(planetárium)
Toshiya
"Máš strach, že si tě vezmu tady a hned?" Ptá se ho s náznakem zvráceného pobavení a znovu se pohne prudčeji. Prostě by to nebyl on, kdyby ho ještě trochu neděsil.
"Křičel bys na celou budovu, kdybych to udělal. Ne bolestí ale slastí." Pobízí jeho fantazii ještě o trochu víc, své přímočaré pohyby změní za mírné zakroužení, než se k nim zase zpátky vrátí. Dělá všechno proto, aby to i tak bylo to nejlepší, co zažil. Nesmíří se s ničím menším. Odmlčí se na moment, aby nezasténal příliš nahlas. Je to pro něj prostě příliš zakázané a ani teď ho to přesvědčení neopouští.
"A taky jednou budeš křičet, až tě zamknu u sebe v ložnici a nepustím. Takový malý, studijní pobyt. Máma bude mít radost." Koutek se znovu vyhoupne nahoru a utopí další řečičky v Boogieho rtech. Musí na chvíli zastavit, aby neodpálil sám sebe. Jen ta představa, že Boogieho nepustí ze svého bytu, ho prostě dostává...No na kolena by bylo v tuto chvíli moc vysoko.
"Copak jí řekneš, až se bude ptát, co jsme probírali?" Baví se nad tím královsky, ale taky trochu maskuje své rozpoložení. Ještě malou chviličku, dokud Boogieho tělo nezačne odpovídat jako prvně. Ty samé záchvěvy, ty samé projevy a on bude vědět, že nemá daleko k vrcholu. Pomůže si dalšími polibky. Trochu se stáhne, aby je dopřál i hrudníku, stejně jako škádlivé kousnutí. Někdy se nechá příliš unést, kousne víc, než měl původně v úmyslu. Hned na to mu to však vynahradí intenzivnějším dotekem jejich klínů. Nakonec se přesně hlídat a začne hnát oba dva k vrcholu až nad hvězdy, které jim pořád svítí nad hlavou a sem tam se přepnou na jiný pohled. Možná je to tím, že se ten ovladač teď válí někde pod nimi. Boogieho rty musí odolávat dalšímu nezřízenému nájezdu. Toshiyovy boky neustále zrychlují a to tření vyvolá i patřičnou reakci. Z úst se mu vydere něco mezi zavrčením a zasténáním, které tlumí, co mu jen síly stačí a pak dlaněmi vjede mezi jeho prameny pod přívalem vší té slasti. Při té nevětší vlně, je pevně sevře mezi prsty a povolí, až s jeho tělem, které se v prvním okamžiku neskutečně napnulo.
"Kruci." Zavrčí, jakmile nechá hlavu spadnout a zapře se čelem o Boogieho rameno. Nakonec ho to opravdu sebralo víc, než by si kdy pomyslel a to děsí pro změnu jeho. Nenásleduje žádný polibek, ani nic podobného, prostě se posune kousek stranou a odvalí z Boogieho těla s dlaní v krátkých pramenech.
"Hm, po tomhle je nejlepší cigáro a možná i panák." Teď už to zase zní trochu víc jako on. Mírně pootočí hlavu, aby se na něj podíval a ušklíbne se.
"Prohlédl sis galaxii zblízka?" Pozvedne obočí a očividně ho netrápí, že si kalhoty ještě nenatáhl.
"Ještě tě tam klidně můžu vzít několikrát, ale když si vzpomenu, jak ses bránil." Rýpne si do něj a je vidět, že se mu směje za ty drahoty, které mu vážně dlouho nevydržely. Navzdory svým slovům, se trochu přesune na bok a pohladí ho konečky prstů po celé délce jeho přirození, dokud k tomu má ještě možnost.
"Už ti to nepomůže, když vím, že to stejně chceš." Úplně ho vidí, jak se bude třepat, až k němu bude zase muset jít. Jak by se asi tvářil, kdyby si ho příště pozval k sobě do kabinetu? Co by si všechno uměl Boo přestavit? Což o to, on by toho byl klidně schopný a zase by tím riskoval všechno, co si za ty roky vybudoval, ale nebylo by to poprvé. Parchanti měli prý vždycky štěstí a on je parchant na druhou tak...
Boogie
K jeho uším se probojují Toshiyova slova. Přinutí se otevřít oči a podívat se do těch jeho, než naprosto upřímně přikývne. Ano má strach a podle toho, jak ho stihl poznat, k tomu má všechny důvody. Proč by to neměl udělat, když jsou tu sami a ani jeden z nich nemá kalhoty??? Totchi v něm ten pocit ještě umocní, když se klínem pohne proti němu výrazně víc, ale jeho slova pletou Boogiemu hlavu ať chce nebo ne. Už se toho tady děje dost na to, aby mu konečně uvěřil. Musel by jen posbírat všechnu odvahu a zahodit zábrany. Toshiya s ním dál dělá naprosto neskutečné věci. Moc by mu chtěl odpovědět, ale vyrazí ze sebe jenom jakési Ah, na místo, že by k němu domů z bezpečnostních důvodů asi raději chodit neměl. Snaží se hlavou alespoň probrat představami, jestli si Toshiya vážně u jeho mámy řekne o možnost, aby u něj Boo strávil několik dní v kuse. Věří tomu, že možná i ano, jen nemůže přijít na to proč vlastně. Dusí svoje vlastní sténání v jeho rtech, má pocit, že už se nedovede ani nadechnout a Totchi se pořád snaží roztříštit jeho pozornost dalšími a dalšími slovy. Co jí řekne? Nejspíš nic, jenom neskutečně zčervená a uteče. Později by to mohl hrát například na rozpaky z neschopnosti se něco naučit, třeba by mu to věřila? Možná by si měl trénovat výmluvu dopředu, nějak nepochybuje o tom, že by na tohle mohlo dojít a pak nevymyslí už vůbec nic. Cítí, že už to déle nevydrží, že už je zase jenom maličký kousek od vrcholu, upře omámené oči na nebe, které se mu nad hlavou nesmyslně přepíná a ani nezvládne vymyslet, proč se to děje. Je to neskutečné. Občas bolestně sykne nebo se mu sten zlomí do bolestného, když je to kousnutí příliš silné, ale i když to není zrovna to, co by ho dostávalo do kolen, Totchi mu to stejně vzápětí vynahradí a donutí ho okamžitě ten pocit zapomenout. Pak už se neovládne a druhý vrchol se přes něj přelije někdy v podobnou dobu, jako přes Toshiyu ten jeho. Totchi ho u toho vezme tak silně za vlasy, až musí zaklonit hlavu a znovu přivřít víčka. Nejradši by se mu vysmekl, ale to by taky mohl o polovinu vlasů přijít. Způsob, jakým se projeví Toshiyovy hlasivky ho trochu vyvede z míry, je to dokonalý odraz jeho osobnosti a ano, maličko děsivý. Boogiemu je jasné, že v tuto chvíli ho příliš nevnímá a teprve přichází k sobě, což je vzápětí cítit i na povolení jeho těla. Když se o něj Totchi opře čelem, několik vteřin se pere s touhou obejmout ho a přitisknout k sobě, ale možná je dobře, že to neudělal. Toshiya se totiž odvalí stranou a je po romantice, pokud tu někdy nějaká byla. Boogiemu se ještě pořád prudce zvedá hrudník, ale už vnímá svět kolem nich a v jeho očích se odráží zmatení. Trochu mu to připomíná včerejšek v parku a vážně moc se bojí, co by mohlo přijít teď. Krásné chvilky střídají ty znepokojivé a jeho to děsí. Stočí k němu oči, když pronese to o panáku a cigáru a protočí jimi, než se podívá zase nad sebe. Ne, po tomhle je nejlepší mazlení, ale to si jenom pomyslí. Toshiya je opravdu krásný, když má tvář pozměněnou tímto prožitkem. Po jeho otázce zčervená ještě víc a přikývne, že prohlédl, ale na jedno odpoledne je toho nejspíš až dost. Pomalu se posadí a začne s natahovat svoje kalhoty. Nedokončí ten pohyb, protože v tu chvíli už je Totchi u něj a pohladí ho způsobem, že se celý zachvěje a napne. Musí se kousnout do spodního rtu a trochu to rozdýchat, než se na něj znovu podívá. Je velmi blízko a Boo má hlavou zdá se plnou úplně jiných věcí, než jeho učitel. Vůbec netuší, co by teď měl dělat nebo říkat. Dokonce se nemůže ani vymluvit na to, že musí domů. Toshiya
Boo nic neříká. Možná měl tušit, že mu něčím podobným jazyk jen tak nerozváže. Je to asi i tím, co mu po tom všem řekl ale...No tak přece se nerozsype, když se od něj nedočká sladkých řečiček? Za to reakce po pohlazení v klíně se mu líbí mnohem víc. Tak tam mu bude sahat rozhodně častěji, aby ho ujistil, že tohle to jediné správné. Na co romantika? Je k ničemu. V jeho pohledu na svět tohle nemělo místo. Sex ano, provokovaní rozhodně, ale nehodlá mu posílat zamilované smsky. Tohle nedělal ani v jeho věku k sakru. A něco mu tak trochu říká, že něco podobného by si Boo představoval. Asi mu napíše slovník jeho frází a nechá někoho jiného, kdo je v tom zběhlý, aby mu to přeložil. Něco ve stylu, ten zadek bych si klidně hned vzal, rovná se dneska ti to hrozně sluší. Tohle bude složitější, než sám čekal. Chvíli jen beze slova kouká kamsi mezi ně do země, ale přesto si neodpustí další dotek v těch samých místech. Jen pro jistotu, jestli to Boogieho náhodou nepřešlo. Pak konečně vzhlédne a podívá se mu upřeně do tváře a hlavně se zabodne do jeho očí, které ho neustále přitahují k sobě. Trochu víc se pozvedne, vlastně skoro do sedu a nakonec dlaní vjede do jeho pramenů. Zamračí se na něj, napříč tomu jej však pohladí palcem po tváři. Není to ten nejjemnější dotek, ale fakt se snažil."Tak co říkáš na první zkušenost? Měl jsem pravdu, hm?" Dostane se na povrch jeho já a začíná mu být jasné, že to není úplně to, co by teď asi měl říkat? Nebo ano? Kdo se v tom má k čertu vyznat?+Ty kalhoty nech dole, taky asi úplně ideální nebude..?+ Proběhne mu hlavou. Je to pro něj strašně těžké ze sebe dostat něco jiného, než na co je zvyklý. A k tomu ho ta hlava fakt nepřestává bolet, polevilo to, prášky to částečně utlumily, ale má pocit, že se to vrací. Jak dlouho tu jsou? Copak není nějaké svinstvo, které by vydrželo déle? Vyraší to v první chvíli úplně jednoduše, když se nakloní blíž a podnikne trochu kontrolovanější nájezd na Boogieho rty. Pořád v hlavě ještě skládá, co by mu měl říct a co si nechat pro sebe, aby s křikem neutekl. Jakmile se trochu odtáhne, opře si čelo o to jeho, ale úšklebek na sebe nenechá dlouho čekat. Několikrát se nadechne, aby další rýpavé poznámky spolkl. To vážně nezvládne vymyslet nic lepšího? Ne, asi opravdu ne.
"Tak poslouchej." Už by nad sebou málem protočil očima.
"Vezmu tě na večeři, vezmu tě klidně do kina, je mi to fuk. Ale nečekej, že jsem schopný něco podobného vymyslet sám od sebe." Valí na něj pravdu a to, jak je zvyklý se chovat.
"Dárky ode mě budou tak maximálně s razítkem sex shopu, pokud si sám neřekneš, co chceš." Nebere si s ním servítky.
"A ano, rande v mém podání často začíná a vždycky končí sexem." Pokračuje dál bez ostychu napřímo, protože by na to stejně Boo za chvíli přišel sám. No, nejspíš už to stejně ví.
"Je to úplně jednoduchá rovnice a taky hodně výhodná pro mě." Pořád ho ještě nepustil a ani se neoddálil. Očima těká mezi jeho rty a hloubkou těch naproti sobě a čeká na jakoukoliv reakci. Možná ho radši zalehne nebo k něčemu přiváže, dostane ho znovu nepříčetnosti a pak se ho zeptá, jestli s ním nepůjde ještě domů.
"Přesto mě nutíš dělat věci navíc a mám ti to dost za zlé." Zamračí se na něj podruhé, ale v očích už má zase pekelnou touhu, očividně by si dal klidně druhé kolo, však Boo ty kalhoty ještě nezapnul nebo ano? No nic, teď mu na sebe prozradil mnohem víc a přestává se mu to líbit.
"Můžu ti toho hodně ukázat, vzít tě kam jenom budeš chtít. A dobře...přiznávám, že to bude příjemnější, než kdykoliv jindy." Trochu to vyprskne, protože ze sebe doluje něco, co se mu hodně špatně přiznává.
"Takže..." Odmlčí se na chvíli, než ho vezme za bradu a přejede palcem po spodním rtu a pak ji pustí, aby si mohl užít trochu pomsty za to, co z něj dostal, sevřít jeho klín a patřičně si užít reakci.
"Jídlo, hvězdy nebo rovnou ke mně?"
Boogie
Nakonec vůbec žádná slova vymýšlet nemusí, protože Toshiya ho pohladí v klíně podruhé. Boo se znovu celý napne a i když před chvílí prožil cosi neskutečného, jeho mladé tělo se vzpamatovává až moc rychle. Tohle by Toshiya vůbec vidět neměl, jinak ho zničí! Když se ale vedle něho pohne, Boogie se na něj podívá a zůstane přikovaný k jeho podmračenému, ale nádhernému pohledu. Automaticky natočí tvář za jeho dlaní, když mu jí vjede do vlasů, přivře oči a tiše vydechne. Dokonce dostane pohlazení a to mu zvedne koutky trochu nahoru. Jeho otázka ho trochu zaskočí. Co mu má povědět? Zčervená a na chvíli uhne pohledem, ale jeho projevy nejspíš mluvily samy za sebe. Raději prostě jenom kývne a vyslouží si tím nové polibky. Je to o něco lepší, než kdyby byl Toshiya stále vedle něho a příliš si ho nevšímal. Zvedne k němu důvěřivé oči, když si opřou čela o sebe a pousměje se, ale ten úšklebek se mu moc nelíbí. Tak poslouchej? V jeho očích se promítne otázka, ale skutečně mu naslouchá. Snaží se o to už nějakou chvíli, přijít tomu všemu na kloub. A pak už jen zaskočeně pootevře rty a ty klesají s každým novým slovem stále níž a níž. On ho vezme, kam si bude přát, když si to Boo vymyslí? Ale co to znamená? Dělal by to pro někoho jiného, kdyby mu šlo jenom o tu postel, jak pořád říká? Jak se vyznat v Toshiyovi, který občas jedná úplně protichůdně proti tomu, co říká? Je chladně odmítavý a při tom tolik pozorný. U razítek ze sexshopu už se mu koutky vyhoupnou nahoru a u zakončení schůzek se tiše zasměje. Mělo by ho to strašně moc děsit, ale… Toshiya mluví o rande, dárcích, společných chvílích… Neříká mu vyspíme se spolu a padej. Kdokoliv jiný by ho asi poslal do háje, ale možná je Boo přesně ten typ, co je schopný se v tom zorientovat a vytáhnout si z něj jen to nejlepší. Takový je přece od přírody. Když se Toshiya dostane až k tomu, co mu má za zlé, kmitne Boo obočím, ale je to celé pořád v duchu Štve mě, že s tebou chci být. Na řadu přijdou sliby o tom, co všechno by s ním mohl vidět. Už přišel na to, že Toshiya si asi vydělá dost peněz. I kdyby šlo Boogiemu jen o tohle, bylo by to výhodné zase pro něho. V uších mu zazní jeho Takže, on se nadechne, protože by mu teď vážně konečně něco řekl, jenže místo slov z jeho rtů splyne jenom nový sten. Ten syčák! Celé jeho tělo se zachvělo a trhlo sebou a Boo mu může poděkovat za nový neklid mezi nohama. Opře se dlaněmi o jeho ramena, aby ho od sebe kousek odtáhl a vážně se mu podívá do očí. "Říkal jsi až na dovolené." Vzpomene si na Sex po svatbě, na který myslel předtím a v duchu se tomu zasměje. Teď je trochu škodolibý zase on, ale Totchi si to zaslouží!
"Teď mě musíš připravit na test z matiky, mám ho pozítří." Řekne mu něco, čím chtěl původně začít, než se sešli u auta. U toho na něj pomrkává jako panenka z porcelánu, ale nakonec si dodá odvahy a pohladí v klíně pro změnu on jeho. Určitě ho tím zaskočí!
Toshiya
Boo prostě odmítá reagovat tak, jak je u ostatních zvyklý. Je to celé úplně jinak, než s čím počítal a každou svou reakcí ho dostává dokonale do kolen. Tak nějak měl pořád pocit, že přijde něco, co ho konečně od něj odežene. Co ho donutí vypísknout strachy a utéct. Možná nějaký naprosto pitomý a zbytečný ochranitelský pocit, či co? Z jedné strany to tak vůbec nechce a z té druhé, v rámci zachování své vlastní tváře, by to bylo nejlepší. Tápe v tom, co vlastně chce a co se stane. Boo mu neodpovídá a jeho úsměv ho snad vykolejí ještě víc. Proč se krucinál usmívá? Měl by být vyděšený, třepat se strachy ne? Boo ale každou chvilkou dokazuje, že i přes své zkušenosti, má víc kuráže, než si myslel při prvním setkání. On se přece neplete! V nikom a v ničem, ale tentokrát...No prostě se očividně netrefil a to ho snad štve ještě stokrát tolik. Ale upřímně, někde v tom nejzapadlejším koutku hlavy by mu to bylo líto.+Jdi za roh a běž si nafackovat.+ Naordinuje sám sobě a málem by si nad tím i povzdechl. No co, očividně nemá smysl se tomu bránit a to nejlepší, co by mohl teď udělat, je přivádět do rozpaků to pískle před sebou. Ideálně každý den, každou hodinu...+Asi jsem se úplně zbláznil.+ Proběhne mu hlavou skoro vyděšeně, ale nebyl by to on, kdyby něčemu podobnému dovolil vystoupat na povrch.+Za tohle mi zaplatíš.+ Vyhrožuje mu v duchu.+A nebude tě to stát jen prádlo.+ Dodá ještě o něco zvráceněji, ale tím by snad vážně vyděsil nebo ne? Musí si první řádně otestovat, co Boo dovolí a co ne. Ideálně hned? Možná za pár vteřinek, až se mu konečně podaří odtrhnout se od těch nekonečně hlubokých očí a dá mu prostor přemýšlet, jak ho dokonale odrovnat. Dopřeje mu bez váhání ještě několik pohybů dlaní v klíně, když vidí, že tohle je to, co na něj působí. No ano, pořád je kluk a dost mladý, on v jeho věku mohl pořád. Pořád může pořád, ať o tom nikdo nezkouší pochybovat!"Hm, to ale ty to přece nechceš vydržet až do dovolené." Provokuje ho, i když je jeho hlas pořád stejně ledový. Dostává ale znovu patrný nádech touhy. Tohle nejde ovládnout. Pořád ještě mají tolik času. Boo si nevybere ani jednu možnost, za to mu připomene, proč by tu měli být. Ano, matika. Nějak na ni nemá myšlenky ani v nejmenším. A to přesvědčený se ještě prohloubí, když se Boo odhodlá a sáhne do klína jemu. Přes tvář mu proběhne stín překvapení a donutí ho hlasitěji si povzdechnout a pak se ve vteřině změní. Jak kdyby odpálil rozbušku, vypustil do okolí něco, co snad nikdy být vypuštěno nemělo. V očích proběhne ten samý výbuch. Led se roztříštil na milion kousků a zůstaly po něm jen roztoužené plamínky, které rozhodně zhasínat jen tak nebude.
"Ten test dáš na výbornou, i kdybych si tě měl nastěhovat domů." Nepřipouští jinou možnost. Klidně by ho nad učebnicemi mučil od rána do večera a v noci ho nenechal spát. Po tomhle rozhodně ne. Jedna paže se protáhne kolem jeho pasu a celé tělo se dá bez otálení do pohybu.
"Nemáš nejmenší ponětí, co jsi spustil." Vydechne hlubokým hlasem, který se na konci promění v tiché vrčení, jak ho ovládne touha. Povalí ho na polštáře a sám se přesune nad štíhlé tělo, uvězníc jeho zápěstí nad hlavu.
"Vybral sis sám a ani jsi nemusel nic říkat." Dává mu to samozřejmě všechno za vinu, než se začne sklánět k jeho hrudi.
"Kolik toho vydržíš Boo-chan, abys ještě odešel po svých?" Podívá se mu naposledy do očí, než přejede zuby těsně nad jeho bradavkou a pak ho do onoho místa i kousne.
"Jednou, dvakrát, desetkrát?" Poslední číslo zavrčí o něco výhrůžněji.
"Mám velkou chuť to vyzkoušet, když jsi byl tak odvážný." Rýpe si do něj s klidem sám, než jeho zápěstí uvězní jen jednou dlaní a tou druhu mapuje jeho tělo přes bok až ke stehnu, které skoro bolestivě promne. Trochu mu ho pozvedne, ale jen tolik, aby ho kalhoty na půl příliš neřezaly a zamíří prsty víc dozadu. Není vůbec jisté, na co se chystá, jeho jednání bylo vždycky nevypočitatelné a jen on ví, že by si ho násilím nikdy nevzal.
"Nemáš strach, hm?" Podívá se mu do očí se zvráceným pousmáním.
"Měl bys ho začít mít." Odtuší sotva slyšitelně, než se vrhne na jeho rty. Prsty na chvíli opustí nebezpečná místa a dopřeje mu několik pomalých pohybů v jeho klíně, aby ho znovu slyšel minimálně jednou zasténat.
"Se mnou žádné dost neexistuje." Už si zase jede na své vlně a vrátí se k zajíždění k jeho tajným místům, kde ještě nikdo nebyl. To uvědomění ho neskutečně dráždí. Rozhodně bude první, kdo se tam podívá a nejen podívá. Tahle myšlenka, jak kdyby se mu odrazila v očích.
Boogie
"A jak to udělám, když se vůbec neučíme?" Stačí ještě vypísknout, než ho Toshiya hravě skolí na záda. Ne, nemá ponětí. Ani trošku ne a stejně je to vzrušující, když mu drží ruce nad hlavou. Nezbláznil se jenom jeho učitel, ale nejspíš i on sám. Tohle by mu nevěřil snad ani Sena. To, že si vybral sám, ho ještě zanechá bez reakce, ale jakmile padnou slova o výdrži, skutečně mu naskočí husí kůže. Proč? Co s ním chce udělat? Trochu se pod ním zakroutí, aby na něho mohl dolů alespoň trochu vidět. Po kůži mu přejíždějí Toshiyovy rty i zuby, bolestně si sykne, když ho kousne a kdyby mu nenaháněla strach jeho slova o počtu možných vrcholů, rozhodně to dělá tón jeho hlasu.
"Ty na mě chceš být hodný." Ozve se trochu přiškrcený hlásek. +Vždycky chceš, i když si snažíš namluvit něco jiného.+ Říká mu v duchu, ale přesvědčuje spíš sám sebe.
"Tobě se moje odvaha nelíbila?" Hlesne po druhé, polkne a dodá si o něco víc odvahy.
"Dobře, tak já příště nebudu dělat nic, pokud je to tvoje přání." Tímhle by ho mohl diplomaticky zahnat do kouta. Totchi přece nechce v posteli poslušnou loutku, co jenom drží, nebo ano? Tak proč by teď měl být Boo trestaný? I když nejspíš slastně? Podívá se na okamžik dozadu na svoje ruce, když si Toshiya přehmátne, ale hned na to už má jeho pozornost jeho tvář, když na stehnu ucítí další, skoro bolestivý stisk. Kruci… Toshiya ho nutí zvedat nohu proti napnutým kalhotám, neubližuje si, ale zároveň ho to pořád vyvádí z míry a tříští to jeho pozornost. Ruka skoro vzadu ho překvapí dočista.
"Asi mám." Přizná okamžitě, když je Toshiya prsty moc blízko, napne se a podvědomě mu boky trochu uhne, ale pak už je uvězněn jeho rty a brzy ucítí i výbuch slasti v klíně. Okamžitě si povzdechne do jeho rtů, semkne víčka a povolí se. Trvá to přesně tak dlouho, aby zapomněl na strach, který Toshiya okamžitě znovu vybičuje svými slovy o nemožnosti konce. Už zase cítí jeho ruku nebezpečně daleko, opět napne všechny svaly, ale jeho omámený výraz hodně mluví za své. Začíná toho na něj být dost na to, aby se přestal bránit, kdyby toho chtěl Toshiya udělat víc. Po tomhle se rozhodně nic nenaučí. Bude mít v hlavě vymazáno na měsíc dopředu a na test půjde se sluchátkem v uchu, zatímco mu Toshiya bude diktovat, co má psát, jinak to nedá. Nikdy by si nemyslel, že jeho poprvé by mělo vypadat takhle. Tímhle asi předčí nejdivočejší představy všech kluků, až se jednou odhodlá jim o tom vyprávět. Žádné růže a velká postel, jak o tom vždycky mluvil. Jenže někdy během těchto představ mu několikrát vyšel boky vstříc a ani si to neuvědomuje.
Žádné komentáře:
Okomentovat