Aoi x Takeshi - Jakou atmosféru místu dáš... - část 2.

(Taipei 101)

Takeshi

Nebrání se tomu, aby Aoiho pořád po očku nepozoroval. Stačí mu jen letmý pohled a vidí, jak nad vším neskutečně dlouho přemýšlí. Taky dokáže odhadnout, že ten přerod, na který čeká, už dost slyšitelně klepe na dveře. Vlastně to až tak složité nebylo, jen to chtělo hrát na ty správné struny. Není to nic, co by ho dokázalo odradit od pokračování po cestě, kterou zatím společně kráčejí. Pořád je to hazard, když udělá krok stranou, ale nejde z toho strach. Spíš příjemný adrenalin, který mu koluje žilami. A jsou zase u jeho oblíbené šachové partie. Stačí jediný špatný tah a prohraje. Nerad prohrává a nehodlá s tím začínat zrovna při této cestě. Zůstane chvíli stranou, aby si Aoi všechno pořádně prohlédl.

"Klidně se můžeš jít pořádně podívat." Vyzve ho, aby se tomu nebránil a dělal, co opravdu chce.

"Pokud sem mám cestu, vždycky si najdu chvíli a zajdu se sem podívat. Ukazuje to lidskou sílu a chytrost, vyrovnat se se všemi nástrahami přírody. Jen toho začínáme spíš zneužívat." Povzdechne si s krátkým pokrčením rameny. Jakmile ho odvede, usadí se pohodlně a sám si nalije kávu, kterou má raději. Pozná ji už jen podle vůně a doma má tohoto druhu zásoby. Pokud máte dobré známé, není nic problém. A podobné neřesti si neumí odpustit, to už ví oba.

"Jsem rád, že jsem s tvým názorem trochu otřásl. Mrzelo by mě, kdyby se mi to nepodařilo a přišlo by ti to jako ztráta času." Sdělí mu upřímně své myšlenky.

"Ano, to máš pravdu, to nedali. Můžeme si pak vzít ještě trochu s sebou, pokud budeš chtít. To je další maličkost, o kterou se nemusíš bát říct." Popíchne ho opět tím správným směrem. Potřebuje ho dostat do rozpoložení, kdy si o podobné věci řekne sám.

"A když si nebudeš jistý, jestli je tvé přání reálné, prostě ho vyslov. Někdy stačí jen to, aby se plnila. Věřím tomu." Prohodí, když se na pár okamžiků zapře o desku stolu a pak se zase zakloní, aby se opřel o opěrku a vyhlédne na město.

"Pokud si však chceš dát kávu v chrámu, jsem pro každou špatnost, můžeme to vyzkoušet." Nadhodí pobaveně, protože se mu před očima zjevil výjev, jak oba utíkají. Vždycky měl dobrou představivost, s tím souvisely i jisté zájmy, ale to si taky zatím nechá pro sebe. Dopřeje si doušek výborné kávy a pak zase stočí pozornost na Aoiho.

"Jaký je to pocit, když se o tebe někdo stará, Aoi-chan?" Zeptá se ho napřímo se zaujetím v hlase. Chce ho nenásilně přinutit, aby mu odhalil víc ze svých pocitů. Rád by si v nich přečetl a začal víc dohadovat, co se mu prohání hlavou.

"Nepadlo by tě někdy, že to třeba můžeme být příjemné, když část starosti o drobnosti necháš na někom jiném?" Vyzvídá klidně a dál a u toho popíjí. Cigareta mu chybí, vytáhne ji hned, jak bude moci, ale pro tuto chvíli to bez ní vydrží. Stejně se neubrání tomu, aby si tabatěrka našla cestu do jeho dlaně a protáčí ji mezi prsty.

"Nemyslím, aby za tebe někdo rozhodoval, to vůbec ne." Uvede všechno na pravou míru.

"Jakým směrem se bude tvůj život ubírat je jen na tobě." Krátce kývne hlavou a je vidět, že sám si v sobě vede jistou filozofickou debatu. U podobných věcí raději drží sklenku s alkoholem, ale káva není špatná alternativa.

"Myslím třeba výběr místa na dovolenou, restauraci, kde jsi třeba ještě nebyl a všechno to zařídil. Nechat se překvapit. Věřit někomu natolik, abys věděl, že to překvapení bude příjemné?" Ne, on ho jen tak nenechá vydechnout a zároveň to zaobalí do jedné obyčejné diskuze u kávy.

"Nechat někoho nahlédnout do tvého nitra, aby dokázal vyčíst, co by se ti mohlo líbit hm? Je to tak nepředstavitelné?" Pozvedne pravé obočí a natáhne se pro jeden kousek z velké misky, který si prohlédne.

"Není to přece o ztrátě svobody nebo sebe samého. Nemělo by být, pokud po tom ten druhý vyloženě netouží." Ještě chvíli pozoruje kousek, než se natáhne přes stůl a nabídne mu ho.

"Nebo jen třeba dovolit to, aby ti někdo vybral kousek, který by ti mohl chutnat nejvíc. Občas jde jen o to, že si sám sebou budeš natolik jistý, aby tě nikdo nedokázal shodit zpátky. Věřit si natolik že své malé rozhodnutí můžeš svěřit někomu jinému." Další malí broučci do hlavy, které se mu tam snaží nasadit. Takoví jeho malí špehové, kteří mu prozrazují, coby si dál mohl dovolit a posílají mu signály v podobě Aoiho reakcí.

"Trochu tě trápím já vím, ale odpusť mi tu touhu vidět z tebe víc a zkusit ti porozumět." V očích se mu zablýskne.

"Můžeme se jít na výhled podívat společně, až si vychutnáš kávu. Stačí jen říct, je to snadné." Další opatrné nasměrování, třeba se mu zase něco nového podaří vydolovat.

Aoi

Není si tak úplně jistý, jestli s ním může souhlasit v tvrzení, že si lidé s nástrahami přírody poradí. Podle něj měla ničivou moc a stačilo málo, aby to celé populaci ukázala, ale Takeshi zdá se lidem hodně věří. On to měl spíš obráceně. Vydá souhlasné uhm, když mu Takeshi nabídne, aby si nějakou kávu vzali s sebou, protože té není nikdy dost a pořád se rozhlíží kolem dokola. Tiše se zasměje, když dojde na představu útěku z chrámu a když se napije, káva mile pohladí jeho chuťové pohárky. Je samozřejmě vynikající jako všechno, co s Takeshim ochutnal a nejspíš ještě ochutná. S penězi se mu otevíral úplně jiný svět, který si ještě před pár dny nedovedl ani představit. Tkaeshiho otázka ho zaskočí, i když by už asi neměla. Chvíli si ho prohlíží s nic neříkajícím pohledem, ale rozhodne se být upřímný a pravdomluvný jako celý svůj život. Pohodlněji se opře do opěry a svírá šálek v obou dlaních. Tak trochu si o něj hřeje prsty, i když v to okolním teplu není potřeba. Zavrtí hlavou. 

"Nenapadlo a přiznám se, že ten první den mi to bylo vlastně nepříjemné. Nejsem ten typ, co by si v tom od přírody liboval a nemám problém s tím, že bych se měl starat já o někoho. Trochu to trvá, než si jeden v hlavě připustí, že by to mohlo být jinak a že by to dokonce mohlo být v pořádku. Jen si nejsem jistý, jestli to není spíš vinou mojí vrozené lenosti, že bych mohl upadnout do fáze spokojenosti." Přizná něco na sebe. Když měl práci, dovedl být k nezastavení, asi jako když plánoval tento den. Ale jakmile nemusel nic, byl schopný celý den prosedět o počítače a neodnést ani hrnek. A jakmile do něčeho podobného jednou zabřednete, už se v tom rádi rochníte a nechce se vám z toho zase ven. Co kdyby si takhle zvykl na Takeshiho obletování a jejich cesty se pak rozdělily? Aoiho malá osobní katastrofa, protože obecně lidem okolo sebe obětoval buď všechno nebo nebylo prostě nic. 

"To by mohlo být hezké." Připustí upřímně. Proč ne? Nechat se vodit z místa na místo, o kterých by ani netušil, že existují a vědět, že ten druhý ho zná a dělá to proto, aby si to oba užili podle Aoiho gusta… Musel by být blázen, aby ho s tím poslal do háje a to ho trochu děsí. Taky někdy rád něco vymyslí, ale je přece průvodce, to mu jde skvěle a dneska to snad dokázal. Když ale dojde na to, že by se měl sám tolik otevřít, vnitřně se napne a začne se zase emocionálně choulit do sebe. Tohle je jeho bod zlomu a místo, se kterým má problém. Radši na to nic neřekne a dopije svou kávu. Věřit si natolik, že se nebude bát svěřit se někomu jinému? To znělo komplikovaně a sebedůvěra byla jednou z jeho pokulhávajících stránek. Takeshi přesně uhádne, na co myslí, když mu řekne, že ho trápí a Aoi se mimoděk pousměje. Nakonec se na ten výhled opravdu společně podívají a pak ještě na všechna ostatní místa, kam měli v plánu jet. Z chrámů byl Aoi naprosto u vytržení, pořídil asi dva tisíce fotek, dokoupili s Takeshim nějaké paměťové karty a asi dvě tašky suvenýrů, což bylo vážně hodně vzhledem k jejich obvykle titěrné velikosti a nakonec je auto doneslo až před tajné lázně uprostřed přírody. Aoi se cítil k smrti unavený, ale zároveň věděl, že mu bude stačit málo na to, aby nabral další sílu. Spát bude za tři měsíce, až bude tohle všechno minulostí. Asi tak týden v kuse. Přejedený byl k prasknutí, protože na ulici koupili kde co a do toho ta restaurace. Bude po cestě na lodi muset trochu cvičit a taky hodně plavat v bazénech, jinak bude za chvíli jako kulička. A to nesnese.

Takeshi

Při Aoiho slovech o lenosti, se jen krátce pousměje. Ano, to je taky možnost, ale pořád dostatečně přijatelná, aby se to mohlo překlenout v něco úplně jiného. Nepřekáží mu Aoiho iniciativa, to vůbec ne. Jen by si přál, aby se nechal rozmazlovat, alespoň po dobu, kdy budou na společné dovolené. Ano, nemá v úmyslu mu z toho dělat pracovní cestu, už do začátku ne.

"Ano, doufám, že to bude hezké. Vlastně bychom si to mohli dost dobře užít oba dva." Znovu se přizná ke své zálibě hýčkat si osobu po svém boku. Vždycky to tak bylo, ale nikdy je neomezoval. Pokud nastal okamžik, kdy bylo potřeba se posunout dál, nechal je jít. Bylo to smutné a zároveň ho hřálo u srdce, že mohl být u jejich rozletu. Takový malá, velká obsese. S Aoim by to mohlo být stejné. Může mu pomoci, může mu ukázat, jaký život by mohl žít a pak by ho nechal vzlétnout. Kochal by se tím pohledem a s povzdálí pozoroval, jak se mu daří. Dělal to tak u všech a pak s nimi zůstával v kontaktu. Jen pro ten pocit, že vidí, jak se mají. Za ty roky se jeho pomyslná rodina rozrostla do nevídaných rozměrů. Někteří opustili Japonsko a stejně mu občas přišly emaily s novinkami. Stejně tak nesměly chybět obědy nebo večeře s těmi, kteří zůstali v rodné zemi. Nepřipomínal svou existenci, ale pozvání na dobré jídlo přišlo vždycky, pokud měla druhá osoba zájem ho vidět. Vždycky si našel čas a odsunul nepotřebné věci stranou. To bylo to nejmenší, co by mohl pro své ovečky udělat. Co přišlo za odměnu pro něj samotného, je druhá věc. Je mu skoro líto, když musí opustit místo jejich relaxu, ale je toho ještě dost na programu, aby se mohli zdržovat na jednom místě. Ostatně večer je čekají lázně a na ty se obzvlášť těší.

"Je toho na jeden den skoro až příliš, že?" Zeptá se ho, když po nakupování, které financoval, objevování dalších míst a jídle, které si Takeshi nemohl odpustit, stanou před lázněmi. Kolem nich je dokonalá krajina a lázně sem v podstatě skvěle zapadají. Přijde mu, že ani trochu nenarušují atmosféru místa. Je to kouzelné.

"Je čas na pořádný odpočinek." Nadechne se čerstvého vzduchu a vykročí od auta ke vchodu, před kterým ho už čeká jeho známý. Je to poměrně mladý muž, když se uváží, co vlastní. Rozhodně je blíž věku Aoiho, než Takeshimu. Z tváře mu září hravé oči a hned se s nimi energicky přivítá, s Takeshim mnohem déle. Představí se jim jako Naoto a vede je do nitra lázní. Jako první jim předá klíče od pokojů, kde mají strávit noc a dovede je až ke dveřím.

"Nechám vám připravit večeři na vyhlídku." Oznámí jim s veselým podtónem a je vidět, že starost o živnost mu dělá upřímnou radost.

"Je škoda, že se zdržíte jen chvíli. Tak dlouho jsme se neviděli a já zrovna dneska musím odvézt faktury do města. Už mi hoří termíny a není možnost jak to odložit." Je vidět, jak moc ho to mrzí. Takeshi se mírně pousměje a položí mu ruku na rameno.

"Není přece všem dnům konec, rád se sem zase brzy podívám. Jen mi alespoň prozraď, jak se ti daří?" Zeptá se mladíka a ten se snad rozzáří ještě víc.

"Skvěle, jezdí sem dost lidí, abychom nestrádali a zároveň to není tak, abych tady vypustil duši. Myslím, že je to ideální rovnováha. Něco podobného jsem si vždycky přál." Podívá se Takeshimu rovnou do očí a ten kývne hlavou.

"To jsem rád." Ujistí Naota bez váhání a už se chce rozloučit, aby ho příliš nezdržovali.

"Jo a abych nezapomněl. Shuji úspěšně dodělal vysokou školu. Jsem na něj hrdý, ale přijede až pozítří. Rád by ti osobně poděkoval, že jsi mu dal příležitost." Usměje se Naoto.

"Poděkoval mi už opravdu hodně. Jsem rád, že si mohl splnit sen a ani odloučení vás nerozdělilo. Tak už utíkej a neměj s námi starost. My si tady s dovolením uděláme pohodlí." Zavtipkuje Takeshi a popožene Aoiho za bedra, aby si oba prohlédli svůj pokoj.

"Za chvilku se sejdeme tady." Prohodí, ukáže mu místo na plánku, než zmizí za dveřmi. Sám se v pokoji moc neohřeje a míří rovnou do nádrže, kde se mají s Aoim sejít. Je venku, trčí jakby do prostoru a skoro se noří do okolního lesa. Z teplé vody stoupá pára, jak už začíná být o něco chladněji. Ponoří se se spokojeným výdechem do vody, v jedné ruce doutník a vedle sebe odloženou sklenku. Je tu na stolku samozřejmě nachystané občerstvení a nějaké lahve. Je jen na Aoim, co si dopřeje. Takeshi sám klidně rozjímá a nechává se unášet vzpomínkami, které prožil společně s Naotem. Staral se o něj pár let, než ho donutil splnit si svůj sen a zároveň dostat jeho lásku z tokyských ulic ze závislosti a dopřát mu lepší budoucnost. Jim oběma. A že to oba Takeshimu vrátili stonásobně. Některé vztahy byly složitější, než se na první pohled mohlo zdát.

"Tak co na to říkáš?" Zeptá se, když za sebou uslyší kroky.

"Místo, kde relax dostává úplně jiný rozměr. Myšlenky vyplují na povrch, ale nepříjemně tě netíží, spíš se urovnávají a dopřávají klid." Popíše mu pocit, který má uvnitř sebe.

"Je lehké tomu propadnout, hm?" Ohlédne se krátce přes rameno. Není úplně jasné, jestli mluví o tomto místu nebo přímo o něm.

"Přidáš se?"

Aoi

Má tendence tahat z kufru jejich věci nebo alespoň ty svoje, ale řidič mu v tom zabrání a tak si vezme jenom příruční tašku. Na tohle si bude muset zvyknout. Je hezké, že nemusí nic nosit, ale zároveň to pak dělá někdo jiný a… je to určité snobství, které je mu zatím cizí. Po Takeshiho boku dojde až ke vstupu do budovy, kde už je čeká majitel osobně. Docela mladý a dost pohledný. A po tom všem, co už Aoi ví, po tom, jak se s Takeshim vítají a očividně dost znají, mu nutně musí začít procházet hlavou, jestli to byl jeho milenec nebo ne. Jestli tohle tady je za Takeshiho peníze nebo ne. Možná byl úplně mimo, tenhle muž se s ním setkal někde úplně jinde a nikdy spolu nic neměli, ale stejně už to bude mít napořád v hlavě. Najednou si připadá trochu zvláštně, protože kdyby to tak bylo, pak by si ten muž naproti němu mohl myslet, že Aoi je teď na jeho místě. Další z těch, co si výměnou za postel splní sen… No kruci! Ještě že mu na nose sedí sluneční brýle. Připadá si alespoň trochu anonymně a možná se ani tak nečervená, když se na něj Naoto podívá. Podá si s ním ruku a stejně jako ve výtahu na věž je nechá, aby si spolu popovídali. Je mu líto, že jejich hostitel nestráví ani kousek večera s nimi, býval by se toho rád dozvěděl víc, ale možná je to jenom výmluva, protože si myslí, že oni dva potřebují soukromí v lázni. Kruci podruhé! Když je Naoto vede k pokojům, kdo ví proč si říká, jestli v tak malém zařízení náhodou nebudou nocovat společně, ale nakonec to tak není a on dostane svoje vlastní klíče. Je za to vlastně rád. Když je jedním uchem poslouchá, jak se baví o tom, že Naoto už Takeshimu hodně poděkoval a když pak Takeshi bere Aoiho za bedra, nutně se mu v mysli zas a znovu potvrzuje, co se mu v ní honilo tam venku. Jeho pokojíček je kouzelný. Ve venkovském stylu, hodně japonský a jemu bude vážně líto, že tady bude spát jenom jedinou noc. Navíc budou hodně brzy vstávat. Než si všechno připraví a sebe vydrhne, aby vůbec mohl vkročit do lázně, trvá mu to už docela dlouho a Takeshi si dávno hoví na místě. Aoimu vůbec nedošlo, jak rychle čas plyne. Samozřejmě, že je nahý, protože v oblečení se do lázně nevstupuje, ale ještě má kolem pasu bílý ručník. Nikdo jiný tady není a výhled mu už teď bere dech. Onsen obecně má hrozně rád, však jde taky o vodu. O tom ale Takeshi zatím nic moc neví. Takeshi ho znovu překvapí jistou diskrétností, když sedí zády k němu a zůstává tak po celý čas, co k němu promlouvá. Znamená to, že ho nechce sjíždět hladovým pohledem a Aoi se nemusí cítit ani trochu nepatřičně, až bude do lázně vstupovat. Bylo to milé gesto, protože pocit lovené zvěře je vážně hodně divný. Přikývne na jeho otázku, že se přidá a stejně si počká, až se Takeshi podívá zase dopředu, než ručník odloží a sestoupí zvolna do lázně. Propluje jí až na opačný konec a opře se bradou o dlaně tak, aby se mohl pohodlně dívat ven, takže je k Takeshimu zády. Nenavštěvuje onsen zase tak často kvůli tetování na paži. V Tokyu ještě pořád platily zákazy, že s tetováním se do lázní nesmí. Ne všude, ale hodně. Tohle přesně jeho tělo po celém náročném dni potřebovalo. 

"Úplně cítím, jak se slastně rozpouštím." Broukne ze svého místa s očima upřenýma do klidu. 

"Mám podobná místa rád. Taky hodně přemýšlím a rád se nechávám přesvědčit, že je všechno hrozně složité… někdy mi chybí optimismus." Rozhodne se zase chvíli mluvit. 

"Kromě toho mám rád místa, kde je ticho a klid. Třeba svojí vanu." Konečně se po něm ohlédne a kouzelně se usměje. Pak si všimne cigaret na stolku u občerstvení a rovnou se přesune k nim. Bylo to asi trochu barbarské, ale když se tam chudinky tak válejí?