Hromadné - Počkej na mě, ještě chvilku... - část 2.

(les)

Hide

Hide stočí oči na Miyaviho a přikývne. Vypadá to, že se jim to opravdu podařilo.
"Ani nevíš, jak bych si dal s tebou, ale musíme s tím ještě chvíli počkat. Až budeme dost daleko, vykouříme jich karton najednou, to ti slibuju." Šeptá mu, ale taky trochu nadskočí, když se za nimi ozve to zapraštění. Bylo to zatraceně blízko. Mohla to být jenom nějaká zvěř, ale po těhlech horách chodili medvědi a to mu samo o sobě stačilo, aby se rozeběhl po Miyaviho boku, jak nejrychleji dovedl, ještě Reitu do toho…! Oba dva se málem přerazí, jak prudce brzdí, když se před nimi jakoby odnikud objeví Tetsuya. V první chvíli vypadá jako by měl nějakou nadpřirozenou moc a zhmotnil se tady uprostřed ničeho, ale Hidemu rychle dojde, že utíkali špatným směrem a naběhli si k ohybu silnice. To byla ta světla, co viděl? Asi ano. Tohle byla přímo kurevská smůla, slušněji to říct nešlo. Střelí pohledem do strany a za sebe, když se tu objeví i Hyde a Reita a pak se hned podívá na Miyaviho po svém boku. Ani on se nechce vzdát snadno, teď už ne, protože mu hrozí jen jedna jediná věc. I on se ale zatváří zaskočeně, když Miy vytáhne zbraň. Hide byl pěkné kvítko a zkusil toho hodně, byl účastníkem nejedné rvačky a to včetně různých předmětů, ale jít na někoho s nožem? Za to by se z vězení nevyhrabal už do konce života a za vraždu se v Japonsku věšelo. Naběhne mu z toho husí kůže, ale Miyaviho by za nic na světě nepodrazil, takže ho nechá dělat, co uzná za vhodné a místo toho se jen ušklíbne na Hydova slova.
"Podle vás jsme možná úplně pitomí, ale zase tak moc ne." Zavrčí na něj. Jen idiot by skočil na to, že by jim tohle u ředitele prošlo a oni se zase poklidně vrátili ke studiu. Tetsuya se začne blížit k Miyavimu a očividně se toho konfliktu nebojí, za to Hide ano. Opravdu moc nechce, aby mu Miy v rozčilení něco udělal a dopadlo to úplně jinak, než chtěli. Měl v plánu s ním prostě tiše zmizet a žít někde na druhé straně Japonska, jak se jim bude chtít, ale tohle? Má roztrhanou pozornost mezi ně i oba zbývající učitele a něž se naděje, Reita mu skočí na záda. Okamžitě se ho pokusí setřást, začne se s ním prát a to opravdu ze všech sil, ale jakmile spatří, že se situace obrátila a Miyavi má nůž u krku, zkrotne jako beránek.
"Ne! Nedělej mu nic!" Vyhrkne a sám sebe překvapí, jak moc jím zalomcoval strach o Miyaviho. Oči má rozšířené strachem a poprvé to není o sebe samotného, ale někoho dalšího. Ten nůž se leskne v měsíčním světle a je moc blízko Miyavho tepny a Hide je v tu chvíli ochotný udělat cokoliv, hlavně, aby mu ten magor neublížil.
"Prosím..." Vypadne z něj ještě rozechvěle, než jeho vzdor v Reitových rukou úplně povolí, aby mu dal najevo, že bude raději spolupracovat. Ogawa nevypadá, že by chtěl Miyaviho pouštět, dokonce mluví tak, jako by se mu vážně chystal ublížit a Hide věří tomu, že by toho byl schopný.
"Nenechte ho to udělat!" Naléhá na oba učitele a když i oni vypadají zaskočení touto situací, zase se s Reitou popere, aby se vymanil z jeho sevření a pomohl Miyavimu sám. A pak se stane něco nečekaného, když Tetsuya nůž zahodí někam za záda a najednou mluví tak, jako by se tohle nikdy nestalo. Hidemu trvá ještě několik dlouhých vteřin, než pochopí, že nebezpečí pominulo, pak schová tvář do dlaní a s dlouhým výdechem klesne do podřepu, aby se trochu posbíral. Tohle bylo na jeho nervy trochu moc. Celý tenhle útěk, běh nočním lesem a především to, co se tu odehrálo jenom před pár vteřinami. Nejradši by toho pitomce s duhovými vlasy popadl a sevřel v náručí, dokud by nezmodral, jak se mu teď ulevilo, jenže to před publikem nemůže. Místo toho jen zvedne obličej a pak dosedne na zadek. I nohy se mu chvějí z toho běhu. Pro něj je tohle v podstatě konec všeho. Teď pojedou zpátky, zavřou ho na samotku, ráno si poslechne ředitele a vyhazov ze školy a odcestuje rovnou k výkonu trestu za porušení podmínky. Zůstat na škole, tak to bylo. A on utekl.
"Nejsmutnější na tom je, že jsem si s tebou ještě nic neužil." Broukne najednou směrem k Miyavimu, svědci nebo ne. Býval by ho rád poznal trochu blíž. Teď už to ale bylo trochu jedno.
"Až odsud vypadneš, pošli mi buchty s pilníkem, jo? Utíkat budu i odtamtud." Řekne mu s vřelostí v očích a ty tři už celkem zdařile, odevzdaně ignoruje.

Rei, Tetsuya, Hyde, Miyavi, Aki

Rei na to všechno kouká dost vykolejeně, ale není jediný. I on to Tetsuyovi uvěřil. Znali se tak dlouho a stejně mu to sežral i s navijákem. Hyde taky. To na něm prostě vidí. Co všechny měl Tetsuya za sebou, že dokázal tak chladnokrevně položit Miyavimu nůž na krk? Co kdyby se mu nějak smýkl a opravdu mu ublížil? Bylo to fakt dost riskantní a bude z toho mít noční můry ještě dlouho. Sám se snaží zachytit Hideho a pomalu ho nechat klesnout do podrostu, aby si ještě neublížil. Rei sám je napjatý jako struna a chvíli přemýšlí, jestli opravdu nezakročit. Nakonec to neudělá a ještě, že tak. Asi by se tu strhlo něco úplně jiného. Byla to jen další z Tetsuyových oblíbených lekcí a tahle byla dost zapamatovatelná snad pro ně pro všechny. Hyde si dokonce úlevně vydechne.
"Myslím, že teď kvalitně zatrnulo nám všem." Neubrání se poznámce, i když by teď měl spíš mlčet a podívá se na všechny přítomné. Už už se chytá rozejít k Hidemu, který vypadá, že by mohl potřebovat jejich pomoc.
"Kdo všechno ví, že utekli?" Střelí pohledem po Hydovi a Reitovi a vypadá pořád stejně nepřístupně, jako před chvíli. Jen pořád svírá Miyaviho a nakonec ho pustí, aby se sesunul k zemi. Tiše se nad tím uchechtne.
"Teď se skládáš, chtěl bych vidět, co bys udělal před takovým medvědem." Vysměje se mu trochu a stočí oči k Hydovi.
"No, kromě nás, už jen Aoi a Sugizo. Pokud nezalarmoval ředitele." Pokrčí rameny Hyde a vůbec netuší o co Tesuyovi jde. Ten se jen ušklíbne a přemýšlí, jak svůj plán dotáhne do konce. Nakonec vezme telefon a napíše Sugizovi zprávu, aby nic nehlásil, pokud už to neudělal. Miyavi se dá trochu dohromady a jediné, co zvládne je zvednout pohled k Hidemu. Vážně se málem počůral strachy, tohle bylo i na něj příliš. Očka má pohaslá, ale koutky se mu vyhoupnou vzhůru se smutným pousmáním.
"Nic jsme nestihli." Zní to trochu přidušeně a u toho si mne krk.
"Dostanu tě ven, slibuju." Broukne Miyavi nazpátek a něco se v něm sevře, když si představí, že už Hideho neuvidí. A teď nemá na mysli jeho zadek nebo jiné partie. Proto doufal, že půjde s ním. Proto chtěl, aby utíkal on a nikdo jiný.
"Sladké, vážně, asi dostanu cukrovku." Protočí nad nimi očima v sloup Tetsuya a schytá ránu do ramene od Hyda.
"Nebuď zlý." Napomene ho a jako odpověď se mu dostane odfrknutí.
"Čipovku." Zamává konečky prstů k Miyavimu a ten mu ji dost neochotně a pořád trochu roztřesenou rukou podá.
"Skvěle. Nacpeme je do auta a odvezeme zpátky." Sám popadne Miyaviho a nechá Reitu, aby pomohl na nohy Hidemu. V duchu doufá, že se celý ten útěk podaří ututlat, přece jen ví, co má hned v hlavě a Miyavi. Kdo by si nevšiml, jak se chová k Akimu. Kdyby mu tehdy dal někdo podobnou druhou šanci, možná by v tom vězení neskončil. A on se jim ji pokusí dát.+Tu pochvalu si pak vyberu od Sugiza.+Pomyslí si s trochu ironickým pobavením a vede celé procesí k cestě. Čipovku už má bezpečně v kapse.
"Víš, že jsem ti to sežral taky." Prohodí Rei s protočením očima sám nad sebou.
"Vím, třásli jste se jako kuřata." Počastuje je všechny, ale klíče od motorky mu zatím nevrací. Podaří se jim dostat oba na zadní sedačku auta, ale sám Tetsuya nenastoupí.
"Hm, ještě si ji půjčím. Sejdeme se všichni u Sugiza v kabinetu. Oni dva půjdou na samotku." Zavrní s chladnou spokojeností k Reitovi a vůbec se nestará, že se mu to ani v nejmenším nelíbí. Prostě se otočí na patě, nasedne na ten jeho pekelný stroj a vydá se zpátky ke škole.
Aki se samozřejmě dozvěděl, co se stalo. Byl zrovna s Aoim, když to všechno prasklo a on zjistil opravdový důvod, proč ho sem Miy poslal. Neřekl nic navíc. Snad Aoiho nenapadne, že ho zdržoval schválně, ale jakmile se dostane k sobě do pokoje, začíná si ho brát panika. On za to může, že kluci utekli. On může za to, že Aoi nehlídal. Vlastně...to celé zkazil. Problémy na všechny strany a hlavně...Aoi ho bude nenávidět, jak se na to přijde. Už jenom proto, že se věnoval jemu a ne dozoru na chodbě. V hlavě mu duní, vybavuje si Aoiho naštvaný výraz, i když ho pořádně neviděl. V jeho hlavě na něj křičí, že je k ničemu a do toho se začínají ozývat hlasy jeho bývalých spolužáků, kluků z umývárny i ze záchodu. Je k ničemu, všechno zkazí, neumí nic. Je divný, blázen, magor. Prošpikovaný. Silně sevře víčka a prosí, aby to přestalo. Po tvářích se mu koulejí slzy a on to prostě nedokáže zvládnout. Nezaslouží si tu být, ne na tomhle světě, kde se mu snaží pomoct a on to tak moc kazí. Ta bolest ze selhání je ochromující. +Jsi k ničemu, jsi k ničemu.+ Opakuje sám sobě, když se jeho tělo po několikáté rozechvěje. Potřebuje z toho uniknout, na chviličku...Bolest nahradí bolest. Vždycky to tak bylo. Jen na moment se osvobodit, aby tu vnitřní něco nahradilo. Pomalu se vysouká z postele a začne se hrabat ve skříni. Pokoje je zahalený v tichu, všichni kolem něj spí ale on ví, co hledat. Hyde totiž nenašel všechno. Sáhne po svém batohu, roztrhne vnitřní látku, kde je všitá žiletka. Nepoužil ji, od té doby, co je tady, jen díky Aoimu a vlastně i Miyavimu. Jenže teď ji prostě nutně potřebuje. Jen trochu, maličko...Zavrtá se zpátky do své postele. Už první dotek ostří na kůži v něm uvolní tolik pocitů, že se mu koutky zvednou. Bolí to, ale tak nějak krásně. První si udělá na předloktí jen malou ranku. Jenže to prostě nestačí. Následuje druhá trochu hlubší. Pod prsty vnímá horkou, lepkavou tekutinu a koutky se mu pozvednout ještě o trochu víc. Potřetí už zatlačí mnohem víc. Mohl by to dokončit. Dotáhnout to do konce a svět by měl od něj pokoj. Však tu není nic platný, ublížil tolika lidem. I za smrt mámy určitě může. Starala se o něj, i když byla nemocná, táta se kvůli němu trápí a Aoi...Silně zatlačí na žiletku a jen tiše sykne, když ho slzy zapálí v nové ráně.

Hide, Aoi, Yoshiki, Sugizo

Hide se občas trochu prázdnýma očima podívá na všechny okolo. Vidí jim na očích, že to Ogawovi zbaštili úplně všichni. +Byli bychom tu na něj čtyři a stejně nás dostal...+ Pomyslí si, ale uvnitř už je podivně klidný. Nelíbí se mu, jak mluví s Miyavim, ale před chvílí jim vlastně vyšel vstříc, takže je ticho a pouze upírá pohled do Miyaviho očí s jemným úsměvem. Jedna jediná, velmi intenzivní, v podstatě život ohrožující situace a najednou k němu cítí vazbu jako kdyby se znali celý život. Miyavi se během pár hodin prokázal jako přesně ten kluk do nepohody, o kterého se jeden může opřít za každou cenu ať už je situace jakkoliv vyhrocená. +Láska na skoro první pohled...+ Uvědomí si Hide, ale nahlas nic neřekne. Třeba by se tomu Miy zasmál. Když Tetsuya okomentuje jejich malou slovní výměnu, jen se ušklíbne a raději opře čelo do dlaně, jinak by mu snad něco řekl a byli by zpátky v průšvihu. Věří tomu, že by ten nůž šel klidně najít. Poslušně se zvedne na nohy, když mu na ně Reita začne pomáhat a naposled se ohlédne k lesu. Mohl by ještě zabojovat o svobodu, ale Miyaviho by tu nikdy nenechal. Usadí se do auta po jeho boku krotký jako beránek a jakmile se učitelé posadí dopředu a auto se dá do pohybu, najde jeho dlaň a sevře ji ve své. +Nejspíš tě miluju, ty pako...+ Pomyslí si s očima upřenýma ven z okýnka. Před nimi vrkat prostě nebude, rozhodně ne před psychologem. Cesta je krátká, zas tak daleko po svých nedoběhli a když vystoupí, parkoviště se zdá být prázdné a tiché. Motorka tu ještě není. Kam s ní jel? Jenže když všichni čtyři vystoupí z auta, Hidemu přeběhne mráz po zádech. Pochopil z náznaků mezi učiteli, že by ten incident chtěli z nějakého důvodu co nejvíc zmírnit, jenže pět metrů od nich stála vysoká postava oděná do bílé košile s rukama sepjatýma před sebou a velmi přísným výrazem. Sugiza za ředitelem není skoro vidět. Stojí o půlkrok za ním, sám celý v černé, takže ve tmě trochu splývá a v očích má

smutný pohled. Přečetl si tu smsku a neprozradil nikoho, jenže se projevil Yoshikiho nos na situace. Dnes v noci zůstal ve škole, protože chtěl na celé uzavírání sám dohlédnout, jenom to nikomu neřekl. A jakmile se za okny ozvala motorka, bylo mu jasné, že někdo z učitelů není na svém stanovišti. Trvalo mu vážně jenom pár minut zjistit, že Aoi hlídkuje na chodbě skoro sám a pak už si na všechny čtyři jednoduše počkal. Měli mu samozřejmě okamžitě nahlásit, že někdo utekl, podniknout kroky, jaké určí on a za žádnou cenu neohrožovat ještě sebe někde v noci po lesích.
"Takže tu máme čtyři delikventy, výborně. Někde se mi toulá pátý..." Odtuší Yoshiki melodickým hlasem a jediné, co se na něm pohne, jsou jeho oči směrem k silnici.
"Vaše motorka tu není, pane Suzuki..." Dodá ještě.

Když Aoiho na chodbě přepadl ředitel, málem omdlel strachy, protože byl jako duch a hlavně ho tu nečekal. Jenom se ho zeptal, kdy se naposledy potkal s ostatními a stačil mu výraz v jeho očích, aby si zbytek domyslel sám. Ani na něj nemusel tlačit, že má něco povědět. V Aoim byla docela malá dušička. Většina učitelů z jejich skupiny byla neznámo kde, Sugizo nejspíš na koberečku v ředitelně, on zůstal sám na chodbě, studenti běhali venku a to všechno proto, že neuhlídal jeden fotbalový zápas. I přes novou vazbu na Akiho byl čím dál tím odhodlanější přijít ráno do ředitelny se skloněnou hlavou, omluvit se a skončit tu. Tuhle školu dočista zpackal, očividně to nebylo zaměstnání pro něj. Ze sebelítosti ho vytrhne až další randál na chodbě. Letí k němu několik kluků z pokoje Miyaviho a Akiho. Nejdřív si myslí, že je to další pokus o útěk a zazmatkuje, co si s nimi počne, jenže ti kluci vypadají hrozně vyděšeně a už z dálky na něj křičí, aby šel s nimi, že se Akimu něco stalo. V ten moment by se v něm krve nedořezal. Zbledne a pak se nadsvětelnou rychlostí rozeběhne do Akiho ložnice. Najde ho v bezvědomí v kaluži krve. Padne do ní na kolena, vezme do dlaní jeho tvář a vyděšenýma očima přeskakuje po detailech. Skloní ucho k jeho rtům. Dýchá… Sáhne do kapsy a hodí telefon jednomu klukovi.
"Volej záchranku!" Křikne a on to udělá. Žiletka…
"Aki-chan, proč? Aki-chan!" Zkouší na něj volat, ale on se neprobere.
"Ty utíkej pro sestřičku, honem!" Nařídí dalšímu, aby běžel na ošetřovnu. Pak už ze sebe rve tričko, které vzápětí trhá na kousky a snaží se mu ho omotat kolem rukou. Připadá mu to jako hodiny, než se na chodbě ozve hluk. Doběhne sem sestřička i s lehátkem, na které společně Akiho přenesou. Pak mu začne profesionálněji obvazovat ruce, dokud sanitka nedorazí. Do hor to trvá trochu déle, ale po dvaceti minutách je slyšet z dálky houkání sirény.

Nikdo na parkovišti by zřejmě neočekával, co se v následujících minutách stane. Yoshiki se tváří skutečně zaskočeně, když sanita zahne na školní parkoviště, ale než stačí zareagovat, hlavní dveře se rozletí a z nich už vybíhá Aoi se sestrou a lehátkem, na kterém vezou Akiho. Studenti jsou nalepení na oknech, Aoi kdo ví proč pláče a ztrácí nervy a jako první se pohne Sugizo, aby s lehátkem pomohl, dokud tu nejsou záchranáři. Ihned započnou péči o Akiho i zpověď Aoiho a sestry o tom, co se stalo. Všechno dohromady trvá asi pět minut, než jim Akiho seberou s tím, že teď v noci jim nebude nikdo z nich nic platný a ředitel má do nemocnice přijet hned ráno. Aoi má snahu vecpat se do sanitky, Su ho potají rve ze dveří zase ven a ohlíží se přes rameno, jestli to někdo – hlavně ředitel! - neviděl. Začíná mít jisté podezření.
"Teď s ním nemůžeš, nejsi jeho zákonný zástupce." Šeptá mu naléhavě a otáčí se zády k ostatním, aby za svým tělem schoval vzlykajícího stážistu. Hide na to všechno zírá očima jako talíře a jediné, na co myslí je, aby Aki neumíral.

Rei, Tetsuya, Hyde, Miyavi, Aki

Miyavi už taky poslušně kráčí k autu. Svou šanci měli, ale ta odplula jako mráček na obloze. Nepřemýšlí, co bude s ním ale co bude dál s Hidem. Pro něj by mohl mít ten útěk mnohem horší následky. Prostě na nic jiného nedokáže myslet. Opře se pohodlně na zadní sedačce auta, mírně zakloní hlavu a zavře oči. To mu vydrží přesně do chvíle, kdy ucítí Hideho ruku na té své. Otevře oči, sklouzne jimi ke spojeným dlaním a pak pomalu vystoupá Hidemu do tváře. Koutky se mu nepatrně pozvednou, ale uvnitř strach o něj ještě zesílí. Nezvládl to, nedostal je ven, i když se moc snažil.+Je mi to tak líto.+ Povzdechne si v duchu, ale on se neohlíží na to, jestli je učitelé vidí nebo ne. Je mu to srdečně jedno. Možná kdyby tu byl Ogawa, tak si to rozmyslí. Prostě pozvedne Hideho dlaň ke svým rtům a políbí ji na hřbet, aby svou omluvu dal najevo aspoň takto. Tetsuya mezitím žene stroj po cestě, čistě proto, aby si vyvětral hlavu. Nakonec zastaví na křižovatce s lesní cestou. Dá motorku na stojan a udělá několik kroků do lesa. Na jeden toho bylo až příliš a on vůbec netuší, jestli se mu podaří zabránit s tím průšvihem něco udělat. Pak se prostě dlouze nadechne a z plných plic si zanadává. To ho trochu uklidní, než na ten stroj vysedne znovu a vydá se ke škole.

Aki se po pár minutách, kdy se z jeho zápěstí řine krev, cítí mnohem lépe. Zase se mu to potvrdilo a fyzická bolest nahradila tu psychickou. Pomalu se začíná sesouvat podél zdi, jak je tělo vláčné. Už i pohled má rozostřený a vidí jen mihotající se stíny postav.
"Já už budu hodný, Aoi-chan. Vážně." Zamumlá nesmyslně do prostoru hodně tiše, než se před jeho očima rozhostí černočerná tma.

Reita málem vroste do země, když je venku nečeká nikdo jiný, než sám Yoshiki. Ani jeden se nedrželi nařízení a klasických postupů. Vlastně je to průšvih jich všech. Podívá se na sebe s Hydem a vykročí vstříc svému osudu, společně s oběma kluky. Miyavi překvapeně zvedne hlavu, když zazní slovo čtyři a má sto chutí se rozesmát.+Tohle sedlo.+ 
"No, totiž." Začne opatrně Reita.
"Má jí Tetsuya, abychom ty kluky dohonili včas a nic se jim v lesích nestalo." Vyklopí naprosto upřímně, protože tady už není co skrývat. Tedy kromě toho nože ale o něm ví jen ti, co tam byli. Ne, nepotopí ty dva, ani kdyby to nechtěl Tetsuya.
"Jednali jsme příliš impulsivně, to je pravda. Jen všichni víme, jak rychle se v těch lesích dá ztratit, a když je Reita viděl, nepřemýšleli jsme ani jeden." Ozve se i Hyde a stojí za ostatními. Nadechuje se, aby ještě trochu pomohl situaci, ale to už je všechny přehluší přijíždějící sanitka. Miyavi se tváří vyděšeně, Reita snad zbledne ještě víc, protože ho napadne, že by se mohlo něco stát Rukimu a  Hyde bez váhání začne přemýšlet nad Diem. Všichni se jako na povel otočí za blížícím se Aoim s lehátkem a sestrou a to už smykem na štěrku zastaví i Tetsuya s motorkou.
"No do prdele." Okomentuje to rovnou za všechny zúčastněné. Hyde stojí na místě, ví že zdravotníci potřebují prostor, Reita spíš zmrzl a už ani pořádně nehlídá Miyaviho, který na to celé třeští oči. Nikdy mu nedocházely důsledky. A tohle je ten další.
"Aki-chan." Vyhrkne nahlas a už se chce hrnout k sanitce. Kdyby ten nůž měl po ruce, asi ho klidně vytáhne znovu, jen aby se k němu dostal. Něčí ruce ho ale zadrží a stejně se Tetsuyovi snaží vysmeknout. Duchapřítomně k němu přiskočí i Hyde a k jeho překvapení má celkem sílu, takže se mu to nepodaří.
"Co se mu stalo, co mu je?" Křičí po nich a pak mu pohled padne na ty ruce a všechno zapadne na místo úplně.
"To ne." Neměl ho přemlouvat, neměl ho nutit, aby Aoiho zabavil. Využil ho a... On to neunesl? Určitě. To uvědomění je šílené, snad poprvé v životě Miyavi pocítí zodpovědnost za něco, co provedl a kolena mu poklesnou, když se mu udělá zle ze sebe samotného.
"Je to moje vina." Vypadne z něj zoufale. Tetsuya se s mírně nakrčeným obočím podívá na Miyaviho ve své náruči a pak na Hyda.
"Měli by se vrátit do budovy. Vezmu je k sobě a promluvíme si." Nabídne se Hyde a kývne hlavou na sestřičku, protože bude potřebovat pomoct a taky možná léky na uklidnění. Krátce se podívá na Yoshikiho a počká na souhlas. Reita se mezitím pomalu přesune za Sugizem a Aoim. Jeho stav přikládá k tomu, co viděl. Je to pořád jen stážista, oni tady viděli už hodně, i když dobře mu z toho rozhodně není.
"Bude to dobrý, jen zhluboka dýchej." Šeptá mu tiše, než se ozve hlas Tetsuyi.
"Reita mi dal vědět jako prvnímu, když je uviděl. Navíc, to byla má čipovka." Vloží se do toho, ale přeruší ho Hyde.
"Můžeme za to všichni, ani jeden z nás se nezachoval, jak měl. Chtěli jsme jim jen dát šanci, aby svou chybu pochopili." Naposledy se ohlédne přes rameno, když se vydá k budově podpírajíc Myiaviho, který jen kouká bezduše před sebe.
"Možná si z toho vezmou mnohem větší ponaučení, než bychom vůbec čekali." Dodá ještě po cestě.  Tetsuya se mezitím s pohledem kamsi do lesů posune směrem k Yoshikimu.
"Myslel jsem, že by měli dostat šanci. Třeba by ji využili, ne tak jako já." Pokrčí krátce rameny.
"Jednal jsem na vlastní pěst a neměl by to odnést nikdo další." Přizná se naprosto otevřeně a natáhne ruku s čipovkou směrem k Yoshikimu.
"Už jen tím, že jsem o ni přišel." Teprve teď na něj stočí svůj pohled a v jeho očích je něco, co tam obvykle nebývá, něco jako omluva.
"Aoi bude skvělý, pokud s ním to, co dneska viděl, neotřese příliš."