Taiji x Zyean - Máš hlad? U řezníka bourali krávu. - část 1.

(les)

Zyean

Tiché pískání se nese potemnělou ulicí. Je to pár minut, kdy opustil klub, kde Zye pracoval teprve chvíli. Najít práci bylo pro jemu podobné dost obtížné. Zkuste taky vysvětlit zaměstnavateli, že jednou za měsíc potřebuje na pár dní volno. Jo, tohle byla dost pitomá situace. Nakonec potkal Kamija při jednom z pohovorů a ten s tím bez potíží souhlasil. Jeho práce za barem neskutečně bavila a vyloženě se v tom vyžíval. Pak ale přišla jedna chvilka, kdy se přestal hlídat. Málem to skončilo tím nejhorším možným způsobem, kdyby ho nevyrušil Kamijo. Bylo to těžké ovládat, když se blížil úplněk a nebýt jeho šéfa, udělá něco, co by už se nedalo vzít zpátky. Ne, že bych na tlapách už krev neměl. První proměny byly šílené, bolestivé a řádění dost patrné. Ani teď to při úplňku nebylo nic lepší, jen už je lépe zařízený. Patřil mu jeden ze srubů v lese, kde jejich smečka sídlila. Ten nejvíc mimo hlavní dění. On sám si v jeho sklepě vybudoval skoro atomový kryt a tam se prostě zavřel. A tím štval ostatní ještě víc. Mrzelo ho, že to odnášel nejvíc Kai, který byl postavením mnohem výš. Díky svým schopnostem, díky věku. Bráška, který prošel tím samým, ale o pár let dřív. Byl vážně rád, že to může s někým probrat. První chvíle, kdy se probudil a zjistil, co způsobil, byly nesnesitelné. Nemohl se smířit s tím, že někomu vážně ublížil. Stejně měl pocit, že do jejich smečky příliš nezapadá. Vždycky se držel dost stranou a ani zapadnout nechtěl. Proč taky? Bavit se celé dny o tom, jak si úplněk užijí? Neustálé debaty o tahanicích s upíry? On měl rád svou podstatu ale jen, když mohl beztrestně lítat po lese. Prostě vlk a ne... O to víc začal trénovat, aby se v běžné dny nedělo. S každou další vlčí proměnou, si byl o něco jistější, jen ho nesměl někdo vytočit. Vzhledem k jeho povaze to naštěstí nebylo příliš snadné. A pak přišla největší chyba v jeho životě. Tedy on by se nerozhodl jinak. Překazil lov. Ne, on prostě nebude lovit lidi. Nikdy. Popral se s alfou a ...prohrál. Jak nečekané. Nebýt Kaie, tak už tu není. Díky němu ho to stálo jen místo ve smečce, dočasně. Musel odejít do města a užít si svůj vlastní trest a tehdy si našel první práci. Stal se černou ovcí, o kterou si nikdo neopře ani kolo. Někým, kdo měsíce nesměl překročit hranice. Trpěl, že nemůže do lesa, to bylo zakázané území, ale ta svoboda, kterou pocítil, mu v hlavě utkvěla. Přesto se po svém trestu vrátil do smečky, když na něj Kai naléhal. Nechtěl přijít o brášku. Ve všech ostatních ohledech byl pořád trochu potřeštěné štěně, které by nejradši běhalo celé dny po lese. Vzhlédne krátce k obloze a usměje se na hvězdy. V koutku cigaretu, kterou si prostě neumí odpustit. Dneska se mu dařilo v práci, zítra měli jít s Kaiem na pivo a užít si trochu zábavy, na to se vždycky těšil. Domů se mu ale nechce. Jistě přijdou nějaké skvělé poznámky, jestli byl lovit veverky a podobně. Možná pár pitomých vtípků a provokace, aby vybouchl. Už toho měl upřímně plné zuby. Rozhodne se vzít to oklikou a užít si nočního lesa. Za chvíli je tu úplněk, cítí to v kostech a přijde jeho dobrovolné vězení, ale na to je ještě čas. Usměje se a v očích se mu blýskne, když se ocitne mezi stromy. Je doma, cítí to každou buňkou svého těla. Bude to bolet, to ví, ale stejně se těší, až dopadne na všechny čtyři a rozběhne se. Střípek svobody, než se vrátí zajetým pořádkům. Jeho tvář se zkřiví bolestí, když v sobě najde sílu vlka a s tichým zaúpěním klesne na čtyři. Daň za to, kým je, ale není to tak hrozné. Během pár minut, už zvedá hlavu mohutný bílý vlk s nezvykle stříbrnýma očima. 

Ano, to je další věc, proč prostě nezapadal. Neví, proč dostal do vínku svou barvu očí a bílou srst, tahle se v těchto končinách nenosila, ale je to tak. Ozve se táhlé zavytí, kterým dá jasně najevo, jak moc rád je, než se rozběhne lesem. Tohle jsou ty chvíle, které tolik miluje. Sem tam mohutným skokem překoná padlý kmen, proplétá se mezi stromy. Pak ale ucítí, že v okolí není sám. Co tu chtějí? Nikdo z nich tu být neměl. Pokusí se jim ztratit v lese a doběhne až vysoko do hor, kde je jeho oblíbené místo na skalní stěně. Ohlédne se, tiše zavrčí a když se podívá zpátky, je sražen mohutným tělem. Hned se vyhrabe na tlapy a chce se bránit ale je jich moc. Ostré tesáky cvakají, očividně ho však nechtějí kousnout. +Nepatříš mezi nás, nikdy nebudeš. Jsi zrádce. Nemáš tu co dělat, Kai ti věčně chránit zadek nebude.+ Zní v jeho hlavě myšlenky šedého, trochu opelichaného vlka. Nakonec do něj jeden z vlků prudce narazí a on se nedokáže udržet na římse. Drápy se snaží zarýt, ale není kam. S tichým zakňučením zmizí přes okraj a dopadne na další římsu o dost níž. Bolest je už tak dost ukrutná a nemusel by se ještě měnit zpátky. Díky ní přijde o vědomí během vteřiny a obklopí ho černočerná tma. 

Taiji

Být andělem v „Nebi“ mohla být někdy pořádná dřina. Samé povinnosti a vysoká očekávání, pořád nad něčím dohled a příkladné chování a nulová tolerance vůči přešlapům. Být andělem na Zemi byla paráda. Jeden se tu snadno ztratil z očí těm nahoře, řekl, že má nějaký zanedbatelný úkol s pobudou od vedle, co už stejně lepší nebude a i když se moc nesnažil, aby se to individuum nějak změnilo nebo zlepšilo, nikdo ho z toho nemohl vinit. Prostě beznadějný případ. Tai miloval obyčejný život. Užíval si ho plnými doušky někoho, kdo svoje tělo nemohl zničit alkoholem ani cigaretami, pařil do rána, jezdil na motorce, balil holky a ani za nic se nechtěl vrátit tam nahoru. Ostatně po tom, co se mu kdysi stalo tam o to nikdo ani moc nestál a to neznali pravdu. Ne ani oni nevěděli všechno. Na Zemi se věci často prostě ztratily v proudu času… Dneska byla tajná párty na odpočívadle vysoko v horách a dokonce na ni nepřišli ani policajti, takže se sama rozpustila okolo třetí ráno. Taiji zrovna postává vedle svojí zaparkované motorky, opírá se chodidlem o svodidlo nad vysokou strží a pokuřuje. Je zabraný doprostřed rozhovoru se svým kámošem od vedle a… ano, je to démon. Nikdo o tom neměl ani ponětí, ani z jedné strany, ale oni dva toho měli vlastně dost společného. Jejich podstaty se ze své přirozenosti odpuzovaly a zároveň jim byl ten jejich předem daný svět tak trochu jedno. Chtěli si prostě jenom chvíli dělat, co chtěli. Úplně obyčejně. Oba dva se zastaví uprostřed proudu slov a zahledí se někam k vrcholkům hor ještě před tím, než se nad lesem rozlehne vlčí vytí. Cítí jejich přítomnost oba dva a velmi silně. Je jich docela dost, ale nejsou na lovu a nejsou tu ani jako smečka. A ne, nejsou to vlci. Taiji a Shirase se na sebe podívají, chvíli poslouchají a pokrčí rameny a drbou dál. Vytí se přibližuje a začíná znít nebezpečně. 

"Pořádají na někoho hon? Myslel jsem, že tohle dělají upíři a jenom alfy mohou někoho oddělat..." Odtuší Shirase nezaujatě, ale Taiji se zaposlouchá o to víc a nakrčí čelo. Ať je jaký je, jeho podstata je jiná, neumí k tomu být takhle lhostejný. Kdo ví, jaká vyšší moc navede jeho oči ke skalnímu štítu nad špičkami jehličnanů. Chvíli se tam nic neděje a pak to spatří. Velké vlčí tělo padající přes okraj a další jedince pobíhající nahoře. Žádné žalostné kňučení, jen vrčení a pak smečka zmizí. Démon se začne chechtat, ale to už Tai šlape na nedopalek na asfaltu, rozepne obrovská bílá křídla s rudým podbarvením ve špicích per a v příštím okamžiku už se zvedá ze země. 

"Ale no tak, je to jenom jedno uslintaný štěně, co je nám po něm? Pojď radši ještě do města, jeden bar jede do rána!" Volá za ním Shirase a otráveně rozhodí rukama. Taiji je pryč. Přelet nad korunami stromů trvá jenom chvíli a všechno má odsud jako na dlani. Nedělá mu problém padlého vlka najít, i když je tma. V lese je hrobové ticho. Utekla odsud i všechna zvířata. Snést se k zemi skrz hustý porost je už o něco horší a když se prodere větvičkami, má poškrábaná křídla i tvář a několik per se snese na jehličí. Překvapí ho, když tu uvidí ležet polámané tělo chlapce, kterému nemůže být moc let. Vypadá dost neškodně. Proč mu to udělali, to je mu záhadou, ale už teď ví, že je to křivda. Prostě to pozná. Při přeměně přišel o svoje oblečení a Taiji toho na sobě nemá zrovna moc, co by mu mohl dát, ale to je teď jedno. Klekne si nad něj, přiblíží k němu dlaně a se zavřenýma očima aktivuje svou léčivou moc, aby zjistil, jak zlé to je. Hodně zlé. Napne všechny síly, aby poslal do jeho těla živoucí energii, ale na hojení ran je to málo a nejsou tu vhodné podmínky. Potřebuje ho ale především stabilizovat. Chvíli to trvá, než se víčka toho chlapce mírně zachvějí a dech prohloubí. Vypadá to na nějaké zlámané kosti a vnitřní poranění. Na Taijiho se na okamžik upřou zvláštní stříbrné oči. 

"Ještě není tvůj čas..." Zašeptá mu, i když ho štěně nejspíš nevnímá. Pak ho vezme do náruče a odnese na jediné možné místo. K sobě domů. O několik hodin později slunce vykoukne nad střechami městských budov a opře se do Taijiho oken. Svému pacientovi roztáhl velký gauč, na kterém mu pěkně ustlal, postaral se o všechny jeho rány, zastavil vnitřní krvácení a vinou vší té vydané energie odpadl v křesle jako špalek. Když ho slunce zalechtá na nose, vlk pořád spí, takže se Taiji odloudá alespoň do koupelny, převlékne se do tepláků a trika a uvaří si kafe. S obrovským hrnkem v dlani dosedne zpět do křesla a pozoruje tvář opodál. Vážně moc ho zajímá, co se to tady stalo, tohle chování nebylo u vlkodlaků vůbec normální. Samozřejmě, že se s některými znal, ale tohohle vidí poprvé. Takové štěně… copak ten mohl být pro někoho ohrožením? +To je nějaká sviňárna...+ 

Zyean

Je jen těžko říct, co si Zye myslel. Ne, nikdy neplánoval, že by umřel v nejbližší době, jen osud na to měl asi jiný názor. Věří tomu, že jeho cesta má nějaký smysl, že je důvod, proč se ocitl na pokraji smečky, proč vypadá tak, jak vypadá. S poslední vědomou myšlenkou od toho začal upouštět. Není žádný důvod, je jen prostě navíc. Nejspíš se neměl ke smečce vracet a možná opravdu odejít, jak mu jeho 'milovaná' část rodiny radila. Neposlechl je a tohle je odměna za to všechno. Vlků samotářů nebylo tolik. Většinou příliš dlouho nepřežili, když neměli své vlastní teritorium a když ano, dlouho ho neudrželi. Třeba byl dočasný vyhazov znamení a on ho neuposlechl. Teď už je na to pozdě. Propadá se hlouběji do své mysli a užívá si bezstarostné sny. Připomínají mu roky, kdy pobíhali s Kaiem po lese. Skákali z útesů do jezer a smáli se vyděšeným pohledům dětí z města. Oni žili úplně jinak, mnohem lépe podle něj. Všechno něco stojí a svou daň asi právě zaplatil. Najednou se v jeho těle něco rozsvítí, stejně jako ve snu. Je to jako při východu slunce, sedí na jedné ze skalních stěn podobné té, ze které ho shodili. Vedle sebe má Kaie v ruce pivo a sleduje, jak slunce pomalu vstává. Bylo to krásné, stejně jako západ. Zároveň s tím cítí energii, která nepochází od něj. Mysl se rozjasňuje a na vteřinu má pocit, že to možná vážně přežil. Jak kdyby cítil touhu otevřít oči. Z jeho rtů vyjde jen tiché zaskučení, skoro bolestné, ochraptělé zavytí, když se pokusí pohnout, ale nejde to. Nakonec jen pomalu otevře oči a v mlžných obrysech rozezná postavu s křídly. Tohle se mu určitě zdá, nikdy v životě neviděl kromě upírů jinou entitu. Vyhýbali se sobě navzájem a teď...+Ještě není tvůj čas..+ Proběhnou mu hlavou jakási slova a na krví poznamenaných rtech se objeví slabé, trochu zmučené pousmání. Chtěl by mu říct, že by měl být. Nebýt jeho, tak už nežije, proč ho tedy nenechal být a co mu vlastně chce? Není to démon, který ho bude mučit? Víc toho vymyslet nestihne, když se znovu propadne spíš do spánku, než bezvědomí a jen podvědomě cítí, že ho někdo zvedá. Hlavně tu bolest, která ho probudí a donutí omdlít. Prožije si několik dalších snů, než se mu do tváře opře ranní slunce. Příjemně hřeje, on by se na něm mohl válet klidně týdny, i když to na jeho kůži není poznat. Prostě se neopálí, asi další mutace. V první vteřině mu nedojde, co se stalo, prostě se pokusí otevřít oči. Zlobí se sám na sebe, když to moc nejde, ale nakonec se mu to přece jen podaří. Několikrát zamrká na stěnu před sebou, když mu dojde, že kouká na kytary. Ne, rozhodně není u nikoho známého. Chce se prudce posadit a začít se samozřejmě bránit, kdyby bylo třeba, s první pohybem však zalituje. Jeho tělo se samo o sobě hojí rychle, ale jako lusknutím prstu to rozhodně není. Teprve v ten okamžik mu dojde, co se stalo a že ho všechno příšerně bolí. Tiše zakňučí, než se aspoň pokusí rozhlédnout a zaostří na Taijiho v křesle. Vážně se ho lekl a jeho vlčí instinkt si dělá svoje. Zkřiví tvář bolestí, když se jeho tělo pokusí o přeměnu, ale je příliš slabý. Jemné bílé chlupy na předloktích se objeví, aby vzápětí mohly zmizet.

"Kde to jsem?" Rezignovaně zůstane ležet a chce si přitáhnout deku víc pod bradu, když mu dojde, že kromě ní mu toho moc nezbylo. Podívá se pod ni, jen pro jistotu a pak střelí překvapenýma očima na neznámého.

"Uhm, měl bych být v lese... na římse...mrtvý?" Ukazuje mu svou hodně zpomalenou dedukci a opatrně se ušklíbne, spíš trochu pousměje.

"Co jsi zač?" Podaří se mu z vyschlého krku vydolovat další otázku, ale to už si ho očima zvědavě prohlíží. Jemu ten strach a obezřetnost nikdy dlouho nevydrželi. 

Taiji

Vnímá zesílení toku životní energie, když se Zyean začne probouzet. Docela by ho zajímalo, jak na tom bude. Vlčí regenerace byla legendární a tohle byl mladý a silný jedinec, ale stejně měl hodně kostí zlomených. Stihl by to takhle přes noc? S Taijiho pomocí to nebylo nemožné. Víčka s bílými řasami se zachvějí, Taiji se v křesle předkloní a zvedne si hrnek k dalšímu doušku a pak se málem polije, když se leknou jeden druhého. Vůbec nečekal, že sebou Zyean tak trhne a dokonce se zkusí proměnit. Málem ho trefilo a už by měl namířeno zpátky nahoru! +Kruci, tohle mi nedělej, teď jsem se převlíkal!+ Pomyslí si na téma čehosi v kalhotách a hrnek radši odloží. Pomalu vstane a vykročí k němu. Koutky mu krátce vystřelí nahoru, když Zyean kontroluje svou nahotu a dosedne na okraj konferenčního stolku, plného časopisů a dalších krámů. Vlastně je tu všude dost velký bordel. Jediné, co Taijiho zajímalo, byla střecha nad hlavou. Vybavení bylo nesourodé, mnohdy laciné, věci neuklizené. Jediné, co za něco stálo, byla pohovka a celkem i postel. Jinak to bylo typické mládenecké hnízdo v rustikálním stylu, ale nakonec vlastně útulné. Nesnášel sterilní prostředí, naleštěný nábytek, kde byl vidět každý otisk prstu a pocit nezabydlenosti. 

"U mě doma." Odpoví na první otázku a pokrčí rameny na jeho slova o vlastní živosti. 

"Nejspíš…?" Dodá obezřetně. Nevykládá na potkání, kdo je, i když hodně bytostí cítí jeho vnitřní světlo. Málokdo ho ale dovede pojmenovat, pokud se s tím už nesetkal nebo nebyl démon. 

"Říkají mi Taiji. Máma sice říkala, že nemám sbírat věci, které najdu na zemi, ale nedalo mi to a zase jsem zlobil. Říkal jsem si, že bys možná ještě umírat nechtěl, ale kdyby přece jenom jo, jsme v desátém patře." Přátelsky se usměje, mrkne na něj a zase vstane, aby přešel k lince. Vybojuje mezi nádobím jeden hrnek s uraženým uchem, který umyje a nalije mu do něj kávu. 

"S tou dekou si nedělej starosti, beztak už jsem všechno viděl." Odmávne to dlaní a vrátí se k němu, aby mu hrnek podal. Tedy spíš položil na stolek kousek od něj. „Můžeš se vůbec hýbat?“ Zeptá se najednou dočista starostlivě, když nakrčí čelo. Kolik mu tak může být, ptá se sám sebe už poněkolikáté a i když teď Zyeanovy oči vypadají o něco přirozeněji, stejně jsou pořád hodně jiné. Dívají se na něj, jako kdyby se nikdy nic nestalo, rozhodně ani trochu mrtvě nebo nedej bože vystrašeně. +Tolik k vlčí opatrnosti.+ Pomyslí si Taiji. 

"Máš hlad? U řezníka bourali krávu." Trochu si ho dobírá. 

"Kecám, ale mám tady polívku. Silný vývar prý jednoho postaví na nohy." Co na tom, že je v něm i cosi navíc z andělské kuchyně. 

"Možná bys asi radši vodu, co?" No jo, někdy se všechno nedalo spláchnout kafem. Zase vstane a jde hledat skleničku. 

"Kde jsem to…" Z jedné vysype pavouka a radši ji nechá být a v další se válí několik makovic. 

"To tady nikde není žádná sklenička?" Rozčiluje sám sebe, když si prohlíží panáky. To je asi docela málo. 

"Možná najdu misku." Vtipkuje zase na jeho účet. 

Zyean

Zvláštně pozvedne obočí, když mu Tai řekne, že u něj doma. Nikdo, kdo to měl v hlavě trochu v pořádku, by si ho nevzal domů a když už by nevěděl, kdo je, tak by ho po tom, co před chvílí málem provedl, hezky vypakoval. Přesto všechno cítí v jeho přítomnosti zvláštní klid a teplo. Je to vážně jako by se vyhříval na slunci a to za jeho zády to rozhodně není. Po očku se rozhlíží kolem a některé věci, které se tu válí, mu pozvednou koutky nahoru. U něj doma to vypadalo dost podobně, až na ty kytary. S tím bordelem by si mohli podat ruce a ne, blechy tam rozhodně nemá.

"Uhm. Neskočil sem schválně." Brání se hned, ale víc mu k tomu neřekne. Neměl by prozrazovat nic, co se smečky týkalo. Nějaké pořádky v sobě má hluboce zakořeněné. Ne, že by ctil pravidla, ale pořád tam byl Kai a jeho ohrozit, je to poslední, co by vážně chtěl.

"Donesl jsi mě z lesa až sem?" Padne další otázka a  prohlédne si jeho vzezření. Pochybuje o tom, že je člověk, navíc ta římsa byla dost vysoko, tam by se těžko někdo dostal. Upír to není, toho by cítil na kilometry. Příliš dalších možností podle něj nezbývá. Z jedné by byl nadšený a z druhé mu naskakuje husí kůže. Prudce se po něm ohlédne, když přijde na to, co viděl a co ne a přitáhne si deku zase o kousek výš, když prostě zrudne.

"Taky jsi mohl zavřít oči." Nařkne ho bez váhání a pak se tiše zasměje. Nemohl, když ho dotáhl až sem.

"Gomen, je to divný pocit. Už se mi dlouho nestalo, abych se někde probudil s holým zadkem. Jsem Zyean." Dřív se mu to občas povedlo, když svou proměnu ještě ovládat neuměl. Jeho zadek už pár lidí vážně vidělo a ti v kempu nedaleko jejich srubů, na to asi dlouho nezapomenou a on taky ne. Káva je ale něco, co odpoutá jeho pozornost a už natahuje krk, aby do šálku viděl. Tolik k zodpovědnosti, ale i když má vyschlo v krku, stejně by spíš sáhl po tom hrnku, než po vodě.

"Trochu, bolí to jako čert." Prozradí mu a zkusí se hodně opatrně a pomalu posadit. Křiví u toho tvář bolestí, ale nakonec se mu to podaří. Ztěžka vydechne a vyvalí se víc dozadu, deku ale ani na vteřinu nepustí.

"Nikdy jsem se tak rychle nezahojil a těch zlomenin muselo být dost. Teď už nic zlomeného nemám." Podívá se na Taijiho a znovu si ho měří zkoumavým pohledem.+Tak co jsi zač?+ 

"Jsi první, kdo mi nabízí krávu, vždycky to byla spíš veverka." Vypadá hodně pobaveně a určitě ne uraženě nebo jakkoliv dotčeně. Kývne hlavou na tu polívku, hlad má jako vlk, potřebuje energii, jako každé štěně. Jakmile Tai zamíří do kuchyně, dívá se mu na záda a pokoutně se natahuje pro hrnek s kávou, ještě by si dal cigáro a konečně by měl pocit, že zase žije ale...teď mu to kafe musí stačit. Přiloží hrnek ke rtům a pak vyprskne smíchy, když přijde na misku.

"Ještě mě pošli pod okap a vyvenčit a bude to vážně všechno." Protočí nad očima v sloup a už se chytá za žebra. Nejsou zlomná, ale teď právě bolí jako pěkně naražená. Za pár hodin by měl být úplně v pořádku.

"Takže ty víš, kdo jsem, co jsem." Ujistí si, že si to přebral dobře. Už jen z těch narážek by mu to mělo být jasné. A v tu chvíli zase začne být ostražitější.

"A ty nejsi člověk. Cítím to, ale není to nic, co bych znal." Zavětří, jak kdyby to díky tomu dokázal poznat. Co když zná někoho z jejich smečky a třeba si s ním jen hrají? Přijde něco dalšího? Ale proč by mu pomáhal se uzdravit, to přece nedává smysl.

"Ty Taiji..." Začne opatrně.

"Viděl jsi, co se mi stalo?" Zeptá se a už pomalu usrkává kávy. Na vodu si ani nevzpomene. Trochu si ho testuje, jestli se třeba nebude ošívat. Měl by jít rychle za Kaiem, říct mu, že je v pořádku. Vůbec nepochybuje, že něco cítil. Tak to bylo vždycky. Ne malá zranění, ale tohle bylo dost velké, vážně málem umřel. Ještě chvíli ho pozoruje.

"Nemusíš nic hledat, mě by klidně stačilo pivo a cigáro, to jednoho hned postaví na nohy." Pozvedne prázdný hrnek s kávou.

"A možná i to oblečení." Zatváří se naprosto nevinně.

"Nestydím se ani trochu, ale to divný sedět s holým zadkem na cizím gauči." Už se začíná dostávat do formy a pusa mu jeden o sto šest.

"Je dost možný, že budeš mít na té kůži obtisknutá moje záda." +A čert ví, co ještě.+ Málem by sám nad sebou protočil očima v sloup.