Kai x Hitomi - Být tebou, nejsem si tak jistá. - část 1.

(Kaiův dům)

Kai

Jeden by si myslel, že návrat z turné bude skok do oázy klidu a odpočinku. Kaiovi to přišlo přesně naopak. Cestování a vystupování skoro každý den v jiné zemi bylo náročné a vyčerpávající, ale zároveň ho to neskutečně naplňovalo, viděl plno věcí, lidí, měl zážitků na několik životů dopředu a po návratu domů se na něj vysypal celý kamión záležitostí, které potřebovaly zařídit. Už jenom proto, že si ke své práci přidal taky starost o rodinu a aby to bylo ještě o kousek složitější, před čtyřmi roky se jim narodila dvojčata – Kaya a Hisa. To kdyby jedno dítě nestačilo. Kai je miloval naprosto nade všechno, ale jeho odloučení od dětí si občas vybíralo svoje. Holky byly velmi živé, asi prostě po něm a i když je Hitomi vedla pevnou rukou, stejně na ně občas nestačila. Nebylo to o tom, že by snad vysloveně zlobily, ale očividně si ve svých dětských hlavinkách nedovedly přebrat, proč jezdí táta na tak dlouho pryč a sem tam jim chyběla pánská ruka. Projevovalo se to v dětských kolektivech a poslední dobou chodila Hitomi domů s tím, že si učitelky na kdeco stěžovaly. V Japonsku bylo tohle všechno vysloveně dámskou záležitostí, protože on měl své práce nad hlavu a byla to Hitomi, kdo řídil domácnost a všechny peníze, ale čeho bylo moc, toho bylo příliš a Kai se rozhodl vzít věci do svých rukou. Všechny ženské ve školce asi klepne, až se tam objeví taky jednou chlap, ale to bylo to poslední, o co by se staral. Chtěl vědět, co poví učitelky jemu. Jestli to trochu nezkoušejí jenom na Hitomi, protože i když opravdu moc chtěl, občas ho někdo poznal a kvůli fanynkám učitelkám nebo těm z okolí už se dokonce jednou stěhovali. Cestou v autě se probírá vším, co se v posledních dnech dělo na zkouškách i celém turné a taky výroční párty, která dopadla skvěle a po které získal spoustu dalších nových kontaktů nebo konečně mluvil s lidmi, se kterými doposud ne. Kluci byli nejdřív jako utržení ze řetězu, ale posledně už se vážně zase snažili a on nad tím musel kroutit očima. Co bylo Uruhovi, to už se dozvěděl, ale proč bláznil i ten zbytek, to mu bylo vážně záhadou. Dneska chtěl holkám říct o tom, že je vezme na dovolenou na tu chatu a budou tam i všichni strýčkové. Rovnou nahlásí ve školce jejich absenci. Hitomi ho samozřejmě zabije už jenom proto, že se neporadí nejdřív s ní, ale první naočkuje děti. Zubí se, jenom na to pomyslí. Trochu ale hřeší na to, že se tak dlouho neviděli a určitě se na něj nevydrží zlobit dlouho a pak… byl tu ten virus a Tokyo bylo velké, přelidněné město. Šance, že to holky dostanou a ještě v dětském kolektivu, byla opravdu obrovská. Hory jim udělají jedině dobře. Přece nezavře Hitomi doma s nemocnými dětmi, když konečně přijel a ona může sama ven. Nebo s ním… +Především se mnou...+ Plánuje si, kam všude ji v nejbližších týdnech chce vzít a žádné manželské hotýlky to tedy vážně nebudou. Zaparkuje poblíž školky, nasadí na nos brýle a ve frajerské kožené bundě zamíří rovnou skrz branku, kde se ohlásí do bzučáku. Dveře ho pustí dál a on už spokojeně čeká na svoje holky, až mu přiletí do náruče. Myslí si totiž, že dorazí máma jako vždycky. Na něj si určitě žádná úča nic nedovolí, i když plánuje být milý a zdvořilý. Jeho holky prostě nejsou rozmazlené. 

Hitomi

Vybrala si život po Kaiově boku a moc dobře věděla, jaké to bude. Hitomi sama byla z branže, i když z jiného odvětví. I tohle byl jeden z důvodů, proč si nikdy ani slůvkem nepostěžovala a ani nebylo na co. Kai byl ten nejlepší manžel a později i táta. Nebyl sice často doma a odjížděl na dlouhé týdny. Přesto se o holky staral i na dálku. Sama ho obdivovala, že si najde čas jim alespoň zavolat a popřát dobrou noc. Bylo to náročné, to si klidně přiznává, ale přece to zvládne. Byla si tím jistá. I přes problémy, které holky začínaly mít, všemu čelila s energií a statečně, aby nepřidělávala svému milému víc starostí, než měl. K tomu ještě stíhala i svou vlastní práci. Nevěnovala se zpěvu, rozhodně nenechávala holky večer samotné doma, ale přes den si občas odskočila k nějaké reklamě nebo něco málo nahrát a o večerech seděla v křesle a pokoušela se psát. Občas se jí nedařilo, jindy ji snad políbila múza, ale ty nejlepší okamžiky byly ve chvíli, kdy se Kai vrátil domů. Chyběl jí, hrozně moc ho postrádala a často mu to říkala. Ne však proto, aby se rozhodl změnit svůj život, ale aby věděl, že jí na něm záleží. A hodně. Její láska k němu ani za ty roky nevybledla, byla spíš pořád silnější. Dneska měla přesně naplánovaný den. Ráno práce a nějaké menší focení, pak hurá pro holky do školky a domů. Chtěla si užít každičkou chvilku, kdy budou moci trávit společně čas, takže odsunula všechny schůzky, které šly na jiné dny a hlavně dopoledne, kdy měli oba nejvíc práce. Kai ji překvapil, když ji volal, že holky vyzvedne sám. Pomohl ji tím hodně a nemusela tolik spěchat. Ve školce je plno matek, které si vyzvedávají své děti. Když však učitelky spatří Kaie, nevychází z údivu. Na tohle prostě nejsou zvyklé. Přesto se jedna postarší žena vydá jeho směrem. Jako první mu věnuje decentní úklonu.

"Dobrý den, pane…" Zbytek utichne v křiku dvou holčiček, které se k němu rozběhnou a pověsí se na něj. Nesouhlasný pohled ženy proti němu, je dosti patný.

"Je vidět, že vás velmi postrádají." Ozve se učitelka s mírným pousmáním, i když je vidět, že si o tom myslí své.

"Mají velmi mnoho energie, kterou by bylo potřeba usměrnit. A to chce čas." Pokračuje dál ve své rozmluvě, i když musí malinko zvýšit hlas, aby ji vůbec bylo slyšet. 

Hitomi dorazí domů mnohem dřív, než oni. Vybalí nákup, pečlivě ho uloží. V rychlosti proběhne sprchou, aby ze sebe celé pracovní dopoledne důkladně smyla i s kapkou stresu. Jindy by se asi pohodlně oblékla, ale teď si přece jen dá záležet. Je to sice úplně obyčejné, ale taky se chvíli prohlíží v zrcadle. Prostě se mu chce líbit. Volné svetřík rudé barvy jí spadá z ramen a odhaluje bledou pokožku. Přiléhavé kalhoty zvýrazňují štíhlé nožky, které jsou na boso. Vlasy se vlní v elegantních loknách a spadají přes ramena. Ani decentní make up nesmí chybět, jen pro jistotu. Se pokojeným úsměvem se vydá do kuchyně, aby jim připravil něco malého k snědku, než dorazí. Domem hraje melodická hudba, kterou se nechá unést a za chvíli, je to místo vaření spíš taneční vystoupení doprovázené jejím příjemným hlasem. Jakmile je jídlo hotové, odnese všechno na stůl, stejně jako domácí limonádu a čaj, kdyby náhodu měl chuť. Počítá ale spíš s tím, že si společně nakonec dají kávu a hezky si ji vychutnají. Když je všechno připraveno, nedá jí to a začne dávat dům do pořádku. Sem tam nějaká hračka, někde se povalují i její knížky, kterými si vylepšuje vědomosti a občas i nějaký kousek papíru s částí jejího textu. Jakmile tvoří, nechává se unést a dost často odkládá věci, kam ji napadne. Roztržitost je v tu chvíli trochu slabé slovo a jejich zlatíčka jí v tom zdatně pomáhají. 

Kai

Tuhle školku vybíral společně s Hitomi, ale ještě tu osobně nikdy nebyl. Cítí na sobě pohledy všech matek a nakonec k němu vykročí i jedna z učitelek. Daleko rychlejší jsou ale jeho holky, když se k němu rozeběhnou s takovým řevem, že se to na japonské holčičky opravdu nesluší. Jenže místo, aby je Kai nějak usměrnil, si prostě stáhne z nosu brýle, přidřepne si a rozpřáhne ruce, aby do nich mohly obě holky vletět. Nadzvedne je kousek nad zem a trochu pomuchlá, pak je zase postaví a narovná se, protože učitelka už je u něj.

"Konnichiwa." Pozdraví a oplatí jí mírnou úklonu, zatímco se ho Kaya a Hisa drží každá za jedno stehno a zpoza něj pokukují po učitelce. Kai má dlaně na jejich hlavách a ve tváři stále úsměv. Kdyby nebyl od Hitomi připravený na to, co se ve školce říká, asi by zprvu vůbec nechápal, co se mu tu ta učitelka snaží říct nebo o čem to vůbec mluví. Po pravdě ho i tak překvapily, když to na něj hned vytáhly. Myslel si, že před ním budou mlčet. 

"Asi bych měl být rád, horší by bylo, kdyby si mě nepamatovaly, ne?" Řekne jako první, ale učitelka vypadá dost zaraženě a asi moc nepochopila, že to byl vtip. Možná, že už ve světě zapomněl na japonské způsoby. Kai kmitne obočím jako by chtěl říct ehm no nic a učitelka pokračuje. 

"Hm, jistě..." Prohodí a už se chce otáčet, že holky oblékne a prostě půjdou, ale najednou se k nim připojí i dáma v letech a představí se jako zástupkyně ředitele. 

"Promiňte, moje kolegyně se vám snaží říct něco důležitějšího, než jak to možná vyznělo. Kdybyste nám věnoval trochu pozornosti?" Požádá ho a holky ho začnou tahat za nohavice, že už chtějí jít domů za mámou, že se nudí a jestli je vezme na zmrzlinu a do aquaparku a pak za strejdou Aoim. +Toho by z vás kleplo...+ Pomyslí si pobaveně Kai a učitelky už se zase tváří stylem Děti mají být vidět, ne slyšet. 

"Prosím." Vyzve je Kai, aby tedy mluvili a ta starší to vezme na sebe. 

"Jde o to, že děvčátka jsou v poslední době trochu nezvladatelná. Neposlouchají, pořád běhají někde okolo, křičí, což je problém hlavně ve městě nebo v metru..." Kai má sto chutí jim říct, že to děti dělávají, ale japonské asi ne. On je ale nechce bít, protože jsou hlučné nebo proto, že holky nejsou kluci. 

"Žádali jsme vaši ženu, aby..." Paní zástupkyně nemusí nic říkat. Už od Hitomi o všem ví. O všech těch domluvách a decentních návrzích… 

"Chcete tím říct, že moje žena na ně nestačí…" Nebyl jediný velmi zaměstnaný muž v okolí. Mnoho otců se chodilo domů jenom vyspat, ale všechno bylo na vzorných manželkách a Hitomi a jeho dcery jim do toho konceptu asi moc nezapadaly… Zástupkyně se nadechne, nedovolí si to říct na plná ústa, ale pak bezradně pokrčí rameny. Holky zase spustí a ona na ně ukáže dlaní. Tahle školka pro ně byla důležitá. Díky ní mohly pokračovat na řetězec dalších prestižních škol jako to bylo v Japonsku zvykem. Pokud je dají jinam, dveře jim mohou zavřít. Po pravdě by učitelky nejraději poslal někam, ale… 

"Jak jste sama řekla… některé věci chtějí čas. Děti obzvlášť. Nepochybujte o tom, že moje žena pro to dělá maximum, ale za noc se nic nevyřeší. Na shledanou." V podstatě hovor utne a pakuje holky do šatničky. Jak někoho poslat do háje a zároveň ho neurazit a neshodit ani sebe a svou ženu? Zdá se to nemožné… Je mu úplně jasné, že tohle byl jen první rozhovor z mnoha, který ho čeká a když holky obouvá, mračí se při tom. Nakonec ty dva pytle blech dostane do auta a ještě po cestě zavolá Hitomi, aby jí o tom rozhořčeně řekl. Doma jsou do půl hodiny a holky s řevem proběhnou halou. Obuté… 

Hitomi

Po chvíli začíná vypadat dům zase obyvatelný. Přijde i na táhání jejich poznámek zpoza skřínky a jakmile najde několik misek v posteli, už se vážně musí smát. 

"Po kom tohle mají?" Neodpustí si poznámku pro sebe, ale brzo zase přijde na zpěv, který se nese domem. Trochu ztrácí pojem o čase a zapomíná, že budou každou chvíli doma. Taky trochu zapomíná na starosti a na to, že se Kai možná ve školce dozví nějaké novinky. A třeba taky ne. Je jen těžko říct, co na jeho vyzvednutí řeknou učitelky. Nedávno si vyslechla, že jejich životní styl není pro mladé slečny vhodný. Vyřešila to v klidu a s úsměvem, ale v duchu jim vynadala do sův a nahlas bránila Kaie, jako toho nejlepšího tátu pod sluncem, vždycky byl. Jistě, že jim chybí, ale zároveň ví, že i na dálku se o ně dokáže postarat a vychovat je a Hitomi udělá, co je v jejich silách. Teď trochu holky zlobí, ale to se přece zvládne, jako všechno.

"Ale ne, jak ten se tam dostal?" Protočí očima v sloup a začne odtahovat komodu, aby vylovila malého, plyšového koníka. Jde to špatně, je příliš těžká. Jenže už teď ví, kolik by to zase bylo slz. Podaří se jí to po chvilce, ale zpátky už ji dát nezvládne. Hraně si otře čelo, než se vydá zase zpátky do kuchyně i s plyšákem. Po chvíli se jí rozezní telefon, který vezme a vyslechne si, co se Kai dozvěděl. Přidá jí to několik vrásek, nechtěla mu přidělávat starosti. Už tak jich měl dost. Pravdou je, že zvládnout ty dvě malé vichřice dávalo dost zabrat. Ještě chvíli pozoruje telefon, než ho s tichým povzdechem odloží a nálada je ten tam. Usadí se do křesla, čekajíc na své milované. Nemusí čekat dlouho a pozná je, ještě než se dovřou domovní dveře.

"Kayo, Hiso, okamžitě zout boty." Ozve se její dost silný a přísný hlas, když je vidí, jak se proženou chodbou a proběhnou kolem ní.

"Nebo vám toho koně nedám." Už stojí na nohou a zvedne plyšového koníka, jednoho z jejich oblíbených. První jí nevěnují pozornost, než se na něj pořádně zadívají a začnou se po něm natahovat.

"Řekla jsme boty, prosím." Připojí i slovíčko a k její úlevě se do chodby opravdu vrátí.

"A šupejte ke stolu." Popožene je, ale nejdou hned, ještě ho asi pětkrát oběhnou.

"Jeden by potřeboval alespoň polovinu jejich energie." Povzdechne si a odfoukne pramen vlasů z tváře.

"Tohle po mě nemají." Podívá se na Kaie s mírně našpulenými rty, než k němu přijde, položí mu dlaně na hruď a vytáhne se pro polibek.

"Ráda tě vidím." Usměje se něžně, než její tvář zvážní.

"Bylo to moc zlé?" Pozvedne obočí. Opravdu nečekala, že to vytáhnou i na Kaie.

"Gomen, tohle bych měla zvládnout." Podívá se mu opatrně do očí a pak se zase ohlédne po holkách, které jsou...no pod stolem samozřejmě.

"Máš hlad?" Zeptá se Kaie a otočí se, aby šla ty dvě malé příšerky usadit ke stolu. Tohle bude zase boj.

"Myslím, že za chvíli zavolám tetičku Akane a budete celé odpoledne obírat čajové lístky." Vyhrožuje jim na oko, platí to tak na půl. Sice se posadí, ale stejně na sebe pokřikují. 

Kai

Nezout si boty při vstupu skoro kamkoliv byl další japonský neodpustitelný hřích, ale Kai si toho snad ani nevšimne. Zatím se sám v klidu zouvá, odkládá bundu, pod kterou má jenom černé, upnutější tričko a vytahuje z kapes peněženku, klíče od auta a další nezbytnosti. S telefonem v ruce dojde holky do kuchyně, kde se potká s Hitomi, položí dlaně na její boky a oplatí jí políbení. Její parfém se mu okamžitě dostane do nosu a na okamžik ho ovládne. Neviděli se tak dlouho… Sice už si po návratu věnovali spoustu chvilek, několik prvních dní ani nespali, ale stejně se jí pořád není schopný nasytit. Jejich životní styl tenhle hlad jenom podporoval, ale Kai si vždycky říkal, že by to tak bylo i bez toho. 

"Sluší ti to." Mrkne na ni, zatímco holky lítají okolo nich, naštěstí už bez bot. Nasadí ten nejnevinnější a nejvíc okouzlující úsměv, když dojde na genetickou informaci a pokrčí rameny. 

"Moje máma si nikdy nestěžovala..." Kecá. Jeho mamka jim pořád vyprávěla, jaké byl Kai číslo a jak musel od mala chodit na fotbal, aby nezboural barák se zemí. Navíc byl jenom jeden. A byl kluk. Nepochybně omluvenka pro všechno. Krátce se podívá na holky pod stolem, které se na sebe smějí a pošťuchují se tam, ale pak vrátí pozornost k Hitomi. 

"Nenechal jsem je toho říct zase tak moc. Myslím, že jsem jim dal najevo, že se v tom nehodlám šťourat, dokud se nebude dít nic vážného a že to samé očekávám od nich." Není si příliš jistý, že to bude stačit, ale občas vážně stačilo. Učitelky nechtěly ztratit tvář, že si s dívkami neporadí nebo nevyhoví přání rodičů. Na druhou stranu i když stála tahle školka neskutečné peníze, venku stály davy dalších nepřijatých dětí, které se klepaly na jejich místo. Rozhodně by po nich netruchlili, kdyby na to došlo. I kdyby snad ředitelka věděla, kdo Kai je. Takových vlivnějších rodičů tam bylo rozhodně víc. Vidí ten opatrný pohled v očích své ženy a nelíbí se mu. Kai nikdy neprosazoval ten zvláštní patriarchální způsob japonského života a měl rád svou divokou manželku takovou jaká je, ale ona ho i přes to velmi respektovala a chtěla být nejlepší ve všem, co dělá. Chce ji pohladit po tváři, ale ona už pacifikuje děti a ptá se ho na jídlo a tak s úsměvem přikývne. 

"Jako vlk." Zvědavě se přesune ke kuchyňské lince a kontroluje hrnce. Rádi se tu o ně přetahovali.  

"Ale ne, tetička Akane ne!" Ozve se on místo dětí a pak je najednou jako na povel ticho. Zdá se totiž, že Kaya si na něco vzpomněla. 

"Mamíííí, my pojedeme na chalupu. Zítrááá!" Piští od stolu, kope do jeho nohy a Hisa se směje.

"My nemáme chatu!" Křičí pobaveně. 

"Máme! Bude tam strejda. Všichni budou!" Píchne Kaya detaily a Kai předstírá důležité ochutnávání. 

Hitomi

Málem se rozesměje, když jí Kai řekne, že si máma nikdy nestěžovala. Sama jí s radostí vyprávěla, jaké byl Kai kvítko a i ty scénky, které on si nepamatuje a neví, že jí je kdy řekla. Nakonec se jen uculí pobaveně.

"Jistě, ideál japonského muže, už od malička." Dobírá si ho lehce a mezitím se snaží přimět holky, aby se pustily do jídla. Je to pořád dokola, jednoho by to snad i omrzelo, ale ona se stejně nepřestává usmívat. Po očku pozoruje Kaie u hrnců.

"Večeře je na tobě, Zlato." Dopřeje mu tu radost, protože moc dobře ví, jak ho to baví a co si budou povídat, navaří se za dobu, kdy není doma dost. Proč mu vařečku nepřenechat, když mu to s ní tak sluší. +Už dlouho nebyly holky na hlídání.+ Málem by se začervenala, když si uvědomí, co se jí prohání hlavou a snad jí to musí být vidět na očích. Kai reaguje na tetičku dřív jak holky.

"Myslím, že vím, co na tebe začnu používat. Slyšel jsi někdy slovíčko vydírání?" Pokračuje a konečně to vypadá, že poletuchy budou svačit. Dnešní odpolední bitva vyhrána. No asi na pět vteřin, než přijde oznámení, které jí zvedne obočí mnohem výš.

"Hm, Miláčku, nezapomněl jsi mi něco říct?" Nadhodí jako první otázku, když se zase ozve Kaya.

"A budou tam pejsci, štěňátka." Zahuhlá s plnou pusou.

"Opravdu Zlatíčko a kdo ti pověděl, že tam pojedeme?" Ptá se mile, skoro až přehnaně a jako na povel se otočí na Hisu.

"Táta to slíbil." Práskne druhá na Kaie bez váhání. Hitomi se pomalu narovná a potlačí úsměv, který se jí dere na tvář. Tohle bylo typické, ale doopravdy se na Kaie nikdy nezlobila, ne v tomto ohledu. S podobnými nápady si ho vzala. Ovládne svůj výraz a skoro naštvaně našpulí rty, když si založí ruce na prsou. Najednou jako by vyrostla o dvacet čísel, to už je proti metru šedesát vážně rozdíl.

"Hezky jezte nebo žádná chata." Skloní se ještě k holkám.

"A ani slovo." Pobídne je ještě, než lehkým, elegantním krokem vykročí ke kuchyni. Zastaví se vedle svého muže a se zařinčením mu přibouchne pokličku před nosem. Znovu založí ruce na prsou a nakloní se, aby mu viděla do tváře.

"Myslím, že jsi na něco zapomněl, můj drahý." Zavrní až přehnaně sladce a v očkách se jí zablýskne.

"Nebo mi snad chceš namluvit, že jsi jim nic neřekl nebo že jsi mi o tom říkal před týdnem, abych stihla všechno nachystat a připravit a hlavně přesunout své schůzky a postarat se o práci?" Nakloní hlavu víc na stranu. Trápí ho cíleně, prostě si to chce užít a taky mu připomenout, že tady tak úplně nevelí on.

"Nebo si myslíš, že když dokážeš postavit do latě celý staff a čtyři svéhlavé členy své kapely, poradíš si s udobřením své milované ženy, leader-sama?" Rýpne si do něj, než se otočí na patě, pohodí vlasy, aby se přelily přes ramena. Ještě, než vykročí, tak se ohlédne přes rameno a vyplázne na něj špičku jazyka.

"Být tebou, nejsem si tak jistá." Teprve potom vykročí k holkám a pomůže jim s posledními soustíčky.

"Utíkejte se podívat do pokojíčku, má tam pro vás překvapení." Mrkne na ně a sleduje, jak vystřelí k oněm dveřím. To malé teepee, které jim ušila, jim snad chvíli vydrží. Zase se otočí na Kaie, když se opře drobným pozadím o hranu stolu a čeká, co jí k tomu řekne.