Aoi
Impulsivní Takeshi to zní jako něco, co snad ani nejde dohromady. Zažil ho jenom jako nekonečně vyrovnaného. Jako by byl nějakým bůžkem štěstí, který je neustále nad věcí a který přesně ví, na jaký moment si počkat, protože ten moment prostě přijde. Jako by se nikdy nepletl. To mu našeptávají kitsune nebo odkud to všechno ví? O to víc by měl být Aoi opatrný, ale jeho to spíš baví. Liščí král. To další, co slyší, není přesně to, co by jeden slyšet chtěl. Aoi uměl vzít věci do vlastních rukou a říct matce, že bude po jeho, ale vždycky se to týkalo klasických chlapských rozhodnutí, do kterých ženy prostě nemají co povídat. Tohle bylo něco úplně jiného. Připravit rodinu o syna, nemoct se nikdy vrátit, aby kvůli tomu netrpěli jenom proto, že on si vybral hýření… Tak by se na to dalo dívat. Obětovat prospěch a blaho okolí a milovaných pro svůj vlastní, to bylo v Japonsku hluboce odsuzováno. Tady byl jedinec až na posledním místě. Přednost měli všichni ostatní a kolektivní dobro. Pokud jste sami sebe poníženě neodsouvali na nejpodřadnější místo, byli jste prostě pohrdání hodní a Aoi si není jistý, jestli s tím nesouhlasí a jestli se takového snese. Buď jak buď, teď není čas nad tím přemýšlet. Teď mají před sebou dovolenou a domluvili se, že co se stane tady, to tady taky zůstane a tak to prostě udělá. Nemělo by ho překvapovat, že ho Takeshi s výběrem programu předběhl. I když se Aoi ze všech sil snažil, byl nějakou záhadou často o krok před ním. Na posledních místech hlavně proto, že už tam byl, ale jak se budou dostávat dál od japonských vod, pochybuje, že by ty místa znal. Nemohl znát celý svět, konečně proto je přece tady. Za to mohl znát program lodi a lidi na ní. Aoi v tom ležel celou noc a stejně by nikdy nedovedl vymyslet rande s kapitánem… Nebylo to prostě v jeho silách, když se s ním neznal."Existuje někdo na světě, s kým jsi nemluvil?" Je z toho skoro rozčarovaný. On je snad vážně nějaký bůh, jinak už ničemu nerozumí. Při překračování můstku přímo na palubu lodi se málem přerazí, protože v tu chvíli Takeshi pronese návrh s ložnicí. Trochu vyčítavě se po něm ohlédne, zatímco mu stevard věnuje starostlivý pohled a raději na to nic neřekne. To jsou zase vtipy…
"Jasně..." Ucedí jenom na to spaní, ale musí se honem otočit někam stranou, aby Takeshi neviděl jeho červenající tváře. Kromě toho ten stevard to slyšel! Nejdou do pokojů, protože jejich tašky už jsou rovnou tam, ale do salónku na jídlo. Po té cestě autem by se Aoi klidně došel převléknout, ale možná by si pak mohl spíš zaplavat v bazénu. Ano, to hned udělá! Usadí se do pohodlného křesílka a jakmile jeho nos polechtá aroma snídaně, zakručí mu v břiše. Kromě toho ta káva voní neskutečně. Nechá se obsloužit a oči mu mezitím ujíždějí k muži u piána. Je to nádhera, odvádí to jeho pozornost.
"Kamkoliv? Tahle loď je tak obrovská… budou tady celé stovky tajných míst, kam civilisté nesmí a která bys chtěl vidět, ale navrhuju kapitánskou kajutu a ložnici." Odmlčí se a neskutečně zrudne.
"S jeho dohledem, samozřejmě!" Dodá, aby bylo jasno! Tanec zní taky zajímavě. Aoi umí tančit celkem slušně. V jeho tváři je vidět, že to zvažuje. A pak se lekne, až nadskočí a vyčítavě se ohlédne směrem k baru. To se stane, ale on měl teď infarkt a o spoustu let dřív, než Takeshi. Bohužel je příliš zabedněný, než aby pochopil, proč se to stalo. Sice si na barmana dává pozor a podezřívá ho, ale stejně si to nespojil.
"Ale ty jsi ten, kdo má rozhodnout, co chce dělat..." Zamumlá s očima ještě pořád upřenýma na bar.
"Heh..." Konečně se otočí zase k jídlu a kávě a sáhne po cigaretách.
"To neznamená, že teď řekneš, že jdeme do ložnice." Dodá aristokraticky.
Takeshi
Takeshi se zatváří pobaveně, když se ho Aoi zeptá, jestli je někdo s kým nemluvil. Na lodi byla samozřejmě spousta lidí, ale on si ve volných chvílích dal tu práci, aby si obešel všechny důležité. Byla to jistá forma obsese, aby později věděl, za kým má jít, když bude cokoliv potřebovat. Dělal to tak ve firmách, kde se pohyboval, dělal to tak na různých večírcích, na které byl pozván, prostě musel mít přehled. Vždycky se mu to vyplatilo a ani teď to nebylo jiné. Dokonce se stávalo, že různé laskavosti přicházely sami, nemusel si o ně nenápadně říkat. Tak to bylo i tentokrát. S kapitánem prohodil pár slov a nakonec si padli do noty a dostal pozvání. Byl by blázen, kdyby toho nevyužil, Aoimu by se to mohlo líbit. "Řekněme, že mám trochu potřebu mít přehled o důležitých lidech v místech, kde se pohybuji. Při práci se to taky dost často hodí a já už to nějak neumím omezit." Prozradí mu svou vlastní slabinu. Většina by to tak nebrala, ale pro něj je vlastně slabost všechno, co nedokáže ovládat. Těží z nich, ale naučit se to trvalo opravdu dlouho. Aoiho červenání je opravdu roztomilé. Není to poprvé, co si uvědomí, jak moc rád ho přivádí do rozpaků. Nemá v plánu toho jen tak nechávat, ale chce to najít ten správný okamžik a pochybuje, že to bude zrovna teď, když nejsou v baru sami. Ještě chvíli s tím posečká, dokud alespoň neposnídají.
"Dobře, to nebude problém zařídit. Já bych se osobně ještě rád podíval do strojovny. Vidět stroj, který tohle celé pohání." Přidá i místo, které by rád viděl on sám.
"Jen si nejsem si jistý, že kapitán bude mít tolik času, aby s námi procházel ložnici. Nejspíš to nechá na nás." Přisadí si, je zvědavý, jestli se ta poznámka mine účinkem nebo ne. Chtěl sice posečkat, až budou sami, ale tomu se opravdu nedalo odolat. Takeshi sám pomalu stočí oči k baru, ale jen na vteřinu. Tuší, co se děje, ale nedává to najevo. V podobných chvílích bylo ideální se tvářit takto. Jsou totiž věci, o kterých s barmanem mluvili a považoval je za vyřešené. Obočí mu jde nahoru, jakmile zmíní, že je to na Takeshim a pak si ještě přisadí poznámku. Koutky mu vyběhnou nahoru.
"Zajímavé, že tebe napadlo jako první právě tohle." Zacílí přímo do černého a tváří se pořád stejně pobaveně. Sáhne po papírku, na který napíše pár vět a pak si zavolá barmana. Ten rudne, s každým dalším krokem čeká, co přijde.
"Buď tak laskav a odnes to kapitánovi, on už bude vědět, co s tím." Přidá mu lístek se svým typickým úsměvem. Je tam soupis míst, která chtějí vidět a k tomu i prosba o místa na dnešním večírku.
"Pak si vezmi na zbytek dne volno. Jistě si poradíme sami." Sáhne do své košile, aby odpočítal několik bankovek a ty mu vtiskne. Mladík vypadá rozhodně vykolejeně.
"Ale pane, já…Nepotřebuji dovolenou, mám tu být pro vás." Brání se a snaží se Takeshimu vrátit dýško. Aoiho přítomnost malinko ignoruje.
"To je v pořádku, užij si den na lodi." Popřeje mu Takeshi hlasem, který už je malinko hrubší a ostřejší. Jen náznakem, ale je jasné že námitky už slyšet nechce.
"Pokud je tedy rozhodnutí na mě." Pokračuje Takeshi, když barman zmizí za dveřmi a pomalu se zvedne ze svého křesla. Snídani zatím nechá nedotknutou, ovšem hrnek s kávou je už prázdný.
"Myslím, že jeden nápad bych měl." Dodá, když vykročí k pianu a věnuje muži taky nějaký obnos. Ten mu s úklonou poděkuje a vzdálí se. Takeshi sám se usadí za piano a zlehka pohladí klávesy, aniž by vydaly nějaký zvuk.
"Je to už dlouho, kdy jsme mě naposledy možnost." Povzdechne si sám pro sebe. Je možné, že nebude schopný zahrát vůbec nic. Je to rozhodně risk, pokoušet se tu rovnou před Aoim. Podívá se krátce na něj a pak se uchechtne.
"Budu doufat, že se mi nebudeš smát a třeba tě nalákám, abys přišel blíž." Sdělí mu rovnou to, co by si přál, než začne s prvními tóny. První jen pomalu a rozvážně, jakoby si nebyl jistý, jestli je skládá k sobě správně. Když ale projde několik kousků, které má v hlavě, ujistí se, že nic z toho nezapomněl, začne hrát mnohem jistěji.
"Můžeš třeba začít trénovat na večer. Přiznej se, Aoi-chan, kdy jsi naposledy tancoval?" Trochu ho popichuje.
"Můžu klidně zahrát něco malinko rychlejšího nebo pomalejšího, záleží na tobě. Možná bude lepší, když si trochu odložíš." V černých očích se zablýskne malý plamínek chtíče, který je jindy dost dobře kontrolovaný. Chce ho trochu potrápit a hodně přivést do rozpaků, teď už může, není tu nikdo, kdo by ho viděl.
Aoi
To vysvětlení Aoi vlastně chápe, ale přesto… "Pořád chceš měnit můj pohled na svět, ale zkus se zamyslet nad tímhle." Přesedne si a mírně se u stolu předkloní.
"Tohle má být dovolená. Navíc sis pronajal moje služby, abych všechno plánoval za tebe a ty ses mohl odevzdat do náruče odpočinku, jenže zatím je to přesně naopak. Ano já vím, už jsme se bavili o tom, jak moc tě to těší, jenže ty jsi vážně nikdy nechtěl zkusit jaké to je, jenom tak existovat, někomu věřit a pustit všechno z hlavy? Pořád pracuješ, pořád jsi o krok napřed, pořád vymýšlíš, jak a čím mě ohromíš, abych si já mohl užít svou dovolenou snů, protože sis mě kdo ví proč vyhlédl, možná už podle fotky. Ani na chvíli se nesnažíš nechat všechno jenom tak na osudu a splynout s okolím. Dokonce i tady po nocích, kdy spím, tajně pobíháš okolo kapitána nebo jsi to možná už stihl před vyplutím. Proč?" Rozhodí rukama.
"Když ode mě chceš, abych něco hodil za hlavu a dělal jenom to, kam mě vede srdce, musíš to udělat taky." Namíří na něj ukazováček. Pak se opře a založí si ruce na prsou. Dokud se Takeshi nenaučí být alespoň na chvíli obyčejným, je to nerovná hra. Je na Aoiho připravený všemi svými zbraněmi, je to vážně krásné a funguje to, ale on by chtěl, aby to vyplynulo z vesmíru a ne proto, že ho někdo odrovná vším šarmem, podloženým penězi.
"Zapomeň na prostředky, zapomeň na známosti a ze všeho nejvíc zapomeň na byznys. Buď jen ty, starý, opelichaný dědek v havajské košili a moc velkých kraťasech, v žabkách, co nezná vůbec nikoho a kdo ví jak se ocitl na téhle lodi. Jestli mě sbalíš i tak, udělám, co budeš chtít." Blýskne se mu v oku a koutek se mu zvedne nahoru. Protože jestli ho někdo takový vážně uloví, bude Aoi v koncích a bránit se by stejně nemělo smysl. Přikývne na tu strojovnu, ale jakmile si Takeshi rýpne do kapitánské ložnice, pokrčí rameny a s výrazem To aby sis pospíšil a samozřejmě to patří jeho předchozím slovům.
"Jak by mě to nenapadlo, když na to narážíš každých deset minut?" Ohradí se strojeně. On to bude ještě házet na něj, no ne? Zacpe si pusu kávou, zatímco Takeshi píše a po očku zašilhá nahoru do barmanovy tváře, když se nad nimi objeví, aby si převzal vzkaz. Je prý pro kapitána… no jen jestli! Jenže barman se začne bránit a Aoiho obočí jde nahoru. Byl pro kapitána a jemu se odtud očividně nechce. Prý Mám tu být pro vás… Ten tón i výraz, jaký mu sedí v očích, jasně říkají, že spolu něco měli a že si ten kluk myslel na víc. A v Aoim se zvedne neopodstatněná vlna žárlivosti. Nebo opodstatněná? Teď stočí stejně zaražený pohled na Takeshiho, obočí už by nemohl mít výš, když použil ten tón, aby se nebožáka zbavil. A on jde a Aoi by ani trošičku nechtěl být v jeho kůži.
"Copak se stalo, že tě bavil a už nebaví?" Řekne kousavě a najednou zní jako manželka, která přišla na milenku. Už ani neskrývá, že tuší jejich pletky. Takeshi ho okázale ignoruje, vyhodí i pianistu, i když elegantně a za chvíli už sám sedá za piáno. Tak tohle ho má obměkčit a udělat dojem? Aoi sáhne po cigaretě a upře k ní všechnu pozornost, aby dal najevo, že to nefunguje. Zavrtí hlavou, že on rozhodně blíž chodit nebude a vydechne obláček dýmu, ale s každým dalším tónem jeho nitro taje a on se brzy přistihne, že sedí pohodlně v křesílku s nohou přes nohu, něžně se usmívá a pohupuje nohou do rytmu.
"To se nezapomíná..." Broukne, ale jakmile dojde na odkládání, ohlédne se po něm.
"Já si odložím a tebe raní mrtvice… Ale víš co? Shodou okolností jsem si chtěl zajít zaplavat." Kdo ví, kde se v něm tohle bere, to to Takeshiho popíchnutí s barmanem. Vstane a opravdu si začne rozepínat kalhoty. Pak si přetáhne tričko přes hlavu a odhodí ho na křesílko a najednou vůbec není stydlivý. U toho zároveň zkopává z nohou žabky a za chvíli už jedou jeho kalhoty z boků dolů. Zůstane mu jen přiléhavé prádlo, když se po něm ohlédne a s výrazem Máš cos chtěl prostě odejde. Mají tady menší soukromý bazén, moc temp v něm neudělá, ale na ranní probuzení to bude ideální a on se očividně potřebuje zchladit.
Takeshi
Takeshi hodně zpozorní, když začne Aoi mluvit a…má pravdu. Celou dobu se snažil dát ostatním svůj kousek svobody a aby si mohli dělat, co chtějí a zapomínal na fakt, že sám to nedělá, tedy ne takovým způsobem, jaký on sám dává lidem kolem něj. Je vidět, že si to hodně přerovnává v hlavě. Hodně dlouho se tam udrží otázka, jestli si to někdy zkoušel obráceně. Nemuset vůbec nic, nechtít vůbec nic a nechat ostatní, aby rozhodovali za něj. Ne, takhle to podle něj v jeho životě nešlo, ale možná je čas, to celé změnit. Jendou to přece přijít muselo. Je sice přesvědčený, že to není nic pro něj a že se mu to pravděpodobně líbit nebude, ale… Třeba se plete."Máš pravdu." Odsouhlasí mu to úplně jednoduše.
"Nikdy jsem nic podobného nezkoušel, protože kolem mě hodně lidí, kteří to potřebovali přesně obráceně." Promne si zamyšleně bradu. Na tento rozhovor bude asi myslet ještě hodně dlouho a možná díky tomu spustí další bilanci nad jeho životem. Možná to bylo celé špatně? Ne to ne, spíš si měl najít chvíle, kdy by nechal někoho jiného, aby rozhodoval za něj. Ani tato dovolená, nakonec není tak úplně dovolená. Užívá si to, o tom žádná, ale koncept je jiný, než u kohokoliv jiného. Aoi přijde s v podstatě sázkou a jemu se zablýskne v očích. Na tohle opravdu slyšel. S tím opelichaným dědkem to trochu přehání, ale není to nic, co by ho urazilo, vlastně se tomu upřímně zasměje.
"Opravdu to chceš?" Zeptá se ho, snažíc se o vážný podtón.
"Dobře, jdu do toho, ale nezapomeň, co jsi mi slíbil." Teď trochu vypadá jako ďábel, který chce podepsat smlouvu. Je to pro něj rozhodně výzva a nový způsob, jak okořenit svůj život. Jak kdyby to ještě potřeboval. Pozvedne obočí nad tím klukem a hlavně Aoiho podtónem. Odpoví mu v podstatě až za pianem, když na chvíli přestane hrát. Obočí mu jde nahoru, když slyší ten podtón.
"Jsi schopný na něj žárlit?" Zeptá se ho narovinu a jeho úsměv jasně napovídá, že si tím je jistý.
"Jsou lidí, se kterými nemůžeš udržovat podobné vztahy, na které jsem byl dřív zvyklý. Myslím před tebou." Odpoví mu narovinu.
"Jsou jisté věci, které je dobré ujasnit si hned na začátku. Pokud vidíš, že to jinak nepůjde, dojde na odmítnutí. Nabídl jsem mu práci, místo v jednom vyhlášeném klubu. Zbytek jsem odmítl. Podobné typy se upírají na své…mentory a nedokážou pokračovat ve svém životě. Už bys mohl odhadnout, že já je rád na cestu posílám a nepřivlastňuju si je. Takže nejde o to, jestli mě bavil nebo ne, ale o jisté hranice, které by byly překročeny." Není si úplně jistý, jestli to Aoimu dávat smysl bude nebo ne.
"Ty jsi výjimka, nemusíš žárlit." Dojde i na poznámku, která jistě donutí Aoiho trochu se nafouknout. Znovu se pustí do kláves a po očku Aoiho pořád pozoruje, je zvědavý, jestli se do toho pustí a podle něj to neudělá. Překvapí ho znovu, když vstane a začne se svlékat. Takeshi podvědomě přizpůsobí melodii tomu, jak rychle si rozepíná kalhoty a svléká triko. Ne, už se nepotřebuje dívat na ruce, stačí mu pohled na něj. Podvědomě u toho tají dech a zároveň je nadmíru spokojený. Jeho společnost totiž neví nic o tom, že pro něj je tohle ta nejlepší odměna a často vydržel celou noc jen pozorovat svůj momentální objekt zájmu, nikdy se to neblížilo tomu, co vidí teď. Už už by se zvedal, dokonce přestane hrát a chtěl se vydat k němu, ale Aoi mu udělá úplnou čáru přes rozpočet, když odjede. Takeshi si dlouze povzdechne ale vzápětí je pozvednutý pravý koutek zpátky. Je to on, kdo se vydá do jejich ložnice a otevře skříň, kde najde jisté kousky oblečení. Jindy by běžel zařídit občerstvení a kde co, ale tentokrát se na to vykašle. Prostě se jen převlékne a nechá se nasměrovat k bazénu, kde je Aoi. Kolem ramen má černý ručník na sobě hawaiskou košili a volné, pohodlné šortky. I ty žabky vylovil. Snaží se tvářit, jakože se nic neděje a zabere si jedno lehátko kousek do bazénu, aby mohl skrze sluneční brýle, které jsou tu úplně k ničemu, pozorovat Aoiho ve vodě. V ruce má samozřejmě cigaretu. Jakmile se na něj podívá, jen pokrčí rameny.
"Ještě bych si přál tak jeden dva bazény, abych se mohl pořádně pokochat." Mírně předkloní hlavu a stáhne brýle na nose o kousek níž, než je znovu nasadí pořádně.
"Trháš rekordy?" Pohodlně překříží nohy v kotnících a odklepne do připraveného popelníku na stolku.
Aoi
Venku projde rychle okolo okraje bazénu a rovnou do něj skočí úhlednou šipku. Vyplave o hodně velký kus dál a pustí se do kraula, aby se trochu zničil. Překvapivě dobře se mu u toho přemýšlí a dokonce zapomene na únavu a nevyspání. +Jsi schopný na něj žárlit?+ Zní mu v hlavě Takeshiho otázka i jeho pozdější vysvětlení. Ten kluk se do něj prostě zakoukal. Úplně stejně jako by si přál Takeshi, aby se do něj zahleděl i Aoi. Jenom u něho je to žádané a u barmana ne. Ne, nechtěl by být v jeho kůži. Obzvlášť ne potom, co se mu dal, pokud ano. On je výjimka. On nemá být jeho žákem. Má být jeho opravdovým partnerem. Už plave snad po desáté tam a zpátky, když zabere jeho hlas, zastaví se a zůstane šlapat vodu, aby se na něj mohl podívat. A Takeshi mu doopravdy vyrazí dech. Válí se tam na lehátku v žabkách, košili a šortkách, přesně jako Aoi chtěl. Žádná whisky, žádné drahé doutníky. Prostě jenom cigáro a jeden postarší chlapík, který pořád vypadá stejně kulišácky jako na začátku. Ten jeho úsměv je vážně nezaměnitelný, takový Aoi prostě nikdy neviděl. Vidí mu ty rarachy zářit z očí i přes černé brýle, které na nich má a nejradši by ho alespoň pocákal, jenže je moc daleko. Splnil jeho přání. Teď ještě zbývalo, jestli ho dovede utáhnout. I on pozvedne koutek ve svém vlastním vykutáleném pousmání a dopřeje mu přesně ty dva bazény, které chtěl. Ať se klidně dívá na to, jak svaly na Aoiho zádech zabírají a mokré vlasy se mu lepí na tvář pokaždé, když se potřebuje nadechnout. Ke své smůle zatím neví nic o Takeshiho obsesi a o tom, že je tohle pro něj nejdokonalejší předehrou. Nakonec se na protější straně bazénu zastaví a vytáhne se za ruce na břeh. Začne ho obcházet, zatímco z něj voda lije dolů. Trenky na plavání by asi schovaly dost, ale mokrá látka spodního prádla obtahuje úplně všechno. Momentálně to není schopný vnímat. "To ani ne. Už je to dlouho, co jsem vydržel plavat proti vlnám víc jak dvě hodiny. Nezbývá tolik času na surfování." Přizná svůj tajný koníček hlavně z dob jeho studií. Miluje vodu, je to jeho živel, ale jako všechno, chce i tohle svůj trénink. Posadí se na lehátko vedle toho Takeshiho, sáhne po připraveném ručníku a začne si vytírat vodu z vlasů. Při tom poukáže na Takeshiho vzezření.
"Vzal jsi mě hodně doslovně, že ano? Vlastně je to dobře, nejspíš mě začínáš brát vážně." Škádlí ho. On ví, že si z něj Takeshi netropí žerty, ale někdy mu připadá, že mu věci až moc snadno padají do klína, aniž by si stačily uvědomit, že mohou říct Ne.
"Sluší ti to." Zazubí se. Pravdou bylo, že oblek a košile mu slušely mnohem víc, ale komu ne? Šaty prostě dělají člověka, to je odvěká pravda a peníze dovedou udělat kus i z toho, o koho byste si jinak neopřeli kolo. To proto ho chtěl vidět obyčejného. Bez všech příkras a pozlátek, bez aut s řidiči a drahých drinků, kontaktů a prezidentských apartmánů. Nutně si potřeboval ověřit, že mu bude připadat přitažlivý i v garsonce. K Takeshiho nekonečnému štěstí Krále všech lišek měl šmrnc pořád. Asi by ho měl i natažený na kanapi s pivem v ruce u fotbalu. Aoi to upřímně nechápe.
Takeshi
Užívá si pohodlí a pozoruje Aoiho ve vodě. Je to neskutečný pohled a nejspíš ho poprosí, aby tu mohl být častěji. Oba dva, společně. Ani neví, proč něco podobného neudělal už dřív, asi na to nebyl čas nebo si prostě příliš zvykl na své typické rozpoložení a nějak se z něj neuměl dostat. Aoi ho k tomu vlastně přinutil, ale příjemným způsobem. Dává mu za pravdu v mnoha ohledech a hlavně…Tak trochu si usmyslel, že ho svede i takto. Alespoň se ukáže, jestli má vůbec nějakou naději, že by to touto dovolenou nemuselo skončit. Každý Aoiho pohyb ve vodě je opravdu dokonalý. Vidí napínající se svaly, mokré vlasy a přizná si, že ještě malou chvíli a asi by probudil mnohem víc, než jen zájem v jeho hlavě. Musí se pobaveně ušklíbnout nad sebou samým. Kdy naposledy si něco podobného pomyslel? Je asi dobře, že Aoi zatím neví, jakou by nad ním mohl mít moc a stačilo by mu jen málo. Už ho poznal a tuší, že ho trápil cíleně a rozhodně ve větší společnosti. No, nejspíš mu to řekne, protože by se i na takové chvíle těšil. Přistihne se, že na pár vteřin zatají dech, jakmile se vytáhne z vody, dokonce i cigareta mezi prsty se zastaví na půl cesty ke rtům. Pomalu dokončí ten pohyb a sjede ho očima od hlavy až k patě, jakmile kráčí k němu."Musím říct, že jsem nevěděl, jak moc dokážu ocenit výhled a ani nemusím vidět na moře." Složí mu kompliment a pohybem hlavy jasně dá najevo, kam se dívá. Totiž na místo, kde je poslední kousek látky a i když ho zakrývá, je vidět všechno. Ostatně nemusí tu být trapič jen Aoi.
"Pořád nás čeká ještě hodně pláží, kde si můžeš svůj koníček oživit. Já si s dovolením udělám pohodlí někde na lehátku. Surfování už nebude nic pro mě." Je to logické, že na prkno nepoleze, možná si na něm udělat pohodlí a nechat se unášet vlnami. Krátce se uchechtne, když Aoi narazí na jeho oblečení.
"Řekl jsem si, že se pro to pokusím udělat maximum. Musím říct, že jen za ty pohledy po cestě sem to stálo." Popíše mu neurčitě cestu sem. Rozhodně vzbudil pozornost, ale podle něj musel Aoi nutně taky, když sem přišel jen tak.
"Ale musím tě opravit, beru tě vážně od první chvíle, co jsem tě uviděl." Odporuje mu chraplavým hlasem a podá mu ručník. Sám típne cigaretu do popelníku nedaleko a stáhne brýle z očí, aby bylo vidět, že na něj kouká a bedlivě pozoruje sušení černých pramenů.
"Arigato, tobě taky. Budeš tak chodit častěji? Myslím i tu momentální strukturu tvého prádla." Nenechá ho ani chvilku v klidu. To by nebyl on, kdyby mu dal možnost vydechnout. Navíc, je tu ten úkol, který má. Zůstává stále pohodlně opřený, ale pomalu natáhne dlaň a dotkne se konečky prstů jeho stehna v místech, kde končí prádlo. Nezůstane tam dlouho, zase dlaň stáhne a znovu si ho prohlédne, než se narovná do sedu a dotkne se prsty jeho pramenů, aby je zlehka zasunul za ouško.
"Chtěl bych ti ještě poděkovat za příležitost, vidět tě v podobném rozpoložení. Doslova záříš, hlavně tvé oči, ve kterých se ztrácím." Prohodí tichým hlasem a sklouzne konečky prstů po jeho tvář. Jemně ho vezme na bradu, spíš ji zlehka podepře a podívá se mu upřeně do očí.
"Přemýšlím nad tím, jak tě okouzlit natolik, abys mi teď v téhle košili dal šanci. Čím déle tě pozoruji, jak vypadáš a jak krásný jsi, jsem přesvědčený, že nemám šanci. Přesto to chci vyzkoušet." Sdělí mu narovinu své vlastní rozpoložení.
"Víš, už jen to, že tě můžu pozorovat, je pro mě stejně vzrušující, jak kdyby s tebou ležel v posteli a mohl se tě dotýkat. Už jen to, jak každá kapka vody stékala po tvém těle…" Krátce si povzdechne.
"To je věc, pro kterou mám slabost." Prozradí mu víc než dost, hlavně svou obsesi.
Aoi
Přestane s vytíráním vlasů a klesne pohledem dolů ke svému klínu. Samotného ho to překvapí, jak velmi konkrétně látka obtahuje. Sice vylezl ze studené vody, ale… stejně! Nechá ručník klesnout na klín a vyčítavě se zamračí, ale ne zas tak moc, jak by u něj ještě před pár dny bylo obvyklé. Usměje se a přikývne. Kdyby mohl čas na plážích trávit tímhle, byl by za to doopravdy rád. Je to sen každého surfaře projet co nejvíc vyhlášených pláží světa a sjet si nejlepší vlny a pokud by Takeshimu nevadilo čekat na něj na břehu? Chápe, že se teď nepohrne do výuky něčeho tak fyzicky náročného, i když znal hodně surfařů jeho věku. Jen měli o něco… ehm lepší fyzičku. Zatváří se trochu nevěřícně, když Takeshi zmíní, že se na něj lidé kvůli košili dívali divně. "To ale nebylo kvůli oblečení, bylo to proto, že tě znají a nikdy tě tak neviděli." Stojí si na svém. Každý tady přece nebyl takový snob, nebo ano? A navíc, vůbec by se nedivil, kdyby i tahle košile stála tolik, co běžný plat japonského administrativního pracovníka. Už si myslel, že je prádlo zapomenuto, když mu to Takeshi dobrácky znovu připomene. Stiskne rty a protočí očima.
"To rozhodně nebudu." Ubezpečí ho. Byl pěkně v ráži, když sem šel a pak zase zapomněl, že to nejsou plavky, ale díky tomuhle už na to rozhodně nezapomene! Víc se narovná v ramenou a střelí pohledem k místu, kterého se Takeshi dotkl. Je to až příliš vysoko a navíc mu z toho naskočila husí kůže. Ještě chvíli a studená voda by mu nebyla k ničemu. A že by to teď bylo hodně dobře poznat. Ne, ne, ne, žádné osahávání! Neucukne mu, když se Takeshi dotkne jeho vlasů, ale pak se zatváří překvapeně kvůli tomu poděkování. Ještě si nezvykl, že mu Takeshi často děkoval za jeho přirozené chování. Nikdy nikdo to nedělal a Aoi si ani neuvědomoval, že by dělal něco speciálního. A další věcí bylo, že si stejně tak neuvědomoval, jak zrovna před chvílí vypadal. Jak by taky mohl? Když ho pak vezme za bradu, uvědomí si, že mu upřeně hledí do očí v očekávání polibku, ale místo toho přijdou upřímná slova. Při tom komplimentu o vlastní kráse se opravdu upřímně usměje a na chvíli skromně skloní oči, ale pak je zase zvedne a pátravě se zadívá do těch Takeshiho. Jako vždycky je malinko natvrdlý, aby pochopil, že to myslí opravdu doslova a ne jen jako takové přirovnání. Nikdy by ho nenapadlo, že by ho to mohlo vzrušovat opravdu tak silně, aby to cítil fyzicky. Jinak by si samozřejmě dával pozor na to, jak moc ho dráždí na veřejnosti. Před lidmi taky přece někomu nesaháte do kalhot a nedostáváte ho do trapné nebo jinak nepříjemné situace. Takeshi možná neznal slovo tabu, ale tohle už bylo přece jenom trochu něco jiného.
"Ahá..." Vydechne tiše a měkce na tu slabost a znovu se pousměje. Nemyslí si o sobě, že je zrovna nějaká socha Davida, ale stejně je to příjemné poslouchat.
"Myslím, že tvoje slova nakonec budou tvoje největší zbraň..." Řekne a na chvíli upře oči někam jinam. Takeshi tady v té košili sedí přesně deset minut a už vyhrál. Aoi se s tím momentálně v duchu smiřuje, protože v dalších dnech se jeho život otočí vzhůru nohama. Naprosto… Nejde jen o bohatého milence, jeho pohlaví, pohledy lidí okolo po celý zbytek minimálně Takeshiho života… Jde taky o rozloučení s jeho vlastní rodinou. O nějakou milosrdnou lež o práci kdo ví kde… Dlouze si povzdechne… Co by asi řekli kluci z ulice…? +Že ses zbláznil, Aoi-kun, že ses zbláznil.+ Když se ale na Takeshiho znovu podívá, má pro něj jen další upřímný úsměv. A pak se k němu nakloní sám pro jeden docela opatrný polibek.
Žádné komentáře:
Okomentovat