(Taijiho domek)
Ricko
"Nic neříkej." Broukne, narovná se a odsune studenou večeři stranou. Rovnou si do keramického pohárku dolije trochu saké a nabídne i jemu.
"Nějak nedovedu jít do postele… co kdyby se mezitím něco stalo?" Vysvětlí mu, co Inoran nejspíš sám dobře ví.
"Ostatní tady chodí v brnění… měl bys ho mít taky." Řekne mu, protože viděl Hyda i Die. Ino byl jako Sena. Tvrdili, že by byl díky brnění jejich konec o to rychlejší, protože by v něm nedovedli dělat pohyby, ale samurajské brnění nebylo z jednoho dílu a ve skutečnosti to v něm zas tak hrozné nebylo. Člověk si jen musel zvyknout na jeho váhu. Vyprázdní obsah pohárku a pomalu vstane. Okolo nich pořád procházejí lidé nebo vojáci a je znát, že nespavostí trpí hodně z nich. Žádní noví rolníci už nepřicházejí. Buď nechtějí nebo měli blíž jiné pevnosti nebo je potkal mnohem horší osud a nepřítel je blíž, než se zdá.
"Projdeme se?" Broukne s měkkým úsměvem, protože už má po krk toho, že se vedle něj musí chovat jako jeho student nebo dobrá známý. Společně vykročí směrem k zahradám paláce, které jsou teď tiché a nikdo v nich není. Není příliš důvod hlídat zrovna tam, ty vysoké zdi by nepřítel nepozorovaně nezdolal. Legrační bylo, že měly bránit konkubínám v útěku, ne nepřátelům v útoku. Jak jim asi všem je, zavřeným uvnitř té budovy a odkázaným jen na zvuky zvenčí? Nemohou se rozhlédnout okolo jako oni dva. A to nemají ani ponětí o odsouzencích ve vězení. Brzy jsou v magnóliovém háji, stromy právě kvetou a jsou obsypané smetanovými květy, které neskutečně nádherně voní. Za jiných okolností by to byla úžasná podívaná a také velmi romantická. Svatyně vypadá tichá a zšeřelá a nehoří okolo ní ani pochodně. Několik lidí se u ní tiše modlí, ale nemohou dovnitř, brána je zavřená.
"Taiji tady pořád není..." Ricka píchne osten strachu v žaludku. Taiji byl jejich výborný přítel, baví se někde ve vesnici a o ničem neví, nebo už je taky dávno po něm. Nikdy by lidi nenechal strádat venku před oltářem, běhal by okolo, udílel požehnání a naléval alkohol, prostě cokoliv, aby jim ulevil před bitvou, ale teď…? Proto nebylo možné, aby spal. Ricko popadne Inorana pevně za ruku a rozeběhne se s ním k jeho domečku. Dveře jsou zavřené na závoru a okna zabedněná zevnitř.
"Vážně tu není… s kým mohl kam jít?" Rozhodí Ricko bezradně rukama a nejradši by kněze uškrtil.
"To musí chlastat zrovna dneska?" Zlobí se, ale nemohou ho jet hledat. Ricko byl příliš důležitý pro toto místo a Inorana samotného nepustí, ani kdyby se uměl proměnit v jeřába a odletět tam.
Inoran
Inoran se už pár hodin třese vnitřně strachy. Sám nikdy nezažil jako to při boji je. Vždycky ho drželi dostatečně daleko. Taky k čemu by jim byl? Držel se, dokud měl co dělat a tvářil se, že je stejně navyklý na podobné věci jako všichni kolem. Uvnitř byl nepříšerně vyděšený. Co se bude dít, až to vypukne? Stane se jim něco nebo to všichni přijíždí bez úhony? Ani statistika mu v tomhle nešla na ruku. Kéž by o tom nic nevěděl, neuměl si to spočítat. Neřekl Rickovi nic, viděl kolik má starostí s novou hodností. Jak moc mu záleží na tom, aby byl skvělý, když mu Ga svěřil tohle místo. Neskutečně mu to sluší a je vidět, jak moc se změnil, i když nebyl pryč tak dlouho. Pro Ina to byla věčnost a za tu dobu se s kluka plného optimismu stal muž, který dokázal vést. Stejně mu bylo líto, že si neužili víc chvilek, kdy ještě neměli starosti s bojem, ale starali se jen o to, kam se schovat, aby je nikdo neviděl. Už chvíli sedí nedaleko Ricka, který klidně oddechuje na stole. Chtěl ho položit na měkké polštáře vedle, ale měl strach, že by ho probudil. Sedí jen tiše vedle něj a ukládá si s jemným úsměvem do hlavy všechny jeho rysy. Opravdu má pocit, že se trochu změnily, asi za to můžou všechny starosti. Sám nemohl ani na chvíli zavřít oči. Pořád mu tělem koluje neskutečné množství strachu. Usměje se o něco víc, když se ricko začne probouzet."Já vím, že to nejde. Sám bych v ní nevydržel dlouho." +Nejspíš bych se přitulil a zíral z okna ven, abych slyšel, ke se co šustne.+ Doplní si v duchu, ale teď to nemůže říct nahlas. Krátce si povzdechne, když dojde na brnění. Měl trénovat, ne jen sedět v knížkách, teď toho lituje, protože je k ničemu. Jen zlehka zavrtí hlavou.
"Můžeš mi ho klidně obléct, ale nebude to k ničemu." Zahanbeně stočí oči stranou.
"Už jsem ti jednou říkal, že nezmůžu nic. Tady slova nepomůžou." Kousne se do rtu, než pomalu sáhne po šálku a napije se taky. Trochu mu to klidní nervy.
"Rád." Odsouhlasí mu procházku a zvedne se, aby šel po jeho boku až do zahrady. Oči mu pandou na tu krásu a jemně se pousměje. Začal by s dalšími kdyby, ale nechce tím kazit ticho. Ticho před bouří.
"Vždycky tu bylo krásně. Jak kdyby příroda ani netušila." Rozhlédne se kolem a na krátkou chvíli proplete prsty s Rickovými. Sám se podívá ke svatyni a nakrčí obočí.
"Říkal, že potřebuje jen na chvíli odejít. Myslel jsem, že jde za rodinou." Znovu vypadá trochu zahanbeně.
"Gomen, neuhlídal jsem ho i když jsem ti to slíbil." Dává si to za vinu. Ricko toho dokázal tolik, když byl pryč a on nezvládl ani tohle.
"Možná se zdržel někde tam a je někde v bezpečí." Zadoufá nahlas a ohlédne se po lidech u svatyně. Sám by se tam nejradši vydal, aby se o ně postaral, ale snad poprvé v životě bude sobecký a chce být s Rickem. Byli spolu tak málo a teď je čeká něco hrůzostrašného. Ne, teď nutně potřebuje být chvíli s ním. Rozhlédne se kolem domku a pak mu oči padnou na tenkou stuhu do vlasů krémové barvy zdobenou malými motýlky.
"Nešel sám." Sáhne po ní a podívá se na Ricka.
"Tuším, kdo je s ním." Vypadá překvapeně, když to jen vysloví.
"Tohle je Shinyi. Pamatuješ si ho z harému?" Řekne Rickovi, komu tenhle kousek látky patří.
"Kam by mohli jít?" Přemýšlí dál nahlas ale…I kdyby utekli, třeba se vyhnou tomu nejhoršímu. Nechá paži klesnout podél těla a dlouze s emu podívá do očí.
"Odpusť mi, nemůžu se na tebe vynadívat. Jsi to ty, ale vypadáš jinak. Moc ti to sluší. Pozoroval jsem tě dneska celý den." Udělá několik váhavých krůčku směrem k němu. Opře si čelo jeho hrudník a ramena se mu jemně zachvějí. Tolik se na něj těšil, modlil se, aby přijel pořádku a může se ho pořádně dotknout až teď. Sevře silněji jeho boky a nechá víčka klesnout. Potřebuje se ho dotýkat, potřebuje ho mít chvíli sebe někde, kde se nemusí skrývat.
"Tak moc jsi mi chyběl a tolik se bojím, že o tebe zase přijdu." Naznačí mu, jak se cítí.
"Tolik jsem si přál, aby ses mi vrátil…Možná je to všechno cena za moje modlitby. Jsi zpátky a já se neskutečně bojím toho, co bude dál." Sevře jeho boky naléhavěji nakonec se narovná, aby mu mohl padnout do náruče zaboří tvář do jeho ramene.
Ricko
Musel se na Inorana dlouze zadívat, když se díval někam jinam. Nebylo to poprvé, co se tak vzdělaný muž jako on podceňoval a nejspíš to bylo proto, že se necítil ve své kůži v takových těch mužných věcech, které se od jeho pohlaví očekávaly. Možná i to byl důvod, proč nakonec skončili s Rickem spolu. Podle Ricka ale rozhodně nebyl zbabělec, jenom uměl lidem pomoct trochu jiným způsobem, než mečem. "Myslím, že přírodě jsme úplně jedno." Řekne Ricko cynicky.
"Války kolem ní projdou a ona si toho ani nevšimne. Tenhle magnóliový háj tady bude ještě dlouho po nás, pokud ho někdo nevypálí a i kdyby… Příroda počká, až bude po něm a nechá jiný vyrůst na jeho kostech..." Přešly věky, lidské civilizace i přírodní katastrofy a příroda si s tím vždycky nějak poradila. Neměl by zabředávat do podobných diskuzí, ví, že Inoran to takhle nemyslel, ale nemůže si pomoct. Jemu se na hranici nelíbilo, i když si tam podle Gackta počínal obratně. Chtěl se vrátit domů ke svému předešlému životu, spát ve svojí ložnici, jezdit na koni s Inoranem a pít hodně vína s Taijim. Necítil kdoví jakou hrdost a zadostiučinění nad svými skutky jako ostatní muži. Gackt byl v tomhle přece jen jiný, on se pro to narodil. Ricko musel.
"Jen na chvíli odejít?" Řekne, když se řeč stočí na Taijiho.
"To jeho jen na chvíli znamená Dám si tak pět, šest piv, tři panáky a pak budu celou noc kouřit listí v zábavní uličce." Vysvětlí Inoranovi. I když se sensei s knězem už dobře znal, stejně byl v mnoha věcech pořád hrozně naivní.
"Uhlídat Taijiho ani nejde..." Zamumlá Ricko a vůbec netuší, jak moc by si to Ino uvnitř sebe mohl brát a vyčítat. Přece za něj nebyl nijak zodpovědný. Taiji byl dospělý a tohle dělal dávno před tím, než se s ním poznali.
"Spíš tam někde sedí s ostatními opilci a varování vojáků bere jako blbý vtip." Mračí se a zaskočeně sleduje předmět, který Inoran zvedá ze země. Nechápe, jak si může pamatovat, co kdo nosí ve vlasech.
"Shinya…?" Krčí čelo. Těch jmen bylo v jeho životě už tolik, že několik chvil nemá ani ponětí, o kom to Ino mluví a pak mu to dojde.
"Akiho oblíbenec?!!" Vyhrkne.
"A jak se dostali z harému?" Trochu zbledne.
"Ino, tohle je únos konkubíny, to mu neprojde, ani kdyby tu válku přežil." Žaludek se mu sevře ještě hůř, než před tím.
"Na to se přijde a když ho nezabije nepřítel, tak ho popraví. Proč by s sebou proboha bral…" Zbledne ještě víc a podívá se na Inorana.
"Neříkej mi, že se do něj zabouchl? Kdy se mohli vídat?" Nebyl tady, takže neví nic o tom, jak podezřele často se chodíval Shinya modlit. Všichni ho měli za vzorného andílka a nikomu to v jeho případě nepřipadalo divné. Možnost, že by Taiji se Shinyou utekl, ho vůbec nenapadne. Nějak mu to k němu prostě nejde, že by všechny beze slova opustil. Dům jeho rodiny, místo, které měl rád… Inoran z ničeho nic změní téma a Ricko se na něj zaskočeně podívá. V tu chvíli je kněz napůl zapomenut, jemu se začne nebezpečně nadouvat hrudník a koutky se mu zvedají jako kdysi v trochu rozpačitém, ale hrdém úsměvu.
"Vážně?" Ubezpečí se, jako by to potřeboval slyšet ještě jednou. Možná spíš tak třicetkrát. Ino mu asi nepřestane vyrážet dech, protože ho najednou obejme a vypadá u toho neskutečně křehce. Skoro by si mohl sáhnout na všechny jeho emoce a chvějící se ramena jsou toho jenom důkazem. Jako by Ricko na hranici zapomněl, co jsou to pocity a teď mu to teprve dojde. Zavřel všechno uvnitř sebe. Pevně ho obejme a nepustí.
"Nepřijdeš. Nenechám si pitomě zabít, když mi ještě nebylo ani dvacet, přece o sebe svět nepřipravím..." Pokouší se znít alespoň trochu jako dřív.
!Ino-chan, taky se bojím, ale… zároveň mám pořádný důvod proč bojovat. A ten oni nemají. Je to jenom cizí zem, která jim nic neříká, ale my hájíme svoje domovy a milované a já se hodlám milovat ještě spoustukrát, víš? Co ty ženské? Vyhýbal ses jim?" Připomene mu svoje slova před odjezdem, usměje se a vezme jeho tvář do dlaní, aby ho mohl pořádně políbit.
Inoran
Ino se jen malinko uchechtne nad Rickovým výkladem, co přesně Taiji právě teď dělá. I to je možnost, proč tu není, když by tu být měl. Hrozilo mu nebezpečí? A co když se opravdu neplete a je se Shinem."Já nevím, možná se jen pletu a ta stuha se tu objevila náhodou." Zavrtí hlavou, když se tím dál probírá v hlavě.
"Shin měl povolení od Akiho, aby mohl do svatyně chodit, byl tu denně." Prozradí mu něco, co Ricko netuší. Tolik si ho celou dobu přál u sebe, že prostě zapomíná na to, kde doteď byl. Jak kdyby tu celou dobu byl s ním. V podstatě to tak bylo.¨
"Viděl jsem je jednou spolu, když mě poslal princ s prosbou k Taijimu. Seděli za svatyní pod stromem." Odmlčí se na chvilku a pak se mírně pousměje.
"Vlastně jim to hrozně slušelo." Ale pak mu dojde, že Ricko má pravdu, kdyby opravdu utekli spolu a chytili by je…Nepochybuje o tom, že by to nepřežil ani jeden.
"Asi máš pravdu, nejspíš odešel sám pít." Ukončí strašidelné scénáře ve své hlavě. Ino nikdy neměl daleko k tomu, aby měl někoho rád. Trávil nějaký čas s Taijim a Shina občas taky vídával, když mu Aki zařídil pár hodin. Mírně se pousměje, když se ho Ricko zeptá a krátce přikývne.
"Opravdu, asi jsem tě vlastně svlékal očima celou dobu." Zavtipkuje a najednou je tu zase část jeho skryté povahy, které se probouzí jen s Rickem. Nechá se tisknout k němu a cítí se neskutečně skvěle. Jak kdyby část jeho osoby konečně dorazila zpátky. Potřebuje ho, aby se mohl pořádně nadechnout a zase na chvíli myslel na něco mnohem krásnějšího, než je boj, který je nejspíš čeká.
"To ani nezkoušej!" Pošeptá mu do ramene a koutky se mu pozvednou.
"Nemysli si, že tě nechám jen tak umřít, když ses mi konečně vrátil zpátky." Pohrozí mu ještě, ale má pocit, že od něj takové slova nikdy nebudou mít ten správný efekt. Asi je spíš k smíchu, ale to nevadí. Mírně se od něj odtáhne a tváře mu nepatrně zrudnou, když dojde na počet milování a skoro nevinně se uculí.
"Se mnou?" Zeptá se trochu pitomě, ale tentokrát je to on, kdo potřebuje ujistit, že se vůbec nic nezměnilo. Kdo ví, koho mohl u Gackta v ležení potkat. Vzápětí se ale rozesměje.
"No víš, byl jsi dlouho pryč…." Dobírá si ho malinko a u toho konečky prstů poklepává na jeho ramena.
"Víš, jak je to se mnou a se zásnubami." Snaží se tvářit vážně, ale koutky mu cukají. Nevydrží mu to dlouho, vzápětí je umlčen Rickovými rty a už je jen tak nepustí. Čekal na něj tak dlouho, dneska se na něj nemohl pomalu ani podívat, protože by nutně museli vidět, jak moc ho miluje. Teď může všechno pustit na světlo. Protáhne paže přes jeho ramena, které jsou snad statnější, než si pamatuje a prsty mu vjede do vlasů. V jeho polibcích se odráží všechen cit a potlačovaná touha, kterou chce dát jen jemu. Hlavou mu proběhne okamžik, kdy vždycky někam spadli a pak se toho stala ještě spousta. Taky je možné, že se Tai každou chvíli vrátí. Mírně se od něj odtáhne, opře si čelo o to jeho a s roztouženým úsměvem se mu podívá do očí.
"Ricko-koi." Zašeptá měkce.
"Měl bych se tě zeptat na to samé." Narazí na ty ženské a v očích se mu rozverně blýskne.
"Je mi to jedno, hlavní je, že jsi teď tady a se mnou." Řekne mu nakonec upřímně.
"I kdyby se stalo cokoliv, chci být naposledy s tebou. Sem třeba nikdo nepřijde ještě chvíli." Je to snad poprvé v životě, kdy se snaží někoho svádět. Má pocit, že mu to vůbec nejde, ale stejně nemá v úmyslu toho nechat. Pohladí ho palcem přes spodní ret, než ho hravě líbne, pohrávajíc si právě s tou částí, kterou před sekundou pohladil. Asi se už tolik nestydí, ale když si představí, co by se mohlo za chvilku dít, jeho tělo reaguje samo.
"Kam mám jít?" Naráží na místo, kde by mohli být spolu. Odtáhne se od Ricka celým tělem a jiskrným pohledem začne couvat ke schodům.
"Copak tam je?" Provokuje ho dál a čeká, jestli za ním půjde nebo ne.
"Měl bys jít radši se mnou. Víš, jak jsem šikovný a ty schody jsou hrozně příkré." Zatváří se naoko vyděšeně.
"Budeš mě chytat? A za co?" To už nevydrží a rozesměje se. Je to, jak kdyby Ricko nikdy neodjel a on se dostal přesně do toho rozpoložení, které měl v lese.
Ricko
Všechno nasvědčovalo tomu, že jeho teorie byla správná a Taiji se se Shinyou celou dobu opravdu tajně scházel. Nechtělo se mu věřit, že by si Taiji tak často chodil jenom povídat, i když byl ochotný pro svoje ovečky udělat docela hodně. Minimálně si na něj myslel a jestli jsou teď spolu, tak to dotáhne do konce. Inoranova slova o tom, že ho svlékal očima ho ale nutí myslet jenom a jenom na něj. Znovu se usměje. "Je toho na mě docela hodně." Narazí na plnou výzbroj. Při jeho klice zatroubí k útoku přesně ve chvíli, kdy bude mít všechno svlečené a k dispozici bude jenom jeho nahý zadek, ale rozhodně to riskne. Jejich náboženství jim přikazovalo žít okamžikem a to přesně udělá. Neumře přece s pocitem, že to neudělal naposledy v životě, když vlastně mohl, jen pro strach, aby měl na sobě brnění.
"Když budu vědět, že jsi někde poblíž a hlídáš mě, nemůže se mi nic stát." Řekne a na chvíli se odmlčí, než dodá s koutky už zase nahoře.
"Navíc bych nesnesl, abych nebyl za frajera a urval si před tebou ostudu, takže mě to možná přinutí k nečekaným výkonům." Zazubí se, ale na ty okamžiky se vážně netěší. Kéž by to už mohlo být za nimi. Nejradši by byl někde tam, kde je Tai a Shin, pokud se jim to nějaký zázrakem vyhne.
"A s kým jiným?" Broukne měkce, zatímco se mu dívá do očí a vlastně je pravdou, že se změnil i v tomhle. Kdysi prohnal všechny sukně, které jen mohl a nejen ty a teď… se mu vlastně nikdo jiný ani nelíbí. Ty zásnuby… už na ně dávno zapomněl. Jestli tohle oba dva přežijí a všechno se vrátí zase do normálu, Inoranova rodina se vrátí a bude po něm vyžadovat, aby se ženil. Možná se jim to povede o rok zase posunout, ale ne věčně. Jeho jedinou nadějí zůstává Aki, který by mohl běh věcí zvrátit. Pilně na tom pracoval sám u sebe a Ricko ho v tom převratu rád podpoří. To bude jeho dalším úkolem hned, jak se z tohohle dostanou. Inoranova otázka ho zaskočí, jako by snad sám před chvílí nepokládal stejnou. Několik vteřin vlastně ani neví, o čem to mluví a rozhodně se mu ty zásnuby trochu vrátit.
"Musím říct, že jsem nikdy neviděl tolik kurtizán pohromadě jako ve vojenském ležení. Některé jsou opravdu krásné a moc toho na sobě nemají..." Zatváří se andělsky, než ho k sobě přitiskne ještě víc.
"Jenže mě už se nikdo jiný, než ty nelíbí, Ino-koi, víš? Mám rád ten tvůj plachý oříškový pohled i všechny křivky tvého těla. Proklel jsi mě, i když se tváříš tak nevinně a mě se z toho kouzla nechce, takže se těš, protože ten zatracený celibát trval vážně dlouho." Pohrozí mu, než se zase vrhne na jeho rty. Uvnitř něj všechno hraje emocemi, když mu Ino tak spontánně řekl, že i kdyby spal s polovinou světa, nezáleželo na tom. Miloval ho tak moc, že by nad tím nejspíš dovedl zavřít oči a Ricko by mu nejradši řekl, že je blázínek a že to neudělá, ale už nemá svoje rty k dispozici ani k jedinému slovu. Doufá, že všechno, co cítí uvnitř sebe, Ino pochopí z jeho polibků a naléhavých doteků. Nakonec se rozhlédne kolem sebe. Okolo svatyně sem dozadu nejspíš nikdo nepřijde, ale mohli by být slyšet a do domku se nedostanou. Ino si jako první všimne schůdků, spíš žebříku, někam nahoru ke štítu druhého stavení, které těsně sousedí s domkem. Je to asi stodola nebo tak něco, ale Taiji tady žádná zvířata nechová. Přesto to vypadá, že je nahoře seník. Těžko říct, jestli je tam alespoň nějaká sláma, možná ano. Přikývne a následuje ho.
"Naše schody do nebe, hm?" Broukne, když se zespodu dívá na Inoranův zadek a vážně už se ho nemůže dočkat. Vyprskne smíchy, když se ho Inoran zeptá, za co ho bude chytat a je to on, kdo málem spadne, ale nakonec se dostanou nahoru. Překvapí ho, když zjistí, že je to vlastně docela dobře vybavená zašívárna. Taiji měl o kousek vedle pohodlnou ložnici, ale možná do ní prostě nechtěl vodit každého, koho na ulici potkal. Přece jen to bylo jeho osobní soukromí, kdežto tady… nebo tady kryl i někoho jiného? Nejspíš ano, občas o tom mluvil. Je tady pěkný futon, vypadá čistě, olejová lampa, o kus dál v balíku slámy dokonce zastrčená zaprášená lahev saké…
"No né?" Protáhne Ricko do prachu toho místa, který se vznáší v proužku měsíční záře. Chvíli se potýká s lampičkou a křesadlem a nakonec ji zapálí. Hned je tu romantické přítmí.
"Začínám ho podezřívat, že musel tušit, jak dopadneme a odešel schválně. Nejspíš bude čekat tak dlouho, dokud si nebude myslet, že jsme to stihli." Byl to nesmysl, ale pomáhá mu to nemít obavy z toho, co s knězem je. Podobná místa uměl zařídit jen on a Ricko… život bez něj by byl prostě těžký.
"Jestli kopneme do té lampy, shoří celý palác." Radši ji dá opatrně na bezpečnější místo. Futon je od ní dost daleko a sláma taky, ale domek je dřevěný.
Inoran
"Těším se, od té doby co vím, jak to s tebou chutná, je abstinence vážně peklo." Prozradí mu, že ani on to neměl jednoduché. Bylo to trochu prokletí, když přišel na to, jak skvělé to může být a pak…Nic.
"Schody do nebe…" Zopakuje po něm s úsměvem.
"Jestli z nich sletím, tak to bude spíš do pekla." Zavtipkuje a zdárně s ním zapomíná na to, co se bude dít třeba už zítra. Ne, nechce si tím kazit možná poslední večer, který spolu stráví. Vlastně možná celou noc…Koutky se mu pozvednou, když si to uvědomí a začne pomalu stoupat nahoru. Málem spadne taky, když Ricko vybuchne smíchy.
"Je mi jasné, za co by to bylo a možná vážně budu padat schválně." Ohlédne se krátce přes rameno s rozverným pousmáním. Jakmile je nahoře, nestačí zírat.
"Tohle není seník." Oznámí to, co je očividné a pak se rozesměje znovu.
"Na takové věci jeden přijde, až teď." Povzdechne si nahlas a je to tady, je zase sám sebou. Tedy tím, kým je, když je s Rickem.
"V tom případě budu potřebovat hodně velký váček na odměnu pro Taie." Usměje se upřímně a posouvá se po v podstatě místnosti, aby si všechno dobře prohlédl. Stejně mu oči pořád těkají k Rickovi a je trochu škodolibý, když ho vidí, jak zápasí s lampičkou.
"Nemám ti pomoct, pane kapitáne?" Dobírá si ho malinko a pak souhlasně pokývá hlavou.
"Hm, to asi nechceme že?" Nadhodí pobaveně a vykročí k němu. Počká si, až lampičku odloží, protáhne paže kolem jeho pasu a přitiskne se na Rickova záda. Položí si bradu na jeho rameno a zaboří tvář do jeho vlasů.
"Palác hořet nebude, ale já asi brzo ano, jestli něco hned neuděláš." Pošeptá mu, aby věděl, jak moc na něj jeho přítomnost působí. Konečně může být sám sebou a ten pocit si hodlá dokonale užít. Stáhne paže víc k sobě, aby mohl Ricka vzít za boky a otočí ho čelem k sobě. Jen krátce se mu podívá do očí, než si ho přitáhne k dalšímu polibku, o kterém ani nevěděl, že ho umí. Prsty už mu běhají po jeho zbroji a kdyby mohl tak to z něj prostě serve, ale na to vážně nemá. Musí být natolik trpělivý, aby ho z toho všeho začal pěkně vybalovat. Je znát, že spěchá a nejde to tak rychle, jak by si představoval.
"Taky ses mohl převléknout, když jdeš se mnou na rande." Obviní ho udýchaně, když se snaží sundat z něj další díl a prostě to nejde. Nakrčí nešťastně obočí, ale hned ho narovná, když se mu to povede. Za chvíli už vidí alespoň kousek hrudi. Konečky prstů to místo hned pohladí a zatváří se nadmíru spokojeně.
"Těším se, až uvidím zbytek." Pochválí ho bez známky studu. Chce ho tolik, že tu teď prostě nemá místo. Ricko očividně v ležení dost nabral a je znát, že mu tam dali pořádně zabrat.
"Ale jestli někomu někdy řekneš, jak moc…" +Ne, nadržený neříkej.+
"Jsem se na tebe těšil, popřu to." Varuje ho s tichým smíchem, než se dostane k dalším kouskům a mnohem víc odhalené kůže na jeho hrudi. Nedokáže odolat pokušení, aby se nesklonil a nepřejel po odhalené kůži rty. Očima pozoruje mihotavé světlo lampy, jak maluje obrazce, ve kterých by mohl vidět úplně cokoliv. Utíkají mu pod prsty, kterými mapuje každý kousek, jenž před chvílí odhalil.
"Jsi nádherný." Vyjde tiše z jeho rtů, když se krátce podívá nahoru a zlehka se pousměje.
"Mám pocit, že se za chvíli nenadechnu." Dodá, než vystoupá prsty k jeho rtům, po kterých ho pohladí.
"Ale to nevadí, nepotřebuju to, dokud tu mám tebe." V očích mu pobaveně zasvítí, ale svá slova myslí upřímně. Nikdo nevypadal v jeho očích, jako právě Ricko.. Jak chtěl před chvíli spěchat, najednou má potřebu si užít každou vteřinu, kterou mají pro sebe.
Žádné komentáře:
Okomentovat