Ruki x J - Takže tobě se nelíbí moje práce? - část 2.

(loď)

J

"Víš, že to nejde." Broukne trochu smířlivěji, ale sám se musí hodně přemlouvat, aby to opravdu neudělal. Navzdory své povaze, ho zlehka pohladí konečky prstů dlaně zakrývající oči po spánku. Je to opravdu lákavé celé to změnit. Jenže…Je tu tolik jenže, se kterými někdo jako on musí počítat.

"Jsi malý provokatér. Jak tím co říkáš, tak tím, jak vypadáš." Pošel za ním svůj hlas, ale tím ještě nekončí.

"Jo, to prostěradlo bylo schválně, vidím ti až do žaludku. Už jenom, když jsi přišel s tím, že bych se díval." Vrátí mu jeho slova, než pomalu přejde k posteli, kde se svalí na záda s rukama pod hlavou. S krátkým povzdechem se podívá na dveře koupelny, když se trochu pozvedne, než zase dopadne zpátky.

"Budeš moje smrt, Ru-chan." Prohodí si tiše pro sebe a jen on ví, kolik na tom může být pravdy. Šlo by to nějak udělat, aby nemusel mít zakryté oči? Ne, nemůže si být jistý, že to nakonec není celé jen hra. Pro něj to tak není, ale co Ru? Mohl by mu v tomto ohledu věřit? Vážně by moc chtěl. Zavrtí sám nad sebou hlavou a přiměje se posadit. Co kdyby mohlo jeho rukojmí poznat, co se mu prohání hlavou, jen z toho jak leží. Rozhlédne se po pokoji, ale myšlenky se toulají pořád jen jedním směrem. Několikrát to vypadá, že se opravdu rozejde ke koupelně, prostě mu tam vpadne a bude doufat, že ještě není oblečený. Musí se hladověji pousmát, když si vybaví jeho tělo, které mohl včera obdivovat. Rozhodně by stálo za mnohem delší průzkum, jen by na to potřeboval víc, jak dva dny. Dva dny…Najednou mu to celé dojde. Nebyl lhář, i když měl takovou práci. Pak ho bude muset pustit, protože Ru vyhrál už po jediné chvilce v koupelně a že to byla pořádně silná chvilka. Bude muset dodržet své slovo. Nebojí se ale o svůj život nebo svobodu, mnohem víc ho tíží myšlenka na to, že už ho neuvidí. Nejde to jinak. Nemůže před něj přijít a zeptat se ho, jestli chce takhle žít. Asi se vážně hodně praštil do hlavy, když nad těmi slovy vůbec uvažuje. Kdo by tak chtěl žít? S někým jako je on? Jednoduchá rovnice, prostě nikdo. Vzdá svůj boj ze závislostí a už zase kouří. Ohlédne se prudce, jak kdyby ho při něčem přistihl, jakmile cvaknou dveře od koupelny. Sjede ho dlouhým pohledem od hlavy až k patě.

"To prostěradlo ti slušelo víc." Neodpustí si poznámku a ne, tohle nebyl ten nejlepší kompliment.

"Stejně mám chuť tě zatáhnout zpátky do postele." Tím to moc nevylepšil a dlouhé vydechnutí naznačí, že to vážně chtěl říct nějak líp. Rozejde se k němu, objede ho a přitiskne se na jeho záda, protahujíc paži kolem jeho boků. Nechá se na chvíli pohltit vůní, která jde z jeho vlasů, stejně jako z oblečení. Je jeho a on si tu vůni bude pamatovat dlouho. Je to něco, co dokáže udržet v hlavě dost dlouho.

"Chci, to víš, že chci." Je zase úplně mimo jako v té koupelně. Říká věci, které Ru vůbec neměl vědět. Víc se na něj natiskne a jistí ho, když mu naznačí, aby vykročil rovně směrem k posteli. Nenechá ho umřít hlady, když ještě ani snídani nestihl a asi si to pořádně užije.

"Ale ty zítra odejdeš a bude to tak lepší." Prozradí mu nakonec, jak se rozhodl a k tomu ještě fakt, že to tak bude lepší, ne že by to tak chtěl. To, že si v hlavě vytvořil úplně jiný plán, si nechá pro sebe. Udělá to tak, aby o tom nevěděl. Aby nenašel ani místo, kde loď zakotví a ani nevěděl, že se dostane domů. Musí to tak být.

"Pořád ale máme ještě několik hodin." Broukne mu skoro do ouška a jeho hlas napovídá, jak moc na něj jeho blízkost působí. Vezme ho dlaněmi za pas, když jsou u postele, otočí ho a nechá pomalu dosednout. Sám se usadí vedle něj, sáhne po hůlkách a nabere první sousto.

"Tohle ti bude taky určitě chutnat. Je to úhoř, mám oblíbenou restauraci a umí ho opravdu skvěle." Řekne mu rovnou, co bude jíst, aby se třeba něčeho nelekl nebo mu řekl, že to není to, co si vybral. Chová se jinak, než jindy, pouští ho za svou vlastní hradbu, kterou si za ty roky vybudoval, ale proč by ne? Stejně už se nikdy neuvidí.

Ruki

Okamžitě našpulí rty. To jako, že mu to vůbec nesluší??? Dá si hned ruce v bok. 

"Víš, kolik tahle mikina stojí? A vůbec, víš, že jsem ji navrhoval já sám? He? Takže tobě se nelíbí moje práce?" Spustí na něj, aby si trochu vynahradil, že J nedostal za vpád do jeho bytu. To, že na něj nevidí, mu už vůbec nepřekáží. Prostě si ho představuje před sebou, alespoň jako nějaký obrys, který poznal rukama. Trefí minimálně výšku! 

"Tseh." Pohodí hlavou na tu jeho poznámku o posteli, ale stejně se mírně zachvěje, když uslyší jeho blížící se kroky. Za chvíli už má jeho dlaň kolem pasu a jeho tělo na svém. Je to tak příjemné, krucinál…! Jova slova ho překvapí. Rty mu klesnou mírně od sebe, když poslouchá jeho hluboký hlas a tohle nečekané přiznání. Jen ho to znovu utvrdí v tom, co si myslel už včera. Že tady jde o mnohem víc, než jen ukojení nějakých samčích potřeb. 

"Jestli budeš takhle mluvit, začnu si myslet, že ten člověk, co si objednal můj únos neexistuje a ty jsi tohle všechno provedl, protože sis mě někde vyhlédl a neumíš lidi pozvat na normální rande." Řekne tiše, aby alespoň malinko dostál své povaze a špičkování mezi nimi. Poslechne tlak jeho těla a opatrně vykročí kupředu. Mírně sebou trhne, když mu J slíbí, že zítra pojede domů. Vykoupil se. J je o tom přesvědčený už dnes a ty dva dny ještě ani neminuly. Nemusel by mu to říkat, ale řekl a… Domů… Vrátí ho vůbec domů? Co ten, kdo si objednal jeho únos? Jak se před chvílí těšil a projela jím vlna euforie, srdce mu najednou spadne až do kalhot. Co když se domů nikdy nevrátí? Žádný byt s jeho věcmi, žádná milovaná práce, nejspíš žádné Tokyo… jeho rodina, přátelé? Co bude dál? 

"Řeknu ti, jak to uděláme. Sundám si pásku, podívám se na tebe a ty mě odvezeš domů. Domů!" Zdůrazní to slovo. 

"Toho hajzla sejmeme a zaplatím ti já. Konec. Nikdo, kdo by řešil, že dýchám a vrátil jsem se a já budu mít důvod nikdy tě neudat, protože v tom pojedu taky." Pro pána, doopravdy tohle řekl? Natáčí za ním tvář, co on na to, ale J ho místo toho nechá usadit na postel. Hledí někam nahoru, kde tuší jeho tvář. Teď mu odhad trochu splývá. Podle zhoupnutí postele pozná, že si sedl k němu. J začne mluvit o jídle, ale i když má Ruki už zase hrozný hlad, nechce teď o něm ani slyšet a pokusí se dlaní jemně odstrčit jeho ruku v místě, kde ji tuší. 

"Odpověz mi." Naléhá místo toho. Nic. Proč je jen tak zásadový? +Proto je asi tak žádaný.+ Napadne ho. Ale pokud je pro něj Ru tak speciální, měl by dělat, co chce on a ne ten parchant, co si tohle objednal. 

"J?" Zkusí to po chvíli úplně jinak, když mu nezbude, než sníst pár soust úhoře. 

"Vezmi mě nahoru na palubu. Chci cítit vítr a mořskou tříšť ve vzduchu." Požádá ho nakonec. Není tady moc možností kam jít, ale má rád chladný vzduch a jsou na lodi. Když tu krásu dálek moře nemůže vidět, může ji alespoň cítit. Jestli jsou tady sami, bude to přece úplně jedno a jestli nejsou, no tak ať se kormidelník třeba otočí… Jemu to může být se zavázanýma očima už všechno fuk. Znovu odkloní jeho ruku s novým soustem, když čeká na jeho novou odpověď. 

"Když uděláš všechno, co chci, pomůžu ti ho třeba přejet." Škádlí ho dál. Teď má všechny chutě to udělat. Realita by asi byla jiná, až by mu někdo řekl tak, teď sedni do auta a udělej to. 

"Nebo ho přejedeš sám, ale já zatím posbírám všechny cennosti v jeho bytě." Navrhuje dál. Asi by měl být vděčný za to, že ještě vůbec dýchá a dýchat nejspíš bude, ale on ne, on musí mít všechno. Chce zpátky svůj byt!

J

Musí si nutně povzdechnout nad tím, jak do něj začne Ru rýt. Tohle měl čekat. Tak fajn, když to chtěl má to mít.

"Líbí. Jen tě mám radši bez oblečení." Řekne mu to na plnou pusu a ani na vteřinu nezrudne. Proč taky, už toho dělali opravdu dost, aby musel. Je rád, že ho nemůže Ru vidět, protože ten zmučený výraz, který mu proběhl v očích by jen tak nepřehlédl.

"Jo jasně, a proto jsem se s tebou táhl tak daleko." Protočí očima v sloup a už začíná být trochu nevrlý, když ho pošle s jídlem někam. Nadechne se, aby mu odpověděl, že jestli to nesní, asi bude na chvíli postrádat pásek v kalhotách a nejspíš mu naseká. Ruka s hůlkami a soustem mu klesne skoro do klína, když Ru začne s jistým řešením a on na něj zírá, jak kdyby ho viděl poprvé. Nevěří, že to říká a dovede jen chvíli mlčet. Prostě se mu to zdá a jeho hlava si vymýšlí vážně ujeté scénáře. Musí se hodně držet, aby mu to celé neodsouhlasil. Převaluje to v hlavě pořád dokola. Jisté řešení by to bylo, ale…On prostě nedokáže skousnout, že by do toho byl zapletený. Zabije ho, ale udělá to sám a Ruki o tom vědět nebude. Narafičí to jako nehodu, má v tom praxi a pak už Rukimu nic hrozit nebude. Nadechne se snad už popáté, aby mu to řekl, ale zase ho v podstatě předběhne. Moc dlouho nad tím přemýšlí. Přijde další zaskočení, když si řekne o výlet na palubu. Prudce vstane, aby se dostal z trochu rozčarování díky tomu, co před chvíli řekl a pak si ho prohlédne, jak sedí na posteli. Vlastně proč ne. Tohle mu klidně může splnit.

"Přestaň s tím a já tě tam vezmu." Dojde na něco za něco. Teď je to on, kdo nepočká na odpověď, přejde k němu a vezme ho zápěstí.

"Tak pojď." Prohodí vlastně dost měkce a zamíří s ním chodbami a po schodech nahoru. Ignoruje trochu nejistý pohled svého kapitána. Jen mu kývne hlavou, že je to v pořádku. Postaví Rukiho s rukama na jeho bocích k zábradlí na přídi čelem k moři a nakonec ho obejme v pase.

"Budeš se dívat jen před sebe ano?" Pošeptá mu do ouška tak, aby ho slyšel a pak jednu dlaň stáhne a začne se potýkat s vázáním pásky.

"Jestli to neuděláš, moje pravidla pořád platí." Jeho hlas trochu zhrubne, ale sám ví, že by to nejspíš nebyl schopný udělat. Teď už ne. Nakonec páska povolí a klesne společně s jeho dlaní, aby ho mohl znovu obejmout v pase a zabořit tvář do jeho vlasů. Vlastně se tím trochu kryje.

"Nepomůžeš mi. Nebudeš do toho zapletený víc, než už jsi. Zatím jsi jen oběť a tak to taky zůstane." Nařídí mu v podstatě a sám se pro sebe usměje.

"Dostanu tě domů a slíbím ti, že po tobě nepůjde. Budeš mi muset věřit….Podruhé a naposledy." Odmlčí se na chvíli, než si neznatelně povzdechne.

"Je to nádhera co? Je to pořádná svoboda, jen stojíš a prostě si to užíváš. A jestli mi řekneš, že to tu smrdí rybinou, asi tě plácnu, ale vážně." Rýpne si do něj a stejně má ve tváři trochu posmutnělý výraz.

"Jen si to pořádně užij. Jak se vrátíš domů, zahrabeš se do práce a bude z tebe zase nesnesitelný workoholik. Vlastně jsem ti udělal parádní dovolenou, nemáš zač." Snaží se vrátit do formy, aby nepoznal, co se mu prohání hlavou.

"Vidíš támhle ty ostrovy." Natáhne ruku tím směrem.

"Nikdo se tam nedostane, pokud nevíš, kdy tam doplout. Není tam nic, ale válet se na pláži s flaškou a cigárem, když víš, že nikdo nepřijde, je vážně skvělý. Slib mi, že si někdy to volno uděláš a prostě vypneš, hm. Jinak na tebe někoho pošlu a on to zařídí." Udělal by to sám, ale…Má pocit, že by měl problém odejít.

Ruki

"Protože bydlíš tak daleko." Zabručí okamžitě svou odpověď, ale to už sedí vedle něj na posteli. Když J vystřelí na nohy, Ruki se nepokrytě lekne, trhne sebou a zmateně natáčí tvář tam, kde ho tuší. Asi je to kousek vedle. Už to konečně přehnal a řekl něco, co jeho věznitele rozzlobilo? Uvědomí si, že mu srdce doopravdy bije výrazně hlasitěji. Možná mu neměl nikdy navrhovat, že do toho půjde s ním, ale on prostě musel využít každou možnost, která ho napadla, aby se z téhle situace dostal. Možná mu měl stačit jeho život, ale kdyby byl Ru skromný, nikdy by se nedostal tam, kde je teď. Dostane jenom ultimátum, nic horšího. Našpulí vzdorovitě rty, ale zůstane už zticha. Nechá si pomoct do stoje a pak po celou cestu ven z kajuty a nahoru na palubu. Pořád má hrozný strach, že se někde praští nebo přerazí, ale už si našli jakýsi rytmus a Ruki brzy ucítí na tváři čerstvý vzduch a vítr. Miluje chladný vánek, dlouze se nadechne a na jeho tváři se objeví upřímný úsměv. O kapitánovi lodi nic neví, takže ho vůbec netrápí a opatrně se nechá dovést až na místo, které si J vybral. Myslel si, že si někde sednou na lavičku nebo co tady J má k sezení a budou si třeba povídat, ale pod prsty ucítí chladné kovové zábradlí. Pevně ho sevře. Nebojí se. Za zády cítí Jovo tělo a dokonce ho už ani nenapadá, že by ho mohl chtít házet přes palubu. Tady by zmizel rybám v žaludku jedna báseň. Jeho věta ho zaskočí. Trochu zmateně se zavrtí, ale přikývne a přistihne se, že se na pohled na moře těší jako malé děcko. Někomu by mohl připadat obyčejný, ale když máte tak dlouho zavřené oči, jste někde v kajutě a nevíte nic, připadá vám to nakonec jako celé roky. J mu pro jistotu pohrozí, ale Ruki už se nebojí ani teď. Není pitomý, aby si domyslel, že podobné laskavosti se tu nedějí všem vězňům. To by J byl únosce trochu na houby. Proč by ho dělal, kdyby byl takový lidumil? Třpyt mořských vlnek a jasný den ho nejdřív úplně oslní. Zabolí to do očí, Ru rychle skloní hlavu a promne je dlaní, ale pak se zase opatrně podívá a pomalu rozkouká. Je to naprostá nádhera. Už zase se usmívá a teplo těla za ním, stejně jako Jův nos v jeho vlasech příjemné pocity jenom dokreslují. Už zase cítí nekonečný klid a mír, na místo, aby se pokoušel skákat přes palubu a doplavat kamkoliv. Aby unikl… Pak J začne sám od sebe mluvit a s každým jeho slovem Rukimu klesají rty od sebe víc a víc. Vinou těch slov se uvnitř něj rozhoří nečekaný pocit náklonnosti k osobě za ním, aniž by ji kdykoliv spatřil a zasáhne ho to nepřipraveného. J ho chce ochránit. Nenechá ho zmizet za hranicemi, ale vrátí mu jeho domov a slízne si to ten, kdo ho najal. +Říkal jsi, že máš reputaci… co když se to rozkřikne...+ Opravdu má strach o jeho kriminální pověst? Má strach o něj! Jak to myslí, naposledy? Málem by se po něm ohlédl, ale naštěstí se ovládne včas. Trochu se zasměje jeho vtipu, ale moc vesele to nezní. Přikývne, opravdu je to krása, jenom… si to najednou neužívá tak, jak si myslel, že bude a nejspíš už i dokáže pojmenovat proč. Nafoukne tváře na to jeho Nemáš zač, ale zase jenom krátce. Nějak se nedovede dostat zpět do své kůže. Ano on ví, že bude zase pracovat, ale kruci…! Trochu zmateně se podívá k dalekým ostrovům, zatímco mu hlavou víří další myšlenky. Představí si tu krásu, ale někdy později, až na to bude mít klid. J ho začne nabádat, aby na sebe dával pozor, snaží se znít nad věcí, ale nezní a když mu řekne, že pošle někoho cizího… Jako lasička se prosmýkne pod jeho rukama tak, aby byl čelem k němu, obejme ho kolem krku a přitiskne rty na jeho. Neotevírá oči, neudělal to, ale i tak je tenhle polibek úplně jiný. Plný všech probuzených emocí, které si před chvílí uvědomil a kapky zoufalství. Nechce od něj… měl by mu to říct?

J

Chtěl si udržet svou rýpavou notu, ale moc mu to nejde. Může za to Rukiho blízkost, která ho připravuje o část povahy a zároveň ji nutí jít trochu jiným směrem. Není to zlé rýpaní, jen takové…Kdyby řekl zamilované, asi si vážně nafackuje. On, který se podobným pocitům snažil vyhnout a teď? Zachraňuje ho a vlastně ho chce pustit na svobodu a ohrozit tím sám sebe i svůj kšeft. Věří si dost, aby vymyslel plán a neukázalo to přímo na něj, ale nikdy nikdo neví, co se může…Musí se ušklíbnout sám nad sebou. Podvědomě vnímá, jak Ruki zvedá hlavu, aby se mohl na moře podívat. Doufá, že mu líbí alespoň malinko jako jemu samotnému. Ano, dokázal by si dost dobře představit, že na téhle lodi už nebude sám. Kapitán je trochu inventář, toho v tuhle chvíli prostě nepočítá. A právě proto musí Ruki odejít domů a žít tak, jak byl zvyklý. Nemůže mu naordinovat podobný život, jen kvůli tomu, co chce on sám. A navíc...jinak žít neumí. Je to náročná a vlastně jednoduchá práce a jeho konto je dost velké na to, aby si nikdy předtím nestěžoval. Najednou mu to přijde málo a přesto nezmění svůj život. Jeho jméno už je dost profláknuté a ještě by se našel někdo, kdo ho začne hledat. Pár takových bylo a tím, že se zdržoval na lodi, byl dost mimo jejich hledáčky. Nemůže si nekráčet do města a doufat, že si nikdo nevšimne, na to toho věděl až příliš. Ru mlčí dost dlouho, aby začal přemýšlet, jestli mu neřekl příliš. Možná si to všechno měl nechat pro sebe. Nadechne se, aby mu řekl, ať na to zapomene, ale to už se začne otáčet. Nadechne se podruhé, aby mu vynadal, že to dělat nemá a pokusil se tomu zabránit. První mu oči padnou na víčka, která jsou dole a pak svět okolo prostě vypne. Rukiho polibek s ním dokonale otřese. Neváhá ani vteřinu, než mu ho skoro zoufale začne oplácet. Je to jakoby si potřeboval užít každé jemné prolnutí, jak kdyby to bylo naposledy. Jen on ví, že to opravdu naposledy je. Udělá krok proti němu, aby ho donutil se natisknou na zábradlí a vášní, která začíná ovládat jeho tělo. Paží ho svírá kolem pasu a jemně mne protilehlý bok.

"Ru-chan. Arigato." Broukne mu do rtů, když se na vteřinu odtáhne, prostě chtěl, aby to slyšel. Pak se znovu ponoří do dalšího polibku a hledá v kapse něco, co chtěl použít až později. Vlny přehluší spadnutí koženého pouzdra a zem, stejně jako plastového krytí jehly injekce, kterou mu vzápětí zabodne do těla. Je to jen mžik a jehla tak jemná, že to bylo spíš jen štípnutí a pak ji zahodí do moře. Víc přitiskne Rukiho k sobě, teď už oběma pažemi a jeho polibky se stanou ještě naléhavějšími, dokud tělo v jeho náruči nepovolí. Jistí ho celou dobu, dokud společně klesají k palubě a pak ho sevře v náruči s nosem zabořeným v jeho pramenech.

"Mrzí mě to, ale jinak to nejde." Prohodí upřímně a ohlédne se přes rameno. Kapitán směřuje loď ke břehu. Sám musí zvednout telefon a začít všechno zařizovat. Dopřeje si ještě pár minut na přídi, než bezvládné tělo vezme do náruče a zamíří s ním k pohodlnému lehátku. Celou dobu ho pozoruje, dokud se před nimi neobjeví přístav. Ru už je přikrytý dekou, ve které ho znovu vezme do náruče. Rázným hlasem rozdá několik příkazů a sám naloží Rukiho do auta, aby ho odvezl k jeho domu. Za ním se vynoří ještě jeden muž, který nese kufr. Pošle ho pryč, hned jak ho položí a jakmile dveře cvaknou, sedne si na postel a skloní se, aby ho naposled líbnul na rty.

"Je řada na mě, abych ti to všechno vrátil. Asi bys mi řekl, že kopanec do zadku nepotřebuješ, ale znáš mě, určitě bych ti něco pěkného odpověděl." Pošeptá mu, než se zvedne, dopřeje si poslední pohled a zmizí z jeho bytu a taky z jeho života. Má ještě spoustu zařizování a ta nehoda musí být nutně dneska, nebude riskovat ani minutu. Připomínat, že to nebyla jen noční můra, mu bude na nočním stolku krabička cigaret, jeho oblíbený zapalovač a ano ta páska se vzkazem: Dokážeš všechno, jen se neohlížej zpátky. Tvůj únosce bez tváře.