Hakuei x Show - Umíš se chovat jako vlk, Show-chan? - část 2.

(lázně)

Show

Co bych chtěl vytěžit? Musí se hodně zamyslet, aby svou odpověď formuloval tím správným způsobem. Měl to promyšlené a ne, že ne, jenže dnešní setkání by mohlo chod věcí malinko uspíšit. Tedy, pokud vychodí školu a předvede se v akci tím nejlepším způsobem. To je spousta proměnných, se kterými musí počítat.

"Svou budoucnost." Odpoví mu nakonec úplně jednoduše. Tak to vlastně je.

"Já vím, že ano. Snažím se, aby to tak bylo." Dodá ještě na to sebevědomí a dál pomalu popíjí ze své sklenky. Začíná být celkem uvolněný v jeho společnosti, ale strach má svým způsobem pořád. Byl by blázen, kdyby se nebál a takto je obezřetnější.

"Samozřejmě, udržujete chod věcí pod kontrolou." I jeho otec říkal, že jsou jisté aspekty, ve kterých mafie pomáhá udržovat jistý pořádek. Všeobecně byl Takeshi zvláštním příkladem se svými názory. Po jeho otázce jen pobaveně pokrčí rameny.

"Asi se u toho hodně snažil, sám nevím." Zavtipkuje malinko a raději znovu smočí své rty. Snaží se koutkem oka odhadnout, kam to vlastně jedou, ale moudřejší není ani o trošičku. Zarazí se uprostřed pohybu, když přijde na jeho otce a chování, o kterém sám neví. Stočí překvapený pohled k němu, tohle je opravdu novinka.

"Vážně? O tom doma nikdy nemluvil. Asi by mě to nemělo překvapovat. Několikrát mi vyprávěl o návštěvách nápravných zařízení, asi se v tomto ohledu hodně angažoval." Odsouhlasí mu to vzápětí, když si jedna a jedna dohromady. Stejně to pořád musí převracet v hlavě. Málem díky tomu přeslechne další otázku. Přijde další malinko zamyšlený výraz.

"Přemýšlím, jestli mám odpovědět nebo ne. Mohl bych mu tím pěkně zavařit." Prohodí s mírným pozvednutím koutků, ale zatím mlčí. Vyhlédne z okýnka, jakmile auto zastaví a obočí by nemohl mít výš.

"Lázně?" Vypadne z něj nahlas.

"Tak teď můžu být opravdu rád, že se snažím nemít ani gram navíc." Ze rtů mu unikne poznámka, kterou původně nechtěl vyslovit nahlas, ale už se stalo. Vypadá to, že dovnitř by měl jít s ním a tak vystoupí a následuje ho. Začíná být opravdu nervózní. Ne, že by si v tom, jak vypadá nevěřil, ale přece jen…Svlékat se mu úplně nechce. Musí se zvědavě rozhlížet po všem, co je k vidění. Asi se sem nedostane jen tak někdo. Ne, tohle určitě tátovi vyprávět nebude.

"Když vás vidí…Je to jakoby sledoval někoho, o koho má strach. Znám ten pohled, viděl jsem ho párkrát." Nechá se vést, dokud nedorazí do šatny.

"Viděl jsem ho třeba tehdy, kdy jsem skončil v nemocnici. Má strach a přesto ví, že s tím nedokáže nic udělat a taky ví, co udělat musí. Zvláštní kombinace odhodlání, beznaděje a jisté…slabosti. Není u něj vidět často, přesto ho umí." Dokončí svou vlastní myšlenku.

"Ale jsem jen mladý kluk, který toho o životě ještě moc neví. Jde jen těžko říct, jestli se nepletu." Dokončí, než si začne stahovat sako z ramen. Asi se tu nepřijeli jen tak zašít a on už se smířil s myšlenkou, že do té vody poleze.

"Ale myslím si, že víte, co se mu prohání hlavou mnohem lépe, než já sám." Podívá se mu dlouze do tváře, než sáhne po lemu svého jednoduchého trika, které pod ním měl a bez okolků si ho přetáhne přes hlavu. Na krku se mu zhoupne stříbrný řetízek s přívěškem.

"Nejspíš bych vám měl poděkovat. Jen za myšlenku mého otce pomstít. Tohle se počítám nestáván příliš často." Měl by být jako jeho otec, ale on v sobě nemá tolik. Už se smířil s faktem, že nikdy nebude jako on a musí se zařídit po svém.

Hakuei

Kulantní odpověď. Taková, ze které si Haku v podstatě nemůže nic vzít. Je to na Showovi, mohl být velkorysý a Show s tím mohl nějak naložit, ale pokud chce mluvit jen opatrně a všeobecně, pak je to tak. Jeho další věta ho trochu překvapí. Zní vlastně malinko naučeně. Skutečně si tohle Show myslí a ztotožňuje se s tím nebo slyšel, že si to ráda myslí Yakuza a chce s ním jenom vycházet? Je dobře, že si spolu vyjeli, některé věci je lepší odhalit hned. Trochu mlaskne, Show si je očividně vědom své pěkné tvářičky a nepřijde ani žádné Děkuji za kompliment. Trochu pozvedne koutky a odvrátí tvář zpět k okýnku. Vyprskne smíchy, když dojde na nápravná zařízení. To jsou legrační instituce, jako by ti lidé tam nevěděli, že jejich život je filozofie a ne nemoc, kterou je potřeba vyléčit. Ale ano, Takeshi se vážně snažil a věděl, že když jím někdo projde, má mnohem větší šance vrátit se zpět do života a tak do nich spoustě klukům pomáhal a po nich i k běžnému životu. Taková jejich policajtská máma. 

"Hm… je jeden z mála, kdo nevidí v lidech okolo sebe jenom hajzly, co patří za katr. Vnímá mnohem širší souvislosti. Nevyhlásil nám válku jako ti z protidrogového nebo z jiných oddělení. Možná proto sedí pořád na vraždách, místo, aby šel k jedněm z nich, i když na to má. Víc, než plno lidí z povolaných míst." Znovu se ho zastane, ale už dost o něm nebo odhalí až příliš. 

"Už jsme o tom začali..." Prohodí Haku jako by nic, ale když se Show k odpovědi nemá, prostě jenom společně vystoupí a vyrazí k budově. Po cestě ho vezme kolem ramen jako by si sem vedl chráněnce a když jsou u dveří, strčí svou špičku do dlaně členu ochranky u dveří. Samozřejmě, že tu je, lázně už zažily nejeden útok, kdy si někdo myslel, že bossové sedí nahatí a bezbranní v bezéncích. Ono to tak totiž bylo. 

"Neboj se, Show-chan, určitě jsi pod tím vším úplně k nakousnutí. Restaurace jsou nuda..." Vysvětlí, proč zrovna sem. Interiér lázní je velmi luxusní, dokonale elegantně zařízený a dřevořezby na stěnách jsou vykládané zlatem. Asistují tu nádherné ženy i několik chlapců, ale nejsou tu na sahání. Jedna z nich se jim hluboce ukloní a pustí je do šatny. Jsou v ní sami. Každá nová skupinka dostává svou, veřejné jsou až bazénky a společné prostory. Show se z ničeho nic rozhodne mluvit a Haku pro sebe pozvedne koutky rtů. Tak to nakonec šlo i bez nátlaku, to je dobře. Zároveň si tím potvrdí, že je všechno pořád tak, jak se domnívá. Výraz v jeho tváři znatelně změkne, zatímco i on odkládá kabát a po něm si začne rozepínat košili. Sám odhalí velmi vyrýsované tělo, které má do dámského opravdu daleko jakkoliv je jeho tvář diskutabilní a na něm množství tetování. Záda zdobí jistá samozřejmost. Jsou celá krytá barevným tetováním, zobrazujícím samurajskou masku s výrazně zelenýma očima, opředenou hadím tělem. 

Odloží košili, ale ve stejný okamžik si všimne toho řetízku na krku Showa, přistoupí k němu, vezme ho do dlaně a zblízka si ho prohlédne. Čekal by něco úplně jiného, než v podstatě levné stříbro. Zaskočil ho, nehodí se k němu, ale on si dovede vážit jisté skromnosti a věcí, které mají i jinou, než finanční hodnotu. Něco v tom bude. 

"Neděkuj mi. Jednou to můžu být já, kdo tě o něj připraví." Řekne mu tiše s očima stále na přívěšku, než je pomalu zvedne k těm jeho. Nakloní hlavu mírně k rameni. 

"Myslíš, že ho znám lépe, než ty?" Prohlíží si zblízka jeho oči. Jsou takové… prostě chlapecky krásné.

Show

"Dobrá restaurace nemusí být nuda." Prohodí si pro sebe tiše, ale šlo spíš jen o nahlas vyřčenou myšlenku, než by si myslel, že ho uslyší. Sám s ním v hlavě souhlasí ohledně jeho otce. On byl asi takový malý, velký unikát na policejním poli. Viděl v těch klucích něco, co oni v sobě nedokázali vidět. Jenže Show nebyl stejný. Nebyl zlý, ale nedokázal by podobným obětovat život, možná i rodinu. Jeho otec to dělal i když se snažil, aby to nepocítili. Opak byl však pravdou. Zarazí se, když mu dojde, co Haku před chvílí řekl. Trochu zkoumavě se na něj podívá.

"To už je druhý kompliment i když jsem pořád nic neudělal. Arigato." Ukloní se mu zlehka, když se pomalu svléká. Je to zdvořilost a není to hrané, ale taky tím trochu zakrývá své rozpaky. Není si jistý, jestli přesně o tohle jeho společnosti jde nebo to myslel upřímně. Několikrát se neubrání, aby si ho prohlédl mnohem pečlivě. Je to překvapující, co se před ním postupně odhaluje. Show dokázal ocenit krásu. Možná, že o něco víc tu, co si vymykala běžným měřítkům. Tohle by rozhodně při pohledu do jeho obličeje nikdo nečekal. Zírá na něj už poměrně dlouho, když mu to dojde a zase pohled sklopí ke svým kalhotám, které si pomalu stáhne a pak pečlivě poskládá, aby si je mohl později obléknout a nevypadal, že se někde válel, to by prostě nesnesl. Nenápadně udělá krok dozadu, protože moc dobré ví, co by mělo zdobit záda Hakueie. Tohle chce vidět snad každý, co o nich něco málo ví a Show není výjimka. Měl by se stydět, ale nějak to nejde.

"Tohle je…" Několikrát na prázdno zavře ústa a pak se zatváří opravdu rozpačitě.

"Omlouvám se, jen tomu nešlo odolat a…" Snaží se vydolovat ze sebe souvislou větu a sebevědomí je ten tam. Nevrátí se mu ani o pár chvil později, když už Haku stojí u něj. Krátce klesne očima na jeho ruku, která svírá přívěšek. Cítil by se možná jistější, kdyby před ním nestál bez oblečení. Ohryzek se mu pohne, jak tiše polkne. Nadechne se, aby mu vysvětlil proč má na krku něco takového, jak kdyby měl tu potřebu obhájit svůj výběr. Je to jediný šperk, který nemění a nedokládá, ale pak ho Haku zaskočí otázkou. Několikrát zamrká a vzhlédne do jeho tváře. Proč se ho na to ptá? A jak se má soustředit, když je tak blízko? Mohl by do detailu studovat všechna jeho tetování. Niky by si nepomyslel, že to jeho oči bude tak přitahovat. Zatím randil jen s holkami, protože se to od něj čeká. Něžná stvoření, která se k němu dokonale hodila. Ne, že by se za klukem ani jednou neohlédl, ale byly to vždycky úplně jiné typy. Teď ale rozhodně v klidu není.

"Já vím, že můžete a s největší pravděpodobností to tak bude." Odsouhlasí mu, ale není v tom příliš lítosti. Měl o svého otce strach každý den, ale taky si byl schopný uvědomit realitu. Teď si připadá silný, jenže taky ví, že až to jednou přijde, tak nebude.

"Znáte ho z té stránky, kterou já nikdy neuvidím a jednou bych opravdu chtěl." Přizná mu nakonec to, co se mu odehrává v hlavě.

"Možná z té, která tvoří podstatnou část jeho života a od které nás v jednom kuse odděluje. Mě rozhodně." Drží si pohled v jeho očích a už nemá v plánu jej sklonit.

"Ale měl bych být fér, protože se snažím dělat to samé. Stavíme hradbu, kterou nejspíš nikdy neprolomíme a je to tak už dlouho." V očích se mu zaleskne zvláštní stín smutku. Teprve v ten okamžik tvář odkloní stranou.

"Začíná mi být trochu zima…" Jen neznatelně pohne paží k vchodu do lázní. Nechce ho popohánět, to by si nedovolil, jen…Dostal se příliš daleko a na to on není zvyklý, jsou věci, které si radši nechává pro sebe.

"A možná ho nikdo nás pořádně neznáme." Zašeptá si pro sebe, ale pak to s lehkým zatřepáním z hlavy vyžene.

Hakuei

Ten okamžik se prodlužuje a Show najednou vypadá jako zranitelné hříbátko. Haku ho vyvedl z míry a ne málo. Stojí u něj opravdu blízko a koutek se mu zvedne, když si v mysli přehraje okamžik před několika málo vteřinami, kdy obdivoval jeho tetování. Pro lidi to byla senzace, rádi se na ně dívali, i když neznali přesné významy. Mít na kůži něco takového ale nikdy nešlo vzít zpět. Ať půjde kamkoliv, třeba do nemocnice, každý bude z dálky vědět, kdo přesně je. Každý, kdo měl tetování, byl pro japonskou společnost bezmála kriminální živel. Trochu to změnil až hudební průmysl, ale jinak se to netolerovalo a Haku byl maličko jako omalovánky. Miloval to. Showova pokožka byla proti tomu jako alabastr, ale jemu to slušelo. Asi by mu nařezal, kdyby si to pokazil. Znovu se pousměje, když Show vysloví přání, že by otce takto poznat chtěl. Není mu lhostejný a to bylo dobře. Krev nebyla voda. 

"Určitě se to stane." Řekne. Za tu chvíli už zná skoro každý detail Showových duhovek. 

"Ví, proč to dělá. Chce, abys byl v bezpečí. Každý hajzl v tomhle městě půjde po jeho rodině, když mu bude chtít zasadit ránu. Čím míň toho budeš vědět, tím líp pro tebe, kdybys někdy někomu padl do ruky, víš?" Zabrouká. +Jako třeba teď mně.+ Trochu přivře oči, když Show přizná, že se otci odcizil trochu úmyslně, ale je na něm zároveň vidět, že ho to trápí. Hm, tyhle stíny mezi otci a syny byly tak hrozně časté a ničily celé rodiny. On o tom rozhodně něco ví, jenom jde o jeho staršího bratra. Obočí mu povyskočí nahoru, když si Show postěžuje, že mu začíná být zima. 

"Vážně? Jeden by řekl, že je tu dost horko." Vydechne a není jasné, jestli tím míří na skutečnou teplotu v šatně nebo na něco úplně jiného. Nakonec se k němu ale otočí zády a dovysvlékne svoje tělo úplně do naha. Žádný pás se zbraněmi u sebe nemá. Nemohl by tak projít do budovy policie, kde byl na slyšení, ale jinak jich bylo plné auto, stejně jako je měla jeho ochranka. Kolem boků si zaváže jen malý ručníček, který se však před vstupem do vody odkládá a vezme si i nezbytnosti v tradičním dřevěném kyblíčku, než společně se Showem zamíří nejdříve do speciálně vyvedené místnosti, kde se musí u tekutého pramene oba dva vydrhnout. Pouze čistí mohou vstoupit do lázně. Usedne na nízkou stoličku a rovnou s tím začne. Tady už nejsou sami, je tu mnoho mužů a všichni do jednoho patří k jeho klanu. Věnují se sami sobě nebo těm, se kterými sem přišli, zdraví se s Hakueiem v obrovské úctě a stejně tak zdraví i jeho doprovod a každý z nich je potetovaný, kam jen oko dohlédne. Nakonec mají oba dva za sebou i tuto část a mohou se přesunout k lázni. V té jejich nikdo není a má dokonalý výhled na město, i když je to jenom druhé patro. Nic nezaclání před okny, žádná vysoká budova a kousek je chrám a jeho zahrady. Tady Haku beze studu odloží ten poslední kousek, který skrýval to nejnutnější a se zvláštním úsměvem se po Showovi ohlédne, než vstoupí do horké vody. S dlouhým aaaaah se ponoří a najde si místo k sezení, aby mohl zapřít rozpřažené ruce o okraj a slastně přivře oči.

Show

Musí mírně nakrčit obočí, když mu začne vysvětlovat, proč to tak je. Někde uvnitř ví, že to tak je a vlastně s tím souhlasí. Další stránka věci je fakt, že jeho hlava dokáže vymyslet i jinou možnost. Kdyby mu toho řekl víc, věděl by, před kým by si měl dávat pozor. Nevědomost je sice sladká, ale podle Showa ne vždycky dobrá.

"A neměl bych vědět, před kým si dávat pozor?" Pozvedne obočí, když vysloví svou myšlenku.

"Jak se může někdo bránit, když neví, proti čemu by mohl stát?" Přijde i druhá otázka. To, že by si sice dával pozor, ale zařídil by se rozhodně jinak, už si nechá pro sebe. Mírně se pousměje s dalším neurčitým pokrčením rameny. Jemu horko rozhodně je, ale stát tady před ním jen tak… Ještě pár minut a neví, co by mohl udělat za chvíli. Připadá mu lepší být v bezpečí vody a možná i malinko dál od něj. Jen to není díky strachu. Může si znovu prohlédnout jeho tetování, ale taky mnohem víc, když si před ním svlékne. I kdyby stokrát nechtěl, stejně mu oči sklouznou k úplně jiným partiím, než jsou jeho záda. +No teda.+ Proběhne mu hlavou a teď už je mu neskutečné horko. Následuje jeho příkladu a konečně se taky částečně zakryje, než společně s ním projde k pramenu. Neví, proč si myslel, že tu budou sami, ale není to tak. Zachová se jako ten nejlíp vychovaný kluk a uctivě pozdraví všechny, jakmile na něj dojde řada. Jistě, umí se chovat, to ho naučila matka, která si na tom dost potrpěla. Přece jen jejich rodina byla dost vážená i když úplně v jiných kruzích. Zůstane zaraženě stát, jakmile projdou až do lázní a Haku se svlékne. Pravé obočí mu stoupne nahoru po tom pohledu a horko je v okamžiku zpátky. Vážně se přemáhá, aby mu pohled nesklouzl zase úplně jinam, ale nakonec se neovládne a pak vykouzlí ten nejnevinnější úsměv. Nečeká už na nic, jen odloží ručník i on a ponoří se do vody. Je to vážně dost příjemné. Pohodlně se usadí ale on má ruce v podstatě v klíně. Pořád si tu připadá nepatřičně.

"Můžu mít otázku?" Vydoluje ze sebe nakonec a v očích mu zahoří jistá zvědavost.

"Pokud ne, prostě jsem ji neřekl." Dodá ještě, když si promne prsty pod vodní hladinou.

"Proč jsem doopravdy tady?" Vyzkouší, jestli se něco dozví nebo vůbec ne.

"Kvůli mému výběru školy to nebude že?" Nějak se nemůže zastavit. Krátce se rozhlédne kolem, jakoby čekal, kdy se na něj někdo sesype. Tváře už mu zlehka září rudou barvou, ta voda je vážně příjemně teplá. Vrátí se k jeho pozorování. Oči mu sklouzávají po jeho těle, aniž by si to uvědomil. Je zvláštně fascinující pozorovat vodní hladinu, jak se vlní kolem jeho těla. Musí si přiznat, že se mu ten pohled víc, než líbí. Neměl by na něco podobného vůbec mysle, ale…

"Neměl bych tu být. Viděl jsem to na jejich očích, že tu nemám co dělat." Prozradí mu něco, čeho si všiml u pramene.

"Už jen proto, kdo je mým otcem." Konečky prstů si pohrává s vodní hladinou.

"Moje krev bude vždycky trochu na obtíž." Zamyslí se nad tím celým, protože jakmile přijde na jeho otce, jistě pokaždé přijdou pochybnosti.

"Narodil jsem se na špatné straně barikády hm. Pokud bych se rozhodl jít jinou cestou, budu muset dokazovat, že nejsem jako on. Tedy ne v tom správném slova smyslu, je to tak?" Nějak se rozmluvil a rozhodně se malinko zapomněl.

"Gomen, jsem příliš zvědavý." Omluví se vzápětí, když mu to dojde a ohlédne se na výhled, který tu je.

"Je tu vidět opravdu hodně, tohle město prostě miluju." Prozradí mu další věc o sobě a upřímně se usměje.

Hakuei

"Jsou věci, kterým se kluk jako ty nemůže bránit, Show-chan." Řekne možná až příliš tvrdě, ale není to proto, že by ho podceňoval, ale proto, že ví, jak tvrdý svět ten jeho je. Jaké krysy a maniaci se v něm ukrývají. Trénovaní vrazi, kterým párkrát unikl z mušky jenom náhodou i on sám. Kdyby chtěl Showa někdo zmáčknout, bylo by to až příliš snadné a je lepší, když mají pocit, že by z toho nic nekáplo. Nic z toho mu ale vysvětlovat nebude. On jeho táta není, nezmění to, co mu řekne a co ne, neochrání ho před tím. Klidně by mu tenhle svět ukázal zblízka, ale zatáhl by ho to do toho všeho. Vlastně už to nejspíš udělal. Za tohle mu Takeshi nepoděkuje, jestli se to dozví. Líně k němu stočí pohled, když se Show začne vyptávat. Čekal tuhle otázku mnohem dřív, je rád, že si na ni nakonec troufl a jenom mu tak oddaně nezobe z ruky. Show možná netuší, kam všude se teď dívá, ale Haku si všeho všímá velmi dobře. +Copak, princezny ze školy tě nelákají?+ Pomyslí si, ale nedá na sobě nic znát. 

"Není úplně běžné, že sem chodí návštěvy zvenčí, to je pravda. I ty dámy patří ke klanu a většina z nich má záda jako antistresovou omalovánku, ale i tak sem na jednání často někdo přijde. Je jen na nás, kdo a proč. Tím, že jsi tady, ručím vlastním krkem za to, že se nestane žádná nepřístojnost, že nic nevyzradíš, nevyneseš… mám své důvody, nikdo je nezpochybní, ale nesmíš šlápnout vedle." Prozradí mu. 

"Tvůj otec ti důvěru v tyto věci nedal, byť má dobrý důvod. Teď chápeš, že ti ji dávám já." Teprve, když to vysvětlí nahlas, sám si uvědomí, co tímhle krokem udělal. Spojil svůj život s jeho a mnohem víc, než si před budovou policie připustil. Je to osud, mělo se to stát. 

"Co myslíš, bude teď něco jako dřív, Show-chan? Třeba bys byl raději, kdybys mě nikdy nepotkal." Dodá.

"Ano, ten detail s tvým otcem. Je těžké vystoupit z velkých stínů otců nebo starších bratrů, že ano? Dokázat lidem, že jdeš vlastní cestou, přinutit je, aby tě přestali porovnávat, obzvlášť, když jsou úspěšní. Divil by ses, jak dobře tenhle pocit znám. Musíš se snažit tisíckrát víc, než kdybys nikoho takového v rodině neměl. Když budeš chtít, dokážeš to." Mlaskne a udělá hlavou gesto Možná ano, možná ne. 

"Záleží ti na tom, jestli je v těchto kruzích tvoje krev na obtíž? Pokud ano, jde s tím ledacos dělat, ale… o tom jsem s tebou mluvit nechtěl. Nebylo mým cílem lákat tě k něčemu podobnému, vážně ne." Řekne upřímně. 

"Přesně tak." Přitaká mu. 

"Budeš a ne málo. Zvědavost je v pořádku, měl bys být zvědavý, jako právník. Jenom mě upřímně překvapuješ. Tahle strana barikády ti tvou kariéru neumožní. Nikdy ne oficiálně a pokud stínově, je to neskutečný hazard. Čím víc tě uvidí vedle někoho jako já ve chvílích, kdy nebudeš u soudu, tím spíš ti nebudou věřit zase oni. Myslíš tím MOJE město?" Ozve se hned spokojeně, když se ohlédne za sebe a spokojeně se zavrtí. Nebyl tu samozřejmě jediný boss a ani omylem nebyl nejstarší nebo nejvyšší, ale ambice na to rozhodně měl.

Show

Nakrčí nepatrně obočí, protože on by se jí bránil rád. Jenže si taky dokáže připustit, že v tomhle má Haku pravdu. Jen málokdo by se dokázal ubránit, na to byly tyhle sítě dost spletité. Nakonec jen zlehka kývne hlavou na potvrzení jeho slov. Musí se na něj ale podívat a vypadá opravdu překvapeně, vždycky o trošku víc s každým dalším slovem. Jistě, podvědomě tušil, že to tak nějak bude, ale vyslovené nahlas to zní úplně jinak.

"Dáváš mi ji ty?" Vypadne z něj dřív, než se stačí zarazit a dojde mu vzápětí, že mu rozhodně nevyká.

"Ah, je mi líto, nějak mě to zaskočilo." Přizná se nakonec upřímně. Co by taky mohl teď skrývat? Stejně je nahý.

"Každé setkání má nějaký svůj následek. Některá jsou důležitější a jiná méně. Něco mi říká, že tohle je velmi důležité. Takže ne, nepřeju si, abych vás nikdy nepotkal. Mělo se to stát z nějakého důvodu, jinak bych tu nebyl? Teď už jen záleží, jestli to bude mít dobrý dopad nebo ne." Nemyslí tím riziko a nebezpečí, které to sebou nese spíš přínos pro něj, ale jeho budoucnost. Na moment se zamyslí, když koukne na své dlaně a hlavně prsty, které si pohrávají s vodní hladinou.

"Já už se snažím jít svou vlastní cestou delší dobu. Podle mě je to tak správně, cítím to tak." Prozradí mu zase kousek ze sebe samého.

"Vážně?" Pozvedne oči k němu, když mu prozradí, že to zná. Nevěděl nic o jeho minulost nebo odkud pochází. Tohle s ním nikdo neprobíral a stejně by mu to nikdo neřekl i kdyby se ptal. 

"A co tedy bylo vaším cílem?" Nedostal za své předchozí otázky vynadáno a tak se snaží dál. U toho už si ho zvědavě prohlíží, jak kdyby se snažil nahlédnout někam dál. Je to marné, ale pořád od své snahy neopouští.

"Ideální v mém případě by bylo držet se na pomezí barikád. Ale začínám mít pocit, že je to nesplnitelný úkol. Otec mě drží tak zpátky, že ani nevím, jaké bych mohl mít možnosti. Snažím se objevit sám, jen mám čím dál větší pocit, že to hazard sám o sobě. Po cestě můžu jít sám, jen se dostat na tu správnou je...složitější." Rozmluví se i on, dokud nedojde na město za okny. Je to uklidňující, když se tam sem tam koukne.

"Ano, vaše město." Nakrčí obočí, protože co teď řekne, by mohlo být pochopeno různě, ale...není to tak, že by se mu chtěl dostat do přízně tedy ne tímto způsobem.

"Vypadá jako vaše město. Vlastně jsem o tom slyšel občas některé mluvit s tím, jak vaše moc roste. Jen potichu, aby je nikdo neslyšel, ale u soudu se o tom špitá často." Prozradí mu, co měl tu možnost zaslechnout. Díky své škole měl trochu přehled o tom, co se v ulicích děje.

"Rozhodně vám sluší." Vyjde z jeho rtů, když znovu kouká z okna a opět se zapomene. Tohle taky tak úplně nechtěl říct nahlas. Jak si to jen Haku přebere?

"Totiž nemyslel jsem…Teda myslel, ale na tak, jak by to mohlo vyznít." Pokusí se to zamluvit. Na to, že chce být právníkem, se teď není vůbec schopný obhájit.

"Mám pocit, že mi ta horká voda úplně zastřela myšlenky." Vymluví se na to s nevinným úsměvem a nechá své tělo trochu víc ponořit pod hladinu.

"Ale co řeknu tady, zůstane i tady že? Funguje to tak?" Koutky mu nepatrně cukají nahoru. Doufá, že teď moc nepřestřelil, ale ovládnout to nešlo.