Hromadné - Já chci zpátky! - část 3.

(les a chata)

Reita, Miyavi, Hyde, Aki, Inoran, Tetsuya

Cesta na chatu má zdárný konec. Všem do jednoho přišlo, že jdou snad týdny a ne hodiny. Déšť sice neustal, ale počasí se umoudřilo. V Hydově hlavě však zůstávala vichřice v plné síle. Mohl za to strach o Die. Celou dobu doufal, že se za nimi někde objeví i s Reiem, Inem a Tetsuyou a on jim bude nadosmrti vděčný. To se ale nestalo, měl však oporu, kterou by rozhodně nečekal. K jeho boku se přidal Ruki a pokusil se alespoň pousmát a s tichým arigato stiskl jeho ruku. Kdyby byl víc při smyslech, asi by byl rád, že se v něm nespletl. Ať se snažil tvářit jakkoliv, stejně mu podal pomocnou ruku. Podobné okamžiky křesaly jen to nejlepší. Stejně jako z Miyaviho a Hideho. Oba se chopili své nové role s vervou a nenechali nikoho šlápnout stranou. Hyde jen kývne na Sugizova slova a nejspíš našel poslední kousíčky vnitřní síly, aby z něj nebyl úplně prázdná schránka. Tím, že se bude jen strachovat, nikomu nepomůže. Musí zabrat a tím ulehčit pomyslnému vědomí těm v lese. Jak kdyby mohli tušit, že tady je všechno v pořádku a byli na tom se silami lépe. +Držte se, všichni.+ Popřeje jim v duchu a pomáhá zmoklým klukům dát se do pořádku. Miy bez váhání dojde pro deky a začne je rozdávat, aby měl každý alespoň jednu do páru.

"Prý je nejlepší tělesné teplo." Pokusí se trochu odlehčit a srazí dva kluky rameny k sobě. Podívají se na něj, jakoby se zbláznil a on je pokrčí rameny.

"Víš, že jsi byl k sežrání s těmi prkny." Prohodí ještě Miy, když míjí Hideho. Jak to rval...On by z něj taky něco rval, i když už je dost vyčerpaný. Aki se snaží tvářit statečně celou tu dobu, ale příliš mu to nejde. Není to žádná novinka, ale má neskutečný strach o Die a teď už i o svého otce. Je to k zbláznění, přesto však přikládá ruku k dílu a dělá všechno, co je potřeba. Některé unavenější kluky pomáhá usadit, jiným podává suché oblečení a sám funguje spíš na autopilota. Naštěstí není jeho fyzička nejhorší, tak se zatím obstojně drží. Jakmile se ale posadí, počítá s tím, že snad odpadne. Nakonec se pustí do věšení mokrých věcí a u toho mu už po tváři stékají slzy. Je to nekonečně a nikdo pořád nejde. Trochu mu leze na nervy prskání vysílačky, jak kdyby mu naznačovala, že prostě nic. Návrat v nedohledu. Miy se po něm starostlivě ohlíží, ale má tu Aoiho, ten se o něj postará. On sám už v podstatě ukládá všechny ostatní. Pak se konečně uvelebí všichni a přijde na řadu debata na odvedení pozornosti. Jenže při tématu průjem, nepokrytě vyprskne Hyde.

"No, tomu se říká vidina klidného večera v duchu války o díru." Přidá k tomu i svůj komentář a jen nevinně pokrč rameny.

"Jo, hezky mu to práskneme a ten ti pak poví, jak u toho budeš vypadat ty." Brání svou lásku bez zaváhání a už se uculuje i Aki, kterému do smíchu příliš nebylo. 

V lese mezitím hledání ani na vteřinu nepolevuje. Ino prochází svou část a narazí na malou skříňku pověšenou na stromě. Trvá mu sotva dvě vteřiny, než přijde na to, co má před očima… Tohle je skvělé, může se pokusit navázat spojení a rychleji při volat pomoc, kdyby náhodou. Hned se do ní začne dobývat, ale posuvný zámek už je dost zrezlý a nejde s ním pohnout.

"No tak povol." Přemlouvá ho, než vezme kámen a prostě ho rozbije. U toho nadělá hluku, že vyplaší všechno v okruhu třiceti kilometrů, ale co naplat. První se ozve jen praskání a nedaří se mu vůbec chytit tu správnou frekvenci. Asi tu leží hodně dlouho a má už dost za sebou. Pokračuje dál ve své trase, ale svou snahu nevzdává. Rei na druhé straně dělá to samé a očima pročesává okolí. Po dalších metrech se potká s Tetsuyou, který má hodně vražedný výraz a je vidět, jak moc ho štve, že ještě Dieho nenašli.

"Půjdeme dál, začne zpomalovat, musíme ho brzo dohnat." Popohání je pořád, když už se k nim připojí Ino se svým objevem.

"Snad to dám do provozu." Sdělí jim a znovu všichni tři vykročí. Rei po chvilce uslyší šumění řeky. Možná i Die něco zapamatoval a držel se u ní. Rozhodně v tom vidí naději. Vydá se tím směrem a najednou zaslechne řev, zpěv? Pozvedne nad tím obočí, ale neváhá ani na vteřinu, než se vydá oním směrem a pak ho pod sebou uvidí.

"Die, vydrž, už jsme tady." Křikne na něj s úlevou v hlase. Vypadá, že je v pořádku a že se mu nic nestalo. Jen ho odtud musí dostat.

"Našel jsem ho, je tady." Zařve kamsi za svá záda, už začíná z batohu tahat lano, které mělo být původně na skály. Jasně, dolů půjde on, pomůže mu nahoru. Kdo taky jiný. Za pár minut se k nim připojí i Tetsuya.

"Vážně pitomější místo, sis vymyslet nemohl." Nařkne ho na první dobrou, ale v očích má patrnou úlev. Ino, který právě dorazil, jim pomáhá nachystat všechno, hlavně jištění pro oba dva.

"Dal jsem ji do provozu, zkusím štěstí, třeba nás někdo uslyší." Konečně praskání utichne a on začne do vysílačky hlásit jejich polohu a pak na druhém konci zaslechne hlas a dojde mu, že je to Yoshi.

"Našli jsme Dieho, jen ho musím dostat na sráz, ale jinak je v pořádku." Oznámí mu, aby se mohli všichni uklidnit. To už se Rei uvazuje do popruhů a chystá se slanit dolů. Bere to spíš přes kameny, sice se může praštit, ale nejsou tak kluzké jako bláto. Ino už nahoře chystá suché oblečení ze svého batohu a doufá, že už bude opravdu všechno v pořádku. Mezitím se snaží naladit jinou frekvenci a spojit se s centrem kousek do tábora. Rozhodně budou potřebovat doktora, aby Dieho řádně prohlédl. Jen pro jistotu. Možná ho radši dostanou rychle do nemocnice, co když se nějak špatně praštil? První pokusy jsou marné, možná taky proto, že víc pozornosti věnuje tomu, co se děje na srázu. Rei si počíná obratně, Tetsuya napíná svaly, aby ho dostatečně jistil a nahlíží přes okraj, aby mu radil, kudy je cesta schůdnější, ale spíš ho tím nervuje. Všichni jsou na nervy, co si budou vykládat.

Konečně se Reitovy nohy dotknou plošiny a napůl se odváže.

"Jsi v pořádku, nic tě nebolí?" Ptá se ho jako první, aby věděl, na co si dávat pozor, až polezou nahoru.

"Bouchl ses někde?" Ptá se ho, ale skoro to vypadá, že se odpovědí nedočká. Je očividně prochladnutý a Rei začíná pochybovat, že se dostanou nahoru.

"Tohle je na houby, nahoru ho nedostaneme. Počkáme na tu helikoptéru." Křikne nahoru a mávne na Ina, aby mu hodil suchou bundu, kterou vytáhl z batohu.

"Na, pořádně se do toho zabal." Začne mu do ní soukat ruce a pak ho přitáhne k sobě.

"Už to bude dobrý. Jsme tady a za chvíli tě odvezou, aby tě prohlédli." Konejší ho svými slovy a jak kdyby slyšel jasné bouchnutí obrovského balvanu, který mu spadl ze srdce. A Hyde na tom nebude jinak, to ví. Stejně jim to připadá jako neskutečně dlouhá doba, než se skutečně ozve rachot vrtulníku. K nim slaňuje jeden z doktorů, aby Dieho zběžně prohlédl a pak naložil. 

Mezitím se do chaty dostanou skvělé zprávy. Hyde rozhodně nespí a Aki taky ne. Oba dva zpozorní, když se ozve praskavý zvuk vysílačky a přijdou ty nejlepší zprávy.

"Díky bohu." Složí tvář Hyde do dlaní a unikne mu několik úlevných slz. Málem se zbláznil, ale konečně si může oddechnout, že už bude jeho miláček v bezpečí.

"Die jen tak něco nepoloží." Usměje se Aki, který má mnohem lepší náladu. Ještě, aby se Rei, Ino a Tetsu vrátili taky v pořádku. Pak už by si pobyt tady rozhodně užil, i když tu není ani normální záchod.

"Ten, aby se ztratil na dlouho. Musí být vidět i přes ty koruny, jak mu v lese svítí vlasy." Přidá se Miy, který taky zabrat nemohl.

"Pojď sem, Miy-chan." Ozve se Hydův melodicky hlas a Miyavi se přisune blíž. Rozesměje se upřímně, když od Hyda dostane výchovnou. Samozřejmě jen tlumeně, aby nikoho nevzbudil. Všichni tři v lese zatím pozorují vznášejícího se Dieho, který je odnášen do bezpečí.

"Tak polez, ty slepice." Houkne na Reitu Tetsu přísným hlasem, ale koutky se mu samovolně pozvednou. Můžou se konečně vrátit k těm otravným puberťákům.

"Ty si taky nedáš pokoj." Plácne ho Ino po rameni a ještě si hraje s vysílačkou.

"Dieho právě odvezli." Hlásí a pozoruje, jak se Rei zpátky upíná, aby se dostal zase nahoru. Spěchá, protože už chce být u Rukiho a taky v teple. Nedává příliš pozor, tohle dělal už stokrát, že na tom není co zkazit.

"Lezu." Prohodí nahoru a začne šplhat po svahu. Jde to dobře, i když už cítí, že mu síly docházejí. A pak to přijde. Jedna noha se mu smekne ve chvíli, kdy se přechytával rukou. Jako ve zpomaleném záběru uslyší cvaknutí nedopnuté karabiny a už se z poloviny řítí dolů. Po prvním nárazu o kameny přijde o vědomí a dopadne na plošinu.

"Reito!" Zařve Inoran v podstatě do vysílačky, kterou odhodí na zem a oba s Tetsuyou se vrhnou ke kraji, aby na něj viděli.

"No do prdele." Vyjde z Tetsuyových rtů a snad poprvé v životě má vyděšený výraz. Během dvou vteřin je sám upnutý na laně, i když si dává pozor, aby se mu nestalo něco podobného a už slaňuje dolů. Málem se smýkne taky a poslední metr vyloženě doskočí, než se vrhne k bezvládnému tělu. 

"Co to kruci děláš, tak se prober." Zařve na Reitu, jak kdyby tím něčemu pomohl.

"Zavolej je zpátky, hned." Ani se neohlédne, ale ví, že Ino přesně tohle už dávno dělá.

"Bude to trvat, než dorazí." Inův hlas nejde přeslechnout a přemáhá sám sebe, aby se mu do očí nenahrnuly slzy. Sám sáhne po lanu, aby dostal za nimi. Alespoň předávat instrukce. 

V chatě začalo být veselo do chvíle, než se ozval Inoranův výkřik. Všichni najednou utichli i špendlík by bylo slyšet spadnout.

"To ne, tohle se prostě neděje." Mumlá Aki a třeští oči na Yoshikiho, jak kdyby s tím mohl cokoliv udělat. Hyde už víc, než bledne a přesto se zvládne natáhnout po Rukim a snaží se ho přitáhnout k sobě do náruče. Jak kdyby ho tím mohl ochránit.

"Ještě tam ani nedoletěli, bude trvat, než dorazí zpátky a druhý vrtulník je příliš daleko." Zamumlá tiše Ino a přemáhá absolutní zoufalství. Oba dva se ale pokusí obrnit a poslouchají podrobné instrukce, jak s bezvládným Reitou zacházet. Nemůžou ani zavolat na chatu, potřebují teď linku prostě volnou.

"Co když..." Prohodí Ino a v hlase mu zazní strach.

"Ani náhodou." Odsekne mu Tetsuya hrubě.

"Tohle se v žádném případě nestane. Ne dokud tu budu já." Dodá panovačně, jak kdyby tomu mohl zabránit. Stahuje svou bundu z ramen a přikryje Reitovo tělo, to samé brzo udělá i Ino, aby byl co nejvíc v teple. 

Ruki, Hide, Sugizo, Yoshiki, Aoi, Die

V první chvíli si myslí, že se mu to jenom zdá. Připadá mu příliš nepravděpodobné, aby ho v tak velkém lese někdo našel, obzvlášť v jejich počtu a potom, co spadl sem si myslel, že je doopravdy ztracený, ale když se zmateně rozhlédne a pak zakloní hlavu, aby se podíval nad sebe, spatří tam Reitovu střapatou čupřinu. Je to vážně on? Nevymyslel si ho jenom? Jenže Reita není sám a podle toho, co se nahoře děje, má v plánu k němu slanit. 

"Nedělej to! Strašně to klouže! Nic nedrží na svém místě!" Křikne na něj, ale je úplně ochraptělý a řeka hučí příliš silně. Připadá mu to jako bláznovství a když po několika desítkách minut uvidí, jak Reita leze přes okraj, málem si u toho okouše nehty na obou rukou. Vůbec se mu to celé nelíbí a zároveň si nepřeje nic jiného, než aby už byl u něho. Bude se ho držet jako klíště a můžou tady zůstat spolu, ale už nebude sám. To Tetsuyovo lamentování nad tím, kam to spadl, mu najednou přijde jako to nejkrásnější, co kdy v životě slyšel. Nikdy se tak strašně nebál jako dneska, snad ani s ní ne. Ten Reitův sestup trvá snad věčnost a on polohlasem pořád dokola opakuje Neuklouzni, neuklouzni, ale nakonec se dostane až k němu dolů a Die se mu spontánně vrhne kolem krku. Nepokrytě se rozbrečí a trvá mu, než je ochotný ho zase pustit. Zavrtí hlavou, že ho nic nebolí, ale při tom všem, co se dělo, svým zraněním vlastně nevěnoval pozornost. Šok a prvotní tělesná obrana zařídily, že to všechno přijde až později. Zlomeného ale určitě nemá nic, to by přece poznal. Daleko horší jsou jeho modré rty a fakt, že necítí prsty na rukou ani na nohou. Když si představí, že by v nich měl něco sevřít nebo se vyčerpaný pověsit na svah, je to naprosto nemožné. Zavrtí hlavou, že toho schopný prostě není. Učitelé si s tím ale umí poradit. Přiletí sem helikoptéra. Nemá kde klesnout, takže Die bude muset na lano. To zase bude zážitek… Už teď je mu špatně, ale hlavně, když tohle bude za ním. 

"Promiň, Rei-chan, ale do lesa už nikdy nepojedu." Pousměje se měkce. 

"Je Hydo v pořádku?" Stačí se ho zeptat. Mají docela hodně času, než se k nim záchranáři dostanou. Nechá se zabalit do bundy i objímat a nakonec se kolem opravdu rozezní ohlušující rachot vrtule. Záchranáři ho zabalí do fólie, dají mu něco na uklidnění a zapnou do popruhů, aby ho dostali nahoru, ale on by daleko raději letěl na tu pitomou chatu. Kéž by se pro něj mohli po cestě stavit… Dokáže svým zachráncům z lana ještě zamávat, než ho uloží na lehátko, svážou jako mrtvolu a dají mu kapačku. Nemocnice v Naganu není daleko a výhled na stromy, ze kterých jde pára, je dech beroucí. On se na ně ale nikdy nebude dívat moc rád. Nejradši by se dosud snad odstěhoval. Kdyby tady Hyde býval nepracoval. 

Kluci se na chatě zrovna smějí Hydovu komentáři o dírách, který je výstižnější, než by si mohla většina myslet, když vysílačka zapraská a ozve se z ní...

"Ino-chan?!" Vyhrkne Yoshiki spontánně, konečně tak propálí i sám sebe před ostatními, ale v tu chvíli nevidí ani neslyší. 

"Našli..." Prudce se otočí za sebe. 

"Našli Die! Je v pořádku! Jen musí… Cože jsi říkal? Nebylo tomu rozumět." Snaží se přemluvit vysílačku, aby byla rozumnější, ale signál není dobrý. Všichni, kdo byli vzhůru zrovna omdlévají úlevou a Sugizo tahá z batohu smotanou trávu. 

"No a co… nutně se potřebuju uklidnit a Neurol není moje parketa." Pokrčí omluvně rameny pod Yoshikiho přísným pohledem a Hide se honem štrachá k němu. 

"Moje nervy jsou úplně v háji…!" Vysvětluje. Všichni se znovu zasmějí Dieho svítícím vlasům, ale Su ještě v klidu není. Ne, dokud Tetsu nebude zpět. +Já to věděl, že ho vystopuješ.+ Pomyslí si, i když to byl vlastně Rei, kdo ho našel. Trvá to opravdu dlouho, než ve vysílačce znovu zapraská a opět se jim ohlásí Inoran, aby jim řekl, že Die už je v bezpečí vrtulníku a letí do nemocnice. Kluci málem zbourají chatu hlasitým Hurááá a vzbudí ostatní, ale radost z toho mají úplně všichni. Celá skupina. Tráva vesele koluje, stejně je to tak na jedno potáhnutí a Yoshiki by snad i hledal rum na čaj, aby to něčím zapili. Podívá se na hodinky na zápěstí. 

"Když si pospíší, mohli by tu tak za tři hodinky být. Do večera určitě. Rozhodně nikde nepůjdou po tmě." Ubezpečuje ostatní dalšími skvělými vyhlídkami. 

"Vyspíme se a ráno se vrátíme k autobusu. Konec výletu. Myslím, že se všichni těšíme zpátky." Rozhodne. Navíc někteří budou jistě potřebovat povolenku navštívit nemocnici. Možná celá skupina. Jenže pak se z vysílačky ozve takový výkřik, že není pochyb o tom, že se stalo něco strašného. Slaňovali… každý si dovede domyslet co. Yoshiki zbledne, vrhne se ke stolu, až převrátí židli, popadne vysílačku a začne se dožadovat odpovědí, ale chvíli je v ní slyšet jenom šramot a nejasná slova, spíš výkřiky a pak už nic. Yoshiki pomalu třesoucí se rukou odloží vysílačku a velmi bledý se otočí za sebe. Všichni na přístroj třeští oči, vypadá to, že nikdo ani nedýchá. Jako první se ozve Akiho hlas a pak se některé tváře otočí na Rukiho. Ten vypadá, že vidí ducha, jinak se na něm nehne ani vlásek, dokud ho nenahodí Hydův dotek. Okamžitě se mu vyrve z ruky a rozeběhne se k vysílačce. 

"Ne! Neeee!" Křičí, ale jakmile jí má v ruce, jako střela vyběhne ke dveřím a ven. Jen tak, v ponožkách a mikině. Okamžitě se smekne na blátě na cestě a div nespadne rovnou na ústa, ale zase se hrabe na nohy a utíká, co mu síly stačí, než ho doběhne Hide a sevře v železném objetí. Pere se s ním jako lev, vypadá to, že se mu snad vykroutí a u toho nepříčetně křičí, aby ho hned pustili. Jako druhý je u nich Sugizo a pak i Miyavi a všem třem to trvá, než jednoho malého kluka zpacifikují. Ruki nemá daleko k jednomu ze svých vzteklých záchvatů a zatmění před očima a nakonec ho musí zvednout za ruce i nohy a kopajícího dovléct zpátky do chaty, kde zhasne až vyčerpáním. Ze spaní vzlyká ještě hodinu. Hyde jako psycholog s sebou má cosi na uklidnění, co ho donutili spolknout a teď bude spát. Kluci na to všechno zírají naprosto vyděšeně, obzvlášť ti méně zasvěcení. 

"Autobus se sem nedostane… musíme sejít. Šel bych hned, ale ne s nocí na krku… ne s dětmi." Šeptá tiše Yoshiki Sugizovi, který kývá hlavou na souhlas. Tohle bude nakonec opravdu špatná noc. Nikdo z nich nemá ani ponětí, co se stalo a Tetsuya s Inoranem se nakonec nevrátí. Než si vrtulník přiletěl pro Reitu, bylo pro ně už moc nebezpečné stoupat zase k chatě, takže s doprovodem pěšky sešli do tábora, kde je vyzvedlo auto a odvezlo je do nemocnice za oběma pacienty. Na chatu se ale dovolat nedalo. Ne, dokud se celá skupina nemohla bezpečně vrátit zpátky…