Sena x Aki - Mluv a tvoje smrt bude milosrdná. - část 1.

(cesta)

Sena

Pobyt v císařském paláci byl pro Senu něco neuvěřitelného. Byl ještě mnohem větší a krásnější, než ten Akiho, ale protože ho tady s Hydem vychovali, vlastně všechno znal. Bylo to spíš jako návrat domů, jen tentokrát bez Hyda. Bylo to radostné a smutné zároveň. Shledal se s mnoha lidmi, které tady nechal za sebou a zároveň se nemohl dívat na chodby místního harému, aniž by jím nelomcovaly všechny vzpomínky. Stále víc uvnitř sebe ale cítil, že tohle jeho domov zase bude. Palác patří Akimu, to on vyhraje a posadí se na trůn svého otce a Sena se stane jeho pravou rukou a pánem zdejšího harému. Prostě to věděl, bylo to předurčeno. Aki sám vypadal spokojený, když znovu viděl stejné zdi, které musel se svou matkou v určitém věku opustit, aby se dál připravoval na svou roli v jedné z provincií blízko hlavního města. Nejspíš si s otcem rozuměl. Nemohli tu společně trávit mnoho času, protože Aki byl většinu té doby s císařem nebo s jinými důležitými lidmi, se kterými chodil po paláci a po městě, hodně se učil a hovořil s nimi a císař ho nejspíš testoval ohledně toho, co se všechno naučil a jestli je ještě pořád hlavním favoritem na trůn. Vypadalo to slibně, žádné hádky a ani vrásky na Akiho čele a tak si Sena krátil chvíli, jak jenom mohl a představoval si, co udělá, až sem společně přijedou jako vládnoucí pár. Byly to příjemné dny, i když malinko opuštěné i přes počet lidí, které kolem sebe měl. Aki zároveň musel vysvětlit některá svá rozhodnutí a zatím se spolu nestačili bavit o tom, jak to dopadlo. Jedna novina ale přišla. Radostná a zároveň drtivě bolestná. Akiho jediná dámská společnost čekala dítě. Všichni se modlili za to, aby to byl syn, protože to by Akiho nárok na trůn silně upevnilo. Tu dívku teď hlídali jako oko v hlavě, aby se jí ani dítěti nic nestalo. Nehody, zaviněné konkurencí, nebyly v historii nic vzácného. Císař měl samozřejmě radost a Aki taky, i když byl tak mladý a ona nebyla jeho láskou. Dítě bylo ale vždycky to nejdůležitější, tak by to mělo být a Sena proseděl celé dny v zahradách, kde zíral do keřů nebo jezírek a snažil se vyrovnat s tím, že to nikdy nebude on, s kým by Aki mohl mít rodinu. Všechno se teď změní. Ze své vlastní provincie neměli žádné zprávy. Trvalo to dlouho, než by se sem dostaly, takže by Akiho informovali jenom o krajních důležitostech jako je situace na hranicích. Všechno se tam komplikovalo a vypadalo to, že by mohlo dojít k mnohem silnějšímu konfliktu a Aki to musel řešit okamžitě. Pokud by došlo k válce a Aki by ji vyhrál, jeho nárok by byl okamžitě uznán. I z toho důvodu teď byli na cestě zpátky. Vyrazili teprve včera a ještě před nimi leželo mnoho kilometrů. Průvod byl poměrně okázalý, měli s sebou i dost samurajů a vojáků a Sena už se zase nudí. Kolébá se na nerovné cestě ve voze, na sobě nákladné kimono, ve kterém se asi uvaří zaživa, zatímco Aki jede v sedle svého darovaného hřebce někde vpředu a může si čile s kýmkoliv povídat. Sena si nepovídá. Svého doprovodu má po krk a taky by si chtěl zkusit jezdit na koni, jenže to se v tomhle úboru nedá. Zadek už má celý omačkaný, mahjong by nejradši vyhodil oknem a nikdo není ani z desetiny tak vtipný jako Hyde. Zrovna jsou uprostřed hlubokých lesů, když kočár z ničeho nic zastaví. Sena skrz záclonky nakoukne ven, ale nevidí nic zvláštního. Doléhají k němu jenom hlasy mužů, kteří na sebe pokřikují povely. Chvíli to trvá, než kolem jeho okna projede několik mužů na koni. Trochu divně se šikují jako by Sena vezl daně za posledních deset let. Uvědomí si, že není slyšet žádné ptáky. Co se to děje?

Aki

Akiho návrat do paláce, byl velmi zvláštní. Návrat domů, ale…Jendou tu možná bude doma úplně jinak. První dokázal vnímat jen Senův výraz a protichůdné pocity. Začínal mít pocit, že v něm umí dokonale číst nebo to možná bylo proto, že tolik chtěl a dokázal se vžít do pocitu, že tu nemá Hyda. Jemu tady taky jedna osoba chyběla, se kterou strávil roky v těchto chodbách. Ne, nebyla to jeho matka, byl to Ricko. Jeho odjezd…Pořád se s tím nedokázal smířit a nejspíš se to nikdy nestane. Ve snech ho vídal, jak se vrací z boje, celý a v pořádku. Pak tu byly noční můry, kde pozoroval obrazce Ricka, který padl v boji. Viděl ležet jeho tělo v blátě a špíně a došlo i na pohřeb. V ty okamžiky se budil zpocený s vyděšeným výrazem kluka, kterým v podstatě pořád byl a nesměl. Ne, o tom se nikdo nesměl dozvědět, jedině Sena, který mu byl pořád po boku. Vlastně si nedokázal představit, kdyby ho u sebe neměl. Čekala ho spousta povinností, ale také dlouhé rozmluvy s otcem. Tedy první spíš mluvil on sám a musel vysvětlit všechna svá rozhodnutí. Nakonec si dokázal obhájit i Senu, i když přesně netušil, jak se mu to povedlo. Jak kdyby jeho otec viděl do jeho duše a poznal díky tomu důvody, které ho k tomu dotlačily. Když dorazila zpráva o tom, že bude otcem, zavřel se na pár okamžiků do sebe. Na venek vypadal velmi potěšený a přijímal gratulace od ostatních. Uvnitř…Nedokázal si představit, že se opravdu stane otcem. On, který byl v podstatě pořád dítětem, pořád ho nutili dospívat příliš rychle. Kdyby to bylo jinak, kdyby do toho nemusela zasahovat třetí strana, byl by velmi šťastný. Nejspíš podvědomě tušil, co se děje uvnitř Seny. Nešlo to však jinak. Byl rád, že se vrací do jeho provincie. Trochu se ukrýt před tím vším a srovnat si v hlavě, jak by se měl zachovat, možná se s tím spíš smířit. Nechtěl být od Seny daleko, přesto si vybral svého koně, aby si mohl pročistit hlavu. Stejně se pořád ohlíží na kočár a přemýšlí, co Sena dělá. Musí se hrozně nudit, on by ho s radostí zabavil. Koutky mu to vyžene nahoru a zrovna, když se chystá svého hřebce otočit a splnit to, co si právě pomyslel, najednou je všude chaos. On sám křičí rozkazy jeden za druhým. Stahuje se společně s muži blíže ke kočáru, aby oni chránili jeho a on sám Senu. První se ozve tichý svist vzduchem a několik šípů zasáhne muže přes Akim. Meč už pevně svírá ve své dlani a druhou rukou drží pevně otěže. Černý hřebec z pekla tančí na místě, jak kdyby se nemohl dočkat a on ho propustí do boje. Podobné chování u zvířete snad nikdy neviděl, ale teď se to hodí. Ozve se nakolik hlasů, které sborově vykřiknou banzai a najednou všude zavládne chaos. Akiho sice brání, ale on nehodlá zůstat pozadu. Roky tréninku s Gacktem jsou znát a brzy i jeho meč zdobí krev. Teď už není po chlapci ani památky. Brání bez váhání to, co je jeho. Pořád se drží v blízkosti kočáru a odráží útoky společně se svými muži. Je jich snad příliš, ale on má skvěle vytrénovanou stráž. Jedno seknutí za druhým, otáčí koně skoro namístě, ale nevšimne si dalších, kteří se plíží z jiné strany. Ucítí prudkou bolest na žebrech a vzápětí i tvrdý náraz o zem. Napůl se zvedne a sahá po meči. Koutkem oka zahlédne svého vlastní hřebce, jak se vzpíná proti nepřátelům, skoro to vypadá, jak kdyby ho bránil, ale je to nesmysl. Aki toho okamžitě využije a už je na nohou. Rozhlédne se a jakmile uvidí pohyb ke kočáru, v tu chvíli přestává vnímat svět kolem sebe. Očima vyhledá nejkratší cestu a pak už ho nic nezastaví. Posledního muže, který mu stojí v cestě, nepřemůže jen tak. Bojuje ze všech sil a nakonec se mu podaří uvěznit ho v kravatě a mečem mu plynulým pohybem rozřízne hrdlo. Cítí lepkavou tekutinu na své tváři, je jí všude tolik.

"Sena-chan." Křikne hlasitě, aby se ujistil, že je v pořádku a prudce rozrazí dveře, aby se přesvědčil, že to tak opravdu je.

"Zůstaň uvnitř, ať se stane cokoliv, nepustím je k tobě, slyšíš." Naléhá na něj a musí odrazit další útoky. Vůbec nechápe, kde se pořád berou. Jeho postoj není tak pevný, protože jen okrajově vnímá bolest na žebrech. Nejspíš má i několik oděrek, možná pár seknutí. Adrenalin, který mu koluje žilami, dělá divy. Nikdy se necítil tak silný, tohle nebyl žádný trénink a přesto…Připadá mu, že bojuje snad po sté v životě.

Sena

Má nepříjemnou předtuchu, jako kdyby byl vzduch těžký něčím špatným, ale že je doopravdy zle pozná až ve chvíli, kdy se ozve první výkřik a nastane organizovaný chaos. Sena se okamžitě přitiskne ke stěně kočáru. 

"Na podlahu!" Křikne na svoje sloužící, ale těžko by se tam všichni vešli. 

"Ty a ty, vylezte ven a zalezte pod kočár!" Vystrkuje ven své oblíbence, kterým se opravdu moc nechce a diví se sám sobě, že je v něm tolik duchapřítomnosti. 

"Ty stěny šíp probije, bude to bezpečnější!" Vyhazuje vlastníma rukama oblíbenou služku z kočáru, ta ho poslechne a podaří se jí schovat. Někteří další propadnou panice, vyběhnou ven a Sena otevřenými dveřmi na vlastní oči vidí, jak se motají mezi vojáky. Jednoho sluhu zasáhne šíp a s křikem se skácí k zemi. Vůbec to není jako v knížkách, nikdo neumře hned a nezůstane ležet. Lidé řvou, všude je krve, tahají se za zranění a komplikují situaci a Sena dvířka honem zavře. S prudce tlukoucím srdcem přemýšlí, co by měl dělat. Trhne hlavou za Akiho hlasem. Je tady. Nejdřív se mu uleví, ale pak mu dojde, že je tam venku v tom všem zmatku. 

"Ne, Aki-chan, ne!" Křikne a nejradši by ho vtáhnul oknem dovnitř, ale pak už o něm zase neví. Kruci nebude tu sedět jako nějaká holka! Prudce rozváže horní kimono a strhne ho ze sebe. Trvá to zoufale dlouho. Neměl by, vrstvy by ho chránily, ale nemůže se v něm hýbat. Skopne z nohou překážející sandály a shodí další dvě ze šesti vrstev. Pak dvířka zase otevře a chce vyklouznout ven. Zírá rovnou do očí cizího nájezdníka a nemá se jak bránit. V příští vteřině očekává bodavou bolest kdekoliv v těle, ale místo toho ten chlap s řevem odpadne dozadu. Někdo ho srazil k zemi, když bránil kočár. V další vteřině už hledí do Akiho očí. Nařizuje mu, aby zůstal uvnitř, sám je bez koně, všude na něm je krev a Sena neví, jestli je jeho nebo cizí. Kde se naučil takhle bojovat? Na vteřinu ho pohltí obdiv, jenže víc času na dmutí pýchou nad svým princem nemá. Aki už je zase pryč. Zatím živý. Kočár má ale i druhá dvířka a ty se znovu otevřou. Jeho sluhu někdo tahá ven, ten řve a kope a Sena je za chvíli svědkem toho, jak mu podřezávají krk jako podsvinčeti. Zatřese hlavou, vyskočí z kočáru a podél jeho stěny se vyplete ven. Vidí Akiho, ale připadá mu, že není jejich hlavním cílem. Útočí na něj, ale jako by schválně bojovali špatně, aby ho nezranili až příliš. Mnohem dravěji jdou po všem jeho draze oblečeném doprovodu. Pořád neví, co se tady děje, ale možná mu to začíná docházet. Tohle je atentát, ale možná ne na prince. Teď najednou děkuje bohům, že se svlékl. Honem strhne nejviditelnější šperky a spony a odhodí je do bahna. Rozeběhne se odtud pryč k lesu a po cestě se snaží strhnout ze sebe horní obi, aby si ho přehodil přes vlasy. Ty ho usvědčí všude. Když se mu podaří schovat, boj nejspíš utichne a nájezdníci to vzdají nebo se vydají za ním. Musí udělat cokoliv, aby zachránil Akiho, klidně i zemřít. Ohlédne se přes rameno, rovnou zakopne a málem spadne. Už je mezi prvními keři a kapradím, rozhrnuje ho rukama, sotva dýchá, je vyděšený, ale nezastaví se. Někdo si ho všimne a za ním vyrazí jezdec. Nikdy koni neuteče! +Já nechci umřít.+ Pomyslí si vyděšeně. Už úplně cítí seknutí v zádech nebo šíp. Jeho jedinou šancí je zmizet jezdci z očí. Práskne sebou do podrostu, málem se počůrá strachy a zadoufá, že ho kůň v hustém kapradí mine. V prstech drtí hlínu, neodvažuje se ani dýchat, nos plný špíny a jenom se modlí a natahuje uši. Jakmile kůň projde, bude muset na nohy a vymyslet něco dalšího. Zvuky boje neustávají a jsou pořád příliš blízko.

Aki

Aki nestíhá ani postřehnout, jestli jsou v početní převaze nebo je na zemi víc jeho mužů. Je to hotový chaos a několikrát se málem mečem ohnal po své vlastní stráži. Těká očima z místa na místo, plynule se otáčí, aby odrážel další a další útoky. Jak si byl jistý, že Sena je v bezpečí kočáru, ani by si nevšiml, kdyby z něj utekl. Tohle je šílené. Myšlenky mu létají ke Gacktovi a moc si přeje, aby tu byl. Nejde mu o vlastní život, ale o život jeho mužů a hlavně ten Senův. Musí bojovat a vyhrát, jinak o něj přijde a to prostě nepřežije. Ozve se další pokřik, kterým podpoří přeživší a pustí se do dalších a dalších nepřátel. Konečně začíná mít pocit, že vyhrávají. To ho nakopne ještě víc, i když se jeho tělo brání a je na pokraji sil. Tohle ho nikdo naučit nedokáže. Vzpomene si i na Ricka, který na hranicích nejspíš zažívá něco podobného, pokud už není…Ne, na to myslet nemůže. Znovu udeří tentokrát mnohem rázněji i za svého přítele. Jeho meč projede dalším tělem, když se prudce ohlédne a vidí otevřené dveře do kočáru. Senu nikde nevidí. Prodírá se skrze nepřátele ke kočáru, aby zjistil, kde Sena je a jestli je pořádku. Srdce mu v hrudníku bije jako plašené, když si pomyslí…Ne, je pořádku, jen někde schoval. Strach o nejmilovanějšího jej žene dál a když se přes těla a nájezdníky dostane až ke kočáru, zjistí, že opravdu nikde není.

"Sena-chan." Zařve, ale jeto marné, nemá ho šanci slyšet i kdyby byl metr daleko, protože je tu neskutečný hluk. Krev mu pulsuje v uších, nedokáže se soustředit a schytá ránu do hlavy, po které upadne na kolena. Pomalu vzhlédne ke svému nepříteli a nenápadně hmatá po meči. Už to vypadá, že přijde o hlavu, když muž nad ním zaváhá. Akimu to první nedojde jediné, co zvládne je instinktivně sevřít jílec, na který konečně dosáhl a plynulým pohybem ho téměř rozsekne na poloviny. Konečně se zvedne z bláta, smíseného s krví a začne se znovu rozhlížet. Jeho muži pomalu likvidují poslední lapky, někteří se dávají na útěk a Sena pořád nikde. Pískne na prsty, aby přivolal svého hřebce, který se s dusotem přiřítí.

"Kam utíkal?" Vytáhne zpod kočáru jednoho sloužícího. Vidí vyděšené slzy, ale teď nepřijde dřívější shovívavost. Potřebuje to nutně vědět.

"Tak kam běžel?" Zatřese s ním a pak se prudce ohlédne po dalším hlasu a dívce, která ukazuje směrem k lesu. Aki se už trochu ztěžka vyhoupne na hřbet hřebce a vyrazí daným směrem. Žene zvíře, sotva se drží v jeho sedle, ale strach o Senu je silnější. Mezi stromy spatří jezdce a není sám. Postupně se k němu přidávají další a očividně někoho hledají. Začíná mu dávat smysl muž, který ho nezabil, když mohl. Ne, Aki nebyl jejich cíl a už asi tuší, kdo jím je. Byla to past, vjeli přímo do ní, protože někdo prozradil směr, kterým pojedou a hlavně, kdy se budou vracet. 

"Ve jménu císaře, zmizte odsud a já ušetřím váš život." Křikne k nim, doufajíc, že tím Senovi dá náskok, ač neví, kde je. Pobídne hřebce a vyrazím jim naproti, když se mu dostane jen posměšných urážek. Opakuje si jako mantru všechny Gacktovy rady a i když ho uvnitř svírá strach, nenechá se jím ovládnout. Prvního jezdce skolí bez větších obtíží, ale s druhým už se potýká mnohem déle. Neví, kde skončil třetí. Zmizel mu s dohledu, protože má teď plné ruce práce s odrážením útoků. Nakonec se vyhoupne se sedla a svou vlastní vahou ho skolí na zem. Pád z koně je hodně bolestivý a na chvíli ho ochromí. Netrvá to dlouho, než se vzpamatuje a sahá po dýce, zavěšené na lýtku. Meč skončil kami ví kde. Chvíli se valí jeden přes druhého, když společně zase skončí v blátě a nakonec je to Aki, kdo uzemní svého nepřítele s dýkou u jeho krku.

"Mluv! Kdo tě poslal?" Snaží se z něj dostat odpovědi se vztekem v očích.

"Proč jdete po Senovi? Mluv a tvoje smrt bude milosrdná." Není si vůbec jistý, že by dokázal někoho mučit, i když je napadli. Neměl nikdy pocit, že by na tom měl žaludek. Ale kvůli své lásce, kterou chce někdo zabít…? V očích se mu odrazí něco mnohem temnějšího, když se čepel víc přitiskne ke kůži. Skloní se k muži a nepatrně se ušklíbne.

"Přísahám, že ti postupně odřežu jeden prst po druhém a pak budu dál pokračovat výš, zápěstí, nad loktem…Okamžitě mi odpověz!" Nařídí mu, ale když se z povzdálí ozve výkřik, prostě ho podřízne a vydrápe se na nohy, aby se vydal tím směrem.

Sena

Koňská kopyta tiše duní pořád blíž. Jezdec ví, že se mu Sena ztratil někde tady a katanou pročesává vysoký podrost sem a tam. Kdyby byl nad ním, přesekl by mu snad páteř a očividně by mu to vůbec nevadilo. Zdá se, že je pořád blíž a blíž a Senovy nervy začínají brát za své. Měl by vyskočit na nohy a zkusit utíkat nebo pořád ležet a doufat, že ho mine? Jak moc je asi mezi kapradím vidět? Kus dál odtud uslyší výkřik, není to z bitevního pole, to je už moc daleko, takže se konflikt přesunul do lesa. Nemá ani ponětí, kdo vyhrává a modlí se, aby to byl Aki. Neumí si představit, že by už nebyl na živu, to snad, ať ho ten jezdec opravdu raději zabije. Jenže to nemůže dovolit, dokud si tím není jistý. Šramot teď přichází z levé strany a pak ho ten kůň doopravdy mine. Sena si dovolí hluboké vydechnutí, z koutků se mu svezou uvolněné slzy a ještě chvíli zatíná prsty do země, zatímco sbírá nové síly a především odvahu. Jeden si může plánovat, co bude dělat, když dojde na různé situace, ale realita je mnohem krutější. Strach o život člověka ochromí, jedná pudově a všechno, co chce, je zůstat žít. Je to opravdu silné. Pro kluka jeho věku a rozmarného života o to víc. Dopřeje si dvě vteřiny pokusů o srovnání dechu a pak vyskočí na nohy. Hledí rovnou na koňský zadek několik metrů před ním a záda nepřátelského jezdce. Honem se rozhlédne, ale nikdo další tady není. Jezdec pořád máchá katanou, takže neslyší šustění listí, které vydává Sena. Tři, dva, jedna… prudce vyrazí směrem doprava, několikrát se ohlédne, nic… už má slušný náskok, když si ho jezdec konečně všimne, kopne koně do slabin a vyrazí za ním. Sena běží doslova o život, nohy rozedřené do krve, větvičky ho škrábou do tváře a jestli před ním není alespoň sráz, ze kterého skočit, je nejspíš po něm a pak se ozve ještě jeden dusot kopyt. Je to Aki! Jeho Aki, který se tady vzal kdo ví odkud a rovnou se vrhá na nepřítele. Jezdec je rychlejší, sehne se v sedle a popadne Senu v pase. Sena cítí, jak se jeho chodidla odlepují od země, několik koňských skoků naráží do boku zvířete, pere se a kroutí a pak bolestivě padne zpět do podrostu. Píchá ho mezi žebry a má pocit, že se ani nenadechne. Aki útočí na jezdce, ale ten se ještě jednou pokusí stočit koně a rozmáchnout mečem po Senovi. Na zemi se tak tak skrčí a posune kousek stranou a pak už vyděšenýma očima sleduje nový souboj na život a na smrt, ale další lapkové už kolem nejsou, naopak! Z dálky přijíždějí Akiho samurajové a když si toho lapka všimne, ví, že je zle. Kdyby jim padl do rukou živý, budou ho mučit několik dní, dokud nevyzradí, kdo je najal a to nebylo možné. Dopadl by pak ještě mnohem hůř. Obrátí vlastní meč proti sobě a spáchá sebevraždu dřív, než ho stihne zabít Aki nebo někdo jiný zajmout. Tím padne poslední útočník, někteří utekli a najednou je všude kolem ticho a klid. Několik mužů už je u prince, jeden jezdec seskakuje vedle Seny a podává mu ruce, aby mu pomohl na nohy, ale Sena se na něj nedívá. Pořád zírá na Akiho, politého krví, vidí před očima, jak se ohání mečem a nechápe, kdy tolik dospěl. Jde z něj strach a najednou vypadá o hodně let mladší. Jako nelítostný dobyvatel, ne jako kluk ze Senovy ložnice. Už nikdy nebude jako dřív, tohle byla jeho brána do světa dospělých a kdo ví, co všechno s ním udělá celý souboj i fakt, že někoho dalšího připravil o život, až bude mít čas se nad tím zamyslet. Sena se konečně trochu uklidní, i když se mu dlaně trochu třesou a hruď se mu pomalu zvedne pýchou nad svým princem. Je to neskutečný pocit zadostiučinění. A navíc vyhráli! Jsou oba živí a zdraví. Nechá si pomoct do stoje, ale dvěma kroky je u Akiho v náručí a i když má Aki obličej politý cizí krví, hluboce ho políbí. U něj už je v bezpečí a na ničem jiném nezáleží. Opře si na chvíli spánek o jeho rameno, ale ne na dlouho. Jeho muži už jsou u něj a chtějí mu provolat slávu. Sena udělá dva kroky dozadu a nechá tuhle chvilku jenom jemu, zatímco mu oči planou. Teď si Aki získá náklonnost vojáků, půjdou za ním dobrovolně, protože vědí, že princ bojuje s nimi a není žádný zbabělec a pak už je jen krůček ke trůnu. Kdokoliv poslal atentátníky, ani neví, jakou službu jim tím vlastně prokázal. +Nás neporazíte, každou překážkou z nás děláte silnější.+ Pomyslí si.

Aki

Vidět Senovo tělo, jak dopadá na zem je neskutečný pocit. Jak kdyby se na vteřinu celý svět zastavil. Tohle budou jeho noční můry po další týdny, pokud tohle oba přežijí. V očích mu zaplane něco mnohem děsivějšího, když vyrazí proti nepříteli, aby ho zachránil. Nemyslí na nic, neslyší boj za nimi, nic nemá u něj v hlavě místo. Všechno jakoby se smrsklo na jedinou bublinu, ve které sám sebe uzavře. Prvním rozmáchnutím mečem jezdec přijde o svého koně a dopadne na zem, kousek do Seny. Akiho krok je sebejistý, drží pevné postavení, jak ho učili.

"Nikdo, nikdo na něj bez trestu nesáhne." Zavrčí jemu tolik nepodobným hlasem. Vztek koluje jeho žilami a přesto nezastírá mysl. Ovládá ho, a on mu dodává sílu, taktak ho Gackt vždycky učil. Tolik mu to vtloukal do hlavy, že nad tím ani nemusí přemýšlet. Přesto nechá muže vstát, jak kdyby si ho potřeboval vychutnat. Vrátit mu všechno, co Senovi udělal, každou modřinu, kterou později najde.

"Můžeš se modlit, ale já bud prosit kami, aby je nevyslyšeli a trpěl jsi v příštích životech." Sykne po něm nenávistně a vyhne se prvnímu útoku a sám ho sekne do paže. Skoro to vypadá, že si s ním hraje a chce mu způsobit, co nejvíce bolesti. Další útok odrazí stejně, ale přesto dostane ránu jílcem na čelist. Odplivne si krev, která se mu nahromadila v ústech, ale jeho postoj se nezmění. Muž s hlasitým pokřikem vyrazí proti němu a pak už se od sebe neoddělí. Aki ho při posledním odhodí stranou, ohlédne se na přijíždějící muže. Chce ho zabít sám, aby dlouho trpěl. Nepoznává sám sebe, ale nedokáže to ovládnout. Nic z toho se nestane. Ze dvou metrů pozoruje, jak nepřítel páchá sebevraždu, tisknout čelisti k sobě. Vzal mu možnost pomstít se v plné míře. Chladnýma očima ho ještě chvíli pozoruje, sleduje, jak krev prosakuje do rozdupané země. Probere se ze svého rozpoložení a okamžitě přijme Senu do své náruče. Jakoby v tuhle chvíli teprve pořádně vydechl. Políbí ho do vlasů a nechá víčka na dvě vteřiny klesnout.

"Měl jsem takový strach. Strach o tebe." Přizná se mu šeptem a u toho krčí obočí, tohle se nemělo stát.

"Za tohle zaplatí všichni, kdo s tím mají něco společného, to ti slibuju. A nezáleží na tom, kdo to bude." Pošeptá mu podruhé, než ho chtě nechtě musí pustit. Rozhlédne se na své muže kolem, kteří mu provolávají slávu. Nedělal to proto, ale ví, že by se nedokázal dívat, jak ostatní bojují a umírají a nebojovat s nimi. Koutky se mu malinko zvednou a uvnitř něj povstane úplně jiný pocit, který tam byl, ale jen velmi slabě. Ukloní se mužům kolem sebe jako poděkování za jejich odvahu vrhnout se do boje a popozvedne svůj meč s dalším.

"Naše boje jen tak neskončí." Narazí na situaci na hranicích, i když s tím tohle přepadení nemá příliš společného.

"Ale dny, kdy se vrátíme do paláce, budou patřit vám. Díky za vaši sílu a věrnost." Poděkuje jim Aki pevným hlasem.

"Při obřadu uctíme padlé a postaráme se o pozůstalé. Je čas vrátit se domů. Naložte raněné, prohlédněte okolí, jestli se někdo neschovává, ať neodjedeme bez nich." Vydá poslední rozkazy, možná spíš prosby a jeho muži s úklonou odejdou. Aki konečně schová meč a ohlédne se na Senu. Udělá několik rychlých kroků a přitiskne ho znovu k sobě. Vezme jeho tvář do dlaně a spojí jejich rty v dlouhém polibku. Dává do něj všech strach, který měl, stejně jako odhodlání, že ho ochrání.

"Nikomu nedovolím, aby ti ublížil." Pošeptá mu do rtů.

"Pojedeme domů." Broukne měkce a vezme jej kolem pasu, aby mohli společně vyrazit k povozům. U nich odloží meč a pustí se do pomoci zraněným. Je pravděpodobné, že někteří nepřežijí, ale pokud je nějaká možnost, vezmou je s sebou. Nechová se jako princ, který by se mohl jen držet stranou, on by sprostě nedokázal. Jakmile je vše připraveno, přivolá svého hřebce, na kterého jako první vysadí Senu a pak se sám vyhoupne za něj do sedla.

"Myslím, že tuším, kdo to byl." Prohodí s dlouhým povzdechem tiše, aby tahle debata zůstala jen mezi nimi.

"Musíme být opatrní. Hlavně dám pozor na tebe. Tohle nebyl poslední pokus."

Sena

Akiho slova v něm zanechají hodně. Nezáleží na tom, kdo to bude? Mohl to být opravdu kdokoliv. Někdo z rodiny, dobrý přítel… co Aki udělá, až vypátrá vraha? Má ale pravdu, nemůže být k tomu člověku milostivý, ať je to kdo je to, jinak dá svým odpůrcům najevo, že se snadno slituje jen proto, že mu byl někdo blízký. To si císař prostě nemůže dovolit. V tuto chvíli je ale rád, že nemusí být v jeho kůži, protože by to mohlo být opravdu těžké. S hrdostí v očích pozoruje Akiho, jak promlouvá ke svým vojákům, jednoduše, stručně a při tom tím sdělí tolik. Je rozhodně dobrým krokem, že jim dal najevo, že se postará o jejich rodiny, pokud by přišly o živitele a taky to, že když někdo zůstane ležet raněn, nenechají ho tu, než sám zemře, ale vezmou s sebou. Nedalo se to dělat vždycky a už vůbec ne s mrtvými, ale dnes ano. Muži se pomalu rozejdou plnit příkazy a Aki znovu vykročí přímo k němu. Skoro zaskočeně, ale o to šťastněji opětuje jeho polibek. 

"Já vím." Ubezpečí ho. Od první vteřinky, co boj vypukl, se Aki staral jenom o to, aby se mu nic nestalo i za cenu vlastního života. Přikývne, ale má sto chutí říct, že to by se museli po cestě vrátit. Jejich pravý domov je ten, ze kterého teď vyjeli a už to nebude trvat dlouho. Cesta zpět k povozům je pro něj hotové utrpení. Jde statečně, ani necekne, ale stejně si nemůže pomoct, aby o Akiho neopíral část svojí váhy. Běžel bos, nohy má rozedřené a teď, když už mu nic nehrozí, se mu připomínají ostrou bolestí. Kromě toho několikrát upadl, zejména, když ho jezdec upustil. Jenže když se rozhlédne kolem, jak zranění jsou vojáci nebo dokonce Aki sám, musel by se hanbou propadnout, kdyby si postěžoval. Jeden by nevěřil, jak daleko stačil doběhnout. Každý kamínek a větvička mu to připomenou a když jsou u kočáru, má dojem, že šel tak tři hodiny a nejmíň tisíc mil. Posadí se do trávy, zády se opře o kočár a nohy si prohlédne. V okamžení je u něj jeho služebná, přiklekne a začne mu nohy ošetřovat. Sena se upřímně usměje. Přežila to. Ne všem z jeho doprovodu se to povedlo, ale ona nemá ani škrábanec. 

"Jsem rád, že jsi mě poslechla." Řekne jí. 

"Taky jsem ráda, že jsem tě poslechla." Sdělí mu dívka s úsměvem. 

"Poslouchej dál a budeš moje pravá ruka." Slíbí jí tiše. Nutně potřebuje někoho, na koho se může spolehnout, dívka je odvážná a šikovná a jistě vycítí příležitost, kterou jí Senova stoupající hvězda může dát. Celou dobu pozoruje Akiho, jak pobíhá kolem a stará se o raněné, zatímco se někdo jiný pokouší ošetřit jeho rány, když se zrovna nehýbe. Jde to těžko a kdyby Sena nevěděl, že ho to bolí, asi by se tomu smál. Je k nezastavení. Nakonec je všechno nachystáno, Aki už k němu vede svého koně a když mu naznačí, že má na něj vysednout, Sena na něj upře vyděšené oči. Ano, před chvílí v kočáře lamentoval, že chce taky jezdit na koni, ale tohle pekelné zvíře dokoná, co se lapkům nepodařilo, to ví jistě. Nestačí příliš protestovat, protože Aki ho tam vysadí, jako by nic nevážil a Sena zaboří prsty do hřívy, kterou pevně sevře. +Neshazuj mě, prosím neshazuj mě.+ Prosí v duchu hřebce, tiskne jeho boky skoro křečovitě a když se kůň pohne, má pocit, že snad vyjekne. Zvyká si pomalu. Ještě, že je Aki za ním. Už jsou chvíli na cestě, když se konečně uvolní a trochu se opře dozadu o Akiho pevné tělo. Nebo spíš jeho brnění. Vlastně je to docela romantické. Svět shora je úplně jiný a jeho jistí jeho dokonalý princ. No jeden by se z toho snad počůral blahem. Natočí za Akim hlavu, když začne mluvit o tom, že ví, kdo to mohl být. Sena se tím v duchu probírá už hezkou chvíli, ale zatím mu přijde pravděpodobných asi tak padesát lidí. 

"Kdo?" Hlesne a po zádech mu přejede mrazení, když Aki dodá, že mu půjdou po krku i nadále. Ano, to asi ano. Očividně jim jde o to, jak se ho zbavit, opravdu hodně. Už ví moc, má na Akiho příliš velký vliv, plete se do politiky, do jeho komnat, do toho, s kým Aki smí být a s kým ne, chystá se nechat postavit nemocnici, první široko daleko a ano, je za tím hodně vypočítavosti, jak si naklonit lid. Chce, aby ho lidé měli rádi a tím je naštve kdokoliv, kdo by po něm šel a co kdyby Aki odvrhl všechny ostatní? Co kdyby Sena jednou nebyl otrok? Bořil tradice a to se nesmělo. Nikdy.