Mana x Tora - Myslel jsem, že jsem svou šanci propásl. - část 3.

(Torův byt)

Tora

"Tak nařezat na holou?" Pozvedne obočí a zkouší si představit, jak by to mohlo vypadat. Pár ran by rozhodně snesl, i když nic podobného nikomu neodvolil. +Překonávání hranic, poslední dobou se to děje nějak často.+ Připomene si v duchu, ale už ví, že nic není nemožné a s Manou to bude snad ještě snazší.

"Musím říct, že jsem vůbec nečekal, co by se vám mohlo prohánět hlavou." Ztiší svůj hlas a nechá víčka klesnout, aby demonstroval, jak si to představuje.

"V tom případě o tom bude lepší nemluvit a radši konat." Ozve se okamžitě, aby bylo jasno, že on se toho rozhodně vzdát nehodlá. Teď, když je tu Mana se o nic z podobných zážitků připravit nenechá. Několikrát kývne hlavou a jeho pas nepouští, aby se náhodou nestalo, že by mu třeba chtěl utéct. Počká si, až se hezky uvelebí na jeho hrudi a spokojeně si povzdechne. Teplo Manova těla je to nejlepší, co by si v tuhle chvíli mohl přát.

"Později to bude chtít zahřát ještě jedny partie." Pousměje se, jak kdyby to nebyl on, kdo něco podobného vyslovil. To teplo by si rád užil mnohem víc. Konečky prstů přejíždí po linii jeho těla a prohlíží si u toho výraz v jeho tváři.

"Teď právě začínáte mé zdraví opravdu zachraňovat." Mírně se pozvedne, aby mohl na pár vteřin zabořit tvář do jeho vlasů. Potřebuje se pořádně nadechnout jeho vůně, připomenout si ji v paměti, aby už ji nezapomněl. Pak už se jen šklíbí nad jeho vyprsknutím, ale sám má co dělat, aby se nerozesmál úplně.

"Jsem zase měl co říct. To kuře si budu připomínat ještě dlouho." Protočí očima v sloup.

"Ten můj už nevydrží ani vteřinu." Rozvede to do větších detailů a lehce se natáhne do Manova klína, ale nemá šanci tam dosáhnout.

"Chtěl jsem se jen přesvědčit, že jsme na tom stejně." Snaží se netvářit přistiženě. Nejradši by si jeho rty uzmul znovu, když už tak hezky začali, ale Mana se rozhodl ještě trochu trápit.

"Jestli konečně nepůjdeš pořádně za mou tak nerozložím jenom postel." Zalomcuje znovu s čelem postele, tentokrát mnohem víc, aby bylo jasno, že kvůli Manovi je schopný opravdu všeho. Zničí kvůli němu klidně celý barák, kdyby to bylo zapotřebí. Už mu chtěl něco v podobném duchu říct, jenže ho Mana vykolejí svým prohlášením. Nakrčí obočí a zatváří se provinile.

"Nechtěl jsem ti přidělávat starosti, je mi líto." Kývne hlavou, protože to myslí vážně.

"Budu na sebe dávat pozor s každým...hm pohybem, přísahám." Nakloní hlavu mírně k rameni.

"Můžeš mi ublížit jen tím, že mě necháš samotného." Ujistí ho, že se nic nezměnilo a že trpěl, když ho neměl u sebe.

"Už to nikdy nedělej." Nakrčí znovu obočí, než se tak napůl přetočí i s rukou přivázanou k posteli a poposune Manu víc pod sebe.

"Teď je na řadě moje terapie." Pohladí ho volnou dlaní po linii celého těla a začne hrnout látku své vlastní košile nahoru. Očima se kochá každým kousíčkem, který se mu podaří odhalit.

"Nic by mě nemohlo líp vyléčit." Prozradí mu, než se přitiskne rty ke kůži ve středu hrudníku.

"Navíc mám nařízený pravidelný pohyb. A já jako kytarista nejspíš zvládnu udržovat tempo a když ne, určitě mi s radostí pomůžete nebo se pletu?" Pozvedne obočí, než se vytáhne kousek výš a znovu ho políbí, tentokrát už se rozhodně nekrotí a bere si to, po čem tolik toužil. Jeho dlaň zatít klesne na stehno, které pozvedne a zaklene si Manovu nožku kolem boků, aby mu byl ještě blíž. 

Mana

V životě už ho moc věcí nepřekvapovalo, ale teď mu po Torových slovech vystoupá obočí opravdu vysoko. Tak on by si od něj tím páskem opravdu nechal nasekat? Dívá se mu dlouze do očí, studuje v nich, jestli si dělá legraci nebo ne a nutně se musí zamyslet i sám nad sebou a nad tím, jestli by byl něčeho podobného schopný. No… nikdy nad tím nepřemýšlel, tohle odvětví milostných pletek bylo zatím cizí i jemu, ale po tom, co spolu prožili…? Navzájem si už dokázali, že jsou schopní všeho. +Skočil do postele s Gacktem, čemu se divíš?+ Připomene sám sobě. Tora byl odvážnější, než by si kdo mohl myslet. Kromě toho, takový samec a svázaný a vydaný na milost? Hmm… Proč jenom nejsou u něj doma? Dovedl by mnohem lépe improvizovat. +Ne, teď ne, Mana-chan, copak nevíš, v jakém je stavu?+ Zakáže si podobné myšlenky na několik příštích měsíců, ne-li let. Pousměje se, když Tora připomene, kde všude je mu ještě zima. Má hned dva nápady na to, jak to místo dostat do tepla a u obou riskuje jeho zdraví. Tora je samozřejmě naprosto opačného názoru. Jemně pokrčí rameny. 

"Tobě se moje kuchařské umění nelíbí? Ještě jsi ani neochutnal." Na oko se na něj zamračí. On se mu tu dělá s večeří a Tora si pořád jenom stěžuje, že se tím zdržují. Trochu sebou cukne z jeho dosahu, když mu chce Tora sahat do klína, ale není to nutné, je i tak daleko a on připoutaný. Tiše se rozesměje, když mu Tora začne hrozit, ale pásek zatím drží pevně. Pak ale znovu pookřeje, když mu Tora začne slibovat, že bude opatrný a k tomu ho prosit, aby od něj už nikdy neodcházel. Je mu čtyřicet a nejspíš teprve teď poznává, co je to láska. Už ji jednou odmítl, ale teď začíná být rozhodnutý dát ji opravdu šanci. Může se bát o svůj životní styl a práci, ale Torův infarkt mu ukázal, že jsou tu pořád mnohem důležitější věci. Nechá se jím něžně skolit víc pod jeho tělo. Torovi k tomu jedna ruka docela dobře stačí. Dlaně má položené na jeho ramenou a pořád se mu dívá přímo do očí. 

"Neudělám." Hlesne z ničeho nic, i když si není jistý, jestli ho vůbec vnímá. Tak moc fascinovaný má Tora výraz ve tváři, když začne odhalovat Manovo tělo. Trochu se pod jeho očima zachvěje. 

"To je pravda." Řekne na ten jeho pravidelný pohyb. 

"Ale opatrně. Krůček po krůčku. Ať vás zase nemusím svázat." Společně s těmi slovy povolí pásek na jeho ruce a nechá ji volně. 

"Bojím se, že byste mohl příliš spěchat takže ano, pomůžu vám. Půjdeme pěkně spolu..." Jeho hlas se vytratí do tichého povzdechu, když na hrudi ucítí Torovy rty a posléze i jeho dlaň, která mu začne zvedat nohu nahoru podél jeho boku. Okamžitě mu zaboří obě ruce do vlasů a skloní se k nim, aby ho do nich mohl políbit, zatímco se jejich klíny otřou o sebe, kryté jen tenkými kousky látky. Jeho vzdech se ozve mnohem výrazněji a touha ho začíná plně pohlcovat. 

"Rád bych ti řekl spěchej a nemůžu..." Postěžuje si a natiskne se klínem víc proti jeho tělu, aby ho cítil výrazněji. Pak si ho za tváře znovu přitáhne na rty a pokusí se ho zcela pohltit. Neměl by. Měl by sám dohlédnout na to, aby to bylo opatrné a pomalé, jenže tohle jsou chvíle, kdy ho naprosto ovládá touha a mají to bohužel společné. 

"Neumři mi, prosím tě. Ani dnes, ani nikdy jindy..." Zašeptá mu se rty u ouška. 

Tora

"Líbí, rozhodně se mi líbí, ale první si musím vychutnat tebe, víš." Brouká mu skoro něžně a hlavně roztouženě. Mana je příliš blízko, aby dokázal přemýšlet nad čímkoliv jiným a teď už jde i jídlo stranou. Je to až k podivu, když ho teď tak vehementně mučili dietou. Přitiskne se víc na tělo pod sebou a už se od něj nedokáže odtrhnout. Musí si nutně vychutnat každý kousíček a jen tak toho dost mít nebude. Sem tam se ozve zalomcování, jak se snaží osvobodit. Spíš zapomíná, že je přivázaný, jak se dostává mimo realitu. Jestli si na chviličku myslel, že bude mít v tomhle problém a nevrátí se ke svým typicky dobyvačným zvyklostem, nemohl by se víc plést. Chce ho, hrozně moc po něm touží a hlavně ho už nikdy nepustit. Už se prostě nenechá odehnat za žádnou cenu. Zarazí se uprostřed pohybu, když přijde v podstatě vyznání a musí se opravdu upřímně a spokojeně pousmát.

"Nic lepšího bych si nemohl přát." Řekne mu upřímně, skloní se a pohladí ho rty po tváři, které věnuje několik polibků. A pak už se zase vrátí k drancování jeho kůže na šíji, hrudníku a kam se jen dostane. Své boky už neovládá, ty si prostě dělají, co chtějí. Jim nemusí nic říkat, ani je pobízet. Zarazí se podruhé, jakmile ucítí povolení svého zápěstí. Opravdu ho málem přeslechl, ale pak si jeho slova poskládá k sobě.

"Hm...Teď, když se mi to začínalo líbit." Dobírá si ho s úsměvem, trochu procvičí zápěstí, aby vzápětí prsty mohl zmizet v jeho pramenech.

"Asi to tentokrát bude muset být na vás, protože já se ve vaší blízkosti jen těžko ovládám." Zvedá jeho nožku výš a povzdechne si s prvním citelným dotekem jejich klínů. Nejradši by se utrhl ze řetězu, ale taky tuší, že by mu to mohl Mana zatrnout. Je to snad hroší, než kdyby byl opravdu svázaný. Nakrčí skoro nešťastně obočí, když po polibku přijde něco, co by mu jindy vehnalo energii do žil. Chce spěchat a pak si ho vychutná, možná za dvě hodiny, možná po celé noci, kdy se plně oddá tomu, co chce ty dlouhé týdny udělat.

"Rád bych spěchal a nemůžu." Zaúpí trochu jako poraněné zvíře, ale co naplat, musí na to jít úplně jinak. Tiskne se k němu, jako by to bylo naposledy, dráždí boky sebe i Manův klín a jeho povzdechy jsou hlasitější.

"Mana-chan." Ozve se jeho hluboký hlas a musí stisknout víčka k sobě.

"Nehodlám umřít ještě dlouho. Na to jsem ještě pořádně neprozkoumal každý kousíček tvé kůže a duše už vůbec ne. Chci to všechno a je mi jedno kolik zdí před tím bude." Oplatí mu jeho slova v hodně osobitém stylu. Povzdechne si, když se mírně odtáhne a podívá se mu do očí. Ještě krátce ho políbí, než zatne svaly a přetočí se s ním na posteli. Není pro něj vůbec žádný problém si ho vysadit na své tělo.

"Je to na tobě, zachraň mě." Prohlíží si celou jeho postavu, než očima zakotví v Manových očích.

"Nikdo jiný to nedokáže." Řekne mu upřímně, než mu položí dlaně na hrudník a začne s nimi sjíždět pomalu dolů. Zakotví na chvíli na bocích, které stiskne a pohne jimi proti sobě. Jeho tělo se krátce napne s přívalem slastných pocitů. Skončí na jeho pozadí, ale neovládne se dlouho, aby jen tak ležel. Vyhoupne se do sedu a přitiskne se vášnivě na jeho rty. Umře, ale pokud ho Mana začne příliš brzdit. Prsty už se rozběhnou po zapínání košile, aby si ho konečně vybalil a podíval se na to, co už nikdy nedá z rukou a už ani nikomu nepůjčí. 

Mana

Bude to muset být na něm? Jsou v háji tak jako tak. Při Torově oslovení k němu zvedne oči a dlouze se podívá do těch jeho. Jde to těžko, protože Tora nedá jeho klínu pokoj ani na chvíli a i když se ještě nic neděje, postel už pod nimi pravidelně tiše vrže. Jeho vyznání je krásné a donutí Manu tiše si povzdechnout, trochu jinak, než pod nápory slasti. Zákoutí jeho duše mohou být opravdu komplikovaná, ale i když Tora vypadá jako někdo přímý, v kom jde dobře číst, občas z něj má stejný pocit. Těžko říct, čí dveře byly občas těžší. Koutky zvedne nahoru v úsměvu, plném hříšných slibů a pak už ucítí jeho pevné sevření, když se s ním Tora přetočí. Intuitivně sevře stehny jeho boky o dost pevněji a zvolna se na jeho klíně narovná. Dlaněmi přejíždí po jeho prsou, prohlíží si odhalenou pokožku, stejně jako rysy jeho tváře a barvu jeho očí a Torova slova o jeho záchraně s ním uvnitř zvláštně pohnou. Užívá si dotek jeho dlaní, když klesají po jeho těle až na boky a zavzdychá si při trhnutí za ně. Cítí, jak se tělo pod ním napíná, ale sám ho svírá stehny snad stále pevněji. Tora nevydrží odpočívat ani chviličku, už se zvedá do sedu a tiskne se tělem proti Manovu a on ho nedonutí, aby se zase položil. Místo toho se ho pevně chytí kolem krku a zatímco mu vrací polibky, kopíruje svými boky pohyby těch jeho. Nechce mu dovolit, aby mezi nimi udělal škvírku byť jen na rozepíná knoflíčků, ale musí a chladný vzduch ložnice brzy pohladí jeho ramena. Trvá to jen chvilku, než se před ním ocitne zcela nahý, ale pořád jim překáží ten poslední kousíček oblečení, který na sobě Tora má. Už by asi sám nepřežil, kdyby z něj musel zase slézat, takže se na jeho stehnech posune jenom tolik, aby mohl dostat jeho prádlo níž na Torova stehna a zase se vrátí. Guma od boxerek se mu bude asi otírat o penis, ale no a co? Třeba to bude o to lepší? A když ne, nepochybuje o tom, že si řekne. Sám už cítí na nahém klíně teplo jeho těla a dělá to s ním neskutečné věci. Na chvíli se nadzvedne, aby mezi ně mohl klesnout jednou dlaní a dráždit ho tak v klíně, zatímco se tou druhou probírá jeho vlasy a pořád ho líbá. Ty polibky jsou čím dál tím hladovější a Mana mu nedovolí ani tolik, aby se ho pokusil připravit. Jakmile má pocit, že pevnost v jeho dlani už nemůže být větší, prostě si ho nasměruje proti sobě a opatrně dosedne. Způsobí sám sobě dokonalé zatmění před očima a kdyby ho Tora nedržel, asi by se v té pozici neudržel, ale to rychle přejde a Mana už je zase ve vedení. Není schopný dodržet vůbec nic ze svého předsevzetí, že tohle bude opatrné a pomalé. Pořád má namysli to, aby si Tora neublížil, ale zároveň se nedovede ničím zdržovat nebo trochu utlumit ty vysoko šlehající plameny vášně. Bude muset stačit to, že Tora sedí a nemusí skoro nic. Tedy… jen to udýchat… Kruci! Ale i když má těch kruci plnou hlavu, stejně jeho rty líbá pořád divočeji, dokud je nezačne láskyplně okusovat a tempo jeho pohybů je čím dál rychlejší a prudší. 

Tora

Vnímá každou buňkou těla Manovu přítomnost, jeho blízkost a vůni hebké pokožky, tu jen tak z hlavy nedostane. Konečně se zase cítí naživu, v plné síle, jak kdyby se před nějakou dobou nic nestalo. Oni dva musí být prostě spolu, už nedovolí, aby to bylo jinak. Asi potřebovali podobné zemětřesení, aby jim to došlo, jemu určitě. Malicherné hádky....Klidně se s ním zase pohádá, ale pak se zavřou v ložnici minimálně na rok, aby si to vyříkali. Nepřestává s Manovými boky pohybovat. Užívá si plnými doušky každý jednotlivý pohyb a skrze rty mu unikají tiché steny, které nedokáže ovládnout. Všechno je příliš dokonalé, než aby se tomu dokázal bránit. Každičký koutek Manova těla, který odhalí,  tahá jeho oči, kterými se vzápětí vrací do jeho tváře. Každý polibek v něm stupňuje touhu a dokonale procvičuje jeho srdce a ještě jeden dost podstatný sval, který už touží po pozornosti. Nahlas si povzdechne, jakmile přijde částečně i o poslední kousek a nechá víčka klesnout, jakmile si uvědomí, že nezmizel úplně. Vlastně ani nechce, protože ho občasný dotek prádla v jistých partiích dráždí ještě víc. Dlaněmi mapuje jeho tělo, chvilku svírá boky, které stiskne mnohem víc, stejně jako polovičky, které promne mezi prsty. Chce ho vydráždit, aby přestat přemýšlet a daří se mu to. K čertu s opatrností. Umře, pokud se Mana začne krotit, pak by to nebylo přirozené. Chce jeho divokou stránku, kterou tolik miluje a měl ji tu čest ochutnat. Sám zamíří prsty do jeho vlasů, aby je citelněji sevřel a pošle si Manovy rty proti těm svým s dalším hladovým prolnutím. Už začíná sténat pravidelně, jak si ho bere slast. Tolik mu chyběl. Úplně všechno na něm. Překvapeně se mu oči rozšíří, když Mana dokáže, kdo opravdu je. Začne na něj dosedat bez přípravy. Možná na tom připravit spíš jeho, než sebe, protože mu reálně hrozí, že vybouchne dřív, než vůbec cokoliv začne.

"Mana-chan, já..." Chtěl mu říct, že tohle prostě nedokáže uřídit, ale nestihne vůbec nic. Místo toho zaklaní hlavu, jakmile se mu dostane těsného prostoru v klíně a teď už ho asi uslyší v celém domě. Má hvězdy před očima a temno v hlavě. Neexistuje nic, skoro ani vzduch, který by potřebovat dýchat. Paží ho svírá pevně kolem pasu, tiskne ho k sobě, jak kdyby chtěl Mana utíkat a vrací mu omámené polibky. Několikrát s ním pohne proti sobě, aby začal něco, co nepůjde jen tak krotit. Jeho dech se stupňuje, slast a touha roste s každým přírazem, které si dopřejí. Ještě jednou, ještě dvakrát to opravdu zvládne. Přemlouvá se ke každé vteřince navíc, možná spíš své srdce, než vrchol. Tohle je ta správná rehabilitace, i kdyby ho měla na místě zabít. Nemohl by být šťastnější. Tvář a vlastně i celé tělo se začne rosit kapkami potu. Vteřinu od svého výbuchu přestane dýchat úplně, přitiskne Manu naposledy silně k sobě a přirazí ho na svůj klín, až by měl mít strach, jestli mu náhodou neublížil. Ne, tohle není rehabilitace, tohle je vyloženě poprava. Dokonalá, nádherná vražda...sebevražda? To je fuk. Poslední, co zvládne, je vzít Manu s sebou ke hvězdám a pak se společně s ním svalit do peřin. Jasně, že zvládne druhé kolo, ale potřebuje asi oživit. Prostě leží na posteli, prudce oddechuje s očima zavřenýma a usmívá se, jak kdyby vyhrál v loterii a koupil si celou planetu. Má Manu, to vyjde na stejno.

"Jestli mi řekneš, že tohle byl jenom sen. Půjdu si pro další dávku, tohle stojí za to brát." Zamumlá sotva slyšitelně a několikrát se u toho přeřekne. Nos už má zase zabořený v jeho pramenech, občas se s ním přesune na hebkou šíji, aby jí pohladil. Manova vůně je jak rajský plyn. Mohl by umírat a bude mu to jedno.

"Nikdy nepochybuj o tom, že tě miluju." Vydechne a na vteřinu nechá paže klesnout na postel, jak kdyby opravdu vypustil duši. 

Mana

Ví, že Tora už se vůbec neovládá, on sám sebe vlastně taky ne, jen si je schopný ještě trochu uvědomovat, co se děje. Má jeho hlasu plné uši a s ním asi i všichni sousedé, ale jinak to prostě nejde. Žene je nahoru, nemůže a ani nechce nic protahovat. Na to si očividně příliš chyběli. Kromě toho by to Tora nemusel zvládnout. Nechává si drtit celé tělo, posílat se proti jeho klínu, nebrání mu vůbec v ničem. Stejně by to ani nemělo smysl. Nejspíš si z toho odnese několik modřin, ale je mu to jedno. Chce jenom, aby se zničili tak moc, jak si dnes můžou dovolit. Kdyby je viděl Nao, asi by už nebyl tak rád, že je Mana tady. Tím posledním mocným přírazem ho Tora okamžitě odešle na vrchol v jeho stopách a Mana se div nezlomí v zádech, jak dokonalé to je. Ještě včera by si nemyslel, že si sedne do letadla a požene se zpět do Japonska, aby o pár hodin později skončil tady a takhle, ale stalo se to a to uvědomění mu zvedne koutky omámeně nahoru. Jeho netradiční milenec. Trochu povolí svoje tělo a skloní hlavu, aby se mu mohl podívat do tváře, plné slastných pocitů, v jejichž zajetí ještě Tora je. Pak už se jím ale nechá stáhnout do peřin a zpola zalehnout. Dlouho si užívá jeho náruč a teplo jeho těla, nechává jejich srdce, aby se postupně uklidnila a pot, aby postupně uschnul na jejich tělech. Tiše, ale šťastně se zasměje, když mu Tora řekne, že tohle je pro něj jako sen, ze kterého se nechce probouzet. Trochu se pod ním pootočí na bok, víc k němu, aby ho mohl konečky prstů jedné dlaně lechtat po těle. Vypadá to, že tohle přežije bez komplikací a Mana si podvědomě prostě oddechne. Tohle přehnal. Příště se musí doopravdy hlídat, ale tomu nešlo vůbec poručit. Všechny ty hádky, odloučení, snaha namluvit sobě samému, že jim bude líp každému zvlášť a pak ten neskutečný strach, když mu Gackt zavolal, co se stalo… někde to musel vyventilovat a Tora nejspíš taky. Všechno, co měl za sebou. Byl to právě ten strach, který Manovi jasně řekl, že kdyby mu na Torovi nezáleželo, prostě by nepřijel. Co nepřijel… vždyť sem kvůli němu málem doběhl po svých. Už zase cítí Torův nos ve svých vlasech, nechává se jím hýčkat a nakonec si docela tiše povzdechne, když mu Tora řekne, že ho miluje. Pak už padne vedle něj a jeho sevření povolí. Mana chvíli hledí na strop a pak se převrátí na bok úplně. Teď je to on, kdo napůl zalehne Toru, opře se předloktím o jeho hruď a podívá se mu do tváře a na zavřené oči. 

"Víš vůbec kolik mi je? Za pár let se ti ani nebudu líbit. Ty pokveteš jako kytička a ze mě bude starý chlap..." Je to možná pitomost, ale skutečně mu to vadí. Nesnáší pocit, že musí zestárnout a s tou čtyřicítkou na krku mu to najednou připadá skoro za dveřmi. Skloní oči někam k jeho hrudi. 

"Ne, už neodejdu, jenom mám pořád… strach. Nechci ti zničit život, Tora-koi..." Změní svoje oslovení a teď je to on, kdo padne na zády a nechá ruce volně ležet podél těla. 

"Doufám, že vám tahle terapie prospěje, pane Amano. Znovu už vás snad přivazovat nebudu muset. Na žádnou část vašeho těla už by vám zima být neměla, zato mě už trochu je. Co kdybyste teď byl gentleman a postaral se o svou sestřičku zase vy? Oba potřebujeme odpočinek. Vy abyste se zotavil a já, abych mohl pracovat dál." Jakmile to vysloví, v očích se mu blýskne. 

"Další léky berete za..." Nadzvedne se a zkontroluje budík na nočním stolku. 

"Dvě a půl hodiny." Zase si lehne. 

"Trochu jiná medikace… není tak… agresivní, ale o to delší má působení." Slibuje mu pěkné zážitky.