Epilog - Hide x Miyavi

Hide

Rok ze školy… rok plný zvratů. Pro jeho život rozhodně. Když se vrátili z výletu, stalo se hned několik věcí najednou. Od pádu Reity po odchod ředitele a oni dva museli rychle přemýšlet, jestli toho nevyužít a nezařídit se po svém. Díky všem těm kotrmelcům, které školu čekaly, díky Tetsuyově druhé šanci a díky tomu, jak nakonec sekali latinu a o všechny se starali, mu Sugizo pomohl zařídit novou podmínku u soudu. Mohl ze školy volně odejít a studovat kdekoliv. Jenom musel chodit na povinná sezení kvůli závislosti, nesměl se dostat do opravdu žádného průšvihu, včetně plivání na ulici a odhazování obalů od žvýkaček a musel mít skvělé výsledky nebo práci. Pro Miyaviho to bylo o něco snazší. Hide si vybral univerzitu. Ve škole mu všichni pořád tvrdili, že na to má hlavu, tak to prostě chtěl zkusit. V Naganu jich zase tolik nebylo, takže to byla shodou okolností ta, na kterou chtěl i Ruki, jenom jiný obor. Mohl mu alespoň všechno dopředu zjistit a se vším mu pomoct, protože Ruki na škole zůstat ještě musel. Škoda, mohli spolu chodit na přednášky, určitě by to byla zábava a Hide by tam alespoň někoho znal. Miy už se učit nechtěl. Měl toho plné zuby a rozhodl se najít si práci. Koneckonců někdo je dva živit musel, pokud chtěli bydlet spolu. Samozřejmě mohli dál zůstat na škole, ale zavření, bez možnosti odchodu na odpoledne ven, na víkendy a tak podobně? Ne, děkujeme pěkně. Měli jsme vás rádi, ale už ne. Se všemi se samozřejmě dál vídali a to opravdu intenzivně. Stala se z nich taková malá rodina a dokonce se do Nagana vrátili i Die a Hyde, což bylo skvělé. Už měli strach, že se to nikdy nestane. Našli si opravdu maličkatý byt v centru, říkali mu Krabice, měl jen jednu menší místnost, ve které se dělo úplně všechno i spalo a pak předsíň, koupelnu a malý balkónek. Jim to ale stačilo. Víc nepotřebovali, stejně spolu byli v jednom kuse v objetí, pokud byli doma společně a nepřešlo je to ani po tom roku. Vlastně to bylo pořád silnější. Hlavně proto, že Hide po odchodu ze školy problémy měl a ne že ne. Vydržel bez alkoholu asi měsíc a pak se to zvrtlo poprvé. Prostě šel kolem obchodu, zasekl se u výlohy, vzpomněl si, jak to chutná a už to bylo. Co by se mohlo stát? Jeden panák, byl přece v pohodě tak dlouho… A vždycky měl velkou výdrž. Jenže jeho tělu jako by stačil centilitr a měl ji jako z praku. A s tím přicházela i agrese. Miyavi by asi kdysi pil s ním, ale ne po tom všem, čím si prošli ve škole a potom, co pochopil, jaký průšvih by z toho byl. Hide si potom sypal popel na hlavu, vážně nechtěl, aby jim zase hrozilo vězení a další problémy a další pauza byla mnohem delší. Jenže nebyla poslední. A tak ještě několikrát, dokud se nedostavily deprese. V jednu chvíli byl Hide školní premiant se stipendiem, ve druhou neměl ani zápočty, protože se prostě nedovedl soustředit na učení a Hyde nebyl ani ve městě, aby ho za ním Miy mohl poslat. Nakonec se přehnalo i tohle období temna a teď se drží už tři měsíce v kuse. Dokonce i na společných grilovačkách, kde teče pivo proudem. A nezapijte buřty pivem… Dneska si chce na Miyaviho počkat před jeho prací. Přemýšlel nad tím už hodně dlouho. Ten kluk si zasloužil něco hodně speciálního po tom, čím vším si s ním prošel. Neřekl mu o tom, že tam bude. Jen se opírá zády o pouliční lampu s nohou opřenou o ni a čeká, zatímco pokuřuje. Uvidí ho vzápětí a dokonce s nějakou… holkou??? Doopravdy jím projede zamrazení, ale… je to jenom kolegyně. Loučí se metr od sebe mávnutím ruky a jdou každý na jinou stranu. +Teď jsem se málem pos...+ Pomyslí si a utvrdí se v tom, jak moc mu na něm záleží. 

"Ahoj lásko..." Broukne, když upozorní na svou přítomnost. 

Miyavi

Miyavi si napůl oddechl, až když se před rokem vrátili z lesa. Po tom všem odpadl na dlouhé hodiny, kdy se několikrát s trhnutím probudil. Nebylo mu rozhodně jedno, co se stalo ostatním a díky nešťastným událostem v sobě našel stránku, kterou doteď neobjevil. Dokázal se postarat o hodně a své nově nalezené schopnosti hodlal využít pro další život. Společně s Hidem samozřejmě. Už od nedovolené návštěvy Hydova kabinetu věděl, co všechno má Hide za sebou a v první chvíli si vůbec nevěřil, že na něco podobného má. Copak někdo jako on mu dokáže pomoct? To je přece blbost. Nemusel nad tím ale dlouho přemýšlet a domluvil si několik sezení s Hydem. Ostatní si mysleli, že je to kvůli tomu, co se stalo, on však sbíral cenné rady a zkušenosti, aby se realitě dokázal postavit čelem. Škola už pro ně nebyla, tedy ne zrovna tahle, ale Hidemu ve studiu bránit určitě nechtěl, spíš naopak. On byl podle něj z těch, kdo si zaslouží studovat, kdo v sobě všechno potřebné má. Pro něj to bylo jen zbytečná ztráta času. Ten názor si držel už pár let a nikdo ho nedokázal přesvědčit o opaku. Kdyby vlezl do nějaké učebny, bude to jen na průser, to přece ví. Místo toho se po hlavě vrhl do starosti o jejich bydlení a hlavně financování toho všeho. Našel v tom svůj smysl. Prvních pár týdnu hledal to nejlepší místo a čas vyplňoval brigádami, o které nebyla nouze. Dřel od rána do večera a stejně měl pocit, že je to málo. Najít však stálou práci, kde by vydělal dost a zároveň tam neumřel nudou...Tak to byl teda oříšek. Trn z paty mu vytrhl až Tetsuya, který mu dohodil místo u svého známého v obchodě s hudebními nástroji. Shodou okolností taky jednoho z absolventů té zašívárny v lese. Jo, tohle byl flek přesně pro něj. Musel se ze začátku dost ohánět a první jen vybaloval bedny, tahal těžké věci a podobné pitominky, než si důvěru poctivě odpracoval a začal se věnovat naplno prodeji. Koníčkem se mu staly kytary, ty elektrické samozřejmě. Kdysi jednu měl, ale prodal ji, když mu došly na ulici peníze. Nebyl den, kdy by toho nelitoval a teď...Má je po ruce, kdykoliv se mu zachce. Vlastně to byla nejlepší úleva, když toho bylo příliš. Život s Hidem byl skvělý, miloval ho opravdu hodně, ale nedá se říct, že by byl jednoduchý. Jeho povaha a optimismus mu v tom pomáhali, ale i na něj toho bylo občas dost. Absťáky, návaly agrese a situace, kdy málem přišel k úrazu i on sám byly dost časté a vyčerpávající. Vždycky, když si myslel, že už mají vyhráno, stalo se něco, co ho zase rychle vyvedlo z omylu. Jako třeba s tím chlastem. Tu noc, kdy Hideho konečně uložil a podařilo se mu ho uspat, proseděl na malém balkonku, s nohama protaženýma skrze zábradlí a opravdu si pobrečel. Pohltila ho beznaděj a odešla až s prvními ranními paprsky, kdy se vrátil do ložnice a viděl ho spát. Zvládnou všechno...společně. A pak se situace doopravdy začala lepšit. S každým dalším dnem, kterýsi tajně značil do kalendáře v práci, byl stále spokojenější. Spal málo a stejně hýřil energií a dneska dokonce dostal prémie. Zrovna zavírá se svou kolegyní obchod, když jí s radostí vypráví, jak by je mohl použít. Koupil by jim něco nového do té jejich Krabice...Udělat Hidemu radost, aby viděl, jak moc je za něj šťastný. Vůbec mu nedochází, že už ho jeho oči vidí. Ale nestane se nic navíc. I když pár příležitostí měl, byl mu věrný. Nikdy nezažil ten pocit, aby mu na někom tolik záleželo a teď když se to stalo...

"A já si říkal, že dnešek nemůže být lepší. Pitomost, právě se stalo." Prohodí pomalu na celou ulici, když k němu dolehne Hideho hlas. Bez váhání se k němu rozejde, na sobě košili s krátkým rukávem, nedbale napůl rozepnutou a nahodí svůj nejlepší flirtovací výraz.

"Ahoj Krasavče. Co ty tu tak sám? Nechceš společnost?" Zazubí se na něj s blýsknutím v očích. Dlaní se opře o lampu nad jeho hlavou a přiblíží se k jeho tváři. 

"Doufám, že nejsi zadaný, byla by to hrozná škoda. I když není to nemoc." Teď malinko vtipkuje, protože pro něj už to nemoc je, ale s Hidem si to může přece dovolit.

"Mám hrozně malý, ale volný byt, kde se skoro ani nepohneme." Svádí ho svým hlasem a už pomalu potahuje za látku jeho svršku.

"Ale taky spoustu míst, která se dají využít. Pak si dáme společnou snídani rovnou do postele. Co ty na to?" 

Hide

Hide zvedne koutek nahoru v typickém ironickém pousmání, které ale většinou značí jen vnitřní nejistotu a ještě naposled loupne pohledem za tou holkou, než si všechnu jeho pozornost vezme jenom a pouze Miyavi. Už jenom ten způsob, jakým k němu jde. Miyavi je prostě frajer, hrozně mu to sluší. Podle Hideho existuje jen málo takhle hezkých kluků a jakmile se usměje, je s ním úplně amen. Nechá se přibít ke sloupu a trochu odrzle, s předstíraným nezájmem se mu dívá rovnou do očí. Tak ona to není nemoc? Tohle doufejme nemyslel vážně, protože Hide už má v hlavě zase všechnu možnou konkurenci. Jeho posledních slov se ale musí nutně chytit. Jdou mu přímo naproti s tím, kvůli čemu tady dneska vlastně je. Konečně se pořádně usměje a položí mu pomalu ruce kolem krku, ignorujíc všechny zděšené pohledy kolemjdoucích. Ony ty projevy důvěry veřejně bohatě stačí a ani by nemuseli být dva kluci. 

"Ty máš nějakou maličkou kůlničku na dříví? A co se do ní vejde za postel? Spacák na zemi?" No to není moc daleko od pravdy, mají prostě klasické futony a ano, dávají je na zem, kam taky jinam? 

"Co kdybys šel se mnou? Znám mnohem lepší místo." Řekne mu nakonec a kývne bradou přes rameno. Pak ho prostě vezme za ruku, odlepí se od sloupu a vyjde s ním po chodníku ve směru, v jakém chce chytit nějaké taxi. Není to úplně nejblíž, ale městkou hromadnou to taky není tak hrozné. Je zvědavý, jak dlouho si bude Miy myslet, že je to jenom hra a bude čekat, kdy Hide změní směr k nim domů a kdy už mu dojde, že má něco vážně za lubem. Nakonec jedno taxi zastaví a oni si nastoupí. Hide je tajemný jako hrad v Karpatech, nahlas neřekne nic, jenom řidiči podstrčí cedulku s napsanou adresou a kývne mu jako pan král. Trvá to skoro dvacet pět minut, než se propletou ulicemi v odpolední špičce a zajedou na okraj města, kde jsou vedle sebe vyskládané malé tradiční domečky s vlastními zahrádkami za velmi vysokými dřevěnými ploty, za které není příliš vidět. Nejsou to žádné moderní vilky, ani se sem nevejde bazén, ale mají svou duši, posuvné dveře do zenové zahrádky, tatami kam se podíváš a starou borovici, klenoucí se nad střechou. Kdo by si kdy pomyslel, že on skončí v… no třeba taky ne. Vystoupí si a Hide vyčaruje z kapsy klíče od branky číslo sedmdesát sedm. Odemkne jim a dělá, že nevidí Miyaviho případné tázavé pohledy. Po cestě plné drobných kamínků minou kamennou sošku bůžka kitsune a dojdou až k domu. Hide odemkne i tady, o paty si vyzuje boty, které nechá přede dveřmi a pokyne mu dovnitř. Není tu skoro žádný nábytek a ve vzduchu je cítit prach, ale už je tu uklizeno. 

"Nahoře je dokonce opravdová postel." Řekne a mlaskne jazykem o patro. Pořád nic nevysvětluje, jenom ho nechá, aby se rozhlížel. Třeba si myslí, že tady bydlí nějaká jeho tetička? Na nízkém tradičním stolku poblíž dveří na zahradu leží několik papírů a pero. Jsou podepsané a inkoust sotva zaschl. Jakmile se Miyavi připlete blíž a zvědavost mu nedá, uvidí na nich, že jde o kupní smlouvu. Dům je napsaný na jeho jméno… Hide stojí u dveří ven a prohlíží si zaujatě nebe a vrcholky stromků. Neví, jestli už na to přišel nebo ne, neohlédne se. 

"Když jsem odcházel z domu, nebyl jsem úplně bez prostředků… Naši pro mě něco našetřili, ale zmrazili ten účet, abych všechno neprochlastal. Fakt děsně mě to štvalo, ale víš co? Měli pravdu… Dostal jsem se k tomu zpátky, když mi zrušili podmínku a párkrát mě vážně svrběla ruka, ale…" Konečně se na něj otočí. 

"Není to nic moc, ale zasloužíš si něco za to všechno, jak na nás celou dobu dřeš, abych já mohl být ve škole. Je to tvoje, protože by to prostě mělo být tvoje. Za všechny ty nervy… nemysli si, že o tom nevím… jo a… no však víš, já bych to prochlastal." Pousměje se. 

Miyavi

Jen se lehce usmívá, když vidí, jak na něj Hide neohroženě kouká. Tohle umí snad jen on a přitom je tak hrozně roztomilý, když na to přijde. Ani jedinkrát ho nenapadlo, že to tak není. Žije v tomhle sladkém oblouznění a nevyměnil by ho za nic na světě. Trochu se poposune blíž k němu a položí mu ruce na pas, když se mu ty jeho ocitnou kolem krku. On taky nebyl z těch, kteří řešili okolí. No co, tak ať se podívají. Co je jim do toho, jak zrovna oni žijí. Stejně se o ně doteď nikdo příliš nezajímal.

"Vadí ti jediný spacák pro nás oba? Mě teda rozhodně ne." Vrátí mu to i s úroky. Už se pomalu sklání, že by kolemjdoucím ukázal ještě něco, ale Hide ho vezme za ruku a míří pryč. Na tváři se mu objeví nechápavý výraz a neopouští ho ani ve chvíli, kdy sedají do taxíku.

"Hm, zapomněl jsem na výročí?" Zamumlá tiše, protože v tuhle chvíli si není vůbec jistý, že náhodou něco neprošvihl. Jeho hlava pořád malinko lítá v oblacích a kdyby si neuvědomil datum, asi by se ani nedivil. Celou cestu se z něj snaží vydolovat, kam že to jedou ale nic. Hide drží jazyk za zuby a nechce mu ani nic naznačit.

"Tohle není úplně fér. To já tě chtěl dneska překvapit." Vyčte mu se vší láskou. On přece dostal prémie, měli si užít minimálně skvělou večeři, možná by vytáhli nohy skrze tyčky na baloně a koukali by na město. K tomu džus...No jo, ani on by si nedal. Tuší, jaké by to bylo pro Hideho peklo a sám se alkoholu bez mrknutí oka úplně vzdal. Už dobré dvě minuty hledí z okýnka taxíku, protože míří do míst, kde se mu vždycky líbilo. Možná i tajně doufal, že na podobném budou někdy žít. Není to nic luxusního, ale pořád to není Krabice. Jednou jim něco podobného pořídí, i kdyby měl vypustit duši.

"Jedeme na návštěvu?" Napadne ho, když se na Hideho podívá s mírně pozvednutým obočím. Následuje jeho příkladu a vystoupí. Je na něm vidět, jak je z výletu nadšený, i když pořád moc nechápe. Klíče už jsou na něj skoro příliš.

"Ty Hide-chan, doufám, žes je nikomu nešlohl." Napadne ho jako první.  Bylo by to skvělý žertík, kdyby za sebou oba neměli tolik vroubků. A vůbec, odkdy je on ten zodpovědný? Přesto všechno opatrně vejde dovnitř a začne se rozhlížet. Oči mu pandu na stolek a papíry, třeba tam konečně najde vysvětlení. Přisune se blíž k nim, aniž by se přestal ohlížet přes rameno a přijde o dech. Podívá se na Hideho, několikrát němě otevře a zavře rty, než vrátí oči k papíru a pak zase zpátky s jasným cože, aniž by cokoliv řekl. Hide pomalu začne s vysvětlováním a jemu ta čelist asi vážně upadne.

"Tys mi...?" Zarazí se, protože musí zatřepat hlavou, aby se vzpamatoval.

"Tys mi koupil barák?" Vydoluje ze sebe konečně něco souvislého. Už to tak bude.

"Hide-chan, pil jsi něco?" Napadne ho jako první. Ne, že by ho chtěl obviňovat ale tohle??! Jeho oči změknou, když přijde na nervy a láskyplně se na něj usměje. Udělá několik kroků k němu a uzamkne ho v náruči.

"Nikdy nebudu litovat toho, že jsme spolu, ať to bude jakékoliv. Jestli tě z toho někdo navždycky dostane, budu to já. Ty to víš a já taky." Koutky se mu vyhupnou, než se skloní pro dlouhý polibek. Jindy by mu vydržel mnohem déle a asi by se to zvrhlo ale teď...Je na čase obdivovat. 

"Vážně jsi mi koupil barák?" Zeptá se ho podruhé.

"A já ti chtěl kupit ledničku." Protočí sám nad sebou očima v sloup, když z kapsy vytáhne yeny navíc.

"Brouku, ale tohle přece nemůžu přijmout." Mírně stáhne obočí.

"Je to prostě moc." Přitáhne si ho k sobě do objetí.

"Ale udělám to, když budu moct mít jednu podmínku." Odtáhne se mírně, než se pousměje a otře špičkou nosu hravě o ten jeho.

"Nebude můj, bude náš." Odkývá to sám sobě.

"Žádné moje a tvoje, už nikdy. Prostě naše. Naše postel... " Odmlčí se na vteřinu.

"Na tu se můžeme jít taky podívat." Blýskne se mu v očích, než se trochu neochotně vrátí k předchozímu tématu.

"Naše kuchyň, naše zahrada. Později auto a další perspektivní jistoty." Odkašle si decentně, než nahodí výraz Tetsuyi.

"Vydrží vám to asi pět vteřin, než vám spadne na hlavu." Jeho hlas ochladne, než se rozesměje a zvedne Hideho za pas.

"Máme dům, věřil bys tomu?" Asi zajde do nejbližšího obchodu a svým nadšením, klidně i bez zapalovače podpálí ten největší ohňostroj. Asi zdemoluje polovinu ulice ale no a co, chce slavit! 

Hide

Prý výročí… Už se zase pro sebe šklebí nebo usmívá, ono to vyjde na stejno. Tohle měli společné. Výročí, narozeniny… bylo jim to docela jedno. Občas si vzpomněli tak týden po něčem, co chtěli původně slavit. Nebyli spolu zase tak dlouho, ale z počátku si vymýšleli kde co a taky na to zase svorně zapomněli. Prostě dva chlapi. Ta návštěva ho dostala ještě o něco víc, ale asi by si to taky myslel, kdyby byl v jeho kůži. Tou krádeží to ale Miy dokonale zabil. Kdyby to nebyla tak speciální chvilka, asi by se smál tak nahlas a tak dlouho, dokud by na ně nepřišli sousedé a policie. Jo, byly časy, kdy by toho byli oba schopní a kdyby byli v nějaké horší situaci a děti ulice, Hide by to klidně udělal. Jenže to by musely být klíče z města, kde je nikdo neznal a ne takhle… ale nééé, to nepromýšlí vážně, to jen tak ze zvyku. 

"Jasně, že bych je neukradl. Co bych si pak počal s majiteli? Na vraždu nemám kule." Pokrčí rameny, když už se dívá na jeho grimasy, jakmile mu začne docházet, o co přesně tady jde. Rozhodí rukama a udělá obličej značící No jó, koupil. Porozhlédne se jako by to tady viděl poprvé a zauvažuje, jestli není vážně až moc obyčejný. Když sem ale jeli, Miy měl docela nadšený výraz. Byl to obyčejný kluk, oba byli, párkrát mluvili o tom, že by se mu něco takového líbilo mnohem víc, než nějaká moderna nebo nedej bože byt a Hideho v tu dobu popadl tenhle šílený nápad. Úplně ho vidí na zápraží s cigárem a v houpacím křesle. Kříženec dědečka a neskutečně sexy dravce. 

"Nepil." Ušklíbne se s obličejem značícím Bohužel, ale je to jen hořký vtip. Po těch chutích se mu snad i stýská. Ne po tom, co se děje pak a jak nad sebou ztrácí kontrolu. 

"Kdybych pil, asi bych ty klíče vážně ukradl a teď bychom stáli v nějaké zbohatlické čtvrti v Tokyu se zásahovkou na cestě." Připomene mu, jak moc na hlavu umí být, když ho to popadne. Nechá se jím obejmout a položí dlaně kolem jeho pasu. Musí se trochu pousmát. 

"Jo, to vím. Doufám, že už ty pitomosti vyvádět nebudu a kdyby přece jenom jo, normálně mi rozbij ciferník. Asi se budu bránit, ale třeba mě to probere?" Nechce ho trápit, je vážně přesvědčený o tom, že už se to nestane, ale ještě jim má oběma co dokazovat. Opětuje mu dlouhý polibek, při kterém se rozehraje celé jeho nitro. Takovou tou pravou nefalšovanou láskou, kterou si zoufale uvědomíte v danou chvíli a máte pocit, že ji nedovedete vyjádřit a za vteřinu už bude pozdě. Rozesměje se jeho poznámce o ledničce. 

"Ta tady ještě není." Nadhodí, že to klidně může. Ten chladící box, se kterým jiní lidé chodí na pláž, co mají v krabici, se nedá vůbec brát vážně. Stočí oči na Miyaviho nestandardní výplatu a povytáhne obočí. 

"Tys dostal nějaký prémie nebo co?" Stačí se zeptat, ale Miy si vede svou. 

"Ale nech toho nebo mě vážně vytočíš..." Začne se na něj mračit, ale Miy si nakonec stanoví moc hezkou podmínku. Chvíli se mu dívá do očí a pak mu všechno odkýve. Ale jen proto, aby měl klid. Samozřejmě to tak chce všechno brát, ale stejně to bude jeho dům. Kdyby cokoliv. Kdyby zítra umřel, kdyby se napil, kdyby ho Miy poslal do háje, aby mu ten dům zůstal… prostě kdyby cokoliv. Ale nejspíš spolu umřou. Přímo tady. Za hodně dlouho. Zasměje se jeho věrné parodii Ogawy. 

"To je dost možné pane sensei, je to starej barák a my jsme zvyklí dost řádit." Odpoví mu přesně tak, jak bylo jejich zvykem a pak se znovu měkce usměje. Miy je kouzelný, jak velkou z toho má radost a jak tomu pořád nemůže uvěřit. Třeba si jednou Hide bude moct dovolit i lepší, ale něco mu říká, že místo toho budou spíš cestovat. Nebo si pořídí nesmyslně drané auto. Jo jo, tenhle dům jim už asi zůstane. 

"Tak tamhle jsou schody." Strká ho k nim, protože nahoře je ložnice. Jsou dost strmé. 

"Záchod je dole, takže v noci asi budeme čůrat z okna..." Říká mu po cestě. To přece zvládnou. 

"Jen v zimě si na něj pověsíme asi termofor." 

Miyavi

"Nikdy bych ti neublížil. Já tě zpacifikuju jinak." Nechce to brát příliš vážně, protože by si tím připomínal to, co se dělo ještě před pár týdny. Na to hodlá velmi rychle zapomenout, protože Hide už neuklouzne, prostě to nedovolí. Dává si nové, čím dál šílenější cíle, které ho snad jednou nezničí, ale na tom teď nezáleží. Mají svůj vlastní dům se zahradou, nemusí poslouchat sousedy a sousedi nemusí poslouchat je. Ne, že by mu to vadli, jemu by asi bylo srdečně jedno, jestli se na ně někdo kouká nebo a pak by se ho asi zeptal na názor, ale...Tady se vážně krotit nemusí. Jen ta myšlenka v něm vyvolává spoustu pocitů a ten nejintenzivnější asi v klíně.

"Dobře, tak se tvař překvapeně, až ji přivezu." Zazubí se pobaveně, protože tu rozhodně potřebovat budou a on ji s radostí i naplní. Koupí jim i to nealko šampáňo, aby si mohli ťuknout. No možná radši ne, třeba by tím Hidemu něco připomněl, to si radši nechá na později. Za dalších pár týdnů si budou oba jistější.

"Hm, dostal. Za chvíli ze mě bude pracovník roku." Málem se tváří hrdě, ale je to spíš hrané. Stejně se snaží vždycky zdrhnout o něco dřív, když je to možné, ale svou práci odvádí na jedničku, to prostě ví. Kdyby ho to nebavilo, nešlo by to tak snadno.

"Ale Zlato, já tě přece chci vytočit, usmiřovací sex, mám vážně rád." Zatváří se naprosto nevinně, ale nevydrží mu to vůbec dlouho, přesně do chvilky, kdy mu připomene, jak moc hluční u toho dokážou být. To už jeho ruce nepokrytě sjíždějí na pevné pozadí a tiskne ho k sobě.

"Je ti jasné, že musíme vyzkoušet statiku tohohle baráku. Chce to patřičné prověrky, jinak se může stát, že jednou přeženeme a..." Pokračuje dál ve svých provokacích, protože on moc dobře ví, jak by tenhle dům nejradši pokřtil a flaškou to vážně nebude.

"Skvělý, ten dostaneš na narozeniny. Tak to bych měl. Ještě nějaký dobrý nápad?" Dobírá si ho malinko a odvádí pozornost, protože se mu v hlavě rodí něco úplně jiného, ale o nic míň šíleného. Místo, aby se ho snažil dál svádět, ho prostě popadne do náruče a zamíří k těm schodům. Tam ho sice bude muset pustit a přes práh to taky nebylo, ale...Všechno se počítá a nepochybuje, že ho Hidemu dojde.

"Já prostě musel." Přisadí si ještě, než ho před schody postaví s krátkým líbnutím na zem a už ho za zadek strká nahoru.

"Potřebuju se podívat, kde postavit terč, ať se u té potřeby taky trochu pobavíme." Dostojí své vlastní povaze a jakmile jsou nahoře, řádně se rozhlédne.

"Ty schody jsou vážně dost příkré a budou se muset nějak vymyslet až..." Nedořekne to a na chvíli ho pustí. Zdá se, že ho něco napadlo a dost se do toho zabral. Jasně, jak to, že to nenapadlo dřív. Tohle je krásná myšlenka do budoucna.

"Víš, možná později nějaké zábrany a podobně." Začne o něco opatrněji, a když se na něj podívá, v očích mu láskyplně zahoří.

"Víš, později malinko předělat, možná trochu přestavět, podle potřeby." Už se pomalinku blíží k němu a je na něm vidět, že něco kuje. Ten nápad si asi nenechá jen tak vzít. Protáhne paži kolem jeho pasu, aby si ho přitáhl k sobě a pohladí ho něžně po tváři.

"To víš, abychom se tu nakonec nemačkali tři v jednom pokoji, to by asi nebylo nejlepší, nemyslíš?" Pozvedne nepatrně obočí a přemáhá koutky. Je mu úplně jasné, kam putují Hideho myšlenky jako první. Asi to bude o hladině alkoholu a o tom, co si v práci šňupl, ale...

"My přece zas tolik místa nepotřebujeme." Ujistí ho bez váhání.

"Jak jsi na tom s hračkami, Hide-chan?" Naznačí mu ještě malinko, kdyby si náhodou hodlal stát na vedení a zesílí svůj stisk. To jen pro jistotu, aby mu nechtěl s křikem utíkat. Jedno dítě už sice mají, ale to už hezky vyletělo z hnízda a právě si někde užívá se stážistou, ale...už teď mu chybí. Co bude dělat, až se rozhodnou někam odstěhovat? Asi ho klepne na místě. Prostě si na něj zvykl a tomu nejde příliš poručit. I když možná stráví příštích deset let naháněním Hideho, protože teď vezme do zaječích. 

Hide

Když si to jeho pacifikování představí v danou chvíli, vypadalo by to asi jako znásilnění, ale co už s ním jiného? Hrdě se pousměje, když mu Miy vysvětlí ty prémie. Ono se to nezdálo, ale v Japonsku byl každý postup tvrdě vydřený a to i v obchodě, kde vás prvních několik měsíců nepustili málem ani umýt schody před výlohou. Oslovovat zákazníky, to už chtělo postavení a pro kluky jako oni dva to bylo hodně. Jo statiku před koupí domu neproměřoval, to by prasklo překvapení a jestli to tady spadne, bude vážně naštvaný. Když ho Miyavi z ničeho nic popadne do náruče, začne se hned bránit a vztekat a vynadá mu do pitomců. 

"Copak jsem nějaká holka? Nech si tyhle manýry!" Zlobí se na něho, ale po cestě ke schodům trochu povolí a odevzdaně ho obejme kolem krku. Tuší, co má být tohle za symboliku a jó, líbí se mu to. Hrozně by kecal, kdyby si trval na tom, že ne. Jakmile ho Miy postaví na nohy, zase protáhne obličej. 

"Teď, když už jsem si začínal zvykat..." Povzdechne si, ale škrábe se do schodů první a nepochybuje o jeho výhledu. Nahoře se ohlédne na schody, když o nich Miyavi začne mluvit a moc nechápe, jak to že nemluví spíš o té velké posteli, kterou sem sehnal. +Proč ho zajímají víc pitomé schody?+ 

"Zábrany? Jako až budeš moc starej, abys to nesmotal dolů? V tý době budeme obývat už jen dolní patro." Má v tom úplně jasno a ten jeho pohled mu ještě pořád nedochází. 

"Jasně, jasně, později…." Nenápadně ho tlačí ke kýženému kusu nábytku. +Máš na to ještě asi tak šedesát let, proboha.+ Miyavi se konečně začne chovat normálně, když ho obejme kolem pasu, ale to, co řekne vzápětí, mu doslova vyrazí dech. Má pocit, že svojí pusu bude lovit po zemi ještě příští neděli.  

"S hračkami?" Vypadne z něho trochu připitoměle. Zná jenom jedny jediné hračky, které by ho mohly zajímat a ty si kupodivu ještě nepořídili. Nějak si prostě stačí navzájem. Rozhlédne se okolo sebe, trochu pobledlý v obličeji, jako by se snažil představit, že by se sem měl namačkat pokojíček, do něj řvoucí dítě a to všechno… S jejich minulostí, s tím, co Hide ještě pořád prožívá, by se musel někdo úplně zbláznit, aby jim nějaké dítě svěřil do rukou. On sám si není jistý, jestli něco takového chce. Vždyť je jim dvacet. Jenže už mu myšlenky utíkají k tomu, jaké to bylo ve škole, když se začali starat o ostatní, jaké je to, když je poblíž Aki, jak se Miy usmívá pokaždé, když může nějakému dítěti udělat radost třeba tím, že ho pustí ve frontě nebo mu dá drobné na kuličku z automatu… +To bys zvládl… měl bys cíl...+ To zamyšlení se mu odráží v očích ještě několik dlouhých minut, než se na něj znovu opatrně podívá. Asi je jim oběma jasné, že by to nemohlo být hned. Nejdřív si Hide chce být o dost jistější sám sebou. 

"Ty ses nakazil od Ogawy nebo co? Od kdy je tvým vzorem?" Zamračí se nejdřív, ale pak… 

"Měl by sis začít shánět kamarádku, která by do toho šla." Podle něj je to úplně jediná šance. Naprosto obejít všechny dětské domovy, tetičky… prostě někomu zaplatit a přinutit ho podepsat patřičné papíry. Tak slyšel, že se to dělávalo a že bylo dost ženských ochotných to pro peníze udělat. Hideho záznamy z trestního rejstříku už totiž jen tak nezmizí. Ještě můžou čekat, než si za patnáct let vybudují nějakou slušnou reputaci. 

"To bylo nejspíš ano..." Položí si zamyšleně ukazováček na rty, ale pak se rozesměje a konečně ho na tu postel povalí. 

"Bude to holka. Jenom představa, že by to byl kluk a byl po jednom z nás, mi nahání hrůzu." Trochu ho lechtá a zároveň se z něj snaží servat všechno oblečení. 

"Nikomu o tom ani muk, bude to totální překvapení. Hlavně Akimu ne, jasný? Je schopný nás s tím ještě předběhnout."