(Manovy pokoje)
Mana
Na celém obličeji se mu pohnou
jenom oči, když Hyde přestane vařit a přejde k němu. Zadívá se do těch jeho a
na hrudníku se mu usadí tísnivý pocit. Jestli kuchařka nespí, mohla by být… Ve
skleníku? Nebo někde jinde? Součást kompostu? Hnojivo pro kytky, které tady ani
nerostou? Co když je dává pod jeho milované růže? Znovu sáhne po papíru a
tužce. Měli bychom se pokusit přijít tomu na kloub – napíše mu. Rozhodně nechce
mít na svědomí něčí život a cítil by se tak, kdyby tady nechal pobíhat vraha.
Ani on si nemyslí, že by za to mohla dívka z věže, dveře byly přece zatlučené a
kuchařky se tam neměly jak dostat. Kromě toho by tam našli třeba jejich těla a
nic takového tam nebylo. Oklepe se, když si uvědomí, že tam spolu mohli stejně
dobře najít ostatky i té dívky. Naštěstí si jich buď nevšimli nebo byly někde
uložené. Znovu k němu zvedne oči od papíru, když začne mluvit o tom, že mu
dívka nechtěla ublížit. Dělala společnost? Tohle zní hodně zvláštně a když
stočí oči na panenku, co sedí s nimi u stolu, mírně se zachvěje. Manovi
nepřipadala zase tak přátelská, když spolu odtamtud utíkali. Taky jim zavřela
dveře, slyšel ten dupot, měl pocit, že se zavřou dávno před tím, než došli do
jejího pokoje. Stačí oči za jeho rukama, když se natahuje po panence,
zaregistruje i to podivné ucuknutí a znovu přikývne na její vrácení. Pak ale
ukáže na něho, na sebe a na panenku. Nepustí ho samotného, teď už rozhodně ne.
Chvíli hledí do klína na své ruce a přemýšlí, když Hyde pokračuje v přípravě večeře,
ale jakmile dodá, že dívce bude smutno, stáhne obočí a začíná být přesvědčený,
že se chová divně. To je legrační, říct o někom, koho nezná moc dlouho. Znovu
se na něho podívá a uvažuje, kterou ze svých myšlenek mu prozradit. Když začne
o dívce, bude se na něj zlobit? Naštěstí se téma stočí na kuchařky. Sáhne po
tužce a napíše – Proč by sem nikdy nechtěly přijít mladé dívky? Nedopíše, proč
přesně se ptá, ale tahle správcova poznámka byla divná. Bylo to tu tak moc
zlé? Naprosto ho však šokuje, co mu Hyde řekne vzápětí. Mužský hlas, co mu
řekl, že tady nemá, co dělat? Otec tu nebyl a správce se k nim choval vlídně.
Jediný další muž tady byl zahradník. Opět uchopí pero a napíše – Díval se za
námi, když jsme utíkali od skleníku. Chce se tě zbavit, Buď opatrný. Chvíli se
odmlčí a pak dopíše – Neřekl jsem ti to, protože jsem nechtěl, aby tě to
děsilo. Zvedne k němu celkem provinilý výraz v očích. K němu si asi zahradník
nic nedovolí, ale Hyde pro něj byl postradatelný. Jako kuchařky? Moc se mu
šťourali ve věcech, které měly být utajeny? Jak to víš? - Píše další větu.
Naposled spolu utíkali a teď jsou kamarádi? Proč, protože tam Hyde usnul? Jako
posednutý ale nevypadal. To by byla ona v něm… Pokud jsou takové věci vůbec
možné, ale on už začíná věřit všemu. Pak ale stočí oči na panenku. A co když
mohla být v ní? Ovlivňovat ho, protože je blízko? Proč by ji pak ale chtěl
vracet? Začínal vymýšlet hlouposti… Ano, jejich podoba. To ho taky upřímně
děsí. Jak kdyby existoval jiný svět nebo život, kde měl dvojče. Raději sklopí
oči a nic na to neřekne. Občas se mu hodí tvářit se netečně. Neovládne úsměv,
který se mu rozlije po tváři, když Hyde začne mluvit o nich dvou. Zdálo se mu
opravdu o něm? Ne o ní? Ví jistě, že to nebyla ona, když jsou si tak podobní?
Na to se ho ale nezeptá, nechce tu chvilku zkazit. Nechá se za ruce vytáhnout
do stoje a přitisknout k němu, když se mu znovu podívá do očí. I on má strach,
že se Hydovi něco stane. Kdyby s ním odešel, budou dost daleko od podivných
událostí. Od vrahů i duchů z věží… Stočí oči do strany, chvíli hledí do země,
přemýšlí a pak se z náhlého popudu rozhodne. Vymaní se z jeho sevření, sáhne po
papíru a napíše – Uděláme to. Ukáže mu cedulku a rozhodně kývne bradou. Musí si
to jen dobře naplánovat.Hyde
Nezdá se mu jako dobrý nápad
přijít věcem, které se tady dějí na kloub. Asi by opravdu radši měli utéct. Bylo by
to nejlepší. Ještě v ten samý okamžik ho znovu přepadne tísnivý pocit, že by
odcházet neměl. Jak kdyby se v něm praly dvě osobnosti. Pořád ho tiskne k sobě,
dokud jej nemusí pustit, aby mu mohl psát jednotlivé věty. Zvláštní, že mu
najednou trochu chybí jeho gesta. Bylo to náročnější ale natolik osobité, že
se do nich zamiloval, stejně jako do Many. To uvědomění se dostává čím dál víc
na povrch, když jej pozoruje."Víš, je to tu opravdu úplně jiné. Mladé dívky dost často vyhledávají větší společnost a tady není kam odejít. Možná proto. Svět za zahradou je úplně jiný, než jaký ho znáš ty. Vlastně jsi odlišný i ty sám." Podívá se mu upřeně do tváře. Rozhodl se, být upřímný. Musí přece vědět, že když je tu zavřený, není to normální.
"Mladí lidé chodí ven, většinou kdy chtějí. Nejsou nikde zavření, neomezují je žádné hranice zahrady." Pokusí se mu to vysvětlit a znovu se mu do hrudi opře tísnivý pocit. Možná trochu strach, jestli tím Manu nevyděsí.
"Chodí se bavit, scházejí se na pláži, v nákupních centrech. Je to trochu chaos." Nechá koutky mírně pozvednout.
"Tak zahradník." Kývne párkrát hlavou. Teď bude mít asi strach vytáhnout paty z pokoje. Jestli na něj má spadeno, měl by si opravdu dávat pozor. Tady není, kdo by ho ochránil a pokud mizí i kuchařky a Manův otec o tom ví, není v bezpečí ani před jeho očima.
"Dám na sebe pozor, neboj. Nic se mi nestane." Ujistí ho vážně, hladí ho po tváři a pak znovu k sobě tiskne, líbajíc jej do vlasů.
"Byl to krásný sen, kéž by se jednou stal skutečností. Je tolik věcí, které bys měl vidět." Ujišťuje ho, že není čeho se venku bát. Začíná mít pocit, že tam budou rozhodně ve větším bezpečí, než tady. A pak přijde něco, co by nečekal. Několik dlouhých vteřin hledí na cedulky, jak kdyby se mu to jen zdálo. V očích mu svítí radost a znovu se ozve jeho nitro, které je snad opravdu poznamenané návštěvou věže. Uvnitř má pocit, že se mu to nelíbí, ale ví, že nic jiného si nepřál. Kdo se v tom má vyznat.
"Uděláme, dostanu tě odsud, jak jsem slíbil a postarám se o tebe." Zavrní melodicky s jistou spokojeností a málem vyskočí na linku, když se ozve prásknutí okna. Jen průvan ale kruci...Po tom všem, co se tu děje, kdo by se nelekl?
"Budeme plánovat rychle. Tady se žít nedá. Ne s tím, co už víme. Vykašleme se na pátrání, radši vymyslíme, jak odsud pryč." Vezme jeho tvá do dlaní a dlouze jej políbí. Už nemá strach, že by od něj chtěl utíkat a je to znát i na jeho polibku. Jen na vteřinu otevře oči a podívá se kamsi za Manova záda k panence. Vypadá to, jak kdyby ho sledovala, už je vážně paranoidní. Nechá víčka znovu klesnout, než dlaněmi sjede přes jeho hruď až na boky, za které si ho k sobě jemně přitáhne, aniž by se rty odlepil.
"Ještě pořád u tebe mám tu odměnu." Broukne mu zblízka do rtů a očima klesne kamsi mezi ně s trochu provokativním pousmáním. Pořád může být za hodinu mrtvý. Nechce umřít a nepřivést ho ještě aspoň jednou do rozpaků.
"Můžeme plánovat třeba u tebe v posteli. Minule se nám tam líbilo nebo ne?" Při svých slovech sjede dlaní velmi pomalu kousek na jeho pozadí a koutky mu hravě povyskočí.
Mana
Aha… takže je to proto, že tady
žije příliš málo lidí? Je tu málo zábavy? Pravdou bylo, že tu nebylo moc s kým
si popovídat, i on se tu cítil osamělý. Proto si na Hyda tak strašně rychle
zvykl. Jenže pak se dozví, že odlišný je i on. Proč? Opravdu je to tak, že
všichni chodí venku po tom nebezpečném světě, před kterým ho otec varuje a
chrání, vůbec se nebojí a… vždyť už mu o tom Hyde vyprávěl. Mají to město.
Snaží se to všechno nějak pochopit a poskládat si to v hlavě, ale jde to těžko.
Zagestikuluje na něho rukama v otázce proč je jiný i on sám. Hyde ale nevypadá,
že by mu to vadilo. Kývne na jeho slova, když ho Hyde ujistí, že se mu nic
nestane. Je o něco klidnější, když si bude dávat pozor a bude trochu
připravený, ale ne o moc. Opatrně protáhne dlaně kolem jeho pasu a stočí tvář
do strany, aby se mohl opřít spánkem o jeho rameno, když ho Hyde hladí po
vlasech a konejší. Ujišťuje ho, že se o něho postará a Mana mu opravdu věří
celým svým srdcem. A pak práskne to okno, u kterého si ani nevšiml, že by bylo
otevřené, on sebou škubne a zatne nehty do Hydových boků a očividně není
jediný, kdo se tak velmi lekl. Do široka otevřenýma očima se ohlédne na okno,
pak se podívá na Hyda, který už má celého domu plné zuby a nakrčí čelo.
Zagestikuluje na něho rukama. Co ty kuchařky? Nechají zemřít další? K odpovědi
už se nedostanou, protože ho Hyde vezme za tváře a políbí takovým způsobem, až
se mu lehce podlomí kolena a na okamžik mu povolí v náručí, než se mu tváře
zalijí jemnou červení. Podívá se mu dlouze do očí. Pohledu na panenku si
naštěstí nevšiml, má hlavu příliš zaměstnanou jeho rukama, klouzajícíma mu po
těle. Přikývne. Ano on ví a neodepře mu ji. I když moc neví, kam se to zrovna
kouká. Dobře, půjdou k němu. Stejně není nejlepší, aby tady spolu zůstávali. A
pak ty Hydovy neposedné ruce ucítí mnohem níž, až tam kde korzet končí a kde
kryje pozadí jen jemná látka splývavé sukně. Tedy… tam mu opravdu nikdy nikdo
nesahal a je z toho na rozpacích, ale zároveň mu to vhání do těla ten příjemný
pocit. Několikrát mávne řasami v rozpačitém pohledu kolem dokola a vezme ho za
ruku, aby ho vyvedl z kuchyně. Na chodbě ho raději pustí, pořád si není jistý, zda
je někde nepotká Sen a co by udělala, ale jakmile jsou za dveřmi jeho pokoje,
otočí se a zamkne. Pro jistotu. Zase to tu celé projde, jestli je všechno v
pořádku, vyhlédne z okna, uvidí stále prázdnou příjezdovou cestu a v duchu se
usměje. Dneska v noci už se otec domů nevrátí. Povšimne si vlastní panenky,
která s ním čekala u okna, než šel Hyda hledat a uvědomí si, že tu z věže
nechali v kuchyni. Mohla by se ztratit a asi by neměla, ale on ji tu na noc
vážně nesnese, takže ji Hydovi nepřipomene a zamíří rovnou do ložnice. Mluvil
přece o posteli a to poslední povídání bylo tak uklidňující. Usadí se bokem na
židli u toaletního stolku, vykasá sukni a natáhne dopředu nožku ve vysoké
šněrovací botce. Upře na Hyda netečnou tvář, ale v očích mu hravě zasvítí. Není
tu Sen, aby mu pomohla, tak bude muset on. Ty tkanice jsou na celou věčnost.Hyde
Musí se mírně pousmát, když Mana
zamává řasami a on moc dobře vidí, že ho vykolejil. Tohle se mu neskutečně
líbí, to rozpoložení, ke kterému jej dokáže dotlačit, aniž by se příliš snažil
a už ví, že to bude zkoušet častěji. S tichým smíchem se nechá vyvést z kuchyně
a po očku pozoruje sukni, jak se zlehka pohupuje. Úplně zapomněl na všechno
kolem, dokonce i na panenku. Ještě pořád se ale v jeho nitru najde místečko,
které je chladnější, než ostatní. Na povrch se ale nedostane. Nepřestane se
usmívat, ani když se za nimi zavřou dveře a Mana ještě zamkne. V tu chvíli už
jeho představivost jede na plné obrátky a před očima má možnosti, které by se v
jeho pokojích daly provést. Prostě se mu teď do hlavy nic jiného nedostane.
Zůstane na chvíli stát uprostřed pokoje, když Mana zmizí v ložnici a pak se
dlouze nadechne, aby ovládl své představy, a vydá se za ním. V první chvíli se
opře ramenem o rám dveří a pozoruje ho s trochu hladovým podbarvením v
očích."Víš vůbec, jak neodolatelný umíš být?" Zeptá se jej s krátkým povzdechnutím, než jeho oči sklouznou na lem sukně, který povyhrne a odhalí vysoké boty.
"Možná až moc na to, že si to vůbec neuvědomuješ." Neodpustí si poznámku a pak se odlepí ode dveří, aby se vydal k němu. Před ním zlehka poklekne a vzhlédne s krátkým přejetím špičky jazyka po horním rtu.
"Budu lepší, než Sen. Věř mi." Sdělí mu s blýsknutím v očích, když se začne velmi pomalu pasovat s tkanicemi.
"Už nebudeš chtít, aby tě svlékal kdokoliv jiný." Schválně použije toto slovo a znovu krátce vzhlédne. Aniž by oči sklopil, mírně se nakloní a přitiskne rty tam, kde boty končí. První se o místečko jen zlehka otře a pak ho několikrát líbne, když povolí další kousek šněrování. Konečky prstů druhé dlaně na chvíli přestane trápit tkanice a pohladí ho po vnitřní straně stehna a sune se po ní kousek výš, skoro zmizí pod lem sukně. Jen krátce tam a zase pomalu zpátky. Jakmile svou cestu zopakuje podruhé, už se odváží o pár centimetrů výš. Pořád po očku sleduje, co nato Mana a nakonec neodolá.
"Tak co, je to lepší nebo toho mám nechat?" Vydechne smyslně a nedá mu ani čas na odpověď. Znovu se skloní, aby políbil jeho nožku, a tentokrát pokračuje svým rty drze nahoru. Nosem ještě trochu povyrhne sukni a věnuje mu poslední políbení na místa, kde očividně jiné rty ještě nebyly. Ještě, že si dal tak výbornou podmínku. Za to se snad nahlas pochválí a to zavazování je taky na dlouho. Schválně, kdo z nich to vydrží déle.
"Za chvíli bude první...hotová. A pak je na řadě ta druhá. Čím bych měl pokračovat potom?" Zeptá se jej, když se opravdu blíží k závěru první boty. Je opravdu vděčný za jeho styl oblékání, z toho korzetu se snad taky nevyšněruje sám...
"Sukně?" Zeptá se přímočaře a znovu nenechavé prsty nechá zaplout dost daleko, tentokrát se opravdu zastaví skoro až u jeho klína.
"Korzet?" Koutek se mu smyslně vyhoupne nahoru, když přesune dlaň na jeho bříško a vystoupá středem hrudi až k jeho tváři, po které ho pohladí.
"Mám hádat, co máš pod tím?" Zeptá se, když ruku stáhne a pomůže mu vyzout první botu. Místo, aby jeho kotník pustil, jej zvedne výš, skoro by mohl dohlédnout dost daleko a tam by nejspíš neměl. Jeho oči ale připoutá nožka, kterou začne mapovat polibky od nártu až tam, kde naposledy skončil.
Mana
Pořád se mu dlouze dívá do očí,
když se Hyde opírá o ten rám a poslouchá jeho kompliment. Už ví, že nic jiného
slyšet nechce a rozhodně potřebuje zařídit, aby naprosto zapomněl na dívku z
věže. Nejspíš poprvé v životě odhalí emoci, která se jmenuje žárlivost. Vlastně
se při pohledu na něho diví, že on sem chtěl, když sem nechtěly ty dívky. Proč
to udělal a přijal tuhle práci, on se bavit nechce? Klesá očima spolu s ním,
když Hyde pokleká a mírně se z toho zachvěje. Sleduje jeho tak časté gesto s
jazykem a přikývne, když mu slibuje, že bude lepší. Jak by ho taky to dítě
mohlo trumfnout? Byl by lepší, i kdyby mu svlékal korzet polovinu noci. Tkanice
povolí a s ní nepatrně i sevření boty na jeho stehnu nad kolenem. Ani ho nebude
moct svlékat nikdo jiný, když si ho Hyde chce vzít s sebou domů. Téměř nemrká,
když se Hyde začne sklánět k jeho pokožce, po doteku jeho rtů to v něm
zavibruje a pak už ho fascinovaně sleduje, jak jemně líbá jeho stehno. Netušil,
že je jeho pokožka tak citlivá. Když se Hydova dlaň vydá vzhůru, celý se napne
přívalem dalších vibrací a očekávání a sotva patrně pootevře rty. Ten pohyb se
opakuje a nakonec to udělá i rty. V Manově klíně se rozhoří podivná horkost a
hrozí, že se mu přihodí podobný problém jako v noci. Teď ho žádná peřina
nezachrání. I přesto zavrtí hlavou, aby toho nenechával. Sukně jde o kousek
výš, zatímco botka povoluje níž a níž a Mana si uvědomí, že skoro ani nedýchá.
Jen křečovitě svírá okraje židličky, na které sedí a pořád sleduje plavé vlasy a
uhrančivé oči u svých kolenou. Prsty a Hydovy rty už zase stoupají výš po jeho
noze a nezastavují. Brnění se stává intenzivnějším a blízko klína skoro
nesnesitelným. Manovi by málem utekla odpověď, když chtěl říct, že sukně ne,
ale nakonec jen přikývne na ten korzet. Ten musí jít dolů první, aby šla
rozepnout i sukně. Prudce se
podívá nad jeho hlavu a
několikrát velmi rychle zamrká a pak mu unikne první tichý povzdech. Vůbec
neví, co to s ním dělá, ale je to neskutečné a svůj klín už nedokáže ovládat.
Možná by se měl zvednout a utéct, ale jen nechá klesnout hlavu dozadu mezi
lopatky a na několik chvil si dovolí zavřít oči, aby si ten příval pocitů lépe
vychutnal. To už Hydova dlaň stoupá přes jeho břicho na hruď, a když se dotkne
tváře, Mana se zase skloní, aby se na něho mohl podívat. Lehounce našpulí rty,
když dojde na to, co je pod sukní. Co by… samozřejmě, že krajky. Nebo myslí
něco trochu jiného? Přijde o botu, která kryje poměrně malé chodidlo a štíhlý
kotník. Na svoje nohy byl vždycky pyšný. Ale místo, aby ho opřel o koberec a
nastavil mu druhou botu, začne Hyde laskat jeho pokožku rty, až je to k
zbláznění. Má pocit, že se za chvíle převrátí ze židle dozadu a už se nikdy
nezvedne. Pak můžou hrát tuhle hru s polibky na nohy klidně navždy. Začíná se pod
jeho rukama kroutit a poposedat, hranu židle už má otisknutou do dlaní a když
se Hyde ocitne zase nahoře, vzdychne si, až se svého hlasu sám lekne. Honem
otevře oči, přikryje ústa jednou dlaní a zčervená ještě mnohem víc.
Hyde
Stačí jen Manův první tichý
povzdech a je v ráji. Jak kdyby si celou dobu myslel, že ho do podobného
rozpoložení nedokázal dostat. Podařilo se a on by nemohl být spokojenější.
Pořád upírá oči nahoru, když se posouvá po jeho nožce výš a opačnou stranu
hladí konečky prstů volné dlaně. Je dokonale hebká, přímo vábí k dalším dotekům
a on jí je věnuje ze srdce rád. Nedokázal si představit, jaké to může být ale i
tak by realita tyhle představy daleko předčila. Je dost vysoko, když začíná
cítit odpovědi Manova těla a jeho poposedání. Doufá, že je to minimálně k
zbláznění, jenže s každým dalším dotekem, je pro něj těžší přestávat. A to si
myslel, že ho jen trochu vyprovokuje a pak si opravdu jen lehnout. Nechce na
něj spěchat, sám si ale uvědomuje, jak těžké je mu odolat. Obzvlášť ten
povzdech."Takže korzet ano...a zbytek později." Broukne měkce, když nožku opatrně položí a začne zouvat tu druhou. Stejně pomalu a mučivě jako tu první.
"Máš nádherný hlas, chtěl by ho slyšet víc." Složí mu další ze svých komplimentů a usilovně pracuje na tom, aby se tak stalo.
"Kolik polibků bude stačit, abych ho slyšel znovu, hm?" Zeptá se jej s mírně pozvednutým obočím a dál šněruje tkanice. Rty začne nad kolenem a zase stoupá nebezpečně vysoko. Počítá nahlas a u číslovky pět už atakuje lem jeho sukně, která je rozhodně výš, než by být měla. Při desítce už je lem natolik vysoko, že kryje opravdu jen jeho klín, skoro by stačilo jen kousek natočit hlavu a mohl by se nosem dotknout jeho chlouby.
"Mana-chan." Vydechne hlasem, ve kterém je jasně patrná dávka vzrušení.
"Chtěl bych počítat dál." Podívá se mu do očí a přitiskne se na jeho stehno rty, než nechá i špičku jazyka, aby ochutnala sladkost jeho kůže. Konečně se mu podaří zout i druhou botu a pokračuje v laskání druhé nožky, aby nebyla o nic ochuzena. Své počítání na chvíli odkládá a hodlá v něm pokračovat trochu jinak. Jen maličkým kousíčkem mysli si uvědomuje, že by měl přibrzdit. Už pochopil, že Man v tomhle ohledu neví vůbec nic, o to víc mu to chce ukázat. Pomalu se zvedne z kleku, aby se nad něj naklonil, a natáhne se, aby si vychutnal i jeho rty. Dlouze, smyslně, jak to umí nejlépe, než se narovná, vezme ho za dlaně a pomalu mu pomůže vstát. Pak se přesune za jeho záda.
"Ukážu ti, kolik je na těle míst, kterých se stojí za to dotýkat, nech se vést, Mana-chan." Broukne mu provokativně do ouška, když mu začne rozvazovat i korzet. Skloní se k jeho šíji, kterou začne laskat stejně jako nožku a čím víc se blíží k oušku, tím víc nechává svůj dech prohloubit, než si zavzdychá, jakmile se přitiskne na jeho záda. Musel na moment upustit od rozvazování, ale hned se k němu zase vrátí, když se oddálí.
"Budeš se ještě trochu červenat?" Zeptá se jej s mírně pozvednutými koutky, jakmile korzet povolí úplně a může mu z něj pomoci.
"Ještě nám pár kousků zbývá." Broukne mu do ouška, když protáhne paže kolem jeho boků a dlaněmi zamíří přes hrudník, až jednou skončí na stehně a druhou přímočaře pohladí jeho klín, kde je...Všechno v naprostém pořádku.
"Hm, jsem rád, že je všechno, jak má být." Okomentuje ho bez kapky studu a pohladí jej ještě jednou. Má nutkání mu nechat jen tu sukni. A taky, že to udělá a začne se hbitě pasovat se zbytkem. Nenechá ho ani na chvilku vydechnout a už ho otáčí čelem k sobě, aby si ho za pas přitáhl zpátky do náruče.
"Můžeš si to taky zkusit." Narazí na svou vlastní oblečenost a nakloní se pro další polibek.
Mana
Zbytek později… Pak už mu zbude
jenom košile, sukně a to, co je pod ní a jinak nic. Měl by mu ukázat, kde má
svoje oblečení na noc, ale copak je schopný vstát ze židle? Hyde se přesune k
jeho druhé noze a on už ho zase upřeně pozoruje. Je to ještě intenzivnější,
když už ví, co ho čeká. Jako by každý jeho dotek cítil o vteřinu dřív, než se
doopravdy stane. Má tendenci mu nožkou ucukávat a sám sebe přemlouvá, aby se to
nedělo, ale není to proto, že by chtěl, jen je to k nesnesení. Má krásný hlas?
Opravdu se mu líbí? Usměje se na něj očima, ale ze studu se nemá k tomu, aby si
znovu vědomě povzdechl. Kolik polibků? Zvedne oči nad jeho hlavu v náznaku
přemýšlení. Asi toho nebude moc, pokud bude Hyde pokračovat jako doteď, ty
vzdechy se mu derou na jazyk úplně samy. Hyde začne s odpočítáváním, on už zase
pozoruje čupřinu jeho vlasů a když se sukně opět poposune výš, zalapá po dechu.
Ať se dneska stalo cokoliv, je to dokonale zapomenuto, protože teď je schopný
vnímat jenom jeho a to, co s ním provádí. Jakmile se Hyde dostane tak vysoko,
že by mohl vidět a cítit příliš, má tendenci ho zastavit rozechvělým dotykem
dlaně, ale je stejně váhavý jako, když mu cukaly nožky. Ví, co to přání
znamená, ale proč se chce podívat zrovna tam? Na stehnu ho zalechtá jeho jazyk
a on si znovu poposedne. Druhý povzdech mu uteče, když Hyde začne olíbávat i
jeho druhou nožku a pak ho provází pohledem, když vstává. Musí mírně zaklonit
hlavu a omámeně mu nastaví svoje rty v novém a velmi intenzivním polibku. Podá
mu své ruce, vstane a trochu se mu zatočí hlava, takže okamžitě opře dlaně o
jeho prsa. Musí je zase svěsit, když ho Hyde obejde, ale cítí ho těsně za zády
a brní mu z toho veškerá pokožka. Mírně pootočí tvář za jeho hlasem a přikývne
té svůdné nabídce. Je to tak moc příjemné, že je chce znát. Kdyby mu
nedůvěřoval, neřekl by mu dnes, že s ním odejde. Ať dělá, co chce, hlavně ať už
mu neodchází do té věže. Tlak korzetu na tělo začne
povolovat, jak se rozestupuje šněrování a společně s tím ucítí i Hydovy rty na
svém krku. Zavře oči a nakloní hlavu do strany, aby mu udělal místo. Po páteři
mu běhá mrazení nahoru a dolů a je to snad ještě lepší, než na nohou. Vnímá
Hydovo těžké oddechování a pak uslyší i jeho povzdech. Proč? Mana se ho přece
nedotýká… je mu to tolik příjemné? Zakloní hlavu a krátce si ji opře o jeho
rameno, když ucítí celé jeho tělo. Mírně rozpřáhne ruce, aby mohl Hyde korzet
sundat a odložit a pak za ním trochu pootočí tvář a usměje se. Doopravdy, nejen
očima. Přikývne, že se červenat opravdu bude. Bez hlesu pomalu vydechne, když
Hydovy dlaně začnou klouzat po jeho hrudníku a pak se prudce překvapeně
nadechne, když se jeho ruka dostane až do klína. Upře doširoka otevřené oči
před sebe a snaží se ovládnout podivný ohňostroj ve svém klíně. Pro pána, co
tohle bylo? Hyde ho ujistí, že se za svůj stav nemusí stydět, i když mu otec
vtloukal do hlavy něco jiného. Všechno je jinak. Úplně všechno. Ten dotek se
zopakuje, on se citelně celý zachvěje a položí dlaně na tu jeho neposednou, ale
nesnaží se ho zastavit. Hydovy ruce se posunou zase výš a on shlédne, aby je
sledoval, jak rozepínají knoflíčky jeho košile. Brzy mu sklouzne ze štíhlých
ramen a pak už se otáčí čelem k němu. Rty má jemně pootevřené a panenky jako
talíře, když se rukama opře o jeho hruď a zůstane s ním stát v těsném objetí.
Oplácí mu pohled do očí, jasně cítí, že jeho klín není ten jediný, který nabyl
jasnější tvary a pak si dlouhé prsty nečekaně obratně najedou vázání yukaty.
Přece nebude spát v tom, v čem celý den chodil a navrch ležel na podlaze věže?
Zatáhne za tkanice nejdřív na hrudi, pak i v pase a klesne pohledem k
odhalující se hrudi. Nikdy jinou odhalenou mužskou hruď neviděl.
Žádné komentáře:
Okomentovat