Boogie x Toshiya - Myslím, že ho možná znáš. - část 4.

(nemocnice)

Boogie

Ohlédne se po něm a dokonale mile se usměje, když ho Toshiya láká zpět k sobě. Půjde, ale něco za něco. Jinak to v téhle domácnosti nejde. 

"Hrozně ti to tam sluší. Když se takhle usmíváš." Řekne mu místo odpovědi a znovu se věnuje jídlu a jeho přípravě. Už má všechno skoro hotové, když se u něj objeví Toshiya a na chvíli se přitiskne na jeho záda. Je to hrozně příjemné. Zapře se tělem dozadu o to jeho a chvíli si o jeho rameno opře i hlavu, zatímco takto zvládne dokončit přípravu jídla. Vážně moc se po té jeho poznámce snaží nečervenat, ale stejně se mu to zase nepovede. 

"Ty jsi zase větší..." Pokouší se to na něco hodit. +A všechny ty prášky se nedají jíst na lačno.+ Má to i svůj pečovatelský podtext, který mu ale říkat nemusí. Možná se v tom ještě naučí chodit? 

"Ve čtvrtek." Odpoví automaticky, ale pak mu to dojde. Zaraženě se po něm krátce ohlédne ve chvíli, kdy Totchi pije a honem vrátí pohled zpět k miskám, které odnese ke stolu. Zapomněl… Nezná ho moc dlouho, ale byl jako počítačová databáze. Pamatoval si i věci, okolo kterých prošli a o kterých Boo ani netušil, že tam byli. A na tohle se ho ptal před chvílí. Teď, když už ví, že by mu něco mohlo být, to hned pojmenuje Výpadek krátkodobé paměti. Potřese hlavou. Nesmysl. Toshiya toho měl prostě hodně a tohle se stávalo úplně všem. Měl by přestat panikařit. Boo usedne ke stolu a chvilku mlčky jí, než natáhne ruku po knize, aby se podíval, na co přesně Toshiya ukazuje. Připadalo mu to hrozně těžké, už zase, ale dneska má ještě jinou motivaci. Přikývne a nechá si knihu otevřenou na této straně. Když se Totchi zvedne a odejde do koupelny, už je mu jasné, co tam jde dělat a sousto mu v ústech hodně zhořkne. Kolik už těch prášků snědl? Začíná mít strach, aby se tím nemohl předávkovat nebo si nevypěstoval nějaké žaludeční vředy. Tohle přestávala být legrace. Přesto si nechá všechna ale až po návštěvě u lékaře, kam prostě půjdou. Když se Totchi vrátí a začne jíst, Boo už má polévku snědenou a před nosem má sešit, tužku a knihu s příklady. Snaží se vzpomenout, jak to všechno bylo, ale je to těžké, když máte hlavu plnou starostí o někoho, koho milujete. Takhle to určitě nedokáže. Po Toshiyově otázce mu koutky trochu poskočí a zvedne k němu naprosto upřímné oči. 

"Vlastně jsou tři. Moji nejlepší kamarádi. Tohle byl Zye, jak víš. Vypadá to, že ho vlastně dobře znáš. Už vím, kdo je ten jeho učitel na matiku, co po něm jako pochvalu hází klíčky od auta." Práskne malou pikantnost, jak se mezi sebou s klukama o nich učitelích baví. A taky, že Zye dávno prokoukl fakt, že se na něj sice Toshiya pořád zlobí, ale při tom ví, že není žádný břídil. 

"Pak je tu ještě Sena a Ricko. Koukej." Strčí mu pod nos společnou fotografii, kde je s klukama a vlastně je rád, že mu je může ukázat. Že se spolu začínají bavit o svých přátelích, možná rodinách… 

"Byli jsme spolu pořád, než..." Zarazí se, podívá se Toshiyovi do očí a uvědomí si, co si povídali se Zyeanem v kavárně. 

"Totiž… kromě něho jsme nějak všichni na učitele… To zní hrozně, viď? Ale nejsem tady kvůli tomu!" Honem to vyděšeně zamlouvá a mává rukama, aby si snad Toshiya nemyslel, že je Boo nějaká zlatokopka, co hledá jen dobře situované profesory. U toho opomine fakt, že to on prchal před Toshiyou. 

"Zyeanovi se taky někdo líbí, ale stydí se říct, kdo to je. Prý je to společensky nevhodné. Možná je vdaná?" Nadhodí jednu z možností.

Toshiya

Po cestě z koupelny převaluje v hlavě hlavně jednu věc. Jemu to sluší? Teda samozřejmě, že mu to sluší, ale zrovna když se usmívá? Zdá se, jak kdyby ho Boo podobně jednoduchým prohlášením dokonale vyvedl z míry. Okomentuje to jen tichým chm a je přesvědčený, že se v nestřežený okamžik znovu pousmál. Kdyby jen Boo věděl jaké na ně má páky…No, už to možná začíná tušit. Toshiyovi ani nedojde, že na něco zapomněl. Prostě si nepřipouští, že by bylo něco špatně. To spíš doktora pustil z hlavy, ale tentokrát úmyslně. Copak se něčím takovým bude zdržovat? Má tady mnohem podstatnější práci. Za prvé dokonale zničit svého kolouška a za druhé ho dokopat k tomu, aby vyfasoval v testu plný počet bodů. Ne, že by ho pak netahal do postele, kdyby se to nepovedlo, ale to se prostě nestane. Cestou položí krátce dlaně na Boogieho ramena a skloní se k jeho pramenům, aby do nich mohl na chvíli přitisknout rty. Zjišťuje, že některým věcem jen těžko odolává a tohle je jedna z nich.

"Už víš, co s tím?" Prohodí a není úplně jasné, jestli má na mysli příklad nebo úplně jiné věci, kterým by se zase věnoval mnohem raději. Mít Boogieho u sebe, je dost možné, že ani nedostuduje. Už si obstojně přiznává, že na něj opravdu tolik působí. Jakmile se usadí, začne podvědomě litovat, že se na jeho přátele ptal. Jak kdyby v každém z nich viděl možnou konkurenci. Jistě, že Zyeana zná ze svých hodin.

"Pořád jsem se ještě pořádně netrefil." Odtuší ledově s výrazem no a co, aspoň se snaží, aby jimi opravdu neschytal.

"Asi bych mu měl vymyslet nějaký speciální test." Už si zakládá ruce na hrudi. Jistě, že vymyslí a bude to něco, s čím by měl problémy i on sám. Jen ať se chlapec zapotí, už jen za to, co mu řekl v té kavárně. Co on o tom ví, jak se k Boogiemu chovat, pořád je tu s ním, tak. Na Rickovi se příliš nezdrží, ale na Senovi se zastaví pohledem o trochu déle, pozvedne pravé obočí.

"Vážně?" Ne, že by nebyl hezký, ale nebyl to úplně jeho vkus. Asi. Pak ale následuje další pohyb obočí, když se do toho Boo začne roztomile motat. Musí se pobaveně ušklíbnout, ale naběhl si sám, takže toho hodlá patřičně využít.

"Opravdu ne?" Nepozastaví se nad tím, co si jeho kamarádi našli za spasitele. Jeho to prostě nezajímá, vždyť je ani nezná.

"A kvůli čemu tady teda jsi?" Nakloní se nad desku stolu, o kterou se opře dlaněmi a hledí mu vyzývavě do očí. Pak se ale zase narovná a už se zase hrozivě mračí. Jeho napadla úplně jiná myšlenka. Totiž, že ten dotyčný by mohl být Boogie. Nemá v plánu se hrabat v hlavách puberťáků, to by si od migrény moc nepomohl, ale teď je to zase jakési ohrožení, které chce eliminovat hned v základu. Hlavně si ověřit, že nemá u Boogieho tenhle Zyean žádnou šanci.

"A co když jsi to ty?" Uhodí na něj rovnou a popaluje ho vražedným pohledem. Skoro to vypadá, že ani nemrká a polévky se ani nedotkl. Nají se, ale až zjistí, že Boo se za tím pískletem ani neohlédne.

"Co když myslel právě tebe a nechce ti to říct, protože…" Zarazí se, co on ví, co by si mohl myslet.

"Co já vím proč?" Rozhodí rukama a ne, nebude se podobnými myšlenkami zdržovat.

"Rozhodně tě podle toho bránil." No dobře, už to začíná být opravdu jasné, že žárlí. Propaluje Boogieho pohledem a chvíli jeho temné oči připomínají pověstnou lampu při výslechu. Jen, ať zkusí jen špatně mrknout a půjde mu osobně ukázat, kde je mu nejlíp. Totiž u něj v ložnici a pak si podá i toho prcka a může být chytrý, jak chce, ani tohle ho nezachrání.

Boogie

Ten polibek do vlasů bylo neskutečně milé gesto. Taková by mohl Totchi dělat klidně pořád, ale Boo už ví, že budou spíš vzácnější. O to víc si jich bude vážit a dychtit po nich. 

"Nevím, mám hlavu plnou úplně jiných věcí." Řekne mu po pravdě a s povzdechem se podívá do jeho očí. Ano, má na mysli dokonce i ty milostné záležitosti, ale především Toshiyovo zdraví. 

"Protože se nechceš trefit. Nechceš mu ublížit, když víš, že jsi chytřejšího žáka neměl." Broukne sotva slyšitelně a když k Toshiyovi zvedne oči, potutelně mu v nich zajiskří, ale honem je zase skloní. Vůbec netuší, že Toshiyovi se v hlavě pořád honí žárlivost na Zyeana a že by podobné věty mohly být docela nebezpečné. 

"A když ten test zvládne, dostane propustku z hodin a stipendium?" Najednou ožije. Neplánovaně by tím Zyeanovi pomohl. Měl toho hrozně moc, nevěděl, kam dřív skočit a takhle by měl matiku v kapse, čas na brigádu a dokonce nějaké peníze navíc. Zye byl jako jediný z nich z chudších poměrů a tohle by mu vyřešilo hodně věcí najednou. S očekáváním v očích hledí na Toshiyu jako na rytíře a dokonce na něj ty oči začne dělat cíleně. Pro dobro nejlepšího kamaráda! A pro Toshiyovu proměnu k lepšímu! Pak ho ale Toshiya málem osočí z toho, že je nějaká učitelská rajda, Boo na něj vytřeští oči a zčervená, než začne trochu dotčeně nafukovat tváře, pohodí vlasy a zapře si tvář dlaní tak, aby do ní Toshiya neviděl. 

"Ty jsi..." Zamumlá. Pak se na něj ale odhodlaně podívá a už se nadechuje, aby mu tedy pořádně řekl do očí, proč že tady je a že ho miluje, ale Totchi mu skočí do řeči a vyrazí mu dech. Chvíli na něj zírá, jako by ho viděl poprvé a snaží se přebrat si, o čem to mluví a pak se naprosto neprozřetelně rozesměje. 

"Ne, to opravdu nejsem já." Řekne jako první, ale Toshiya dál rozvíjí svou teorii a tak ho zmate, že tomu na několik vteřin uvěří, než znovu potřese hlavou a celou záležitost shodí ze svého pomyslného stolu. 

"Nejsem to já a Zye by mi to řekl do očí, znám ho." Řekne, i když o tom zase tolik přesvědčený není. 

"Třeba mě brání prostě proto, že… si to zasloužím..." Začne si namotávat dlouhý pramen vlasů na prst, ale ať řekne cokoliv, nejspíš to vůbec nevylepší. Najednou prostě přehodí výhybku. 

"Za chvíli nám jede autobus na kliniku. Chodíš s tím na kliniku, že? Autem radši nepojedeme, když ti teď není dobře." Vstane od stolu a začne uklízet nádobí jako vzorná manželka. Od linky se na něj podívá. 

"A až se vrátíme… můžeš vyzkoušet cokoliv." Pomalu sklouzne očima k ložnici, kde se v posteli pořád válí všechny ty věci, o kterých Boo neví, na co jsou. 

"Úplně cokoliv. Na jak dlouho chceš." Dá mu nabídku, která se neodmítá. Vůbec neví, co dělá, ale k tomu doktorovi ho musí dostat za každou cenu a tohle by Totchi neodmítl. Matiku tím elegantně shodí ze stolu. 

"Jdu si pro bundu." Nechá ho tam sedět celého tumpachového a na chvíli zmizí za dveřmi. Právě mu přeorganizoval polovinu dne. V Toshiyových měřítkách je to jako polovina života. Snad to nějak stráví. Musí! A Boo si prostě jenom musí víc věřit. A hlavně mít odvahu, až se za nimi dveře bytu zase zavřou. +Kruci písek!+ 

"Možná i kdekoliv…!" Ozve se z ložnice. 

"To až jak budeš hodný!"  

Toshiya

Ušklíbne se nad tím, že je Zyean chytrý. Nemůže říct, že ne, to se mu z podivného důvodu příčí, ale…

"Trefím ho a pak se klidně může reinkarnovat na druhý konec planety, problém vyřešen." Mumlá si pro sebe a už se zase mračí. No co, je to taky řešení. Víc se narovná, propaluje Boogieho pohledem, jestli to myslí opravdu vážně. Nadechuje se, že mu od plic vynadá, jestli si z něj dělá legraci, než ho napadne spásná myšlenka.

"Dobře, pokud to zvládne, zařídím mu nejen stipendium, ale klidně i dlouhou a prestižní stáž." Jeho úsměv značí, že je za tím něco dalšího, z dobroty srdce to rozhodně není. Jistě stáž, ale ne v téhle zemi. Zbaví se ho a bude mít naprostý klid. Klidně se zbaví všech, kteří se budou kolem Boogieho motat, to zvládne. Pak se víc zapře o stůl, když se Boo začne malinko vztekat.

"Copak jsem, jen mi to hezky řekni." Pobídne ho a je vidět, že se jeho rozpoložením královsky baví. Jak by taky nemohl, když u toho má tak roztomilý výraz. Nejradši by ho zatáhl zpátky do ložnice. Možná by ani tam nedošli. Nechá se chvíli unášet představami, než se Boo vrátí k tématu Zyean. Už ho má plný barák a to mu pořád tvrdí, že spolu nic nemají. Ne, nemá ho rád a nikdy mít nebude. Přijde mu zamávat na letiště, až bude sedat do letadla. Nedochází mu, že mu právě přiklepl úspěšné složení testu. Zadarmo mu to ale nedá, jen to nebude asi tak těžké, jak si původně plánoval.

"Vážně si to myslíš?" Pozvedne pochybovačně obočí.

"Zasloužíš, ale co to má co říkat on?!" Boo ale se svým nově objevený já nekončí a Totchi se nepřestává divit. Kde se to v něm kruci bere? Nejhorší na tom je, že to prostě funguje. Stačí jen, aby z jeho sladkých rtů vyšla slova o hračkách v ložnici v kombinaci se slovíčkem cokoliv a je…Zapře se do židle a začíná si zakládat ruce na hrudi. Mračí se pořád stejně, ale v očích už má vepsaný chtíč.

"Máš, cos chtěl. Pojedeme na tu zpropadenou kliniku, ať od toho mám pokoj a pak tě odtud nepustím týden a ano…" Dopřeje si dramatickou pauzu.

"Vezmu si klidně dovolenou. Tvoje známky vyřeším jinak." Naplánuje si to celé po svém a sám se konečně zvedne, aby si po pokoji posbíral nezbytnosti. Chystá se ke skříni, aby se převlékl, když Boo pokračuje.

"Bude to tvoje smrt, Boo-chan, ale přísahám, že si to užiješ." Pošle k němu svá slova skrze dveře a zavolá jim taxi. On autobusem rozhodně nepojede. Nikdy a nikam! Za chvíli už zamyká dveře svého bytu a vede Boogieho s rukou přes rameno do výtahu, kde si ukrátí chvíli po svém. Líbí se mu to velké zrcadlo.

"Něco podobného si pořídíme do ložnice." Sdělí klidně Boogiemu svou myšlenku, než ho pustí prvního ven. Před domem je už čeká taxi, kde se společně s ním usadí dozadu.

"Až zjistíš, že to nic není, jen obyčejná migréna, budeš toho litovat." Vysměje se mu v podstatě. On si nic horšího prostě nepřipouští. Celou cestu svírá Boogieho drobnou dlaň, aniž by si to uvědomil.

"Já ti ukážu, jak umí být hodný." Pošeptá mu, když se k němu nakloní a odtáhne se vlastně, až auto zastaví před klinikou. Totchi vypadá čím dál víc otráveně, ale beze slova jde vstříc vstupní hale a pak k výtahu, který je doveze do druhého patra. Tam se otráveně posadí na židli vedle Boogieho a propaluje dveře pohledem. Je jasné, že jestli tu bude čekat příliš dlouho, prostě začne mlátit na dveře, dokud ho dovnitř nepustí.

"Hara-san." Ozve se sestřička, která vyjde ze dveří a pozve ho dovnitř. Totchi se zvedne, ohlédne se na Boogieho a pak beze slova zmizí za dveřmi. Myslel si, že bude za pět minut venku, ale jeho návštěva se zdá se protáhne.

Boogie

Za chvíli má všechny věci posbírané a u toho musí přemýšlet nad tím, co Toshiya říkal o Zyeanovi a protáčet očima. Prý reinkarnovat… z té stáže by měl normálně radost, ale v kontextu toho všeho je mu jasné, že je to jen jemnější verze té reinkarnace. Jenže taková stáž by Zyeanovi opravdu mohla velmi pomoct, kdyby o ní stál… Asi si s ním o tom vážně promluví. Ne, nikdy by mu do očí neřekl, co je, navíc by to nebyla pravda. I kdyby se na něj zlobil sebevíc, copak by ho mohl nějak hanlivě pojmenovat? Ne, to se prostě nedělalo. Kromě toho hned potom dostal skrytý kompliment, když Totchi souhlasil, že si to Boo opravdu zaslouží a to bylo vlastně milé. Když se vrátí do kuchyně, Totchi zrovna vyhrožuje s týdenním volnem, aby mohl Boogieho slastně utýrat v posteli. Boo se zastaví a chvíli na něj jen tak kouká s batohem přes rameno. 

"Ty si chceš vzít dovolenou?" Vypadne z něj s důrazem na slovo Ty. Nezná ho tak dlouho, ale Toshiya je přesně ten typ, co si ji nebere prostě nikdy. Kde a s kým by se bavil? 

"Zrovna jsem se chtěl zeptat, jestli na ten Madagaskar nepoletíme jenom tak i kdyby mi to nevyšlo." Prohodí s bezelstným úsměvem. Myslí to naprosto vážně. Prostě proto, že se milují a chtějí něco zažít! A on… mu to někdy vynahradí, až sám něco vydělá. Tak. Nazouvá si boty a pro sebe se červená s dlaní opřenou o stěnu, aby udržel balanc, zatímco mu Totchi dál hrozí, že to bude jeho smrt. Po očku se po něm ohlédne, ale za chvíli už sedí v taxíku na cestě na kliniku. Boo žmoulá dlouhý pramen svých vlasů ve volné ruce, tou druhou tiskne Toshiyovu dlaň a v duchu doufá, že to doopravdy nic není a že ten nepříjemný pocit, který má v žaludku je jen stres z obav o milovanou osobu. Teď, když už jsou doopravdy na cestě, si najednou plně uvědomí, že kdyby se něco stalo… Prudce se k němu na sedačce otočí, ale vůbec to není proto, že mu Toshiya slibuje, jak toho bude litovat. Naléhavě se mu podívá do očí. 

"Miluju tě, Totchi-koi." Řekne mu a… zčervená a zase sebou práskne zpátky s očima upřenýma z okýnka. Snaží se nevidět významný pohled taxikáře ve zpětném zrcátku. Netrvá to dlouho a už si oba sedají v čekárně, kde kromě nich nikdo další není. I tak se Toshiya tváří, jako by byla plná lidí a jeho čekalo tříhodinové čekání vedle upoceného staříka, co páchne pivem a cibulí. Boogie vedle něj sedí s rukama v klíně, rovný jako svíčka a oči sklopené. Tady se nehodilo, aby si projevovali důvěrnosti a Totchi na nic podobného nejspíš ani nepomyslel. Trhnou sebou oba, když si ho sestra zavolá. Mimoděk se postaví na nohy společně s ním, ale dovnitř jít nesmí a najednou zůstane v čekárně úplně sám. Zírá na dveře a cítí se zranitelně. On… při tom o něj tu vůbec nejde. Jenže jeho strážce je tam uvnitř a on tady venku. Nemůže nic slyšet, ani ho podpořit. Ale… on je zdravý, je to jenom migréna. Skočí si na akupunkturu a bude. Hned mu nějakou najde. Vyloví telefon z kapsy a začne si tím krátit čas. Hodiny tikají, ručička se posouvá a Toshiya je pořád uvnitř. Co tam dělají? Rozhodne se zajít pro kávu, ale o dalších deset minut později se otráveně sveze na židli co nejníž a po rovných zádech je veta. Zahlíží na nedotčenou, studenou kávu a uvažuje, že zavolá klukům, aby ho tu netrefilo.

Toshiya

Toshiya se tváří pořád stejně i když překročí práh ordinace. Je si jistý, že má pravdu, ostatně jako vždycky. Přivítá se stroze s doktorem, který se tváří, že mu většina nemocnice právě umřela pod rukama. Jeho to ale z míry rozhodně nevyvede, co je mu přece do ostatních? Usadí se ke stolu naproti němu a nenechá ho ani nic říct.

"Tak mi napíšete prášky a já zase můžu jít." Sekne po něm ledově a dává mu jasně najevo, že každá vteřina, kterou tu sedí navíc, je pro něj neskutečná ztráta času. Vůbec nechápe, proč sem musel jít.

"Hara-san, volal jsem vás, protože výsledky nejsou v pořádku." Začne doktor s mírným podtónem. Očividně ho nevyvádí z míry to, jak se Toshiya chová. Ostatně zná ho už chvíli a podlé zprávy se nikomu neříkají dobře.

"Vaše testy odhalily znepokojivé hodnoty a vzorky jsem tedy poslal ještě na několik testů. Je potřeba udělat ještě několik dalších vyšetření, abychom věděli, před čím opravdu stojíme, ale…" Odmlčí se na chvíli a čeká, jestli mu Toshiya bude konečně věnovat trochu pozornosti. Ten se na něj podívá s pozvednutým obočím a opravdu se musí ovládat, aby neprotočil očima v sloup. U doktorů je to podle něj vždycky hrozné drama a pak dojde na to, že má málo vápníku. Okázale hledí stranou a je jasné, že muže na druhé straně stolu příliš nevnímá. Teď si vyslechne, jak by se měl zaměřit na životosprávu a podobné kecy a pak zas bude moct klidně jít. Po asi pěti vteřinách mu dojde, co doktor říkal. Spíš jen ta poslední část. Nádor na mozku. V jeho tváři se nepohne jediný sval, jen stiskne silně čelisti k sobě takovým způsobem, že to snad ani není možné. Uvnitř něj se ale děje něco, co snad nikdy nezažil. Emocionální bouře, jinak to ani nejde nezvat. Část jeho já to absolutně odmítá, část mu říká, že to už chvíli tušil a ta poslední….propadá zoufalství. Není schopný se tím namístě jakkoliv vypořádat. Pomalu stočí nic neříkající pohled na muže před sebou a zvedne se ze židle.

"Dám vám všechny potřebné podklady k dalším vyšetřením.  Je nutné, abyste podstoupil chemoterapii a následně i operaci. Vaše šance jsou dost vysoké." Ujišťuje ho doktor a podsouvá mu papíry. Totchi na něj beze slova shlédne. Do očí se mu snad i tlačí slzy. Není to nic, co může seřvat, nic s čím by se dokázal sám vypořádat. Nic co by dokázal zvládnout bez cizí pomoci. Jeho jízdenka na smrt, najednou si je tím jistý, ohlédne se krátce ke dveřím, za kterými sedí Boo. Jako první ho napadne, že něčemu podobnému ho nemůže vystavit. Dosedne zpátky na židli a složí hlavu do dlaní. Ty pocity se nedají snést. To snad ani on neokáže.

"Společně to zvládneme." Slyší říkat doktora, ale je to jak kdyby byl kilometr daleko. V uších mu hučí a nechce to přestat. Hlava se mu snad za chvíli rozskočí, ale najednou má pocit, že by to bylo lepší. Vnímá další věty o tom, že mu napíše silnější prášky na bolest a kdy má přijít, ale nedokáže to rozklíčovat. Znovu beze slova vstane, téměř neznatelně se muži ukloní a pak prostě vykročí z místnosti pryč. Nevydrží tu ani vteřinu, potřebuje to…ne, tohle asi ani nepromyslí. Jakmile otevře dveře a uvidí Boogieho sedět na židli, výraz ve tváři ještě víc ztvrdne. Vzpomene si na jeho slova v taxíku o tom, že ho miluje a…teď je rád, že mu je neoplatil. Ne s tím, co se děje, i když mu začíná docházet, že to cítí stejně.

"Jdu domů." Řekne bezbarvým hlasem, který je studenější, než kdy jindy.

"Sám." Dodá, aby bylo hned jasno. Za ním ještě vyjde doktor a nese mu všechny papíry, společně s recepty. Prostě je tam nechal.

"Je nutné, abyste si to přečetl, než začneme s léčbou. Kdyby cokoliv, zavolejte mi." Doktor se s nimi rozloučí a Totchi chvíli hledí na papíry ve svých rukou a pak se znovu podívá na Boogieho. 

"Zítra si přijeď pro věci, sbalím ti. S tvou mámou to vyřeším a najdu ti někoho jiného na doučování." Rozejde se po chodbě pryč, ale pak se zastaví.

"Na nějakou idiotskou romantiku a lásku…" Prskne znechuceně.

"Mě neužije, najdi si někoho jiného, kdo se s tebou bude vodit za ručičku. Užil jsem si a tímto končí. Arigato." Je zlý, tentokrát to nedělá kvůli sobě, ale kvůli němu.

"Řekl bych, že je mi to líto, ale není." Mlaskne ještě, než znovu vykročí a nepřeje si nic jiného, než aby byl u sebe doma. Znovu silně zatne čelisti, protože pocit, že poslal Boogieho pryč…Ne, on nikdy brečet nebude a může ho milovat, jak chce. Zrychlí svůj krok, aby byl co nejdříve pryč, pryč nemocnice, zpátky doma, ale před tím svinstvem není úniku.

Boogie

Toshiya je uvnitř celou věčnost, nejde odtud nic slyšet, jenom občas projde dovnitř a ven sestra. Boo protáčí telefon mezi prsty, po nějaké době už jenom hledí před sebe do prázdna a nakonec se dveře přece jen otevřou. Toshiyův výraz je… jak to říct? Vlastně pořád stejný, ale Boo by přísahal, že v pozadí černých očí vidí něco víc a ustaraný výraz doktora mluví taky za všechno. První Toshiyova věta jenom pomůže Boogieho předtuše, že to není migréna, ale jakmile zazní to slovo Sám, je mu jasné, že je zle. Totchi chce čas, aby se mohl srovnat s… s čím vlastně? Boogie přeskočí zmateným pohledem na doktora, jako by čekal, že mu to vysvětlí, ale nemá tady žádná práva. Žádné informace ho nečekají. Vidí jen stoh papírů v Totchiho rukou, které mu očividně nemíní ukázat. 

"S jakou léčbou?" Zeptá se, když už jsou v čekárně sami, ale Toshiya mu najednou oznamuje, aby si přijel pro věci. Teď je to Boo, kdo nejspíš nedovede Japonsky, protože na něj hledí a není schopný to pochopit. Asi jako při té jejich hádce v parku, odkud odjížděl sám. Tam to bylo úplně stejné. Ještě před chvílí byli doma a slibovali si plno věcí, bylo vidět, že Totchi se na ně opravdu těší, žárlil na Zyeana v kavárně, on měl u něj strávit týden a naučit se na všechny testy, zvládnout je a letět s ním… no kamkoliv a teď mu říká, že mu zabalí? Ale rozhodně ne na Madagaskar. Nadechne se, aby něco řekl, aby se domluvili, že ho dneska nechá vydechnout a pak to nějak proberou, ale Toshiya je znovu rychlejší a začne ho od sebe odhánět. Boo někde hluboko uvnitř cítí a ví, že to dělá schválně, že to je jeho způsob, jak všechno vyřešit, ale stejně to bolí jako pár facek a bolet nepřestává. Začíná chápat všechny ty písničky a básničky o tom, že láska je jako dýka, jenže tuhle nikdo nechce vytáhnout a on nemůže uvěřit, že se to děje zrovna jim dvěma. Chtěl by mu říct, že tohle není pravda, že kdyby šlo o to, že si užil, nedělo by se to všechno okolo. Vždyť ho k sobě v podstatě stěhoval, kupoval mu dárky, jenže… s Toshiyou by teď nebyla řeč, ani kdyby za ním utíkal celou cestu až domů a křičel z megafonu. Bude mu muset dát čas a zkusit to potom, ale jak to jenom vydrží? Není schopný jít jen tak domů a tvářit se nad věcí, myslet si, že se Totchi vyspí a všechno bude jako dřív a co bylo nejhorší, neměl ani ponětí, co mu zjistili. Jedno ale věděl jistě, bylo to vážné. Během několik dní otočil Toshiya jeho život vzhůru nohama a teď by mělo být po všem? Jsi mladý, jdi domů a najdi si někoho jiného? A co když už za celý život nepotká někoho, jako je on? Boo tomu věří, tohle je jeho láska a další už nebude. Už je to i on, komu se do očí tlačí slzy a tak skloní hlavu, aby to nebylo tolik vidět. Kde kdo by mohl říct, že brečet uprostřed nemocnice je ponižující, ale to bylo to poslední, na co teď myslel. Lomcoval jím příšerný strach o něj a taky bezmoc z tohohle rozchodu. Vážně to bolí. Až nečekaně moc. Má pocit jako by mu kyslík docházel pořád víc a tím spíš, čím víc se vzdalují Toshiyova záda. Za chvíli bude zralý na studenou sprchu a nějaký prášek a možná si ho tady rovnou nechají, jenom na úplně jiném oddělení. Trvá to dlouho, než je schopný se pohnout. Musí odtud ven, alespoň do parku u nemocnice. Tady vytočí Zyeanovo číslo. Nechce ho rušit od vší práce, možná od jeho vlastní lásky, ale kdo ví, kde byli kluci a Zye byl jediný, komu teď chce brečet na rameni.