Hromadné - Vyhrál jsi sázku. - část 1.

(večírek)

Reita

Reitovi to chvíli trvá, než si úplně prohlédne svůj nový přechodný domov. Je toho hodně, co musí do večírku stihnout a hlavně musí vymyslet, co si oblékne. Ta sázka mu rozhodně nedá jen tak spát. Takovou příležitost by si nechal ujít jen blázen. Druhá věc je Ruki. Asi pět minut potom, co zůstal v pokoji sám, si uvědomil, že tohle asi přestřelil. No jo, občas by potřeboval zbrojní pas i na pusu. Asi mě z něj dojem, že se ho nějaké větší rýpnutí nedotkne, jenže…No dobře, tohle bylo asi opravdu hodně. Sena nebyl šéf, kterého měl kdykoliv předtím. Jindy by si nedovolil ani třetinu z toho, co dneska. Rád by si tohle místo udržel a jestli se nezačne krotit, špatně to dopadne. Přece jen mu v jeho společnosti malinko odlétá pozornost do neznáma a to by se dít nemělo. Už půl hodiny nad tím přemýšlí a u toho povolil jediný šroubek u zrcadla. S takovou to nestihne. Nakonec musel zavolat jednomu svému známému, který vlastní obchod s oblečením a nechal si opravdu poradit, co na sebe, aby dodržel sázku. Samozřejmě, že nic podobného, co by teď potřeboval, ve svém šatníku nemá. Kde by přišel na to, že si oblékne něco, co na sobě má byť jen milimetr růžové? Ještě si naposledy projde dům, než dorazí hosté. Všichni členové ochrany mají své pokyny a ví, kde mají být a kdy se střídat. Snaží se jim vtlouct do hlavy, že mají jen nenápadně proplouvat davem, pokud to bude potřeba a nechá jednoho hlídat v patře, kde je Senova ložnice. Jen pro jistotu. Vrací se do svého pokoje, když na chodbě zahlédne Rukiho. Rozmyslí se během vteřiny a doběhne ho, aby se ho krátce dotkl na rameni.

"Uhm, chtěl jsem se omluvit. Někdy to prostě není k zastavení a fakt jsem to přepískl." Vypadá, že to opravdu mrzí.

"Až moc jsem se s vámi bavil a nemělo se to stát. Gomen. Navíc jsem lhal." Krátce se zasměje a víc mu nedá prostor.

"Musím už letět. Dobře se bav." Popřeje mu naprosto upřímně se svým typickým pousmáním a zmizí za dveřmi svého pokoje. Tu reakci radši slyšet nechce, jistě to bude něco peprného, ale omluvit se prostě musel. Dlouze vydechne, jakmile se za ním zavřou dveře a prohlédne si hadry na dnešní večer. Nevypadá to zle, ale má obavy, že v tom bude vypadat jako pitomec. Vypadá pitomě i v normálním obleku.

"Sázka je sázka." Pokrčí rameny, pustí si k tomu hudbu, když je teď dům pod dohledem a začne se oblékat. Netrvá mu to moc dlouho a nějaký čas stráví i v koupelně. Měl by si pospíšit, ale má pocit, že se spíš půjde převléknout, než by sešel dolů. Skepticky se na sebe podívá ještě do zrcadla, které sundal a je opřené na posteli, protočí nad sebou očima a zamíří ke dveřím.

"Jestli ti to stojí za to." Prohodí si ještě pro sebe. Stačí mu první pohled jednoho svého teď už podřízeného, se kterým si tady povídal nejvíc.

"Nic neříkej." Varuje ho předem a ošije se. Černé kalhoty si nemohl odpustit, bez nich by asi umřel úplně. Bílá košile taky trochu zavání klasikou, ale na kravatu nebo motýlka se prostě vykašlal. Nechal prvních pár knoflíků prostě rozepnutých. Ovšem to sako, z toho ho asi brzo odvezou. Je samozřejmě růžové, jen klopy jsou decentně obšité černou. Rukávy nejsou dlouhé, sahají těsně pod loket a jsou sešité tak, že vypadají jako povyhrnuté. Vlastně by se cítil dost dobře, nebýt té růžové! Je rád, že se mu něco podobného podařilo sehnat a sedí mu to na milimetr přesně. Je to výhoda nakupovat v jednom obchodě, kde vás mají v oku. Však taky se svým starým známým strávil nejeden večer na zápase. Dům už se pomalu plní a je na čase, aby nenápadně převzal dozor na Senou. Zatím ho nikde nevidí, ale ví, že není sám. Očima pročesává okolí z povzdálí, aby ho nebylo příliš vidět. Stejně má pocit, že na sobě má oči všech. Jestli ho neuvidí do pěti vteřin, asi vyhlásí celostátní pátrání nebo se prostě zeptá kluků kde je. Ano, to bude nejlepší.

Sena, Ruki

Nikdy nikdo Rukiho nepřinutí, aby si oblékl cokoliv růžového, ani Sena a jeho oslavy Hanami ne. Rozhodl se tedy pro světle béžové úzké kalhoty a čistě bílou mikinu, kterou má ohrnutou pod lokty a odhaluje tak ruce, poseté tetováním. Bílé květy existují a ta béžová, to je jako kmínek a hotovo. Zrovna jde od Seny z ložnice, kde si vypůjčil Yukiho jako doplněk místo tašky a tak podobně. Jeho kožíšek k tomu všemu dokonale padne. Domem už zní vybraná hudba, nic drastického, protože dneska má všechno připomínat nádheru třešňových květů, jejich křehkost a pomíjivou krásu. Podle Rukiho prostě nuda, ale Sena měl talent udělat z podobných akcí opravdu krásné zážitky a lidi se sem většinou hodně těšili. Když se ho někdo tak náhle dotkne, nejdřív se zamračí, ale když se ohlédne, je to jenom Reita a dokonce s omluvou. Rukiho tvář se uvolní a chvíli si ho zkoumavě prohlíží, dokud ho Reita naprosto nevyvede z míry. Už jenom to, že se s nimi bavil rád a uvolněně jako kamarád, by ho nejspíš obměkčilo, ale když navíc dodá, že lhal, Ruki stačí jenom otevřít pusu a už zírá na jeho vzdalující se záda. Co tím myslel, že lhal? To jako že se mu Ruki líbí? Ale viděl ho se Senou v ložnici a… nerozumí vůbec ničemu. Několikrát zamrká a konsternovaně pokračuje ke schodišti, kde už dole v hale čekají první hosté. Dokonce mile pozdraví kluka, kterému by obvykle nejradši vrazil jednu do zubů, tak moc mimo je. 

Oproti tomu Sena ještě pořád trčí v pokoji, ze kterého Ruki vyšel a prohlíží se v zrcadle. Celé to dalo docela práci, oblečení je šité na zakázku a je opravdu krásné. Bude mu líto, že ho už nikdy neoblékne, ale někdo jako on se prostě nemůže opakovat. Má na sobě upnuté bílé kalhoty, skoro legíny a na nich cosi co se střihám podobá krátkému kimonu pod zadek. Je stejně zavinovací a kdyby bylo až na zem, připomínalo by svatební šaty. Látka je lehoučká jako peříčko nebo letní vánek, slabounce modrá a když zvedne ruce nebo se pod opaskem trochu rozhalí, je pod ní stejně něžná růžová. Celé je to ze šifónu a lehounkého tylu a připadá si trochu jako Popelka na svatbě. Všechno je doplněno o botky, připomínající balerínky ve stejných barvách, dlouhé vlasy má navlněné a jemně zvednuté vzadu na zátylku do nadýchaného ohonu, který mu končí na rameni. Ve vlasech mu sedí čelenka s maličkatým třešňovým kvítkem a k tomu všemu má samozřejmě udělanou nákladnou manikúru a modeláž nehtů a vhodný makeup. I Parfém je lehounký, vzdušný a trochu květinový. Žádný náhrdelník, ani rušivé prsteny, protože to kimono je nápadné až dost. Jenom v uších má decentní diamantové pecičky. Pěkně se blýskají, ale jsou drobné. Jako na obláčku vypluje ze svého pokoje a začne scházet schody. Jakmile uvidí hosty dole, nutně musí nastat klasické divadlo. Rozpřažené ruce, objímání, polibky na tváře a nekonečné ujišťování, komu to sluší víc. Milión poklon, drobných dárků. Další ujišťování a další poklony a tak pořád dokola, host za hostem, aby je následně poslal do nitra svého domu, kde je už patřičná a nákladná výzdoba. Všechno působí jako z tajícího ledu na jaře, jsou tu dokonce ledové sochy, které pomalu odtávají a tak působí jako by dospělý jeřáb krmil své mládě, když mu ze zobáčku pokaždé ukápne kapka rovnou do toho druhého menšího. Stoly jsou plné jídla, droboučkých něžných jednohubek a dortíčků, všechno na jednu lžičku nebo sousto, neskutečně naaranžované a provedené s precizností nejmenších detailů. Sklenice jsou vystavěny do pyramid, nasvícené a obklopené ledem a čerstvé sakurové větve i další jarní květy plní místnosti úžasnou vůní. Ať se radši nikdo neptá, kolik tohle celé stálo.

Reita

Rei sice viděl seznam hostů, ale stejně mu přijde, že je tu snad dvakrát tolik lidí, než kolik bylo psáno. Skoro to vypadá, že dům brzo praskne ve švech. Je vidět, že na výzdobce vůbec nešetřilo, ale přehnané to podle něj není. Kdyby se ho náhodou někdo ptal na názor. Nikdo to dělat nebude, protože v těchto kruzích byla ochranka něco jako součást vybavení domu. Prostě jedna skříň, která se pohybuje s nimi. Po nějaké době už spíš jen stín, který nemizí ani v noci. Musí si přiznat, že množství lidí kolem něj v něm vyvolává zvláštní pocity. Od toho postřelení se toho dost změnilo. Nejde o strach, že by se to mohlo stát znovu, to prostě nedopustí, spíš jde o pocit, že na něj kvůli pásce koukají. Pořád si na to jak vypadá, ještě úplně nezvykl, ale daří se mu to maskovat. Vlastně trochu schovávat za práci. V uchu má malé sluchátko, které je téměř neviditelné a už si neláme hlavu s tím, že to vypadá, jak kdyby si povídal sám pro sebe. Už zase pracuje a zábava jde stranou. Optá se svých podřízených, kde se přesně Sena nachází a za chvíli už ho má na očích. Vyrazí mu dech. Nečekal, že bude vypadat takto a přistihne se, jak na něj kouká dobrý deset minut v kuse, aniž by řešil bezpečnost nebo cokoliv jiného. Každý detail jeho oblečení je dokonale sladěný…Ne, on by nedokázal dost dobře říct, jak moc mu to sluší. Má pocit, že kdyby ho pozoroval ještě chvíli, zamiluje se. Nebo je pozdě? Kruci. Trhne sebou, když si uvědomí, že se ho ve sluchátku někdo na něco ptá a asi to nebylo poprvé, protože hlas zní nevrle, když je malinko pozměněný. Ne, tohle se mu stávat nemůže. Nasadí nic neříkající výraz a pečlivě pozoruje každý pohyb kolem Seny, někdy možná víc ten Senův, než kohokoliv jiného. Snaží se splynout s davem a musí přiznat, že ta růžová, kterou na sobě má mu v tom dost pomáhá. V černé by tu byl jako pěst na oko, takto docela dobře zapadá, i když se v té barvě pořád necítí. Ten pocit, ale zatlačuje někde hluboko do hlavy. Je tu od toho, aby dával pozor. Obratně se dostává do Senovy blízkosti, aby mohl zasáhnout, kdyby cokoliv. Nevypadá, že by se tu mělo něco dít, ale nepoleví ani na vteřinu. Následují další příkazy a pokyny a k tomu malé ignorování hosta vedle něj, který do něj hustí životní moudra. Očividně je mu jedno, že ho neposlouchá, hlavní je, že je má komu říct. Když se dostane Senovi na doslech a kolem zrovna na pár vteřin nikdo není, dovolí si něco, co by rozhodně neměl.

"Kromě králíka, zatím žádné oběti na životech." Narazí na nový doplněk Rukiho outfitu.

"Nevím, jak dlouho tento stav vydrží." Dodá pobaveným hlasem.

"Ještě jedno moudro, které spasí svět a selže mi zbraň…Možná víckrát." Decentně si odkašle, než nenarovná a ignoruje tiché pochechtávání ve svém uchu. No jo, na to sluchátko občas zapomíná. Nemá víc času mluvit se Senou, protože už je u nich další hlouček a on se nenápadně vzdálí. Je potřeba dojít do patra a zkontrolovat, že je všechno, jak má být. Dokud tu nebude jeho bezpečností systém, nechce nic ponechat náhodě. Nařídí menší výměnu, aby Senu pořád někdo hlídal a sám zamíří pryč. Prodírá se davem a opodál si všimne Rukiho.

"Jestli mi řekneš, že je ten králík líp placený, než já, asi se vážně urazím." Trochu testuje, jestli jeho omluvu vzal nebo mu něco omlátí o hlavu. Představa, že to udělá s tím chudáček, kterého drží v náruči, ho dost pobaví. Ohlédne se na stůl opodál a sáhne pro kousek salátu, který ušákovi nabídne.

"Omluva za poznámky." Pokrčí rameny.

"Bavíš se?" Zeptá se a pohledem pořád těká po okolí, aby mu nic neuniklo.

"Podobný večírek jsem snad nikdy neviděl, klobouk dolů. Možná spíš košili." Postěžuje si trochu a popotáhne se za límeček.

“No sluší ti to a klidně bych se zdržel chvíli, ale máš tu za prvé svůj fanklub." Narazí na ženské pohlaví v povzdálí, které z Rukiho ještě nespustily oči.

"A za druhé já musím nahoru, trochu to projít." Usměje se na něj upřímně, než vykročí pryč. Zastaví se ještě na chvíli, než se přes rameno ohlédne.

"Kdybys potřeboval zachránit, křič. Dlužím ti dobrý skutek." Neodpustí si malé rýpnutí, ale nabídku myslí vážně.

Sena, Ruki

Sena se zrovna otáčí od poslední skupinky lidí, se kterou právě mluvil a málem u toho vrazí do Reity. Vydá ze sebe něco jako zaskočené ah a pak si ho honem prohlédne od hlavy až k patě. Opravdu jeho úkol splnil. Sice tak decentně, jak jenom mohl, ale splnil a moc mu to sluší. Přinutí se odtrhnout oči od jeho hrudníku, ze kterého sice nevidí moc, ale rozhodně si to dovede živě představit a vystoupá jimi zpět k jeho tváři. Usměje se a zasune si pramen vlasů za ucho, než mu dojde, co že to vlastně říkal. Vytřeští na něj oči a jeho pohled o trochu víc ztvrdne. 

"Kromě králíka? Kde je Yuki?" Honem se rozhlédne kolem sebe, jako by Yuki mohl hopkat někde mezi hosty a sám se bavit. Neví nic o tom, že si ho Ruki vzal, i když je mu to samozřejmě podobné. Rei se ale pobaveně usmívá a on z toho vyvodí, že si z něj dělá tak možná dobrý den. Nejradši by ho plácl složeným vějířem, kdyby býval nějaký měl. Asi si pro něj za chviličku skočí do svého pokoje. Protočí očima na tu jeho poznámku o selhávání zbraně, ale stejně se pobaveně usmívá. Moc dobře ví, jak to myslí. 

"Jeden by řekl, že když řekneš, že umíš být neviditelný, hosté ti dají pokoj, ale zatím to tak moc nevypadá. Všímají si tě až moc." Mimoděk se trochu rozhlédne. Kousek od nich stojí hlouček jeho kamarádek ze školy, hihňají se a Reita se jim očividně moc líbí. Tohle bude jenom špička ledovce. Rei je nový, neokoukaný, s tou páskou záhadný a má skvělou postavu. Budou se předhánět v tom, kdo si s ním vyjede na té jeho parádní motorce a jemu to začíná vadit, no výborně. 

"Vyhrál jsi sázku." Připomene mu. 

"Koupím ti, cokoliv budeš chtít. Doufám, že to nebudou pozemky na Měsíci nebo jachta v hodnotě mého jmění." Zvonivě se zasměje, poklepe mu konečky prstů do prsou, aby si alespoň trošku sáhl a odpluje mezi další hosty. Potřebuje pronést poděkování za to, že přišli a taky je pozvat ke švédským stolům. Hned na to se hudba rozjede na plné pecky a začne opravdová párty s proudy alkoholu, skákáním do bazénu a kde čím, co si jen zlatá mládež může vymyslet. Decentní to je vždycky jenom chviličku. 

Ruki už se ke stolu pozval sám a zrovna oždibuje dokonale naaranžovanou mísu se sashimi, když se mu za zády ozve Reitův hlas. Natočí se směrem k němu, králíka tak trochu v podpaží a pousměje se. 

"To nevím, záleží, jestli ti k večeři taky stačí seno a mrkev." Při tom slůvku mrkev sklouzne očima někam mnohem níž a v očích mu zlobivě zajiskří. Chvilku mlčky sleduje Reitu, jak krmí králíčka. Pak zavrtí hlavou. 

"Zatím ne. Je to pokaždé stejné, jsem tu spíš kvůli němu." Kývne přes rameno bradou k místu, kde tuší Senu. Ne, že by neměl přátele, ale uměl být na ně dost protivný a tak to bývalo těžké. Málokdo se dostal pod tuhle jeho slupku. Málokomu se to chtělo vydržet. Na jazyk se mu tlačí poznámka o tom, že by měl krmit spíš jeho, než králíka, ale Reita si naběhne sám s tím svlékáním košile. Hned kmitne obočím. 

"Mě ten kompliment nepatří, ale Sena to určitě ocení." Teď je to on, kdo testuje terén, protože je prostě viděl. A zároveň… je Reita tady a není to poprvé, co za ním přišel. Navíc se baví o svlékání košile, ne o pochvalách večírku. 

"Díky." Vypadne z něj překvapeně, když mu Rei řekne, že mu to sluší. Má přece jenom tu mikinu…?! Trochu vykolejeně se ohlédne po holkách, ale nikdy mu moc neříkaly a zase nezaujatě vrátí pohled k němu. Zatím je mu dost málo na to, aby se nad tím pozastavoval, ale má je asi na stejné příčce jako brokolici, šváby a mytí nádobí. Víc toho nestihne, protože už hledí na Reitova záda a vůbec neví, jak by si měl přeložit tu jeho poslední poznámku. To jako, že jde nahoru doopravdy nebo to ve spojení s tím křikem a záchranou měl pochopit tak, že má přijít za ním? Kousne se do rtu a vážně by potřeboval poradce při potížích. A poprvé v životě to radši nemůže být Sena.

Reita, Tora

Rei nechtěl Senovi odpovídat na to, že vyhrál sázku. On už má totiž nápad, jak si vybrat svou výhru. Jen to nebude asi to, co Sena čeká. Pozemky na Měsíci to nebudou, ale možná to bude stejně nedosažitelné. Ten úsměv, který mu věnoval, napovídal úplně všechno a zároveň neříkal nic. Ani netušil, že něco podobného umí. V další chvíli ale potkal Rukiho a je to zase úplně jiné. Motá se do toho, ani sám netuší, jak se mu to povedlo. Nebyl ten typ, který si vyhlédl několik osob a zkoušel to na všechny strany. Pro něj byl zájem většinou jen na jednu stranu, ale tady…Oba dva trhají jeho pozornost a to by se dít nemělo. Pořád je v práci. Jak to má ale dokázat, když jsou oba…

"Není za co." Ohlédne se ještě přes rameno a upřímným pousmáním a zmizí za rohem. Je tu tolik práce, kterou bude muset zařídit zítra a dneska na to musí na všechno dohlédnout, aby se nestal průšvih hned první den, protože on má hlavu úplně někde jinde. Jde po chodbě, kde je Senův pokoj a nahlédne dovnitř. Pro jistotu ještě přejde k oknu a zkontroluje, zda je zavřené. U toho poslouchá hlasy svých mužů. Není jich tu tolik, jak bylo zvykem při podobných akcích, ale ostatní mají teprve dorazit. Někteří tu zůstanou, jiné má jen nasmlouvané na výpomoc při večírcích, jinak mají své kšefty v klubech. Jsou to kluci, které za ty roky potkal, padli si do oka a věděl, že dělají svou práci dobře. Taky to není záruka úspěchu, on si taky myslel, že svou práci dělá dobře a jak to dopadlo. Zavrtí nad tím hlavou a radši jde dokončit obhlídku domu, aby si byl jistý, že je všechno v pořádku. Ve sluchátku postřehne rozhovor, který by nečekal. Jeden z jeho mužů se vítá přátelsky s někým jiným. Že by někoho znal? Nejspíš. Nechá to zatím být. Ani ve snu by ho nenapadlo, že dovnitř vpustili motorku a její řidič už se vítá s muži u dveří.

Její majitel je nesmírně hrdý, když jeho černý Indian se sedlem potaženým hnědou kůži sklízí obdiv. 

Je to jeho slabost a rád se jím chlubí, ale kdo by se nechlubil, když stál takové peníze.

"Tohle vypadá na pořádnou párty. Trochu pro panenky, ale dobrý." Okomentuje to hned, dokud ho nikdo zevnitř nemůže slyšet a podá si ruku s muži hlídajícími vchod.

"Rei bude rád, že jsi tady." Prohodí Takena, který má za chvíli střídat.

"Nebude, zkazím mu párty." Prohodí pobaveně Tora, než bez váhání vejde dovnitř. Na sobě koženou přesně padnoucí bundu se zapínáním vlevo a přezkou opasku cinkající u stehna. Rozhlédne se, helmu svírají v pravé ruce, než se vydá směrem, kterým ho Takena poslal. Měl nedávno trochu problémy a tak ho ani nenapadlo váhat nad Reitovou nabídkou, aby se k nim přidal. Prachy se vždycky hodily. Jeho láska potřebovala pravidelný servis. Snaží se protáhnout davem, dokud mu pohled nepadne přímo na pořadatele tohoto večírku, ale to on neví.

"Hm, jak cukrová vata." Zavtipkuje, než si ho prohlédne podruhé.

"Tu mám rád, vždycky je k sežrání." Mrkne na něj bez známky ostychu a pak zahlédne jednoho z mužů, který na něj mávne.

"Pardon, jsem na roztrhání." Rozhodí rukama, jak kdyby s tím nemohl nic dělat a pokračuje dál. Tohle bude nakonec zábavná práce. Následuje další podání ruky, protože ho všichni znají a udělá krok dozadu, aby pokračoval v hledání Reity, když do někoho trochu vrazí. Otočí se a oči mu rovnou padnou na králíka.

"To je večeře…pro mě?" Podrbe nadrzo králíka za ušima.

"Nebo snad ty?" Usměje se na Rukiho, když si ho pořádně prohlédne a potlačuje nutkání ho za ušima podrbat taky. Je prostě roztomilý.

"Neviděl jsi tu náhodou namachrovanýho blonďáka, který se tváří, že to tu má na povel?" Zeptá se ho, aniž by se rozhlédl. V tom se vedle něj ozve hlas toho, kterého hledal. Tedy do té chvíle, než se zastavil u Rukiho.

"Kdybys neřekl blond, myslel bych si, že mluvíš o sobě, Tora-kun." Bez poznámky se to neobejde, ale místo dalšího udělá krok k němu a s poplácáním po zádech se obejmou.

"Čau brácho." Pozdraví ho Tora s neskrývanou radostí.

"Měl jsi přijet až za týden. Co je, vyhodili tě?" Zeptá se ho Rei s podezřívavým výrazem a rovnou mu zabaví cigáro, které si dával do koutku.

"Hm, tak trochu." Tora se zatváří, že to vůbec není jeho vina.

"Tak co to bylo tentokrát?" Pozvedne obočí Rei. Být starší brácha mělo někdy víc proti, ale nikdy by si nestěžoval. Tora měl jen trochu problém s drobnými detaily jeho práce.

"Přišel jsem, když mlátil svou ženu. Tak jsem ho zmlátil taky." Prohodí Tora, jakoby se bavil o počasí. Rei jen protočí očima, sám si není jistý, co by v podobné situaci dělal. Tora podobným způsobem přitahuje problémy pořád. Taky proto ho sem pozval, aby ho měl pod dohledem.

"Kolik tě to bude stát?" Jde rovnou k věci a Tora se začne trochu ošívat.

"Žádná hrůza, dával jsem si bacha na smlouvu. Asi pět set tisíc." Decentně si odkašle a podívá se na Rukiho, když to samé udělá Rei a tváří se omluvně.

"Ty si tedy umíš vybrat práci." Okomentuje to Tora hned. Toho by klidně sbalil s radostí.

"Ehm, on ne. Sena." Vezme Toru za ramena a otočí ho, aby na Rukiho necivěl, jak kdyby ho chtěl vzít hned do pokoje. Samozřejmě vůbec nežárlí.

"On." Kývne hlavou k Senovi v davu.

"Přesně tvůj typ, Rei-kun. Nicméně už jsem ho potkal, jsem zase bez práce." Rýpne si Tora hned, aniž by nad tím přemýšlel. Má problém, ani se tu nestihl pořádně rozhlédnout.

"Baka. Já tě snad odvezu domů." Rei si teda pěkně pomohl, když ho sem přivezl.