(palác)
Gackt, Ricko, Die, Taiji, Sena, Ruki
Aki nechal Gackta, aby rozmístil jejich vojáky podle vlastního uvážení. Koneckonců je i tohle okolí znal nejlépe ze všech a on se snažil využít potenciál všech svých velitelů. Nahoře na zdech čekali lukostřelci, ale nebylo jich moc a šípů ještě méně. Jejich výhodou byla tvrdá disciplína a ochota jejich mužů zemřít za každou cenu. Nikdo nechtěl padnout do zajetí nebo jako zbabělec. Byli v tomhle ohledu pověstní daleko za hranicemi císařství. Jejich národ byl tak tvrdohlavý, že by ženy a děti samy raději skočily ze skály, než aby padly do rukou cizáků a tím spíš byli jejich muži odhodlaní bojovat. Gackt se tvrdě probíjí vpřed, prince už má na dohled, ale každou chvíli odráží cizí útoky a zdá se, že to snad nikdy neskončí. Ví, že Hyde je na zdi, všechno sleduje a čeká na první zraněné. Navlékl ho do brnění a doufá, že ho nebude potřebovat, ale situace nevypadá dobře. V paláci se bude bojovat.
Ricko je na opačném konci tohohle propletence těl, dost daleko od Gackta i Akiho a ani jeden z nich už nepřipomínají ty chlapce, kteří sem před pár měsíci přijeli. Oba se rvou jako lvi, dospělí muži, kteří působí, jako by měli za sebou léta výcviku. Ricko se ze všech sil snaží nenechat strhnout z koně a jeho muži mu v tom hodně pomáhají, ale jakmile vidí, že se něco podobného děje Akimu, trochu ztrácí hlavu. Nedovede se oprostit od toho, aby ho pořád nehlídal a měl čistou hlavu jenom na vlastní boj. Není to zdaleka tak jednoduché jako při teorii na nádvoří. Snaží se probít víc k Akimu, zuřivě tím směrem pobízí koně a když zazní polnice znovu, po zádech mu přeběhne mrazení. Dovolí si rychlé ohlédnutí. Středem semknuté jednotky nepřítele přinášejí obrovské beranidlo a kryjí nosiče ze všech stran štíty. Aki velí k útoku lukostřelců, ale šípy se nedovedou probít skrz a brána se začne otřásat tupými nárazy. Zatímco hlavní voje do sebe narážely v obklíčení kavalérie, malý jednotka prošla nerušeně okolo a přinesla beranidlo. Je jich jenom pár, ale oni nemají nikoho navíc, kdo by se jich mohl zbavit. Všichni jsou uprostřed tohohle klubíčka a žádné záložní jednotky prostě neexistují. Začne z plna hrdla řvát na svého pobočníka o notný kus dál, aby dal znamení prapory Toshiyovi. Nikde nevidí Gackta, ale možná by bylo nejlepší bránu prostě otevřít a pobít je, dokud oni drží zbytek tady? Kdo ví krucinál nejlíp, jestli je to blbost nebo ne? Tohle nebyla žádná pevnost, jestli padnou oni, tak palác nikdo neuhájí tak jako tak.
Die se v tu chvíli nachází uvnitř hradeb a zvuky zvenčí, které sem doléhají, mu nahánějí strach a mrazení v zátylku. Toshiya dostal velení posádky uvnitř, aby odrazil první útok zvenčí, který by sem prorazil, ale Die už ví, že tohle není pozice, vhodná pro něj. Není ten typ, který by měl stát v čelní linii útoku. Jak nejde o ostrý jazyk a čísla, nebylo to pro něj a už vůbec nebyl na hrdinské proslovy směrem k mužstvu. I přesto se Toshiya zdá být připravený na všechno a už několik dlouhých minut pozoruje chvějící se bránu. Z těch zvuků se Die dělá zle od žaludku. Kde je jejich armáda, že jim dovolí používat beranidlo? Napovídá mu to, že venku je opravdu zle a nechce si ani domýšlet, co se bude dít tady a až vtrhnou mezi nevinné do harémů. Sám má na sobě brnění od Toshiyi a nějakou zbraň, ale sotva by ji uměl použít. Odmítá se hnout daleko od něj a zároveň se musí ptát všech Kami, jakou úlohu má v tomhle všem sehrát zrovna on, že ho postavili na toto místo. Není v podobné roli sám. Někde tady pobíhá taky Inoran, kterého vůbec neviděl, musí tu někde být Hyde a taky Sena. Za to vůbec nikde nenašli Shinyu.
Když zjistil, že není v komnatách, které mu s Toshiyou přidělili, propadl panickému záchvatu. Obracel harém vzhůru nohama, vyhrožoval všem, kdo ho měli hlídat nejhoršími popravami, které si dovedl vymyslet a zapřísahal Toshiyu, aby něco udělal. Jenže Shinya nikde nebyl a Toshiya se brzy musel věnovat úplně jiným problémům, než jejich zmizelému synovi. Totiž… chráněnci… Teď za branami zuřila bitva a Shinya… prostě zmizel.
Sena to všechno pozoruje z balkónu v Akiho komnatách, kde má celé nádvoří a část bitvy za vysokou zdí jako na dlani. Žádné brnění na sobě nemá, dokonce u sebe nemá ani zbraň. Možná to bylo bláhové, ale on by stejně nevěděl, co si s ní počít. Vidí dobře na Hyda na ochozu, obdivuje jeho odvahu, ale sám byl pohlídat oba harémy. Osobně dohlédl na to, že mají uvnitř všechno a že jsou dobře hlídaní a zajištění. Marně si lámal hlavu s tím, kam všechny odvést, kdyby se zdálo, že bitvu prohrají. Podle něj žádná možnost neexistovala. Nebyla tu žádná tajná chodba sklepením pryč z paláce. Napadlo ho, že je mohl vzít do žalářů a tam se zabarikádovat a doufat, že tam vydrží tak dlouho, dokud si pro palác nepřijde Akiho otec, ale taky by tam všichni mohli dlouze umírat hladem. Když je pustí ven, budou mít alespoň nějakou šanci bojovat nebo ne? Bylo to hrozné. Jako Akiho nastávající měl pocit, že je za celý harém zodpovědný on. Kousek od něj postává jeho velitel osobní stráže a ostražitě ho sleduje. Jeho život závisel na tom, jestli Senu uhlídá a ubrání nebo ne. Brána se otřásá.
"Můj pane, musíme odtud. Princ nařídil, abychom vás odvezli do bezpečí, kdyby se zdálo, že prohrává." Začne naléhat velitel.
"Vy máte pocit, že prohrává Matsumoto-san?" Stiskne Sena rty, ale zdá, že by to mohla být pravda. Velitel se zatváří nejistě, ale je zkušený a už toho hodně viděl.
"Nehnu se odtud, dokud tady bude dýchající princ." Řekne Sena. +I kdyby nedýchal, jaký osud by mě potom čekal? Bez něho? Nemá smysl nikam utíkat.+ Pomyslí si, ale velitel ho vezme za loket. Sena se chce ohradit, ale když se ohlédne, velitel si přikládá prst na rty a ukáže na pohyb mezi záclonkami uvnitř pokoje. Vymění si pohled a oba ztichnou. Kdo to je? Tady nikdo být nemá a přede dveřmi jsou přece stráže…? Velitel společně s ním ustoupí kousek dozadu mezi další záclonky a sáhne po jílci meče. Senovi se zatají dech. Už jeden atentát přežil a nepřítel zatím není uvnitř. Tohle není odpolední čaj.
Taiji se musí celou myslí upínat na poslání, které si vzal do hlavy. Věří, že Shinya je v tuto chvíli na nejbezpečnějším místě, jaké v okolí je. Problém by to byl, kdyby palác padl a nepřítel postupoval do vnitrozemí. Pak by museli rychle utíkat. Ale teď v horách nikdo nic hledat nebude. Když s Keitou sestoupili do údolí, našli ještě několik lidí přímo ve vesnici, kteří se nedali na útěk nebo věděli o tom, kde se kdo schovává. V okolí bylo hodně polí, malých farmiček, rozesetých kolem rýžovišť a někteří nejspíš doufali, že svou situaci vyřeší jinak. Všechny posílali se skromnými zásobami a majetkem za Shinyou do hor a napovídali jim, že je převaděč, který jim, zadarmo pomůže. A oni konečně šli. Jakmile se dostali blízko paláce, slyšeli řinčení zbraní, dusot kopyt i řev mužů a všechno dohromady to působilo jako malé zemětřesení. Země duněla a krvácela, ale zaujetí bojujících bylo veliké a oni mohli celkem klidně projít. Zdi byly obsypány muži, neexistovala možnost, jak se dostat dovnitř, ale když se dostali k zadní části paláce, naskytla se jim příležitost dostat se dovnitř a mohl za to Hyde a jeho neochota poslouchat rozkazy. Byl to husarský kousek, když se se svou osobní stráží pustil zadní branou ven. Chtěl na bitevním poli pomáhat raněným a umírajícím dokonce i teď. Možná někoho hledal. Generála? Stalo se něco Gacktovi? Jestli ano, pak jsou ztraceni.
"Hydo-san!" Zavolá na něj Taiji, aby na sebe a Keitu upozornil dřív, než je někdo zabije jako útočníky. V rchlosti se přivítají a vzájemně ubezpečí o plném zdraví a pak jim Hyde pomůže do paláce. Taiji míří za jasným cílem. Gackt a Aki potřebovali muže a těch byl přece plný harém. A taky plné vězení.
"Jdi do harému, pusť všechny ven, kromě dívek ale nech jim klíče, aby mohly samy pryč, až si budou myslet, že je vhodná doba. Já jdu dolů." Říká Keitovi a myslí tím žalář.
Když bitva vypukla Ruki neměl ani tušení, co se děje. Nikdo jim neřekl o blížícím se nebezpečí, nikdo nepřicházel. Nevěděl, kolik uteklo dní, nevěděl, co je s Kamijem, nevěděl, jestli už se vrátil Aki nebo ne. Mohl se jenom třást ve tmě, chodit na záchod na jedno místo a sníst to málo, co mu dali. První dny měl hlavu plnou obav a myšlenek. Nejvíc o Kamijovi, ale také o vlastní smrti a jejím způsobu. Pak začal otupovat. Sem dolů doléhalo jen velmi málo zvuků zvenčí, ale když se okolo paláce rozezněl bojový pokřik a zem se začala chvět, bylo jasné, že je někdo napadl. Tohle si nespletete ani když jste to nikdy nezažili. Rukimu to přišlo neuvěřitelné. Věděl o bojích na hranicích, ale Aki se nikdy nezmínil, že hrozilo nebezpečí, že přijdou až sem. Ještě před pár dny si hráli s dřevěnými meči a teď? To proto nepřicházel? Zapomněl na něj, protože měl úplně jiné starosti. I tohle trvalo celou věčnost. Bylo k zbláznění nevědět, co se tam venku děje a Ruki měl po celý čas tělo i ucho přitisknuté ke stěně a poslouchal. Boj se přesunul blíž, mlácení do brány bylo jasné a tak bylo jasné i jemu, že nepříteli nejspíš neodolají. Asi se nedočká svého kata, ale nějakého krvežíznivého nájezdníka, který jim přijde podříznout hrdlo, až bude po všem nebo si s nimi hrát jinak. Tak neskutečný strach nikdy nezažil. Když na chodbě uslyší něčí kroky, schová se do nejzazšího rohu s trochou slámy a snaží se být neviditelný, i když je to k ničemu. Kdo by sem teď chodil, kdyby tohle nebyl jeho konec? Zdá se, že někdo odemyká jedny mříže po druhých a něco říká. Přišlo to tak rychle. Postava se postupně dostane až k jeho dveřím a Ru by na ni nejradši křičel, ať je nechá zavřené a nechá ho tu tak. Aby umřel sám od sebe a ne nějak příšerně. To, co se stane vzápětí, by si nikdy nevymyslel.
"Taiji?"
Aki, Inoran, Toshiya, Hyde, Kamijo, Shinya
"Za císaře." Křikne pevným a silným hlasem, než se celé seskupení vrhne do boje. Je to jako výbuch, když do sebe obě armády narazí. Brzy snad ani není k rozeznání, ke komu kdo patří. Aki přestává vnímat, krev kolika nepřítel poskvrnila jeho meč. Má pocit, že mu docházejí síly, ale adrenalin a touha zvítězit koluje v jeho žílách a žene ho kupředu. Koutkem oka zahlédne jednu jízdu v čele s Gacktem a na druhé straně se mihne Ricko. Ještě před pár týdny jen tak blbli v paláci u jeho otce, dělal samé hlouposti a teď…Brání svou vlastní zemi a byli přinuceni dospět až příliš brzy. Při tomto zablýsknutí v hlavě, jakoby se v jeho těle zhmotnila energie navíc a všechnu ji dá do další výpadu. Jeho kůň bojuje s ním. Nevěřil by, že zvíře dokáže takto pomoci svému pánu. Stačí jen letmé pobídnutí a hřebec tancuje mezi nepřáteli a boří je svým vlastním tělem. Výpad za výpadem se dostávají víc do neskutečného chumlu, až v jeho středu přijde osudná rána. Ozve se bolestné zaržání a hřebec padne na bok k zemi. Jeho tělo skoro vypadá jako přepůlené a je div, že Akiho nohy jsou v celku. Skutálí se prachem stranou a pokusí se popadnout dech. Nejde to, přesto se zvedne ze země a se vztekem a plamenem v očích bojuje o to zuřivěji. Otočka, výpad, tělo nepřítele padne k zemi. Pluje bojištěm, jakoby tancoval a nebere ohledy na to, kolik ran už utržil. Potlačuje smutek za jeho věrné zvíře, které dostal darem a ví, že podobného koně už nikdy mít nebude. Měl víc, než duši. Je skoro pozdě, když postřehne beranidlo. Lučištníci už toho moc nezmůžou a tak zavelí svému vojsku, aby se vrátilo k bráně a udrželi ji. Ústup je složitější, než čekal. Ztěžuje jim to neustálé útočení. Nesmí se dostat skrze ni, tak už jsou příliš blízko osobám schovaným uvnitř.
Hyde rozdává příkazy ohledně přijmu raněných. V ruce svírá svůj luk a nejradši by se rozběhl nahoru na hradby, aby jim pomohl. Nemůže, zatím ne, je potřeba zajistit vše tady, aby byli připraveni. Prudce sebou trhne, když dojde na rána do masivní brány. To není vůbec dobré a jemu se sevře hrdlo. Nedaleko od něj je Toshiya a kousek dál Ino, který má barvu tak bledou, že se za chvíli nejspíš zhroutí. Hyde ho vezme za rameno a dojde na další příkazy, aby to po něm převzal a držel se víc vzadu. Vidí v jeho očích, že se mu částečně uleví a částečně se nechce vzdát boje. Není asi jediný, kdo v sobě má podobné rozpoložení. Sám se přesune k zadní bráně, aby zjistil jaká je situace. Neměl by to dělat, ale intuice mu velí jinak. Jaké je jeho překvapení, když objeví Taijiho. Dojde na rychlé přivítání a sám se musí vrátit. Za chvíli by měla být na řadě domluvená past, musí se vrátit. Zase je to celé na Inovi.
Toshyia se tváří…Vlastně tak jako vždycky, jen ledový plameny v černočerných očích napovídají, že je připravený úplně na cokoliv. Je snad jako jediný bez brnění, ale v pouzdrech na bedrech má dvě dýky, které k boji potřebuje. Stačí mu a věří, že by mrtvé po svém zásahu nespočítal na prstech. Ohlédne se na Die, pravý koutek se mu pozvedne v zlověstném pousmání.
"Pro tebe." Přitáhne si ho k poslednímu polibku, než střelí očima k Hydovi.
"Na hradby ze všech stran. Všichni kdo umí alespoň trochu střílet padejte na hradby." Zavelí ostrým hlasem a sám vykročí.
"Miřte na bránu, dostaneme jich co nejvíc." Zavelí podruhé a Hyde už vyběhne k danému místu. Jakmile je nahoře, vidí co se děje za bránou a málem se mu podlomí kolena. Neví, jestli Gackt ještě žije, ale udělá všechno, aby bránil palác do poslední chvíle.
"Ještě ne." Zavelí pro ostatní a sám zapaluje hrot svého šípu, napuštěný látkou od Toshiyi. Ten stane těsně před tmavším pruhem na zemi a pozoruje bránu se zvednutou paží. První signál pro Hyda, druhý pro ostatní na hradbách. Jakmile brána povolí, mávne Hydovi, který vstřelí první šíp a zapálí linii, která ostatní muže dělí od brány. Jak se hrnou dovnitř, nemůžou se ostatní hrnout ven a přijde druhé mávnutí. Vzduchem se ozve další svist a počítat padající nepřátele, by bylo umění.
Hyde natahuje tětivu pro další výstřel, když plameny, které sužují linii pod ním, přeletí malý, drobný ptáček. Pozná ho bezpečně. Proletí mu těsně nad hlavou, dost blízko, aby viděl, že vzkaz zpátky nenese. Musí jen doufat, že dorazil na místo a proto ho nemá.
"Vydržte." Křikne a upíná se na naději celou svou duší.
"Pomoc je na cestě." Dodá ještě hlasitě a modlí se, aby se nepletl. Možná je to jen planá naděje, ale dokud nějaká je…
Toshiya dole mezitím odmávne další útok. Několik mužů se rozptýlí po obvodu. On sám vede jednu skupinu, aby se dostali k chumlu víc z boku. Jeho pohyby jsou rychlé a hbité, všichni se skrývají za sálající plameny, aby nebylo dobře rozeznatelné, kolik jich je. Sám nařídil Diemu, aby zavelel naposledy, až budou na místech. Počítá v duchu společně s ním, než dojde na onu chvíli. Společně s muži proskočí plameny a začnou další část bitvy o udržení paláce. Toshiya sám se pohybuje tiše. Mizí mezi muži, aby se vzápětí objevil. Jeho útoky jsou zákeřné a většinou se objeví za zády nepřítele bojujícím s jejich vojákem. Podříznuté hrdlo, rána zezadu pod žebra. Jeho ostří je otrávené a dokoná dílo, byť jen škrábnutí. Tohle není férový boj, ale to války nikdy nebyly. Jemu bylo celé čestné jednání u zadku. Pobije jich, co nejvíce, jen aby zajistil bezpečí své císařovny, která je v ohrožení života a to jim má vážně za zlé.
Hyde mezitím sbíhá schody z ochozu, aby se připojil k vřavě dole není sám, jdou za ním muži, kterým už šípy došly. Tahá své zbraně a ujišťuje sám sebe, že je schopný boje. U všech Kami, uměl bojovat tak maximálně v posteli a tohle s tím nemá nic společného. Stejně se ani na vteřinu nezastaví. Vidí Inorana kousek dál, jak klopýtá a je div, že ještě žije. Skoro to vypadá, že většinu trefil jen náhodou a jak se mu daří vyhýbat se ostří, to je nejspíš i jemu samotnému záhadou. Dostane se až k němu. Doslova se protančí skrze nepřítele. Je to vlastně snadné, jen nesmí myslet na to, jak moc krvavý jeho tanec je. Z druhé strany jeho pohyby a skoro nesmělé výpady nikdo nezná o to úspěšnější je. Zatím…
"Zpátky do paláce. Zabarikádujte se tam s ostatními, musíte ho udržet, co nejdéle. Vem s sebou Die." Popohání ho tím směrem a Ino neví, co by si měl počít. Hyde má pravdu, ale zároveň doufá, že aspoň na chvíli spatří Ricka.
"Tak běž, varuj Senu." Postrčí ho tím směrem a Ino ho nakonec poslechne. Ano, musí udržet palác, aby se měli ostatní kam schovat, až bude nejhůř. Už je nejhůř! Proplétá se mezi muži, hledá očima Die, ale nikde ho nevidí.
"Die-san, potřebuju pomoct." Zkusí zakřičet, nepochybuje, že ho vůbec může slyšet. Všem, koho potká uvnitř, řekne, co mu řekl Hyde a běží rovnou za Senou, aby mu řekl, co se děje.
Kamijo si vůbec není jistý, kolik času uběhlo od chvíle, kdy ho zavřeli tady. Chtěl mluvit s Akim, ale ten nepřišel. Nevěří tomu, že by to bylo jen tak. Ač se tak netvářil, věřil mu dost a doufal, že by mohl opravdu být jejich císařem. Někdo jako on na trůn opravdu patřil. Tedy podle myšlení jedné konkubíny. Klečí na zemi kousek od zdi. Ruce způsobně uložené na stehnech. Přemítá si poslední roky svého života a s každým kouskem končí u Rukiho. Jeho hlava na něj nedokáže přestat myslet. Neměl možnost se rozloučit a tak tiše šeptá slova, která by mu chtěl říct. Je toho tolik, co má na jazyku a on to nikdy neuslyší. Padl na úplné dno a vlastně mu to nevadí. Stálo to za každou chvilku s Rukim. Od první chvíle, kdy si ho vybral, až do té poslední, kdy nechali chytit. Neměl být tak lehkovážný, ale nedalo se tomu poručit. Nikdy nebyl takový, ale teď bere vinu na svou hlavu. Trhne sebou, jakmile k němu dolehne bitevní vřava, vypadá jeho pohled opravdu vyděšeně. Musí být dost blízko, když to jde slyšet až sem. Jako první ho napadne, že by to mohla být příležitost. Hned na to dojde na mnohem černější pohled na věc. On sám zemře tak i tak, ale pokud se dostanou až sem, zemře Ruki také. Hned je na nohách a dojde ke dveřím, aby se pokusil zachytit jakýkoliv zvuk za nimi. Přísahal by, že něco slyšel. Zvedne dlaně, sevře je v pěst a zabuší na dveře.
"Je tam někdo?" Zakřičí a zabuší znovu.
"Pustě mě ven." Zkusí své štěstí ještě jednou a zabuší podruhé. Kdyby ho opravdu někdo pustil, asi ho vlastníma rukama bez mrknutí oka uškrtí a pak půjde najít Rukiho. Ne, on bojovat nebude, vždycky jednal spíš ve vlastním zájmu. Prostě by se společně s ním pokusil dostat odtud pryč. Žil tu dost dlouho, aby znal kdejakou cestičku. Vážně věří tomu, že by se jim to podařilo zrovna teď, když mají všichni plné ruce práce. Co je mu po nich, hlavně že oni přežijí. Hlavně, že Ru přežije. Ozve se další opravdu silné zabušení, jak kdyby ty dveře chtěl tím prorazit.
Boj se mezitím přesouvá za bránu. Skoro to vypadá, že by mohli mít naději a celé to zvládnout. Aki se dostává blíž a blíž místům, kde je větší horko díky ohni. Jeho tvář je krvavá, něco z toho je jeho krev, něco krev nepřátel. Nedokáže si ani domyslet ztráty na životech a ví, že pokud to přežijí, bude je počítat každou noc. O to víc je odhodlaný být tím nejlepším císařem, pokud k tomu dostane možnost. Otočí se k dalšímu výpadu, nepřítel jde k zemi a vedle něj se objeví Ricko. Žije…Alespoň jedna z pozitivních zpráv.
"Je čas jim ukázat, s kým mají tu čest." Pokusí se povzbudit udýchaným hlasem jeho i sebe. Jsou dokonale sehraní za roky společného tréninku a podle toho jejich boj vypadá. Lopatka na lopatku, opřené hrany mečů, aby zasáhli víc, než jeden cíl. Docházejí síly všem, ale tohle je další nakopnutí, které Aki potřebuje. Stejně jako touha ubránit palác, kde je Sena. Všichni snad na vteřinu ustrnout, když se ozve další křik za jejich zády. Aki se ohlédne přes rameno a v jeho očích se objeví neskutečné zoufalství. Vidí další vlnu nepřátelské armády, která čekala na bod největšího oslabení. Najednou mu přijde, že je jich neskutečně moc proti nim. Skoro to vypadalo, že mají opravdu vyhráno. Ubránili by se, jejich síla a víra, by je dovedla k vítězství a teď…Ne, rozhodně není jediný, kdo to vidí. Přesto se všichni pustí zpátky do boje, když je jasné, že je to jen hra o čas. Jak kdyby slyšel odtikávat vteřiny do své posledního výdechu.
"Nedáme se jim jen tak lehce." Křikne Aki pevným hlasem k žalostnému zbytku své armády.
"Budeme bojovat za svůj domov do posledního dechu. Já budu bojovat za svou zemi. Ukažme jim, že nás jen tak někdo nepřemůže. Jedna rána za každého padlého jako projev úcty, že nasadili svůj život." Křikne, než pozvedne svůj meč a pevně sevře jílec. Je to on, kdo stojí v čele a půjde do útoku jako první.
"Za naše rodiny, za naše domovy, za naši duši. Dokud budeme věřit, neporazí nás." Ano, vážně tomu ještě pořád věří. Žádné zoufalství, žádné vzdávání boje předem. Po jeho boku se objeví Toshiya a kývne mu hlavou, za chvíli se k nim připojí i Hyde, který vypadá, že se každou chvíli zřítí k zemi, přesto je tu s ním a zlehka se pousměje. Jeho oči nezáří jako jindy. Je v nich strach, stejně jako odhodlání.
Shin Taijiho slova poslechl. Odvedl dívky až do svatyně, kde zůstali první noc. Nemohl spát, konejšil malou Rei, která plakala ze spaní a jemu samotnému stékaly slzy po tvářích. Musel ráno vypadat jako hromádka neštěstí, ale na tom nezáleželo. Hlavně, aby byl Tai a ostatní v pořádku. Chtěl ho opravdu poslechnout a podívat se k paláci až večer, ale nakonec to nevydržel. Dal instrukce dívkám a sám se po poledni vydal dolů, aby zjistil, co se děje. Stačilo, aby byl jen poblíž a slyšel bitevní vřavu. Jakmile modrá očka padla na probíhající bitvu z bezpečné vzdálenosti, do očí se mu nahrnuly slzy. Vypadalo to beznadějně a jeho opustil všechen optimismus.
"Tai-chan." Broukne sotva slyšitelně, než málem vypískne. Jedna cizí ruka ho zezadu popadne kolem pasu, postřehne jen cizí uniformu a druhá mu přikryje ústa. Třese se strachem a málem omdlí. Probere ho až hlas, který neslyšel tak dlouho. Ruce ho pustí, on se prudce ohlédne a podívá se do tváře, která se tolik změnila, přesto zůstává svým způsobem stejná.
"Goku-san." Vydechne překvapeně. Muž, který by si ho nejspíš koupil, kdyby ho neodvedli. Temně hnědé oči naproti němu hřejí úplně stejně, jako tenkrát, když se na ně podíval. Teď už to dokáže nejspíš přeložit.
"Kde ses tu pro Kami vzal?" Vyzvídá muž a obezřetně se rozhlíží kolem.
"Musím tě odsud dostat, jen ještě nevím jak." Povzdechne si hlubokým hlasem a to už Shin odmítavě vrtí hlavou.
"Nemůžu nikam jít. Prosím, nech mě tady." Zatváří se nešťastně, ale pokud bude chtít, neubrání se mu. Jak byl rád, teď z něj má trochu strach.
Žádné komentáře:
Okomentovat