Mana x Sena x Saga - Je čas, abych se začal učit. - část 2.

(Sagův byt)

Saga

Saga pozoruje prioritně Senu a čeká, co přijde. Tuší, že ještě nedokáže úplně domyslet, co by tohle mohlo znamenat pro ně všechny, ale musí se to hodně rychle naučit. Má v sobě i nějaký vztek, ale spíš jde o lekci, kterou by si měl pořádně zapamatovat. Příště už by je nemusel dokázat zachránit a mohli by skončit na dně všichni. Ano, i on. Tady se při prvním problému neřešilo, jestli jde o syna nebo otroka. Kdo pošpinil rodinu, vytvářel problémy, prostě šel. Jak člověk nebyl pořádný hajzl, nepřežil tu dlouho anebo se musel jako hajzl tvářit. Saga celkem dobře zvládá oba způsoby a ani jeden mu obvykle není proti srsti. Tedy, teď možná trochu, ale Senův následný vzdor a drzost ho ujistí, že si opravdu neuvědomuje, kde je a kým je. Teď na to není prostor a může být rád, že něco podobného nepředvedl před Sagovým otcem. Obočí mu jde nahoru a tiskne čelisti víc k sobě, když mu vysvětlí, kde se tu ty hodinky vzaly. Je to jen vteřina, kdy by ho popadl za zápěstí on sám, ale Mana je rychlejší. Ustoupí o krok a pozoruje všechno s rukama založenýma na hrudi. Koutky se mu pozvednou do zlověstného pousmání, když dojde na smrt. On sám ví, že tohle není největší trest tady. Mnohdy je to vysvobození.

"Zdá se, že táhnout z jeden provaz, vám nejde příliš dlouho." Vysměje se jim oběma a jeho tvář nedává najevo, co si o tom všem myslí.

"Tak dostal." Odfrkne si. Vlastně Senovi věří. Znal Showa dost dlouho, aby věděl, že jsou mu podobné kousky blízké. Je jen těžko říct a sám to nedokáže odhadnout, co tím přesně sledoval. Jen nějaká hra? Nejspíš. Co si z toho vzal Sena, to je věc druhá. 

"Varoval jsem tě, Sena-chan." Pokrčuje v ostrém podtónu a zase se k němu přiblíží.

"Patříš mě, ať máš ve své hlavince cokoliv, nezáleží na tom." Hledí mu upřeně do očí, než si okázale pomalu prohlíží hodinky.

"Dal jsem vám oběma důvěru a co se mi vrátilo hm?" Udělá krok k němu, když do něj začne ustupovat. Silně ho vezme za zápěstí a přitáhne k sobě.

"Dal jsem vám dost svobody na to, kým jste a co z toho mám? Málem jsem byl v průseru. Myslíš, že mám jako koníček zachraňovat otroky?" Mluví tiše a jeho hlas snad i mrazí. Tohle mu jde, sám netušil, jak moc něco podobného dokáže.

"Ne, nikdo se tě neptal, kde budeš žít. Nikdo tě neprosil, abys tu byl. Takhle tenhle svět funguje a ještě dlouho bude. To se nezmění. Já jsem spokojený s tím, jak žiju. Některé věci mě dost serou, ale to na věci nic nemění. A ty…" Odmlčí se na chvíli, když si prohlédne jeho tvář.

"Si nemysli, že na tobě někomu záleží. Rozhodně ne někomu, jako je Show. Starám se o svoje věci, vždycky to tak bylo, ale ještě jeden průser a bude mi to jedno, rozumíme si?" Sevře ho o něco pevněji.

"Abyste mě dobře pochopili. Oba." Pustí prudce Senu a těkne očima z jednoho na druhého.

"Cesta odtud není smrt. Jestli vám to ještě nikdo neřekl, ode mě putujete rovnou k mému otci. Má hodně koníčků, ale ani jeden není pro otroky příjemný. Jestli mi nechcete věřit, tak prosím. Můžete si to vyzkoušet." Založí si ruce na hrudi a v očích se mu blýskne.

"A teď oba do mé ložnice. Hned." Sykne nepříjemně.

"Máte poslední možnost si rozmyslet, co chcete a jak to dopadne. Až přijdu je jen na vás, jak moc budu mít lepší náladu. Je jen na vás mě přesvědčit, že si vás tu mám nechat a že mi zpříjemníte den, ne otrávíte nebo mě dostanete na ulici. A teď zmizte." Počká si až se za nimi zavřou dveře zamíří do Senovi a Manovi ložnice. Sáhne po malém lístku a nechá Showovy hodinky na Senově polštáři.

Jsou tvoje, schovej si je jako připomínku toho, kam se můžeš dostat. 

Pak vyjde z pokoje, zamíří k baru a chvíli pozoruje dveře do ložnice, popíjejíc sklenku skvělé whisky. Nezachoval se tak, jak by se od něj čekal. Neměl je oba zachraňovat, ale udělal by to nejspíš znovu. Má pro oba slabost, jen to nesmí nikdy zjistit, jinak půjdou ke dnu všichni. Třískne sklenkou vztekle do stolu a sáhne po krabičce cigaret. Nejradši by jim to natloukl do hlavy. Ano i Manovi, protože on s ním ty hodinky schovával. Je mu jasné, že nemohli tušit, jak se zachová, kdyby mu je ukázali. No možná mohli po tom, co řekl Senovi o Showovi. Stalo se, je čas, aby mu ukázali, jestli svou loajalitu myslí vážně nebo ne. Nerad by o ně přišel, ale pošle je pryč, pokud nebude mít na výběr. +Kruci, mě se vůbec dávat mu je.+ Přizná si v duchu, než rázně vykročí ke dveřím do ložnice, které prudce otevře a opře se ramenem o rám.

"Tak co?" Vybídne je, aby došlo na jejich rozhodnutí.

Mana, Sena

Mana tiskne rty tak moc, že už vypadají jako tenká čárka. Ne, spolupráce jim nejde. Nejde jim od první chvíle a nejradši by mu řekl, že se o žádnou neprosil, ale nemůže. Je v tom namočený až po uši a nechce svou pozici ještě víc komplikovat. Radši se na ně vůbec nedívá. Slova o zklamané důvěře se mu neposlouchají snadno, ale tak to bylo. Rozhodl se Senovi pomoct. Jenže co měl dělat? Žalovat na něj? Přiznat po deseti minutách, že ho nezvládl? Senovi se vůbec nelíbí ten Sagův krok blíž k němu. Když ho popadne za zápěstí pro změnu on, stačí jenom zatnout zuby, aby nevyjekl bolestí a udělat krůček k němu, u kterého se málem přerazí. Hledí mu upřeně do očí a v těch jeho se viditelně odrazí strach. Nediví se mu, že se na něj zlobí, ale zároveň přece nic neprovedl. Bránil se Showovu svádění celý večer. Zabolí ho, když mu Saga řekne, že na něm Showovi nezáleží, jak kdyby ho to snad mělo zajímat. Byl pro něj cizí a ani Senovi nezáleží na nich a stejně se to neposlouchá snadno. Show si s ním očividně ošklivě pohrál a Sena mu na to skočil, i když měl následovat svého pána. Konečně sklopí oči a ve tváři se mu usadí provinilý výraz. Nejspíš tuhle lekci opravdu potřebuje, aby konečně pochopil, že tohle celé není ani hra ani sen. Jen neví, jestli ještě bude mít nějakou druhou šanci. Honem přikývne na jeho slova, že rozumí. Mana by si skoro mohl sáhnout na to, jak se Sena láme a konečně podléhá. Jak se krotí divoké zvíře v přímém přenosu. Nekrotí… zlomíte jeho hrdost, částečně ho zabijete. Už nikdy nebude samo sebou, ale nejspíš bude celkem poslušné. Sena byl silný, ale zároveň se rychle nechával strhnout beznadějí. Loupne očkem k Sagově tváři, když promluví k nim oběma dá jim jasné a konečné ultimátum. Je na Senu naštvaný, ale… rozhodl se sám. Měl by se zlobit hlavně na sebe. Sena stojí před Sagou s očima zavrtanýma do země a rukama spojenýma před sebou a vypadá neskutečně nešťastně. Mana vypadá… jako Mana. Nijak. Jeho oči ale mluví za hodně a je v nich studené rozhořčení. Když Saga zavelí do ložnice, překvapí ho to. Asi si chce vybít zlost po svém a je pravda, že tímhle Senu potrestá asi nejvíc. Pomaličku na Senu stočí oči, ale ten se ani nepohne. Nezvedne svoje oči, aby si Mana mohl přečíst v jeho tváři, jak na to reaguje. On sám to zvládne, nějak se přenese přes tohle rozpoložení a pokusí se, aby se to povedlo i Sagovi, ale Sena… křup, křup… slyší, jak se dál láme. Možná padne do deprese a on se ho tím zbaví? Mělo by mu ho být líto… měl by mu přece chtít pomoc. Protočí očima sám nad sebou, protože už zase vyměkl. Ukloní se Sagovi. 

"Ano, pane." Řekne mu. Jakmile je Saga pryč, obejde Senu, přiměje ho, aby se na něj podíval a kývne bradou k ložnici. Sena jde, ale trochu jako loutka. Začíná mu plně docházet, co teď přijde. I tak by to pro něj byl problém, ale v tomhle rozpoložení nemá ani myšlenky na podobné věci. Rozhodně se mu ani nepostaví a Saga to taky pozná… Jak do toho nedá kus sebe, prostě to pozná. 

"Řeknu mu to rovnou." Hlesne, jakmile jsou s Manou za dveřmi. Mana skoro vytřeští oči a popadne ho za obě paže, aby s ním trochu zatřásl. 

"Nic mu neřekneš, ty nechceš umřít. Budeš bojovat jako lev a naliješ si do palice, že tvůj pán je sexy a hrozně tě to s ním baví. Bojíš se, protože to neznáš. Ale to mají rádi." 

"Ublíží mí." Hlesne Sena. 

"Neublíží." Znovu s ním zatřese Mana. 

"Postarám se o to, budu tady s vámi, zapomněls?" Pokusí se zatvářit trochu povzbudivě a Sena k němu konečně zvedne oči. Mana už mu zase pomáhá. 

"Kdo jsi?" Zeptá se, aniž by tušil, jak dobře položil svou otázku a Mana na okamžik skutečně zkoprní. Ne, tohle byl nesmysl a on se málem nechal nachytat. 

"Matka Tereza. V podvazcích a s bičíkem v ruce. Nepoznáš rozdíl." Řekne mu a Sena vyprskne smíchy. Ve stejný okamžik se ale otevřou dveře ložnice, on zvážní a skoro uskočí za Manu, aby se za něj schoval. Mana se taky ohlédne a už zase rychle přemýšlí. 

"Zahrajeme si hru." Navrhne a nenápadně tahá otěže do vlastních rukou. 

"Jmenuje se Nákup mazlíčka. Musím se převléct. A on taky." Popadne Senu za loket a vleče ho do jejich ložnice.

Saga

Ne, nebyl spokojený nad tím, jak se Sena tvářil. Nesměl to dát najevo, ale netěšilo ho, co mu všechno řekl a co viděl v jeho tváři. Jen to musel udělat, aby si uvědomil, co za svět tohle je. Kdyby u toho nebyl a byl tu jen jeho otec, mohlo to dopadnout mnohem hůř. Nebylo to tak, že by Showovi nevěřil, ale znal ho dlouho a nevěřil tomu, že by to nebyla jen hra. Showa podobným způsobem nikdo nedostal, neviděl to ještě ani jednou. Jeho taky ne, ale teď se to děje. Musí si to nutně celé přerovnat v hlavě a není to pro něj jednoduché. Jak by se měl správně zachovat tak, aby si to pak nevyčítal? Myslel si, že se ho podobné pocity netýkají, opak byl pravdou. Musel s ním někdo pořádně zatřást a to právě dělaly jeho dvě nové ozdoby. Ne, neposlal by je k otci ani jednoho, jen si nemůže dovolit, aby to věděli. Zatím ne. Bylo to už tak dost nebezpečné, kdyby to někdo poznal jen náznakem. Dokonce i jeho otroci mohli být krysy. Nevěděl, koho si otec omotal kolem prstu. Viděl v Sagovi svého nástupce, opravdu na něj byl hrdý, ale to pořád neznamenalo, že nebyl pod kontrolou. Jenže to mělo jeden háček. Saga nechtěl být jako on. To se nesmí nikdy dozvědět. Možná taky proto to divadlo. Pozoruje ty dva v ložnici a neví, co si má myslet. Tak rád by jim věřil, prostě jim dal chvíli pro sebe a pro dnešek je propustil, ale nemůže. Vážně si myslel, že by to mezi nimi mohlo vypadat úplně jinak, než s ostatními otroky, ale teď už si není vůbec jistý. Vlastně ho dost zklamali oba dva, ale z druhé strany se jim nediví. Strach je mocný vládce. Kolik jsou ochotní prozradit pod jeho vlivem. U Many by řekl, že mu nevládne vůbec, ale co Sena? Kdo ví, co otec zkusí, když nebude doma a všude je brát s sebou nemůže. Na chvíli se podívá stranou, aby nebyly vidět pocity, které se mu právě kumulují v hlavě. Když znovu vzhlédne a prohlédne si je oba, jeho pohled už je zase přísný.

"Kdo řekl, že stojím o nějaké hry?" Sekne ostrým hlasem a zamračí se na Manu. Zase se snaží ho strkat směrem, kterým chce. Jindy by mu to připadalo zábavné, ale teď by to neměl dovolit. Popadne Manu za loket, jakmile jsou u něj a podívá se mu upřeně do tváře. Chvíli je ticho, jak kdyby přemýšlel, jestli s ním smýknout zpátky nebo je nechat být. Nechtěl, aby ten vzkaz Sena viděl příliš brzy. Měl by je zastavit, ale…

"Modli se, ať to stojí za to a líbí se mi to." Sykne tiše a přitáhne si ho blíž k sobě. Nebudou si s ním hrát ani jeden. Musí jim zase zpátky uvěřit, aby se situace vrátila k tomu, co bylo před tím incidentem.

"Nebudu čekat týden." Upozorní ho, aby tam nestrávili celou věčnost, jinak si pro oba dojde. Pak ho pustí a krátce se podívá Senovi do tváře. Skoro to vypadá, že mu chce něco říct, ale nakonec se jen odlepí ode dveří a pustí je, aby prošli. Sám se odebere do koupelny, kde má své vlastní útočiště a s trochu nepřítomným výrazem se převlékne. Natáhne si přes hlavu jen černé triko, které mu přesně obepíná hrudník a je z nejlepších materiálů, ale není to nic z toho, co běžně nosil. Převlékne si i kalhoty, které vymění za mnohem pohodlnější, volnější ale stejné barvy. Pak se vydá zpátky do ložnice, natáhne se na postel, opírajíc se o čelo s jednou rukou pod hlavou a sáhne po ovladači. Navolí si tu správnou hudbu a zapadne zase do svých myšlenek. Jindy by byl nedočkavý, s čím oba přijdou, ale dnes ne. Přemáhá ho zvláštní rozpoložení a vlastně doufá, že to opravdu bude stát za to a dokážou mu, že jim může zase věřit. Aspoň trochu. Ten pocit, že by se někdo takový našel, pro něj byl úplně nový. Neznal to, málokdo z jeho okolí si něco podobného dovolil a jeho už to nebavilo. Proč by to tak nutně muselo být? Copak se nemůže vrátit domů a bezstarostně si užívat něčí blízkost a u toho pořád přemýšlet, kdy na něj někdo vybafne, že dělá něco, co by neměl? Dal by jim oběma klidně všechno, kdyby se jejich společný život upřel tím směrem. Možná si vybral špatné objekty na své testování. Možná by se měl poohlédnout jinde a nezkoušet to s někým kdo mu byl darován. Kdyby si vybral sám, měl by větší štěstí? Asi to není záruka úspěchu. Nepodívá se ke dveřím hned, jak se otevřou. Skoro líně odloží ovladač a teprve pak se uvolí podívat se, co si pro něj nachystali.

Mana, Sena

Mana podobný odpor popravdě nečekal, zůstane stát a jeho pohled do Sagových očí je částečně netečný jako obvykle a částečně studeně vzpurný. Před chvílí chtěl, aby šli do postele a on mu to chce splnit. Nejradši by se ho zeptal o co mu jde. Možná mu trochu začíná pít krev, když uváží, kolik je jemu samotnému a kolik Sagovi. Stáhl by mu ty kalhoty a nařezal by mu na holou a třeba by oba zjistili, že se jim to líbilo. Nic z toho, co mu teď létá v hlavě ale neřekne nahlas, jenom počká na jeho další reakci. Saga ho nakonec pustí a dovolí mu to a on je za to doopravdy rád. Chápe všechno to, co se v Sagovi děje i jeho touhu mít to všechno pevně v rukou, ale Mana ji bude dál opatrně podrývat, protože jeho cíl je prostě někde úplně jinde. Sagu k tomu nutně potřebuje, ale tak, aby byl na jejich straně. Nemůže čekat na to, až si za deset let začnou navzájem věřit, musí to být teď a tudíž po Manově. Při tom všem nemá ani ponětí, co se Sagovi honí hlavou a jak moc na něj se Senou udělali dojem. Zapadnou do vlastní ložnice, Mana rovnou přejde k velké skříni, oběma rukama ji otevře a zůstane do ní chvíli hledět. Sena stojí ještě chvilku u dveří a rozhlíží se okolo sebe trochu nepřítomným pohledem, ale pak si všimne hodinek na polštáři a toho vzkazu. Pomalu k nim přejde a natáhne ruku po papíru. Prý připomínka… Zase papír odhodí a radši se od hodinek otočí zády. Celá tahle situace ho podivně bolí. Nikdy nic podobného nezažil. Nemělo by mu na tom záležet, ale záleží a plete se mezi Sagou a Showem, tím co je pravda a co lež, tím jak moc byl drzý nebo ne, aby vzápětí zase vybuchl, že on je svobodný a nikdo si z něj nebude dělat nábytek. Takový zmatek v hlavě nikdy neměl. Skoro nevěřícně při tom zůstane zírat na Manu, který už jedná a… Trvá to asi dvacet minut, než se konečně otevřou dveře od jejich ložnice a jako první z nich vyjde Mana. Jeho tělo je dokonalý koktejl pánských a dámských přednostní, oblečené do černého latexového korzetu a doplněné o podvazky a kraječkové silonky, rukavičky a množství šperků. V jedné ruce třímá bičík, jehož konec má opřený o rameno a v druhé vodítko a vede si s sebou roztomilého růžového zajíčka. Našel Senovi krásnou košili v barvě cukrové vaty, ouška i ocásek a taky moc hezký obojek, který při každém pohybu tiše cinká. 

"Jak jsem řekl. Je potřeba koupit si mazlíčka." Zazní jeho slova. Saga se na ně nedívá, ale on si mile rád počká na okamžik, kdy se to stane. Na podpatcích chodí s neochvějnou jistotou a zastaví se až v nohou postele. Senovy tváře hoří, dívá se jinam a momentálně Manu nenávidí za ten obojek i spoutané ruce před sebou. Jsou to sice jenom plyšová pouta, ale jsou tam. Zatím si připadá neskutečně pitomě a jediné, proč mu to toleruje je fakt, že už se toho natropil až moc a doopravdy cítí vinu, kterou chce odčinit. Snad Mana ví, co dělá, protože on to neví vůbec a jestli se ho tím bičem dotkne, vážně ho o něj zlomí. Mana se konečně potká se Sagovým pohledem, ale teď je za přísnou dominu, takže v jeho vlastním výrazu nejde nic vyčíst. 

"Tohle zlobivé zvířátko hledá nového pána." Řekne mu a kmitne obočím. 

"Sem tam potřebuje trochu dovychovat a já bych vám mohl ukázat jak na to, ale… všichni mazlíčci si rádi hrají a vy jste říkal, že na hry nemáte náladu, pane. To je škoda, ale možná změníte názor?" Očima se ho ptá Tak, co, stojí tohle za to? Nepočká na odpověď a přivede Senu blíž. 

"Každé nové zvířátko potřebuje svůj pelíšek, aby vědělo, kde je jeho místo, až ho na něj vykážete." Trochu Senou smýkne k posteli. 

"Trochu se vás bojí. Myslím, že by mohl i kousnout. Tak co s ním? Pohladit? Seřezat?" Vlastně dává Sagovi možnosti, aby se na Senovi vyřádil podle svého, když tedy doopravdy zlobil. To oni oba, ale uvedl se do takové role, aby byl z obliga. Zatím… 

"Moc toho neumí, rozhodně žádné povely." Nesouhlasně zamlaská Mana a poklepe koncem biče o Senovo rameno. Sena si není jistý, co přijde. Jestli by neměl mít strach z obou dvou. Zvedne oči k Sagovi a na chvíli se do nich zadívá, jako by ho hodnotil. Tenze uvnitř něj narůstá. 

"Co kdybys mu půjčil ten svůj bič a šel mi příkladem?" Odsekne Manovi přes rameno a ten ho pleskne po paži. 

"Au!" Sena si to místo dotčeně promne a už se začíná mračit.

Saga

Trvalo jim to déle, než by měl vůbec dovolit. Jenže Saga nikdy nebyl jako jeho otec. Nevyžíval se v tom, že by měl někoho trestat ani v tom, aby jim sám ubližoval. Celé tohle představení mělo jen jediný smysl, aby si konečně oba uvědomili, tedy hlavně Sena, že tohle je úplně jiný svět a všichni je sledují. Hodnotí každý jejich krok, jsou pod drobnohledem pokaždé, když vytáhnou paty z ložnice. Nikdy nemohl tušit, který z otroků ve skutečnosti patří někomu jinému. Nemohl to tušit ani u Many a Seny, ale prostě jim z nějakého podivného popudu chtěl věřit. Sám si to teď pořád dokola probírá v hlavě a je pro něj o to snazší nebýt zvědavý neotočit hlavu hned, jak se dveře otevřou. Konečně začne pomalu otáčet hlavu a stojí ho to neskutečné přemáhání, aby mu nepadla čelist do klína. Tak tohle snad ještě nikdy neviděl. Ne, že by se tu v nějakém pěkném oblečku občas někdo neprošel, ale ani zdaleka to nebylo tak sexy, jako Mana se Senou. Jediné, co si v první chvíli dovolí je pohyb obočí nahoru. Pak začnou oči, ve kterých je patrné zaujetí klesat po těle obou. Jako první sjede dlouze Manu a zasekne se na bičíku. Podobné hrátky nevyhledával příliš často, ale představa, že si bude hrát s oběma….Asi tomu začíná přicházet na chuť. Rozhodně to za to stálo, aby si počkal. Začíná být zvědavý, jak se celá hra bude vyvíjet. Zaměří se na několik dlouhých minut na Senu a pravý koutek se mu konečně pozvedne. Dá jim oběma najevo, že se mu líbí, co vidí a hra může klidně začít. Zatím jim to schvaluje, ale ještě nic neodpouští, hodně záleží na tom, jak se to celé bude vyvíjet. Vrátí oči zase k Manovi a doslova si užije jeho výraz. Hrozně mu sluší, je to očividně část jeho přirozenosti, když se tak tváří. Tedy myslí si to, na to ho zná příliš málo. Navíc nikdy nebyl jako Show a nevyžíval se v poznávání lidských povah. Nikdy to nepotřeboval, ale teď by se mu to dost hodilo. Nakloní hlavu mírně na stranu, jakmile dojde na povídání o novém zvířátku.

"Máš pocit, že mám náladu někoho krotit?" Hraje si s Manou nazpátek, aby bylo jasné, že to tak jednoduché mít nebude.

"Mám zaplatit za mazlíčka, který není pořádně vychovaný?" Nakloní hlavu pomalu na druhou stranu a konečně se ze svého posedu pohne. Stoupne si vedle postele s pohledem upřeným do Manovy tváře. Pak pomalu sklouzne na Senu a natáhne k němu ruku. Velmi opatrně ho vezme za bradu a prohlédne si jeho tvář.

"Musím si pořádně rozmyslet, jestli bych mohl zrovna u něj udělat výjimku. Je roztomilý, ale pokud kouše..." Obratně se dostane do role a v očích se mu chtivě blýská. Kdyby mu ty pouta i vodítko nechal, mohl by si s ním dělat opravdu, co chce. Lákavé.

"Zatím to spíš vypadá, že to bylo na pohlazení, sice nic neumí, ale nekouše." Pustí Senovu bradu a obejde je oba dva, než se pomalým krokem vrátí zpátky. Cestou si stihl pořádně prohlédnout Manův zadek v latexových kalhotách. Když se vrací na své místo k posteli, začne Sena se svými drzostmi a jemu to na okamžik vyžene koutky nahoru. Nevidí na něj a to je dobře, nemusí hned vidět, že se náramně baví. Asi jim to vážně všechno odpustí, ale řekne jim to až na konci, možná je bude trápit ještě pár dní. Jedno si ale uvědomí, vůbec se mu nelíbí, že Senu něco bolí. Ten pocit ho nutí nakrčit obočí a…Kruci, proč mu to není jedno?

"Možná bychom celé tohle představení mohli udělat úplně jinak." Zastaví se v Manově blízkosti, vlastně za jeho zády a pozoruje se zvláštním pohledem přes rameno Senu na posteli. V očích se mu blýskne, když sevře silně Manův bok, aby si ho přitiskl na břicho s krátkým povzdechem a pak ho připraví o bič. Odstoupí od něj, sevře rukojeť biče a druhým koncem si plácne do dlaně.

"Ovšem je tu ještě jedna možnost." Plácne si do dlaně podruhé a projde se několikrát tam i zpět. Tváří se pořád nezaujatě, ale oči na něj prozradí úplně všechno.

"Mám dost peněz na to, abych si koupil mazlíčky dva. Vychovávat vás můžu klidně oba najednou, ušetřím čas."  Natáhne bič k Manovi, dotkne se zespodu jeho brady a pozvedne mu tvář výš.

"Zatím to vypadá, že by to úsilí mohlo stát za to. Na postel oba dva." Nařídí přísně, aby se Mana k Senovi přidal. Udělá si tu vlastní pořádky a je mu srdečně jedno, jak se tahle hra hraje, je čas na jeho pravidla.

"Ostatně, třeba ho naučím mnohem víc, když to uvidí u tebe. Umíš poslouchat, Mana-chan?" Zeptá se ho s krátkým ušklíbnutím.

"Na čtyři, oba dva." Pozvedne hrdě bradu, když dojde na první povel. Jako první práskne bičem do pokrývek na kraji postele a pak i do konstrukce, kde se rána ozve mnohem hlasitěji.

"A ne, že to bude trvat týden, nesnáším čekání." Upozorní je.

"Pak přijde odměna, pokud budete opravdu poslouchat." Obchází postel jako hladová šelma. Tuhle kořist si náramně užije.