Mana x Hyde - Tohle bylo naposled, rozumíš? - část 2.

(věž)

Mana

Zvedne ukazováček a zavrtí jím ve vzduchu, ale následně udělá prstem oblouček vzduchem a přikývne. Teď ne příště ano. Prostě mu to přizná, i když se mu vůbec nechce mluvit o tom, co to pro něho znamená. Viděl Hydův ochranářský sklon a jakmile by do čehokoliv začal otci mluvit, otec by se ho zbavil a to Mana v žádném případě nechce. Přikývne, když se Hyde dovtípí o čem to mluví. Věž by měla být zamčená? Měla… a co když není? Odraz světla? Tohle bylo příliš jasně viditelné, ale Hyde má pravdu, byl v tu chvíli silně rozrušený a určitě se mu to jenom zdálo. Jednoduše přikývne a skloní oči, aby je zase zvedl v okamžiku, kdy mu Hyde řekne, že by se neudržel. Neudržel v čem? Nakloní hlavu k rameni s jasně tázavým pohledem. Hyde k němu přistoupí, dotkne se jeho ramen a posléze i tváře a Mana mu oplácí dlouhý pohled do očí. Zavrtí hlavou, že neví. Možná byl zámeček vždycky téhle rodiny? Nepamatuje si ani matku a nikdy nenarazil na žádný text o historii domu. Ukáže na knihu na stolku nedaleko, pak na skříň a rozhodí rukama – v knihovně nic není. O existenci něčeho takového jako je počítač nebo internet on samozřejmě neví. Hmm… z ničeho nic do něj vjede touha dokázat si, že to nic nebylo. Otec je pryč a on si v domě může jít kam chce, pokud ho někdo neuvidí na příliš divném místě. Z ničeho nic vstane, prošacuje jeho kimono a nahmatá klíče. Má je s sebou, vždycky by měl mít. Pak ho popadne za ruku a rázně s ním vyjde zase ven na chodbu. Tady ho pustí, zvedne bradu o něco výš a dlouhým krokem kráčí skrz chodby až dokud nestanou před zamčenými vraty na tu prokletou věž. Za nimi jsou schody skrz tři patra a v tom posledním další dveře, které jsou zatlučené. Ukáže Hydovy na dveře. Chce, aby je odemkl. Pak se rozhlédne a rukama mu naznačuje, že by potřebovali něco jako páčidlo na hřebíky a prkna. Má v úmyslu jít nahoru a osobně se podívat, co tam je nebo není. Dá Hydovi přesně dvě vteřiny na reakci, než netrpělivě stáhne obočí a začne procházet chodbu a místa, kde mohl údržbář upustit nějaké nářadí. Jediné, co najde, je velká sekera a s ní se vrátí zpět k němu. Podá mu ji jako by se tam nahoře chystali něco rovnou zabít, ale pokud tam je příšera, mají se čím bránit! Rozhodně kývne. Na tohle je Mana příliš dáma, ale Hyde by mohl mít dost síly?

Hyde

Pozoruje výraz v jeho tváři, aby odhadl, co se mu prohání hlavou. Jak kdyby se chtěl ujistit, že už se nebojí a že je všechno v pořádku. Trochu ho děsí jeho vysvětlení, že zatím mu nic od otce nehrozí, ale příště by mohlo.  Co to kruci znamená? Ubližoval mu? Nikde zatím nenašel známku toho, že by se tak dělo. Stejně se v něm zvedne vlna dalších ochranitelských pocitů. Na jeden den je jich, jak za celý dosavadní život ne. Vždycky to bylo přesně obráceně a někdo se snažil starat o něj. S Manou je všechno jinak, uvědomuje si, že mu to nevadí, právě naopak, líbí se mu to. Jen kdyby to bylo za jiných okolností. Mana mu tak trochu obrací život vzhůru nohama od první chvíle. On si ale podobné změny vždycky dokázal spíš užít a většinou je vyhledával. Nakonec přijde i zavrcení hlavou. Nezná tu legendu, taky dobře. Nepřál by mu noční můry, které on sám nejspíš bude mít. Není vůbec statečný a to se potvrdí vzápětí, když mu sebere klíče. Nemusí příliš přemýšlet, co to znamená, ale radši by to nevěděl.
"Nevím, jestli je to dobrý nápad." Pokusí se mu to vymluvit a skrývá roztřesené ruce do kapes, což mu taky není dovoleno, když ho vezme za ruku a táhne za sebou. Nejradši by se zapřel patami a odmítl jít, stejně ho však poslušně následuje a hrdlo se mu s každým krokem stahuje o to víc. Trvá několik dlouhých minut, než najde ve velkém svazku ten správný klíč a odemkne. Velmi opatrně nahlédne za dveře, jak kdyby čekal, že na ně někdo vybafne. Nic se nestane, i když už jen ty schody jsou děsivé.
"Nevypadá to tu moc stabilně a..." Snaží se ho dál přesvědčit, aby tam nechodili, když mu v rukou přistane sekera. Nakrčí obočí s výrazem, tohle jsem nikdy nedržel v ruce a stejně komicky by si připadal, kdyby zrovna nešli nahoru.
"Ublížím dřív sobě a tobě." Ujišťuje ho, že dávat mu ji do ruky nebyl ten nejlepší nápad. Usekne si nohu, to prostě ví! Nakonec si jen povzdechne.
"Ale jenom kvůli tvým krásným očím, jasné." Našpulí rty, než se s rozhodným výrazem vydá nahoru k těm dveřím. Občas má pocit, že se mu schody drolí pod nohama. Netrvá to dlouho, než se mu do vlasů zaplete první pavučina a jemu naskočí husí kůže.
"A budeš mi umývat hlavu." Varuje ho šeptem, protože on je prostě na své vlasy háklivý a k Manovi se díky němu žádná pavučina nedostane. Trhne sebou, když uslyší hlas, tiché šeptání. Rozhlédne se za sebe a přes sebe, pak i nahoru ale nikde nic. Asi už vážně zešílel.
"Slyšel jsi to?" Zeptá se ho, ale nakonec jen pokrčí rameny a vydá se dál do schodů. Zastaví se až u dveří a prohlíží si je nedůvěřivě. Jsou dobře zabedněné, i když dřevo už léty dostalo pěkně zabrat.
"Tak na tři." Podívá se na Manu, skoro to vypadá, že čeká, kdy ho zastaví a půjdou zase zpátky. To se ale nestane a tak se rozmáchne a udeří s hlasitou ozvěnou do dveří poprvé. Sekera sklouzne po dřevě, vytvoří jen malou prasklinu a málem mu opravdu skončí v noze. Kdo by řekl, že někdy bude potřebovat schopně zacházet se sekerou.
"Říkal jsem to." Sykne tiše a hlas se v jeho hlavě...Asi, ozve znovu.
"Kam mám utíkat?" Zeptá se úplně pitomě, jakmile rozklíčuje slovo, které slyší. Ohlédne se na Manu a dojde mu, že to on rozhodně neřekl.
"Pojďme odtud. Ta rodina, co tu žila předtím...Jejich dcera tady umřela zabedněná. Co když..." Jde s pravdou ven.
"Teda podle legendy v té knížce." Ano, teď ho prostě chce vyděsit, aby mohli oba utíkat zpátky do Manových pokojů a pak mu sbalí věci a odveze s sebou!

Mana

Nahlíží za dveře společně s ním, když natahuje krk přes jeho rameno. Nic tam není, jen schody nahoru, které jsou pokryté prachem a pavučinami. Chvíli hledí mlčky vzhůru, než najde vypínač a cvakne jím. Světlo svítí. Při představě, že by po cestě zhaslo a oni zůstali po tmě, mu naskočí husí kůže už teď, ale to je nesmysl, proč by se to mělo stát? Hyde má pravdu, že schody vypadají celkem chatrně, ale měly by být stejné jako všude jinde v domě. Budou v pořádku. Povzbudivě na něj kývne a oběma rukama ho postrčí víc dopředu. Snaží se mu dodat kuráž na práci se sekerou, ale Hyde o tom nevypadá moc přesvědčený. Jenže Mana by s ní byl nemožný ještě mnohem víc. Spokojeně přikývne, když se dozví, že pro jeho oči to udělá. Kráčí po schodech nahoru těsně za ním, jeho boty tiše klapou a dlaně má opřené o jeho záda, aby byli pořád v kontaktu a Hyde věděl, že tam je. Je mu líto, že je celý od pavučin, ale když se po něm Hyde ohlédne a řekne, že mu bude mýt vlasy, přikývne a spojenými prsty naznačí srdíčko, aby viděl, že mu to s nimi sluší. Oči má navrch hlavy, když procházejí patra a blíží se nahoru, ale všude je jenom hodně prachu, nic víc. Měli si dole zajistit dveře, aby se třeba nezaklaply. Radši! Najednou má hrozný strach, že se to stane a oni tu uvíznou. Přepadne ho taková paranoia, že mu to vůbec není podobné a on získá pocit, že tady umřou zamčení a nikdo na to nikdy nepřijde. Vytrhne ho z toho až Hydova otázka. Zastaví se v půli kroku, nastaví uši a podívá se na něj. Pokrčí rameny a zavrtí hlavou, že nic neslyší. Nahoře u dveří se postaví tak, aby neschytal sekerou, až se Hyde rozmáchne a jakmile to nemá účinek, nastaví dlaň před ústa v náznaku smíchu. Poplácá ho po rameni a ponoukne k dalšímu pokusu. Když mu ale Hyde položí tu divnou otázku, trochu ho zamrazí. Dívá se na něj s lehce staženým obočím, což narušuje jeho nehybnou masku na tváři a pak se dozví něco, co by býval radši nevěděl. Okamžitě mu to zapadne na své místo s jeho nutkavým strachem ohledně zabouchnutí dveří dole a zbledne. Hledí na něj několik sekund jako by byl Hyde sám nějaký přízrak a ohlédne se dolů po schodech. Trochu polkne. Naznačí rukama knížku a tázavě kývne bradou. Kde ji našel? On tu nikdy podobnou nenašel. Hyde má pravdu, měli by odsud rychle odejít. Tohle celé je strašně divné, ale žije tu přece celý život, už od dětství a nikdy o tom neslyšel, ani se mu tu nic podobného nestalo. Ukáže na sebe a pak na prstech číslici dvacet dva. Za tu dobu by snad o něčem věděl nebo ne? Ukáže umanutě na dveře. Přesvědčí se, že tam nic není a budou klidně spát. Tohle celé je prostě hloupost a oni si jen namlouvají, že se něco děje. Mají oba prostě velmi bujnou fantazii. Krátce se zamyslí. Ukáže na dveře, na něho, na sebe a na svoje rty. Pak roztaženými prsty naznačí hodně vysokou číslici, když opakuje desítky a znovu kývne na dveře. Něco za něco!

Hyde

"Nesměje se mi, chtěl bych vidět tebe." Broukne na něj tiše ale měkce, aby bylo jasné, že si ho jen dobírá. No co, tak neumí zacházet se sekerou, to je toho. Nikdo to nepotřeboval! Copak ho doma někdo nutil štípat dříví? On toho mají topení, no ne? Raději už dál nepřemýšlí nad tím, co četl. Vidí na Manovi, jak to s ním zacloumalo a trochu doufá, že si to rozmyslí a půjdou pryč. Jemu se tam rozhodně nechce, ale nemá v plánu ho tu nechat samotného, i kdyby se měl strachy...Ohlédne se na dveře, na sekeru, zpátky na dveře a pak na Manu.
"Našel jsem ji u sebe v pokoji pod hromadou knih." Vysvětlí mu kde k ní přišel. Musela být bývalého majordoma. Nechal mu ji tam schválně nebo tam zůstala náhodou? To už asi nezjistí. Nakrčí nesouhlasně obočí, když Manu očividně přejde strach a vypadá umanutě, jakmile ukazuje na dveře.
"Jeden by neřekl, že máš tolik odvahy." Rýpne si do něj a trochu sebou trhne, když uvnitř něco zaskřípe.+Co bylo kruci tohle?+ Zeptá se sám sebe, ale nechce vypadat jako zbabělec. Nadechne se, aby mu to začal znovu vymlouvat, když si všimne jeho gesta a zůstane na něj nepokrytě zírat.
"Tohle je vydírání." Obviní ho s jiskřičkami v očích. A pak se ozve jeho povaha, která toho hodlá patřičně využít.
"Tak dobře, ale ty polibky budou v mé režii a je jedno kam." Stanoví si své vlastní podmínky. No co, je taky dost možné, že to nepřežije. Aspoň má, na co myslet. Počká si, jestli mu to Mana odkývá a pak se odvážně, se zarputilým, vypadá hodně komicky, výrazem podívá na dveře. Povytáhne bradu, jak kdyby se tím mohl bránit a pak se rozmáchne podruhé. Tentokrát už sekeru svírá pevněji a úder je mnohem přesnější, když trefí to samé místo s hlasitým zaskřípáním dřeva, jak se snaží ostří vytáhnout. Párkrát s ním zalomcuje, než se mu to podaří a pak se rozmáchne podruhé a potřetí, dokud nelítají třísky. Dost dobře se tím vybíjí strach a za chvíli už je i trochu zpocený. Nakonec sekeru odloží a zaklepe prsty za dřevo, aby vytrhal jednotlivé desky. Jde to snadno, když už jsou na padrť. Zůstane vyjeveně stát, jakmile se před nimi objeví zařízený pokoj i s postelí. Všechno je od prachu a pokryté pavučinami. Je to dívčí pokoj, o tom není pochyb a byl jistě krásný, před mnoha lety. Hyde opatrně našlapuje dovnitř a i jeho začíná přemáhat zvědavost. Pak se prudce zarazí, když mu pohled padne na panenku. Je úplně stejná jakou má Mana v pokoji, jen už poničená časem ale jako jediná není od prachu. Jak kdyby se o nic pořád někdo staral.
"Jdeme pryč..." Zamračí se Hyde a začne couvat zpátky.
"Tohle je vážně divný. Jak se sem mohl někdo dostat?" Prohodí tiše a hlas se mu nepatrně zachvěje strachem. Ještě jednou přejede očima pokoj a zastaví se na velkém kusu látky, který halí obraz. Sebere poslední zbytky odvahy, udělá pár kroků do strany a snaží se, aby měl za sebou pořád zeď, než sáhne po látce a prudce ji strhne. A pak se mu hlas zasekne v hrdle, jinak by nejspíš vykřikl. Na obraze je dívka, která jakoby Manovi z oka vypadla, skoro jako jeho dvojče. Hyde se poslepu snaží nahmatat Manovo zápěstí, aby ho mohl beze slova odvléct pryč. +Utíkej.+ Ozve se hlas v jeho hlavě znovu.
"Jdeme odsud, prosím." Krčí obočí a přiloží si prsty na spánek, jak kdyby tím mohl zabránit své vlastní mysli vymýšlet podobné zvuky. Vážně věří, že je to výplod jeho fantazie.

Mana

Měl ji u sebe v pokoji jeho bývalý sluha? Takže ji objevil dávno před tím, než se vůbec mohl Mana zajímat o podobné knihy a schoval ji nebo to byla jenom náhoda? Nebo naopak chtěl, aby ji našel zrovna Hyde? Jeho hlava začíná vymýšlet absurdní a nepravděpodobné scénáře a všechno už mu připadá podezřelé. Ne, odvahu on rozhodně nemá, ale jsou věci, kterým chce přijít na kloub. Ten zvuk zevnitř uslyší taky, ztuhne na místě a málem se strachy počůrá. Je to jenom staré dřevo, které pracuje, nic víc! Musí tam táhnout, všechno tam chátrá, to bylo ono. Neurčitě přikývne a skloní hlavu v náznaku začervenání, když ho Hyde obviní z vydírání. Asi má pravdu, ale… když to funguje? Zvážní a dlouze se na něj dívá. To, že by byly polibky v jeho režii mu vůbec nevadí, ale je jedno kam? Co chce zase tímhle říct? Něco mu říká, že by si to měl dlouze rozmyslet. Mnohem jednodušší je odmítnout, utéct odtud, což je ostatně moudré a nechat celou věc být. Rázně kývne. Domluveno! Přece nepřestane být odvážný zrovna teď. Hyde se pustí do dveří jako ďas a Mana se přistihne, že se na něj i přes veškerý strach dívá hrozně dlouho a tak nějak jinak. Vážně mu to sluší, jak se mu svaly napínají a pot perlí na čele. Hyde se doslova vláme do pokoje na druhé straně a Mana tam opatrně nakoukne za ním, když proleze dírou ve dřevě. Pak se tam protáhne také, obejme si tělo rukama a nejistě se rozhlíží. Ten pokoj je nádherný, moc by se mu líbil, kdyby byl uklizený, ale je tu strašná zima. Taková lezavá, jako by mu zalézala až do kostí a svíravý strach ze zabouchnutí dveří tam dole je zase zpátky. Na tu panenku ho prakticky upozorní Hyde, když zavelí, že jdou pryč. V první chvíli si myslí, že je to ta jeho. Je úplně stejná a navíc je stejně oblečená, ale všechno jeho oblečení na panenku je originálně šité a nové. Vozí mu ho otec. Jenže to ho nenapadne, když k ní vyrazí a chce si ji vzít. To je hloupý vtip, že mu ji sem někdo odnesl. Jenže pak mu dojde, že ta jeho přece není poničená ani trochu. Hydova ruka na jeho zápěstí mu zabrání, aby na panenku skutečně sáhl a zvedl ji, on se po něm prudce otočí a oči mu padnou na ten odhalený obraz. Je v životní velikosti, na podstavci a v krásném rámu. Hledí do očí sám sobě, jen v jiném, starodávnějším oblečení a s ještě jemnějšími rysy. Možná je ta dívka trochu menší, ale jinak… Krve by se v něm nedořezal. Tohle přece není možné? Zavrtí hlavou a zamračí se. Někdo tohle namaloval, aby ho mohl děsit? Kdo to byl a proč? Je mu z toho do pláče a strachy se mu rozechvějí kolena. Hyde má pravdu, neměli sem chodit. Zašermuje rukama ve vzduchu. Je nad míru rozčilený. Někdo se postavil do okna, věděl, že se bude dívat a tohle narafičil. Dokonce mu poničil panenku. Vysmekne se mu, protože si ji prostě odnese, je jeho! Sáhne po ní, přitiskne ji k sobě a v ten okamžik se pokojem prožene ledový vítr takové síly, že se před ním schoulí a málem upadne. Jako by mu tu panenku něco vyrvalo z ruky, upadne mu a zůstane natočená očima na ně. V celém pokoji to zaskřípe a ozve se dupot, který běží rovnou k nim. V ten okamžik už je tak vyděšený, že je to on, kdo Hyda popadne za ruce a vleče ho ke dveřím a schodišti.

Hyde

Sám zůstává hledět na obraz, který je Manovi tak neskutečně podobný. Nedokáže od něj odtrhnout oči, dokud se Mana nepohne a on prudce otočí hlavu jeho směrem. Skoro k němu přiskočí, aby ho popadl za zápěstí a odtáhl pryč, ale je příliš pozdě. To už chytá panenku a on sám zřetelně cítí náhlý poryv větru, který si rozhodně jeho hlava nevymyslela. Stejně si pořád nechce připustit, že je to možné, ale tohle už ničím nevyvrátí. Málem vykřikne, když se ozve onen dusot a neváhá ani vteřinu, aby se rozběhl za Manou. Několikrát klopýtne, ale pokaždé to naštěstí ustojí. Poslední, co by si přál je, aby zdržoval. Chce být hodně rychle pryč. Být před zámkem auto, tak ho do něj nacpe a odveze někam hodně daleko i přes protesty a fakt, že řidičák nemá. Je si jistý, že v tuhle chvíli by to odřídil. Doběhnou skoro až ke dveřím, které se s hlasitým zaskřípáním pohnou a zavřou před nosem. Jak kdyby je něco předběhlo a nechtělo jim dovolit utéct. Sám Hyde se zastaví až o ně a zalomcuje za kliku.
"Tak povol, ty mrcho." Křikne po nich vyděšeně a zalomcuje podruhé. Pořád nic. Ohlédne se přes rameno a sleduje jemný mlhavý stín, který mu v první chvíli přijde jak dokonalá hra světla, který si blíží k nim. Ohlédne se prudce zpátky a zabere plnou silou v duchu si opakujíc prosby o to, aby se dveře otevřely. Nebo třeba vypadly z pantů, to je jedno, hlavně, aby už odsud byli pryč. S posledních kousíčků příčetné mysli schová Manu ve svém náručí, zády k oné věci, kterou nedokáže pojmenovat a šeptá mu, jak moc mu na něm záleží, než se ho něco studeného dotkne na zádech.+Hlavně ať se mu nic nestane, prosím.+ Proběhne mu hlavou a najednou všechny divné pocity zmizí a dveře se s tichým zaskřípáním pootevřou na škvíru. Nemá v úmyslu zdlouhavě přemýšlet, proč se tak stalo, prostě ho vystrká ven a tam už znovu popadne za zápěstí a táhne sebou pryč z toho šíleného místa. Místo Manových pokojů ho automaticky táhne do toho svého, prostě ho tam vedou nohy. Zastaví se až těsně za nimi, zamkne na několik západů a přitiskne se zády na dřevo, jak kdyby svým tělem mohl zabránit, aby se otevřely.
"Jedem pryč, hned." Broukne sotva slyšitelně a začne házet do svých kufrů jen pár věcí. Prostě ho odsud dostane, aniž by tušil jak. Asi mu opravdu přeskočilo, ale je to náhlý impuls, že tady nezůstane ani chvíli a  jeho tu prostě nenechá. Nemá mu co nabídnout, už nemá ani kde bydlet ale...všude budou ve větším bezpečí, než tady.  Asi v polovině svého kufru se zastaví, prohrábne si dlaní vlasy a podívá se na Manu. Skrze všechen strach úplně zapomněl na něj a na to jak se musí cítit.
"Promiň, Mana-chan." Nakrčí obočí a rozejde se směrem k němu, aby si ho přitáhl do náruče a konejšivě objal a vtiskne mu polibek do vlasů. Po pár minutách se odtáhne, aby vzal jeho tvář do dlaní a podívá se mu upřeně do očí.
"Utečeme spolu, dostanu tě odsud, slibuju. Tady se děje něco moc divného, musíme pryč. Sám ale nepůjdu, slyšíš." Šeptá mu jemně do rtů, než ho krátce políbí.
"Nenechám tě tady." Dodá ještě s víčky pevně sevřenými a dlouhým povzdechem.
"Tady přece nemůžeme zůstat, čert ví, co se může ještě stát. Tohle nebylo jen tak."