(večírek)
Kamijo
"Samozřejmě, že máte velmi podstatné výhody. Počítají se do
nich komplimenty a jistě ne příliš přehnaná starost." Nasadí svůj nejlepší
úsměv, který jen dokáže a pobídne obsluhu, aby začala nosit na stůl to
nejlepší. Mezitím natočí svůj pohled na Die a krátce si prohlédne výraz v jeho
tváři. On nic podobného nezažil. Kdyby to mohl říct, měl svým způsobem bezpečný
život. Ne lehký, ale rozhodně nenesl taková rizika. Nepouštěl se do věcí, které by ho mohly podobným způsobem ohrozit. Tedy až do dneška, ale i to má svůj důvod. Musel udržet sám sebe naživu dost dlouho, aby dotáhl svou cestu do konce. Podle toho, jak se Mirai tváří, vykročil na tu správnou.
"Ano, to chápu. Vlastně bych měl podobné testy očekávat dost často. Jsem si toho faktu vědom. Asi bych se rychle vydal jinou cestou, kdyby tomu bylo jinak." Odsouhlasí jí její kroky a najednou vypadá o něco víc zamyšleně. Nebyly v tom žádné kličky. Řekl, co se mu zrovna prohnalo hlavou. Kdyby mu Mirai uvěřila jen tak a nepřišly by žádné prověrky, měl by ji za blázna a našel jiný způsob.
"Každá věc za řeč stojí, pokud jsou lidé, kteří o ní budou mluvit." Zareaguje na slova Die. On bral poděkování a laskavosti, které dlužil smrtelně vážně. Nic z toho nesmělo jít stranou, pokud se rozhodl, že to za to stojí. Jeden nikdy nevěděl, které dveře to může otevřít do budoucna. Vlastně se mu to několikrát vyplatilo. Pohodlněji, ale pořád stejně elegantně se opře do židle a dopřeje si několik doušků svého vína. Je vidět, že si to umí náležitě vychutnat, skoro jakoby v tom byl nějaký pro něj hluboce zakořeněný rituál. Rozhodně čekal, že Die si vybere obojí. Jeho by asi neoklamal výrazem ve tváři, cítí z něj něco mnohem silnějšího, než si ostatní myslí. Jen krátce přikývne a když jsou jim servírovány pochoutky na tácech. Přemýšlí, čím by Dieho chuťové buňky potěšil nejvíce.
"Myslím, že mám lahev přesně pro tuto chvíli, ale budu se mu set na chvíli vzdálit." Má sebou i svou malou sbírku, jeden nikdy nevěděl, kdy se velmi drahá lahev bude hodit a teď je ta příležitost. Od cesty pro ni ho na chvíli vyruší slova Mir. V jeho tváři se nepohne jediný sval, ale oči výrazně ochladnou. Pamatuje si ho jen matně, ale zná nějaké historky. Pátral sám na vlastní pěst a nakonec ho našel právě v Japonsku.
"Měl jsem staršího bratra. Už pár let nežije." Odtuší ledově a téměř neznatelně se nadechne.
"Měl úroveň a styl, říká se. A taky velkou slabost pro tradice této země. Když došlo na stěhování rodiny z Japonska, nešel s námi, ale zůstal tady." Teď je to on kdo prozradí něco ze své minulosti. Nadechne se, aby Mirai odpověděl ohledně svého záměru, ale Die ho předběhne. Musí se na něj podívat a vypočítavě se usměje. Prohlédl ho velmi dobře a ano měl pravdu, nic v jeho případě nebylo jen tak.
"Mám raději život ve svých rukou, než v rukou čísel, která padnou na kostkách. Každé jednání má svůj důsledek, z něj se pak těží, co nejvíce. Výzkum je na léčbu jedné velmi vzácné nemoci. Byl trochu problém ji protlačit a stálo ho to nemalé peníze, aby pokročil do další fáze. Peníze ovšem došly a dluhy narůstají." Mluví tiše a nespouští pohled z muže.
"Je to jen menší odbočka od původního záměru, ale všechno souvisí se vším. Pokud teď jeho výzkum někdo nezachrání, půjde k ledu." Protočí zápěstím dlaně, ve které svírá sklenku.
"Mohl bych to udělat já, ale nemělo by to ten správný efekt. Ten druhý muž nemá s léčivy nic společného, jeho jednání nikdy nebylo fér a jde mu jen o to vydělat na jejím prodeji, protože má kontakty v zahraničí. U vás je prý jistota, že výzkum bude pokračovat." Odmlčí se na chvíli a smočí rty ve víně.
"Shodou okolností nemoc, na kterou lék testují, má jedna z milovaných holčiček našeho premiéra." Teď se projevuje jeho odhodlání jít si za svým cílem a soucitu se nikdo nejspíš nedočká.
"Je opravdu velká náhoda, že je v podobné finanční situaci zrovna teď a večírek je ne konci termínu, kdy má své dluhy zaplatit, jinak přijde o všechno." Usměje se nepatrně, než vstane a opře se dlaněmi o opěradlo židle Mirai.
"Je jen na vás, jak moc se vám bude hodit přízeň premiéra. Je to jako dezert. Lákavé, ale je tu možného odmítnout." Narovná se a mírně se oběma ukloní.
"Na chvíli mě omluvte." Cestou ven ze sálu se zastaví u několika chlapců, kterým něco málo pošeptá, ale nebere Diemu možnost si je ulovit sám, jen jim prodlouží směnu a přidá menší příplatek. Nadšení je opravdu okouzlující. Když se vrací ke stolu, nese v rukou velmi drahou lahev.
"Dovolte, abych vám nabídl menší dárek z Anglie. Dalmore. Musím říct, že chuť této whisky je opravdu návyková. Možná to bude tím věkem. V pětatřiceti…nejlepší léta, řekl bych." Dojde na menší vtip, než lahev otevře a nalije Diemu, stejně jako Mirai.
"Chuť je okouzlující, mě nejvíc zaujme asi lékořice. Jejich tam však mnohem víc, vlastně mám pocit, že si v tom každý najde to své. Možná přinesu ještě další na ochutnávku, někdy je potřeba dopřát si dostatečný čas na výběr, pokud je dostatek možností." Pomalu se rozhlédne po sále, kde se to víří chlapci, jenž tu udržel mnohem déle.
Mirai, Die
Kamijova slova ji překvapí a když se podívá na Die, je
vidět, že ne jen ji. Opravdu by odešel, kdyby si ho nezkoušeli? Mohli ho přece
prověřovat i tajně? Riskoval by svoje celoživotní rozhodnutí jenom proto, že by
mu to připadalo moc snadné? Ne, on nebyl jednoduchá osobnost a stejně tak nešel
jednoduše na svoje záležitosti. Kamijo se začne zvedat, aby udělal Die
pomyšlení, ale při otázce na jeho bratra se v tom pohybu zastaví. Jeho pohledu
si z místa v sedě Mirai nemůže nevšimnout. Jen ještě nedovede říct, jestli je
to proto, že bratra neměl rád nebo proto, že se mu něco nepěkného stalo a jemu
to připomíná pomstu. Kamijův výraz teď s Die studují oba dva, i když Die u toho
vypadá víc jako v kině. Kamijo se odhodlá trochu vyprávět a Mirai se musí
nadechnout a chvíli dech podržet v plicích. Neuhne očima z jeho tváře ani o
milimetr, ale v duchu si maluje obrázek vyhoštěné rodiny a hrdého bratra, který
to odmítne. Jak zemřel? To v tomhle měl prsty Rudý Drak? Nebo jde ještě o něco úplně
jiného? Je to škoda, když se pánové začnou bavit o obchodech a naprosto tím
změní téma. Místo, aby je pozorněji poslouchala, zůstane ještě chvíli zatoulaná
ve svých myšlenkách o Kamiho bratrovi. Tohle téma by ráda otevřela ještě
jednou, ale někde jinde. V soukromí. Nepochybuje o tom, že by se jí mohl daleko
víc otevřít, když budou sami dva, obzvlášť, jestli má pro ni doopravdy takovou
slabost. Kromě toho v tomhle ohledu byla pořád ženou, mnohem citlivější a
empatičtější a taky sama ví, co je ztratit celou rodinu. A pak přijde něco, co
ji přinutí poslouchat a udělá to na ni opravdu velký dojem. Úžas se odráží v
čokoládových očích, když jim Kamijo začne prozrazovat pikantnosti ze zákulisí
její vlastní branže, o kterých nemá ona ani ponětí, i když má všude svoje
ptáčky zpěváčky. Jak se něco podobného dozvěděl on, to opravdu netuší. A
nejenom to. On dokonce stihl zasáhnout a připravit karty tak, aby mohla sama
líznout eso. Celé tohle dění by jí doopravdy uniklo, kdyby Kamija nebylo
a samozřejmě, že si che zavázat premiéra, obzvlášť, když chce sama vládnout
Tokyu. Kamijo odejde a ona stočí svoje pořád silně zaskočené oči k Dieho tváři.
I on je vyvedený z míry, i když se mnohem lépe ovládá. Pozná to na něm.
"Jak to ví?" Hlesne a Die jemně zavrtí hlavou.
"To nemám ani ponětí, ale myslím, že po celém dnešním divadle právě teď, v tuhle chvíli konečně ukázal, jak důležitým může být spojencem. Má prsty opravdu hodně daleko. Daleko dokonce i před námi. Musel se na to hrozně moc připravovat, tvrdě pracovat a teď…"
"Není to nebezpečné?" Zašeptá Mirai a Die blýskne úsměvem.
"Je, ale myslel jsem, že tě vychoval Orel. Jsi nebezpečnější." Mrkne na ni. Mir na okamžik sklopí oči jako děvčátko a na rtech jí vyvstane opravdu upřímný úsměv, ale pak už je Kamijo zpátky. Přímo mezi jejich rameny se objeví i prezentovaná lahev a Die se blýskne v očích. Mirai ho někdy podezřívá, že je mu trochu jedno, co pije, hlavně když to teče, ale o alkoholu toho očividně ví o mnoho víc, než ona sama. Jakmile zazní číslovka pětatřicet, v Mir to trochu hrkne a neubrání se pohledu do Kamijovy tváře. Byla tohle náhoda a jenom to trefil nebo si zjistil, kolik je jí přesně let? Ne, tohle náhody nebyly. Vrhne po něm trochu káravý pohled a hraně ho plácne do ramene a v tu chvíli to sepne i Die a hlasitě se rozesměje.
"Ženským bych věk radši nepřipomínal." Dodá a Mir se nebezpečně usměje.
"Jsi horší, než já, když dojde na tyhle otázky, tak si dej pozor, ať se to taky nestane veřejným tajemstvím." Řekne mu a Die pohodí vzdorovitě vlasy, čímž dá najevo, že má Mirai pravdu. Společně ochutnají zlatavou tekutinu a oba musí uznat, že ten příjemně jemný až násládlý konec je vynikající. "Rozhodně nic neochutnávejte beze mě. Kdybych se nevrátil, otevřeme to zítra." Řekne z ničeho nic Die a zvedne se, ale oči už má přikované někam před sebe.
"Zebra nebo antilopa?" Prohodí Mirai, jakmile je pryč.
"Sem tam si troufá i na podobně velká zvířata jako je on." Vyprskne smíchy na adresu Die. Asi by už neměla pít. Nechtěla vysloveně říct, že by si Die troufal jen na zajíčky a velké dravce obcházel obloukem, ale vyznělo to tak. On jenom rád děsil to, co se už tak klepalo strachy. Kromě toho, opravdu Die naznačil, že se chce s Kamijem vidět tak brzy?
Kamijo
Není pro něj snadné se bavit o rodině. Je to pro něj jistá
slabost a stejně se pustil do složité cesty, aby pro ni udělal první poslední.
Stejně tak cítí, že by něco podobného mohl dělat i pro ni. Byl to zvláštní
pocit, vlastně trochu neznámý. Pokud to ovšem přežije. Je rád, že se mu
podařilo změnit téma a momentálně by se k němu nerad vracel. Možná později, až
mezi nimi bude o něco déle. Přesto si připouští, že se v jejich společnosti
cítí víc, než dobře. Není si jistý, čím to bude. Možná společným cílem, i když
je jeho motivace jiná. Záleží na tom? V jeho očích ani ne. Je mu celkem jasné,
že když odejde, budou s Mir řešit jeho. Možná je to egoistické, ale přece jen
pro něj byl pořád dost neznámou. Snad už svou cenu dokázal tím, co se mu
podařilo zařídit. Ne, nebylo to dílo náhody a potřeboval spoustu kontaktů, stejně
jako prvotřídní zboží, které by mohl za informace vyměnit. Fungovalo to skvělé,
když věděl, pro co mají slabost. Obchod byl pro něj něco jako dýchání. Jakmile
nevěděl, po čem protistrana touží, bylo to jako by byl pod vodou. Když na to
přišel, vyplaval na hladinu a pořádně se nadechl. Ten adrenalin, když si není jistý, jestli to zabere, je opojný, o to víc pak pocit spokojenosti, když to vyjde.
"Bylo to mířeno na můj věk, Die-san. Ale zdá se, že jsem trefil víc, než dobře." Samozřejmě, že věděl kolik Mirai je. Nebylo to tajemstvím, ale tahle poznámka nebyla mířena úplně jejím směrem. Svůj věk bral jako plus díky zkušenostem. Kdyby mu někdo řekl, že na svůj věk vypadá, asi by ho nenápadně zničil, ale to jim říkat nebude. Zatváří se pobaveně, když mu Mir poznámku vrátí. Nejde si pro ně daleko a on…Ne, nemá japonské sklony ovládat ženu a vědět, že sedí poslušně doma. To se ani k jeho životu nehodí. Potřebuje vidět sebevědomí a slyšet ostřejší jazyk. Nebojí se toho, dost si věří na to, aby musel. Pozvedne obočí, když se Die zvedne a očividně si vyhlédl cíl.
"Je to jak pozorovat šelmu na lovu, příjemné a svým způsobem zajímavé." Každý má jinou techniku lovu, on by se klidně podíval na to jeho. Jen je tu Mir, která si krade jeho pozornost.
"Mám dost skvělého alkoholu, abychom pár let měli co dělat." Ujistí ho, že jeho zásoby jsou dost velké. O to, že něco propásne, strach mít nemusí. Jen ať se jde klidně bavit po svém, ostatně ho před chvíli k tomu vyzval sám.
"Kdybych nebral pohled na přirozené prostředí, spíš koloušek. Nevypadá, že by mu byl schopný utéct." Okomentuje vzhled chlapce, ke kterému se Die přidal. Obočí mu jde výš, když není jen jeden.
"Hm, rozhodně netroškaří." Dodá s nádechem pobavení a stočí oči natrvalo k Mirai.
"Mohl bych mu na dnešní večer věnovat jeden ze svých pronajatých pokojů v hotelu naproti." Zamyslí se nahlas. Je to samozřejmě luxusní záležitost a je to blízko. Možná by to byl i ten nejlepší, který si schovával pro sebe. Jeden nikdy neví, k čemu se naskytne příležitost, ale Mir by tam rozhodně nebral, i kdyby to dopadlo jakkoliv. Rozhodně by si dal záležet a vzal by ji k sobě domů, už jen jako důkaz, že to není jen obyčejná záležitost. Ovšem začíná být taky zvědavý, co by mohlo být tématem rozhovoru s Diem, kdyby opravdu přišel. Rozhodně pochybuje, že by to byl nudný večer. Navíc příjemné společnosti, protože pro něj byl vzhled podstatnou součástí osobnosti. Die rozhodně vypadl dobře, ale Mir…Prohlédne si ji pečlivě přes hranu sklenice.
"Takže jste před ním už dlouho v bezpečí?" Rýpne si na Dieho adresu a pokračuje v uvolněnějším tématu.
"Jste mnohem nebezpečnější šelma, než se na první pohled zdá. Měl bych se začít bát?" Nakloní se o něco blíže. Cílené svádění nemá v úmyslu maskovat. Proč taky, ještě mu neřekla, aby s tím přestal a on se v podobném rozpoložení cítí jako doma. Sáhne po její sklence, když už je prázdná a sám jí dolije. Žádná obsluha, tohle si s radostí obstará sám.
"Začínám přemýšlet, jak moc bych byl úspěšný já sám. Jen…vyděšená mláďata nejsou můj styl." Nakloní hlavu na stranu, než pozvedne sklenku ke rtům.
"Mám rád výzvy, u které není jasné, jestli je vůbec možné vítězství." Pozvedne pravý koutek a dopřeje si několik doušků.
"To mě vlastně přivádí k našemu předchozímu tématu." Natáhne k Mirai dlaň a zlehka se dotkne konečky prstů pramenu jejich vlasů.
"Mé pozvání na večeři pořád platí." Je možné, že nedostane odpověď hned, ale klidně si na ni počká.
"Pozval bych vás na víkend v Paříži, ale žena jako vy má jistě spoustu práce." Dá najevo, že by se větším výdajům rozhodně nebránil.
"Klidně i jiné město, které byste ráda poznala." Nabídne i alternativu. Ne, nehodlá se vzdát jen tak.
Mirai, Die
Tak jeho věk? Jsou oba dva stejně staří? Pro většinu mužů už
by byla Mirai stará až moc. Hledali si výrazně mladší milenky, které pro ně
budou ještě dlouhé roky jako víno, kdežto ona začne mít jistě co nevidět
vrásky. Nemělo by jí to dělat starosti, ale kdo ví proč dělá a nejraději by v
jeho společnosti vytáhla zrcátko, aby se přesvědčila, že vypadá pořád stejně
dobře. Muži s ní většinou podobným stylem necvičili, ani když byli stejně
krásní jako Kamijo. Doma si nejspíš bude muset dát studenou sprchu a
připomenout si, kdo je. Vždycky si myslela, že ji budou oslovovat spíš typy
mužů, mezi kterými vyrostla, někdo jako Miyavi nebo Drakovi synové. Kamijo
nebyl žádný bojovník, byl prostě obchodník a nad to možná až moc udržovaný,
jenže ne nadarmo se říkalo, že náklonnosti neporučíš a jí se líbil styl jeho přemýšlení. Nebyl to žádný pitomec. Pousměje se jejich společné konverzaci o typologii Dieho obětí.
"Neuteče a zatím ani nechce. Ta zajímavější část přichází, když utíkat chtějí, ale toho už svědky nebudeme." Pak se tiše zasměje.
"Nemyslím si, že by to potřeboval. Má dost vlastních možností, kam je vzít, když bude chtít." Kamijo byl velkorysý, ale Die tady byl doma a kromě toho bral dost na to, aby si hotely mohl dovolit sám. Tím ho definitivně pustí z hlavy. A bylo to tady zase. Už druhý muž tohoto večera jí říkal, že je nebezpečnou šelmou a ona se na Kamija musí zkoumavě podívat.
"I malá zvířata mohou uštvat ta velká. Když je jich dostatek." Řekne tiše a v očích se jí odrazí cosi ze vzpomínek na vlastní rodinu. Její otec v tom čínském sídle neměl moc možností, i když si myslel opak. Byli na něj příliš dobře připraveni a hlavně ho pokousali na nejcitlivějších místech, která se nehojila. Na srdci, když poslali Mirai na nemocniční lůžko. Bylo to nejspíš ještě horší, než kdyby na místě umřela. Die se jí často ptal, jak je možné, že ji nahoru nežene touha po pomstě. Po zničení celé čínské mafie v Japonsku. Proč chce prostě jenom svoje dědictví. Pomsty byly doménami mužů. Dokázali jim zasvětit a obětovat celý svůj život a ona se tím nechtěla nechat pohltit. Chtěla být o krok před nimi a zachovat si za všech okolností nadhled a chladnou hlavu. To jí učil zase Sugizo. Hodlala si z velkých mužů, kteří ji obklopovali, vzít jenom to nejlepší a z toho ostatního se poučit. S tím souviselo i pamatování na to, že není nedotknutelná, jakkoliv by si to někdo mohl myslet a jakkoliv by její ego mohlo vyrůst. Pozoruje jeho tvář, když se jí ptá, jestli by se měl obávat.
"Máte k tomu snad důvod, pane?" Odvětí a pozoruje další plnící se sklenku. Tahle bude dnes poslední. Musí zvednout koutky lehce nahoru, když Kamijo začne nadhazovat vlastní možnosti. Jemně si prsty pročeše dlouhé vlasy a pak se podívá zblízka do jeho očí. Nejdřív přijde pozvání na večeři, pak do Paříže… Chvíli mlčí.
"Obávám se, že jakékoliv prázdniny si teď nemohu dovolit, ale… na večeři s vámi ráda zajdu." Řekne mu nakonec s upřímným úsměvem.
"Zavoláme si. Nemám s sebou pracovní diář a nemohla bych vám teď nic slíbit." Neříká to proto, že by se na něj dostala řada za tisíc let, ale spíš proto, že by nerada rušila domluvený termín. I on má jistě plno vlastní práce.
"Doprovodíte mě teď k mému autu?" Její výraz je stále upřímný a zcela jiný, než až doposud byl. Prostě otevřený.
Kamijo
"Hm, možná mě trochu začíná mrzet, že to neuvidím." Nasadí
zamyšlený výraz, ale je trochu hraný.
"Vždycky mě bavilo pozorovat kořist, když utíká před predátorem. Jen spíš z pozice diváka, přiznám se." Nechá koutky zlehka vystoupat nahoru. Nespouští už oči z Mirai. Studuje její jednotlivé detaily tváře a začíná si uvědomovat, jak moc se mu vrývá do paměti. Sblížení kvůli pomstě už začíná jít chvíli stranou a on si to začíná dost dobře připouštět. Myslel si, že je imunní proti podobným pocitům, ale zdá se, že to nebude tak úplně pravda. Žena naproti němu je dokonalá, okouzlující a především silná a sebevědomá. Podobné typy se nerodily jen tak a v Japonsku to byla výjimka. Přitom on podobné rysy rád vyhledával. Tohle byla jeho slabost. V kombinaci, kterou má právě před sebou, je to jak kdyby objevil diamant o velikosti pěsti. Stejně tak mu září jindy velmi ledové oči. Jejich modř se přelévá na vlnách zaujetí, které už je víc, než patrné. Přesto jemu jasné, že pokud by měl mít nějakou naději, bude to dlouhá cesta plná testů a zkoušek. Pokývá jen krátce hlavou, když dojde na místa, kam by se Die mohl uchýlit. Mir má pravdu. On byl zvyklý, že pokud šlo o laskavosti, nešetřil. Občas zapomínal, že jdou na tom někteří také velmi dobře a někteří možná ještě lépe. Nějak na jistý věcech nedovedl šetřit a přesto jeho konta narůstala. Je pravda, že podobné laskavosti si nezasloužil kde kdo. Ovšem utrácet za Mirai….to by bylo rozhodně něco, co by dělal rád.
"S tím musím souhlasit. Dle mého názoru je výhodnější promyšlená taktika, než přímý útok. Pak už tolik nezáleží na síle." Následuje další svůdný úsměv. Začíná mít pocit, že Mirai sdílí podobné názory mnohem víc, než by si kdy troufl doufat. Vlastně se celý večer vyvíjí výborným směrem. Trochu štěstí, špetka riskantních kroků odvahy a jak se daří…Jeho spokojenost se odráží hlavně na uvolněnějším chování, které dává na odiv. Nakloní hlavu mírně na stranu a dlouze si ji prohlédne. Velmi pomalu a pečlivě. Skoro to vypadá, že se snaží dohlédnout do jejího nitra. Je to on, kdo se nakloní blíž a vypočítavě se usměje.
"Jste první ženou, u které by mi to vůbec přišlo na mysl. Strach umí být výborným pohonem, pokud se využije správně." Šeptá jí, aniž by se pro tuto chvíli oddálil.
"I když můj strach ohledně vaší osoby se ubírá jiným směrem." Odmlčí se na chvíli a zase pohodlněji zapře do opěrky.
"Začíná to spíš hraničit s obavou kvůli odmítnutí." Provokuje jí svým svůdným podtónem, který v tuto chvíli ani nechce ovládat. Proč by měl? Podvědomě vnímá nákladnost a z jeho strany to není jinak. Není to už o ženě jako takové. Tohle je o části doplňující kus jeho osobnosti. Složité vnímání, ale pro něj přirozené. Jakmile šlo o flirt, záležitosti jedné noci, na ničem z toho nezáleželo. On už dávno ví, že i kdyby večer pokračoval, stejně by ji nakonec jen doprovodil domů a odešel. Úcta s trpělivostí spojená do jednoho.
"Bude mi potěšením vymyslet pro vás ten nejlepší večer. Rád nad podobným plánováním strávím čas. Rozhodně to nebude mrhání." Je to další z jeho komplimentů.
"Samozřejmě, můžu to využít jako skvělou záminku slyšet váš hlas, Mirai-san." Už mu začíná být jasné, že za pár okamžiků se rozloučí. Příjemné uvědomění to ale není. Sám dopije vlastní sklenku a vstane.
"Jistě, je to jen maličkost, jak vám oplatit příjemně strávený večer." Natáhne k ní dlaň, aby jí pomohl vstát a pak jí bez váhání nabídne rámě. Po cestě ještě něco pošeptá jednomu ze svých mužů a pak už ji vede ven ze sálu a později i před budovu, kde už na ni čeká auto.
"Arigato, Mirai-san. Za příležitost, za vaši přítomnost a za možnou spolupráci, díky níž bych mohl dostát svému jménu." Prohodí, když stane naproti ní. Vezme jí za dlaň a pozvedne ke svým rtům, když se mírně předkloní, aby naznačil polibek na bledou kůži.
"Budu se těšit na další čas strávený ve vaší společnosti." Pomalu se narovná, než uvidí přicházejícího chlapce.
"Pokusím se ještě napravit jeden ze svých počátečních triků. Jen druh nezměním, mám pro něj slabost. Už se to netýká jen květin." Dodá ještě, než vezme mladíkovi z náruče pugét rudých růži a vtiskne je zlehka Mirai do náruče, pak už jí sám otevře dveře a pomůže jí nastoupit. Zlehka dveře zabouchne a stojí tam, dokud mu auto nezmizí z dohledu. Sám se vrátí do sálu a je skvělým hostitelem až do brzkých ranních hodin. Za svítání už míří do svého apartmánu, kde si ještě chvíli přehrává okamžiky onoho večera se sklenkou červeného v ruce a přemýšlí o místě pro jejich večeři, než se i on uloží ke krátkému spánku.
Žádné komentáře:
Okomentovat