Mana x Hyde - Tyhle se bohužel trhat nesmí. - část 1.

(Tokyo)

Hyde

Cesta jim nakonec utekla hodně rychle. Ale co si Hyde nejvíc užil, byl asi východ slunce. Mana doslova zářil, když ho pozoroval a pak ten kompliment. On by se snad poprvé v životě začal červenat. Mana byl prostě kouzelný ve všech směrech. Klidně ho svírá kolem boku, když se loď blíží k Tokyu a užívá si hlavně Manovy výrazy. Jeho překvapení je dokonalé. Musí to být neskutečné vidět poprvé něco takového.

"Vítej doma, Mana-chan." Přivítá ho tichým hlasem a nehledě na okolí jej líbne do vlasů. Teď už i jeho opouštějí veškeré pochybnosti. Jsou tady, dokázali to a teď je čeká společný život.

"Doufám, že se ti tu se mnou bude líbit." Dodá ještě, než ho popostrčí, aby se začali cpát k východu a nestrávili mládí jen vystupováním. Hyda to stojí několik omluv, když vrazí do nějakého neznámého, ale nakonec se jim podaří dostat z paluby a zamíří rovnou ven z přístavu.

"Kousek odtud je stanice vlaku. Tím se dostaneme dost blízko a pak se můžeme projít k nám domů." Nadhodí mu další plán cestování, protože ani teď nejsou tak blízko, aby tam došli po svých.

"Aspoň si dneska všechno vyzkoušíš." Usměje se na něj vřele a vede si ho dál, aniž by pustil ruku z jeho pasu. Občas na sobě cítí něčí oči, ale to je to poslední, co mu vadí. Hlavní je, aby se Mana cítil dobře a v bezpečí.

"Podívej, tam je stanice." Kývne hlavou daným směrem a před nimi vzroste menší budova.

"Tam si koupíme lístek a pak můžeme nasednout." Protlačí ho dveřmi a vysvětluje mu, jak se zachází s automatem za troch netrpělivých pohledů ve frontě za nimi. 

"Tady dáš peníze a tady ti vyběhne lístek, vidíš. Je to snadné." Přikývne a zjišťuje, že ho hrozně baví mu všechno vysvětlovat. Každou drobnost, i když ho Mana někdy musí upozornit. Sám to dělá automaticky a nenapadlo by ho, že to Mana nezná. Ve vlaku mu s radostí přenechá místo u okýnka.

"Uvidíš toho spoustu, než dojedeme do cíle. Jen se pořádně koukej. Tvůj nový domov." Broukne mu do ouška a maskuje ukazováním věcí a míst za oknem svou blízkost.

"Doma se potom převlékneme, dám si dlouhou sprchu a pak můžeme vyrazit na nákup, když nebudeš moc unavený." Nastíní mu další a další možnosti, co všechny by mohli nakoupit. Jsou to všechno drobnosti, které si zatím můžou dovolit. On sám už promyslel, kde by mohl pracovat. Staví se za několik známými a třeba se mu poštěstí sehnat místo. To ale nejspíš nechá až na zítra. Možná v tom bistru na rohu se můžou stavit ještě dnes a zeptá se tam na práci.

"Vidíš, už se blížíme víc k centru." Poukazuje na každou budovu, o které ví, co v ní je a vysvětluje, kolik firem se tu nachází a co všechno vytváří a prodávají. Je toho tolik, co by mu mohl říct. A pak ho konečně vezme za ruku a společně s ním vystoupí. Mají to asi půl hodinky pěšky, ale můžou jít přes park a o to Manu nepřipraví.

"Musíme ti taky koupit nějaké oblečení. Jen...to nejspíš nebude jako doma. Gomen. Tyhle věci jsou tu dost drahé." Povzdechne si Hyde. Později, když bude mít práci, by mu mohl občas něco koupit ale...rozhodně ne tolik, jako Manův otec. 

"Ano, tohle jsem ti chtěl ukázat." Kývne hlavou směrem k parku. Projdou bránou. Je tu celkem rušno a přesto podivný klid a pohoda. Každý si dělá svoje, čas tu plyne zdá se trochu jinak, než na ulici. 

Mana

Už jenom ta strkanice při vystupování z lodi je na něj silný zážitek. Tolik lidí pohromadě a tak blízko u něho nikdy neviděl, není mu to příjemné a co je nejhorší, tak moc zírá na město na břehu, že sám několikrát málem zakopne o lidi před sebou nebo o nerovnosti na lávce. Není schopný zavřít pusu a vypadá jako někdo, kdo snad nemá všech pět pohromadě. Oči má při tom doslova přes celý obličej a po cestě ven z přístavu se v jednom kuse otáčí, jako by kolem sebe viděl duchy. Hyde ho musí vést za loket, upozorňovat ho na cestu, ale údiv z Manovy tváře nemizí ani na vteřinu. Už jenom to, co ti lidé nosí na sobě! A kam všichni jdou? Díky Hydově povídání už ví co je vlak, ale stejně si neumí představit, že si do nějakého bude muset sednout. Neumí si představit vlastně vůbec nic. Díky tomu nevidí ani jeden jediný divný pohled lidí okolo. Když procházejí dveřmi do stanice, zaklání v nich hlavu tak dlouho, dokud nejsou uvnitř. Ty domy jsou taky divné, s divnou výbavou uvnitř a jsou ještě divněji cítit. Automat si na chvíli získá jeho pozornost, ale připadá mu to spíš jako nějaká hra, než jako něco k užitku. Jakmile na ně vykoukne lístek, zasměje se a chce to zkusit znovu, ale Hyde mu to nedovolí a vede ho k vlaku. Moc se mu do nitra té kabinky nechce, je to tam malé a neútulné, ale usadí se na pohovku, na kterou mu Hyde ukáže a poslušně se podívá z okna ven. Zatím se nic neděje, ale jakmile sebou vlak škubne a pohne se, málem leknutím vyleze Hydovi až na hlavu. Vůbec se mu to nelíbí, vrhá po něm skoro zoufalé pohledy a drtí jeho dlaň, ale nakonec se přiměje hledět ven a ten výhled si ho získává stále víc a víc. Čím dál jedou, tím vyšší budovy jsou za okny. Už žádné stromy, jenom les domků a ve všech někdo bydlí? Neuvěřitelné. Není si jistý, že se mu to líbí, ale je to rozhodně fascinující. Hyde mu celou cestu povídá o všem, co je k vidění i co budou dělat doma a on si nakonec zvykne na cestu vlakem stejně jako na plavbu lodí. Počet lidí kolem se spíš zvyšuje, než snižuje a on se v duchu na svého otce zlobí za všechno, v čem mu tolik lhal. Proč to dělal? Je celkem rád, když mohou z vlaku zase vystoupit, ale ocitnou se rovnou uprostřed rušné ulice. Je tu takový hluk, že si musí v první chvíli přitisknout dlaně na uši. Proč tady chce někdo vůbec bydlet? Ze všech stran na něj útočí blikající reklamy, mraky lidí, ruch dopravy. Kdyby neznal otcovo auto, asi už by s křikem někam utekl, ale takhle se jen nechává konsternovaně vést až k parku, kde si konečně oddechne. Tady je klid. Lidí je tu jen několik, všude zeleň a je to tak nádherné! Udržované, ne jako u nich. Konečně se taky usměje a zagestikuluje na něho, jestli by nemohli žít tady. Ukazuje na loučku, naznačuje dům. Postavili by ho přímo tam. Rozhodně pokývá hlavou, pořád příliš nechápe, jak věci fungují a že teď už nemůže mít každý svůj sen na požádání. Přesto se na Hyda rozmile usměje, nakloní hlavu k rameni a pohladí ho po tváři, když se mu omlouvá za to oblečení. Však se nic neděje, on to chápe. Hlavně, že jsou spolu. Kráčí parkem a Mana se trochu uvolní a uklidní. Jeho hlava si konečně začne připouštět, že ze zámku unikli a nikdo už je nikdy nenajde. Teď má konečně prostor všímat si, kolik lidí, hlavně dívek, se za Hydem otáčí. Tohle bude těžké… A pak je spatří. Růže! Namíří na ně prst a za pár vteřin už je u nich. Žádná není temně modrá, ale ta rudá by mu taky slušela. Neví nic o tom, že se nesmí trhat. 

Hyde

Moc dobře vnímá Manovo rozpoložení. Musí to být neskutečné vidět něco podobného poprvé. Nedokáže se plně vžít do jeho kůže. Pro něj je to jen jeden z parků, který se v Tokyu nachází a je sice okouzlující a má ho rád, ale...Ne, neumí ho nejspíš vidět v takovém světle jako on. Mnohem víc ho baví pozorovat každou jeho reakci a být mu oporou, aby se příliš nelekl a nechtěl utéct. Zpátky asi ne ale na klidnější místo? Možná.

"Líbí se ti tu víc, než na ulici hm?" Zeptá se ho a nepouští jeho ruku, aby mu dal najevo, že je tu pořád a s ním. Pohledy ostatních jdou mimo něj, pro něj je důležité, aby si zvykl a třeba se mu z toho všeho nezbláznil. Vytrhl jej ze zdánlivého bezpečí zámku, kde žil v takové malé bublině a ukazuje mu svět, jeho velikost a všechny krásy i ty méně kouzelné věci. Koutky se mu vyhoupnou a s tichým smíchem ho políbí na hřbet dlaně.

"Bohužel tady mít dům nemůžeme. Ale pokud budeš chtít a nebude se ti líbit ve velkoměstu, třeba se poohlédneme po něčem jiném. Někde, kde je klid." Slíbí mu, že pro něj udělá naprosto cokoliv, co mu na očích uvidí. Tedy to, co je v jeho možnostech a silách.

"Víš, Mana-chan, tenhle svět je velký a má spoustu možností, ale taky na ně musíš mít prostředky. Jsou lidé, kteří mají hodně peněz a můžou si dovolit velký dům s takovou zahradou." Pokusí se mu vysvětlit, jak se věci mají.

"A jsou lidé, které žijí v malých bytech a jsou rádi. Tady bohužel zámky nenajdeš a já ti takový dát nemůžu. Je mi líto. Za to ti klidně slíbím, že tě budu na ruku nosit. Třeba to bude dost." Podívá se mu do očí s menší otázkou v pozadí. Mohl by Mana chtít žít s ním, i když uvidí, kde bydlí? Trochu ho trápí, aby to nebylo jen tím, že teď prostě nemá na výběr. Pořád je přesvědčený, že mu tady bude líp, než na zámku a hlavně bude v bezpečí. Taky si však uvědomuje, jak moc nesrovnatelný je jeho život s tím, který doteď žil. Mohl by mu denně dělat aspoň drobné radosti, třeba mu donést kytku pokaždé, když přijde z práce. Bylo by to dost? Snad ano. Krátce vydechne, ale už se zase usmívá, jakmile Mana zpozoruje růže. Jsou krásné a udržované, jako celý park. Na chvíli na něj jen zasněně kouká, než mu dojde, co by se mohlo stát a radši k němu rychle přejde. Opatrně vezme jeho dlaně do těch svých a přitiskne si je na hruď.

"Tyhle se bohužel trhat nesmí." Upozorní jej rychle s něžným pohledem, stejně jako úsměvem.

"Jsou tady pro všechny, je potřeba se o jejich krásu podělit." Pokusí se mu to vysvětlit po svém. 

"Jsou tu na okrasu, aby dělali radost všem, kteří půjdou okolo, víš." Dodá ještě, než se si krátce opře čelo o to jeho a podívá se mu zblízka do očí.

"Slíbil jsem ti tvou vlastní a modrou. Hned zítra ti jí seženu, opravdu. Možná bychom mohli mít takovou doma a byla by to jen naše společná radost hm?" Navrhne mu a dá si za úkol, že to hned zítra udělá. Dnes musí ještě na menší nákup a přemýšlí, jestli ho vzít s sebou nebo ho chvilku nechat doma samotného, aby to na něj nebylo příliš.

"Pojď, ještě něco ti ukážu, bude se ti to líbit." Pobídne jej, když se dostatečně vynadívají na růže a za ruku ho vede dál do nitra parku. Za pár minut narazí na cestičku lemovanou keříky a za nimi je malý, rudý mostek přes jezírko, kde plavu kapříci.

"Jsou krásně barevní." Rozplývá se nad nimi, když se mírně předkloní a zapře se předloktími o zábradlí.

"Často jsem sedával na druhé straně, jak je ten kousek trávy. Občas i ležel. Prostě si jen odpočinout a užít klid." Zavzpomíná na dřívější doby.

"Musím pak ještě zajít na nákup, abychom měli co jíst. Doma nemá vůbec nic. Budeš chtít jít se mnou nebo si odpočinout? Osprchovat se?" Pozvedne obočí, když se ohlédne.

"Mám i televizi, tam by ses zase dozvěděl spoustu nových věcí." +Jen si nesmíš pustit zprávy, to by tě asi vyděsilo na věky.+ Proběhne mu hlavou a přemýšlí, jestli se dají podobné kanály zablokovat. 

Mana

Pohrává si s růží a ohlédne se po něm, aby přikývl. Ano, líbí se mu tu víc. Připomíná mu to domov. Tedy… ten domov, který znal, než se přihodily všechny ty strašné věci. Převrací v hlavě jeho slova o tom, že dům se nedá postavit kdekoliv a taky to o tom, že stojí příliš mnoho peněz. Rozumí tomu, ale stejně se chvíli tváří trochu umanutě jako malé dítě. Nakonec však znovu přikývne a usměje se. Hyde k němu naštěstí přistoupí včas, aby mu zabránil květinu utrhnout a on si nechá ochotně ruce odklonit. Podívá se mu do očí a pak znovu na růži. Je v tom trochu lítosti, ale znovu kývne. Není moc zvyklý se o něco dělit, nikdy nemusel, takže ho to nenapadlo, ale když to Hyde říká, tak to tak bude a on ho poslechne. Dotknou se čely a on se usměje ještě o něco víc. Další kývnutí. Modrou růži by doma mít chtěl. Klidně tam nemusí být nic jiného, ale takový keř kdyby měli, to by se mu líbilo. Starali by se o něj společně. +Symbol naší lásky...+ Pomyslí si, ale radši mu to neřekne, co kdyby keř náhodou uvadl? Ještě by kvůli tmu začal být pověrčivý. Nechá se vzít za ruku a odvádět po cestičce pryč a u toho občas trochu nepatřičně otáčí hlavu za lidmi, kteří mu nějakým způsobem připadají zvláštní nebo zajímaví. Jenže pak mu Hyde ukáže ten mostek a především čisté, živé jezírko s rybkami navrch. Pustí se ho, na ten most skoro doběhne a hned si klekne s rukama zavěšenýma na zábradlí, aby se mohl na ryby dívat víc zblízka. U nich doma nic podobného nebylo. Jezírko tam kdysi bývalo, ale stala se z něj blátem zanesená bažina, ve které tlel padlý strom. Žili v ní jenom komáři a žáby, žádní kapři, kam až jeho paměť sahala. Tihle se prohánějí sem a tam, jejich šupiny se na slunci blýskají a každý jsou úplně jiný. Ukazuje na ně, jestli by je také nemohli mít doma. Vedle keře. Pořád si nedovede ten Hydův byt vůbec představit. Pár kaprů by se tam snad ale vešlo, ne? Zvedne od nich oči až ve chvíli, kdy mu Hyde ukazuje na trávu naproti. Tam by také mohli jít. Vyzkoušet si to. Nicméně se po něm konečně z dřepu ohlédne, když se ho zeptá, zda ho chce doprovodit na nákup. Není si vůbec jistý, jestli se mu chce zpět na ulici a je velmi unavený. Na druhou stranu by tu měl žít, naučit se všechno a být prostě s ním. Hyde je jistě taky unavený. Ukáže na sebe a přikývne, že půjde s ním. To ještě zvládne. Vrátí pozornost zpět ke kaprům a pokrčí rameny na znamení, že nemá ani ponětí, co je to televize, ale nevadí mu to. Takových věcí je tu na každém rohu… Nakonec je ale na čase, aby park opustili a pak už je to jen malý kousek k Hydově bytu. Tedy domu, ve kterém bydlí. Jak se tam dostanou? Když opouštěli zámek, všechny Hydovy věci tam zůstaly. Takže i klíč. Jistě k tomu bytu nějaký patří? Zaráží ho, že z toho vysokého domu pořád někdo vychází a zase do něj vchází. To tam bydlíte všichni najednou? Ptá se ho rukama. Pak mu naznačí odemykání dveří. 

Hyde

S úsměvem jej sleduje, jak se rozběhne k jezírku. Už začíná tušit, co by mu mohlo udělat radost a rozhodně ho vezme k moři, tam bude určitě taky nadšený. Znal pár míst, kde by se Manovi rozhodně líbilo. Rozejde se pomalu směrem k němu s rukama v kapsách a úsměv jeho tvář neopouští ani na vteřinu. Je vážně roztomilý a jeho nadšení je doslova nakažlivé. Pořád si musí připomínat, jaké to pro něj musí být a nechtěl by, aby to na něj bylo příliš. Musí být asi opatrnější. Mají za sebou dlouhou cestu, ale co naplat, bez jídla už dlouho být stejně nemůžou. Doma nemá vůbec nic, proč by taky, když byl tak dlouho pryč.

"Jen pokud chceš, pochopím, když si budeš chtít odpočinout. Máme za sebou náročnou cestu a je tu pro tebe tolik nového." Ujistí ho, že kdyby se rozhodl jinak, určitě se zlobit nebude. Pozoruje společně s ním kapry, je na tom něco uklidňujícího, vždycky bylo a když měl chvíli a těžkou hlavu, chodil sem. Mana to asi bude mít podobně. Mají přece jen dost společného. Dává mu potřebný čas i prostor. Ví, že ho potřebuje, aby nebyl vyděšený. On sám má obavy, jak se mu bude pracovat, když ví, že je Mana sám doma. Asi se pár dní, možná týdnů nebude moct soustředit. Jenže z něčeho žít musí, tohle bude zkouška pro oba. V očích mu přeběhne stín, ale nenechá se tím ovládnout dlouho. Bez váhání ho vezme za ruku,  prolete s ním prsty, jakmile se vydají k domu, kde teď budou žít. Společně. Je krásné na to myslet. Po tom všem má pocit, že i to slunce svítí mnohem víc, když je Mana tady s ním a v bezpečí. Krátce přitiskne rty do jeho vlasů, když jsou před domem a zasměje se jeho němé otázce. Asi mu potrvá spoustu let, než si přestane myslet, že je k sežrání.

"Hm, ano bydlíme tam všichni. V jednom pokoji." Oznámí mu jako první s menším dobráním, než se rozesměje. 

"To byl vtip." Ujistí ho vzápětí, aby se nevyděsil.

"Je tam spousta bytů, oddělených, kde žijí ostatní." Pokusí se mu to vysvětlit, ale nakonec jen zavrtí hlavou.

"Pojď, ukážu ti to." Pobídne ho měkce, než o trochu víc sevře jeho dlaň a vede jej s sebou do nitra domu. Jako první ale nezamíří ke dveřím jeho bytu, ale k těm o pár vedle.

"Počkej tu na mě chvíli." Poprosí ho a krátkým pohlazením po tváři a poodejde. Přejde k časem opotřebovaným dveřím, na které zaklepe. Trvá to pár minut, než se s tichým zaskřípěním otevřou a vykoukne hlava postarší paní.

"Haido, ty jsi zpátky." Vypískne trochu a usměje se na něj.

"Hai, nebylo to nic pro mě." Zalže své sousedce, která se starala o jeho byt.

"Arigato za ochotu se o něj postarat." Poděkuje jí upřímně.

"Zastavím se později, jestli nevadí, jsme unavení po cestě." Omluví se s mírnou úklonou a nechá, aby si sousedka zvědavě prohlédla Manu.

"Samozřejmě, jen minutku." Dodá ještě, než zmizí za dveřmi a vrátí se s několika krabičkami s jídlem a dobrotami.

"Dobrou chuť." Popřeje jim oběma. Hyde se ukloní a poděkuje ještě jednou, než se rozloučí, vezme si od ní klíč a zamíří k jejich novému domovu.

"Vítej doma." Prohodí, než dveře otevře a pustí jej dál.

"Doufám, že se ti tu bude alespoň trochu líbit." Sdělí mu své obavy a následuje ho do malého bytu. Z chodby vedou jedny dveře do koupelny a na záchod a víc nic, jen průchod do delšího prostoru, kde je linka, pohovky a za polostěnou je vidět i postel u většího okna.

"Není to nic moc, ale máme kde spát." Dodá ještě s obavou vepsanou v očích, než přejde ke kuchyni a už zvědavě naklíží do krabiček. Do toho obchodu nutně nemusí hned a to je dobře, aspoň si Mana trochu odpočine. Ohlédne se na něj, zapírajíc se bedry o hranu linky a snaží se odhadnout, co se mu prohání hlavou. 

Mana

Několik vteřin se tváří skutečně vyděšeně. Tenhle typ humoru zatím vůbec nechápe a chvíli mu to trvá, než pochopí, že to Hyde nemyslel zrovna takhle. No tedy… už si myslel, že tam vážně bude bydlet tolik cizích lidí. Beztak si ale nedovede představit, že by měli být jenom za stěnou. Tváří se na budovu silně nedůvěřivě, ale společně s ním projde dveřmi a už si prohlíží nehostinnou chodbu. Vypadá to tu staře, žádný koberec, ani obrazy, dekorace, prostě nic. Divná chodba, spoustu divných dveří a schodiště. Mana se rozhlíží okolo sebe a přemýšlí, jestli by se ostatní obyvatelé domu hodně zlobili, kdyby na stěny něco pověsil, ale to už ho Hyde požádá, aby počkal na místě a tak sepne dlaně před sebou jako panenka a udělá to. Provází ho tím svým nic neříkajícím neměnným pohledem, až k jedněm z mnoha dveří, u kterých Hyde čeká, než z nich vyjde stará dáma. Kromě vlastní babičky nikdy žádnou podobnou neviděl. Prohlíží si ji jako největší zajímavost, aniž by to na něm naštěstí bylo poznat a trochu sebou trhne, když slyší Hyda říkat, že to na zámku nebylo nic pro něj. V první chvíli se neubrání trochu dotčenému výrazu, ale když si vzpomene, za jakých okolností utíkali… má pravdu. Sousedka k němu najednou obrátí vlastní tvář a dívá se na něj nejspíš úplně stejně, ale Mana nehne ani brvou a oplácí jí dlouhý pohled, možná skoro až nevhodně. Vůbec u toho nemrká. Nerozumí tomu, proč si nad krabicemi přejí dobrou chuť, asi nějaký místní zvyk, ale pokusí se to pamatovat. Paní zmizí za dveřmi a oni se odtud vydají domem k jiným dveřím, které Hyde odemkne. Mana tak dostane odpověď na svou otázku, kde byl klíč. Nemůže si pomoct, ale je to tu jako ošklivý zámek, který má všechny komnaty plně obsazené. Pořád mu to připadá divné. Dveře se otevřou a Hyde mu pokyne dovnitř. Mana mu věnuje trochu rozechvělý pohled a vykloní se do strany s dlaněmi spojenými před sebou, aby tam nahlédl. Měl pravdu! Opravdu je to menší, než byl jeho pokoj! Dočista jiné, světlejší. Nic nevypadá jako doma. Ani jediný kousek nábytku. To je teď moderní? Přesto k němu vrátí oči a jemně se pousměje, než vstoupí. Za dveřmi zůstane zase stát a otáčí hlavu do všech stran, i ke stropu, aby si všechno prohlédl. Ukáže na ten strop a naznačí, že je to velmi nízko. Pokoj má obdélníkový tvar, je tu malá pohovka, velmi, ale velmi zmenšená verze kuchyně, skoro jako pro jeho panenku a dokonce dohlédne i na postel. Ta zase tak malá není. Hned ho zamrzí, že tu panenka není s ním, ale pak si všimne, že si Hyde u dveří zouvá boty a udělá to taky. Žádné služebnictvo. Žádná kuchařka. Nic. Jen oni dva. Jako první se ho gesty dlaní zeptá, jestli sem ti divní lidé z domu budou někdy chodit a kdy je má čekat. Nerad by, aby ho nějak překvapili. Hyde si ho chvíli nevšímá, dělá něco u linky a on se pomalu projde bytem tam a zpět, zatímco se pořád rozhlíží. Vlastně… ze svého pokoje stejně skoro nikam nesměl, ani po zámku ne, když se otci zrovna nechtělo. Uměl být sám dlouho na jednom místě. Není to o tolik jiné. Žádné zrcadlo, žádný toaletní stolek. Dobře. Začíná mu docházet, že sem se kapři asi opravdu nevejdou. Nakonec se však posadí doprostřed pohovky se zády jako svíčka a podívá se na něj, než se usměje. Ukáže na něho prstem a gesty rukou mu naznačí, že by ho na něco podobného netipoval. Ne, že by se snad vyznal v jiných stylech, než byl jeho vlastní. Znovu se rozhlédne a poukáže na divnou černou věc na protější stěně. Je jako zrcadlo, ve kterém se hodně špatně vidí. Na co to je dobré? Další rozhlédnutí. Spotřebičům na lince taky nerozumí. Takovou konev nikdy neviděl. Ukáže na ni a pak na snad dalších deset věcí, ale… měl by asi zadržet. Usměje se a poplácá dlaní na místo vedle sebe. 

Hyde

Pozoruje ho celou tu dobu a nevypadá to, že by byl Mana nějak nešťastný z toho, co vidí. Možná to přijde, až opadne pocit z něčeho nového. Podvědomě se toho dost děsí. Oproti zámku je to opravdu malé. Nikdy ho to nenapadlo, až dneska. Jenže na větší byt rozhodně nemá. Připomene se mu myšlenka na nějaký malý dům v jiném, o hodně menším městě, třeba u toho moře. To by bylo jediné řešení a měli by pro sebe rozhodně víc prostoru, ale taky o dost méně pracovních možností. A to byl další problém, když mu slíbil, že se o něj postará.

"Nad námi taky někdo bydlí." Vysvětlí mu ohledně nižších stropů. Jinak by se sem tolik bytů nevešlo. Z druhé strany pro jejich výšku je to víc, než dost. Trochu se uculí nad svou myšlenkou. Zavrtí krátce hlavou, když už si celkem bez problému přeloží jeho otázku o ostatních, co tu bydlí. Začíná mu rozumět čím dál lépe s každou další chvilkou, kterou tráví společně.

"Ne, nepřijdou, pokud je nepozveš. A pokud ano, tak zaklepou nebo zazvoní." Vysvětlí mu klidně, jak to tady chodí. Nikdo sem jen tak nepoleze a rozhodně ne přímo do bytu.

"Ale radši se vždycky zamkni, je to tak bezpečnější." Ne, nechce ho děsit, jen pak bude opravdu klidnější. Co kdyby náhodou, bylo to přece jen velké město a jeden nikdy neví. Znovu se věnuje krabičkám, dokud si Mana prohlíží byteček a nechá je otevřené, aby se kolem rozlinula vůně jídla. Naoki vždycky vařila skvěle a on její jídlo měl raději, než z kdejaké restaurace. Byla to osamělá žena a dost často s ní trávil čas, bylo mu jí líto a přitom by se rozdala.

"Kdyby ti cokoliv scházelo a já byl třeba v práci, zajdi za Naoki, je hrozně milá a hodná." Poradí mu ještě, aby věděl, za kým má jít, i kdyby mu bylo třeba smutno.

"Hrozně ráda vypráví a její příběhy jsou návykové. Spoustu z nich znám hlavně od ní." Vypráví mu dál, když loví z kuchyně talířky a misky, aby jim jídlo nachystal. Mana bude mít určitě hlad a on taky. V jedné z krabiček jsou dokonce koláčky, na ty se obzvlášť těší. Mohl by ji ještě uvařit čaj. To je skvělý nápad. Pustí se do příprav a zapne konvici, než se otočí k němu. Vidí pohled na televizi.

"Můžeme si to pomalu předělat, jak se nám bude líbit víc." Pokývá hlavou na potvrzení vlastních slov, než se i s jídlem vydá za ním.

"To je televize. Počkej, ukážu ti to." Usadí se vedle něj, posune talířek po konferenčním stolku, než sáhne po ovladači.

"Jen se prosím nelekni." Usměje se na něj, když mu krátce položí dlaň na stehno.

"Jsou to jen pohyblivé obrázky, nic víc." Dodá ještě, než namíří ovladač a stiskne příslušné tlačítko. Před nimi se objeví dáma ve studiu, která zrovna hlásí počasí.

"Hm, tak zítra bude pršet. Škoda, mohli jsme na procházku." Povzdechne si a ohlédne se na něj, čekajíc co přijde za reakci. Sám zatím sáhne po své misce a pustí se do ještě horké polévky.

"Hm." Zavrní hned s prvním soustem a nechá víčka požitkářsky klesnout.

"Tohle je vážně skvělé, tohle bych nikdy nedokázal. Mám přesný recept, ale stejně to nikdy není takové. Ta chuť je prostě jiná." Povzdechne si, uvařit něco podobného, tak asi skáče radostí.

"Učila mě i vařit víš. Když jsem sem přišel, připálil jsem i vodu." Přizná se mu bez mučení.

"Myslím, že minimálně v tomto si budete rozumět." Usměje se na něj vřele a pak přeostří zpátky na televizi, kde začnou běhat reklamy na všechno možné. Některé už viděl, jiné jsou úplně nové a jedna z nich ho vyloženě pobaví. Ta panda je prostě k popukání.

"Tuším, že televize by tě mohla bavit dost dlouho, než proběhne všechny programy." Sáhne znovu po ovladači a několikrát cvakne, aby mu ukázal, kolik jich tam je.

"Pak ti ukážu i ostatní přístroje, postupně, aby ti z toho nešla hlava kolem. Po jídle se můžeš jít třeba umýt a chvíli se natáhnout. Obchody jsou otevřené dlouho, nemusíme spěchat."