Yoshiki x Uruha - Andělé se nemstí. - část 4.

(hotelový pokoj)

Uruha

Stačí jen první doušek, aby tomu úplně propadl. Svět kolem něj se dokonale smaže a zůstává jen Yoshikiho vůně, která výrazně zesílí pocit uvnitř, který ho přivádí k nepoznanému klidu a zároveň nutí jeho tělo toužit po něm čím dál víc a i po chuti krve, které se snad nedokáže nabažit. Je to kombinace, která jej nutí, ho víc tisknou ke svému tělu a vychutnávat si úplně všechno. Ne, tohle určitě nikdy nezažil a už teď by si dokázal připustit, že bude těžké tomu odolávat. Nevnímá nic z bolesti, ani náznak podobných pocitů a vnitřně se mu uleví. Vážně by mu nechtěl ublížit, i když si z něj právě dělá velmi chutnou, delikátní večeři. Sám si neuvědomuje, že tlačí jeho tělo pomalu před sebou. Není schopný to vnímat a jeho tělo i část podstaty si dělá, co chce. Přesto dokáže postřehnout poklesnutí kolen a ještě víc ho přidrží, aby o něj náhodou nepřišel. Cítí ale i něco jiného a nakrčí mírně obočí. Nechce se ho vzdávat, to přece sám nedokáže. Kdo by si odpíral něco podobného? Stejně neustává ve svých krocích, dokud nedorazí až k velké posteli. Klesne společní s ním na ni s trochu zmučeným zavrněním do kůže na šíji, kterou dokáže i při pití jemně škádlit jazykem. Je vidět, jak moc si to užívá, tedy do chvíle, kdy nepříjemný pocit značně zesílí. To už má stehno někde mezi těmi pod sebou a nezpůsobuje nejspíš příjemné pocity jen sobě, když se několikrát pohne v bocích. Zavrčí si tentokrát o něco znatelněji, jakmile se to už nedá snést. Chce víc krve a přesto už ví, že nepříjemný pocit sílící uvnitř něj prostě nevydrží. Nutí ho zatáhnout ruční brzdu a brání se tomu opravdu silně. Nakonec se s tichým zasténáním odtrhne, od jeho krku a věnuje mu krátký dráždivý polibek na způsobenou ránu. Pak na to místo přitiskne špičku nosu, kterou přejíždí tam a zpátky, jak kdyby se snažil zachytit alespoň pozůstatky vůně krve. Vzrušení ho však neopustí ani na chvilku. Je to vlastně poprvé, kdy pil krev a nepřišla bolest, možná proto to na něj tolik působí. Přesto je mu vidět na očích, jak moc omámený je. Jsou zvláštně zastřené a část temnoty v nich nahrazuje rudý odstín.

"Mohl jsem tě zabít." Broukne do hebké, alabastrové kůže a přejede po ní rty. Nedokáže se jen tak odtrhnout do místa, kde pulzuje tepna. Je to neskutečně provokativní, jak se kůže téměř neznatelné pohybuje. On to vidí a cítí a hlavně by přísahal, že slyší, jak proudí. Předloktím se opírá vedle jeho hlavy, aby ho příliš netížil a dlaní druhé ruky svírá jeho bok, ne příliš, ale přesto citelně.

"Jaké to bylo?" Zavrní svůdně. Měl by to cítit, ale nutně to potřebuje slyšet. Je to stejná droga jako jeho krev. Pořád se ještě neprobral z opojení, které mu Yoshi naservíroval a i když podvědomě ví, co dělá, úplnou kontrolu nad svým tělem nemá.

"Jaké myslíš, že to bude, když ucítíme jeden druhého." Naráží na jejich propojení a najednou je zvědavý, jaké by to mohlo být, vnímat při tom pocity druhého. Dlaň na bok už sklouzne o něco níž a zapluje pod látku jeho svršku na holou kůži. Dotek na ní je snad elektrizující a stejně návykový, jako Yoshikiho krev. Asi bude potřebovat minimálně vyfackovat, aby ho pustil. Místo toho se mírně odtáhne a podívá se mu do očí s roztouženým pousmáním. Skloní se o kousek a přejede špičáky zlehka po jeho dolním rtu. Nechce jemnou kůži protrhnout, jen ji dráždí a provokuje jako zbytek těla tím svým.

"Vypadáš přímo andělsky v té bílé posteli." Složí mu kompliment, aniž by se nad tím pozastavil a pak už překoná i poslední milimetry a prostě ho políbí. Jeho nitrem se rozvibrují netušení pocity, které nemají s těmi, co kdy zažil nic společného a touha uvnitř něj roste závratnou rychlostí.

Yoshiki

Příliš si neuvědomuje jejich společný přesun k posteli. Jenom se ho pořád pevně drží, oči má zavřené a když klesnou do postele, úlevně si povzdechne. Ještě chvíli a prostě by se svezl na zem, to ví. Takhle může jenom odevzdaně ležet a jemně se usmívá Uruhovu škádlení jazykem. Měl by z té postele vyletět jako by ho píchla vosa, ale je naprosto pohlcený Uruhovým kouzlem a i jemu připadá tohle dobrovolné dárcovství příjemné. To, že by mu život mohl protéct mezi prsty, si vůbec neuvědomuje. Natolik může být upíří polibek milosrdný. Jako kdyby si Uruhova existence potřebovala vynahradit všechno, co až dosud musela prožívat přesně opačně. Všechnu bolest a utrpení. Yoshiki nejspíš není připravený na tak silný příval potěšení a extáze, ale vůbec mu to nevadí. Uruha teď dokazuje, jak smrtící by mohl pro někoho být, kdyby Hyde dovedl uvažovat i jinak, než jako cosi zkaženého. Kdyby mu místo bolesti a hrůzy daroval tuhle schopnost, bylo by to vlastně mnohem rafinovanější. Celé Yoshikiho tělo je jako v plamenech touhy a pohyby dole v klíně mu trochu splývají se slastí z pití. Má pocit, jako by se ho Uruha dotýkal všude najednou a svoje vzrušení by jenom těžko potlačoval. Jenže mu teď nevadí ani tohle. Klidně se nechá dráždit a u toho tiše sténá s tváří odvrácenou stranou. Varování jeho vnitřního hlasu k němu dolehne mnohem později, než k Uruhovi, je vlezlé a neodbytné a on se začne pomalu mračit. Je to jako by vám někdo nabídl milión, vy jste uvěřili, že ho máte a pak vám ho se slovy Apríl zase rval z ruky. No to jednoho vážně vytočí. V okamžik, kdy začne být vážně podrážděný, se od něj odtrhne i Uruha a Yoshiki ucítí, jak se rána na jeho krku zatahuje. Kdyby se toho místa dotkl, nenašel by po ní nic. Konečně je schopný obrátit tvář zpět a podívat se mu do očí. I ty jeho jsou zastřené mlhou. Uruhova věta se mu však probojuje do hlavy a dovede si uvědomit její závažnost. 

"Mohl." Vydechne překvapeně. Tak moc snadné by to bylo. Myslel si, jak je silný a neporazitelný a podívejme. Několikrát zamrká, jak se probírá z opojení a uvědomuje si místo i situaci, ve které jsou. Uru zdá se ještě moc ne. Dožaduje se popisu toho všeho a Yoshiki se musí znovu zaskočeně nadechnout. Necítí slabost, to nejspíš přijde, až se pokusí postavit. Za to je mu jasné, že Uru bude po jeho krvi jako po nějaké příjemné droze. No pro pána… dovolil mu pít víc, než chtěl. Teď bude mít energie na rozdávání, ale využít ji bude chtít úplně jinak. 

"Omamné. Příjemné. Tak moc, že bychom neskončili, jak víš." Připomene mu šeptem. Našel by ho později mrtvého ve své náruči a prožil by další šok, zatímco Yoshikimu by už bylo všechno jedno. 

"Nejspíš by to byla nejkrásnější smrt, jakou by kdy kdo chtěl zažít. Možná si pro ni jednoho dne přijdu." Řekne pořád trochu omámeně a promne dlaní svou tvář. Přijde nová otázka a není pochyb o tom, kam tím Uruha míří. Neví, za celé roky svého života neměl pouto s nikým, s kým by zároveň… Znovu se podívá do jeho očí. Sex je silný prožitek i bez toho, abyste cítili kromě sebe také potěšení toho druhého. 

"Příliš návykové." Řekne mu upřímně. Jestli je to tak dobré, jak se jen odvažuje uvažovat, diví se, že je možné najít některé anděly i mimo postel. Uru to očividně touží zjistit teď hned a po tom, co do sebe napustil, se není čemu divit. Yoshiki se trochu nervózně zasměje. Tak na tohle nepomyslel, že se bude zamykat do koupelny před nadrženým upírem. Mohl by mu… zavolat placenou pomoc, ale on má očividně spadeno rovnou na něj. Vlastně je to kompliment, prozrazuje to na něj, že mu připadá přitažlivý, ale… Yoshiki nějak nepředpokládal, že by teď měl… +A měl jsi!+ Cítí jeho dlouhé, štíhlé prsty na holém břiše a znovu se nervózně zasměje jeho komplimentu.

"To jsem rád, že jsem si to ještě nepokazil..." Vydechne a najde jeho boky, aby jim trochu zabránil v pohybech proti vlastnímu klínu. Kdy se vlastně stalo, že je dole? Cítí dotek na svých rtech, ale ještě se ho ze sebe nepokouší dostat dolů. Možná měl, protože v další vteřince Uruha přitiskne svoje rty na jeho v polibku, který by podpálil i prales v období dešťů. Nezvládá o moc víc, než ho pořád držet za boky, které už ale zase tolik neodtahuje a ani mu moc nedochází, jak vášnivě mu ty polibky oplácí. Jeho nitro zaplavuje Uruhova euforie, mísí se s jeho vlastními emocemi a celý ten koktejl je naprosto nezvladatelný a neodolatelný.

Uruha

Yoshikiho odpovědi jsou víc než příjemné. Nikdy si nepomyslel, že by pro někoho mohl mít takové kouzlo. Jejich propojení to celé zařídilo a odsunulo typickou bolest někam do pozadí. Nedokáže si přestat užívat Yoshiho rtů, které mu vycházejí vstříc a čím víc prolnutí se mu dostává, tím víc se on pokládá do polibků. Jsou čím dál vášnivější a přesto zvláštně jemné a elegantní. Takové, jaký kdysi Uru byl, až na tu jeho pýchu a sobeckost. Věnuje se každému kousíčku, aby Yoshikimu vrátil to, co mu dal on sám, ať už to bylo jen jeho krví, ale taky tělem pod ním. Pořád má pocit, že hřeje a že ho balí do neviditelné hedvábné deky, která mu zaručuje bezpečí před celým světem, hlavně před jeho vlastní temnotou. Vůbec se mu nechce opouštět bezpečný přístav a nořit se do vod zbytku světa, když ví, co ho tam čeká. Ještě chvíli to snad počká, no ne? Odtáhne se na moment, aby se mu mohl podívat do tváře. Konečky prstů dlaně, o kterou se opírá, mapuje linie jeho tváře s lehkostí, jakoby to byl ten nejvzácnější diamant. Připadá mu to tak a zase má ten pocit, že jeho kůže září do okolí. Kde koho by snad oslepila, ale on je nějak moc odolný.

"Už vím, že bych tě nedokázal zabít. Cítil jsi to taky." Nakrčí jemně obočí, když z něj jde to, co si opravdu myslí. Ono to má i nějaké vedlejší účinky, že je tak moc upřímný? Byl i tak ale většinou se jednalo o kritiku, ne o jeho vlastní pocity.

"Jsem si téměř jistý, že bych v tu chvíli zemřel s tebou." Broukne skoro svůdně do jeho rtů. Dlaň na břiše putuje mnohem dál a hrne látku svršku nahoru, aby odhalila mnohem víc z alabastrové pokožky. Nutně ji potřebuje vidět, chce ji ochutnat a hlavě si ji pořádně vychutnat.

"No tak mě přece pusť." Zareaguje na omezení v pohybu, které vnímá.

"Třeba ti můžu ukázat, co jsem před chvílí cítil já." Láká ho a vábí, aby se mu dál nebránil. Nakloní se k němu blíž, aby ho znovu políbil. Ale tentokrát se u jeho rtů nezdrží dlouho. Sklouzne jimi na jeho šíji, kterou si znovu vychutná, ale dává si dobrý pozor, aby nenarušil kůži. Pokračuje dál, až se dostane do míst, která už nekryje látka svršku a má k průzkumu mnohem víc sladké pokožky. Ano, je taková. Políbí ho hravě kousek pod hrudní kost a pak svými rty kreslí vlhkou cestičku, až k lemu jeho kalhot. Vzhlédne s hříšným a vzrušeným podbarvení v očích a stejně tak vypadá i jeho úsměv.

"Přece bych ti měl vrátit tvou starost. Pokud mě pak pustíš dál, zkusím ti ukázat, co nebesa neviděla." Oblízne si špičkou jazyka horní ret a konečně mu sáhne dlaní přímočaře do klína. Napůl si hoví mezi jeho stehny a druhou dlaní tiskne jedno z nich a přejíždí po jeho vnitřní straně. Sevře prsty kolem jeho chlouby pořád ještě kryté látkou kalhot, ale už se druhou začíná pomalu pasovat se zapínáním kalhot. Ne, teď už prostě nedokáže zastavit sám od sebe. Musel by to někdo důrazně udělat a pak by se možná vážně urazil. Znovu pomalu vzhlédne, jakmile se dost vynadíval, co mu právě provádí a v očích se mu zablýskne.

"Můžu ti klidně dát sebe. Umím si užít obojí." Podsouvá mu i jinou stránku toho, co by se tu mohlo dít. Umí z obou možností dostat opravdu hodně. Yoshikiho krev společně s povahou, ho nutí být si tolik jistý sám sebou. Ten pocit už dlouho nezažil, ale není to nic, co by kdysi neznal.

"Stačí mi jen říct tvé přání." Zavrní tichým hlasem, než se tváří otře o látku kalhot, kde jak doufá, ucítí patřičnou reakci. To už se konečky jeho prstů dostávají po lem kalhoty a začne ji stahovat dolů.

"Řekneš mi, co si teď přeješ?" Vybízí ho dál a mírně se povytáhne, aby mohl rty přejíždět po nově odhalené kůži. Vezme to samozřejmě velmi důkladně zleva doprava, aby nevynechal ani jediné místečko. Dokonale si užívá pocitu, že se ho může dotýkat, že se nic dalšího neděje. Nedokáže poručit sobě samému, aby to nedělal. Sám neví, jestli za to můžou omamné účinky nebo touha být někomu blízko bez bolesti. Být jemu dostatečně blízko nejen svým nitrem a pocity, které sdílejí.

Yoshiki

Ano, cítil, jen by se nad tím musel mnohem víc zamyslet. Víc se ponořit do jeho pocitů a číst v nich a to v tomto stavu není vůbec nic jednoduchého. Může se spolehnout i na intuici, ale i té se musí zeptat přímo, tak jako teď. Uruhova další slova ho překvapí. Určitě by to byla agónie, prošel by si společně s ním Yoshikiho smrtí, ale v podstatě se neznali. Nemusel by pro něj umírat. V kombinaci s těmi doteky to zní jako milenecké vyznání, ale Uru si zítra nejspíš ani nebude pamatovat, co mu tu říkal a sliboval. V jeho těle koluje příliš mnoho andělské krve, která smývá jeho zábrany, ať už ty fyzické nebo slovní a tohle bude jednou z těch věcí. Přesto v sobě nenachází slova, kterými by mu mohl odporovat a vlastně se ho ani moc nesnaží držet dál od sebe nebo ho nějak přimět k tomu, aby přestal. Konec konců, i andělé mají své potřeby a on je v závěru jenom muž, navíc poblouzněný jejich mísícími se pocity. Jeho stisk na Uruhových bocích skutečně povolí, i když ho ještě zcela nepouští a polibek mu obratně vrátí. Tiše zamručí, když o jeho rty tak rychle přijde a v tu chvíli si uvědomí, že je ztracený. Že to nejspíš chce udělat. Asi bude jenom dalším zářezem na Uruhově poličce trofejí, protože nejspíš neexistuje nikdo, kdo by mu řekl ne, ale… Pořídil si spřízněnou duši, tak proč by mu měl odolávat? Znovu ucítí Uruhovy měkké rty na svém krku. Tentokrát už je obezřetnější, stejně jako pouto mezi nimi. Nepříjemné pocity se zase zvednou, aby je varovaly, že další pití krve už by pro ně mohlo být fatální, ale Uru se k ničemu takovému nechystá. Yoshikiho vnitřnosti se skutečně sevřely a teď se zase pomalu uvolňují. Je to podivně dráždivá představa, nechat upíra, aby se vám takto procházel po tepnách. Vlastně nikdy nemůžete vědět, kdy ho jeho podstata přemůže a on se na vás bezhlavě vrhne, ale to jim teď snad nehrozilo. Pouto nedovolí, aby si navzájem ublížili. Uru přeskočí místa, která ještě kryje jeho oblečení, ale příjemně to zalechtá, když se o kousek níž zase vrátí k laskání jeho pokožky. Sklouzne očima dolů, když to všechno přestane a potká se s velmi intenzivním pohledem jeho očí. Opravdu velmi mu to tam sluší, až démonicky. V kontextu s tím, co mu Uru před tím řekl o jeho andělském vzezření na posteli, je to skoro úsměvné, ale protiklady se prý přitahují. Znovu se citelně napne, když Uru promluví o tom, že by ho měl pouštět dál. Umí si domyslet, že tím nemyslí jen to, aby pokročili v tomto škádlení, ale spíš něco velmi konkrétního. Ne, že by to nikdy nezkoušel, jen už je to opravdu velmi, velmi, velmi dávno a od té doby získal na váženosti i postavení a zásadně bylo po jeho. Znásobeno novými překvapeními v jeho náladách se v něm zvedne vlna, která to chce nejspíš přesně obráceně. I když… jak se má jeden rozhodnout? A opravdu už je přesvědčený o tom, že to chce udělat? Odolávat je skoro nemožné, když Uru neustále dráždí pokožku jeho stehen a pak mu prostě sáhne do klína. Yoshikiho hrdlo okamžitě opustí melodické a trochu zmučené zasténání, spojené se záklonem hlavy a propnutím těla dopředu. Skoro si ani nevšimne, že ten okamžik Uru využije k tomu, aby rozepl jeho kalhoty. Do uší a především do představ se mu znovu opře Uruhův svůdný hlas, který mu nabízí jeho samotného a Yoshiki se z toho nejspíš zblázní. Nechává ho, aby ho připravil o kalhoty, dokonce sám nadzvedne boky, aby mu to usnadnil. Vlastně ví, co chce a stejně mu nechce nijak bránit v tom, co chce sám udělat. Neskutečně si užívá jeho momentální pozornost a každé jeho slovo by ji mohlo přerušit. 

"Překvap mě." Zazní z jeho rtů tichý souhlas snad se vším. Kdo by mohl vzdorovat?

Uruha

Nedokáže si poručit, aby toho nechal. S každým kousíčkem kůže, který ochutná, se mu tělem rozvibrují další a další pocity touhy, která spaluje jeho tělo. Je to neškodný oheň a přesto ho nutí vypínat myšlenky na cokoliv jiného. Existuje jen tělo pod ním a jemné náznaky, které mu říkají, jaká místa navštívit ještě jednou. Jakoby viděl každý byť nepatrných záchvěv Yoshikiho řas, pokud jde o slastné pocity. Koutky se mu vyhoupnou nahoru v omámeném pousmání, když nepřijde žádná negativní odezva ani slova a tím mu dá svolení k čemukoliv. On bude rád dělat úplně cokoliv, hlavně když konec téhle chvilky bude slastné uvolnění. Potřebuje ho a věří, že osoba pod ním taky. Jinak by mu to přeci nedovolil nebo ano?

"Yo-chan, už ti někdo řekl, že jsi roztomilý." Zavrní měkce, když se špičáky projede po kůži na jeho stehně. Jen ji lechtá a zanechá po sobě jen dlouhé zčervenalé cestičky.

"Nabádat někoho jako já k tomu, aby tě překvapil." Dobírá si ho malinko touhou zatřeným hlasem.

"Tebe už nebeský život nebaví?" Zeptá se ho, když vzhlédne a v očích mu problýskne část jeho temné podstaty. Ovládá jen jeho chtíč, zbytek je krocen Yoshikiho světelnou aurou a jejich poutem. Ne, nechce mu ublížit, jen jim oběma chce dopřát to nejlepší.

"Byl bych blázen, kdybych neposlechl andělskou bytost." Pokračuje ve svých slovech, kterými ho láká taky. Nemusí, ale baví ho to. Ten pocit, že se mu podobně vydává, je opojný. Mohl by si ho vzít, mohl by ho nechat, aby zkrotil jeho, ale…chce obě možnosti najednou, nikdy netroškařil a teď s tím nehodlá začínat, ne když se mu tolik líbí. Jemně sklouzne dlaní až ke kolenu, vezme ho pod ohybem a donutí ho nožku pokrčit, to samé udělá s tou druhou. Pak se vrhne na své vlastní svlékání. Pohodí u toho hlavou, jak kdyby mu chtěl vzdorovat, ale to se nestane. S roztouženým pohledem se první zbaví velmi pomalu a svůdně svršku a pak se popere i s krátkou svých vlastních kalhot. Dojde na menší představení mimo postel, kdy je ze sebe pomalu stáhne i s prádlem a pak se vrátí mezi jeho stehna. S tím jak klesá, věnuje jejich vnitřní straně několik polibků a pak se prostě zakousne a hned se oddálí, aby mohl slíznout jen několik kapek krve ze svých špičáků. Víc mu jeho nitro nedovolí, ale stejně je to dráždivě. V ten samý okamžik stiskne Yoshikiho chloubu a pohne se dlaní v líných pohybech několikrát nahoru a dolů. Pohodlně se uvelebí mezi jeho stehny, hladí ho po bocích dlaněmi, které protáhl pod jeho nožkami. Vzhlédne k němu s vypočítavým úsměvem.

"Nebeský zpěv…Jak vlastně zní? Uslyším ho?" Provokuje ho dál, když se skloní a svým jazykem obsáhne cestičku, kterou započne mezi jeho polovičkami, dokud se nedostane až k chloubě. Obemkne ji rty a dopřeje mu své vypilované umění. Ví, kde jsou velmi citlivá místa a bez obtíží je najde. Dlouho nevydrží nechat sám sebe bez povšimnutí. Pomalu se vyhoupne na kolena, navlhčí své vlastní prsty v Yoshiho ústech a zamíří ke svému vchodu do pekla. Jen ať se musí trochu nadzvednout, aby toho viděl hodně. Ukáže mu další představení, ale nenechá ho užívat si příliš dlouho. Skloní se znovu k jeho chloubě a dráždí ji, dokud nepřijdou první známky příchozího vrcholu. Sám už sténá pod svými vlastními prsty. Pak všeho nechá a narovná se.

"Teď bych tě tu mohl klidně nechat, to mě podobní dělávají." V očích se mu mihne hraná pomstychtivost, ale navzdory vlastním slovům, se začne přesouvat na všechny čtyři. Přesune se nad něj a ukradne si měkké rty ve vášnivém polibku.

"Viděl jsi už hodně, hm? Uvidíme, jestli úplně všechno." Prohodí, jakmile se donutí odtrhnout a teď je to rameno, které pocítí jeho zuby. Sám si vzdychne, když ochutná zase pár kapek, které mu způsobují zatmívání před očima. Pak se ale opatrně začne přesouvat na jeho klín. Dlaněmi se zapírá o jeho stehna a dává mu dokonalý výhled na jeho přirození mizející mezi bledými polovičkami. Trochu se prohne v zádech, nechá hlavu padnout víc dozadu a skrze rty se mu prodere první zasténání. Jakmile ho pocítí v celé délce, usadí se o něco pohodlněji a odkloní mu pravou nožku víc stranou. Konečky prstů sklouzne po jeho stejně a hledá přesto místo, které je možná ještě trochu vlhké od jeho jazyka.