pokaždé, kdy se skončil s prodejem, si udělal malý výlet k malým čajovnám, které tu byly. Obdivoval ženy, které byly krásně oblečené a bavily muže. Jemu by bylo jedno, koho by bavil, hlavně aby nemusel hnout ani prstem. Doma potají napodoboval všechno, co zvládl odkoukat a jeho cíl nabyl konkrétní rozměry. Teď se k němu jen dostat. Tím, že jejich dílna lehla popelem, když došlo na menší rabování, neměl důvod tu už zůstávat. Našetřeno měl a doufal, že to bude stačit. Vyrazil tedy do města, aby šel za lepším životem. V tu dobu už tady vyrostla nová, dost vyhlášená čajovna. Všichni věděli, že ji vedou dvě bývalé konkubíny jejich císaře. Lepší místo si vybrat nemohl, kde jinde by se naučil všechno, aby byl nejlepší? Nebyl tolik na těžkou manuální práci, ale cílevědomý byl dost. Ani na vteřinu si nepřipouštěl, že b ho mohli odmítnout. Nemohl, jinak by se musel rovnou vrátit zpátky. Když došlo na přemlouvání a i na všechny yeny, které měl, myslel si, že přece jen půjde domů s nepořízenou. Kamijo se tvářil, že tady pro něj místo nemají. Nakonec ho ale přijali k sobě a on začal dřít od rána do večera, aby byl tím nejlepším a oni toho nikdy nelitovali. Pro Sagu to byl splněný sen. Viděl dívky, jak moc elegantní dokážou být, viděl své mentory, co všechno umí a chtěl to taky. Bavit ostatní muže, aby se za jejich spokojenosti mohl obléknout, dostávat šperky, které by později mohl nosit, stejně jako oblečení. Ne, on už ty staré hadry nikdy neoblékne. Za pár let už byl schopný vést čajovnu sám a teď…Kamijo a Ruki už tu spíš fungují spíše jako občasný dohled a užívají si cestování a objevování nových míst. V tu dobu si Saga mne ruce úplně nejvíc. Nejde o to, že je o ni chtěl připravit, ale líbí se mu to vést. Hlavně ukázat, že to zvládne a pak taky trochu škodolibě peskovat malé holky, aby byly nejlepší. Sám se večer objevoval jen málo, pokud přišli vážení hosté, vždycky se objevil, aby je bavil on sám a z pozvdálí všechno organizoval a zapisoval si do hlavy chyby, které kdo udělal. Včerejší večer byl podobný, měl kolem sebe vážené muže, kteří jezdili vyloženě za ním a dokonce mu jeden z nich dovezl metry drahé látky. Byla nádherná, kousek, který se jen tak nevidí. Byl to jeden z mužů, jedna z mála mužů, kterému dovolil Saga mnohem víc. Ne proto, že by Ren chtěl, ale protože se s ním Saga cítil dobře, byl obletovaný a dal mu tím jistu odměnu za to všechno. Ne, nechodil s každým, kdo zacinkal penězi, pečlivě si vybíral a byli jen tři. Kombinace peněz, charisma a vzhledu, to byly ukazatele, které hledal. Pak neměl problém zajít mnohem dál. A to bylo i dnes, když před polednem Saga vyšel ze svého pokoje, postel zůstala prázdná. Ren odešel asi před dvěma hodinami. Saga zvládl ještě z postele zaúkolovat všechny a pak…Někdo přijde a nese sebou takový zmoklý, světlovlasý dáreček. Saga ho samozřejmě pozná, i když Hiroto ho asi nikdy neviděl.

"Vezměte ho dozadu, do Zlatého pokoje." Nařídí všem a pošle pro doktora. Pokoj není samozřejmě zlatý ale je to ten nejlepší, který tu mají. Doktor ho vyšetří, zjistí, že mu nic vážnějšího není, doporučí Sagovi čaje na rychlejší zotavení a odejde. Saga sám se ujme jeho převlékání a zatím ho alespoň omyje mokrou hadrou, aby jim tu neležel od bahna, to by Saga asi nepřežil. Pak ho nechá spát, ale pravidelně ho chodí kontrolovat. Spí zbytek dne a v noci, kdy se Saga vrací ze společnosti, zaslechne jeho hlas. Zastaví se na místě a vstoupí.

"Ne, je něco málo po půlnoci." Ozve se jeho hlubší hlas. Vlasy pečlivě srovnané, pleť skoro sněhově bílá a rudé rty svítí i do tmy.

"Máte hlad, můj pane?" Ozve se otázka, než se ohlédne přes rameno, aby sykl na dívku, která mu odběhne připravit lázeň.

"Za chvíli budete mít připravenou lázeň, sám vám pomůžu a pak vás nechám odpočívat. Nechám připravit i něco k večeři." V nestřeženou chvíli si prohlédne Hirotovo tělo, které už sice viděl, ale stejně se musí podívat podruhé. Tohle koupání si rozhodně užije.

"Pomůžu vám." Přejde pomalu k němu a pomůže mu se posadit, aby mu mohl podat šálek připraveného čaje. Všechno dělá s lehkostí a rozhodně je vidět, že si dává záležet.

"Jak se cítíte?"

Hiroto

Rychle pozvedne tvář a podívá se směrem ke dveřím, když se odsunou a někdo vejde. Čekal jakoukoliv dívku nebo služebnou, ale k jeho překvapení je to mladík, nápadně připomínající Kamija nebo Rukiho. Ne snad konkrétními rysy, ale spíš způsobem oblékání a vystupováním. Tím pádem si domyslí i to, kde přesně se nachází, aniž by se na to musel ptát. Tato čajovna byla jediná, která si troufla na výcvik mužského pokolení, i když to bylo jen ve výjimečných případech. Hiroto si nemůže být jistý, jestli je tohle ten slavný Kamijův dědic nebo jenom někdo další, kdo se tu učí, ale možná je to on. To sebevědomí mu rozhodně sedí v očích. Jemu samotnému to připadalo divné. Na podobných místech jeden čeká dívky. Jisté věci jsou prostě dámská práce a chlapci se mají věnovat zase jiným činnostem. Harémy byly jedna věc, ale teď? Samozřejmě nebylo nijak divné, že vlivní muži udržovali důvěrnější vztahy s jinými muži, nebo spíš chlapci, ale většinou platilo tiché a diskrétní pravidlo, že šlo o někoho ze stejného klanu nebo učení. Ti chlapci dál dělali svou pánskou práci, například se učili s mečem a ne s vějíři. Chůze neznámého je elegantní a vytříbená, i když má podle oděvu a makeupu za sebou celou probdělou noc. Kdyby Hiroto nevěděl, jak to chodí, ani by to nepoznal. Nejspíš je zvyklý žít v noci a spát přes den. 

"Po půlnoci?" Zopakuje po něm… aha, to už dává o něco větší smysl. Vážně si myslel, že je den. Pak mu to ale dojde. Přijel uprostřed noci a pokud teď byla teprve půlnoc, pak určitě prospal minimálně noc a celý další den. 

"Kolikátého je?" Vyhrkne na něj a už se hrne ven z pod přikrývky. 

"Nemám hlad, mám před sebou ještě dlouhou cestu. Potřebuju jenom rychlého koně a svoje věci." Tváří se nepřístupně, trochu odměřeně, ostatně tak jako vždycky. Spolehlivě tím odháněl všechny nápadnice a nedej bože i nápadníky, i když měl jinak krásnou tvář. Aniž by stačil cokoliv namítat na lázeň a večeři, už ho Saga vede k nízkému stolečku na polštáře. Trochu konsternovaně se dívá do jeho nezvyklé tváře a napadne ho při tom, že přece ani není moc hezký. Jenže on je. Jenom trochu jinak. Rozhodně je na něm něco, co vás nutí na něj pořád hledět a taky je… je prostě sexy. Kruci… Co je tohle za kouzlo? To je určitě tím parfémem, dávají do něj něco, po čem chlapi šílí. Nějaké hormony. Měl by si připomenout, že Saga není coura, ale v jeho přítomnosti šly jednomu myšlenky jenom okolo jedné věci. Měl by myslet na tanečky a shamizen, ne na to, jaký je asi v posteli. Jeho to přece ale vůbec nezajímá! Natáhne ruku po šálku a donese si ho k ústům, zatímco si ho měří přísným a velmi ostražitým pohledem. Čaj je neskutečný, lepší snad nepil. Silný a velmi povzbuzující. Jako by Saga tušil, co přesně chce Hiroto pít a to ho znovu rozčaruje. Tyhle gejši věděly, jak se jednomu dostat do hlavy. Musí si na něj prostě dávat pozor. Otázka na to, jak se cítí, ho překvapí, ale ano, chápe. Ten útok… 

"Jsem v pořádku a odpočinutý. Potřebuji se vrátit do paláce a především potřebuji, aby se někdo vypravil na křižovatku mezi městy Taro a Nihonbashi. Leží tam několik těl a je potřeba se o ně postarat a řádně je pohřbít." Leží mu na srdci posmrtné blaho jeho mužů. Pokud jde o ty ostatní… ty tam klidně můžou nechat, ale děsili by děti a jejich duchové později i počestné kolemjdoucí.

Saga

Cítí na sobě pohled Hirota, ale nedá to ani v nejmenším najevo. Je však spokojený s tím, že tam jistý zájem je. Ze začátku nezáleží, jestli je to zvědavost nebo zalíbení, jakmile jsou v tom nějaké myšlenkové pochody, dá se s tím pracovat.

"Ano je po půlnoci, zrovna jsem mířil do své ložnice, když jsem tě slyšel." Odpoví mu jako první a u slova ložnice se na něj krátce podívá a téměř neznatelné pousměje. Není jisté, jestli v tom byl nějaký podtext nebo ne. Pak se zase vrátí k zaujetí přípravou čaje. Vybral ten nejlepší, který pohladí jeho smysly a možná i trochu uklidní jeho nitro. Dokázal by to nejspíš i slovy, ale zatím se je fázi odhadování.

"Není to tak dlouho, co spíš, v tvém stavu by jiní odpočívali déle, víc než den a kousek noci." Ujistí ho, že tolik času neuběhlo. Kdyby nebyl vychovaný tak jak je, asi by nad ním protočil očima a ušklíbl se, když Hiroto pomalu sedá na koně.

"A já potřebuju, abys byl úplně v pořádku, než opustíš tyto stěny. Je to můj úkol a ani za nic mi nikdo nezkazí pověst." Vytáhne malinko drápky, které jsou dobře skrývané. Navenek se tváří dál přívětivě, ale v očích mu plane, dokonce mu unikne hrdé pohození hlavou. Sem tam se nakloní o něco blíž, aby nechal působit všechny své zbraně, ale pohled používá zatím jen málo. Tváří se, že on sám je jen součást přípravy čaje.

"Mým úkolem je, se o tebe postarat, dokud nebudeš úplně v pořádku. Inoran byl velmi konkrétní. Můžeš poslat zprávu." Nabídne mu a sáhne po malém zvonečku, aby přivolal dívku, která vše potřebné donese a odloží na stolek vedle. Saga ji hned po tom vykáže elegantním gestem dlaně. Všichni jsou očividně na nohou, dokud on nezavelí, že se jde spát.

"Můžeš jim to všechno napsat, ptáci budou rychlejší, než ty sám. Prospal jsi den a noc, celou dobu jsi nic nejedl." Pokračuje dál klidným hlasem.

"A já bych s klidným svědomím nemohl říct, že jsem splnil vše, o co mě tvůj bratr požádal. Mám tu rychlého koně a bude tvůj, můj pane, jakmile budeš zcela v pořádku." Teprve teď na něj upře svůj pohled, krátce ho jím propálí a je jasné, že hádat se s ním nemá smysl. Zatím se drží v mezích, které má určené, ale je pravdou, že občas měl jisté výkyvy, které nebyly úplně vhodné a klidně se s ním pohádá. Odsune čas stranou, aby roztáhl drobný svitek a zatížil ho. Sám přichystá všechno, aby mohl Hiroto napsat zprávu.

"Pokud opravdu spěcháš, můj pane, je to ideální řešení." Naráží na svou pravdu a sám se zlehka zvedne, aby došel za jeho záda, kde si klekne a položí mu ruce na ramena. Je víc způsobů, jak ho přesvědčit. Promne zlehka prsty místečko kousek na jeho klíční kosti a pokračuje dál v celé délce. Netlačí příliš, chce ho hlavně uklidnit, aby se přestal bránit a neodjížděl na noc.

"Teď večer bys možná do paláce nedorazil. Sám dobře víš, můj pane, že tu není bezpečno." Šeptá mu, když se mírně nakloní, aby byl jeho hlas i vůně intenzivnější.

"Udělal jsi toho už opravdu hodně, zasloužíš si přeci odměnu." Ostatně, když se na něj Saga podívá, rozhodně si to užije a to mohl říct jen o málokom.

"Je potřeba poslat tu zprávu." Připomene mu s téměř neznatelným nádechem pobavení a pustí i jeho ramena, už byl i chvíli na šíji a teď prostě přestane.

"Dej mi pár minut, za chvíli jsem zpátky. Vychutnej si čaj." Popřeje mu, než odkráčí. Ujistí se, že lázeň je v pořádku a sám se jde převléknout. Chvíli to trvá a když se vrátí do pokoje, kde je Hiroto na sobě má jen lehký kousek látky, který přesně kopíruje jeho postavu.

"Lázeň je připravena. Pokud si budeš přát i tanec nebo hru, stačí jen říct." Odmlčí se na moment s lehkým, sebejistým pousmáním.

"Postarám se s radostí o to, abys na své starosti na pár minut zapomněl." Pokyne dívce, která stojí za ním, aby vzala vzkaz a mohla odejít a přímo ho poslat.

"Po obědě budeš mít připraveného koně a věci na cestu." Oznámí mu ještě a je jasné že pokud nechce jít po svých nebo teď v noci shánět po městě koně, dřív se tam nedostane. Ustoupí ode dveří, aby mohl Hiroto projít jako první.

"Pokud si přeješ být v lázni sám, samozřejmě je to jen na tobě, můj pane." Předvede mu tu nejlepší úklonu, jakou jen dokáže. Stejně je přesvědčený o tom, že ho pryč nepošle. Byl by blázen, kdyby si nedopřál ten luxus a nemusel nic dělat, jen se nechat opečovávat a zadarmo. Ano, tady nejde o peníze, ale o reputaci a na té Sagovi záleží ze všeho nejvíc. Bez ní totiž nejsou právě ty peníze.

Hiroto

Co může gejša vědět o tom, jak dlouho by odpočívali jiní? To asi nikdy neviděl pořádné vojáky zocelené bitvami. Ten úsměv při slově ložnice viděl, ale rozhodně míní předstírat přesný opak. Už by zase vstával, ale Saga ho doslova přimrazí na místě svými slovy o tom, že ho odtud nepustí. Hirotovi se naježí pomyslné ostny za krkem a prudce se nadechne nosem. No co si to dovoluje? Stiskne rty do tenké čárky, což je při jejich plnosti docela výkon a kloub na čelisti mu přeskočí, jak silně zatne sanici. 

"Jsem naprosto v pořádku a rozhodně nepotřebuju další péči. Děkuji pěkně." Odsekne mu a má pocit, že mu ten kalíšek s čajem hodí rovnou do klína na to pěkné kimono. 

"Myslel jsem si, že gejši mají být příjemné, milé a nevtíravé a udělat všechno, co muži na očích uvidí. Možná bys měl tohle povolání vzdát." V odchodu ho zastaví jedině jméno jeho bratra. Jenže tohle si Saga klidně mohl vymyslet. Moc dobře zná hosty z paláce a všechny, kdo v něm žijí, protože princ sem jezdil často a měl úzké vazby na majitele čajovny. Na druhou stranu to znělo přesně jako Inoran. I kdyby měl jenom zadřenou třísku, nechal by ho ležet v pokoji pod dozorem pěti lékařů alespoň týden. Bylo to tak od doby, co málem umřel jako kluk. Skoro se neznali, protože Ino odjel, když byl Hiroto ještě velmi malý. Jenže když ho potom skolila vážná a silně nakažlivá nemoc, byl prý už jednou nohou na druhém břehu. Bylo to během války. Jenom starost a peníze jeho bratra ho udržely při životě a od té doby byl Ino jediný, kdo měl nad ním nějakou moc. Hiroto mu byl zavázaný do konce svých dní, miloval ho a na rukou ho nosil a pokud Ino něco chtěl, většinou sklonil hlavu. To ale neznamenalo, že by mu to bylo vždycky po chuti. Tohle byl prostě nesmysl. Bylo to absurdní. 

"Jestli sem stihl dojít vzkaz od něj, chci vidět ten i jeho pečeť." Padělek by samozřejmě poznal. Trvá to sotva pár vteřin, než sem Saga nechá nanosit stolek, psací potřeby i papír a také Inoranův dopis s pečetí. Opravdu je pravý. Mají tady rychlé a spolehlivé ptáky. Chvíli se na to kysele dívá, ale Saga už změnil tón hlasu a najednou je uctivost sama a tak si neochotně přeleze ke stolku. Tahy jeho ruky jsou rychlé, trochu úsečné, když nanáší jeden znak za druhým do úhledných sloupců, ale i tak je to elegantní šlechtické písmo a je znát, že ho dlouho trénoval. Jeden jeho tah odlétne stranou a celé slovo rázem dostane úplně jiný význam a je to jenom proto, že se ho Saga bez vyptání dotkl a rovnou tak důvěrně. Ustrne a pootočí za ním tvář, ale on mu šeptá o tom, že by v noci nikam dojet ani nemusel a v tom má nepopiratelnou pravdu. Už jednou při noční jízdě málem přišel o život a teď by pokoušel štěstí znovu? To by se mu nemuselo vyplatit. Byl příliš impulsivní a tahle gejša se mu teď vysměje do tváře. Protočí sám nad sebou očima. Rozvaha a klid byly samurajské ctnosti, ale jak tomu poručit, když jste tak mladý, máte trochu horkou hlavu a plno energie? Nemá pocit, že by si měl zasloužit zrovna nějakou odměnu, tohle byly zase ty řečičky z čajoven, které měly působit na pánské ego a on byl přece jen do vysoké míry imunní, ale přikývne, když se chce Saga vzdálit. Sám mezitím dopíše zkaz a vloží ho do pevné tuby. Pak ho předá dívce, aby ho mohla odnést do ptačince k odeslání. Když se Saga znovu objeví a on k němu zvedne oči, rty mu klesnou trochu od sebe. Je to… jak to jen popsat. Pohled mu ujíždí po celém jeho těle, protože tohle oblečení toho zrovna moc neskryje a zároveň… to se tak nachystal na něj??!! Už by vyhrkl, že nepotřebuje doprovod, jenže Saga ho nenechá nic říct a sám mluví. Mluví o koni. Zítra po obědě. No dobře… když o tom Inoran ví a když si přeje, aby zůstal? V nejvyhlášenější čajovně v zemi a na cizí náklady? Nakonec bude litovat, že je to jen do zítřejšího oběda. Projde tedy okolo Sagy, ale pohled v jeho očích je trochu nejistě podezřívavý. Připadá si před ním jako kluk zahnaný do kouta a to se mu nelíbí. On je tu ten, kdo by měl mít na vrch, jenže to tak prostě není.

Saga

Saga jen ztěžka ovládá protočení očima v sloup. Uměl být impulsivní, ale za ty roky Kamiho pečlivého tréninku, se dokázal ovládat. Jakmile je k Hirotovi zády, jen pohybuje rty v němých nadávkách a trochu ho paroduje výrazem ve své tváři, samozřejmě hrozně přehrává. Už teď mu pije krev. Jistě, jak by gejša mohla něco vědět, že? V životě neviděl chlapa, který byl třeba zraněný nebo unavený. Co on by mohl vědět. +Pitomec.+ Počastuje ho zatím jen v duchu, ale nahlas nic neřekne, asi to ale nebude trvat dlouho.

"Ano, to máš pravdu, ale taky umíme číst řeč těla, kterou pánové dost často nevnímají. Možná znám tvé tělo mnohem lépe, než ty sám." Dojde na sebevědomou poznámku, než ho celého sjede od hlavy až k patě a trochu samolibě se pousměje, než přejde jeho výraz ve svůdnější a je jasné, že tohle byl dvojsmysl.

"Můžu ti to klidně ukázat, uvidíme, kdo má pravdu." Trochu ho hecuje, ale pořád jen zlehka, rozhodně by věděl, jak se do toho víc obout.

"A taky zjistím, jestli bych to měl opravdu vzdát." Dodá ještě, aby bylo jasno, že po jeho péči by došlo minimálně na výplach mozku. Už to viděl tolikrát, že je důvod, proč si věří. Navíc ho učil Kamijo a Ruki a on dokáže vytěžit z obou to nejlepší. Slyšel už šeptandu, že to sice není možné, ale jako by byl opravdu jejich. Ani nečekal, že by Hiroto dál protestoval. Je mu jasné, že pokud nebude mít jinou možnost, ten vzkaz napíše a budou ho moci poslat. Zdá se, že na toho drzého, k jeho smůle ale váženého kluka, platí jedině Inoran a jeho…Ne, od něj to nikdy nebyly příkazy, ale spíš prosby. Dělá, že si nevšiml pohledu, který na něj uvrhl, jakmile se vrátil do místnosti, ale dává si záležet, aby kousek nožky vždycky jen trochu vykoukl, když kráčí kolem. Však on ho dostane jen tím a některými gesty a pak si můžou popovídat, co Hiroto potřebuje a co ne. Sagu vždycky bavilo provokovat ostatní a pak je klidně poslal někam. Samozřejmě tak, že to svedl na jisté omezení v čajovně. No gejši tu přece nebyli od toho, aby s někým lezly do postele, to je jasné. Zneužíval toho, hodně a často. Nechá ho projít kolem sebe a směruje ho ke dveřím, za kterými je připravená lázeň.

"Pomůžu ti, můj pane." Broukne smyslně, když se k němu pomalu přiblíží.

"Máš přece odpočívat a všechno k tomu patří." Pokračuje dál, zatímco pomalu klouže konečky prstů po jeho hrudi a dotkne se jemného pásku v jeho pase, který začne pomalu povolovat s pohledem upřeným na své ruce. Dívky, které tu do teď byly v tichosti, zmizí a nechají je tu o samotě, tak jak si Saga přál.

"Snad ti nebude zima, ale i s tím si dokážu poradit." Pečlivě si rozmýšlí každé své slovo a u toho poslední zvedne své zvýrazněné oči k těm Hirotovým. Bez váhání ho vybalí a stáhne mu látku z ramen. Udělá krok blíž k němu, ale dotýká se ho jen dlaněmi na hrudi, aby ho donutil zacouvat dva kroky dozadu, kousek od schůdků a pak ho za boky pomalu otočí zády k sobě. Teď už se na něj opravdu trochu natiskne.

"Když mi dovolíš se o tebe postarat, můj pane, bude to pro nás oba příjemněji strávená noc, možná i ráno." Nechá svá slova vyznít do ztracena. Koutky se mu u toho zlehka pozvednou nahoru. Konečky prstů sklouzne po jeho bocích, které jemně sevře a popožene ho do lázně. Moc mu nakonec nedává na výběr, jestli jeho společnost chce nebo ne, prostě tu s ním zůstane. Opustí jeho blízkost a odjede pro malý košíček, kde je vše, co bude potřebovat. Usadí se na kraj lázně, látka jeho kimona se lehce rozestoupí a cíleně odhalí část bělostné kůže na nohou. Přilije do lázně s výrazem naprostého soustředění trochu oleje, který vzápětí provoní celou místnost a má přimět Hirota odpočívat a pořádně se uvolnit. Natáhne se dlaní po jeho rameni a donutí ho se zlehka opřít v podstatě k jeho nožkám. Sáhne po žínce, která voní podobně jako celá lázeň a začne omývat a druhou rukou zároveň masírovat jeho ramena.

"Ještě jsi tu nebyl." Ozve se Sagův hlas tiše.

"Nelákalo tě to nikdy, se podívat do nejvyhlášenějšího podniku ve městě?" Přijde i na otázku.

"Nech mě hádat, neměl jsi čas." Připojí trochu drzejší větičku a zároveň trochu víc přitlačí na jeho šíji, aby mu způsobil, co nejvíce příjemných pocitů a tak trochu přehlížet jeho drzosti.

Hiroto

Málem se v těch dveřích přerazí, když mu tady začne Saga vykládat něco o tom, jak dobře zná jeho tělo a mimoděk si k sobě yukatu přitáhne o to těsněji. Kruci, přece se nebude stydět za svou nahotu? Vypadá dobře, to prostě ví! A je to přirozené! Stejně už zase pevně tiskne rty. 

"Jestli jsi sahal, kam jsi neměl, tak si mě nepřej." Určitě je to on, kdo ho převlékal, je si tím naprosto jistý! Provokatér! Zastaví se před kouřící nádrží. 

"Ano, mám odpočívat a k tomu patří i příjemné rozpoložení mysli, ale ty sis vzal do hlavy, že mě budeš spíš vytáčet, hn? Myslel jsem si, že vy gejši víte, jak se vlichotit..." To byla pravda. Saga nemusel mít takovou povahu, ale mohl předstírat. Mohl hrát křehkého, zranitelného, hloupého, cokoliv, co by Hirotovi padlo do oka, ale on ne, on mu radši bude šlapat na kuří oko a zápolit s ním. Aby ne, je to muž a ne žena, je to jeho přirozenost, jenom pak nechápe, opravdu nechápe, co tady dělá. Ano, nejspíš uměl tančit a zpívat, nalévat čaj a být sexy, ale to podle Hirota nestačilo. Existovalo i duševní uspokojení, ne jenom to fyzické. Muži sem utíkali, aby si odpočinuli od reálného světa v tomhle snovém, kouzelném, kde najdou jenom útěchu a tu tady tedy rozhodně nenachází! Co na tom, že je odvěký paličák, který ji najít ani nechce? Tím spíš by se měl Saga snažit! Jde mu o recenze? Tak to ať si počká, jaké od něj dostane. Zůstane stát před ním, ani se nehne, ale je napnutý, jeho svaly to ukazují dost jasně. Dívá se ostražitě do Sagovy tváře jako šelma, která si není jistá, jestli lovit nebo raději vyklidit pole a utéct, dokud je čas. Neklesne očima dolů, když se Sagovy štíhlé prsty dostanou až k opasku a nechá ho, aby oblečení rozvázal. Látka se rozestoupí a ukáže úplně všechno, ale on nezakolísá. O nic nejde, je to jenom gejša a on je jenom muž. Má se jít koupat, nic víc. Potká se s jeho pohledem. Má nečekanou sílu. Nechá se vysvléknout a pomalu otočit a to, co mu Saga pošeptá vzápětí, ho překvapí. To zní jako sliby něčeho mnohem většího, než je jedna koupel. O tohle Inoran žádal taky? Asi se ho na to bude muset zeptat a už teď se těší na jeho červenající se tváře. Nic na to neřekne a nechá se popohnat do lázně. Jakmile voda obejme jeho tělo, konečně se vnitřně uklidní a trochu uvolní a se zavřenýma očima propluje lázní, aby se mohl na opačném konci pohodlně posadit a opřít. Saga nezůstane dlouho daleko a on ho po očku sleduje, jak k němu po obvodu kráčí s košíčkem. Každé zašustění kimona, každé rozestoupení látky vnímá až moc silně a když se Saga posadí a začne do lázně nalévat olej, sleduje i jeho ruce a štíhlé prsty. Vteřinu se brání tlaku jeho rukou, ale pak se podvolí a doopravdy opře. Sagovy prsty jsou hřejivé a doopravdy neskutečně příjemné. Umění, které ovládají, je zřejmé, ani nemusí mít kdo ví jaké zkušenosti. Každý by se chtěl nechat celé hodiny rozmazlovat něčím podobným. V duchu vyhlásí jakýsi klid zbraní mezi nimi dvěma, ale stejně má na paměti, že tohle jsou nařízené služby a ne něco, co by pro něj někdo udělal, protože chce. Nebyl tady, to je pravda… Podobná místa příliš nenavštěvoval. 

"Mýlíš se..." Řekne. Patří to tomu pokračování s časem. Měl čas… mnohdy měl čas a dokonce nabídky jiných mužů, aby šel s nimi, ale bránila mu spíš jeho povaha. Rád tvrdil, že ho podobné věci prostě nezajímají a odvádějí jeho pozornost od důležitých státnických úkolů. Nenutili ho a vždycky se jenom shovívavě zasmáli, než pokračovali sami. 

"Neumíš si to ve mně přečíst sám? Jestli ne, neměl jsi vyzvídat u těch, co mě znají, abys mě ohromil?" Dál dává najevo, jak těžký bude pro Sagu oříšek.