Boogie
Tak nestěžoval? Boogiemu stačí vážně málo, aby zahodil všechny chmury a pro změnu se spokojeně usmíval. Tak když nestěžoval, tak je den naprosto v pořádku a celý růžový. Když mu ale Toshiya řekne, aby domů nechodil a ještě se u toho vlastně dost upřímně pousměje, vystřelí na obě předloktí a zírá na něj jako by mu narostla druhá hlava. Hned na to jeho koutky vyskočí nahoru a v očích se odrazí čiré nadšení. V jádru to byla blbost, bydlel u rodičů, chodil do školy a máma s tátou mu to nikdy nedovolí, ale v tento okamžik na to nemyslí a připadá si, jako by se už nastěhoval. On ho tady opravdu chce? Žádné Promiň, mám rád svůj klid, chci si dělat, co chci a s kým chci? Toshiya má k tomu samozřejmě další dodatek, ale v tuhle chvíli se nad tím nečervená. Vlastně to asi pořádně neslyšel, protože je hlavou ještě pořád u toho jeho Tak nechoď. "Tak nepůjdu." Řekne bezstarostně na souhlas, než dojde na jeho naléhání, aby mu o sobě Totchi prozradil víc. Píchne ho provinilý pocit, když mu řekne, že je potvora, ale stejně toho nenechá a Toshiya mu kupodivu začne naprosto otevřeně odpovídat. Tohle tedy vůbec nečekal, ale pokud to spolu dva mysleli opravdu vážně, podobné informace sdíleli. Před deseti minutami se bál, aby byl tenhle vztah někdy rovnocenný a najednou se nebojí vůbec. Horská dráha v Totchiho podání. V Boogieho očích se odrazí starost, když dojde na vyšetření.
"Jsem rád, že jsi na ně zašel." Řekne mu po pravdě a přikývne, když Totchi řekne, že to bude hloupost. Musí být. Určitě jenom migréna, kterou lze zvládnout odpočinkem a analgetiky. Jeho hlava si rozhodně nechce připustit, že by šlo o něco horšího dřív, než bude muset. Nejhorší, co by mohl dělat, je začít panikařit a přemýšlet negativisticky a na to není typ. Hned mu položí ruce kolem krku, když se Toshiya dostane nad jeho tělo a velkou měrou za to může ten jeho souhlas se stěhováním. S hvězdami v očích se dívá do černých propastí nad sebou a nechá si poslušně zvednout ruce nahoru. V žaludku ho zalechtá, když mu Totchi slibuje ukázat, jak dobře se cítí a pousměje se, ale už je plný trémy. Ví proč, protože mu Toshiya připomene jeho dárky, které na něj okamžitě vysype. Něco se mu skutálí po bocích, něco a na něm zůstane a on se pokusí vykroutit si hlavu, aby na to dohlédl. Plno těch věcí prostě nepoznává. Ani si při tom nevšimne, že mu Toshiya nasazuje pouta, dokud není pozdě. Zakloní hlavu, aby na ně dohlédl a trochu vykulí oči.
"Um..." Dostane ze sebe a je mu jasné, že věta Jde do tuhého už má zpoždění. Víc ani nestačí říct, protože Totchi vyhrne jeho triko, co to jde a pak už ucítí jeho intenzivní polibky. Trochu se propne a zatáhne bříško, ale ještě pořád je trochu zmatený ze své nové situace. Jakmile z něj Totchi začne rvát dolů kalhoty, zavrtí se a zatahá za pouta, ale je to vážně marné. Nevyklouzne, ani když jsou plyšová. Dlouze si povzdechne, když přijde o prádlo a jeho tváře pokryje červeň. Neví, kam s očima, zato Toshiya to ví úplně přesně a rovnou se na ta místa vrhne. To už sebou Boo prudce škube pokaždé, když to nečeká, snaží se nebýt moc nahlas a vůbec se nějak vzpamatovat z útoku, který proběhl během deseti vteřin, ale nemá prostě šanci udělat vůbec nic. Zapírá se chodidly o matraci a snaží se alespoň kroutit boky do stran, aby si nějak ulevil. Tohle je strašně rychlé a dojde mu, že to bude ještě rychlejší, když ucítí chladivý gel. On si na něj koupil tuhle věc, aby se nemusel zdržovat!!! Tiše hrkne, když se Toshiyovy prsty rovnou začnou dobývat dovnitř, nebolí to, ale je to matoucí a chvíli nepříjemné. Ne příliš dlouho, protože ví, kam sáhnout a navíc k němu Boo cítí opravdu silnou náklonnost. Jeho prsty má prostě rád. O cizím předmětu se to říct vůbec nedá. Jakmile mu dojde, že se ho něčím dotkl, prudce sebou trhne a odmítavě nakrčí obočí.
"Nedělej to..." Vydechne pološeptem, ale má samozřejmě smůlu. Je to nepříjemné, nelíbí se mu to a když navíc Toshiya všeho nechá a začne hledat něco jiného, má čas na to myslet. Zavrtí se, ale je to ještě horší. Krčí obočí a kdyby měl ruce volné, nějak se toho zbaví, ale nemá. A pak to přijde. Škubne sebou, div si nepřelomí obě ruce a vytřeští oči na svého trýznitele. Pohledem se ho ptá, co tohle kruci bylo a jeho hlava si rychle dává dohromady spojení telefonu a té věci uvnitř něj. Všechno se ještě stupňuje, až má pocit, že proleze stropem, propíná se v zádech pořád víc a vyrazí ze sebe zmučený sten a pak všechno skončí jako když utne. Má několik vteřin na to, aby to rozdýchal a trochu se mu točí hlava. Najde jeho oči a chce něco říct, ale… kruci, jak se mluví?
Toshiya
Jen se mírně ušklíbne, když ho Boo v podstatě pochválí. Nešel by tam, kdyby obyčejné prášky na bolest zabíraly, potřeboval něco silnějšího a to už mu bez vyšetření nikdo nenapsal. To mu ale říkat nebude, zkazil by mu iluze a to…No dobře, nějak se mu to příčí. Občas mu tu jeho radost kazí rád, ale starost, kterou Boo má, je něco, co moc nezná. Většina to po chvíli vzdala, spíš to on brzo vzdal s nimi. Neměl na to trpělivost. Spokojeně se mu blýskne v očích, jakmile vidí Boogieho vykolejený výraz. Sluší mu opravdu hodně. Asi by chvíli vydržel ho jen pozorovat, jak za ně škube a snaží se osvobodit. Tuhle hračku měl v merku už nějakou dobu, ale pořád bylo ještě co zkoušet, než ji opravdu pořídil. Nejradši by mu ji dal, když půjdou třeba nakupovat a trápil by ho. Dělal by s ním spoustu věcí a asi je lepší, že mu Boo do hlavy nevidí."Proč ne? Je to novější hračka, už dlouho jsem ji chtěl vyzkoušet." Uvelebí se pohodlněji vedle něj a pozoruje ho, jak s ním mlátí první vibrace. Moc hezké, rozhodně to má své kouzlo. Ještě, že mu ta pouta dal, jistě by ji už rval hned ven. Ale to mu nedovolí, ještě dlouho ne. S Boogieho pohledem mu jdou koutky nahoru a vypadá hodně zaujatě a trochu nebezpečně. Právě přišel na chuť nejnovější zábavě a ano…Teď bude rozhodně trpělivý.
"Tady píšou…" Ozve se jeho hlas, když sáhne po krabičce, ze které hračku vybalil.
"Že tě čeká neskutečný zážitek. Prý bych si to měl užít i já." Naoko se zamyslí a pak se znovu spokojeně ušklíbne.
"Musím jim přiznat, že mají pravdu." Kývne hlavou a dopřeje mu další dávku vibrací. První jen slabé, ale ty silnější nechá tentokrát působit mnohem déle. Nakonec se přesune do sedu, aby se ho mohl dotýkat, když sníží vibrace, ale nechá je běžet a odloží telefon.
"Neříkej mi, že se ti to nelíbí, to by mě mrzelo." Dodá pobaveně a je jasné, že to nemyslí vážně. Pochybuje, že se to Boogiemu nakonec nebude líbit. Vždycky dělá hrozné cavyky a nakonec ho slyší polovina planetária. To mu ale řekne až později, ten výraz si taky užije.
"Už je to lepší, hm?" Zeptá se ho, než se skloní k jeho hrudi a věnuje mu další polibky společně s několika kousnutími. Dlaní najde jeho chloubu, kterou stiskne a dopřeje mu pár pomalých, skoro líných pohybů. Zrovna si chce urvat jeho rty pro sebe, aby mohl připravit o nežádoucí myšlenky, když se ložnicí rozezní vyzvánění telefonu.
"Ale ne…Který idiot." Zamračí se a sáhne po přístroji.
"Hm, aspoň to vyřídím hned." Zatváří se pobaveně, protože vibrace samozřejmě nechá běžet. Volá mu doktor, kterého měl v plánu vyřídit později. Pozdraví se s ním, ale ložnici neopustí. Rozhodně si užije, až se Boogie bude snažit tlumit.
"Hai, chtěl jsem vám volat, potřebuju nové prášky." Odmlčí se na chvilku a obočí se mu mírně stáhne k sobě.
"Jak nenapíšete?" Vyjede po něm nevrle. A co má bez nich jako dělat?
"Konzultace? Tu jsme už v podstatě měli." Teď už je typicky nepříjemný a nejradši by mu tím telefonem praštil.
"Hai, stupňuje se to." O nehodě rozhodně pomlčí, to není důležité.
"Dobře, zastavím se, ale dneska to nepůjde." Odmítne rovnou.
"To to nepočká do zítra?" Jeho hlas chladne s každým slovem. Copak ten idiot nechápe, že se prostě nesbalí a nepoběží za ním?
"Uvidím, co se s tím dá dělat." Ukončí celou konverzaci bez váhání. No když mu nechce nic říct, ať si to klidně nechá pro sebe. Chvíli dokonce zvažuje, že zajde k někomu jinému. Prostě hovor bez rozloučení a dost nezdvořile típne, než se přesune zpátky Boogiemu. Celou dobu ho pozoroval a vlastně minimum své pozornosti věnoval tomu, co mu jeho doktor říká. Prý naléhavé, to říkají vždycky.
"Nenudil ses beze mě moc?" Pozvedne obočí, vezme ho za bradu a přitáhne si jeho tvář k polibku.
"Chceš hračku nebo mě?" Zeptá se ho přímočaře, když se odtáhne a dojde na další doteky v Boogieho klíně. Tentokrát ale nepřestane. Nechává vibrace pořád běžet a naplánuje si, dovést ho k vrcholu a pak si společně s ním užít druhý.
"Boo-chan, příště mi to předvedeš sám." Vydechne hluboce, když se začne pasovat se svými kalhotami. Na to mu stačí jen jedna ruka a brzy je bez nich. Položí se vedle něj, sáhne po jeho dlani a navede si ji do klína. Budou mu stačit jen doteky, aby si sám podržel vzrušení a mohl se na něj pak v plné parádě vrtnout.
Boogie
Musí se sám sebe zeptat, o čem to proboha Toshiya mluví, když začne něco o čtení. Ano, tak moc je teď mimo. Po chvíli mu to dojde, uhne pohledem a na chvíli se podívá někam na strop. Kdyby jeho máma věděla, co teď dělá! Ale kdo ví, co kdy dělala ona a ne, opravdu nechce myslet na podobné věci!!! Rád by mu řekl, že je to fajn, že je Totchi spokojený, ale jen na prázdno polkne a snaží se najít svůj ztracený hlas. Dřív, než se mu to podaří, je po klidu a znovu sebou škubne vlivem působení nových vibrací. Toshiya ještě přidá, Boo se zkroutí, pokrčí nohy v kolenou a hledá způsob, jak si ulevit. Je to marné. Dokonce si nemůže sáhnout ani do toho klína a celé to nějak urychlit. Nemůže vůbec nic. Jeho hlas se znovu rozezní ložnicí a Toshiya může jenom doufat, že má úplně hluché sousedy. Okrajově vnímá, že se Toshiya přesouvá a zvládne se na něj podívat až ve chvíli, kdy vibrace zase trochu povolí. Není to ale úplně a on sebou stejně kroutí sem a tam. Nejspíš se mu to vlastně líbí, ale sám teď neví a má zoufalou snahu zajíždět si dlaněmi do vlasů. To mu taky moc nejde. Trochu vztekle kopne chodidlem do matrace a malinko ho probere až vyzvánění telefonu. Dočista ho to vyvede z míry a první, co ho napadne je, že volá jeho máma. Hned na to, že je to nějaký jeho student, pak že Totchiho máma a nakonec slyší, jak se Toshiya vybavuje s někým… Musí napnout všechno soustředění, aby mu došlo o čem se baví a tudíž s kým. Jde to zatraceně těžko. Drtí zuby o sebe, ale stejně mu unikají tiché steny, postel malinko vrže a peřiny šustí tak, že to musí být slyšet až v Číně. Zdá se, že Toshiyovi se taky vůbec nelíbí, že ho někdo vyrušuje a stejně to vzal, místo aby telefon strčil pod polštář. V duchu mu za to slibuje pomstu, až tak daleko ho dohánějí vibrace v jeho těle. Kdyby mu nedocházelo, jak vážné je to, co Toshiya říká, asi by ho už v podbřišku lechtal blížící se vrchol. Tohle ho ale spolehlivě zase ochlazuje. Opravdu moc se ho chce zeptat o co jde, vypnout tu pitomou věc a jít s ním za tím lékařem. Do hlavy se mu dostává ten nešťastný pocit, který měl, když se s Toshiyou pohádal u parku. Ta bezmoc z toho, jaký je a zároveň zamilovanost. Jenže teď se děje příliš mnoho jiných věcí, které mu jeho odhodlání vstát z postele zase ničí. Toshiya nakonec vyhraje a jeho hlavu spolehlivě vypne. Chtěl mu toho říct hodně o tom, že dnes to rozhodně půjde, že půjde s ním a že doktorům se s telefony netříská, ale Totchi už je u něj a kruci, nepřeje si nic jiného. "Nudil." Vyrazí ze sebe a šokuje sám sebe. Jak kdyby potřeboval, aby mu Totchi ještě přidával. Celé jeho tělo hoří a touží po něm a musí mu to být vidět ve tváři. Hladově ho políbí zpátky.
"Tebe." Vydechne. V tomhle má jasno a nejspíš vždycky mít bude. Hlas se mu zlomí do dalšího hlasitého stenu, stejně jako se propne v zádech, když mu Totchiho ruka přidá ještě v klíně, zatímco poslouchá jeho hlas. Sám? Ne, to nikdy, to by se hanbou propadl! Na to se moc stydí a vždycky stydět bude! Už skoro nešťastně kňučí, když si na něj Toshiya začne rozepínat kalhoty a jakmile pod prsty ucítí jeho pevné mužství, dojde na první dokonale zničující vrchol. Nejspíš ho u toho stiskne trochu víc, než by měl, ale… nemá mu strkat ruce tam, kde je to zrovna nebezpečné. Obzvlášť, když jsou ty jeho spoutané a velmi omezené v pohybu. Totchi ho sice na poslední chvíli pustil, aby je mohl dát dolů, ale stejně je má pořád sražené k sobě. Zdá se, že ten orgasmus nikdy nebude mít konec, protože ta věc uvnitř jeho těla nepřestává ani když má úplně dost. Praští sebou na bok do klubíčka a pokusí se dosáhnout za sebe, ale s pouty to prostě nejde.
Toshiya
Neví, co první. Nejradši by sledoval Boogieho, jak se svíjí a dopřál mu vrchol jen tak a pak druhý společně. Z druhé strany je jeho tělo příliš lákavé, aby mu dokázal odolávat dlouho. On mu nechce odolávat, ale vůbec. Vypadá na jeho vkus až příliš spokojeně, když mu Boo odsouhlasí, že se bez něj nudil. Tohle slyší hodně rád a pak přijde ještě vydechnutí jeho přání a…Ne, hračky si nechá na později, až bude aspoň trochu vyřízený, takže tak za deset let. Sám přivírá víčka pod dotekem Boogieho dlaně, která ho podporuje ve vzrušení a žene ho blíž k vytouženému vrcholu. Zarazí se a podívá na tělo vedle sebe, když ucítí lepkavou tekutinu v dlani napnutí Boogieho těla a následné chvění."Tys byl hodně nedočkavý." Dobírá si ho, ale není v tom nic zlého kupodivu.
"Tohle budu zkoušet častěji." Prozradí mu tok svých myšlenek, aniž by to měl v plánu. Znovu se skloní k jeho kůži na hrudníku, aby ho potrápil svými rty. Dlaní mezitím opustí jeho klín a zamíří hodně dozadu, aby z něj hračku pomalu vytáhl. Rozmyslí si to v půli pohybu a zastaví se. Vibrace pořád pulzují do křehkého těla. Znovu ji trochu zasune, aby ji vzápětí vytáhl úplně.
"Teď je řada na to tvé přání." Šeptne mu do ouška, když se přesouvá nad něj. Stiskne mezi zuby jeho lalůček, aby ho pořádně potrápil, ale vzápětí se odtáhne. Nechce ho otáčet, chce mu vidět do očí. Rozhodně potřebuje v přímém přenosu znovu vidět to, co už měl možnost několikrát pozorovat. Pořád je to málo.
"Neboj, já z tebe všechno dostanu. Za pár týdnů si budeš se svým dárkem krátit chvíli, než přijdu domů." Slíbí mu oblibu v hračkách, které mu pořídil. Zlehka mu pozvedne nožky, aby si usnadnil přístup. Svírá pevně jeho stehna, občas si přehmátne, aby si ten pocit dosyta užil. Několikrát se otře špičkou o Boogieho vchod nějaký rozhovor s doktorem je rázem zapomenut. Možná tam dneska opravdu půjde a bude milejší, než jindy. Asi záleží, jak dlouho jim tohle vydrží. Když to bude dost, možná i slušně pozdraví. Nechá hlavu poklesnout níž, když dojde na první milimetry úzkého nitra a skrze jeho rty se prodere první tiché, téměř neslyšné zasténání. Každý milimetr navíc mu odebírá z příčetnosti a hrozí, že bude opravdu dřív, než by sám dovolil. Musí to hodně rozdýchávat, když se dovnitř dostane nadoraz. Jendu dlaň přesune po jeho nožce až ke kolenu, za které ji pozvedne a zahákne vysoko, kolem svého boku a pak to samé udělá i s druhou. Jen ať se drží sám a trochu se snaží.
"Připravený na jízdu? Jestli ne, máš prostě smůlu." Zasměje se krátce, i když pořád trochu ledově a konečně rozpohybuje své boky. První jen pomalu, než si ho začne brát vášeň a touha. Za chvíli už se nehlídá vůbec. Naklání se nad Boogieho rty, sem tam se mu podaří trefit, aby ho políbil. Jak měl pocit, že to dlouho nevydrží, daří se mu držet svůj vrchol na uzdě dost dlouho. Jeho tělo se leskne potem, svaly na pažích se napínají, jak se opírá, aby ho příliš netížil. S posledním přírazem klesne na předloktí s očima upřenýma do těch pod sebou a konečně se víc ozve jeho hlas. Ano, tohle po celém dni v té pakárně opravdu potřeboval. Proč na tohle doktoři nepíšou recepty, asi by si i vystál frontu a to je z duše nesnáší. Zapírá se čelem o Boogieho bradu, když trochu povolí všechny svaly a může si vychutnat dozvuky svého vrcholu. Koutky mu samovolně vyletí kousek výš. Ano, teď je spokojený, i když se mu zatmívá před očima v pravidelných intervalech, jak vydechuje vzduch z plic, aby ho do nich vzápětí dostal.
"Za chvíli tě vyřídím znovu, ale první si dáme to jídlo, abys vydržel." Ani za nic nepřizná, že on je tu ten unavený. Dá si kávu a může pokračovat ještě několikrát samozřejmě. Trvá to pár minut, než se dostatečně sebe a převalí se vedle něj na postel. Před očima má pořád částečnou tmu, což ho vyvádí z míry, ale nedává to na sobě znát. Jednu dlaň si hodí pod hlavu a druhou nechává položenou na Boogieho stehně. Ano, tohle je taky jeho.
Boogie
Prý hodně nedočkavý…! Jak to měl s něčím takovým uvnitř sebe vydržet? Ale ano, byl, těšil se na něj a nepotřeboval by k tomu víc, než jeho úsměv. Takže když Toshiya nasadil tento kalibr, vlastně se divil, že to ustál tak dlouho. Jeho hlava se ještě snaží pochopit informaci o tom, že ho s touto věcí chce týrat častěji, když vzadu ucítí, jak si s ním Toshiya dál hraje. Jeho tvář už vypadá opravdu zmučeně a dál se choulí do klubíčka, dokud to konečně není z jeho těla venku. Malinko si dovolí uvolnit a povolit se, ale oni rozhodně ještě neskončili. Po zádech mu přeběhne mrazení a zároveň očekávání a začíná si připadat jako někdo, kdo si v podobném trýznění libuje. Docela svými pocity děsí sám sebe a dává je v duchu Toshiyovi za vinu. Nahlas by si to nikdy nedovolil. Cítí jeho ruce, jak ho znovu otáčejí na záda a zvedne oči k těm jeho. Jsou už hodně omámené. Stejně ale pořád velmi dobře vnímá, co mu Toshiya říká. Ne, to se podle něj rozhodně jen tak nestane. Jednak se obává, že nikdy nebude mít takovou výdrž, aby na to měl myšlenky, když zrovna nebude doma a jednak je prostě stydlivý a nejspíš ho k tomu potřebuje. Ne, že by neuměl použít svou ruku, ale dělat tohle s těmi věcmi a… ne, červená se jenom při té představě. Nechává ho, aby si s ním dělal, co chce. Cítí, jak jdou jeho nohy výš i pevný stisk na svých stehnech a pak ho konečně ucítí. Ta hračka nebyla nic takového, aby ho teď cokoliv bolelo, vlastně ho to naopak uvolnilo a teď je Toshiyův vpád mnohem příjemnější a jakmile ho v uších pohladí jeho tichý sten, Boogieho koutky se vyhoupnou nahoru. Otevře oči a najde jimi ty jeho, aby se mohl pokochat výrazem v jeho neskutečně krásné a prostě roztomilé tváři. Toshiya ho přiměje sevřít stehny jeho boky a bude je tak muset svírat až do samého konce. Po té předehře bude Boo rád, když se na ty nohy později vůbec postaví, ale teď mu to způsobuje to nejhlubší spojení, které ho nutí, aby se mu zatmívalo před očima. Nemá ani tušení, že je na tom jeho protějšek úplně stejně a ví, že má pravdu. Teď bude mít smůlu, i kdyby se na ně řítila vlna tsunami. I přesto všechno je Toshiya vlastně něžný, dokud se na něm doopravdy neutrhne ze řetězu a nestrhne ho s sebou na stejnou vlnu. I přesto, že už jednoho vrcholu došel, je nahoře dřív, než Toshiya sám a tak už je trochu při sobě, když pocítí, jak vyplňuje jeho nitro svou horkostí. Je to zvláštně uspokojivý pocit naprosté blízkosti. Dovolí svým nohám, aby se konečně opřely o matraci postele. Svaly se mu chvějí, ale nos má plný Toshiyovy vůně, pevně ho k sobě tiskne a spokojeně se dlaní probírá jeho mokrými vlasy. Ať je jakýkoliv, nikoho jiného prostě nechce. Připadá mu, že začíná maličko vidět pod povrch a je ideální povahou na to, aby chápal a přecházel všechny jeho výstřelky s věčnou omluvou, že on je prostě takový a on to tak nemyslí. "Um...uhmm..." Vydá ze sebe trochu zaraženě nad výčtem následujícího programu. On má ale na mysli ještě jiný a neuhne si z toho. Neví, jak to udělá, ale nějak musí. Prostě ho k tomu doktorovi dovede. Nakonec se mu podaří trochu omámeně posadit a podívá se vedle sebe. Na rtech mu pohrává láskyplný úsměv, jemně ho konečky prstů pošimrá po břiše a seskočí z postele jako by nic. Přeci jen je mu, kolik je a začíná mít Toshiyův trénink. Jeho vlasy nevypadají ani trochu rozcuchaně.
"Nandám to do misek." Oznámí vesele a sehne se pro tričko, aby ho přes sebe přetáhl. Jeho tričko…
Toshiya
Je momentálně dost spokojený, že nemusí vstávat. Cítí se skvěle, rozhodně je na pár minut naprosto klidný a hledí nad sebe do stropu. Ani si neuvědomuje, že se občas trochu pousměje. Nějak to v tuhle chvíli jde mimo něj. Boo s ním cvičí a snad ani netuší, jak moc. Někdy by mu to i mohl říct, ale spíš radši ne. Kdo ví, co by pak vymyslel. Jistě by to zavánělo nekonečnou romantikou. A to ani netuší, že už na něj Boo spřádá své plány. Asi by se pak měl pak víc na pozoru. Mírně pozvedne obočí, když z něj zatím nedostane ani slovo a už začíná přemýšlet, co se mu na tom zase nelíbí. Tohle bylo na jeho vkus dost neškodné. Taky mohl říct, že bude jídlo chystat Bo a u toho ho klidně ohne na linku, aby dostál své povaze, ale krotí se! Nakrčí obočí a už by mu chtěl pomoct, aniž by si to uvědomil, když mu konečně prozradí, co jde dělat."To by ještě chvíli počkalo." Mlaskne nespokojeně, jemu se zatím vůbec zvedat nechce. Ne, že by měl přehnanou potřebu se tulit, ale za chvíli by tomu pokušení asi neodolal a ano, k tomu jídlu by se nedostali. Musí protočit očima sám nad sebou, ale hned toho nechá, když se Boo předkloní. On sám už se zvedána předloktí, aby viděl úplně všechno a v očích už má zase hladový výraz. Vzápětí mu dojde, co za triko si přetáhl před hlavu a koutky se mu automaticky vyhoupnou nahoru.
"Co kdyby ses místo toho vrátil za mnou?" Není to příkaz a vyděsí tím sebe samého, ale už to řekl. Boogieho štíhlá postava v jeho vlastním triku je něco, co ho nutí uvažovat, jak dlouho bez toho jídla ještě vydrží. On klidně polovinu dne, ale Boo by to nemusel přežít. Nakonec ho nechá odejít do kuchyně a sám se po chvíli začne zvedat. Sáhne po košili, kterou si přehodí přes ramena a natáhne si prádlo. Musí o něco déle sedět na kraji postele, aby se mu přestala točit hlava. Začíná mu pomalu docházet, že se asi vážně něco děje. Nikdo jiný to samozřejmě vědět nesmí a zatím ho to neděsí tak, jak by nejspíš mělo. Najde Boogieho u kuchyně a podaří se mu ho na chvíli uvěznit mezi linkou a svým tělem, svírajíc dlaněmi hranu desky vedle jeho boků. Pohne se klínem proti jeho pozadí a dopřeje mu nakolik polibkům odhalenou šíji, po které nakonec přejde i zuby.
"Měl sis vzít větší porci, budeš to potřebovat." Prozradí mu, než ho propustí a sám sáhne po sklenici, aby doplnil tekutiny.
"Kdy jsi říkal, že bude ten test?" Zeptá se ho zamyšleně, protože mu to prostě vypadlo z hlavy a to se mu taky nestává. Zamračí se hrozivě nad tím faktem, než se usadí ke stolu a sáhne po jedné z knih, kterou má na stole. Nalistuje stránku, kde byli naposledy a projede ji očima. Polévce se hodlá věnovat za chvíli.
"Asi začneme odtud a pokud to zvládneš odměnu si můžeš vybrat sám." Zvedne k němu oči a vypočítavě se usměje. Vůbec ho nenapadne, že by toho nakonec mohl Boo zneužít. V tomhle ohledu je asi o dost naivnější. Na doktora si vzpomene ve chvíli, kdy se otravná bolest hlavy začne plíživě hlásit o slovo. Byla tu pořád, jen ji dokázal vytěsnit prožitkem v posteli. Teď je zpátky. Zavrčí si tiše pro sebe, než se zvedne, aniž by začal vůbec jíst, na pár vteřin zmizí v koupelně. Dopřeje si další dávku prášku, které zapije vodou a vrátí se ke stolu. Ještě chvilku a trochu to povolí. Poděkuje Boogiemu za jídlo krátkým kývnutím hlavou, než se do teplé polévky pustí.
"Přímo v restauraci je to lepší, ale na to nemáme čas." Ušklíbne se s nádechem chladného pobavení.
"Co ten tvůj kamarád, co byl zač?" Vyjede po něm trochu a ne, není konkurence, ale rozhodně se bude mít na pozoru.
Žádné komentáře:
Okomentovat