(Tchai-Pei)
Aoi
"Dobré ráno, jak ses vyspal? Připravený na Tchai-Pei?" Zeptá se ho s úsměvem, zatímco řidič už parkuje auto přímo před nimi a oni se oba usadí na zadní sedačku. Je tu dost místa, vážně pohodlný vůz. Samá kůže a luxus. Aoi se spokojeně rozhlédne.
"Nebojíš se, že ti ho někde ukradnou nebo zničí?" Prohodí, protože nebudou navštěvovat jenom samou civilizaci. On by si k téhle příležitosti sehnal nějakou rachotinu, co dokáže řidič opravit sám. Takže… trakař?
"Můžeme toho vidět opravdu hodně. Řekl bych, že trochu nestíháme." Vytáhne tužku a papírový blok, protože je mu s nimi pořád lépe, než s telefonem a zamyšleně poklepe do ručně psaného seznamu. Dneska už se to u mladých moc nevidí, ale Aoi si nemůže pomoct.
"Rád bych ve městě viděl chrám Longshan. O kousek dál jsou i trhy. Moderní věci jako věž Taipei sto jedna mě moc netáhnou, ale řekni ty sám. Koneckonců je to nejvyšší mrakodrap na světě. Nebo byl?" Pobídne ho a teď telefon vytáhne, aby se podíval, jak moc je tahle informace aktuální.
"Pak je tady Pamětní síň Chiang Kai-shek, krásná náměstí… chceš vidět i nějaká muzea? Podle mě v nich ztratíme hodně času." Docela brebentí.
"Prezidentská kancelářská budova taky stojí za to. Škoda, že nemáme víc času, v okolí je hodně vesniček. Někdy by to stálo za samostatný výlet do vnitrozemí. Mají tu Národní parky, stařičké město Tainan nebo Orchidejový ostrov. To musí být nádhera. A ty jezera… no nic…" Už by se zasníval. Krátce vyhlédne z okénka. Není to tak nepodobné japonskému venkovu.
"Je tu i pěkné moře, ale večer pojedeme přespat ke tvému příteli do lázní. Na lodi jsem to ohlásil. Ve městě jsou vyhlášené noční trhy, ale… společně s těmi lázněmi to nestihneme. Zítřejší loď odplouvá v deset hodin, budeme mít co dělat, abychom se vrátili, žádné vyspávání." Podívá se na hodinky, jako by to bylo za deset minut a pak se na něj konečně podívá a zeširoka usměje. Tak, uf, je spokojený. Všechno zvládl. A jako každý průvodce pořád někam spěchá a snaží se nahustit rozvrh k prasknutí.
Takeshi
Ten večer dost přemýšlel, jestli si ho zpříjemnit nebo ne. Nakonec to byl barman, kdo se přikradl k jeho dveřím a Takeshi ho klidně pustil dál. Chlapec tušil, co by mohla být cena za Takeshiho pozornost, ale nemohl se mýlit víc. Strávili v podstatě celou noc jen povídáním o životě. Přišlo i na směřování k mnohem lepší kariéře, stejně jako na nabídku nějakých míst, která měl v rukávu. Chtěl mu opravdu pomoct a navíc, mít někoho schopného ve svém týmu…To nikdy nebylo a škodu. Rozloučili se skoro až při svítání a jediný bližší kontakt, bylo letmé políbení na tvář, které mu mladík věnoval. Viděl v jeho očích, že by se nebránil, ale pro tentokrát…Měl tu trochu jiný cíl, který byl pořád ještě hodně daleko. Zastával názor, že by se měl prioritně věnovat jedinému směru, pokud obsahoval jisté množství překážek a Aoiho přístup jich měl nespočet. Ne od všech by mu chtěl pomoct, některé jsou opravdu kouzelné. Rozhodl se dát mu potřebnou volnost a trochu přikrotit své běžné chování, aby ho malinko ukonejšil. Možná taky pro Aoiho pocit, že mu na tom opravdu záleží, což byla pravda. Kdyby ne, je ochotný udělat hodně, ale asi ne tolik. Sám by nad tím potřeboval popřemýšlet mnohem déle, jen k tomu zatím nebyl příliš prostor. Den si užili do poslední minutky, stejně jako večer pod hvězdami, kdy došlo na další přání a sny. Tentokrát spíš o jeho vlastní, než o ty Aoiho. Na to, že už těch nesplněných příliš nebylo, vydrželo jim toto téma dostatečně dlouho. Takeshi ani netušil, kolik času Aoi trávil s přípravou jejich dne v Tchai-Pei. Sám už několik míst viděl a je opravdu zvědavý, které vybere Aoi. Vlastně mu tak troch podřídí jejich první návštěvu města."Dobré ráno, Aoi-chan." Ne, oslovení si odpustit nedokáže.
"S tebou? Připravený úplně na všechno. Ale mám jednu podmínku, musím to přežít." Dojde na jeho osobitý vtip, než mu otevře zadní dveře od auta a nechá ho nastoupit. Sám se pohodlně usadí a s poděkováním přijme od řidiče menší balíček.
"Je to jen auto. Pro své pohodlí dokážu udělá opravdu hodně a pokud bude cesta příjemnější jen díky vozu, proč si to nedopřát." Pokrčí zlehka rameny a podá Aoimu balíček převázaný stříbrnou mašli.
"Dovolil jsem si malý dárek, který se ti snad bude líbit. Já sám mám něco podobného a je to vlastně doplněk k mému deníku. Nerad bych, aby mě paměť jednou zklamala a já si jisté části svého života nepamatoval." Kývne hlavou k balíčku, uvnitř které jsou masivní hodinky černo stříbrné barvy.
"Propojíš si je, s čím jen potřebuješ. Dovolil jsem si malou připomínku." Sáhne po náramku hodinek, kde je vyražený rok jejich plavby. Začne mu pomalu nahlížet přes rameno, do jeho poznámek a obočí mu stoupá nahoru. Je toho opravdu hodně a Aoi nad tím musel trávit tolik času. Dokáže si ho při té práci živě představit, to nadšení v očích je nakažlivé.
"Rád bych ti řekl, že umím natáhnout den, ale není to možné." Pokrčí zlehka rameny.
"Můžu?" Sáhne po jeho bloku a rozvrhuje si místa, podle toho, kde jsou. Nakonec jejich spojením vytvoří ideální trasu. Ano, ví, kde se nacházejí a na podobné věci má talent. Vytáhne svůj vlastní telefon a nahází všechno do mapy.
"První zastávka věž, Ať máme nějaký výchozí bod. Je to monumentální stavba a mají tam výbornou kávu." Ujistí ho, že tuhle zastávku si chce dát.
"Pak ještě pár míst, rozhodně chrám a po cestě do lázní si uděláme menší zajížďku a pokocháme se Hongludi Nanshan Fude a dáme si něco do žaludku v Xindian Old. Myslím, že od jednoho dne to nacpeme." Usměje se na něj vřele.
"A pokud mě v noci příliš neutaháš, můžeme si ráno přivstat a stihnout i nějaké to muzeum po cestě zpátky." Pokrčí zlehka rameny a je mu jasné, že řidič se netváří vůbec nějak. Zná ho už roky, kdo by se mu divil, že to nemá žádnou odezvu.
"Může být?" Zeptá se Aoiho, než krátce položí dlaň na jeho rameno a po souhlasu zavelí řidiči k odjezdu. Mají dost času na to, aby si trochu popovídali.
"Tohle je první a poslední místo, které trochu znám, i když ta starší místa, jsou pro mě zatím jen informace z knih. Těším se, až si je všechny pořádně projdu. Třeba budu potřebovat zkušeného průvodce, až si sem zase udělám dovolenou." Stočí oči k němu od ubíhající krajiny kolem.
"Kdy máš volno?" Zní to skoro jako vtip, ale myslí to opravdu vážně. Sáhne do kapsy a vytáhne krabičku cigaret, automaticky nabízí Aoimu. V jeho autě se rozhodně kouří.
"Možná bych to viděl na skleničku na první zastávce, co ty na to? Možná nějakou dobrou svačinu?" Takovým tempem asi nestihnou všechno, ale kam by spěchali? Jsou přece na dovolené.
"Uvolni se trochu. Můžu ti klidně slíbit, že tě sem ještě vezmu. Záleží to jen na tobě." Chce, aby trochu vypnul. ale s Aoim to bude nejspíš těžké. Nechce ho brzdit a zároveň tuší, že by mohl za chvíli nasadit zběsilé tempo a nic si neužít.
Aoi
Aoi-chan, jistě. Prostě to v duchu přejde. Koneckonců je placený dost na to, aby podobné výstřednosti v pohodě rozchodil a když to Takeshimu udělá radost? Hned další kratičká věta to celé ještě dokoná a on zřetelně cítí, jak mu flekatí krk. "Ještě, že s námi nejede barman, co?" Prohodí s nesmělým úsměvem něco, co by mohlo vyznít jako žárlivost. Ani neví, proč to řekl, ale když ho chce Takeshi nechat plácat v rozpacích, rozhodně mu to oplatí tím, že si barmanova slintání všiml. Kdyby s nimi jel… no jak by se na ně měl dívat, to vážně neví. To by mu asi otrávilo den. Samozřejmě proto, že by nevěděl, kam s očima a bylo by to nezdvořilé, ne proto, že by mu snad vadilo, že spolu něco mají, že ano. A dokonale ve svých myšlenkách ignoruje fakt, že něco podobného teď s nimi možná zažívá třeba jejich řidič. Zatváří se překvapeně, když mu na klíně přistane dárek. Tohle doopravdy nečekal. Chvíli na to zaraženě hledí, než konečně zvedne oči k Takeshimu. Dostává od něj dost na to, aby si všechno koupil a on… Musí si vzpomenout na všechnu jejich konverzaci v první večer. Dělá mu to radost, dobře, to Aoi asi přežije. Každý rád dostává dárky, pokud z toho nekoukají zavazující službičky. Což v Japonsku koukají neustále, ale tohle je jiné. Opravdu upřímně se usměje a konečně na balíček položí dlaně, aby ho mohl začít otevírat. Podle Takeshiho slov to zní jako nějaká elektronika a v podstatě ano, protože za chvíli už drží v rukou drahé hodinky, které budou mít určitě i spoustu skrytých funkcí. Velmi elegantní a zároveň moderní a o materiálu nepochybuje už vůbec.
"Páni..." Vydechne tiše a pak se na něj s novým úsměvem podívá.
"Děkuju." Řekne jednoduše, ale hřejivé plamínky v jeho očích napovídají, jak moc vážně to myslí a že je nejspíš i trochu dojatý. Koneckonců poslední dárek, co dostal, byl v dětství na oslavy Nového Roku. Povšimne si data, které mu Takeshi ukáže a krátce se zasměje.
"Myslím, že i bez něj bych nezapomněl." Řekne mu. Cesta kolem světa je jen jednou za život a k tomu podobná pozornost.
"Jistě." Odpoví mu, když si Takeshi vezme jeho blok a chvíli v něm sám něco přepisuje. Aoi měl dojem, že to vymyslel, jak nejlépe dovede, ale sám je zvědavý, jak mu to Takeshi rozhází. Jak ho začíná poznávat, určitě hodně. Nakonec přece jenom věž. Tu by si Aoi klidně odpustil, ale na něm to není.
"Dobře." Řekne jenom, protože na ni jít nechtěl. Je mu jasné, že je to kvůli kávě a asi nebude nejlepší říkat Takeshimu, že jemu by stačila za chůze ta z automatu. +Jet přes půl světa za kafem?+ Nechápe. Naopak ho potěší zajížďka k dalšímu chrámu a restauraci, kde chce Takeshi jíst nezná. To se změní během chvíle, kdy vytáhne telefon a najde si ji. Málem mu vypadne z ruky, když Takeshi narazí na možný noční program a vrhne po něm trochu napomínající pohled.
"Jasně." Dodá a dá najevo svoje bezbřehé pochopení pro podobné vtípky. A jestli to vtípek nebyl… tím hůř!! Konečně vyrazí na cestu a Aoi u toho málem tiskne obličej na sklo okýnka. Kvůli klimatizaci je zavřené.
"Chceš sem jet znovu? Všude? To abys byl celý život na dovolené..." On by klidně byl. Následující otázka ho zaskočí, prudce se po něm ohlédne a nakloní hlavu k rameni.
"Počkej je to zaaaa…." Hledá v telefonu datum konce jejich plavby.
"Zatím jsem si žádnou novou práci nedomluvil. Nechal jsem si otevřené možnosti, protože mi přišlo dost nabídek. Nemůžu se rozhodnout." Přizná mu. Sáhne po cigaretě a vůbec se nad tím nerozmýšlí. Pokud kouří Takeshi, kouří rozhodně i on, kdekoliv a kdykoliv.
"Svačinu? Teď jsme snídali." Vypadne z něj, zatímco se k němu naklání blíž, aby si nechal připálit. To už za ty dva dny taky dělá automaticky. Není to proto, že by nechtěl jíst, ale proto, že svačina je zbytečné zdržení, no né? Jo, zase ho sem vezme. A výměnou za co všechno?
"Aby to nakonec nebyla moje dovolená víc než tvoje." Narazí na možnost, že by mu možná Takeshi neměl dovolovat všechno, co si sám vymyslí.
Takeshi
"Jsem rád, že se ti líbí." Okomentuje nakonec první Aoiho výraz, který se v jeho tváři objeví, když hodinky rozbalí.
"Mám rad takové maličkosti, které mi něco připomínají. Nejde o věci, jde právě o ty zážitky s nimi spojené. Možná je to trochu věkem." Je vidět, že mu jeho roky nepřekáží, právě naopak, těží z nich, co nejvíce jen dokáže. Usměje se, když mu řekne, že by nezapomněl.
"Vlastně mě těší, že to říkáš, ale mám pocit, že tě v životě čekají ještě velké věci. Budu radši, kdyžto mám pojištěné, abys nezapomněl." Teď je to trochu pobavená poznámka. Pozoruje Aoiho tvář zblízka, když se k němu nakloní a vypadá v ten okamžik hodně zaujatě. V podstatě přemáhá nutkání odložit zapalovač a dotknout se ho. Neudělá to, protože je tu pořád slib, který dal sám sobě. Nechá to na Aoim a bude muset být trpělivý jako nikdy v životě. Něco uvnitř něj mu ale napovídá, že to stojí za to. Intuice…? Kde by bez ní byl. Ne, tam kde dnes určitě ne. Po očku ho pozoruje, jak si všechno prohlíží. On sám vypadá skoro až příliš klidně. Je toho hodně k vidění, zajímá ho to, ale mnohem víc osoba vedle něj. Ještě pořád se příliš daleko do jeho nitra nedostal a chce to napravit, co nejdříve.
"No, když si to vezmeš kolem a kolem, u mě by to až tak dlouhá doba nebyla." Dojde i na černý humor, kterému se nikdy nebránil.
"Vlastně by to byl skvělý důchod." Zasměje se chraplavě a dlouze si potáhne z cigarety.
"Ovšem pokud by se ti delší dovolená po pracovní dovolené líbila, stačí jen říct." Pokrčí nenuceně rameny a dá mu tím určitou nabídku. On sám klidně může pracovat na cestách, vlastně to dělá i teď pokud má chvilku a řeší své pracovní věci tak, aby to Aoi neviděl. Tedy spíš kontroluje chod ve svých firmách, ale to už k podobnému životu patří. Sem tam prostě musí něco podepsat.
"Neřekl jsem, že se musíme přejíst, ale něco na ochutnání. Něco co jsi ještě nejedl, proč ne? I jídlo je kultura, stojí to za poznání." Dodá a típne dokouřenou cigaretu do popelníku. Pozvedne nepatrně obočí a podívá se na něj s nic neříkajícím úsměvem.
"Mám v plánu z toho udělat tvou dovolenou, Aoi-chan. Budeš se bránit?" Zeptá se tajemně, než se zase zatváří pobaveně.
"Myslel jsem, že už ti to došlo." Dodá ještě, než auto zastaví. Cesta se zdála kratší, než podle uplynulého času byla. Kousek od nich se tyčí věž daleko do mraků a Takeshi vzhlédne k jejímu vrcholu.
"Nikdy mě tolik neokouzlil interiér jako atmosféra celé stavby. Je to úžasné, že člověk dokázal vybudovat něco takového. Měsíce práce, aby to mohli ostatní obdivovat. Něčí splněný sen." Vezme Aoiho zlehka kolem pasu a pobídne dovnitř.
"Ukážu ti jedno okouzlující místo." Nejde poznat, co má v tuto chvíli na mysli. Vše zařídil samozřejmě předem a rozhodně nemá v plánu nakupovat. Tedy…
"Pokud si budeš chtít něco koupit, vyřešíme to později." Dá mu tu možnost, protože jsou tu přece jen kvůli Aoimu. Sám zkontroluje čas na svých hodinkách a je rád, že stíhají přesně na čas. Dostanou se k jednomu k výtahům, kde čeká starší muž.
"Kento-san, dlouho jsme se neviděli." Ukloní se mu Takeshi a je vidět, že potěšení není hrané ani na jedné straně.
"Jak jdou obchody a co vaše žena?" Vyzvídá Takeshi, když společně s ním nastupují do výtahu.
"Tohle je můj průvodce Shiroyama Aoi. Kento Ayame, jeden z velmi dobrý známých a dlouholetých obchodních partnerů." Představí je.
"Je mi potěšením, že ti můžu vrátit laskavost, Takeshi-san." Prohodí upřímně, než začne vyprávět o tom, co se u nich doma změnilo. Takeshi se ještě zeptá na děti, než se dveře výtahu otevřou a oni se dostanou až do observatoře, která je jindy plná lidí.
"Ještě jednou díky." Ozve se Takeshiho hlas, než se jeho přítel opustí. Uprostřed je stůl, který donesli kvůli nim a dvě židle. Káva na stole je rozhodně čerstvá, ještě horká a příjemná vůně se line po okolí. Dokonce je tam i malé pohoštění, které obsahuje různé pochoutky. Samozřejmě ne to, co bylo doma běžně k vidění.
"Doufám, že tohle tvůj názor na návštěvu této věže malinko změní. Nejde o místo, ale o atmosféru, kterou mu dáš. Kterou mu chceš dát." Usměje se na něj a s dlaní na bedrech ho popožene ke stolu.
"Kávy je dost, jen ji pořádně ochutnej. Myslím, že je tu víc druhá, možná i nějaký čaj." Upozorní na množství konviček.
"Kento vlastní i několik vyhlášených kaváren."
Aoi
Jeho že čekají velké věci? Nebude lhát, rozhodně by se mu to líbilo, ale stejně si myslí, že tohle nikdy nezapomene a že to jen tak něco nepředčí. Když Takeshi začne vtipkovat ohledně svého věku, uvědomí si, že si vlastně přesně nevybavuje, kolik je mu let. Možná to ani nikde nečetl a ptát se ho je dost nezdvořilé. Možná spíš narážel na to, že je silný kuřák a nemusel by se dožít tak vysokého věku? Musí se na něj zadívat a pousmát se, když mu Takeshi nabídne novou cestu hned po této. Z té už by asi koukalo trochu jiné partnerství, než je to pracovní, zase tak naivní není. Přesto to rovnou neodmítne a jen s tím stejným decentním úsměvem na okamžik skloní hlavu. Vlastně by to odmítnout měl a rázně, ale ani na chvilku ho to nenapadlo. S tím jídlem má Takeshi vlastně pravdu. Mnozí lidé na světě k smrti rádi cestovali právě kvůli jídlu. On byl v mnoha směrech velmi konzervativní a k podobným věcem ho nejdřív musel někdo přivést. Připomenout mu, že tato možnost existuje a je možné ji využít, tak jako teď Takeshi. Skrze jídlo šel národ a jeho kultura poznat opravdu snad nejlépe. Udiveně zvedne obočí, když mu Takeshi na přímo řekne, že tohle bude doopravdy jeho dovolená a ještě udiveněji zavrtí hlavou, že se bránit nebude, aniž by nad tím výrazněji přemýšlel. Mělo by to vůbec smysl? S tímto pro všechny výstředním mužem rozhodně ne a on? On by si to konečně měl začít naplno užívat. V ten okamžik už jsou na místě a vystupují z auta. Nad jejich hlavami se tyčí věž Taipei sto jedna ve tvaru bambusového stvolu a takhle na živo je to samozřejmě úplně jiné, než na obrázcích. Má svou strhující atmosféru, to musí Aoi uznat a uvnitř je ještě úžasnější. Nikdy nad podobnými stavbami nepřemýšlel tak, jako Takeshi. Totiž že je to něčí splněný sen. Kdyby něco podobné stvořil on sám, byl by na ni nesmírně pyšný a asi by jen těžko nesl řeči ve smyslu Tohle vidět nemusím a neoslovilo mě to. Možná se na svět pomalu začíná dívat úplně jinýma očima. Zavrtí hlavou, že si nic koupit nepotřebuje. Pořád zapomíná na to, že může, že na to díky Takeshimu má. Jen by všude nasbíral tolik věcí, že by jejich loď šla brzy ke dnu. Když na to přišlo, byl hrozný vetešník a sběrač suvenýrů. Překvapí ho, když ve výtahu uslyší japonštinu a Takeshi se dá s mužem přátelsky do řeči. Nikdy by nečekal, že na podobném místě narazí na jeho známého a k tomu rodáka z jejich země. Příjemně se usmívá, zatímco se mezi sebou baví a brzy už zase vystupují v observatoři věže. Nejraději by se rovnou vrhl směrem k výhledu na celé město, ale je tu ještě něco, co strhne pozornost každého, kdo sem přijde. Uprostřed věže je zavěšené obří stabilizační kyvadlo, speciálně navržené kvůli tomu, aby věž přežila časté tajfuny a zemětřesení. Nikdy by ho nenapadlo, že je podobné řešení možné, ale fungovalo to, protože věž si něčím podobným prošla už ve výstavbě. Opře se oběma rukama o zábradlí a chvíli se dívá pod sebe na kouli. Vidět ji v pohybu musí být něco úžasného a zároveň děsivého, když člověk uváží, při čem se to děje. Sám několik zemětřesení v Tokyu zažil a nikdy to nebyl příjemný zážitek. Teprve poté se nechá odvést k připravenému stolu a Takeshiho dlaň na bedrech už ani nevnímá. Žádná kavárna ani restaurace. Čistě soukromý a velmi VIP dýchánek. Posadí se, i když se necítí ani trochu unaveně a zvědavě sáhne po nejbližších dvou konvičkách, aby odkryl jejich víčko a přivoněl si. Lákavé jsou obě a tak je vyzkouší jednu po druhé. Škoda, že se tady nejspíš nesmí kouřit, ale to snad oba vydrží. Beztak tady nemohou vysedávat zase tak dlouho. I Takeshiho další slova ho přimějí důkladně se zamyslet a dát mu za pravdu. "Jakou atmosféru místu dáš..." Přikývne.
"Musím říct, že jsem ji vzal na milost už tam venku. Je pravda, že v chrámu bychom si kávu asi nedali." Zasměje se a usrkává z prvního kalíšku. Začíná se těšit na ty večerní lázně kdesi v divočině.
Žádné komentáře:
Okomentovat