Hromadné - Padesátkrát a stále poprvé. - část 4.

(univerzita)

Inoran, Uruha

Ino se musí spokojeně pousmát, když přijde vypísknutí. Je to roztomilé a v něm to vzbuzuje mnohem hravější stránku, kterou už dlouho nikdo neviděl. Prohlíží si rysy jeho tváře, užívá si každý detail, který má teď tak blízko. Přichází o dech i trochu o slova, když se Sena nebrání jeho dotekům. Nejradši by shlédl na ten pohyb a pokochal se faktem, že se ho může dotýkat a hlavně kde, ale je dokonale v zajetí jeho očí.

"Přestávám si být jistý, že bych byl schopný vůbec poskládat souvislou větu." Dobře, tohle se mu podařilo, ale to bude asi tak jediné. Zapomněl úplně všechno, nejspíš i adresu, kde bydlí o svém příjmení ani nemluví. A teď by měl dát dohromady verše, které někdy v minulosti přečetl? +Propadl ses na základní školu a je to úplně jedno.+ Proběhne mu hlavou pobaveně. Trhaně se nadechne, jakmile přijde na slova o zkušenosti. Kombinace Senovy věty a jeho cudného klopení očí v něm vyvolává něco, co snad nikdy nezažil. Je plný touhy, mu to všechno ukázat právě teď a zároveň se drží na uzdě, aby to nebylo příliš. Umře během další vteřiny na svou vlastní nerozhodnost. 

"Musí to být ta nejlepší práce, kterou tahle škola viděla." Vydechne tichým hlasem, pohladí ho po hraně čelisti a trochu pozvedne bradu, když vidí, že se Sena blíží k jeho rtům, prostě to nedokázal vydržet. Jeho dlaň v ten okamžik vystoupá mnohem výš a skončí drzeji na pozadí, které má přístupné tak na půl. Senovy rty jsou sladké a měkké a jemu se z nich prostě motá hlava. Není to poprvé, kdy se jich dotýká, ale pořád je tu fakt, že jsou tady sami. Žádné oči na víc a to...Ještě chvíli a bude mít problém.

"Sena-chan..." Osloví ho s dlouhým výdechem, když se konečně dokáže odtáhnout. Dlouho mu to nevydrží, ale aspoň na chvilku.

"Takové verše, které bych použil teď, ještě nikdo nenapsal." Prozradí mu, jednu ruku pořád na jeho pozadí, které zlehka stiskne se zablýsknutím v očích, druhou si pohrává s konečky jeho vlasů a namotává je na prsty.

"Byly by o spalující vášní, touze udělat věci, které se nesluší." Začne mu pomalu sdělovat to, co se mu prohání hlavou. 

"Byly by plné vzrušujících pocitů, touze být ti tak blízko, jak to jen půjde." Pošeptá mu do rtů, které znovu zlehka ochutná.

"Mohl bych hodiny povídat o tom, jak se tě chci dotýkat a odhalovat každý kousíček tvého těla, ale jen pokud si budeš jistý, že to opravdu budeš chtít." Pokračuje dál a znovu trochu povytáhne bradu, aby ho mohl políbit. Tentokrát jeho rty jen tak nepustí. Zlehka opustí dlaní jeho prameny a položí ji na tvář, po ní pomalu klouže dolů. Jemnými doteky konečků prstů ho hladí přes linii překrásného krku a pomalu pokračuje středem hrudi. Překáží mu ta spousta oblečení a zároveň je to o to dráždivější. Neovládne se, aby nepodnikl stejnou cestu i rty. Volnou dlaní pomalu odhrne vlasy z jeho krku a přehodí je opatrně přes rameno, než se rty přiblíží k místům, která ho teď zářivě vábí a věnuje bledé šíji několik velmi pomalých prolnutí.

"Sladké." Zavrní si spokojeně.

"Nejsladší, co jsem kdy ochutnal." Prozradí mu, než krátce zvedne oči k těm jeho, aby se ujistil, že pořád ještě nezachází příliš daleko. 

"Dobře, beru tě za slovo, ale až se budeš svlékat před třídou, nebreč." Provokuje Ricka Uru svým hlasem, aby si dával pozor, co všechnu mu slibuje. Neměl problém toho zneužít, však on mu pak na ty bolístky na duši foukne. Ta kravata je něco, co se mu opravdu hodně zamlouvá a popotáhne jej za ni ještě několikrát. Působí to, to dokáže skvěle odhadnout. Nechává Rickovým rtům dostatek volnosti, aby si je mohl dosyta užít a zjistit, co všechno umí. Jeho malý koloušek, teď se teda pěkně vyloupl, ale kruci...Ať to tak klidně zůstane. Musí se zlehka pousmát do jeho rtů a nechává ho, aby ho připravil o kalhoty.

"Budeš muset mít ty nejlepší známky, abys dosáhl na ty největší bonusy." Myslí samozřejmě sám sebe a už se vidí, jak ho trápí, když přinese špatnou. +Moment! A co je mu po tom?+ Ne, to promyslí později, teď na to není vůbec čas. Nechá se dokonale omámit jeho rty, oplácí mu polibky a nechá se tady od v podstatě kluka vášnivě tisknout na dveře. Jeho sebevědomí tím neskutečně leze nahoru, už jen kvůli rozdílnému věku nebo tím, jak jeho mladý milenec vypadá. Nezvykle krojené rty opouštějí tiché povzdechy, které postupně zesilují a za chvíli ho opravdu uslyší celá škola. No a co? Může říct, že si třeba pouštěl....Tohle bude tak minimálně na porno, kruci podruhé. Stejně se musí tiše zasmát do jeho rtů, tohle bude těžko vysvětlovat, ale není schopný si to odpustit nebo mu říct, aby přestal. Nakrčí obočí, jakmile o jeho rty přijde, protože to prostě bylo příliš brzy a pak překvapeně zamrká, když se ocitne čelem ke dveřím. Kdyby byli kdekoliv jinde, asi mu řekne, že takhle ani náhodou, ale je příliš rozjetý a všechno je moc daleko. Snad poprvé v životě prostě neprotestuje, ale jeho otázku nenechá bez odpovědi.

"Připravím tě o ty drzosti, jen počkej." Vydechne roztouženě a podráždí ho svým vlastním pozadím v klíně. Sebevědomě tomu dává ještě pár vteřin, než Rickovi úplně všechno....vyžene z hlavy. Bude mít na dveřích asi rýhy po vlastních nehtech, když ucítí doteky mezi polovičkami. Tohle se nedá snést. Nadechne se prudce několikrát po sobě a z jeho rtů vyjde první, hlasitější zasténání.

"Tak už si pospěš." Pobídne ho zastřeným hlasem, který už nezvládá krotit. Odlepí jednu dlaň ode dveří a přesune ji dozadu, aby sevřel jeho zápěstí a donutil ho dráždit Uruhovo nitro mnohem intenzivněji, být mnohem přímočařejší. Jeho tělo se jemně chvěje, pozadím vychází vstříc jeho prstům a vede je k místům, které jsou momentálně úplně nejlepší. Nenechá se připravovat příliš dlouho o myšlenky. Potřebuje ho cítit a celé to dotáhnout do konce. Pustí jeho zápěstí a zlehka pootočí hlavu, aby na něj koutkem oka viděl a užil si výraz, který jeho slova způsobí.

"Už tě chci. Hned." Broukne měkce a zároveň je v tom slyšet jistá panovačnost. Sáhne bez špetky studu do jeho klína, trochu víc se předkloní a nesměruje ho přímo proti svému nitru. Jestli si Ricko myslel, že to bude celé v jeho režii, on mu s radostí ukáže, že to ani v téhle poloze tak být nemusí. První kousíčky nejsou zrovna nejpříjemnější. Je však tak rozjetý, že to skoro nevnímá a když poslední milimetry překoná o hodně rychleji, zlehka praští čelem do dveří a přijde další zasténání.

"Ukaž celé škole, jak to má vypadat, Ricko-chan." Podaří se mu zformulovat další pobídku. Chce všechno jeho nespoutanost, kterou mu dnes ukazuje i ty drzosti a nejlépe všechno najednou.

"I se všemi drzostmi." Uchechtne se, než se ozve další zasténání.

Sena, Ricko

Mírně se oddálí od Inoranových rtů a zadívá se do jeho očí. Jeho vlastní ústa ho ještě brní z toho polibku. V tom příslibu si najde i tajný podtext. Ta práce bude nejlepší na škole nejen proto, že mu s ní pomůže on a Sena na ní bude opravdu hodně dřít, ale taky proto, co spolu budou muset nejdřív vyzkoušet v praxi. Teorie bez praxe přece nikdy nebude tak věrohodná, že ano? Má z toho trochu závrať, ale už dávno je rozhodnutý, že to takhle chce. Jeho dlaň se mu skoro propaluje do pozadí, ale kruci, je na tom místě tolik příjemná. Rozverně se zasměje, když dojde na ty zatím neexistující verše a nakloní trochu hlavu na stranu. 

"A proč ne? Byly by příliš… odvážné?" Hledá to správné slovo. Romantických veršů už lidé napsaly tisíce, vulgárních taky, ale nějaká pěkně peprná, vyvážená verze? To má na mysli? Inoran mu začne odpovídat a u toho zesiluje svůj stisk a Sena má pocit, že se zblázní jenom z toho. Není schopný odtrhnout od něj svoje oči, víc a víc zatíná prsty do jeho oblečení a uvědomuje si, že to, co s ním lomcuje, je touha. Jeho tělo začíná hořet po všem, co mu tu Inoran šeptá. Je to pro něj neznámý pocit, ale neskutečně návykový. Zároveň se s ním cítí doopravdy bezpečně už jenom proto, že ho ujišťuje, že neudělá nic, co by Sena sám nechtěl. Jenže on… chce. Nejspíš ne tady, o přestávce mezi přednáškami, ale brzo. Už se domluvili s Rickem, jak si udělat volný večer a bude s Inem moci zůstat do rána. Tehdy to bude. Všechny buňky jeho pokožky jsou lačné po nových dotecích a jakmile na krku ucítí i jeho horké rty, neubrání se tichým povzdechům. Jeho tělo se začíná příliš probouzet, dech už mu dávno zrychlil a k tomu ta Inova slůvka. 

"No tedy..." Odtuší, ale ne proto, co Ino dělá, ale proto, jak to s ním cvičí. Neskutečné. Trhaně a rozechvěle se nadechne a zvedne dlaň, aby ho konečky prstů pohladil po tváři, ale v ten okamžik se ozve typický zvuk ohlašující konec přestávky a blížící se hodinu. Oba budou muset jít. On má svou hodinu s učitelem, který odvedl Ricka a Ino zase svou. Úplně na svého kamaráda zapomněl. Snad je mu dobře? Možná už odjel domů anebo se ještě potkají. 

"Budu muset jít." Broukne a jemně se kousne do spodního rtu, než s tichým zašustěním uniformy sklouzne z jeho klína. Salátu se ani nedotkl, ale jeho linii to prospěje. Stejně se ale neubrání tomu, aby se nesklonil, nevzal jeho tvář do dlaní a ještě jednou ho nepolíbil.

Ricko se na okamžik zarazí, když mu Uru začne říkat, že toho modela nebude dělat jenom pro něho, ale rovnou pro celou třídu. Něco mu říká, že se tomu nevyhne, že ho tohohle rozhodně neušetří. Buď jak buď, jeho těla se nevzdá. V tuto chvíli to hodí za hlavu a pokračuje, než musí protočit očima. Nejlepší známky! Proboha, kam to zase vlezl… No jo, však on se bude chvíli snažit nebo Uruhovi dokáže, že známky jsou k ničemu. Tiše se zasměje, když mu Uru slibuje pomstu za drzosti. Nepodceňuje ho, ale zrovna teď ho má ve své moci a teď je teď. Pak bude pak. Odpověď na jeho troufalé dráždění přijde okamžitě a rozhodně není negativní. Uru se mu vybízí, sám se tře o jeho klín a nakonec ho popožene i slovně. Jak kdyby to Ricko potřeboval. Kruci, nebude čekat, když ani on nechce. Jenom tu není nic… na ochranu nejspíš kašlou oba, protože Uru nahmatá jeho zápěstí a začne s nimi oběma provádět věci, kvůli kterým se Ricko skoro neudrží na nohou. Jeho chování je silně návykové a on se nebezpečně blíž k hranici náklonnosti, která by mohla přerůst v něco úplně jiného. No jo, je mladý, tohle jde rychle. Začne mu opatrně splňovat všechno, co chce. Nikdy tohle nezkoušel a ta těsnost je omamující. Asi se z toho vážně zblázní. Zvonek ohlašuje konec přestávky, ale on ho vůbec neslyší. Vnímá jenom Uruhovy steny. Chodba se naplní hlasy a kroky studentů, kteří se vracejí z oběda nebo zvenku do svých poslucháren a oni tady… Koutky se mu zvednou nahoru a při jednom obzvlášť skvělém přírazu ateliérem zarezonuje jeho hlas. To je taky takový zvon sám o sobě. Uruhovo chvějící se tělo je něco pro něj. Za tohle opravdu může on sám? Pohled na jeho záda a i nastavení pozadí už nikdy nedostane z hlavy, obzvlášť, když si u toho Uru bouchne čelem o dveře. Nutí ho to zrychlovat tempo a být mnohem dravější a vášnivější. Vyrazí ze sebe něco mezi stenem a smíchem, když ho Uru hecuje víc a víc, už do toho vážně buší se vší parádou a musí to být slyšet až k nim domů, ale udivuje sám sebe tou nenadálou výdrží. Asi je nechce zklamat. Pak to ale přijde, pošle ho proti sobě mnohem prudčeji, jeho boky svírá možná až moc pevně a na chvíli se ocitne v Říši Divů. Konec… hučí mu v uších a plíce ho pálí, pak ho jednou dlaní pustí a prudce se o ni upře, když ji zapře o dveře vedle Uruhovy hlavy. 

"Jsem nejšťastnější…!"

Inoran, Uruha

"Myslím, že dost odvážné a stejně by to bylo akorát." Odpoví mu Ino a zlehka se posměje. Stejně to nevydrží příliš dlouho, aby si zase na chvíli jeho rty nepůjčil. Nakonec ty verše nejspíš opravdu napíše, i když se do podobných vod nikdy nepouštěl. Nechce mu nic slibovat, protože má obavy, že by s vlastní skromností napsané kousky nejspíš zahodil do koše. Kritický k sobě samému rozhodně být uměl. Řekl by, že by mu Sena mohl podobně sedět na klíně, ale to by se jeden nesoustředil už vůbec. A jakmile přijde na Senův krček, je v pasti už úplně. Nemusely by k tomu přijít ani jeho povzdechy. Jak měl vždycky dokonalé sebeovládání, snad poprvé v životě ho napadne, že by prostě mohl zamknout. Vyděsí tím dokonale sám sebe a stejně se nepřinutí od něj odtrhnout. Je to návykové a teď si to navíc nemusí odpírat. Konečně začíná chápat, proč by někdo mohl být utrhnutý ze řetězu, jemu by to netrvalo tak dlouho. +Ovládej se.+ Napomene se v duchu, už jen proto kolik mu je let. Sena ho tu snad cíleně svádí a ještě pár povzdechu nebo rychlejší zvednutí hrudníku a je háji úplně. Trochu sebou trhne, když se ozve zvuk, který by v jeho momentální realitě neměl, co dělat. Zvonek…Hodina? Má vůbec nějakou? Několikrát zmateně zamrká, než se upřímně rozesměje.

"No tedy." Zopakuje po ně s nádechem pobavení.

"Právě jsem zapomněl i jméno školy, na které jsme." Prozradí mu své vlastní rozpoložení. Jeho oči se změní, když začne vstávat a je mu upřímně líto, že tahle jejich chvilka skončila.

"Já vím, já bych měl taky." +A před tím si dám asi něco hodně studeného.+ Pomyslí si, protože má pocit, že tu někdo hrozně zatopil. Už už se po něm chce natáhnout, ale Sena je rychlejší. Položí dlaně na ty jeho a oplatí mu polibek, kterému dá nádech něžnosti.

"Dávej na sebe pozor a měj hezký den. Asi se uvidíme dřív jak v pátek, i kdyby jenom na chvíli." Naznačí mu, že by o to rozhodně stál a bez váhání vstane, aby mu šel způsobně otevřít dveře a pustil ho na chodbu. Ani si neuvědomí, že v nich stojí o dost déle a kouká na jeho záda, doku mu nezmizí z dohledu.

"Hodina, jo jasně." Upozorní sám sebe, než se smíchem zmizí za dveřmi, aby si pobral věci a u toho i jahodový Kit Kat, který mu Sena koupil. Rozhodně si ho dá na stůl na viditelné místo a ne, nemá v plánu ho hned tak jíst. Na co by se pak koukal? 

Rickův smích mu zní v uších a je to asi tak jediné, co dokáže vnímat. Nějak ho nenapadlo, že by se nechal tak krásně přejet u sebe v kabinetu a ještě si to tolik užil. Měl radši pohodlnější místa, ale to je t poslední, co ho teď trápí. Podvědomě vnímá, jak moc si to jeho mladý milenec užívá a doufá, že nic lepšího zatím neměl. Nesnesl pocit, kdyby to tak nebylo. Ano i tohle potřebuje k tomu, aby si to náležitě užil. Nekrotí se, jak by měl. Občas se snaží alespoň kousnout do rtu, aby utlumil své steny, které musí nutně slyšet celá škola. Ricko se taky nekrotí a nejspíš bude mít, co vysvětlovat, jestli je uslyší někdo, kdo by neměl. Měl by začít honem něco vymýšlet, ale na to teď nemá vůbec žádný prostor. Vnímá svá kolena, která mu asi brzo vypoví službu a je rád, že se může aspoň opírat o dveře, aby se nesvezl k zemi a ještě jim třeba neublížil.

"Skvělé..." Podaří se mu zasténat v podstatě do dřeva a konečně nechá víčka klesnout, aby se tomu poddal úplně. Nečekal, že by tu vydrželi blbnout tak dlouho, ale je navýsost spokojený. Ricko má výdrž a dát mu dostatek času, asi se budou divit nakonec oba dva.

"Ricko-chan…" Vychutná si jeho jméno na vrcholu slasti a konečně se nechá společně s ním smést vlnou, která málem zboří celou školu. Tak výborně o průšvih postaráno a může spokojeně umřít. Trochu pitomě se usmívá bokem ode dveří, o které si opírá tvář. Začíná malinko cítit své boky, protože jeho zajíček nebyl zrovna nejněžnější, ale v zápalu takové vášně, to se smí. Samozřejmě mu to později vyčte, až bude schopný se vůbec nadechnout. Stočí tvář na druhou stranu, aby viděl dlaň opírající se o dveře a pak malinko dozadu a musí se spokojeně usmát nad jeho výrazem. A ta slova! Ricko právě vydělal snad tisíc plusových bodů.

"Kdybys mi neutekl, už jsi byl šťastný dávno." Ne, to by nebyl on, kdyby si do něj nerýpl a tu uličku bude mít na triku ještě tak dvě taková tornáda. No, možná bude hodný a bude stačit jen jedno. Zapře se dlaněmi dozadu o jeho boky, aby ho donutil mu dát trochu prostor. Nespokojeně si zamumlá, když opustí jeho nitro a pak se pomalu otočí pod jeho tělem a zapře zády o dveře. Vypadá rozpustile a v očích se mu blýská spokojeností.

"Neměl bys být na hodině?" Připomene mu zvonek, což mu došlo až teď. Místo další poznámek si ho přitáhne na své tělo a věnuje mu poslední vášnivý polibek. Pak se natáhne pro své kalhoty a aniž by se dál upravoval, dojde pro košili, která už je vlastně hotová. Stáhne ji z panny, aby mu ji mohl obléknout. Pečlivě ho upraví, samozřejmě i s kalhotami, vrazí mu tašku do ruky a dá dohromady i své vlastní oblečení. Otočí ho k sobě zády a nasměruje ke dveřím. Těsně u nich se k němu natiskne se rty u jeho ouška.

"Přijď, až ti bude smutno. Příště třeba zboříme nějakou pěknou postel a teď plav. Víš, co jsem říkal o těch známkách." Rýpne si do něj ještě, než ho vystrčí ze dveří.

"A příště přijď připraven, tohle rozhodně nebyl studijní materiál, ale normální porno." Počastuje, aby ho slyšeli ti v nejbližším okolí. Samí studenti, to si naštěstí stihl obhlédnout. Sám se schová za dveře a napraví všechny škody, které společná chvilka napáchala. Se zpožděním dorazí na hodinu a dokonale rozverným výrazem a lízátkem v puse. Usadí se opatrně na hranu svého stolu a obsáhne očima všechny studenty. Představí se a shrne, co se na jeho hodinách bude dít. Delší chvíli se očima zasekne na Senovi, ale nic neřekne, jen se pousměje.

"Téma dnešní hodiny je…" Odmlčí se a vychutná si lízátko.

"Cesta ke hvězdám. Ano, sex to může být taky." Vidí ty, kteří byli na hodině Inorana.

"Stříhejte, šijte, tvořte… fantazii se meze nekladou. Látky jsou tam." Kývne hlavou k pracovním stolům.

"Chci vidět něco, co jsem nikdy neviděl. A že už jsem viděl hodně." Natáhne se skoro svůdně přes stůl a pustí malé rádio, které pustí tóny dokonale pasující k jeho rozpoložení. Výklad si prostě nechá na příště, no a co. Vypadá to, že dneska to s ním bude rozhodně proti všem pravidlům a klidně celý den.