Boogie x Toshiya - Myslím, že ho možná znáš. - část 2.

(ulice)

Zyean, Toshiya

Zye se ještě naposled ohlédne u dveří a musí se nutně zamračit. Moc se mu nelíbí, že je to zrovna Toshiya a upřímně má o Boogieho starost. Věří tomu, že kdyby chtěl, bude s profesorem pěkně mávat, ale…Má obavy, že na to není vhodná povaha. Nerad by ho pak viděl smutného, to si prostě nezaslouží. Vůbec netuší, že s Toshiyou už mává obstojně a vůbec se nemusí snažit. Kdyby se podíval ještě kousek dál, zahlédl by i Gackta, ale to už za ním zapadnou dveře i když si neodpustí ještě krátký povzdech. Asi Boogiemu napíše hned, jak bude mít po brigádě možnost, jen aby se ujistil, že je všechno v pořádku. Snad mu tím nenadělá problémy. 

Toshiya ještě chvíli vztekle hledí na Zyeanem, kterému slibuje pomstu a na hodině si ho opravdu vychutná. Musí být natolik vynalézavý, aby to nikdo z pitomců nepoznal. Vlastně to bude hračka, ale potopit úplně ho nemůže. Kdyby byl stejný pitomec a šel ke komisi, projde mu to, jenže Zye má k jeho smůle na matiku talent a všechno by prasklo. +Kruci.+ Rázně popadne Boogieho tašku a vyrazí ke dveřím kavárny, až venku se na něj podívá. Samozřejmě se nezlobí na něj, ale na všechny kolem i na to slunce, kvůli kterému si musí vzít sluneční brýle, protože mu už zase třeští hlava.

"To má taky jediné štěstí." Zavrčí nepříjemně na to, že se tomu štěněti líbí někdo jiný. Jen ať si běhá za ním a nechá Boogieho na pokoji.

"Máš teda pěkně drzé kamarády." Vede si svou, jak kdyby on byl výkvět slušného chování. Jenže on si to může dovolit. Míří rázně ke svému autu, které dálkovým ovládáním otevře a pohybem nohy nechá dveře kufru vylétnout nahoru. Dá tam jeho tašku a i ostatní, které vláčí s sebou.

"Cestou vyzvedneme jídlo a to kakao." Oznámí mu nekompromisně, než ho dlaní na bedrech popožene do auta. Jakmile se usadí dovnitř, sáhne do přihrádky pro malou lahvičku s prášky a rovnou si dva bez zapíjení pošel do krku.

"Když máš další písemku nebo zkoušku?" Zeptá se ho rovnou, když se motor rozběhne.

"Je potřeba plánovat cestu, ale bez známek to nepůjde." Podívá se na něj, když si brýle trochu stáhne do poloviny nosu a v očích je vidět hladové podbarvení.

"Je toho tolik, co musíme stihnout." Pravý koutek se mu pozvedne v nebezpečném, i když pořád stejně ledovém pousmání. Nebydlí daleko, ale musí to vzít trochu oklikou, aby se zastavil pro jídlo v oblíbené restauraci. Pokud nemusí řadit má dlaň na Boogieho stehně, které občas majetnicky stiskne.

"Máma neměla nic proti?" Zeptá se s nádechem chladného pobavení. Nepochybuje o tom, že udělal dojem, opravdu se snažil, aby dosáhl svého. Hledí před sebe na cestu, ale občas musí stáhnout obočí, protože se mu pohled střídavě zamlžuje. Připisuje to té bolesti, ale že by zastavil dřív, než je nutné, to ne. Tu občasnou slabost si prostě odmítá přiznat. Pořád si připomíná, co za idioty učí. To by bez následků nevydržel nikdo, to je jasné.

"Jsem zvědavý, jak ji oznámíš cestu na Madagaskar." Rýpe si do něj cíleně, než zastaví na parkovišti u restaurace.

"Hned jsem zpátky." Chvíli si pohrává s myšlenkou, že auto pro jistotu zamkne, aby Boo neměl možnost se náhodou s někým potkat. Začíná být úplně mimo a asi bude pěkně protivný. Vrací se s několika taškami a v ruce svírá i nový keramický cestovní hrníček, kde má Boogie ještě vřelé kakao.

"Tohle je mnohem lepší." Vrazí mu ho do ruky, jídlo odloží na zadní sedadla a sám se znovu usadí na místo řidiče a vyjede na cestu. Stačí se zařadit mezi auta, než přijde další vlna, kterou už prášky nedokážou tlumit. Na pár sekund se mu zatmí před očima a je to dost, aby narazil do auta před sebou. Jeli pomalu, v podstatě v koloně, stejně to nebyla malá rána a Toshiyu to dokonale probralo. +Co to do háje bylo?+ Vrčí si v duchu na svůj stav, ale to už leze z auta, aby vynadal řidiči před ním. On za to jistě může a klidně se porve, jen aby to nemusel přiznat. Ne, tohle nakonec nejspíš neuhádá, ale snaží se to vyřešit tučným obnosem peněz, než se vratí do auta. 

"Jeden idiot a já budu muset dát auto zpravit." Mumlá si pro sebe vztekle a ještě ho to stálo dost, aby byl naježený další tři hodiny.

Boogie

Boogie cupitá za Toshiyou a co chvíli se snaží podívat alespoň na jeho profil. Skloní oči, když mu řekne, jak má drzé přátelé. Podle něj byl Zye vlastně hodně slušný, když tam na něj Totchi tak vyletěl, ale nahlas to neřekne. Nechá se popohnat do auta, ve kterém už se vezl a hned sáhne po pásech, ale ještě než se rozjedou, už zase se dívá na jeho tvář, když si bere ty léky. 

"Už zase tě bolí hlava?" Zeptá se ho ustaraně. Nikdy se o tom spolu nebavili, ale už si všiml, že to Toshiya dělá dost často. I tohle mohlo být zdrojem jeho špatné nálady. Asi to nebylo nic příjemného, jen měl strach, jestli si na ty léky už třeba nevypěstoval návyk a teď třeba neúčinkují. Nikdy neslyšel o tom, že by někoho něco bolelo tak často, pokud to nemělo nějakou příčinu. Je to něco vážného? Samozřejmě mohl předpokládat, že mu na to Totchi neodpoví a tak jen odvrátí tvář k vlastnímu okénku a sleduje ubíhající ulice. U toho se ale ustaraně kouše do rtu. Rád by mu nějak pomohl, ale Totchi se moc nenechá. 

"Ve čtvrtek." Odpoví hned poslušně, ale pořád ještě se dívá z okénka. Žaludek mu poskočí očekáváním, když dojde na plánovanou cestu a mimoděk se usměje. Vážně moc se těší. Nejraději by jel hned. Obrátí k němu obličej až při Toshiyových slovech o tom, kolik toho musí stihnout a rovnou spatří ten jeho odstín v očích. Žaludek se sevře ještě silněji. Trémou a zároveň touhou být mu blíž. Nadechne se a podívá se před sebe, když dojde na mámu. 

"Ne, vůbec nic. Jen jí mám každý den zavolat, znáš to." Řekne. +Nezná… má vůbec někdo jako on mámu?+ Musí se zeptat sám sebe. Navštěvuje rodiče? Má je rád? Kdo to je? Líbil by se jim Boo? Povytáhne obočí nahoru. 

"To já taky. Ty bys jí to nevysvětlil? Odměna? Stipendium? Nebrali se někdy studenti za dobré známky na výlety? Kdo řekne, že jsem byl jediný, kdo jede?" +Chceš lhát vlastní mámě? Opravdu jsi to řekl nahlas?+ Okamžitě zčervená a provinile skloní hlavu. Jenže jak jinak zařídit, aby mu to dovolila? Auto zastaví na parkovišti u restaurace a on přikývne, že počká. Kdyby tušil, co se Toshiyovi honí hlavou, asi by se rozpustil a ani by ho nenapadlo, že by mu to třeba mělo vadit. Totchi je brzy zpět a Boo za chvíli tiskne v dlaních svůj nový hrníček, na který nadšeně kouká. 

"Děkuju." Řekne mu se spokojeným úsměvem, než pokračují v cestě. Zrovna se chce napít, když si povšimne, že Totchi nebrzdí, auto se přiblíží k tomu před nimi a přijde silný náraz, který by nikdo v takové nízké rychlosti nečekal. Trhne to s nimi, zůstanou stát a kolem se rozezní klaksony. Řidič před nimi okamžitě vystupuje, stejně jako Toshiya a kolem je hned plno čumilů. Boo na to hledí vyděšeně. Ze svého místa jasně viděl, že to byla jejich vina a ne toho muže před nimi, jen vůbec nepostřehl, proč se to stalo. Zůstává sedět v autě a do ničeho se neplete, dokud se Toshiya nevrátí. 

"Neměli bychom zavolat policii?" Pípne. Ne, asi ne. Samozřejmě by přišli na to, čí to byla vina a táhlo by se to o body za řidičák. Takhle si Totchi jenom připlatil a když je muž před nimi spokojený, co s tím dál? Srdce mu teď divoce bije, protože nikdy neboural a nebyl to vůbec příjemný pocit, ale nedovolí si promluvit až dokud nejsou u Toshyii před domem. 

"Jestli ti není dobře, třeba bych měl jít domů… aby sis odpočinul." Řekne, ale už v ten moment ví, že ani tohle nebyla nejlepší věta. Přesto se dotkne jeho kolene, když na něj upírá starostlivé oči a nakonec se usměje. 

"Já si ty tašky odnesu." Zvesela vyskočí z auta a jde rovnou ke kufru. Cestou si prohlédne pošramocenou masku auta. Ach jo, to bude peněz.

Toshiya

Zatím Boogiemu nic neřekne. Trvá to několik dlouhých minut, kdy jen nevrle poklepává konečky prstů do volantu. Jakmile se kolona, kterou tak trochu způsobil, rozběhne, už se tváří…No tak jako obvykle. Bolest hlavy pořád nepřechází a on zariskuje další nehodu, když si pošle do krku další prášek. Ušklíbne se.

"Do čtvrtka to stihneme úplně všechno." Zhodnotí to nakonec a je jasné, že téma nehoda nehodlá dál otevírat. Boo je naštěstí natolik duchapřítomný, že to víc nekomentuje. Přistihne se, že se na něj občas starostlivě ohlédne. Asi by srovnal celé město se zemí, kdyby se mu cokoliv stalo. Doma ho ještě prohlédne, hodně důkladně.

"Tvoje máma bude spokojená." Doplní ještě. Nebude mu bránit jí volat, dokonce by to mohl obstarat i on sám, kdyby bylo potřeba. Tím si zajistí větší důvěru a možnost nechat si Boogieho u sebe. Čím déle je s ním, tím menší má chuť ho vůbec pouštět domů. Bude to problém, až se to rozkřikne. Do té doby musí něco vymyslet, aby jeho reputace nešla ke dnu.

"Já? Hm, můžu jí úplně klidně říct, že to je odměna pro mě. Budu potřebovat nutně rozptýlení." Použije na něj svůj osobitý humor, ale neusměje se.

"Anebo to, že mi jako příplatek budeš dělat otroka. To, že i sexuálního si asi nechám pro sebe." Teď už se mu koutek pozvedne v trochu zlověstném pousmání. 

"Možná si to začnu vybírat rovnou. Je toho dost, co musím stihnout." Zastaví auto před domem a je rád, že se volantu zbaví. Nikdy by to nepřiznal nahlas, ale od té nehody si nebyl jistý, že se to nestane znovu. Bolest hlavy malinko povolila, ale spíš tím jeho malým skoro předávkováním, než tím, že by přecházela. Prudce se po něm ohlédne a obočí jde nahoru, když dojde na Boogieho odchod domů.

"Tak na to rovnou zapomeň. Je mi naprosto skvěle, jestli to náhodou nevidíš a připomenu ti to, až se dveře zavřou." Zavrčí na něj nepříjemně a nejspíš by se to dalo přeložit jako, nechci, abys nikam odcházel, nevydržím bez tebe ani minutu, ale…To by nebyl on. I když se mračí, položí dlaň na to jeho na svém stehně a v očích mu zasvítí cosi pár stupňů vřelejšího, než doteď. Dokud mu Boogie nechce přivodit infarkt. Měl by si to všechno odtahat sám? Tak na to ať velmi rychle zapomene. Copak vypadá na to, že by pár tašek nezvládl? Vystoupí z auta s už zase ledovým výrazem a míří rovnou ke kufru. Podvědomě vnímá, že se mu třesou ruce, ale dělá, že se to prostě neděje. Bez jeho dovolení se přece neděje vůbec nic.

"Nic mi není." Sekne chladným hlasem, vytrhne mu tašku z ruky a nechá dveře kufru spadnout, jakmile je všechno venku. Přes rameno má ještě tašku se svým notebookem a taky se natáhne na zadní sedačku pro jídlo. Vykročí rázně k domu, ale do nich ho pustí jako první, aniž by si to uvědomil. To samé se stane i u výtahu a u dveří do jeho bytu. Jakmile cvaknou, odloží tašky do chodby. Je vidět, že se k dalšímu vybalování nedostal. Měl moc práce a nejvíc s tím, aby Boogieho vyváděl z míry. Teď to chce dělat taky, takže zase nebude čas.

"To se stěhuješ napořád?" Ušklíbne se pobaveně, ale nevypadá, že by mu to vadilo.

"Máš hlad?" Zeptá se ho rovnou, když odloží tašky s jídlem na linku a otočí se zády k němu. Sáhne po sklenici, aby si světe div se, natočil vodu a zůstane pár vteřin zírat na svou ruku, která se pořád třese.

"K čertu s tím." Zavrčí vztekle, protože něco, co nedokáže vysvětlit, úplně nesnáší a třískne sklenicí do dřezu, kde se roztříští na milión kousků.

"Vybal si." Trochu štěkne na Boogieho, než vykročí ke koupelně. Ve dveřích se zastaví a ohlédne.

"V ložnici máš tašku a dárkem. Rozbal si to." Dodá o trochu mírněji, než za dveřmi zmizí. Koupil mu pár hraček, které by si mohli nakonec prohlédnout společně a mezi tím je zahrabaný i polštářek na spaní. Je na něm nějaká postavička z mangy. Co je zač, to netuší, ale asi to bylo roztomilé…? Neví, radši se zeptal prodavačky, která měla o zábavu postaráno. Zastaví se u umyvadla, o jehož hranu se opře dlaněmi a zadívá se na svůj vlastní odraz. Má chuť ho taky rozbít, protože má pocit, že snad poprvé v životě vypadá unaveně.

Boogie

Asi by se těm jeho poznámkám neměl culit, ale už si na jeho styl humoru zvyká natolik, že to stejně dělá, i když mu Totchi vykládá, jak mu bude dělat sexuálního otroka a že to možná řekne mámě. Nejhorší na tom bylo, že to možná nebyly vtipy, ale… ne, to by přece neudělal?! Běží mu to hlavou, zatímco si prohlíží škody na autě. Nemá ani ponětí, kolik by to mohlo stát, ale zatímco náklady na nákup nového auta nebyly v Japonsku vysoké, s jeho údržbou a pohonnými hmotami to bylo přesně naopak. Proto měli všichni nová auta. Staré se rozhodně nevyplatilo. Stejně tak by ho mělo děsit, že má do čtvrtka stihnout všechnu látku. Totchi ho bude polovinu dne týrat nad učebnicemi a druhou bude chtít být s ním. Spát prý Boo nebude, ale takhle na ten Madagaskar asi nikdy nepoletí, protože sotva uvidí na to, co do testu píše, jak bude ospalý. Ach jo podruhé. Zaskočeně na něj zamrká, když se Totchi začne zuřivě bránit, že mu nic není a že to je přece vidět. On přece viděl ty prášky i tu nehodu, ale někteří chlapi si hrozně těžko přiznávali, když nebyli v plné síly a tak radši mlčí. Prostě se usměje a přikývne, aby ho tím nestresoval ještě víc, než se nejspíš stresuje sám. Totchi byl dominantní typ, který nejspíš nikdy nebyl nemocný a rozhodně si nikdy neříkal o pomoc. Na takové se musí opatrně. Totchi mu stejně znovu důrazně zopakuje, že mu nic není a ještě mu vyrve tašku z ruky, až o ni Boo málem přijde. Radši neřekne nic ani na tohle a kluše za ním dovnitř. Ve výtahu se nestane vůbec nic, což je samo o sobě na teploměr, ale jakmile jsou v bytě, tak nějak si oddechne i on. Jako první padne ta poznámka, po které střelí očima k taškám a okamžitě zrudne. 

"No já..." +Chtěl bys?+ Málem to vážně řekne nahlas, ale ovládne se včas. 

"To jsou samé učebnice, máme jich hodně." Řekne, jako by to snad Toshiya nevěděl. Vždyť přece sám učí a ví kolik knih je na všechny přednášky potřeba. 

"Ano." Řekne o něco veseleji, protože je mu jasné, že Totchi tu má pro něj připraveného něco moc dobrého. Hledí na jeho záda, ale prudce sebou trhne, když Toshiya z ničeho nic mrští sklenicí o dřez a ta se roztříští. Vůbec netuší, proč se to stalo, ani jestli je to jeho vina a v tuto chvíli třeští oči na jeho záda a vážně z něj má na několik okamžiků strach. Opravdu si myslí, že by měl odpočívat. Boo domů chodit nemusí, ale asi by bylo lepší, kdyby si zalezl někam k učení a Totchi se v ložnici pořádně vyspal. Nahlas to neřekne. Jako ostatně většinu toho, co si doopravdy myslí. Nezeptá se ani, jestli je v pořádku, protože má pocit, že teď ho naštve snad úplně vším. Znovu sebou škubne, když mu Toshiya přikáže, aby si vybalil, ale automaticky se otočí a jde k taškám. I on se ohlédne, když mu řekne o dárku. Vnitřně ho to potěší, ale zároveň má pocit, že při téhle náladě snad ani nic rozbalovat nechce. Bylo to složité. Už zase. Hlavou mu nutně musí běhat otázky, jestli bude tenhle vztah někdy rovnocenný nebo jestli bude takové poloviční Toshiyovo dítě, kterému bude pořád všechno přikazovat. Zamíří nejdřív za tím dárkem. V první chvíli ani netuší, na co se vůbec kouká, dokud si nepřečte etiketu vzadu. Okamžitě ho polije horko a všechno to zase nastrká zpět do tašky. Stydí se na to i dívat. Kruci… Ten polštářek najde a upřímně ho to znovu vykolejí. Toshiya střídá světlé chvilky s totální bouří a neexistuje nic mezitím. Pouští ho do dveří, dává mu polštářky a kakao a zároveň po něm štěká jako by mu něco prováděl. Obejme polštářek a skácí se zády do postele s nohama dolů. S očima upřenýma na strop se tomu snaží přijít na kloub.

Toshiya

Hledí dlouho na svůj odraz v zrcadle. Začíná si podvědomě připouštět, že něco možní není tak úplně v pořádku. Nahlas to ale neřekne ani náhodou. Bolest hlavy s hromadou prášků postupně ustupuje, ale třes rukou vůbec. Zamračí se na své dlaně, kterými se zapírá o umyvadlo a pak se krátce ohlédne na dveře. Možná by mohl mít ten pitomý kluk, který ovládá matiku pravdu. Mohl by Boogieho dostat někdo, kdo je…Nesmysl! Proč by se Boo ohlížel za někým jiným? Sklopí na chvíli hlavu a nechá víčka klesnout. Vybaví si několik společných momentů, hlavně ty ze začátku, kdy to skoro vypadalo, že se ho Boogie bojí. A proč mu to vůbec vadí? Vždycky mu to bylo dost jedno hlavně, když dostal, co chtěl. Teď je to ale jiné a on si v hlavě nedokáže poskládat proč. I jindy by s tím měl problém, ale poslední dny je to snad ještě horší. Dlouze vydechne, narovná se a naposledy se na sebe podívá. Nasadí svůj typický výraz, než se konečně vykročí z koupelny. Zamíří rovnou ke kuchyni a postará se o střepy, které tady nechal a pak se zadkem opře o hranu linky. Dojde na další pohled, tentokrát ke dveřím ložnice, kde tuší Boogieho. Kde by taky jinde byl? Silně pochybuje, že by byl třeba v pracovně. Stočí ledové oči k taškám a přejde k nim, aby do nich nahlédl. Popadne tu s jeho věcmi a zamíří do ložnice. Zůstane na chvíli stát mezi dveřmi, opírajíc se o rám ramenem a prohlíží si Boogieho tělo na posteli a hlavně jeho výraz. Bylo by to mnohem jednodušší, kdyby se v tom dokázal orientovat a odhadl, co se mu prohání hlavou. To je na něj jako poezie, tomu prostě nikdy rozumět nebude. Kdyby šlo o rovnici…Má vyhráno. Zavrtí sám nad sebou hlavou a beze slova začne vybalovat Boogiemu věci a část z nich naskládá no volné místo u něj ve skříni. Ano, vážně si dal tu práci. Jeho prádlo bez známky studu naskládá do nižší komody a pak tašku odloží do rohu místnosti.

"Máš toho nějak málo." Ozve se jeho chladný hlas, když pomalu zamíří k němu.-

"Asi máš v plánu spěchat domů." Pozvedne nad tím obočí. Mohl mu říct, že si ho tu nechá, co nejdéle to půjde, klidně i na pořád, ale…On to v podstatě řekl, jen jinak, než by to udělal kdokoliv jiný. Oči mu padnou na polštář, který Boo svírá.

"Nevybíral jsem ho já." Pokrčí rameny a tiše si odfrkne. Ano, nechal si poradit a stálo ho to opravdu hodně přemlouvání, aby to udělal. On přece nepotřebuje radit v ničem. Pak se krátce ohlédne na tašku, která jinak vypadá skoro nedotčeně. +Škoda.+ Ušklíbne se v duchu nad tím. Vezme ho za vzdálené předloktí, sám se natáhne a přitáhne si ho na svou hruď i s tím pitomým polštářem.

"Mysli na to, co jsem ti říkal v planetáriu." Připomene mu. Teď by se asi hodila nějaká srdceryvná řeč, jak se musí naučit s ním mluvit, ale…To je mimo jeho realitu.

"Co mi neřekneš, to si prostě nedomyslím." Dodá nakonec s protočením očí v sloup, ani si neuvědomí, že si prsty pohrává s prameny jeho vlasů. Pak mírně hlavu pozvedne a druhou rukou mu pozvedne bradu, aby ho mohl dobyvačně políbit. Tak si maloval, jak tohle odpoledne bude vypadat, ale moc se mu to nedaří. Boo tu měl už ležet úplně vyčerpaný a rozhodně nahý a ty hračky měly být použity úplně všechny.

"Za chvíli si zavolám a nechám si napsat lepší prášky." Tohle má být asi něco jako omluva? Nebo co mu to tu krucinál vykládá? Podívá se mu do tváře a už se zase mračí.

"Nechceš mi říct, že jdeš domu, že ne?" Tohle zní trochu nebezpečně, jak kdyby při potvrzení hodlal vstát a prostě ho tu zamknul.

"Já to tvojí mámě vysvětlovat nebudu." Odfrkne si, jak kdyby mu právě došlo, že to vypadalo, jak kdyby z toho měl strach. To rozhodně nemá, vůbec z ničeho.

Boogie

Nejdřív si ho vůbec nevšimne a netuší, že si ho ve dveřích ložnice prohlíží. Pootočí za ním hlavu až ve chvíli, kdy Toshiya vkročí do ložnice a začne mu vybalovat. Ze svého místa dokonce vidí na to, že mu ve skříni udělal místo. Nechce, aby měl věci zmačkané a válely se mu v tašce a v očích mu okamžitě vřele zasvítí. Jenom tohle jedno milé gesto způsobí, že je polovina jeho chmurných myšlenek pryč. Kdyby si ho Totchi hýčkal jenom o maličko víc, měl by ho omotaného kolem prstu jedna dvě. On už má, jenom ho občas děsí. Když dojde na prádlo, trochu se začervená, ale samozřejmě si dal záležet, aby si sem vzal jenom to nejlepší. Pak zvedne oči k jeho tváři, když Toshiya vyrazí směrem k němu. 

"Před chvílí sis stěžoval, že se k tobě stěhuju." Připomene mu, usměje se a zavrtí nohama. Tak přece jenom to nebyla výtka. Přál by si to? Ohrne trochu horní ret, když mu Toshiya okamžitě řekne, že polštář nevybíral a prostě ho po něm hodí. Ach jo! To si taky mohl nechat pro sebe, ale on ne. Cokoliv jenom trochu romantického musí hned pohřbít, aby to náhodou nevypadalo. Přetočí se na posteli na břicho, ohne nohy v kolenou a chvíli dělá drahoty. Postel se zhoupne, když se Toshiya položí vedle něj. Nechá se přitáhnout do jeho náruče a okamžitě ho zaplaví jeho vůně i příjemné pocity ze vzájemné blízkosti. Ihned se uvelebí a skoro blaženě zavrní. 

"Uhmmm..." Broukne souhlasně. Planetárium bylo nakonec úžasné. Velmi romantické. Pamatuje si z něj hodně, i to, že na něj byl Totchi hodný. Nadechne se, jak zauvažuje, co by měl dělat. Když mluví, štve ho tím a když ne, Totchi ho nabádá, aby mluvil… Víc nestihne, protože si nechá pozvednout tvář a podlehne nájezdu na vlastní rty. Jeho tělo reaguje s okamžitou razancí, jak by nemohlo, když je tak mladý a on se mu tolik líbí. Když sám začne o svém zdravotním stavu, Boo se toho chce hned chytit. Toshiya ho však svou obavou zaskočí a nakonec rozesměje. 

"Nechci jít domů." Ujistí ho. 

"Vůbec nechci jít domů. Nikdy." Hlesne to poslední slůvko docela tiše a sklopí stydlivě oči. Nechce se mu sem nijak vnucovat, jenže nikdy nezažil pocit, kdy by to v něm tolik jiskřilo jen proto, že bude vedle někoho jiného. Nemá žádné myšlenky na učení, vlastní pokoj ani večeři s rodiči. Lomcuje s ním první láska a momentálně je ve stavu okamžité smrti pokud neucítí jeho parfém dostatečně blízko. Už ho ani nezlobí, že mu to Toshiya nemůže říct normálně a hned po něm prská něco s mámou. Nadzvedne se na levé předloktí a pravou rukou mu prsty začne rovnat lemy košile na hrudi. 

"Totchi-koi..." Začne malinko vypočítavě. 

"A k jakému doktorovi to budeš volat kvůli těm lékům?" Zatím se na něj nedívá. 

"Říkal jsi, že mám všechno říct a tak se ptám… vážně mám starost, co ti je?" Nakonec to vybalí na rovinu a upře pohled zraněné laně do jeho očí. Ano, teď ho bezostyšně tak trochu vydírá, tak jak mu řekl Zye, že by to určitě svedl. Asi se kvůli tomu propadne do pekla, ale on prostě musí vědět, o co tady jde, aby věděl, jak mu pomoct. Mimoděk natáhne ruku, aby ji nějak zaměstnal a zahákne prstík za okraj tašky s… dojde mu to, honem ji pustí a s rudou tváří se svalí na záda.

Toshiya

"Nestěžoval." Odporuje mu hned, ale pravda je, že ten tón prostě ovládnout nedokáže. Nahlas to samozřejmě nepřizná, to ani náhodou. Už protahuje paži pod Boogieho tělem, protože po tom polibku nemyslí na nic jiného, než na to, že si opravdu užije, když už je tady. Ne, ani ho nemá v plánu nechat, aby se zabydlel. Nakrčí obočí, jakmile se od něj Boo odtáhne a pak přijde něco, co by od něj nečekal, ale měl. Už by si měl uvědomit koho má doma. Boo není jeden z těch, kdo by se spokojil s jeho dřívějším chováním. Když se nad tím zamyslí víc, ani on nechce, aby se spokojil s pár skvělými dny a pak mu ani nezamával. Je to pro něj dost nezvyklé, ale už se s tím začíná trochu vyrovnávat, možná spíš sám se sebou. Pozoruje jeho tvář, když klopí oči dolů a musí se chtě nechtě pousmát. To už taky nedělal věky.

"Tak nechoď." Ta dvě slova říkají hrozně moc, i když jeho tón je pořád tak nějak…Znělo to tak, že mu je to jedno nebo vůbec? A co mu na tom záleží? Záleží a hodně. Povzdechne si sám nad sebou, přidá i protočení očí v sloup.

"Je tu dost hraček, abys dlouho nemusel." Dokončí typicky po svém, aby to nebylo úplně mimo jeho koncept. Bude z toho jeden velký poprask, až to praskne a asi ho to bude stát hodně, jenže si usmyslel, že si ho nechá a tak to taky bude. Co je mu po ostatních! Boo je jeho, byl jeho od první chvíle a to si nenechá nikým vzít. Mírně pozvedne obočí a pomalu se podívá na lem své košile, se kterým si pohrávají štíhlé prstíky. V tom něco bude. Pomalu se podívá Boogiemu do tváře, ale vidět, jak hodně na něj působí.

"Ty jsi teda pěkní potvora." Neodpustí si poznámku, protože to rozhodně funguje. Začíná vypínat hlavu a nastupuje úplně jiné chování. Probouzí v něm hodně, hlavně dravé pudy, které by ho nejradši povalily do postele a…

"Nevím." Prozradí mu bez váhání a jakmile mu to dojde odfrkne si.

"Mám za sebou několik vyšetření a čekám na výsledky. Bude to jen nějaká pitomost." Ano, bere to na lehkou váhu. Bolest hlavy a teď i třes rukou je vážně otravný, ale pořád ho to nepřesvědčilo, že je něco vážně špatně. Ani po dnešní nehodě ne. Vydrží to přesně dvě vteřiny, když se Boo svalí na záda a už je nad ním, vězníc mu dlaně nad hlavou.

"Ukážu ti, jak moc jsem v pořádku. Navíc, sis nevybalil hlavní dárky, udělám to za tebe." V očích se mu dravě blýskne, když volnou rukou hrábne po tašce a vysype její obsah na Boogieho břicho. Jako první mu oči padnou na měkoučká, plyšová pouta. Při vzpomínkách na něj nemohl vybrat nic jiného. Cvaknou jednou a pak podruhé, než se Totchi posadí na paty a dlouze si ho prohlíží.

"To máš místo plyšáků." Dobírá si ho a začne se víc přehrabovat v tom, co koupil. Jako poslední si prohlíží návleky a zaujatě si přejede prsty po bradě. Nakonec to všechno odloží a začne hrnout látku Boogieho svršku nahoru. Skloní se k bledé kůži, která ho volá k sobě a teď je vážně hodný a bude ji moc rád poslouchat. Drancuje ji svými rty, nedává mu ani chvíli oddechu, když míří od lemu kalhot nahoru, až kam mu látka dovolí. Klidně si ho nechá tak, moc se mu ten pohled líbí a vzrušuje ho. Kalhoty nezůstanou taky dlouho bez povšimnutí. Může se jen poplácat po rameni, že je stahuje pomalu, i když z kotníků mu je začne rvát takovým způsobem, že švy slyšitelně zapraskají. No co, oblečení tu má dost a není problém mu druhé koupit. Trhne obočí, když si ho znovu prohlédne a rovnou obemkne prsty kolem jeho chlouby. Začne ho připravovat o rozum, stejně jako to dělá on jemu celou dobu. Očima se od něj nedokáže odtrhnout na dlouho a stejně se mu daří pohledem najít tubu s gelem a pak malou krabičku, kde se schovává malé vibrační vajíčko. Bude ho trápit, jen malinko. On taky trpí, když ho vidí a nemůže nic, třeba venku. Za pár okamžiků, už je Boogieho vchodu dotýkají nedočkavé prsty potřísněné gelem a připravují ho na další věci. Vajíčko na sebe nenechá dlouho čekat. Je už dost uvolněný na to, aby ho přijal. Zatím se nic neděje, dokud si Totchi neutře ruku do Boogieho kalhot a nesáhne po svém vlastním telefonu. Položí se vedle něj, pokrčí ruku v lokti a podepře si dlaní hlavu. Otevře aplikaci a pošle Boogiemu do těla první dávku vibrací. Zatím jen slabších. S nebezpečným úsměvem na konci pohne prstem nahoru po displeji a tím přidá na intenzitě a pak to prostě přestane.

"Tohle mě asi baví. Tebe taky?" Baví se královsky, ale stojí ho to dost přemlouvání, aby něco podobného vydržel. Nejradši by se na něj vrhl hned.