(hotelový pokoj)
Yoshiki
Ne, neznal ho před tím, ale stejně si myslí, že existuje mnoho horších. Nějak si ho nedovede představit jako jednoho z nich, teď, když ho poznal a vidí, jak dovede litovat. "Opravdové zlo nemá svědomí, Uru-chan." Řekne mu znovu, aby ho ujistil o svých slovech, i když z podstaty svého světla nedovede jinak, než dávat lidem mnohé šance a vidět v nich to lepší. Někteří z andělů tím trpěli tak moc, až byli sami neskonale naivní. Dlouze se zadívá do jeho tváře, když dojde na cizí životy kvůli přeměně. Věděl o tom, když to s ním Hyde prováděl? Přál si to nebo už bylo jenom pozdě? Neptá se, chce to nechat ležet v minulosti. Teď je teď a Uruha chce všechno odčinit.
"Hmm..." Broukne typicky.
"O podobných věcech toho zase tolik nevím, ale mohli bychom se pokusit najít někoho, kdo ano. Nevím, jestli člověk v té říši nestárne jako na Zemi, i když tam čas běží jinak nebo jestli tě naopak nemůže pohlcovat, ale pokud je něco z toho pravda, možná by se s tím taky dalo něco dělat." Myslí tím, pokud to nejsou jenom špatné emoce. Ty už Uruhovi asi nikdo nikdy nevezme. To stárnutí může být velký oříšek, ale pokud by Uruha propadal Stínové říši, pak by z toho mohla být cesta ven.
"Měl bys tam chodit co nejméně, není to dobrý nápad, použít ji." Řekne mu, i když by to zoufale potřebovali udělat kvůli času. A nejspíš ne jenom jednou. Yoshiki ho ale najednou už nechce obětovat. Neví, kdy přesně se to za posledních pár minut změnilo, ale to je asi vinou jejich pouta. Bude mít neovladatelné nutkání ho chránit a možná mu to hodně zkříží plány, ale už se stalo. Už se pro to rozhodl. Mírně zvedne koutky, když Uru naznačí, že není moc zvyklý na odmlouvání. To Yoshiki taky ne a v žaludku ho z toho podivně zalechtá v jakémsi očekávání možných střetů, na které se vlastně těší. Ani andělé se nechtějí nudit. Většinou… Skloní oči k jeho dlani na své paži a Uru v tu chvíli není jediný, kdo se napne v očekávání dalších vidění. Teď, když spolu mají to pouto, je přesvědčený, že se to stane, ale… Co se to stalo? Tak tuhle otázku teď pokládá sám sobě. Světlo se nějakým způsobem postaralo o to, že už spolu jejich podstaty nebojují, ale nejspíš nějak splynuly a… jednoduše daly pokoj. Navzájem se vynulovaly. Neví, jestli ho to má děsit nebo má být rád, to asi bude záležet na situaci. Teď je rád, ale co až dojde na chvíli, kdy by je potřeboval? Znovu se mu podívá do očí.
"Nevím, jestli se ti moje odpověď bude líbit. Navázal jsem s tebou nerozlučitelné pouto." Broukne měkce a v jeho výrazu se ocitne cosi roztomilého, jako by ho tím chtěl obměkčit.
"Každý z nás si ve svém životě může vybrat svěřence, kterému daruje takové pouto. Nikdy jich nemůže být víc. S ním tak trochu prolne svou duši. Cítí navzájem svoje emoce, bolest, vědí, když se druhému děje něco zlého..." +I dobrého… pravděpodobně poznám, že si někde užíváš.+ To mu radši říkat nebude. Ne hned.
"Čím víc si dva rozumí a vztah mezi nimi je hlubší, tím silnější je i toto pouto. Někdy může být tak silné, že pokud chráněnec zemře, bolest může být pro anděla tak silná, že zemře s ním. V podstatě ji prožívají společně." Na chvíli se odmlčí.
"Budu rád, když to nebudeš hned zkoušet, není nutné se kvůli tomu třeba řezat do prstu." Tiše se zasměje. Ale ano, mělo by to fungovat.
"Zrušit jde jedině smrtí jednoho z nás nebo dlouhodobou hlubokou nenávistí." Vysvětlí. Teď může přijít jakákoliv reakce, ale… stejně už je pozdě.
"V podstatě máš můj patronát, to není tak zlé, ne?" Zkusí to ještě odlehčit a radši vykročí směrem k minibaru. Asi se po dlouhé době potřebuje napít. Sehne se, aby se podíval, co v něm je, ale pak Uruha začne vyprávět o tom, co cítí jeho oběti. Zvážní a zase se narovná. Vidí smutek v jeho očích, ne, on ho už dovede hmatatelně cítit. Není upírem. Není člověkem… je démonickým výtvorem, to proto se ho bojí. Ten zážitek je pro ně nejspíš šílený a Uruha není démon, aby si to užíval. Je to ještě horší. Po zádech mu přeběhne mrazení, když si uvědomí, že musí pokaždé absolvovat tuto hrůzu, aby se vůbec nasytil.
"Pít nefilimskou krev je návykové, ale stačí jí jen málo. Naše schopnosti se díky světlu neutralizovaly. Třeba se nic nestane, když se napiješ ze mě? Navíc bys měl taky odpočívat, ne běhat po ulicích a někoho… hmm… lovit." +Já nechci, aby někdo došel k újmě.+ A ano, tuhle emoci Uruha taky ucítí… k sakru. Zůstane několik desítek vteřin potichu a prohlíží si jeho tvář. Smutná je ještě krásnější.
"Každý život je důležitý a je darem, i když to tak nevnímáš. Je dobře, že jsi to neudělal." Řekne na jeho poslední slova.
Uruha
"Není to dobrý nápad, ale potřebujeme to. Je mi to jasné." Pokrčí rameny, protože to ani Yoshi nemusí doříct a on si to sám přeloží. Najednou má ale pocit, že cítí něco, co není tak úplně jeho. Trochu zmateně se podívá Yoshimu přímo do očí. Takže tohle zaskočilo je oba. Umí dost dobře ten pocit rozklíčovat, je podobných plný. No dobře, aspoň se nemusí bát, že se bude situace z parku opakovat, podruhé za tak krátkou chvíli by to nezvládl. Sám je ponořený do své hlavy, když se mu do ní probojuje vysvětlení, co se vlastně přihodilo. Chvíli jen kouká do země, než mu to plně dojde."COŽE jsi?" Vyjede po něm víc, než netaktně, ale v tuhle chvíli málem vystřelí z křesla.
"Ne víš co, radši to ani neříkej." Prskne po něm malinko. Teď se projeví jeho typická povaha, která bytostně nesnáší, když udělá někdo něco bez jeho svolení. No jasně, svůj život moc neuřídil, když ho měl v rukách, ale to na věci nic nemění.
"A nenapadlo tě, že bych nic z toho třeba nechtěl? Co je ti po mojí duši?" Ohradí se podruhé a už si zakládá ruce na hrudi a propaluje ho malinko vzteklým pohledem a ne, Yoshiho výraz na něj vůbec nepůsobí, to ať na něj ani nezkouší.
"Takže ty sis připoutal k sobě někoho, koho ani neznáš a ještě s tím co jsi viděl?" Zasměje se trochu hystericky.
"Nebaví tě život, neživot nebo co to je?" Ozve se další tentokrát ironické zasmání.
"A co když jsem to na tebe celé jen hrál a teď ti řeknu, že jsme s Hydem jedna ruka a byl to trik, abych tě dostal na kolena i za cenu vlastního života?" Nadhodí možnost, která ho napadla jako první.
"Vlastně by to byl skvělý plán, už jen to, že bys třeba zemřel společně se mnou." Protočí nad ním očima.
"To jsou všichni okřídlení tak naivní?" Trochu se mu vysměje a opře se pohodlně do křesla.
"Co všechno poznáš?" Zeptá se zvědavě a mírně na něj přivře oči. +I to, že se mi chce na záchod? Ne to snad ne.+ Je pro něj prostě šílená myšlenka, že jeho emoce už nejsou soukromé. Připadá si, jak kdyby se před ním prostě svlékl. Ne, s tím by neměl takový problém, jako s těmi emocemi. Po očku pozoruje jeho pochod k baru a obočí mu stoupá nahoru.
"Může se anděl opít?" Zeptá se ho pobaveně, ale zvědavosti je v tom asi víc. Trvá to do chvíle, než přijde na Yoshiho krev. Odvrátí od něj pohled a ani na vteřinu si nic podobného nepředstavil. Sám neví proč, ale nechce to s ním zkoušet.
"To je díky tomu poutu." Svede to na to rovnou, ale spíš pro sebe.
"Není to dobře, nemám na světě co dělat, teď už ne." Prohodí pořád stejně tiše a pak se trochu nevypočitatelně pousměje. Má pít z něj? Po očku se o něm ohlédne, v očích mu zaplane lesk šelmy, spíš kočkovité, která právě zahlédla kořist.
"Mám lovit tebe?" Nadhodí druhou otázku a začne se pomalu zvedat z křesla.
"Budeš utíkat?" Jeho hlas se malinko změní a dostane vábivější podtón. Teď dojde na část upíra, které ho má v sobě. Jeho vábení je dost silné, i když ne tolik, kdyby jím byl. Jeho vzhled většinou dokonal zbytek. Bude to působit i na něj? To pozná za chvíli.
"Dáš svou krev někomu, koho vůbec neznáš? První pouto, teď potravu, co přijde za chvíli, tvé tělo?" Šeptá podmanivě, když se k němu pomalu blíží. Jeho krok je pružný a elegantní, jako by to před chvíli nebyl on, kdo se hroutil v křesle. Promne si rty o sebe, když je opravdu blízko.
"Lákáš mě tím, že jsi návykový, co když pak nedokážu přestat?" Zavrní tiše, když už stoj těsně u něj.
"Bojíš se? Co mi ještě nabídneš, když to budu potřebovat?" V očích se mu blýskne, když ho konečky prstů pohladí po tváři, vjede dlaní do vlasů a začne zlehka naklánět jeho hlavu na stranu. Počítá s tím, že se teď začne bránit. Pak ale během vteřiny kouzlo pomine. Ještě chvíli hledí do jeho očí, než ho pustí a sám se sehne do minibaru.
"Nebudu z tebe pít. To se nestane." Odvrátí se od něj a otevře lahvičku, aby se pořádně napil.
"Je možné, že tu bolest ucítíš a pak i já….Oslabíme se oba dva." Zdůvodní si to během vteřiny a ne vůbec to není tím, že se mu zrovna JEMU ubližovat nechce. Ani se o to pokoušet.
"Něco vymyslím a ty počkáš tady." Nařídí mu tak trochu a s krátkým povzdechem se podívá z okna, když udělá několik kroků od něj.
"Jak to říkají andělé? Ve jménu vyššího dobra?" Ušklíbne se pochybovačně, ale radost z toho očividně nemá.
Yoshiki
Potřese trochu dotčeně hlavou, ale uhne očima. Tuhle reakci mohl naprosto předpokládat. Takové věci se bez dovolení nedělají a on to udělal, ale copak měl jinou možnost? Když se na něj znovu podívá, ještě jednou nasadí svůj těžkotonážní kalibr instantní roztomilosti, ale vypadá to, že to moc nefunguje. "Napadlo, ale co kdybys mi utekl? Jak bych tě potom našel?" Řekne bezelstně. Prší jim čas a on se nemohl spolehnout na Uruhovu ochotu mu pomoci, tak si ho pojistil bez ptaní.
"Je mi toho dost po všech duších, které potřebují spasit." Řekne trochu povýšeně bez ohledu na to, jestli to ty duše chtějí nebo ne.
"I kdybys to na mě hrál a přivedl ho, to přece chci. Potkat se s ním." Řekne mu pořád ještě klidným tónem hlasu.
"K tomu střetu dojde dřív nebo později. Nikdo jiný nemá dost síly, aby se mu postavil." Bez okolků vychválí svoje schopnosti, ale ona je to nejspíš pravda. Na tom, že by zemřel společně s Uruhou, něco je. Jedna věc byla bojovat sám za sebe a druhá byla snažit se zachránit je oba a zemřít, protože zrovna umírá Uruha. Stejně to ale nahlas odmítá připustit a tiskne rty do teď už odmítavé a nazlobené čárky. Uruha najednou změní téma na zvědavou otázku a on má chuť mu na ni schválně neodpovědět.
"Zeptej se sám sebe, co všechno poznám." Přece si teď dovede přečíst Yoshikiho emoce, tak z toho odhadne, že to funguje na obě strany stejně.
"Může." Připustí.
"Vlastně to není zase tak těžké. Pití je hřích, nejsme k tomu uzpůsobení. Alkohol je démonický nástroj a..." To je jedno, stejně si zrovna nalévá plnou sklenku a jemu ji nalije taky. Tady Uru uvidí, že ani oni nejsou jen čistě bílí. Jsou vlastně dost barevní. A snadno propadají závislostem. No ano.
"Ale máš. Máš tu co dělat. Máš tady očividně velké poslání. Možná jsi byl stvořen právě kvůli tomu. Nic se neděje jenom tak." V tomhle ho asi nikdo nepřesvědčí o opaku. Pozvedne sklenku ke rtům a pořádně se napije, ale pak padne ta otázka a on k němu okamžitě stočí svoje oči.
"Dávám přednost slovům navečeřet se." Lovit… to jsou výrazy. Nabízí mu to přece dobrovolně a představa, že ho někdo opravdu nahání, je mu krajně nepříjemná. Narovná se v ramenou.
"Ne, to nebudu." Zavrtí jemně hlavou. Odvahy má podle sebe dost, ale zároveň ho v uších pohladí zvláštní melodie. Je sice prastarý anděl, ale není dočista imunní proti všemu a Uruhovy schopnosti nejsou běžné. Dal mu je Hyde.
"Já už tě přece celkem znám." Připomene mu to pouto, ale jakmile dojde na jeho tělo, znovu pohodí hlavou jako hrdý kůň, který se před nikým neohne.
"Nebojím, ale to ty taky víš." Může si v něm přece číst. Jen na to zapomíná a nepoužívá to. Hledí mu teď zblízka do očí.
"Nemusíš to dokázat, skončím to já." Řekne mu sebevědomě.
"Nabídnu ti toho hodně, protože potřebuju tvou pomoc. Jak víš, hodně spěcháme a já tě potřebuju v kondici. Jednu vysokou cenu už jsem zaplatil, zaplatím další." Mluví ještě pořád o té krvi. Jinak ji andělé dávali jen velmi neochotně. Jemně přivře oči pod dotekem jeho dlaně a několik vteřin si skutečně nechá hlavu stáčet stranou. Naprosto se při tom nechá pohltit zvláštním kouzlem, které ho konejší jako beránka těsně před tím, než mu podříznou hrdlo. Ta bublina praskne přesně v okamžiku, kdy mu to dojde, ale stejně mu to připadá jako pár facek, když Uru nechá kouzlo pominout a vzdálí se. Okamžitě se dostaví silné rozčarování z téhle hry. Všechno ještě zesílí, když mu Uru panovačně odmítne. Teď se poprvé dostaví jistá nevyrovnanost, na kterou není zvyklý a silně s ním zalomcuje. Nejradši by mu řekl, že udělá přesně, co říká, ale ještě se opanuje.
"Na tohle nemáme čas. Dotýkáš se mě a nic se neděje. Nestane se to ani při pití." Řekne přísněji a naznačí, že na odmítání není zvyklý. Obočí mu vyjede nebezpečně nahoru, když mu Uru začne diktovat, co a jak udělají.
"Zůstaň stát!" Zarezonuje pokojem jeho hlas, který je najednou všechno, jenom ne příjemný a dává tušit, že ještě krok a bude zle. Mračí se na jeho záda a ve vzduchu zajiskří jeho aura.
Uruha
Mohl mu při té promluvě o Hydovi říct hodně. Třeba, že ho najít sice chce, ale umřít ne. Je to hodně sázka do loterie podle něj, ale copak on byl opatrně, když mu Hyde mazal med kolem pusy? Nebyl a teď toho lituje. Yoshiki bude třeba taky a dobře mu z toho není. Stejně se ale musí malinko uchechtnout."Tak to tě opiju a pak si můžu dělat, co chci." Nahodí si tiše spíš pro sebe. Jen…Moc se nedokáže soustředit. Vnímá své vlastní pocity, které jsou silné a stejně nezvyklé a taky něco trochu jiného, co je někde v pozadí a zatím slabé. Jakoby v sobě měl ještě něco navíc, co tam předtím nebylo. Mnohem víc pocitů a začíná mu docházet, že nejsou jeho. Je to zvláštní.
"Jasně, poslání…Zničit si život a pak zamřít. To má někdo hodně divný smysl pro humor. Skoro spíš černý." Protočí nad tím očima v sloup. Jeho přesvědčení, že se z něj nenapije, každou vteřinou sílí. Jde mu o sebe samotného, cítit by to vážně nechtěl, ale…tak nějak už nejde jen o něj a to…se mu moc nelíbí.
"Hm. To, že mi vidíš, až do žaludku znamená, že mě znáš…" Zavrtí nad ním hlavou a Yoshi ho začíná pěkně štvát. On se mu snad bude muset zpovídat nebo co? Jeho se taky nikdo neptal, tak proč by se měl ptát on.
"Nebudeš platit už nic." Ohlédne se na něj a založí si ruce na hrudi. Vůbec netuší, jak blízko je k totální vichřici, která dřímá v andělovi před ním.
"A jak to víš?" Rozhodí rukama, protože už ho začíná vážně dost štvát.
"Najednou si expert na to, co se bude dít?" Střelí po něm pohledem a našpulí vzdorovitě rty. Teď se začíná projevovat jeho povaha a bude to asi velký náraz.
"Víš toho tolik, co já a to není vlastně vůbec nic. Sám jsem byl překvapený, že se teď nic nestalo. Jak víš, že nepůjde jen o tohle? Neslyšel jsi křičet nikoho, ze kterého jsem večeřel. Nevíš, co si po tom odnáší a já to radši udělám někomu koho neznám." Prskne po něm znovu a vlastně mu tím říká mnohem víc, než by se na první pohled mohlo zdát. V jeho nitru se dohaduje pocit vzteku a jistého zoufalství, protože už neví kudy kam. Otočí se na patě a chce jít pryč, aby splnil, co řekne. Samozřejmě za sebou pěkně hodlá prásknout dveřmi, aby to slyšel minimálně celý hotel. Jak ten ho štve. Je mu jedno, jak starý anděl to je, ale taky nesežral všechnu moudrost světa. Navíc Uru nebyl jednotná rasa, kterých bylo po světe stovky. Je přesvědčený, že by netušil ani Hyde, co všechno se bude dít nebo nebude. Až by se dosmál.
"Pitomec." Sykne na adresu svého stvořitele a ještě se celkem obstojně krotí ve výrazech. Pak se ozve hlas, který ho přinutí strnout na místě a prudce se po něm ohlédnout.
"Vůbec mi nezkoušej říkat, co mám dělat!" Jeho nitro rozechvívá strach, ale navenek nic nepronikne. Ta hradba je dost pečlivě pěstovaná.
"Jsem tu, protože chci, žádal jsi mě o pomoc a já vím, jak to udělat. Žiju se sebou už nějakou dobu, jestli ti to nedošlo." Je jak naježená kočka a přitom se blíží k němu.
"Za co se trestáš, že si chceš užít bolest? Najdi si nějakou pěknou dominu a dej mi pokoj." Sykne tiše a čím je blíž, tím jeho výraz povoluje, ale nezastaví se. Hledí mu z několika milimetrů do očí.
"Ale víš co, mě se nechce lítat po ulici." Jemně se mu zachvěje horní ret.
"A vůbec, proč se starám? Vždycky jsem byl sobecký, jen ty si myslíš, že ne." Nechá se přilákat jeho vůní. Čím víc dní od posledního krmení uplyne, tím méně to dokáže ovládat a tohle voní opravdu lákavě. K nakousnutí.
"Byl to tvůj nápad." Šeptne vábivě, když zopakuje pohyb své dlaně a odkloní mu hlavou stranou.
"Nestěžuj si, až tě budu sbírat ze země." Neříká mu hezké věci a stejně jeho hlas nabírá barvu, jako při tom nejlepším komplimentu. Nakloní se blíž, aby ho rty pohladil po šíji a pak se bez varování zakousne. Volnou paží jej přitiskne k sobě a s prvním douškem přestává vnímat okolí. Místnost kolem nich jakoby malinko potemněla. Stíny se přišly taky najíst, ale nejsou vůbec silné, je to skoro jako mlžný opar. Necítí žádnou bolest a ví, že ji necítí ani Yoshi. O to víc si ho přitiskne k sobě a nechá se unášet extází z prvních doušků. Je to jiné, vlastně jeho tělem projíždějí příjemné vlny vzrušení. Stisk v jeho pramenech malinko povolí a nechá konečky prstů sklouznout v motýlích dotecích až za ouško a pokračuje dál. Kdyby to měl srovnat, je to stejně příjemné napětí jako před sexem. Spěšně doteky, očekávání neznámých věcí. +Yo-chan.+ Proběhne mu hlavou v jemné zavrnění a začíná přicházet o své racionální myšlenky.
Yoshiki
Uruha otevřeně zpochybní jeho šance na Hydovo zničení a to mu vážně zvedne tlak. Stalo by se to i bez toho, aby si do duše pustil lidské emoce a s nimi je to všechno ještě mnohem horší. Nadechne se a podrží vzduch v plicích. "Celá nebesa si myslí, že jsem jediný, kdo to může dokázat a ty mi řekneš, že nejsem dost odborník?" Ukrajuje každé slovo a v pokoji se zatáhne, jako by tu mělo dojít k bouřce. Je to jenom pocit, ale stejně světlo trochu pohasne a najednou je tu šedo.
"Proč si souhlasil s tím, že mi pomůžeš, když je to tak?" Je malý kousek od toho, aby po něm nezačal štěkat, že když si to myslí, může jim všem ušetřit starost a klidně rovnou skočit pod metro, ale to by byl už silný kalibr a on je kruci anděl! Musí zase najít svůj klid, nějak se ovládnout. Je to strašně těžké. A přijdou další pochybnosti, teď pro změnu kvůli střetu jejich schopností. Tedy možnému střetu!
"Přece jsme si to už zkusili." Zavrčí netrpělivě. Uru projeví jistou starost o to, aby to nebyl on sám, koho jeho pití sundá na kolena, ale Yoshi pohodí hlavou a krátce upře zvláštní oči k oknu.
"To se nikdy nestane." Prskne pyšně. I kdyby to bylo tak hrozné, přece něco vydrží? Není žádný průměrný smrtelník. Ne, nedovede si to představit, ale zároveň za ta desetiletí bojoval v mnoha nebeských válkách a to si nedovede představit zase Uruha. Musel by nejdřív vidět jeho meč… například. Ona by asi stačila i pravá tvář, smrtelník z toho mohl i zešílet a to nebyl démonem. V Uruhově odchodu naštěstí Yoshikiho hlas zabrání, ale jakmile padne to slovo pitomec, venku doopravdy zahřmí. V kontextu toho všeho to prostě zní tak, že to adresoval přímo jemu.
"Prosím?" Vybídne ho, aby to klidně zopakoval, ale nejspíš pak už za sebe ručit nebude. Ne, on není Hyde. Nikdy by mu neublížil žádným strašlivým způsobem, ale do milenecké hádky s představením pro dva bloky by to už moc daleko nemělo. Zdá se, že Uru není vůbec pozadu, když se po něm neohroženě ohlédne a začne se vztekat, že mu říká, co má dělat. Yoshiki si založí ruce na prsou.
"Mohl bych říct Dobré ráno." Rýpne si nahlas, protože tohle přece dělá od chvíle, kdy se poznali. V očích mu blýskne zadostiučinění a rozpoutá tím jednoznačnou reakci. Uruha je drzý, že to není hezké a klidně ho pošle za dominou. On má zatím sto chutí udělat něco podobného jemu. Prostě ho tady ohnout a seřezat ho jako kluka, aby bylo jasné, že ani anděl není otloukánek. Teď už si hledí do očí asi ze dvou milimetrů a oba odmítají uhnout.
"Vím, že nejsi." Řekne napříč všemu, částečně proto, že si to myslí a částečně proto, aby ho znovu popíchl. Žaludek se mu převrátí zvláštní trémou a očekáváním, když se Uruha znovu dotkne jeho šíje, aby mu odklonil tvář. Nebrání se, i když by ho zrovna nejradši roztrhl a necítí ani strach. Měl by, ale prostě se to neděje. Dlouze se nadechne nosem a nechá víčka klesnout, připravený úplně na všechno. Jeho špičáky jsou tak ostré, že protnou pokožku jako máslo a zcela bezbolestně. Stáhne obočí, ale… nic. Přesně tak, jak říkal a uvnitř sebe ucítí jisté zadostiučinění, že měl pravdu. +Tak vidíš.+ Znovu si do něj rýpne alespoň v duchu. Ani jeden z nich však nepředpokládá, jak rychle přijdou o soudnost. Yoshiki se až příliš snadno nechá stáhnout do Uruhova objetí a je to především díky jeho speciálním schopnostem. Takhle by na něj běžný upír nepůsobil. Bouřkově šedou atmosféru vystřídá večerní šero a přítmí, které by snad mohl označit i za romantické a jeho tělem začne kolovat pocit naprostého klidu. Svaly a napětí povolí a i když by měl všechno držet pevně v rukou, protože ví, jak jeho krev bude na Uruhu působit. Stejně to nedovede. Ani on ne. Zřejmě je to silně návykové pro ně pro oba a co že to říkal o těch závislostech? Nemůže jeho volání slyšet fyzicky, ale vnímá ho uvnitř sebe. Tiché předení jeho jména v důvěrném, až mileneckém tónu. Koutky se mu jemně vyhoupnou nahoru a cítí, jak mu podklesnou kolena. Nechce se mu stát. Cosi uvnitř něj ho začne varovat. Příliš jeho krve by Uruhovi mohlo ublížit a pouto mezi nimi jim začne dávat první výstrahy. Kdyby ho neměli, kdo ví, co by se stalo. Buď by Yoshiki vykrvácel nebo by se Uruha předávkoval. Tahle uvnitř nich začne růst neklidný pocit, který je nejdřív jenom vlezlý, ale po chvíli už jim doslova trhá vnitřnostmi. Je to asi jako neodbytný šestý smysl, který vám řekne, že na vás padá výtah vteřinu před tím, než se to stane.
Žádné komentáře:
Okomentovat