Epilog - Ricko x Inoran

Inoran, Aki

Inoran byl z těch, kdo se v paláci vůbec nezastavil. Byl za to rád, protože nemusel první roky tolik přemýšlet, co bude bez Ricka dělat. Stal se Akiho rádcem, jakmile císař zemřel, Aki nastoupil na jeho místo a ve volných chvílích učil zdejší děti. Bylo to náročné, skoro horší než udržet Rickovu pozornost déle jak pět vteřin, tedy co se učení týká, jinak samozřejmě věděl. Jenže tady jeho třída měla asi dvacet dětí a většinou ve věku, kdy s nimi šili všichni čerti. Někteří z nich by nejradši většinu dne strávili v sedle a proháněli se v okolí paláce. On by si vyjížďku taky dal, ale často mu chyběla osoba, se kterou by to celé absolvoval. On sám se se Senovou smrtí vypořádával dost dlouho a viděl, jak se Aki postupně uzavírá do sebe. Nešlo tomu zabránit, ať se snažil sebevíc. Strávil s ním hodiny po večerech, kdy probírali politické záležitosti a stejně měl pocit, že občas mluví spíš o životě, než o nich. Přesto všechno se stal Aki spravedlivým císařem, ale nikdy už se v jeho očích neobjevil takový lesk, jako když koukal na Senu. Platilo to do doby, než se narodil jeho syn a vlastně i jediný možný nástupce. Možná to bylo jménem, které mu Aki dal, možná jen tím, že den kdy se stal otcem, pro něj byl důležitý. Na tom vlastně nezáleželo, hlavně že to konečně vypadalo, jakoby zase chtěl začít žít. Nebylo to ale jen jméno, co po sobě Sena zanechal. V Senově truhlici, kterou přivezli sebou do hlavní města, se objevil Senův odkaz. Zanechal jim další vzpomínky a také jméno pro Akiho syna. Sena Aqui…Bude později jen na něm, které jméno si mladý pán vybere. Je to už tak dlouho a přesto je neskutečné, že Aqui roste jako z vody. Ino učí i jeho, zrovna dneska měli hodinu společně. Je to skvělý chlapec, je znát výchova jeho otce, ale očividně nezdědil Akiho geny na různé průšvihy. On je asi neměl ani Aki a bylo to všechno dílo Ricka, ale to je teď vedlejší. Jeho milovaný je zpátky a on se za ním za chvíli vydá. Je něco málo po poledni, když Ino stane před Akiho komnatami. Když je vpuštěn rozhlédne se, aby pozdravil, ale kromě sloužících tu nikdo není. Jedna z dívek, která odnáší zbytky ze svačiny, kývne směrem k balkónu, který halí lehký závěs. Ukloní se jí s poděkováním a zamíří tam. Najde Akiho sedět na jednom z polštářů a koukat na oblohu. Skoro to vypadá, že se snaží dohlédnout do středu Slunce.

"Aki-san." Osloví ho opatrně Ino. Pokud byli sami, měl dovolené mu takto říkat už pár let. 

"Nesu připravená prohlášení na zítřejší den." Poukáže na svitky ve svých dlaních. Aki se na něj ohlédne a mile pousměje, podle očí ale vidí, že je pořád mimo tuto realitu zahloubaný někde ve své hlavě.

"Arigato, jak to jen děláš, že všechno stíháš." Krátce se uchechtne Aki, než se začne pomalu soukat na nohy.

"Já mám pocit, že nestíhám vůbec nic. Bez tebe bych asi žádné prohlášení nevydal." Poděkuje mu Aki svým způsobem a Ino je v rozpacích.

"Měl by sis vzít pár dní volno a užít si Ricka. Doufám, že teď už ti ho nechám víc doma. Jen…je z něj skvělý kapitán, potřebuju ho." Omluví se mu v podstatě Aki.

"Já vím, že ano, ale to volno rád využiji." Ino je nadšený, ale snaží se krotit. Kdyby to neudělal, asi vypískne a rozběhne se palácem, aby byl co nejrychleji u něj.

"Tak už utíkej." Pobídne ho Aki a jeho oči ještě víc posmutní. Je vidět, že by taky utíkal, ale nemá kam. Výraz se změní, když se v jeho komnatách objeví Aqui. Je najednou jako vyměněný a Ino pomalu zmizí, aby je nerušil. 

Míří rovnou za Rickem, ale v půli cesty ho zastaví posel z jeho rodné krajiny. Nakonec se jeho zásnuby opravdu nekonaly a mohla za to přímluva Akiho, který jeho rodině sdělil, jak moc potřebný tu je a dal mu možnost se rozhodnout. Jak kdyby nějakou možnost vůbec potřeboval. Převrací dopis v ruce, ale neotevře ho, jen pokračuje ve své cestě do komnat, které sdíleli s Rickem. Není vůbec jisté, že už tam bude a tak vpadne dovnitř jako velká voda a vůbec ne jako vážený rádce a sensei.

"Jestli mi řekneš, že sem letím jak šílenec úplně zbytečně…" Prohodí s nádechem pobavení a čeká, jestli se Rickův hlas odněkud ozve. Není tu, jinak by už mu něco trefného odpověděl. Povzdechne si, než popojde k nízkému křesílku, do kterého se sveze a začne rozbalovat svitek, aby zjistil, co mu to přišlo. Už při prvních větách se mu výraz začíná měnit a je…Ne, tohle snad není pravda.

"Já nechci zpátky domů." Vloží si hlavu do pravé dlaně a levou s dopisem nechá klesnout dolů, vlastně skoro na zem. Jeho otec je mrtvý už dlouho, převzal to po něm Inův mladší bratr, Hiroto, aby dohlížel na rodinné pozemky a majetky. Ino se svému nároku vyhnul, jen díky službě u Akiho. Jeho bratr však onemocněl a nevypadá to vůbec dobře.

Ricko

Bylo to skoro zvláštní, když je Aki odvolal z bojiště. Ještě si dobře pamatoval na ten den, kdy mu nezbývalo nic jiného, než za Gacktem prchnout. Nechtěl tam a bál se a teď to byl jeho život, způsob, jakým vydělával svoje peníze a byl v tom překvapivě dobrý. Postupem času, jak se zlepšoval a získával uznání svých mužů stejně jako byly pořád důležitější svěřené úkoly, si svoji práci dokonce zamiloval. Byl sice dlouhé měsíce mimo domov nebo musel Inoran s ním a zůstával na posledním bezpečném místě před frontou, ale nic jiného už si ani nedovedl představit. Kdo ví, jak by dopadl, kdyby býval zůstal v paláci a dál hýřil… Jak se říkalo, všechno zlé bylo k něčemu dobré. Jen nikdy nepřišel na to, v čem byla dobrá Senova smrt. Něco jim zřejmě přinesla. Něco, co nemohli vidět, protože netušili, co by přišlo, kdyby se to nestalo. Úklady královny by asi nikdy nebyly prohlédnuty včas a Ricko měl neodbytný pocit, že by to stejně přišlo. Bylo mu Akiho líto. Byl jediný, kdo z nich prožíval podobnou ztrátu a nešlo jenom o Senu. Šlo taky o matku a i když si říše žádala, aby z dětí vyrůstali tvrdí muži, kteří se do matčiny náruče nevraceli, stejně mu na ní muselo strašně záležet. Ten trest, který jí udělil byl příšerný a Ricko ho obdivoval, že to dokázal. Mnohdy nad tím přemýšlel a říkal si, jestli by tohle nařídil v případě vlastní matky, i kdyby nařídila Inoranovu smrt. Neuměl si na to odpovědět. Nenáviděl by ji, ale nejspíš by ji prostě především nechtěl nikdy vidět. Aki ale nebyl on. Byl císařem a musel dát veřejně najevo, co se stane každému, kdo se postaví jeho vládě. Jinak to prostě nešlo. Všichni ti stateční muži za něj nebojovali proto, aby měli na trůnu slabého císaře. Aki nebyl slabý ani trochu. Jen se hodně změnil. Když byli spolu, poznat to nebylo nebo se Ricko změnil společně s ním a nedovedl to vnímat, ale jakmile spolu nebyli… Bilo to do očí na kilometry. Ricko si časem zamiloval i Keiko a tím spíš malého Senu. Věděl, že Inoranovi by rodina taky slušela, ale Rickova práce byla příliš nebezpečná a nestálá a Inoran jako rádce císaře nebyl skoro vůbec doma. A když byl, učil děti, což mu mnohé vynahrazovalo. Nemohli by se vlastním dětem věnovat, vyrostly by s chůvou a tak si řekli, že oni dva budou na věky jenom spolu. V hlavním městě to bylo veřejným tajemstvím, v paláci samozřejmostí, ale jejich rodiny nikdy žádného oficiálního prohlášení nedošly. Jen se nikdo z nich nepokoušel jednoho nebo druhého oženit. Nemělo to smysl. Oba ale měli velké domy a početné majetky hodně daleko od sebe a ještě dál od císařského města a momentálně žádné dědice. Ricko už dlouho přemýšlel, že by všechno, co je jeho, přenechal svojí mladší sestře. Ještě se nevdala, takže chce počkat, koho si přivede a pak se rozhodnout. Jeho rodina se zblázní, protože mužské pokolení neponese rodinný odkaz, ale v takových případech si muži takové ženy brali její jméno a přecházeli do velkých rodin místo nich. Jeho rodina byla starobylá a pro kohokoliv by to měla být velká pocta. Musel ještě k Toshiyovi, ale teď už se konečně vrací do jejich komnat. Jeho krok je dlouhý a rychlý. Inoran by tam podle všeho měl být. Říkal to Toshiya, že mu to říkal Aki… rozrazí dveře, že musí nutně vyděsit každého, kdo je uvnitř a na tváři už se mu rozšiřuje jeho typický úsměv. Už ho nemá neustále a pro každého, ale pro Inorana pokaždé. 

"Zlato, jsem doma!!" Zařve, jak to společně jednou slyšeli v jednom hostinci. Hrozně se tomu smáli a od té doby to jeden na druhého úmyslně dělají. Čím víc svědků, tím líp. Zůstane stát dva kroky ode dveří, když si všimne Inorana. Takhle sklíčeného ho dlouho neviděl a teď, když se měli přivítat? Klesne očima na dopis v jeho ruce. Dalšími dvěma kroky je u něj, prostě mu ho vytrhne a rychle si ho přečte. Pak si ale klekne vedle křesla na koleno a odspodu se podívá do Inoranovy tváře. 

"Je mi to moc líto, Ino-chan, ale ještě bych to neviděl tak pesimisticky, hm? Najdeme pro něj doktora." Bohužel vážné nemoci mívaly drtivý dopad a tohle podle všeho bylo velmi vážné. Žádný skvělý lékař z hlavního města nemůže odjet na spoustu týdnů někam na venkov a převážet Hirota sem by mohlo znamenat jeho smrt vyčerpáním. Zdálo se ale, že Inoran jinou možnost mít nebude, jestli mu chce pomoct. Tedy pokud mu nepíší spíš proto, aby ho připravili na nejhorší.

Inoran

Pořád tomu nemůže uvěřit. Už to vypadalo, že si zase v klidu užijí pohodové dyn, kdy sice on musel lítat tam a zpátky, ale pořád by tu na něj čekal jeho milovaný v posteli a…Podobné věci mu úplně ke štěstí stačí. Od té doby, co ho zná a kdy zažil pocit, že o něj může přijít, nechce nic jiného. Pokaždé se na Ricka hrozně těšil, na chvíle strávené s ním a teď tu sedí, místo toho, aby ho nadšeně vítal a proč? Protože se nějaký pitomý osud rozhodl, že jim musí zas něco postavit do cesty. Copak toho nebylo málo? Ah, zapomněl, už dlouho se nic většího nedělo v jejich soukromém životě, asi byli příliš spokojení. Promne si spánky, ve kterých mu začíná nepříjemně tepat. Horem dolem převrací možnosti, které teď má. Je mu líto jeho bratra, ale mnohem víc obrečel smrt Seny. Pro něj byl mnohem bližší a víc jako rodina, než jeho vlastní. Nebyl s nimi příliš dlouho, brzo se šel učit a od té doby doma v podstatě nebyl. Doma měl úplně někde jinde a hlavně s Rickem. Měl by se vrátit zpátky, zařídit mu pomoc? A na jak dlouho by měl odjet? Může si to vůbec dovolit, když má tolik povinností? Dá se se stavem jeho bratra vůbec něco dělat? Trhne sebou, když se ozve Rickův hlas společně s rozražením dveří. Jindy by mu to vyhnalo koutky nahoru a nejspíš by mu řekl, že už to byli tento měsíc třetí dveře, které podobným způsobem zničil, ale teď na něj hledí spíš jak na nějakou spásu. Bude vědět co s tím? To by měl spíš vědět on sám a jeho hlava plná informací. Jenže ať to převrací zprava doleva, stejně jiné řešení, než svůj odjezd nevidí.

"Díky, Ricko-chan." Prohodí jako první, než se nakloní, aby ho mohl pevně obejmout a nechat víčka na chvíli klesnout. Nějak se mu nechce kazit mu jeho dobrou náladu. Tedy tuší, že mu ji zkazí.

"Moc ho neznám, asi mě to nezasáhlo tolik, jak by mělo." Prozradí mu část rodinných poměrů. Odtáhne se pomalu a shlédne na své dlaně, které drží u sebe v klíně a žmoulá si prsty. Asi je na čase, aby mu řekl, proč se tváří, jak se tváří.

"Jde spíš o to, že…." Leze to z něj, jak z chlupaté deky a tváří se jako neštěstí samo. Nakonec vstane, proklouzne kolem něj a začne přecházet po místnosti. Je nervózní a přitom zoufalý. Šílená kombinace.

"Jde o to, že nevím, co si mám počít." Pokrčí krátce rameny.

"Měl jsem si vzít dovolenou, chtěl jsem ji strávit s tebou, když už jsi doma teď…" Odmlčí se znovu, když se usadí zpátky do křesla. Spíš se v něm skoro ztratí.

"Nevím, jak na tom je přesně. Je možné, že cestování není reálné." Promne si spánky.

"Doktor je skvělý nápad, ale stejně tam budu muset, abych zjistil, jak to vypadá." Pozvedne znovu dopis a přečte si ho už asi po páté.

"Představa, že budu muset rozhodnout, jestli ho nechat zemřít tam nebo zkusit převoz sem a možná to nezvládne je šílená. Jen asi nemám na výběr že?" Podívá se mu do tváře, jak kdyby čekal jen na jeho kývnutí hlavou a rozhodl se.

"Navíc tě tu nechám, stejně jako Akiho. Je dospělý já vím, ale taky…Asi se přeceňuju, ale nechci ho tu nechávat. Kdo ví, jak dlouho bych byl pryč." Natáhne se ke stolku a sáhne rovnou po pálence, kterou rozlije do kalíšků. Podá Rickovi jeden a sám druhý bez váhání vyprázdní.

"Pojedu tam, pokud je nějaká naděje, přivezu ho s sebou. Postarám se o něj." Dojde na jeho povahu, která má nutkání starat se úplně o všechny teď jde o jeho rodinu.

Ricko

Ihned Inorana pevně obejme nazpět a nechá ho tak tak dlouho, dokud bude sám chtít setrvat. O Hirotovi toho on sám moc neví a Inoran vlastně nejspíš také ne, ale Ino si uměl brát k srdci i osudy úplně cizích lidí, natož tohle. Po jeho slovech je vlastně docela překvapený, že to tak není. Dlouze a trochu zkoumavě se zadívá do jeho tváře. Je ještě překvapenější, když Inoran začne pochodovat sem a tam a vypadá u toho, jako by někdo umřel, zatímco jeho slova jsou spíš opačného charakteru. Proč je tak rozhozený, když mu na bratrovi zase tak moc nezáleží? Pomalu vstane a rozpačitě se z něj podrbe ve vlasech. Na rtech mu vyskočí nový úsměv, když mu Ino prozradí, že se těšil na společnou dovolenou, která je teď podle něj pokažená. Pokrčí jemně rameny nad tou otázkou. 

"To nevím, nejsem doktor. Ten to nejlíp posoudí. Budeš se tam muset vypravit a na vlastní oči se podívat, co se děje. Pak sehnat odborníka, který ti řekne, jestli bratra zkoušet převézt nebo se o něj jen postarat, dokud nezemře. Nic jiného dělat nemůžeš, to je život." Na druhou stranu jim povinnost velela se o svou rodinu starat. Inoran ho nemusel znát, ale kdysi se spolu vídali jako děti, i když byl mezi nimi věkový rozdíl. Kolik vlastně? Deset let? To přece nebylo tak moc. Inoran si jistě vybavuje malého bratříčka v plenkách, přece k němu musí něco cítit, i když jsou to roky. On svou sestru taky vlastně nezná, ale ví, že kdyby jí někdo ublížil, pojede tam a bude vraždit. Prostě proto, že je to jeho krev, že by máma byla smutná, že jsou tam lidé, kterým na ní záleží. Je to jejich povinnost jako nejstarších bratrů. Asi to viděl o hodně jednodušeji, než Inoran. To ho naučila válka. 

"Když tam nepojedeš, už ho nemusíš nikdy vidět. Nemusíš ho nikdy ani trochu poznat a přijdeš o možnost mu říct alespoň pár slov, i když žiješ tady a on tam. Budeš si to vyčítat. Znám tě. Nemyslím si, že by sis dovolenou se mnou užil, zatímco by tě hlodalo svědomí, že ses vykašlal na svojí rodinu." Hotovo…co na tom bylo dál k řešení? Natáhne ruku po jednom kalíšku a rozhodně přikývne, když se Inoran konečně rozhodne.

"Toshiya tě zastoupí. Všichni občas musíme řešit rodinné záležitosti. Je mír, konečně není ani jedna revoluce, Aki to tady těch pár týdnů přežije. Je tady dost lidí, kterým můžeš svěřit svoje úkoly. A ještě jedna maličkost, Ino-chan..." Na chvíli se odmlčí, když se napije a polkne do krku hřejivou tekutinu. 

"Proč bych měl sedět tady? Mám volno, odjeli bychom tak jako tak. Jestli se nestydíš a myslíš si, že by mě tvoje rodina konečně mohla snést, pojeďme společně." Navrhne mu. Není si jistý, jestli je to nejlepší, když je jeho bratr možná na smrtelné posteli, ale kdy jindy by ho mohli přijmout, než ve chvíli nouze? A až se vrátí, možná by něco podobného mohli uělat i s Rickovou rodinou. Aby to konečně bylo oficiální a nemuseli pořád něco předstírat. Rád by se podíval do očí alespoň jeho matce, když už to s otcem nestihl a podal jí ruku. Přece jenom bránil i její život, když bojoval za tuhle zemi. Třeba by to ocenila. A třeba by se jim podařilo Hirota zachránit.

Inoran

Podívá se na Ricka a trvá to chvíli, než konečně přikývne. Má pravdu úplně ve všem. Nechtěl odjíždět, ale ví, že by tu pravděpodobně přecházel celou tu dobu a nakonec by se tam stejně vypravil.

"Znáš mě líp, než já sám." Řekne mu s vřelým pohledem v očích. Už od první chvíle z něj dostával povahu, kterou do té doby nikdo jiný neviděl. Je často pryč a přesto dokáže odhadnout jeho reakci. Dokonalejšího partnera by si přát opravdu nemohl.

"Umím krásně panikařit, když je to nejmíň potřeba, že?" Zavrtí sám nad sebou hlavou. Řešení bylo vlastně tak jednoduché a přitom ho nedokázal vymyslet sám. K čemu jsou mu teď knihy, když se nedokáže rozhodnout? I kdyby si to nemyslel celou dobu, teď by věděl, že bez Ricka existovat nemůže. Potřebuje ho, miluje ho a dny bez něj budou k zešílení. Zvládne to, postará se o bratra, možná ho přiveze sem a pak budou zase společně. Zvedne oči, když Ricko zmíní Toshiyu. Koutky mu jemně zacukají nahoru.

"No, myslím, že všichni kolem budou skákat nadšením." Decentně si odkašle.

"Jediný, kdo z toho bude mít opravdovou radost, bude asi Die." Neubrání se opatrnému protočení očima v sloup.

"Myslí, že to můžu Akimu udělat?" Dovolí si ještě menší vtipkování, ale pak přece jen zvážní. Může za to hlavně Rickova slovo o tom, že by se za něj mohl stydět. Hned odmítavě zavrtí hlavou, přitáhne si ho k sobě za látku svršku. Je vidět, jak moc je rád, že pojede s ním. Opře si čelo o to jeho a zamilovaně se pousměje.

"Je mi úplně jedno, kolik vysvětlování a přednášek mě to bude stát. Nepřeju si nic jiného, než abys jel se mnou. Měli by vědět, s kým je mi nejlépe a že se to nikdy nezmění. Nenapadlo by mě ani na vteřinu, že bych tě měl nechat doma, kdybych věděl, že chceš jet." Ujistí ho, než vystoupá dlaněmi před jeho šíji až na tvář a dlouze ho políbí.

"Pojedeme společně. Budu rád, když tam budeš se mnou a děkuji, že mě vždycky jistí, když nevím kudy kam." V očích mu zahoří.

"Měla by to pro ně být spíš pocta, když se seznámí s někým, kdo zachránil naši zemi a nasazuje za ní krk v podstatě denně." Prozradí mu, jak moc vážný v jeho očích Ricko je. Tolik se za ty roky změnilo a přesto je to stále on, se kterým se směje, který prozáří jeho den jen, co se objeví ve dveřích.

"Ty se toho nebojíš?" Pozvedne nepatrně obočí a v očích je patrná otázka. On je z toho nervózní už teď. Ne, že by ho nechtěl představit, ale spíš reakce, jakou to bude mít. Přece jen pořád tu byly hluboce zakořeněné tradice, kterým se zdatně vyhýbali. Asi byl nejvyšší čas to změnit a oficiálně být spolu. Někteří se toho nebáli, žili tak už od první chvíle po vyhrané bitvě, i když Aki ještě nevládl. Proč by měli teď, kdy je Aki na trůnu a boří zajeté pořádky od první chvíle?

"Zítra vše domluvím a zařídím. Pak se připravíme na cestu." Dodá šeptem, než se začne culit.

"Myslím, že Toshiyovi nachystám pár hodin s mými žáky, neuškodí mu to ani jim ne, když je trochu někdo vyděsí." Škodolibě se uchechtne. Neví vůbec, kde se to v něm bere, ale touha to zrovna tomu muži udělat je vážně velká. Ostatně tak trochu je šikanoval všechny, pokud k tomu dostal příležitost a po boku jeho elegantně vypadající saně, to bylo ještě stokrát horší.

Ricko

Musí se Inoranovým slovům zasmát, protože je to vlastně pravda. Panikařit uměl dokonale, obzvlášť, když šlo o mezilidské vztahy. Tehdy na bojišti věděl, co dělat, i když si ze všech sil snažil namluvit, že to není pravda. On uměl vzít rozum do hrsti, všechno bylo jenom v jeho mysli a v jisté nejistotě, kterou pořád měl. Stejně jako kdysi. Bez ohledu na svoje skvělé výsledky se vždycky podceňoval, jako by ho doma býval někdo neustále shazoval. Demotivoval… šikanoval? Těžko říct, ani po těch letech se ho na to nikdy nezeptal a Inoran o ničem podobném sám nemluvil. Ricko měl strach, že by se ho tím mohl dotknout, kdyby to tak nebylo a šlo čistě jenom o jeho povahu. Udělal by z někoho v jeho okolí špatného člověka a jemu samotnému by nahlas řekl, že působí nejistě a to prostě nešlo. Pak se rozesměje opravdu hlasitě, když dojde na Toshiyovu vládu. Tu si ještě taky všichni pamatují, i když je to deset let a ano, Die se v roli královny vždycky líbilo. Klidně by dělal první dámu, tedy po císařovně, samozřejmě. 

"Když nad tím tak přemýšlím a obvykle jsi císařova pravá ruka ty… to jsem jako druhá dáma já?" Ukáže fascinovaně na vlastní hruď a znovu se hlasitě rozesměje. Inoran nejspíš nemá ani tušení, o čem to tady Ricko vykládá a jak k tomu došel, ale on si nemůže pomoct. Vždycky se mu v hlavě rodily šílené myšlenky, to nezměnil ani věk a zkušenosti. 

"Aki potřebuje trochu vzpruhu do života a Toshiya mu nedá nic zadarmo. Ty jsi na něj moc hodný. Myslím, že je na čase, aby strávil pár dní s někým jiným a zase se trochu probudil." Řekne vesele. Snažil se Akiho tahat na lov a ven, občas mu strčit pod nos něco pěkného, s čím by se dalo flirtovat nebo ho posílal za Gacktem na hodiny šermu. Občas si říkal, že by Aki potřeboval zase nějakou válku, aby si vybil pečlivě schovávané emoce, ale taky časem přijal fakt, že některé věci už prostě nikdy nebudou jako dřív. Nemělo smysl do toho Akiho nutit. Dokonce ani nové koně si Aki neužíval tak jako kdysi, protože při nich pořád myslel na zvíře, které padlo ve stejný den jako Sena. Sena byl tak nějak všude. Pořád. S nimi. Ricko to cítil a Aki nejspíš taky, proto se nikdy do nikoho jiného nezamiloval. Nechá se k Inoranovi přitáhnout blíž a v jeho očích cosi hřejivého zasvítí. 

"Proč jsme to neudělali už dávno, hm?" Broukne tiše. Pořád se na něco vymlouvali, nejvíc na čas, ale… podvědomě se vyhýbali konfrontacím se svými rodinami. Už žádné schovávání. 

"Musím přece na vlastní oči vidět, kde ti máma měnila plíny." Pousměje se vřele. Inoranův dům si až dosud jenom představoval. Jestlipak jsou tam ještě nějaké jeho věci? Třeba hračka? Opětuje mu polibek a cosi uvnitř něj se spokojeně zatetelí, když mu Inoran poděkuje za podporu. Kdysi by si nemyslel, že je toho někdo jako on schopen, ale očividně mu to občas i jde. Byl to velmi příjemný pocit, starat se o svou rodinu. 

"Já a bát se? Jsem přece kapitán." Nasadí ramena, ale pravdou bylo, že jestli se něčeho v poslední době bojí, tak to není bitevní pole, ale spíš představa někoho jako byla Gacktova babička. Jestli jsou všechny takové, možná měl radši Toshiyovi nosit svitky. 

"Zítra, dobře..." Vydechne tiše, zatímco ho jemně hladí konečky prstů po pase sem a tam. Hiroto nemusel mít tolik času, ale co by se změnilo, pokud je na tom tak vážně? Skonal by dřív, než tam dojedou tak jako tak a nemá smysl bezhlavě spěchat na noc. Tahle země byla v míru, ale to neznamenalo, že cesty jsou čisté. Ještě pořád ne. 

"Vyrazíme brzy ráno." Řekne. Vyprskne smíchy, když si představí Toshiyu a hlouček malých dětí. Oba se jim s Die vyhýbali obloukem, i když princezna na nich visela jako klíšťě. Jak kdyby to vycítila a tím spíš milovala hlavně tyto dva strýčky. 

"Teď mě vážně mrzí, že odjíždíme. Až se budeme vracet, přikrademe se na jeho hodinu, to prostě vidět musím." Nechá se chvíli unášet představami. Pak se ale z ničeho nic skloní k Inoranovým rtům a začne ho před sebou tlačit směrem k ložnici. 

"Pamatuješ si ještě to padání a škobrtání?"

Inoran

Ino vyprskne smíchy, když Ricko zmíní sebe jako druhou dámu. Hned mu před očima proběhne představa Ricka v patřičném oblečení a na pár vteřin se mu ani nemůže podívat do očí.

"Promiň, tohle prostě nešlo ovládnout." Opravdu se snaží, aby se nesmál, ale prostě to nejde. Záleží mu zdraví jeho bratra, nikdy by neřekl, že ne. Ricko mu ale obstojně zvedá náladu a věci nejsou už tak černé, jak se na první pohled zdály.

"Ale musím říct, že by ti to určitě slušelo." Snaží se to zamluvit. Nešlo o to, jak by Ricko vypadal, ale spíš si ho představil s chováním Die a jemu podobných, to je to, co ho pobavilo nejvíc. Asi by nebyl jediný, kdo by se smál. Na tohle by nejspíš reagoval i Aki, třeba by to někdy mohli udělat schválně, aby mu zlepšili náladu. Oba se o to snažili, Ricko po svém a Ino pomocí, ale stejně…některé jizvy zůstanou napořád a některé rány se nikdy pořádně nezacelí. Ne, vůbec si nedokáže představit, jaké to může být, přijít o někoho, koho tolik milujete. Už je ten strach, který prožívá, když je Ricko pryč, je příšerný. Teď na to myslet nechce, je tady, jsou spolu a pojedou oba do jeho domova.

"Hm, tohle bude pořádná ledová sprcha." Nakrčí trochu obočí, když dojde na Akiho probuzení.

"Může to pomoc, ale je mi ho líto." Promne si rty o sebe a ne, stejně nemá pocit, že by tu měl nechávat Akiho samotného. Tak nějak si zvykl, že je mu vždycky poblíž a pomáhá mu se vším. Životní poslání? Tohle bylo hodně nadnesené, příliš sebevědomé, kdyby to řekl nahlas. Zamyslí se nad Rickovou otázkou a pak jen zlehka pokrčí rameny.

"Já nevím, byli jsme šťastní a asi jsme to k tomu štěstí nepotřebovali." Nadnese první, ale ani o tom se mu příliš mluvit nechce. Nebyl důvod jet domů, oba měli hromadu práce tady, že si na to prostě chvíli nenašli a ano i o strach z odmítnutí šlo. O Ricka a o to, že by neudělal dojem na jeho rodiče, nešlo spíš o Inoranovu neschopnost si příliš věřit. Proto to ani nepřipomínal, stejně je to nakonec dohnalo.

"Ne, já přece neměl plíny. Prostě jsem se narodil rovnou takto. Rozhodně neexistují žádné historky o tom, jaký jsem byl, když jsem byl malý." Brání se hned, aby bylo jasné, že na nic podobného nikdy nedojde. Musel by se hanbou propadnout, kdyby na něj cokoliv vyvstalo na povrch.

"Ano, vyrazíme brzo ráno. Chci si ukradnout jeden večer s tebou, kdy necháme za dveřmi všechny starosti." Tiskne ho k sobě a pohrává si s okraji látky na jeho hrudi.

"Jen jediný večer, kdy tě mám zase doma, než spadneme to všech povinností a věcí, které musím, které udělat chceme a nesnesou odkladu." Pozvedne nepatrně koutky nahoru a začne poslouchat tlak jeho těla, aby couvali k ložnici. Zády narazí do stěny, už jen to mu vyžene na tvář upřímný úsměv.

"Pamatuju a asi to ještě úplně neskončilo." Uculí se, než si Ricka přitiskne víc k sobě a protáhujíc dlaně kolem jeho pasu. Z beder už je jen malý kousek k jeho pozadí, které si nutně musí pořádně vychutnat.

"Pořád se divím tomu, že jsme si ani jednou neublížili, ale…" Odmlčí se na chvíli, když se mu podívá do očí a přiblíží rty k těm jeho.

"Ještě párkrát bych to vyzkoušel, než to úplně natrénujeme. Víš, co se říká o opakování. Jsem učitel, měl bych to vědět." Snaží se tvářit jako vážený sensei, ale jde to špatně. Pořád si ještě vzpomíná na jeden z jejich prvních rozhovorů v zahradě, kdy došlo na ukazovátko a umravňování jednoho neposedného přítele prince. Když si to jednou převrátí v hlavě, není si úplně jistý, kdo by koho měl umravňovat. Ne, ani jeden z nich to nepotřebuje, je to dokonalé tak, jak žijí.

"Víš, pojďme trochu změnit náš malý rituál před odjezdem. Vždycky jsem oblékal já tebe. Bylo to hezké ale…" Začne se pasovat s jeho oblečením, aby ho z něj dostal.

"Teď bychom se mohli navzájem svléknout a pak se společně obléknout. Třeba to pomůže a zase chvíli nepojedeme nikam jeden bez druhého." V očích mu láskyplně zahoří. Neodpustí si pohled na své dlaně, pod kterými se začíná objevovat Rickova hruď. Je krásnější každým dnem a Ino snad čím dál víc zamilovanější. Inovi stačí je malý pohyb, aby oba společně zmizeli v ložnici a zavřely se za nimi dveře. Jen tichý smích prozrazuje, že na chvíli dokázali zapomenout na to, kolik starostí je ještě čeká. Bylo toho tolik, co museli zařídit a stejně si dopřáli noc, kdy kolem nich svět neexistoval. Až ráno vyrazí, pojedou společně bok po boku, jako celé ty roky, i když od sebe byli na kilometry daleko, v myšlenkách však ne. Nezáleží na tom, kolik bolesti a utrpení už za sebou mají, nezáleží na tom, kolik nástrah jim život připraví. Jediné, na čem záleží je, že vždycky půjdou ruku v ruce, společně.