Ruki x J - Čerstvé maso je vždycky lákavější. - část 4.

(klub)

Ruki

Pořád se snaží sledovat dění v kleci, i když ho ti lidé okolo hrozně rozptylují. Jen na chvíli se podívá do tváře toho muže vedle sebe a J už se zase válí na podlaze. 

"Kruci, jeden ho vážně nemůže spustit z očí." Mumlá zrovna něco podobného jako J v kleci a setřese ze sebe ruku té dívky. Chce se vydat zase blíž, ale ruce toho chlapa vedle něj ho nenechají. 

"Počkej, tam ti akorát ublíží, nevidíš, jak se ta klec třese?" Usmívá se na něj a Ru se mu vysmekne. Kdo se ho prosil o rady? Už se mračí a málem mu to řekl nahlas, ale jeho bodyguard zrovna teď nemůže a on tam nechce skončit v příštím kole, takže si nasadí o něco milejší výraz. 

"Bohužel musím odmítnout. Už jenom proto, abych vám nezpůsobil politováníhodné problémy." Vypůjčí si roli Jovy rajdy. Někdy v ten okamžik se ozve řev z klece, Ruki se poplašeně ohlédne a rozeběhne k ní. Už zase na ní visí oběma rukama a vyděšeně se dívá dovnitř, ale není to J, kdo je teď na kolenou, i když tedy J vypadá dost zřízeně. Je svědkem té poslední rány, kterou J protivníkovi uštědří, než ho skolí na záda a zasedne a pak už se z něj stává nemyslící mašina. +Zabiješ ho.+ Ví to během vteřiny. Naštěstí to majitel podniku nemíní dopustit, i když polovina lidí okolo řve, aby ho J dorazil, jako by byli v nějaké antické aréně. Ru by se nejradši protáhl dovnitř společně s těmi, kdo se J snaží odtrhnout od muže na zádech, ale mají tady svého vlastního doktora, který tam jde s nimi a kleká si nad něj. J a jeho rány jako by teď neexistovaly, asi proto, že je schopný stát na nohou. Jak to na začátku vypadalo sexy a Ru si to dokonce zvráceně užíval, teď už se mu pohled na J a šílenství v jeho očích nelíbí ani trochu. Potkají se očima, Ru strne a po zádech mu přeběhne mrazení. Všichni, kdo se stále drželi kolem něj najednou udělají veliký oblouk, tedy kromě sázkaře, který se snaží Rukimu do dlaně vecpat tučný balíček peněz. Ru ho automaticky vsune do kapsy, ale to už jde J k němu. Ru se ještě naposledy podívá do ringu, aby se ubezpečil, že ten chlap ještě dýchá. Vypadá to, že ano, takže se trochu uklidní a J už je u něho. 

"Pojďme odsud." Je to on, kdo teď zavelí. Už tady nechce být ani minutu. Tenhle zážitek si bude pamatovat až do smrti a momentálně nestojí o nápor čumilů ani další akci. Popadne J za předloktí a vleče ho ke vchodu a ven. Na čerstvém vzduchu se jeho dech trochu upokojí. Přinutí ho sednout si ke zdi na zadek na asfalt a začne ho prohlížet. Malou baterku má u sebe taky neustále. Nejdřív oči kvůli krvácení do mozku. Jedno, druhé… v pořádku. Prohmatat hlavu, zakroutit s ní, pak další kosti, místa, která krvácí, podlitiny, žebra… Zrovna mu vyhrnuje tílko, aby cítil správně, když mu dojde, co dělá, trhne s ním zase dolů a posune se o několik čísel dozadu s našpulenými rty. 

"Proč jsi mě v márnici vůbec zval ven?" Spustí na něj podmračeně. Chce se ho vlastně zeptat celý večer. 

"Mám chuť ti ještě jednu přidat. Jak malej kluk. Doufám, že si rozmyslíš, na koho příště otevíráš pusu. Máš tohle zapotřebí?" Vyskočí na nohy a prostě jde pryč. Ten ho tedy naštval. Prostě měl o něj strach! A už nemá! A taky má jeho klíčky!

J

J se zatváří nadmíru spokojeně, když se kolem nich vytvoří půlkruh. Je to příjemné, sledovat, jak má jejich respekt. Na tom hodně stavěl. Tady to z druhé strany ani jinak nešlo. Pokud respekt neměl, byl by hodně rychle pod kytkami a tam se rozhodně nechystá. Kovovou pachuť v ústech skoro nevnímá, je to pro něj něco, co dobře zná a není to jen z téhle doby, kdy má na rukou dost krve. Ani jeho otec si nešel pro ránu daleko. Vlastně by mu měl být svým způsobem vděčný, jinak by nevydržel tolik ran. Stejně se vydal trochu jinou cestou a je rád, jinak by Sanata nesundal. Ohlédne se krátce do ringu a uchechtne se. Podle jeho skromného odhadu po svých rozhodně neodejde. Je to jen dobře, aspoň má zase na chvíli klid a ano, zabil by ho, kdyby ho od něj neodervali. Ale to k tomu patří. Každý, kdo někoho vyzve, s tím musí počítat i on sám. Zaloví v kapse kalhot, aby našel krabičku cigaret, která tam samozřejmě není. Válí se někde v ringu nejspíš.

"Kruci." Mlaskne si nespokojeně a už mu jednu cigaretu kdosi podává. Ani neví kdo, je mu to jedno. Jen si ji vloží do koutku a chce si připálit, ale to už ho popadne Ru, zavelí, jak kdyby mu to tu patřilo a vleče ho pryč.

"Asi se budu bát další rány." Ne, vůbec ho nevyděsil, ale rozhodně by bral trochu pomalejší tempo.

"Byl jsem…" Ukáže palce za sebe na ring, aby zpomalil a nechal ho ještě malinko vydechnout, ale marná práce. Protočí očima. Znatelně se mu uleví až venku na čerstvém vzduchu. Z toho cigára očividně nic nebude, protože už dojde na osobní prohlídku. Pozoruje Rukiho výraz a přemýšlí, proč se na něj tak musí dívat a co to bylo za pocit, když ho viděl v obležení. On tyhle pocity prostě nemíval. Občas tiše sykne a zašklebí se, když dojde na místo, které se ozve a bylo zasaženo. Obočí mu stoupá nahoru společně s tílkem.

"Houby prohlídka, podívat se chce." Zamumlá si pro sebe s náznakem vtipu, ale ten výraz se mu nelíbí a našpulené rty už vůbec. Nadechne se, aby mu odpověděl, ale nic nestihne. Ru je teda pěkně rozjetý a upřímně, jak na něj spustí pořádně, asi by se vrátil do toho ringu zpátky. Podobné věci on prostě řešit neuměl. Nadechne se podruhé, aby zase něco prohodil, ale Ru ho připraví o slova, když vstane a zamíří pryč.

"No tak počkej přece." Křikne na něj a už se škrábe na nohy. Jde to ztěžka, ale když mu o něco jde, bolest jde zase stranou. Dokonce se mu i podaří rozběhnout, aby ho mohl popadnout za zápěstí a přitáhne k sobě do náruče. Ozve se další syknutí, tohle zrovna příjemné nebylo, ale Rukiho blízkost…

"Věděl jsem, že s tebou bude zábava." Řekne jako první na to pozvání, ale teď už si začíná uvědomovat, že to není tak úplně pravda. Nakrčí trochu obočí, když se mu rozhodně odpovědět i na druhou otázku.

"Mám, Ru-chan. Tohle je můj život. Ty chodíš do práce a já vlastně taky. Jen se dost liší." Kývne hlavou zpátky ke klubu.

"Tohle je moje práce, být nejlepší a ukázat to všem. A ne, nemůžu tě pustit." Prohodí, než stihne cokoliv říct. Začne se pomalu sklánět k jeho rtům a u toho mu hledí do očí. Podvědomě vnímá, jak mu tvář natéká.

"Za prvé by se mi hodil doktor." Tohle byl další vtip, zvládne to i bez něj, zas tolik do těla nedostal.

"Za druhé máš moje klíče." Bez váhání mu zaloví v kapse. Peníze jsou to poslední, co ho zajímá.
"A za třetí…" Krátce a trochu trhaně se nadechne, protože to mrazení a příjemný pocit, který měl u stolu je zase zpátky a v plné síle.

"Mám slíbenou odměnu, ale jen pokud mi ji budeš chtít dát sám. A musím tě hodit domů." Očividně mu vůbec nevadí, že něco vypil a že dostal pěknou nakládačku. Na motorku sedne i kdyby byl polomrtvý.

"Měl jsi o mě strach?"

Ruki

Ani sám pořádně neví, co to do něj vjelo a proč mu to všechno najednou tak vadí. Po cestě loví v kapse kalhot vlastní cigarety, aby si jednu z nich mohl připálit, ale není schopný najít zapalovač. To, že J sotva stojí na nohou a on ho vláčí po ulici jako nic, to ho ani nenapadne. Však ho před chvílí prohlížel, mrtvý není a když může lézt do ringu, tak žádné speciální zacházení! Leknutím se mu rozšíří oči, když se J objeví přímo za ním, chytne ho za ruku a zastaví. Nečekal to. Ohlédne se a podívá se mu rovnou do očí, ale vzápětí narazí hrudníkem o jeho a v Jově tváři je vidět, že tohle vážně bolelo. Ru na chvíli nakrčí obočí, ale lítost je záhy ten tam. Když si ale poslechne jeho vysvětlení, musí sklopit pohled a přiznat si, že má úplnou pravdu. Tohle byl jeho život, dělal to a dělat bude, ať už se tudy Ruki prošel nebo ne a on nemá vůbec žádné právo být na něj naštvaný. 

"Mohli jsme jít třeba na lodičku..." Broukne s očima pořád u špiček svých bot, aby bylo jasno, že nemusel vybírat zrovna tenhle podnik, kde podobné věci hrozily. Znovu k němu udiveně zvedne oči, když mu J skočí do řeči, aniž by ještě něco řekl, i když to zní jako přesně jedna z těch situací, které jsou Rukimu podobné. Až teď mu dojde, jak tady stojí, jak to vypadá a… J se začne nebezpečně sklánět, jemu se rychle rozeběhne srdce a mírně se opře do jeho dlaní směrem dozadu. Už úplně cítí, jak ho brní rty, ale to pako mluví o doktorech a klíčích a už mu loví v kapse, nebezpečně blízko od… 

"Jsem patolog, ne pediatr." Rýpne si do jeho vyzrálosti, než otevře pusu málem až k zemi. Vážně je zmatený. Chce J tu pusu nebo si z něj jenom střílí? A vůbec! 

"Hodit domů? Ty si myslíš, že v tomhle stavu někam pojedeš na motorce a já si ještě sednu k tobě? No ty ses úplně zbláznil. Tak to je otřes mozku, dva dny klid na lůžku a nějaký hodně studený obklad. Ne jen na hlavu!" A už je zase v ráži. 

"Sedneš si tady a já dojdu pro auto. Ne počkej! Je to moc daleko, ještě bys tu zas něco vyvedl… zavolám taxi." Začne hledat telefon a za chvíli už vytáčí číslo. Taxikář na druhé straně to zvedne v okamžiku, kdy Ruki zírá na J kvůli té poslední otázce. 

"Samozřejmě, že jsem měl strach, ty pitomče! Eh, promiňte… Takanori u telefonu. Potřebuji vůz, nejlépe hned na… kde to jsme? Panebože, sem snad ani nezajede..." Mluví chvíli na telefon a chvíli ne, když hledá na zdech označení ulice. Do téhle pochybné čtvrti? 

"Ano, dojdeme na roh, za deset minut, děkuji." Zavěsí a vrhne po J varovným pohledem, aby se s ním nezkoušel hádat. 

"Tenhle stroj si vyzvedneš, až nebudeš opilý, zbitý a…" Otočí se zády. 

"Co já se starám..." Mumlá. 

"Kolik je? Cooo???" Vyděsí se. 

"Za dvě hodiny musím do práce." Začne se trochu pochechtávat. 

"V deset mám stání u soudu. To znamená oblek a žádné kruhy pod očima. Já tě vážně praštím. Pojď." Popadne ho za ruku a vykročí s ním na roh za taxikářem. 

"Kde bydlíš?" Zeptá se ho už poklidně, když konečně pokuřuje cigaretu, jako by mafiáni běžně vykládali skoro policistům, jakou mají adresu.

J

"Však já jsem skoro po smrti a podle toho, jak se tváříš, brzo budu." Ušklíbne se pobaveně. Ruki je čím dál roztomilejší, jakmile po něm prská a on si začíná uvědomovat, že se mu to prostě líbí. Všichni z něj byli připo…A on ne, on si tu na něj klidně otevírá pusu a očividně to bude dělat dál. Má na to nervy? Ale ano, J měl dost dobré nervy, jinak by nemohl dělat to, co dělá a rudo před očima z tohohle vystoupení opravdu nehrozí, na to potřeboval dostat ránu a ne jednu.

"No, myslím." Pokrčí rameny, ale zatím to rozhodně nevypadá, že by ho chtěl pouštět. On si vážně myslel, že tu odměnu dostane, ale to asi spíš facku.

"Jel jsem na motorce i v horším stavu, buď v klidu." Snaží se ho přesvědčit, protože on tu svou lásku rozhodně nenechá. Samozřejmě, že ji všichni budou obcházet obloukem, ale co kdyby se náhodou našel nějaký idiot, co by to neudělal? Poslouchá výčet toho, co by měl dělat a málem se opravdu rozesměje.

"Klid na lůžku? Po jednom zápase? Ru-chan, ty jsi vážně roztomilý." Rýpe si do něj v dobrém, protože tohle po něm ještě nikdy nikdo nechtěl. Většinou to spíš bylo, koukej se dát do pořádku, máš další práci. On o něj má vážně starost nebo se mu to jen zdá? 

"Vykašli se na taxi…" Ne, ani tohle nedořekne, protože ho dostane prohlášením, že měl strach. O něj? První večer? A to se stalo jak? Ve tváři se mu objeví zvláštní, skoro nevěřícný výraz a v první chvíli ani nestihne protestovat a pak to přijde.

"Hele, tohle na mě nezkoušej, prostě ji tu nenechám." Začne odmítavě vrtět hlavou.

"Hezky se staráš, ale ty bys tu něco takového nechal, víš, kolik mě stála…" Odmlčí se, protože by dodal ran a podobných dost násilnických věcí, které mu nějak nemá potřebu říkat. Ani si to skoro neuvědomí a už za ním poslušně jde na ten roh.

"Já tě přece nenutil jít se mnou, jen jsem se zeptal." Pošle mu poznámku zpátky. On rozhodně na kolenou neprosil, prostě ho pozval a počkal na něj, pak ho odvezl a málem ho povalil na tu sedačku a…No to by snad stačilo ne?

"Tak a dost." Ozve se jeho hlas, když ho za to zápěstí vezme znovu a na rohu pošle znovu proti svému tělu. Další syknutí, ani tohle nebyl příjemné, ale…

"Jsou dvě možnosti. Buď se mnou sedneš na motorku, hodím tě domů a pojedu k sobě. Možnost číslo dvě, sednu do toho taxíku, ale pojedeme k tobě. Adresu ti neřeknu a když mě necháš jet samotného, vrátím se pro ni a pojedu domů." Zatváří se spokojeně.

"Možnost číslo tři neexistuje. A do postele se oba klidně vejdeme." Teď to bylo spíš dobírání, než aby to myslel vážně.

"Volba je zase na tobě a já si začínám říkat, jak moc jsem dostal do hlavy a jestli se náhodou nesesypu za prvním rohem. Ale co, mám kamaráda koronera, budu v dobrých rukou." Zase ten černý humor, ale taky něco navíc. Ru je zase příliš blízko a teď už to nějak nejde ovládnout.

"Pořád jsem nedostal tu odměnu." Zase myslí jen na jediné.

"Chodíš na pivo s nejprofláknutějším psychopatem v Tokyu a něco mu hodláš odmítnout? Ru ty se ale vůbec nemáš rád." Dobírá si ho dál a nakonec to prostě nevydrží. V prvním okamžiku, kdy se přitiskne na jeho rty, ucítí znovu ten pocit, který měl v klubu stejně jako před chvíli venku. Polibek je dravý a malinko drsnější, ale jiný on nebude. Trvá jen chvilku, kdyby byl delší, asi vyhodí taxíkáře a to auto si…no půjčí.

"Budu se ti hrozně smát, až polezeš nevyspalý z postele." Tomuhle taky nešlo odolat.

"Ale ty mě doma nechceš." Jeho výraz se malinko změní, jde jen o stín v očích.

"Mě nikdo doma nechce, věř mi a u mě doma nikdy nikdo nebyl." Je pravda, že se tam moc nezdržuje, ale adresu nesděluje na potkání. Mírně zvedne oči a podívá se za něj na přijíždějící auto.

"Máš tu taxi. Já to nějak přežiju, jako vždycky. Pořád tě musím ještě opít a…No, to ještě uvidím."

Ruki

Prý po jednom zápase. Před chvílí se díval na to, jak se ten chlap pokoušel z J vymlátit duši, má všude krev a spoustu modřin a on řekne, že je to zápas! 

"Určitě jsi ty peníze někde ukradl." Je s cenou motorky rychle hotový a překvapí sebe samotného, jak chladnokrevně to řekl. Nemělo by mu náhodou vadit, že tady stojí se zlodějem a násilníkem? Mělo by se mu to přímo příčit! Měl by ho chtít rovnou udat! Jenže J mu nedal šanci vidět ho v jiném, než sympatickém světle a fakt, kdo je, se teď Rukimu těžko přijímá. Je jako nějaká poblázněná holka, ale vůbec tomu nejde poručit. Zarazí se do asfaltu až ve chvíli, kdy zazní Jovo rázné A dost. Doopravdy se ho lekne, obrátí k němu oči a stiskne rty, ale… má úplně maličkatý strach. U toho se skoro přerazí, protože J s ním jako s panenkou trhne proti sobě, až se dlaněmi zarazí o jeho prsa. Už zase. Nad první možností hned otevře pusu, aby mu zopakoval to o otřesu mozku, ale ta druhá ho natolik vykolejí, že ji zase zavře a chvíli na něj hledí jako na tříhlavou saň. 

"Ke mě?" Vypadne z něj nakonec. Měl by ho sice pod lékařským dohledem, ale asi tak na dvě hodiny, než bude muset zase jet. Navíc má auto před márnicí. Jenže by ho taky měl doma a… a… J si přisadí, že si bez něj bude dělat, co chce a zabrnká Rukimu na lékařskou přísahu. Ne, tohle jako lékař z podstaty srdce nedopustí, i když doteď J nejspíš dělal přesně tyto věci. 

"Divím se, že jsi ještě naživu, Zázraku." Zamumlá kysele. Když mu J připomene, kdo přesně je, nebo spíš jakou má pověst, konečně uhne očima někam dolů. Když se to někdo dozví, někdo ho uvidí, nedejbože z kolegů, jen těžko by to vysvětloval. Co dělal u něj doma a v takovou hodinu? Ruki by upadl v nepříjemné podezření. Je to obrovský střet zájmů. Dřív, než tohle stačí vymyslet, J ho najednou líbá a on mu pod rukama povolí jako krotký beránek. Kruci, je to chlap, co si to vůbec dovoluje? Ale jeho rty jsou nečekaně příjemné a vřelé a Rukiho instinkty našeptávají něco docela jiného. Něco, co se hezky doplňuje s faktem, že ho ty ženské příliš nezajímají. Znovu vyděsí sám sebe, protože takhle nad tím nikdy nepřemýšlel. Zřejmě musel přijít někdo, kdo s ním zatřese dost na to, aby se misky vah někam zhouply. A on to musí být zrovna tenhle chlap! Co tak úžasně vypadá v tílku a má drzý, klukovský úsměv a ta jeho nebezpečná aura musí nutně odeslat do kolen úplně každého. +Je to pěkný grázl, kopni ho mezi nohy!+ Pomyslí si, ale místo toho protáhne ruce kolem jeho krku a víc se k němu přitiskne. Je to příjemné, cítí pod tělem pevnou hruď. Musí si k tomu stoupnout na špičky, ale to mu nevadí. 

"Nepojedeme spolu." Vydechne v odpověď, na Jovu sebevědomou větu. Píchne ho, když mu J potvrdí, že s tím počítal a k tomu uvidí tu změnu v jeho pohledu. Je z něj vážně zmatený. Mrzí ho to. Ale copak se dá uvěřit tomu, že by pro něj měl tenhle člověk slabost? Srdce mu ale říká, že má. Spíš na něj doslova řve. Lekne se, když si uvědomí, že za ním skutečně běží motor taxíku. Vůbec si ho nevšiml! 

"J, já..." Chtěl by mu všechno vysvětlit, ale jak v pěti vteřinách? Nejde to. Nemůže ho mít doma, bez ohledu na to, co chce. 

"V sobotu..." Zopakuje domluvu, ale najednou se bojí, že J už nepřijede. Mělo by mu to být jedno, ale není. Ještě chvíli si podrží pohled jeho očí a pak skutečně otevře dveře taxíku a nastoupí. Poklepe řidiči na rameno a auto vyrazí po ulici a zmizí za rohem. Nemá na něj ani telefon a celou dobu se bude užírat tím, jestli je mu dobře a jestli někde neměl nehodu. Jeho život se převrátil vzhůru nohama.

J

Ještě dlouho po tom polibku cítí chuť Rukiho rtů na těch svých. Ještě dlouho po tom, co od něj odstoupí, cítí jeho tělo na tom svém, stejně jako pocity, které mu byly vždycky cizí. Obočí se mu stáhne v návaznosti na to, jak se s tím neumí dost dobře vypořádat. Dokud byl blízko, šlo to snadno, dělal, co mu první přišlo na mysl, když je kousek dál, už si není jistý. Pořád malinko doufá, že by třeba odjel s ním, ale ví, že se to nestane. A neplete se.

"Já vím, že ne." Kývne hlavou bez váhání a pravý koutek se mu pozvedne v ironickém pousmání. Jindy by to hodil za hlavu, vrátil se do baru a vyřešil to příjemným zbytkem noci, ale teď…Prostě to nějak nejde. Pozoruje, jak se nadechne a osloví ho, ale je rychlejší.

"To je v pohodě." Nahodí svůj malinko drsňácký přístup, kterým se tak trochu kryje, ale z očí mu nic nezmizí. První malinko pohasnou a nakonec potemní.

"Měl bys všechno od krve, to si nech do práce." Dodá ještě poznámku s krátkým zasmáním. Nadechne se, aby mu tu sobotu odsouhlasil, ale najednou…Vážně si někdo jako on není jistý. A proč? V sobotu by ho jistě dostal, Ru se mu nebránil, jenže je tu jedno velké ale, nad kterým nikdy příliš nepřemýšlel. Když přijede, půjdou zase někam společně, co když je uvidí někdo, kdo nemá a teď nemá rozhodně na mysli nějaké policajty. S ním nikdo nebylo bezpečno a možná i proto si držel všechny od těla. Stejně je mu to hrozně líto.

"Když tě dokážu najít." Odtuší a mrknutím a když Ruki sedá do taxíku, tváří se, že hledá po kapsách cigarety nebo aspoň zapalovač, je to pitomá výmluva, oba ví, že je nemá. Jakmile jsou kola o něco dál, konečně vzhlédne.

"J, já…nemůžu tě vzít domů, protože jsi dost známé jméno a vyděsil bys sousedy, možná i celou ulici a mě by pravděpodobně zavřeli." Ozve se jeho hlas do noci a ušklíbne se podruhé.

"V pohodě, kdo by stál o sousedy, o problémy, o…." Nedořekne to, zaboří ruce hluboko do kapes a s tichým povzdechem se vydá zpátky ulicí. Oči má upřené do země a zastaví se až u své motorky. Od dveří klubu na něj huláká banda několika dost udělaných kluků a pár spoře oděných holek. Lákají ho na panáky a zábavu asi až do poledne. Vydá se k nim.

"Cigára." Nastaví ruku a dostane se mu krabička, ze které si rovnou jedno vytáhne, než se otočí a už pokuřujíc míří ke své krásce.

"Ty s námi nejdeš?" Křikne na něj jeden otázku, ale to už se rozeřve dost našlapaný motor.

"Ne nejdu." +Ten co za to stál, už jel domů.+ Dodá si v hlavě a dlouze si potáhne.

"Mám práci." Vyřeší to nakonec strohou odpovědí, než nakopne svůj stroj a za chvíli je v trapu. Trvá to jen chvilku, než se dostane do hlídané garáže, kde odstaví svou lásku a vyjede do patra, kde je jeho byt. V koupelně si opláchne obličej a pak se svalí do křesla naproti malé terase. Dveře jsou dokořán a ven proudí jen dým z další cigarety.

"Bylo to skvělý, ale tohle se nestává, ne někomu…" Zarazí se, mávne nad tím rukou a v ten okamžik se mu rozezní telefon. Bez váhání popadne bundu a vyrazí, aniž by tušil, co ho čeká. +Dobrou noc, Ru-chan.+ Pomyslí si, než za sebou práskne dveřmi a po něm na pár dní zůstane jen jediný nedopalek v popelníku.