Ruki x Kamijo - Ne všichni měli takové štěstí. - část 3.

(sál)

Kamijo

Kami moc dobře ví, že co se stalo uvnitř a jak se zachoval, bude mít své důsledky. Vlastně si dokáže dost dobře představit, co by mohlo být nejvyšší cenou a stejně by se nerozhodl jinak. Oddálil nejspíš nevyhnutelné a sází na Akiho povahu a fakt, že Rukiho nedá jen tak někomu a že si ho nechá pro sebe. Podle toho, co mu Ru vyprávěl, by to mohlo vyjít. Snad poprvé v životě se bude opravdu modlit, aby princ byl sobecký anebo natolik dobrosrdečný a chránil svou konkubínu. Nikdy si nemyslel, že by sám na někoho spoléhal, ale teď mu nic jiného nezbývá. A ano, je díky tomuto faktu dost naštvaný. Co ho spolehlivě dokáže rozptýlit je výraz v Rukiho tváři.

"Ano domluvili, ale taky vím, co dokážu. Kuzaku je sice šílenec v jistém slova smyslu, ale taky moc dobře ví, za kterou nitku zatáhnout. Znám ho dlouho, všichni si z něj dělají legraci, ale pokud něco potřebuje, dokáže to. Viděl jsem to už několikrát." Pevně ho svírá ve svém objetí.

"A já vím, jak ho donutím mi dát, co chci. Co chci pro nás oba." Pokusí se mu vysvětlit svůj náhled na věc a jeho hlas je stejně sebevědomý jako vždycky. Moc dobře ví, co ho v Kuzakiho ložnici čeká, ale nebojí se. Má za sebou opravdu hodně, aby mu to nenahánělo strach.

"Pššt." Položí mu dlaň na ústa a druhou paží ho svírá kolem pasu a tiskne k sobě. Popojde kousek stranou, aby byli víc z očí, kdyby náhodou.

"Poslouchej mě, Ru-chan." Pošeptá mu měkce do vlasů.

"Já dneska večer s někým z nich odejít musím. Čeká se to ode mě." Vypraví mu ne moc hezkou realitu melodickým hlasem, kterým se ho snaží uklidit.

"Oba víme, že to jinak nejde." Další krutý návrat na zem, i když je mu s ním v náruči úplně nejlíp.

"Ano, to jsem si všiml." Prohodí a málem nad tím protočí očima v sloup. Co Ruki opravdu neuměl, bylo skrývat své myšlenky. Kdyby měl místo očí hůlky už je polovina salónku po smrti a Nobunagu zabije on sám, jen pro jistotu. Málem se nad tím zvráceně pousměje. Tohle by asi Ru vidět úplně neměl.

"Neuděláš." Nařídí mu měkce.

"Necháš mě dělat to, co umím a dám to všechno do pořádku." Mluví pomalu a klidně i když to uvnitř něj vře. Všechno je vidět v ledové bouři v jeho očích. Přitáhne ho k sobě znovu i kdyby se chtěl bránit. Svírá jeho zápěstí, které si tiskne k hrudi a kouká mu upřeně do očí.

"Tohle by mohlo skončit mnohem hůř, než si oba dva vůbec dokážeme představit." Varuje ho.

"Ru-chan, prosím. Mysli na všechno, co jsem tě učil. Nejde o nic jiného, než o to, abychom mohli být spolu, ano?" Mírně pozvedne obočí a krátce se ohlédne přes rameno. Budou se muset vrátit. Nejradši by Rukiho nechal odvést zpátky do jejich pokojů v harému, ale nemůže. Tím by zničil svou vlastní reputaci a to je to jediné, co v podstatě má. Své jméno, své umění, které je snad dokáže zachránit. Nikdy nikoho o nic neprosil a teď to dělá už poněkolikáté za večer.

"Slib mi něco. Ať se stane cokoliv, s nikým z nich nechoď sám. Vymysli si cokoliv, sázej na princovo přání. Nenech se ukolébat jejich chováním. Jsou stejní všichni o jednoho. Jde jim jen o tvé tělo o nic jiného. Neznamenáš pro ně víc, než ty misky na stole, rozumíš?" Naléhá na něj a v jeho hlase je slyšet mírná stopa zoufalství.

"Budou s tebou i tak zacházet, když jim to dovolíš. Vedl sis skvěle, umíš mluvit, víš co říct v tu správnou chvíli. Nikdo jiný to nedokáže tak, aby to neznělo jako drzost, využij toho." Dlouze vydechne, aniž by jeho zápěstí pustil.

"Vím, jaký dokážeš být, znám to moc dobře. Tak se začni pořádně snažit." Jeho hlas je zase o kousíček pevnější.

"Umíš mě odpálkovat tak, že na to nic říct nedokážu. Najdi variantu i pro ně." Jemu příliš blízko, aby dokázal odolávat dlouho.

"A hlavně se před nimi nevztekej. V tu chvíli by je nic nezastavilo. Mě taky ne." Vydechne nakonec v blízkosti jeho rtů a ztratí se v tom úplně. Ano on, který vymetal ložnice nejvýše postavených teď propadá Rukiho kouzlu. Přitiskne se znovu na jeho rty a dlaněmi kolem pasu a s každým prolnutím zapomíná mnohem víc, kde jsou a kam by se měli vrátit.

Ruki

"A jak to můžeš vědět?" Utrhuje se na něj dál Ruki. 

"Někdy jsi až nesnesitelně sebevědomý. Vůbec si nepřipouštíš, že by se ti to jednou nemuselo vyplnit, nebo že by tvoje prsty nebyly tak dlouhé, ale co když se to stane? Víš, jaký mám o tebe strach? A co si počnu, až budeš tam a já budu vědět, co s tebou dělá? Vůbec na mě nemyslíš!" Vyčte mu a chce ho plácnout dlaní do prsou, ale Kami drží jeho zápěstí pevně. Je to přesně naopak a Kami na něj myslí kudy chodí, to on ví, ale stejně ho tím musí dráždit. Kami začne tišit jeho hlas dlaní na ústech, ale Ru zuřivě zavrtí hlavou a pokusí se mu vysmeknout. Marně, musí udělat několik krůčků stranou, až stojí poblíž nějakých obrovských závěsů, které splývají okolo oltářku budhy. Vypadá to skoro jako nějaký trůn, ale toho si teď Ruki vůbec nevšímá. 

"Ale udělám." Brání se dál, zatímco mu Kamijo říká, jak bude tento večer dál pokračovat. On ví, že se bude muset podvolit, ale stejně se tomu musí bránit do poslední chvíle, jinak by to snad ani nebyl on. Ano, on ví, že mohlo. Nedávno harémem otřásla zpráva o popravě v císařském městě. Nějaký vysoko postavený úředník spáchal velký prohřešek proti dvoru a i když tato poprava byla velmi ojedinělá, nechali ho pomalu rozřezat zaživa. Jenom to vyslovit obracelo Rukimu žaludek vzhůru nohama a nemusel si ani představovat, že by jako vězeň mohl dopadnout podobně. Jenom to vědomí, že byl podobný trest možný, odrazovalo spoustu lidí od různých činů a nikdo se tomu nemohl divit. Zaskočí ho, když po něm Kamijo chce, aby sám s nikým nikam nechodil. Je to proto, že v tom Ru neumí chodit a je vlastně hrozně naivní, to je mu jasné, ale stejně se mu nelíbí, že Kamijo podobné riziko podstupuje, zatímco on má sedět se založenýma rukama a čekat. Kdyby věděl, že mu tím pomůže, obejde postupně ložnice celého paláce i přesto, jak moc se štítí cizích doteků. Je konkubína favorit a ano, má obrovský problém s tím, když na něj někdo sahá a není to Kamijo nebo Aki. Čím delší dobu tady tráví, tím je to horší. Uhne pohledem do strany a drtí čelisti o sebe. Neposlouchá se to snadno, ale on ví. Tohle zná dobře z místa, kterému měl říkat domov. Odvedli ho tam, dali mu najíst, ale dělali to proto, aby měli levnou pracovní sílu, ne proto, že by mu jako sirotkovi chtěli nahradit rodiče, i když to byla vzdálená rodina. Všude to bylo stejné. Dali mu levný pocit, že někam patří plný vypočítavé špíny. Nešťastně se podívá Kamijovi do očí, když ho k tomu všemu ještě pochválí. On že si vedl skvěle? Pokazil co mohl a co říct, dělal to vědomě, ale Ru ho teď podezřívá, že je v něm plno škodolibosti a zášti vůči tomu panstvu a že si všechny jeho urýpané řečičky ve skrytu duše pěkně užil. On si je vlastně užil úplně stejně a to ze řetězu nepustil všechno, co by dovedl říct. Konečně se tiše zasměje, když mu Kami říká, jak obratně ho dokáže setřít. Bylo pravdou, že byl asi jedinou osobou na světě, která vůbec směla a ještě si to Kamijo užil. Znovu se mu užasle podívá do očí, když mu Kamijo prozradí, jak vzrušující pro něj je jeho paličatá a nezvladatelná povaha. Ostatní by s ním neměli trpělivost ani den, potrestali by ho nebo by se ho zbavili a on… Rukiho srdce se prudce rozeběhne a všechny city, které k němu chová, se nebezpečně znásobí. Pevně se k němu přitiskne, když ho ucítí tak blízko sebe, pomalu vymaní ruce z jeho sevření a protáhne je kolem jeho krku a pak si přišlápne kimono. Ztratí balanc a bokem nabourají do těch pitomých závěsů. Částečně je strhnou, ale spíš tak, že skončí za kupodivu nepoškozeným oltářem a skryti visící tkaninou. Ani ho nenapadne přestávat, spíš se jednou rukou snaží zbavit té pitomě cinkající ozdoby v Kamiho vlasech.

Kamijo

Ne, nebude mu odpovídat nebo by se tu vážně pohádali. Samozřejmě, že chápe to, jak se Ruki cítí, on sám se tak cítil, když ho viděl v obležení těch mužů. Jenže mezi nimi je rozdíl. Ruki se může ohánět princem a mělo by to fungovat, dokud s nimi nebude sám. Pro Kamiho podobné výhody neplatí. Je tu z jediného důvodu a tím je zábava, ať je jakákoliv. Pokud by si někdo byť jen pomyslel, že je nudí nebo se začíná vzpírat, přišel by o své výhody. Nesmí šlápnout vedle, ani jednou. A stejně se nedokáže vzdát Rukiho rtů. Přímo za zadkem těch pitomců vedle v sálu. To je, jak kdyby ukázal celému paláci vztyčený prostředníček. Ruki měl v něčem pravdu, teď je až příliš sebevědomý a nedomýšlí následky. V jeho přítomnosti nedokáže myslet na nic jiného, než je chuť Rukiho rtů a křehké tělo v jeho náruči. Dlaněmi mu samovolně kloužou po štíhlých bocích a dávají jasně najevo svůj vlastní názor na to, jak málo spolu ještě byli. Jedině s ním cítil spalující touhu po něčí blízkosti. Jistě, kdysi měl svého oblíbence mezi pány, ale to bylo na začátku, kdy ještě pořádně netušil, jak tento svět funguje. Myslel si, že někomu na jeho osobě záleží. Spletl se a přestal věřit tomu, že ho něco podobného potká. Stalo se, jen to našel na rohoži v harému a ne v komnatách pánů. Vytáhl ho ze špíny, aby se stal někým, pro koho by byl ochoten zemřít. S tím, co právě provádějí, je to možná dost pravděpodobná budoucnost, ale ani to se mu do hlavy neprobojuje. Věnuje Rukimu stále vášnivější polibky, dokud společně nezapadnou za závěsy. Místo toho, aby se probral ze sladkého opojení, se jen tiše zasměje a prohlédne si zblízka Rukiho tvář. Sám sáhne do svých vlasů, aby sponu obratně uvolnil a nechá je tak částečně skrýt pod záplavu světlých pramenů.

"Málem jsem si kvůli tobě ublížil, že se nestydíš." Nařkne ho smírně pozvednutými koutky, krátce si popotáhne jeho spodní ret, než ho políbí znovu. Ruce zatím povolují určitě tkaničky, aby se dostal alespoň na kousíček jeho kůže. Tohle on sám zpraví za chviličku, má taky hodně dlouhou praxi, aby nebylo nic poznat. To, že jeho účes vzal už dávno za své…Ne, ještě nikdy nebyl tak mimo, tolik pohlcený jako právě teď. Podaří se mu trochu rozhrnout povolenou látku, aby se dostal ke spodní vrstvě a pak už je jen kousíček k tomu, aby pohladil konečky prstů Rukiho stehno. Ještě malinkou chviličku a pak už půjdou, opravdu. Ani ho nenapadne, že v sále už začínají řešit, kde jsou tak dlouho. Tento svět se momentálně rozplynul v mlze vášně, kterou prostě nejde kočírovat.

"Ru-chan. Moje duše, nikdo jiný se ti nevyrovná." Broukne měkce, když se na chvíli oddálí od jeho rtů a víc se k němu přitiskne, aby mohl vtěsnat koleno mezi jeho stehna. Poslední, co by v tuhle chvíli mohl slyšet, jsou kroky, které se začnou rozléhat po chodbě. V ten okamžik, už putuje dlaním jeho hebké pokožce, aby mu mohl nožku pozvednout kousek výš a dostat se k místům, která najednou potřebuje nutně prozkoumat. Potřebuje ho cítit, chce mu dát odměnu za to jaký je, kým je a že mu na něm tolik záleží. Z úst mu unikne tichý povzdech, jakmile ucítí Rukiho klín na tom svém.

"Jsi jen můj a já tvůj, nikdy na to nezapomeň, ať se stane cokoliv." Pošeptá mu hlasem podbarveným spalující touhou.

"To je skandál." Ozve se zvučný hlas s vzteklým podtónem, jakmile se závěsy rozhrnou a za nimi stojí Kuzaku.

"Bude vás to stát hlavu, oba dva." Nastíní jim jejich osud a u toho se zvráceně usmívá. Je vidět, že on bude rozhodně v první řadě, aby měl dobrý výhled.

"Prosím, to ne, udělám úplně cokoliv." Zašeptá zoufale Kamijo, chráníc Rukiho vlastním tělem. Jeto jeho chyba, to on měl být ten, kdo ho bude bránit, aby se nic podobného nestalo. Jeho ledová modř v očích odráží zoufalství, stejně jako slza, která opustí vnitřní koutek.

"Já jsem jeho mentor, já nesu celou vinu. Bránil se." Obviní sám sebe v podstatě ze znásilnění.

Ruki

Potěšeně se usměje, když se Kamiho vlasy volně rozpustí po jeho ramenou a uvolní tak zlatavou záplavu. Takhle je má nejraději, na divoko, aby se jimi mohl probírat a ne sešněrované do složitého účesu. Obecně to vlastně naprosto přesně koresponduje s jeho vlastní povahou.

"To by bylo neštěstí..." Pošeptá mu zpátky, zatímco se snaží nadzvednout nebo uhýbat tak, aby se Kamiho prsty dostaly ke tkanicím. Z tónu jeho hlasu není patrné, jestli si ho dobíral nebo ne, ale samozřejmě, že ano! Ani on příliš nevnímá jejich okolí. Nevnímal už ve chvíli, kdy se začali hádat a nebylo v jeho moci s tím začínat teď, když byl pohlcený Kamiho doteky i polibky a cítil jeho prsty na nahé kůži svého horkého stehna. V kontaktu s nimi si uvědomoval, jak moc jeho tělo sálá a volá po Kamiho blízkosti a zatímco se s ním dál pral vlastním jazykem, probíral se rukama jeho vlasy a snažil se hladit alespoň kousíček jeho krku a ne těžkého hedvábí. Tiše zalapá po dechu, když z Kamiho rtů vyjde nejkrásnější kompliment na světě a on se opravdu šťastně usměje. Nikdy, opravdu nikdy nepochopí, proč si Kami vybral zrovna jeho, ale klidně ať je slepý dál, jinak Rukiho život skončil, to ví. Čím déle jsou spolu, tím víc mu propadá. Jako by si potřeboval zvyknout a každý nový den byl zároveň nový den se silnou drogou. Krůček za krůčkem po cestičce, která vedla pořád hlouběji, až už nebude existovat vůbec nic kromě jeho náruče a očí. Nový povzdech je o něco hlasitější, když ucítí jeho koleno, jak se tlačí mezi pevná stehna a podráždí Rukiho klín. Tváře už má růžové a rozpálené a v očích jasnou mlhu, značící touhu, která musí být uspokojena. Ani on nevnímá dění na chodbě, jak by mohl? Jsou vůbec na chodbě? Je mu to vlastně jedno tak dlouho, dokud ho Kami svírá. Kamijovy prsty jdou pořád výš, Ruki už zatahuje břicho z očekávání doteku v klíně a za chvíli ho opravdu dostane. Propne se proti němu a snaží se potlačit zasténání, ale jde to těžko. Je zvláštní, jak ve chvílích, jako je tato, naprosto přichází o slova, zatímco jindy jich má plnou náruč. Místo toho se mu podívá dlouze do očí a v těch jeho je vepsaný všechen cit, který v něm Kami probudil. 

"Já vím." Řekne nakonec a měkce se pousměje, než k jeho uším dolehne nová věta. Jeho mozek odmítá připustit, že ji nevyslovil Kamiho hlas, ale obsah jeho slov se mu nějak nezdá a moc mu neladí k tomu, co tu právě dělají. Skandál? Konečně obrátí svoji tvář směrem do chodby a vůbec netuší, kde se tady vzal zrovna tenhle chlap, ale sprcha přijde hodně rychle. Místo, aby od Kamija odskočil nebo se jakkoliv snažil dostat z jeho dosahu, prostě jenom sedí a zírá. Teď pro změnu do jeho tváře, protože tu říká něco o tom, že ho svedl a že Ruki za nic nemůže. 

"To není…!" Okamžitě vyhrkne, ale nedořekne větu, protože Kamijo ho strčí za sebe a on se málem přizabije. Chce se mu začít křičet, že se nebránil a nedovede vnímat strach z popravy. Vnímá jenom cizí ruce strážných, které ho rvou od jeho lásky, tahají na nohy a lámou ruce dozadu. Začne se vzpírat a všemožně jim znemožňovat vlastní zajetí, ale je to naprosto marné. Celou tu dobu zírá do Kamiho zcela vyděšených očí, zatímco z těch jeho sálá vztek a vzdor, jak se k němu snaží probojovat a oni mu to nechtějí dovolit. To pitomé kimono mu nic neusnadní a za chvíli už má ruce spoutané a někam ho vlečou. Pořád se otáčí, kus ho musí poponést a je z toho obrovské pozdvižení, plno křiku a rámus po celé chodbě plné čumilů. Všechno ustane až ve chvíli, kdy se jeho nohy dotknou ledové kamenné podlahy podzemního žaláře. Není tu ani sláma, prostě nic. Jen lišejník. Není tu ani okno, i když je zatím vidět, jak sem nějaké světlo přichází z chodby, ale v noci… v noci tu bude naprostá tma, plno hmyzu a možná i krys a strašlivá zima. Rukimu to začne docházet teprve teď. Pustí mříže, obejme tělo rukama a rozhlédne se kolem sebe. Jak dlouho tu bude? Den, týden, rok a pak? Setnou mu hlavu? A kde je Kamijo? Začne se do něj zakusovat šok. Znovu přitiskne ruce i tvář na mříže a začne pořád dokola opakovat jeho jméno jako by Kami mohl být v cele vedle něj, ale nic se odnikud neozývá. Žádné kroky ani hlasy, dokonce ani kapky vody. Nic… Byl drzý na královnině banketu, měl tu pletky se svým mentorem a teď… teď umře a možná to bude trvat dlouho. Sám, zapomenutý nebo rozřezaný na kusy a především už ho nikdy neuvidí. Třese se tak moc, že má pocit, že umře snad za chvíli, ale to vůbec netuší, jaká noc a jaké dny jsou teprve před ním.

Kamijo

"Je to pravda." Vloží se do toho Kami zoufalým hlasem, aby se dál Ruki nesnažil ve své výpovědi pokračovat.

"Prostě jsem chtěl něco, co mít nemůžu." Hlas se mu s posledním slovem zlomí, ale stejně se trochu brání, když ho popadnou něčí ruce a rvou ho od Rukiho pryč. Nechce od něj i přesto že nemá na výběr. Hledí mu nešťastně do tváře, doku ještě může a očima se mu omlouvá. Tohle byla jeho chyba. Po tváři mu stékají slzy, které nepustil už tak dlouho. Bývaly doby, kdy jim dával volný průchod. Bylo to v době, kdy se ocitl tady. Pak už je držel za svou pečlivě vybudovanou hradbou, aby je nikomu neukázal. Objevil ho, zamiloval se a teď je to naposledy, co Rukiho vidí. Jeho duše má ještě naději, Aki ho nenechá popravit, doufá v to. Ne, je si tím jistý. Po minulém incidentu si Aki osobně vyslechl každého, aby si udělal svůj názor. Modlí se, aby to tentokrát udělal stejně. Řekne mu plně všechno, obětuje svůj vlastní život za ten Rukiho. To on na něj přece sahal a Ruki se mu nemohl bránit.

"Už si nemusíš na nic hrát." Ozve se Kamiho hlas tiše a ledově a podívá se na něj znovu.

"Už ví, jak to celé bylo." Hrdlo vypouští úplně jiná slova, než by mu chtěl říct a nemůže, tím by všechno pokazil. Doufá, že Rukimu bude stačit pohled od jeho očí, aby pochopil, jak moc mu na něm záleží. Možná mu to měl říkat častěji. Najednou je to málo na to, kolik času na sebe měli. Snaží se na něj dohlédnout, než zmizí za roh a sám povolí v rukou strážců a nechá se se zlomeným výraz vléct do svého vězení, odkud už nevyjde. Hlavu klopí k zemi, pozoruje své vlastní nohy, které automaticky dělají jeden krok za druhým. Nevládne jim a jediné, co může, je přehrávat si společné chvilky.

"Cesta dolů je hodně rychlá, že?" Vysměje se mu jeden ze strážců, které ho vlečou.

"Ani ty nemůžeš cokoliv." Ozve se pomstychtivý smích. Ano, nejednou mu připravil těžké chvíle, když si postavil hlavu. Samozřejmě tak, aby na něj vina nikdy nepadla a muž vedle něj si to nyní užívá. Cesta mu přijde jako věčnost a poznámky, které padají na jeho hlavu nevnímá. +Miluju tě.+ Běží mu hlavou a posílá svá slova Rukimu, který bude snad v pořádku. Věří, že když na něj bude usilovně myslet, uslyší, co mu chce říct. Jakmile je hozen do své kobky, dopadne vysíleně na kolena na podlahu a vysíleně se zapře dlaněmi o chladnou zem. Jindy by se asi staral o to, jak dopadne jeho kimono nebo jestli se mu něco nezaplete do dlouhých pramenů, ale ne dnes. Mírně se ohlédne na strážce, který s výsměšným výrazem stojí u dveří.

"Poslední přání, než tě roztrhám na kousky?" Zeptá se ho pobaveně a Kami se ušklíbne. Začne se pomalu zvedat ze země s odhodláním v očích. Nasadí pevný a elegantní postoj, než povýšeně zvedne bradu.

"Chci se princi doznat." Ozve se jeho pevný hlas a strážci málem spadne brada na zem.

"Myslíš, že si něco podobného zasloužíš?" Sekne muž proti němu, otočí se na patě a zabouchne za sebou dveře. V ten okamžik udělá Kamijo několik kroků dozadu, sveze se podél chladné stěny k zemi a kobkou se začne rozléhat jeho téměř neslyšný pláč.

"Já si to nezasloužím, ale Ru si zaslouží žít." Zašeptá do ticha a tmy, než si zapře tvář o paže složené na pokrčených kolenou. Připravuje se na smrt, ale nebojí se. Říkal mu, že je schopný pro něj udělat cokoliv a taky to udělá.

"Budu na tebe dávat pozor, Ru-chan. Neuhlídal jsem náš osud v životě, budu tě hlídat po smrti, to přísahám." Jeho hlas je plný odhodlání, i když ho nikdo neslyší. Má nový cíl, za kterým si půjde. Nepochybuje o tom, že ho Aki bude poslouchat, pokud opravdu přijde. Pro Rukiho měl slabost a udělá všechno, aby ho zachránil. Prostě musí. Mírně se pousměje, jakmile si dokonale vytyčí svůj plán, ale oči zůstanou temné a plné smutku. Kdyby ho mohl naposledy vidět, kdyby ho mohl naposledy políbit….Stejně ví, že by to bylo málo.