Yoshiki x Uruha - Andělé se nemstí. - část 2.

(hotelový pokoj)

Yoshiki

Drží ho tak dlouho, dokud Uruha nepřijde bezpečně k sobě a pak z něj dlaně opatrně stáhne. Podle výrazu v jeho očích okamžitě pozná, že je jeho předešlé rozpoložení zpět a nechá ho, aby se od něj odsunul k protější stěně, zatímco sám pomalu vstane s očima upřenýma do jeho. Plášť leží mezi nimi na podlaze. Nakloní hlavu k rameni, když se Uruha začne rozhlížet kolem sebe. Zatím není zamčeno, ale jestli o něj nechce záhy zase přijít, bude muset použít kartu, zajistit okna a všechno někam schovat. Navíc jsou teď v hotelu, takže stačí pořádně křičet a má problém. Né, takhle to rozhodně nepůjde. 

"Jsme v podstatě na veřejném místě. Říkal jsem, že tě nemohu nechat odejít a že svobodu jenom tak nezískáš, přesto nejsi na žádném střeženém místě ani mimo tuto dimenzi. Zatím můžeš v podstatě klidně odejít." Řekne nahlas, co mu probíhalo hlavou. Samozřejmě by ho dostihl za prvním rohem a zařídil se mnohem lépe, ale možná Uruha nebude mít takové nutkání prchat, když pochopí, že to vlastně není výhodné. 

"Jedno ti slíbit můžu. Do mojí blízkosti se Hyde dostat nechce. Bude se mi vyhýbat jako kočka koupeli, dokud si nebude připadat dost silný na vyvolání sporu. To se ještě nestalo. Myslím, že je na to ještě pár dní, možná týdnů času. Možná jsem teď to nejbezpečnější místo, jaké bys mohl na světě najít." Pousměje se. Uruha se rozhodne mluvit. Netroufá si uvěřit, že by to bylo proto, že na něj jeho slova udělala dojem, ale je to rozhodně vstřícný krok. 

"Ano, to je Boogie, vypadá takhle." Řekne a začne hledat telefon, aby mu ukázal fotku a zeptal se, jestli ho náhodou neviděl, ale Uruha začne mluvit o jakési knize. Tuší, co je to za knihu, ale kolovaly o ní zvěsti dokonce i mezi anděly. Žádný ji nikdy neviděl na vlastní oči a Uruha se k ní nachomýtne jenom tak. Osud má zvláštní smysl pro humor. Tím se pro něj ale stane ještě cennějším. Ne, teď už zemřít nesmí. Nejen, že ví, kde nejspíš kniha je, ale v ní bude stát, jak Hyda zničit jednou pro vždy. Neurčitě pokrčí rameny, když na něj Uruha udeří s tím odrazováním, ale neodpoví mu. Jeho oči trochu zpřísní, když mu začne vyčítat, že Boogieho ještě nenašel. 

"Před několika málo minutami jsem sestoupil z nebes a narazil na tebe. Zatímco se tě snažím přesvědčit, utíká náš čas. Boogie je s ním a kdo ví, co s ním Hyde udělá. To proto chci tvou pomoc. Náš cíl je společný, i když v tom mém nejde o pomstu, spíš o záchranu světa..." Chce ho oslovit, ale stále neví jak. 

"Prozradíš mi svoje jméno?" Jednoduše se ho zeptá a pak nekompromisně vykročí směrem k němu. Je to bleskové rozhodování, ale vlastně nemá na výběr. Možná právě obětuje staletí své existence pro něco, co nemůže nikdy vyjít, jenže neexistovala varianta, ve které by mohl selhat a tlačil ho čas. Poklekne k Uruhovi, vezme ho za ruku tak, aby se mu nemohl vysmeknout a volnou dlaní začne cosi omotávat přes jejich zápěstí. Za jeho pohyby zůstává stříbrná světélkující stužka, která se pomalu utahuje. Příjemně to chladí. Yoshikiho rty mumlají starobylým jazykem jakousi formuli a nenechá se rušit ani případným panickým záchvatem a bojem o svobodu. Drží ho velmi pevně a ať se klidně cuká, hlavně, když nepřetrhne stuhu.

Uruha

Uru si ho pořád nejistě a podezřívavě prohlíží. Samozřejmě mu utíkají oči i po pokoji. Kdysi dávno by mu za něco takového líbal ruce, později v něčem takovém žil a…Jak rád by to vrátil zpátky, tedy tu dobu, kdy ještě nevěděl nic o tom, co po tomhle světě za stvoření chodí. Teď jen hledá cestu, jak utéct. Musí to na něm jít hodně vidět, protože přijde přesvědčování, že by utíkat neměl. Ano, rád by se před Hydem schoval, dokud nebude příležitost ho zničit, pořád je tu však hodně ale. Měl by věřit někomu, koho sotva zná i když je, kým je? Podvědomě tuší, že mu Yoshiki nelže. Pomalu povytáhne bradu, aby se podíval na Boogieho fotku.

"Hm." Broukne jen tiše, než kývne hlavou.

"Hodně vyrostl proti tomu, co jsem viděl." Prozradí mu neplánovaně, že viděl mnohem víc, než se píše na stránkách knihy. Viděl ho jako dítě a to už je nejspíš taky hodně let. Sám už si není jistý, jak dlouho se schovává a jak dlouho hledá svého stvořitele. Poposune se malinko vyděšeně víc ke stěně, skoro to vypadá, že se do ní chce vsáknout, když se na něj Yoshi podívá takovým způsobem. To poslední, co chtěl, je ho naštvat. Něco mu říká, že by to nebyl rozumný nápad. Trochu zahanbeně se podívá stranou, jakmile mu vyčte, že trochu marní přesvědčováním čas a vzápětí se na jeho tváři vybaví umanutější výraz. +No tak se mnou čas neztrácej.+ Proběhne mu hlavou poznámka typická pro jeho povahu, ale nedovolí si nic říct, zatím ne. Na podobné věci se potřebuje malinko otrkat a pak se bude Yoshiki hodně divit, co mu dokáže říct na plnou pusu. Hyda to tehdy bavilo. Nepatrně se ušklíbne, když na to vzpomene. Asi je dobře, že to teď neukazuje.

"Jsem Uruha." Prozradí mu jméno, když si o něj řekne. Tím už asi nic nezkazí.

"Tak…" Nadechne se, aby s ním souhlasil, že mu pomůže a tím pomůže i sám sobě. Vždycky byl maličko sobecký a o záchranu světa mu zas tolik nejde. Asi k té temnotě tíhne víc, než by si sám připustil. No co, tak se chtěl mít dobře, kdo by nechtěl? Zarazí se ve vteřině, když k němu Yoshi vykročí takovým způsobem, že se málem tou stěnou probourá skrz.

"Co to děláš?" Zeptá se ho vyděšeně a vážně hrozí, že začne škrábat jako kočka zahnaná do kouta a že to umí. Snaží se od něj dostat dál i když to nejde. Chce mu vytrhnout ruku, protože vůbec netuší, co s ním má v plánu, ale to je taky marný boj. V jeho nitru se kumuluje cosi temného a brání se to zuby nehty. Bolí to, jak kdyby mu někdo drtil vnitřnosti zevnitř. Tiše a zmučeně si zasténá, jakmile pocítí další příval bolesti a pak to všechno povolí. Stane se to přesně ve chvíli, kdy se stříbrná stužka začne omotávat kolem jejich zápěstí. Jak kdyby to něco zahnal část jeho já do větších hlubin a po duši ho pohladí chladnější větřík. Je to jako stát u moře a nechat ho pohrávat si s vlasy. Příjemné a opojné. Na tváři se mu objeví překvapený výraz a očka má pořád trochu doširoka otevřená, než přijde něco, co se mělo stát v tom parku. Jsou to jen útržky, které zahlédne, ale prozradí mu to stáří osoby naproti sobě. V tu chvíli přestane bojovat o svou zdánlivou svobodu a nechá to udělat všechno, co chce. Najednou je celý poslušný a krotký, aniž by tušil, co se s ním právě děje. Jak odplouvají nepříjemné pocity, objeví se i část jeho pravé tváře. Jak kdyby na líci odstoupila kůže i maso a odhalila bělostnou kost. Je to jen iluze a přelud, který ukazuje, kdo je a jde vidět, jen při vidinách, které má. A pak začne pomalu mizet. S každou další vteřinou Yoshi hojí jeho rány, alespoň pro tuhle chvíli. Na Uruhově tváři neobjeví jistý náznak vděčnosti. Ten pocit, který díky němu má, si chce pamatovat dlouho. Kdyby se nebál, že je to příliš křehké a mohlo by to pominout, asi mu skončí kolem krku a poděkuje. Tak jen sedí na zemi a povolí v ramenou, jak se dokonale uvolní. V očích mu zahoří díky vřelým pocitům a téměř neznatelně zalapá po dechu.

Yoshiki

V tento okamžik s ním svazuje vlastní život. Podle jeho úsudku může jedině uspět, jinak svět skončí a s ním i on sám. Uruha je jeho jediné vodítko a čas plyne jako řeka, takže je to možná unáhlené, ale nesmí o něj přijít. Aktivuje mezi nimi pouto, které už nikdy nikdo nesejme. Takové, které andělé darují jen jednou za vlastní život, většinou bytosti, na kterou mají silnou vazbu. On to nikdy neudělal a teď dává svoje silné světlo do rukou cizince. Díky němu už navždycky bude vědět, kde je, tak jako to bude cítit přímo Uruha a taky budou vzájemně vnímat svoje emoce a bolest. Kdyby se mu něco stalo, Yoshiki to ucítí a obráceně. Z toho důvodu ho silně a rovnou do srdce zasáhne Uruhova temnota, která se mu postaví na odpor a chce to všechno přerušit. Není ale dost silná a trvá to jen chvíli, než je zatlačena do pozadí jeho osobnosti a nahrazena světlem. Uruha se nechá konejšit, zkrotne a nejspíš si užívá koupání v klidu a míru, zatímco Yoshiki poprvé na vlastní kůži ochutná, co to je temnota uvnitř duše. Její šlahounky jsou drobné, ale natahují se po něm a rozvracejí jeho klid a rovnováhu. Pochybnosti, strach, nenávist, všechno, co si v sobě Uruha nosil je teď i jeho součástí. Yoshiki ztěžka vydechne a dosedne na zem. Volnou rukou se dotkne svého čela. Připadá si jako by padl z nebe a ztratil svou nadpřirozenou podstatu, i když to musí být ještě mnohem horší. Je tím novým pocitem vážně otřesený. Vůbec si nedovede domyslet, co by to s ním od teď mohlo dělat. Výkyvy nálad? Nebo něco horšího? Snad si s tím poradí. Zvedne oči přesně v okamžiku, kdy se Uruhovi promítnou ve tváři všechny ty změny a ví, že ho jeho vnitřní světlo hojí. Nedokáže to zcela a hned, ale bude to dělat pokaždé, když bude vhodná chvíle. Yoshiki tím bude přicházet o svou energii a nejspíš jí bude hodně, protože to prokletí seslal mocný démon, ale pomůže mu tím. Rozhodně velmi znatelně. Když bude Uru poblíž něj, bude změna jasnější, on zdravější a tím spíš se mu od něj nebude chtít. Vzdálí-li se, všechno se začne zase kazit. Nakonec se podívá do jeho očí, pousměje se a vřele přikývne. Dokonáno. Stužka zmizí jejich očím, ale už s nimi navždy zůstane. 

"Není to příjemný pocit, vidět, co ti provedl." Řekne jako první ochraptěle. Vzpomene si, co Uru před tím říkal o Boogiem. Že ho viděl už jako malého chlapce. I Yoshiki ho zná od mala a jen se tím potvrzuje, že nebyli jediní, kdo sledovali jeho kroky. Měli ho chránit mnohem dřív, ale naivně si mysleli, že o něm Hyde neví. 

"Je to všechno naše vina..." Zamumlá tiše a konečně vstane. 

"Odvedeš mě na místo, ze kterého jsi utekl? Nebo někam jinam, kde se pravidelně skrývá? Viděli ho tady v Naganu, ale může být kdekoliv." Jde rovnou na věc, i když by si možná měli sednout a trochu si odpočinout. Možná by mohli obejít zdejší bytosti. S někým musel udržovat styky. Vykročí pro svůj plášť, sebere ho z podlahy a přehodí přes opěru křesílka. Zastaví se před oknem a chvíli hledí ven. Temnota uvnitř něj pořád ještě bojuje o slovo, ale je maličká a zatlačená na dno. Nedovede je znovu teleportovat, ne hned. Začíná mu docházet, o kolik síly teď přišel, ale on prostě nemá čas! 

"Potřebujeme pomoc." Řekne tiše znovu spíš sobě.

Uruha

Uru na něj hledí s doširoka otevřenýma očima a pořád nedokáže pochopit, co se to děje. Vnímá sílu bytosti naproti sobě, ale už se nebojí. Klid naplňuje jeho duši a příjemně ho hřeje. Jak kdyby ležel na sluníčku a nechával se jím hýčkat. Jen krátce si dovolí klesnout na stužku. Je to magické jen to pozorovat, natož toho být součástí. Ani na vteřinu mu nechce ucuknout a vůbec mu nedochází, co musí Yoshi cítit. Zase je trochu sobecký, když nechce, aby to kdy přestalo. Za ty roky temnoty je to nepopsatelné, jak moc velkou změnu vnímá. Kdyby se ho někdo zeptal, asi ho první napadne slovo svoboda. Je to jen zdání, protože se v podstatě stává vězněm anděla naprosto sobě, ale není to tíživý pocit, jako když byl s Hydem. Vydechne krátce a doslova vytřeští oči, když Yoshi dosedne na zem a vypadá vyčerpaně. On je taky, ale jeho rozpoložení to úspěšně zakrývá. V kočičích očích se mu mihne starost, která se vzala, kdo ví odkud.

"Jsi v pořádku?" Vypadne z něj otázka, aniž by se stačil zarazit. Nadechne se podruhé, aby mu řekl, že to vlastně není jeho starost a vrátil se tak ke svému předchozímu rozpoložení, ale nějak to prostě nejde. Není schopný něco podobného vyslovit. Odvrátí od něj pohled a promne si rty o sebe, když se dozví, že Yoshi toho viděl a cítil asi mnohem víc.

"Můžu si za to sám." Prohodí sotva slyšitelně a je přesvědčený, že ví jenom on sám, jak těžké je pro něj přiznat si to nahlas. Nemá ponětí, jak moc silné spojení mezi nimi teď je. Stydí se za svou sobeckost a chamtivost a tohle byl trest, že si dostatečně nevážil toho, co má. Teď už to vrátit nejde. A tuhle slabou chvilku taky ne.

"Zapomeň na to." Pokouší se obrnit proti svým vlastním pocitům. Dřív mu to šlo snadno, ale dnešek je celý zvláštní. Podívá se zpátky na něj, až ve chvíli, kdy padnou další slova tentokrát o vině. Pozoruje jeho vzdalující se záda a dovolí si poslední pohled ke dveřím. Mohl by zmizet, mohl by se o to pokusit, jen…už nechce. Něco ho nutí zůstávat na místě a on ten pocit není schopný popsat. Co ví jistě je fakt, že se sám cítí dost zmatený. Nakonec se krátce nadechne a začne se pomalu zvedat ze země. Nejde ke dveřím, ale zamíří rovnou k Yoshimu a opře se bokem o sklo s rukama založenýma na hrudi. Pořád ve v tom trochu povědomé ochrany.

"Někdo jako Hyde si vždycky najde způsob. Viděl jsem ho udělat spoustu věcí. Pokud má napáchat zlo, najde si svou vlastní cestičku. Ať je to jakkoliv. Nebude z čeho se vinit, když ho zastavíme." Poprvé otevřeně řekne, že mu pomůže a pomalu vystoupá očima k jeho tváři. Ne, podobná bytost nemůže být z tohoto světa, to není možné.

"Byl jsem na místě, kde se objevil. Tady v Naganu." Prozradí mu další kousek skládačky.

"Tam ho našel a odvedl s sebou, víc nevím." Teď je to on kdo vyhlédne z okna s lehkým pohozením hlavou, jak kdyby chtěl vzdorovat pocitům nenávisti.

"Vezmu tě tam. Udělám všechno proto, abych ti pomohl a on dostal, co si zaslouží." Vrátí k němu pomalu oči, které zaplanou dalším přívalem touhy po pomstě. Ta tam asi bude pořád, jen tak se jí nezbaví. Nakonec se trochu obrní, aby si víc nechal pro sebe a pak nevědomky natáhne paži a sevře jeho předloktí.

"Tohle je trochu sebevražedná mise." V hlase mu zazní pochybnost, jestli by do toho měli tahat někoho dalšího.

"Možná by bylo lepší si chvíli oddechnout. Nejsem si jistý, že cestu stíny zvládnu." V podstatě mu prozradí, jak se dokázal ukrývat před Hydem.

"Stejně si myslím, že tam toho už moc nenajdeme. Byla tam rozbořená zeď, vnímal jsem vlkodlaky…Mnohem víc by mohlo být ve Vegas, ale to je ještě dál. Byl jsem na všech místech, kde jsme byli společně. Všechny vypadají už dlouho opuštěně. Buď tuší, že ho někdo sleduje nebo za sebou pálí mosty." Povzdechne si trochu bezradně a už zase vypadá víc zranitelně.

Yoshiki

Měl by mu říct, že v pořádku není. Měl by mu svěřit, že nikdy nepocítil emoce, které mu dnes Uruha předal a že je pro něj velmi složité a vyčerpávající bojovat s jeho temnotou, ale teď už na to Uruha není sám. Místo toho si jenom tak povzdechne, spíš broukne, aby zcela neignoroval jeho otázku. Až se Uruha na chvíli ponoří do svého nitra, pochopí sám, že už nevnímá jenom sám sebe, ale dotýká se i Yoshikiho emocí. Zatím to nejspíš neodhalil, ale dlouho to nepotrvá. Světlo mu to v podstatě řekne bez jakýchkoliv pochybností. V duchu mu odpoví, že je to tak. Může si za to sám. Byl to trest za chamtivost, ale nebylo zcela fér, že si takový neodnesli všichni, ale jenom on. Na světě bylo plno mnohem horších lidí, než je Uruha. 

"Jak bych mohl zapomenout?" Broukne v odpověď a krátce se po něm od okna ohlédne. I kdyby chtěl, teď už si čte v jeho pocitech jako v otevřené knize a ví o všem tom studu i utrpení. Vlastně… to bylo ušlechtilé, že svých skutků litoval. I když pozdě. Někteří byli slepí až do samého konce. 

"Znám pyšnější anděly, než jsi byl ty, Uru-san. A to by neměli být vůbec..." Ujistí ho, že na tom vážně není tak zle. Stočí k němu svoje oči a dlouze se zadívá do těch jeho, když se Uruha objeví po jeho boku. Neříká mu žádné novinky, ale má pravdu. Když ho zastaví, svět poběží dál, aniž by si čehokoliv všiml a oni si oddechnou. Pak by mohl žít v míru a na svobodě. Yoshiki s ním stráví dost času na to, aby věděl, že ho může nechat chodit mezi lidmi. Pousměje se a přikývne. Vypadá to, že ho konečně dostal na svou stranu. Teprve teď si vnitřně oddechne a pořádně si prohlédne rysy jeho tváře. Nediví se, že si ho Hyde vybral, je opravdu neobyčejně krásný. Mohli by najít Boogieho byt nebo rodinu, projít jeho věci, ale to by jim neřeklo vůbec nic o tom, kde se teď nachází. Daleko víc ho zaujme povídání o vlkodlačí smečce. 

"Děkuji." Řekne měkce, když mu Uru otevřeně nabídne svou pomoc. Když někoho pohání nenávist a chuť se mstít, obvykle udělá opravdu cokoliv, aby toho dosáhl. Yoshiki má však ještě jeden cíl. Vymluvit mu tyto důvody. Je si jistý, že teprve potom se Uruhovi uleví. Když odpustí. Ne Hydovi, ale sám sobě. Skloní oči na svou ruku v místě, kde se ho Uruha dotkne. 

"Já vím." Potvrdí mu. 

"Ale když neuděláme nic, zemřeme nejspíš tak jako tak." Pousměje se. 

"Co můžeme ztratit? Umíš se pohybovat stíny?" Nakloní hlavu zaujatě k rameni. Tou cestou nikdy nešel. To nebylo nic pro anděla. Ale tak, jako sem on přenesl Uruhu, tak by nejspíš dokázal projít s ním jeho cestou. 

"Vím, že jsme oba unavení, ale nemáme čas na..." Začne naléhavě, ale v půlce věty toho nechá. Uruha má pravdu. 

"Nejspíš oboje, Uru-chan, nejspíš oboje." Přejde podvědomě do důvěrnějšího tónu, znovu si povzdechne a prohrábne si dlaní vlasy. 

"Tři hodiny. Pak vyrazíme za někým, koho znám a najdeme vlkodlaky. Pokud nenarazíme na žádnou stopu, půjdeme do Vegas a když nebude nic ani tam, projdeme další úkryty. Nic jiného nemáme." Řekne mu jejich plán. 

"Máš hlad?" Zeptá se starostlivě. On příliš jídla ani spánku nepotřebuje, ale Uruha byl napůl smrtelný.

Uruha

Nepatrně se ušklíbne, protože Yoshi to nenechá být. Mohl si myslet, že se toho chytí. Ukázal mu svou slabou stránku. Najednou má pocit, jak kdyby mu mohl vidět na dno duše a že je to hodně hluboko. Dokonce musí pod jeho pohledem na chvíli odvrátit tvář.

"Neznal jsi mě předtím." Klidně se s ním bude hádat, protože ví, že je to pravda. Sám si uvědomuje, jak moc jsou jeho slova upřímná. Vrátí k němu pohled ve chvíli, kdy mu poděkuje. Vypadá opravdu překvapeně, že to udělal.

"Nemáš za co děkovat. Ani já sám nevím, kolik to stálo životů, aby se ze mě tohle stalo tohle. Možná, že to téhle zemi tak trochu dlužím." Pokrčí nenuceně rameny a podívá se z okna ven. Kolik tvorů pro něj Hyde obětoval, aby ho mohl stvořit? Ne, nechce na to ani myslet, už ukázal dost slabostí, aby v tom musel pokračovat.

"Já už nemám co ztratit, ale ostatní by mohli." Přikývne krátce na potvrzení svých vlastních slov, čím rozvlní dlouhé prameny a část z nich mu napadá do tváře.

"Umím. Byl jsem mimo tento svět jen pár hodin, ale tam to byla jako věčnost. Někde se ta doba musela projevit. První to bylo jen na pár sekund a když jsem byl rozčilený. Když mi došlo, co se děje, začal jsem to zkoušet znovu a znovu. Chtěl jsem mu utéct, prostě zmizet a doufal jsem, že tohle je cesta. Pořád mám pocit, že jsem napůl tam a napůl tady." Povzdechne si krátce. Vždycky to cítil, jen teď…kdyby se toho nechtěl zbavit, asi by řekl, že ho část chybí. Yoshiho světlo ji dokonale zastínilo. Nadechne se, aby mu celkem odvážně odporoval. Když budou oba slabí, nic nemůžou. Mohli by si vzít tak maximálně taxi a to by jim taky zabralo hrozně dlouho. Mírně se pousměje a skloní tvář, když Yoshi přestane protestovat.

"Už jsem si myslel, že mě neposlechneš." Málem by mu řekl, že nakonec hezky poslechl, ale to si nechá pro sebe. Nějak se nemůže zbavit dojmu, že si tohle dovolit nemůže. Kdy tak zkrotl? Tohle mu nevydrží dlouho, jak se zná. Stačí jen přijít na to, jak se proti tomu kouzlu nebo co to je obrnit. Nechce ho posílat pryč, ale jen kousek poposunout, aby to zase byl on.

"Dobře, tři hodiny." Odsouhlasí mu to bez váhání.

"Doufám, že něco najdeme, na světě je spousta míst, kde by mohl být. Nikdy se dlouho nezdržoval na stejném místě." Odlepí se od okna a chce vykročit do nitra pokoje.

"Zatím ne tolik." Prozradí mu a pak mu prostě položí dlaň na paži, jak kdyby ho chtěl varovat, že hodlá říct něco, co se mu nebude líbit. Neměl by se ho dotýkat a dojde mu to až příliš pozdě. Nic se však nestane. Žádné vzpomínky ani Yoshiho ani jeho.

"Co se to vlastně před chvílí stalo?" Zeptá se ho s vykolejeným výrazem. Proč najednou jeho nechtěná schopnost nefunguje? 

"Pokud ale budeme cestovat mým způsobem, potřebuju mít sílu." Konečně vzhlédne k jeho tváři a podívá se mu upřeně do očí. Hrdlo se mu stáhne a v očích objeví něco studenějšího. Je to trochu znechucení nad tím, co by měl udělat.

"Nemusím jíst, ale musím pít, bez toho to nejde." Promne si rty o sebe, protože to není všechno, jen si není jistý, že by mu to měl říkat.

"U toho bys být neměl." Zase se mu do hlasu vloudí starost. Skoro to vypadá, že se bojí, že by na něj Yoshiki změnil názor.

"Říká se, že upíří polibek je něco, co máš nutkání vyhledávat pořád. Příjemné pocity, spalující touha, kterou vábí své oběti." Odmlčí se na moment a pak pokračuje do místnosti, než se usadí do křesla a podepře si dlaní čelo.

"Já je umím přivábit, ale nikdo se ke mně nevrací. Chtějí spíš utíkat." Broukne tiše s nádechem strachu.

"Nutím je prožívat ty nejhorší chvíle, ať jsou jakékoliv a já je vidím společně s nimi. Není to požitek, ale bez krve žít nemůžu a vlastně…." Nechá víčka klesnout.

"Nedokážu nechat zajít žízeň tak daleko, abych zemřel."