Aoi x Takeshi - Jakou atmosféru místu dáš... - část 3.

(onsen)

Takeshi

Za tu dobu, kdy si hoví ve vodě, se mu prohání hlavou spousta myšlenek, některé patří výhradně Aoimu a snaze z něj vydolovat pocity a chování, které by si přál vidět. Vůbec totiž nepochybuje, že tam někde bude. Sešněrování společností…Tak mu to přijde, ale možná se mýlí. Aoi má spoustu zásad, které očividně neporuší a přesto se pokusí některé jeho hranice posunout. Kdyby jen o milimetr, bude to úspěch. Stejně tak vzpomíná na dny strávené tady a taky ty, kdy je trávil se svými svěřenci v Tokyu. Nebyly to špatné časy, i když vzhledem k okolnostem poněkud ponuré. Naštěstí z toho dokázali vybalancovat všichni, teď ho může hřát myšlenka, že to všechno dopadlo dobře. Mládenci mají svůj vlastní sen, který žijí a Takeshi sám si vlastně splnil část taky. Některé věci se prost dokonale doplňují. Přesto všechno musí trochu polemizovat nad svým životem. Tváře těch, kteří se zapsali do jeho života, zůstávají v myšlenkách a stejně není nikdo, kdo by výrazně vyčníval. Staral se o všechny, bylo to občas vyčerpávající, ale nikdy by to nevyměnil. Vlastně trochu vyměnil svůj život za ten jejich. Dobrý obchod. Koutky mu vyběhnou zlehka nahoru, ale to už je tu u něj jeho dnešní společnost. Sluší mu to jen v tom ručníku a nejde nefantazírovat nad tím, co všechno se skrývá pod ním. Tohle mu šlo vždycky snadno a ano, bude rád, když si to náležitě prohlédne. Stočí k němu oči znovu, až se Aoiho tělo ponoří do vody a on se mu předvede v celé kráse při cestě k opačnému konci. Vlnící se hladina zkresluje jeho obraz a nechává další prostor pro fantazii a přesto vidí opravdu hodně. Dokonce se přistihne, že jeho první slova skoro přeslechl. Jak se mu to jen mohlo stát? Na pár vteřin vypadá vykolejeně, ale Aoi se na něj nedívá, takže si zase srovná své myšlenky a už se tváří dost uvolněně. Obočí mu jde nahoru, když mu Aoi sdělí, že vidí věci složitě. Ano, toho už si taky stačil všimnout. Možná mu to nepatřičně zvedne koutky nahoru. Složitá hlava, složitá povaha. Neměl by to být právě Takeshi, kdo se tím hravě prokouše?

"Optimismus je skvělá vlastnost, i když všeho moc vždycky škodí." Nechá svá slova vypnout, než po pár vteřinách pokračuje. 

"Přílišný pesimismus taky není to nejlepší. Pak po něm přehlížíme maličkosti, které dělají život lepším." Vysloví to, co mu jako první prolétlo hlavou. Zatím se nepohne z místa, dává mu potřebný prostor, aby si mohl užít atmosféru místa. 

"Tak tvoji vanu…" Zopakuje po něm a upřímně se usměje. Začíná tušit, že možná voda bude dost velkým tahákem. Přece vidí, jak se tváří a ne, nemyslí, když míří k cigaretám. Ovšem tuto závislost absolutně chápe, on měl v plánu se tam dostat taky. Neváhá tedy a posune taky tím směrem. První sáhne po zapalovači, před tím odloží svou prázdnou sklenku a připálí Aoimu, než se chopí jedné lahve, podle prvního pohledu je to kvalitní gin a nalije jim oběma. Jednu z nich podá Aoimu a sám si vychutná další potáhnutí z doutníku. Ten má na dlouho, jinak už by v sobě měl minimálně pět cigaret, příšerný zlozvyk, ale vzdát se ho nechce. Opře se kousek od něj a dlouze hledí do jeho tváře.

"Musím se přiznat, že by mi dělalo radost, dostat do tvého života mnohem víc optimismu. Takové ty okamžiky, které zastíní všechno, co vidíš černě." Nakloní hlavu mírně k rameni a zase je chvíli ticho.

"Jen si pořád nejsem úplně jistý hranicí, za kterou bys mě mohl pustit. Co už bude příliš a co málo. Mám menší obsesi na věci, které nevidí jen tak někdo. Nejniternější touhy a přání, které vypovídají o člověku úplně nejvíc. Nejsou to naučené vzorce chování, ale něco po čem se srdce rozběhne stonásobně rychleji." Pozvedne sklenku k přípitku právě na tyto věci, které on sám vyhledává. Jedna z nich se děje zrovna teď, když Aoiho pozoruje i přes vodní hladinu ten pocit má.

"V mém životě dávám opravdu hodně a rád, ale beru málo. O dost méně, než by si vzal kdokoliv jiný. Hledám výjimečné osobnosti, toužící po výjimečných věcech. U tebe mám spíš pocit, že jsi trochu stanul na místě a stejně od tebe nedokážu odtrhnout pozornost." Uvažuje nahlas.

"Zvláštní, přes to je to podivně vzrušující. Možná díky slabosti pro věci, které neznám." Odmlčí se ještě na chvíli, než doloží doutník a natáhne pomalu dlaň k jeho tváři. První se zastaví jen několik milimetrů od ní a zkopíruje její linie. Pokud Aoi neucukne, dotkne se jeho tváře a zlehka pohladí bříšky prstů kůži pod jeho spodním rtem.

"Hm, chtěl jsem vidět krásné věci na světě. Kdybych tušil, jak moc mě okouzlíš, mohl jsem klidně zůstat doma." Myslí to vážně, i když se na tu cestu opravdu těší.

"Jeden pohled do tvých očí, dokáže zastínit opravdu hodně. A to si troufám říct, že už jsem toho za svůj život viděl dost, nebyl zrovna krátký." Odmlčí se na moment a přemýšlí, jestli pokračovat dál. Nakonec se rozhodne, nevlastně není důvod, aby si to nechával pro sebe.

"Potkal jsem za svůj život opravdu hodně zajímavých osob. A ano, náš vztah se většinou vyvinul v něco, co by velká většina společnosti odsoudila. Přesto jsem nikdy neměl pocit, že bych je toužil mít jen pro sebe. Byl jsem jen zastávkou na jejich cestě životem. Možná jsem tak trochu odstartoval ten správný směr a ne, nevadilo mi to, byl jsem za ty chvíle rád a nečekal jsem nic navíc. Dávali mi jedinečné okamžiky, které se nikdy nezopakují. Každý ve mně zanechal svůj kousíček a já se je snažím střežit, abych o ně nepřišel. S tebou mám pocit, že mi jen to nestačí." Podívá se na moment bokem do korun stromů, než zase vrátí pohled k Aoimu.

"Aoi-chan. Tahle dovolená bude výjimečná, i když zůstaneš jen průvodce. Jen…Nechceš jí udělat ještě výjimečnější?" Pravý koutek se mu pozvedne.

"Přestěhuj se ke mně, do mého pokoje, do mé kajuty a já ti klidně slíbím, že mé doteky zůstanou jen u podobných, jako byl tento. Nestane se víc, dokud si sám neřekneš." Je si jistý, že svůj slib dodrží, pro něj bude hlavní odměnou vidět Aoiho spát, pohybovat se po pokoji, ráno se probouzet vedle něj. Je to něco, co nikdy od nikoho nechtěl, netoužil po tom, teď o to vlastně prosí.

Aoi

Samozřejmě… jednodušeji řečeno všeho moc škodí, to Aoi ví. Jenom je mnohdy dost těžké s tím nějak pracovat a aplikovat to na vlastní život. Už dost automaticky se sklání k Takeshimu, aby si nechal připálit cigaretu a jsou teď ve vířivce skoro rameno na rameni. Najednou mu to nepřipadá nijak divné. Prostě dva chlapi, kteří si přišli pokecat. Natáhne ruku po nabízené sklence a převezme si ji. Teď už jim nechybí opravdu vůbec nic. Snad kromě pocitu, že zítra ráno nemusejí vstávat, to by mělo být na dovolených prostě trestné. Zřetelně na sobě ucítí jeho pohled. Nejdřív se na něj podívá jenom po očku, ale pak k němu obrátí celou svou tvář a zaposlouchá se do jeho slov. Takeshi mu vlastně po dnešním dni neříká nic nového, i když tuhle jeho posedlost pořád upřímně nechápe. 

"A nemělo by ti to být jedno? Když ji překročíš a přeženeš to, prostě se rozdělíme a ty si najdeš zase jiný objekt, proč by ti to tentokrát mělo vadit?" Pokrčí jemně rameny a skleničky tiše cinknou o sebe. Uhne pohledem někam před sebe, když mu Takeshi řekne, že stojí na místě. To se nelíbí poslouchat žádnému mladému klukovi. Měl by si to přebrat jako že je nudný? Nebo prostě nějak… zapšklý? Žil přece zajímavý život plný cest a jiných lidí. Pokožka ho zabrní, když se Takeshiho ruka objeví tak blízko a nakonec se ho doopravdy dotkne. Jemně sebou trhne, ale jinak mu neucukne. Jen trochu rozechvěle vydechne, spíš jistou ostražitostí a napětím. Ústa mu nepokrytě klesnou od sebe, když mu Takeshi složí kompliment, že je krásnější, než všechny divy světa, protože tak to vyznělo. Ne, že by mu před chvílí neřekl to s tou stagnací, to si tedy Aoi bude pamatovat hodně dlouho a teď balancuje na hraně dotčenosti a jisté rozněžnělosti. Byl to hrozně divný pocit. Znovu se na něj dlouze zadívá a v podstatě ho tím uvězňuje v tom svém hlubokém pohledu, o kterém Takeshi mluvil, zatímco se snaží dohlédnout dál a zjistit, jestli jsou to jenom sladké řečičky boháče, který ho chce vmanipulovat tam, kam je zvyklý nebo to myslí opravdu upřímně. Připadá mu, že to druhé, ale čert ví, kde leží pravda? Takeshi mu nepřipadá jako manipulativní hajzl, který by si neuměl poradit i bez podobných divadel. On by si ho rád nechal? Ví vůbec, co tady povídá? A pak mu prostě na rovinu položí jednu velmi konkrétní otázku, která takto na rovinu Aoimu trochu vyrazí dech. Zase se podívá před sebe a je vidět jistá šokovanost ve výrazu jeho tváře, ale kdyby chtěl, už mu ten gin mohl chrstnout do obličeje a uraženě odejít. Ještě pořád byli dost blízko japonským břehům, aby mu mohl říct, že už ho nechce nikdy vidět, ale nic ho nenutí, aby takhle jednal. Znovu tak trochu zalapá po dechu, když ho Takeshi požádá, aby bydleli společně. Od teď napořád. Dokud si neřekne sám… to znamená, že někdy v blízké budoucnosti by se to samozřejmě očekávalo. Musí do sebe obrátit tu svou skleničku s ginem a hlava mu teď jede doslova na plné otáčky. Možná nejde pára jenom z téhle lázně, ale i z jeho uší. 

"No já..." Vážně se v tom plácá. Dobře si uvědomuje, co všechno mu brání, ať už to byl pohled společnosti, to, že byl Takeshi mužem a ne zrovna Aoiho vrstevníkem, stejně jako fakt, že kruci žárlil na toho barmana… Když bude chtít, všechno zůstane jenom tady na lodi nebo ne? Nikde není napsáno, že se to dozví polovina Japonska. A pokud začne přemýšlet takhle, pak se musí zamyslet nad tím, jestli mu Takeshi vůbec připadá přitažlivý. Aoi by mohl mít ledaskoho a… Mimoděk se na něj podívá a celého si ho prohlédne, i když se to může jevit nepatřičně. Zčervená, jakmile mu to dojde a uhne pohledem zase před sebe.

Takeshi

Proč by mu to mělo tentokrát vadit? To je vlastně skvělá otázka. Nebyl z těch, kteří by nad tím mávli rukou, ale bral by to jako další krok na cestě osoby vedle něj. Jen jedna zastávka, někdy trochu delší a pak pokračování v cestě. Ano, bývalo to tak, ale tentokrát je to jiné. Sám si není úplně jistý, jestli na to zná přesnou odpověď, ale…Často dostával tu nejlepší, když vyslovil myšlenku nahlas. 

"Není mi to jedno." Řekne jako první, než se sám podívá kamsi do koruny stromů.

"Dost často mluvím narovinu a není důvod, proč bych to neměl dělat právě teď." Pokračuje klidně dál a jako první si dopřeje potáhnutí s doutníku.

"Když jsem projížděl profily průvodců a narazil na tebe, věděl jsem, že nikoho jiného nechci. Reference jsou jedna věc, ale první pocit, je něco na co já dám vždycky. Všechno se mi potvrdilo, když jsem tě poprvé spatřil na živo. Něco z tebe vyzařuje a nutí mě, chtít tě po svém boku, trávit s tebou, co nejvíce času." Rozpovídá se a u toho po chvilkách stíhá popíjet.

"S každou tvou odpovědí ten pocit roste, s každým tvým gestem jsem si jistější, že ti něco podobného chci nabídnout. Mám nutkání troch měnit tvůj pohled na svět, možná ti malinko otevřít oči a zároveň vím, že by nebylo snadné tě poslat dál." Nepatrně pozvedne pravý koutek a podívá se na Aoiho vedle sebe.

"Zároveň mi dáváš trochu jiný obraz věcí, které jsem viděl spoustu let úplně stejně. Je to příjemné doplnění něčeho, co mi vždycky chybělo. Jistý odstup. Mohl bych se od tebe hodně naučit." Na jeho hlase je znát, že to myslí opravdu vážně.

"Jsi krásný, o to se přít nebudeme doufám, rozhodně mě lákáš, abych se tě dotýkal mnohem víc a přesto se držím stranou, abych tě neodehnal příliš brzy." Nemá problém dostat ze sebe úplně všechno a záleží na Aoim, jak se později rozhodne.

"Je to jako pozorovat měsíc v úplňku, na každého působí úplně jinak, někdo dělá věci, které by si nikdy předtím ani nepomyslel. Jiný řekne, že to nádhera a jde dál. Některé to vůbec neosloví a jen pár to donutí setrvat na místě a vědět, že nikam jinam už jít nechce. Jsem ten poslední případ." Odmlčí se na chvíli, než odloží doutník do popelníku, stejně jako sklenku. Aoiho zčervenání je roztomilé a doufá, že si toho bude moci užít, co nejvíce. Sáhne po jeho bradě, aby jeho tvář mohl natočit opatrně k sobě.

"Pokud je pro tebe myšlenka nás dvou společně v jedné místnosti nepřípustná, pochopím to. Ostatně není mi dvacet a kdyby bylo asi mám cestu mnohem jednoduší, tedy mít za sebou to, co mám. Nejspíš bych se ale už dávno neudržel, zamknul tě ve své kajutě hned první večer a ukázal ti, jak některé věci můžou vypadat. Teď už ale netrpělivý nejsem, i když moje tělo říká něco jiného." V očích se mu pobaveně blýskne. S některými ohledy nikdy problém neměl ani s přibývajícím věkem. Pohladí ho palcem přes spodní ret.

"Pokud jsi to nezavrhl rovnou, popřemýšlej o tom." Trochu se přiblíží a zopakuje svůj pohyb na plném rtu.

"Nepotřebuju odpověď hned, počkám si na ni. Jsou dvě možnosti, jak dnešní večer skončí. Užijeme si koupel, trochu nebo víc vypijeme a pak půjdeš k sobě do pokoje. Pak záleží jen na tobě, jestli si vezmeš věci a přijdeš za mnou nebo tam zůstaneš. Samozřejmě, že zvládnu i odmítnutí rovnou, ale pro většinu by to bylo příjemnější." Snaží se mu to celé ulehčit a ano, bojí se, že díky tomu jeho šance klesly, pokud nějaké vůbec byly. Ale přece viděl občasně záchvěvy, které by měl po těch letech dost dobře odhadnout.

"Jen něco vyzkouším, možná ti to pomůže v rozhodování." Pousměje se provokativněji, než se nakloní k němu a ukradne si jeden jediný polibek. Je znát jeho rozvaha a zkušenosti. Nevrhá se na něj, jen zkoumá jeho rty a ochutnává je. Rozhodně si umí věci vychutnat a ani teď nemá potřebu spěchat. Když se odtáhne, vezme do ruky lahev a doplní množství alkoholu. Vezme mezi prsty zpátky svůj doutník a pohodlně se opře, hledíc před sebe.

"Už se mi dlouho nestalo, abych podobným způsobem položil hlavu na špalek." Zavtipkuje.

"Vlastně je to asi poprvé, ale rád zkouším nové věci. Zvláštní pocit." Přizná se mu a s mírně přivřenými víčky si potáhne a pak se podívá na vodní hladinu.

"Nikdy mě napadlo, že je to vlastně jako život." Nakloní hlavu na stranu.

"Máš pocit, že jasně vidíš cestu a dokud se nepodíváš pořádně, nezjistíš, že zkresluje realitu. Jak moc, to v podstatě záleží, jaký úhel pohledu zaujmeš, kolik zrovna vdanou chvíli zafouká vítr a jak moc svítí hvězdy nebo Slunce. Spousta proměnných a máme na to jen jeden život. Vlastně ne jeden, ale stejně…I když věříš, pamatuješ si snad něco z těch předchozích? Jaká je pravděpodobnost, že neděláme pořád dokola ty samé chyby?" Zarazí se na moment a pak konečně zase pohlédne na Aoiho.

"Hm, až tě začnu nudit svým malým rozjímáním, radši mě zastav. Nemohl bych pak se sebou žít." Zatváří se pobaveně.

Aoi

Vydá ze sebe něco jako překvapené ahá, když mu Takeshi řekne, že si ho přeje od první chvíle. Ano, už mu to jednou říkal, ale ne v tom smyslu, že ho k němu tolik táhlo jeho srdce. Nebo tak si to Aoi alespoň vykládal. Čím víc mu Takeshi skládá komplimentů, tím víc se mu chce rýpnout si, že ho před chvílí označil za nudného, ale rozhodne se nebýt zlý. Takeshi na něj přece taky není zlý. Místo toho skloní hlavu ke skleničce, kterou protáčí ve svých prstech. 

"Ty ode mě?" Vypadne z něj zaskočeně, když se Takeshimu znovu podívá do tváře. Proboha co by se chtěl muž jeho úspěchů učit zrovna od Aoiho? Nakonec se dozví, jak je krásný a že je vlastně to nejspeciálnější, co kdy Takeshi poznal a nutno dodat, že mu to hodně zalichotí. Jeden aby se v něm za chvíli nevyznal, i přes jeho otevřenost. Raději dopije svou sklenku a znovu sáhne po zapalovači a cigaretách. S ním je prostě potřebuje ještě víc, než kdy před tím. Už má cigaretu mezi rty a poprvé si potahuje, když si ho Takeshi za bradu pootočí směrem k sobě a on se mu musí zadívat do očí. Skoro cigaretu propustí ze zajetí svých rtů, ale jenom skoro. Zblízka si prohlíží čerň jeho očí i vrásky okolo nich a snad by se i začervenal jeho poznámkám o tom, co by s ním býval prováděl, kdyby byl mladší. Mimoděk kmitne očima někam dolů k vodní hladině, když Takeshi zmíní, že jeho tělo zase tolik trpělivé není, ale teď už zčervená doopravdy a honem oči zase zvedne. V ten okamžik ztratí nervy jako první a podívá se zase honem před sebe. Má z něj nějak vyschlo v krku. Doopravdy je silně na rozpacích. Takeshi má pravdu, nezavrhl to rovnou a je na čase o tom doopravdy vážně přemýšlet, jenom si při tom pořád připadá divně. Jako zlatokopka. Jako by jenom čekal, co z toho někde na konci kápne a tak by přece vůbec žádné vztahy začínat neměly, no ne? 

"Jsi ženatý?" Zeptá se ho z ničeho nic. Tohle jsou věci, které si o něm nezjišťoval. Nešťoural se v soukromí svého zaměstnavatele. Teď by ale rád věděl, jestli na něj doma někdo nečeká, jestli tam nejsou nějaké děti, podobně staré, jako je on. Co kdyby do toho náhodou spadl mnohem víc, než si teď dovede představit? Přece se zná. Buď všechno nebo nic. A doopravdy o tom takhle uvažuje? Tak proč váhá s odpovědí? V žaludku mu to zvláštně zarezonuje, když Takeshi mluví o tom, jak si půjde vzít věci do svého pokoje, aby se k němu přestěhoval. Ještě v ten okamžik, kdy mu Takeshi říká, že něco vyzkouší, mu vůbec nedojde, co by to mělo být. To až ve chvíli, kdy se jejich rty spojí a je to to nejzvláštnější, co kdy Aoi zažil. Líbá ho postarší chlap! Žádná sexy krasavice, v jistém případě ani sexy krasavec jenom sexy…. postarší chlap. Sexy… právě se zbláznil. Jenže ono to prostě funguje. Nechápe proč, samotného by ho to nikdy nenapadlo, ale ten polibek je prostě návykový. Cítí se zmatený sám ze sebe, jak kdyby neměl být v pořádku, jenže co když má Takeshi a jeho překračování hranic něco do sebe? Žije přece jenom jednou, mladší už nikdy nebude, tak na co chce čekat a co si chce odmítat? Chvíli to trvá, než je po všem a když už se Takesho dívá před sebe, on ještě pořád hledí na jeho profil. Musí se tiše zasmát.

"Neříkej, že si to užíváš." Mluví o tom dávání hlavy na špalek. Jenže Takeshi tak doopravdy vypadá. Jak kdyby strach z odmítnutí ani neměl. Musí si přiznat, že se v toku jeho dalších myšlenek trochu ztrácí. Byl ještě hodně mladý na podobné polemizování o životě a o těch minulých taky nikdy moc nepřemýšlel. Proč taky, když máte do hrobu snad ještě daleko? Žádný mladý nebilancoval, protože by musel žít v neustálé připomínce, že umřít může i zítra a to se nedalo. Nakonec si doopravdy jenom popovídají a to tak dlouho, dokud Aoi nezačne zívat jako první. Mohl by to házet na stařeckou nespavost, ale už zase by byl zlý. Bylo na čase se rozhodnout.

Takeshi

Polibek, který si dovolil ukradnout je něco, co jej spolehlivě utvrdí v přesvědčení, že Aoiho nechce jen tak pouštět. Rty, které ochutnává, jsou měkké, plné velmi sladké. Vždycky byl spíš na pohledy, které si dokázal dost dobře užít, ale tohle dokonale překonává jeho představy. Nelhal, kdyby byl o něco méně trpělivější, neskončilo by jen u polibku, tím si je jistý. Naštěstí dokáže ovládnout a nezkazí tuto chvíli. Vyčítal by si to opravdu dlouho. Podařilo se mu ho přivést do rozpaků, na ten výraz ještě dlouho nezapomene. Samozřejmě to zkusí znovu, jakmile k tomu dostane příležitost. Ale ne teď. Nechá Aoiho vydechnout a hezky o tom popřemýšlet. Už pochopil, že to potřebuje. I když někdy ho musí včas zarazit, aby si nezačal přemýšlet špatnou cestou. Teď mu zbývá jen zkoušet odhadovat, jak se rozhodne a ne, není mu jedno. Doufá, že ho nakonec přivítá ve svém pokoji. Nepouštěl se do odpovědi na Aoiho otázku hned, nechal si chvíli prostoru. Bylo pro něj obtížné o tom mluvit, trochu temnější stránka uvnitř něj, která tuhle skutečnost nerada pouští na světlo. Rozhodne se mu ale nelhat a ani se nepokusí mlžit.

"Ne, nikdy jsem nebyl ženatý." Prohodí jako první, než si dopřeje dlouhý doušek ze své sklenky a hned si ji zase dolije. Je vidět, že se mu o tom nemluví snadno.

"Ale mám syna." Prozradí mu o trochu více s pohledem upřeným před sebe.

"Vídám ho jen z povzdálí a ještě nikdy mě neviděl. Neví, že je můj." Pravý koutek mu povyskočí nahoru, ale veselé to rozhodně není.

"Má skvělý život. Pravidelně mu posílám peníze na školu a vše co potřebuje. Má skvělého otce, který je na něj hrdý." Víc o tom mluvit nechce a vrátí se ke svému bilancování a neurčité filozofii nad životem. Po chvíli už je jeho rozpoložení zapomenuto úplně. Je skoro k půlnoci, když začne Aoi zívat.

"Byl to dlouhý den, je čas jít spát. Ráno máme před sebou hromadu objevování." Usměje se na Aoiho. Ano, zítra toho mají hodně a pak si zas nějakou dobu odpočinou na lodi. Je první, kdo se dostane z lázně, omotá si ručník kolem boků a dá Aoimu soukromí, aby mohl udělat to samé. Nepochybuje, že bude mít na pokoji další lahev, přesto si tuto nedopitou vezme a ještě pár minut je dělí od toho, aby mohli společně stanout přede dveřmi do pokojů.

"Počkej." Ozve se Takeshiho chraplavý hlas, když Aoiho bere za zápěstí a zlehka ho donutí, aby se k němu otočil čelem.

"Chtěl bych ti poděkovat. Znám tě jen chvíli a přesto…Rád s tebou trávím čas. Kdybych se měl teď vrátit domů, řeknu si, že všechny peníze za to opravdu stály. Arigato Aoi-chan." Mírně se mu ukloní, pustí jeho ruku, ale neopustí si krátké pohlazení po bledé tváři.

"Popřeju ti dobrou noc, jen pro jistotu." Nakloní hlavu mírně na stranu.

"Pořád ale doufám, že ti ji budu moc popřát těsně před tím, než zavřeš oči." Ujistí ho, že jeho myšlenky se vůbec nezměnily, právě naopak, jsou ještě silnější.

"Zkusil bych tě lákat na skvělý alkohol, ale nepochybuju, že ho máš ve svém pokoji dostatek, škoda." Pokrčí rameny, než se otočí ke dveřím a proklouzne za ně. Zmapuje očima celý pokoj, než se odebere ke křeslu, do kterého se posadí a automaticky vytáhne cigaretu. Místnosti osvětluje jen tlumená lampa, víc nepotřebuje. Je tu ticho a klid. Mohl by si křeslo otočit čelem k oknu a nechat se unášet krásou přírody, ale neudělá to. Chvíli si krátí tím, že odhaduje pravděpodobnost toho, jestli se dveře otevřou. Jakmile je to příliš dlouho, krátce si povzdechne, zvedne se a na chvíli se ztratí koupelně. Zapře se dlaněmi o umyvadlo a podívá se na svůj odraz v zrcadle. Je to jen okamžik, než nad sebou zavrtí hlavou a protočí očima. Možná je nakonec ten nejlepší čas si přiznat, že i když dával šance věcem okolo, on sám svou vlastní už dávno promarnil. Možná je ten nejlepší čas na ještě jednu skleničku a pak jít spát….Sám a malou nadějí, že tato dovolená neskončí právě tady.