Mana x Hyde - Tohle bylo naposled, rozumíš? - část 1.

(Manova ložnice)

Hyde

Neusnul o moc později, než Mana. Spal klidně, i přes to, co se všechno ten den událo. Netrápily ho ani noční můry a to s nimi víceméně počítal. Jenže tělo vedle něj jej uklidňovalo a nedávalo mu příležitost nad tím vůbec přemýšlet. K jeho štěstí ho vzbudili ptáci za chatrným oknem, když už začínalo svítat. Kdyby zůstal o chvilku déle, jistě by to neušlo pozornosti. Opatrně se vymaní z Manova sevření, políbí jej zlehka do vlasů, popřeje mu tiše dobré ráno a vytratí se z jeho ložnice i pokojů. Nikdo ho nesmí vidět a tak se snaží jako duch proplížit k sobě. Už tak bude mít, co dělat, aby všechno stihl. Rychle zapadne do svého pokoje, který je méně, než poloviční oproti tomu, ze kterého před chvíli odešel. Rychlá sprcha, převléknout se, dát dohromady obličej, aby nebylo vidět, jak moc nespal a hurá do práce. Nepřipadá si vůbec unavený, jak kdyby měl plno energie, kterou ani neví, kde vzal. Ale ta lodička mu nedává spát. Přece musí něco zjistit. Vůbec neví, jak se tu žilo předtím, než sem přišel a kdo tu všechno pracoval a hlavně jak dlouho. Bude se někdo divit, když s nimi bude chtít mluvit? Zatím neměl tolik příležitostí. A začne hned s kuchařkou, které pomůže se snídaní. Ano, to je dobrý plán. Oblékne se do pracovního a už si to šine do kuchyně. Vejde s úsměvem a přáním dobrého rána a hned dostane vynadáno, kde je tak dlouho.+No, tak to jsi moc dobře nezačal.+ Proběhne mu hlavou a hned začne s omluvami. Těmi to trochu napraví, přidá okouzlující úsměv a je pozdní příchod zapomenut. Tedy snad.
"Znáte to tu skvěle. Jak dlouho tu pracujete?" Zeptá se ženy opatrně se zvědavým výrazem v očích.
"Jen mě zajímá, za jak dlouho se to tu dá zvládnout." Pokrčí rameny s nevinným výrazem.
"Jistě mi to bude trvat mnohem déle, než vám." Povzdechne si a dostane ujištění, že to zvládne. Ta před ní tu byla jen pár týdnů a před ní taky.
"Pán je asi vybíravý ale neměj strach, jistě se mu zalíbíš." Uklidňuje Hyda s teď už mnohem přístupnějším výrazem.+Takže se tu nikdo neohřeje moc dlouho. To je zvláštní, kdy si tak striktně chrání soukromí. Co asi provedly.+ Proběhne mu hlavou, ale dál pokračuje v chystání snídaně. Víc už toho zjistit nestihne. Jen, že žádná z nich s tou další není v kontaktu, i když si s tou minulou Naiko dost rozuměla. Připadá si trochu jako Colombo. Teď by potřeboval minimálně jeho hlavu. Možná to bude tím, že nemá doutník. Určitě! Na snídani nedá vůbec najevo, že s Manou strávili společně noc, i když vlastně nevinnou. Prostě se krůček po krůčku zlepšuje ve svém posluhování a už ani nedělá tolik chyb jako první den. Dokonce dostane pochvalu od kuchařky, když jí všechno vylíčí. Teď je na řadě umytí koupelen. To mu taky zabere fůru času a k Manovi se snad ani nedostane. Stejně po něm hodil u snídaně očkem a neodpustil si mrknutí, když se jeho otec nedíval. Potká se i s údržbářem, který právě spravuje kohoutek a u toho dost jadrně nadává. První se mu chce smát, ale pak mu přece jen trochu pomůže. Jinak asi vytopí celá zámek.
"A to ještě ten idiot nechává všude válet pytle s odpadky. A hrozně to páchne." Pokračuje dál v svém nadávání.
"A ta rudá barva, kterou mám vždycky na nářadí, to je taky k vzteku, nejde to ničím skoro dolů. Možná tak ředidlem." Stěžuje si dál.
"Barva na nářadí?" Zeptá se Hyde zvědavě.
"Proč zrovna tam?"
"Co já vím, co s tím dělá. Ale vždycky u toho vypadá hrozně spokojeně, i když je na mol. Jeden by řekl, že mi to dělá naschvál, už mu taky nic nepůjčím." V Hydově žaludku se začne svírat něco studeného, tak trochu tušení, že tady není úplně všechno, jak má být. Rozloučí se i s ním, protože má co dělat, aby dokončil úklid, než bude moct chystat oběd. Po něm si urve chvilku. Manu v jeho pokojích nenajde a tak vyjde do zahrady s ostražitým pohledem a usadí se na lavičku, pozorujíc za bílého dne zahradníka v dálce.
"Co si kruci zač a byla to fakt barva?" Už je snad i paranoidní nebo co.

Mana

Vůbec netuší, kdy Hyde odešel. Spal, jako když ho do vody hodí a nepamatuje si, že by se mu něco zdálo. Muselo to ale být hodně brzy. Když ho přijde probudit Sen a popere se se závěsy na oknech, aby pustila dovnitř denní světlo, místo po jeho boku už nehřeje a skoro to vypadá, jako by se mu zdál nějaký sen. Stalo se to všechno včera? Mimoděk se dotkne svých rtů jako by na nich mohl cítit ty Hydovy, ale pak už musí z postele ven, navštívit koupelnu a nechat si pomoc s oblékáním. Tak trochu doufal, že ho přijde probudit i Hyde, ale asi nemohl a dělal někde něco jiného. Možná to tak bylo lepší, když mu nepomáhal do šatů a do korzetu. Celá tahle ranní procedura vždycky zabrala hrozně moc času. Dnes jsou ty šaty celé černé, splývavé podél boků až ke kotníkům a s rozparkem vpředu až nahoru, ale má pod nimi boty vysoké až nad kolena se šněrováním, takže nic nepatřičného vidět není. V pase je stažený nízkým korzetem a šaty mají stojáček lemovaný krajkou, stejně jako dlouhé rukávy na zápěstích. Pod krkem má drahou sponu s temně modrým oválným kamenem, ale ty Hydovy náušnice musí sundat a schovat. Sen by si jich určitě všimla a nepochyboval o tom, že otec taky. Ptal by se, odkud je má, protože je nekupoval a na to Mana nemohl odpovědět. Úmyslně nekomunikuje, dělá, že je ponořený do vlastní mysli a skončí s tím až u snídaně. Sedí na opačném konci dlouhého oválného stolu, zatímco jeho otec sedí v čele a čte si ranní noviny. Mana na něj upírá oči, ale noviny se ani nepohnou a otec s ním nemluví. Je to tak často. Děti jsou od toho, aby byly vidět, ne slyšet, slýchával často a po upovídaném včerejšku se díky tomu cítí rozmrzelý. Pořád jen trpělivě čekat, až bude mít otec chuť o čemkoliv s ním mluvit? Nezeptá se ho, jaký měl den, neřekne mu, jak bylo v práci. Když se objeví Hyde a servíruje snídani, už s ubrousky skoro hází a vypadá, že vstal levou nohou, takže se mu to všechno, co je mezi nimi podaří dokonale zamaskovat. Otec nehne brvou ani tak, jenom míchá svou kávu a čte a vypadá, že si nevšímá ani Hydových chyb. To Hydovo mrknutí ho trochu zahřeje na srdci a v duchu se utěšuje tím, že si na sebe později najdou čas. Babička se dnes ke snídani nedostavila, necítí se dobře, takže Hyde tam bude muset za ní. To si poslechne sekýrování… a taky hodně řečí o vnučce. Mluvila na něj jako na děvče, co si Mana pamatoval. Nemělo smysl ji opravovat, většinou si ani nevzpomněla, jak se jmenoval. Otcovy pozornosti se nakonec dočkal. Přišlo to odpoledne, když ho vyprovázel na příjezdovou cestu před zámeček. Otec se k němu z ničeho nic otočí a popadne ho za zápěstí, až se Mana lekne a zapře dozadu.
"Velice nerad se dívám na to, jak u snídaně házíš s věcmi, i když máš černé svědomí a porušuješ moje pravidla, Mana-chan. Tohle krásné panenky nedělají." Spustí na něj a Manovo srdce sevře ledová pěst, když se lekne, že o něm a Hydoví ví. Zírá na něj, ani nemrkne a bledne. Nemůže tušit, že Hyde je venku, opodál a nejspíš si jich i všiml.
"Řekl jsem ti, abys nikam nechodil sám a už vůbec ne ke skleníku a kde byl tvůj slunečník?" Mana neměl šanci pro něj doběhnout a zahladit po sobě stopy.
"Ty chceš zpátky tam?" Vyhrožuje mu dál otec a Mana zbledne ještě víc a prudce vrtí hlavou. Jenom tam ne! Klopýtne dopředu, když si ho otec přitáhne ještě blíž.

"Jestli budeš dál takhle neposlušný, nic jiného mi nezbude. Tohle bylo naposled, rozumíš?" Mana znovu prudce přikyvuje a jakmile ho otec pustí, aby nastoupil do auta a bez rozloučení odjel, přitáhne si ruce na hruď a mne si zápěstí. Uvnitř se ale celý chvěje a vypadá poplašeně. Mimoděk se ohlédne za sebe na zámek a… něco se bleskově pohnulo v oknech věže a zmizelo to. Mana by málem vykřikl, přitiskne si dlaně na rty a vytřeštěně se dívá do míst, kde už nic není. Bledá postava… ale co víc, to křídlo je zamčené a zatlučené prkny a hřebíky. Hrozí tam kolaps budovy a někdo by se mohl zranit.

Hyde

Chvíli jen sedí s pohledem upřeným před sebe a rozmýšlí nad tím, co se dneska dozvěděl. Nebylo toho málo a zároveň moc málo na to, aby poskládal dohromady kompletní obraz. Stejně má pořád pocit, že ho někdo pozoruje. Manu nenašel a je mu to líto, zrovna když má chvilku, kterou by mohli trávit společně. Ale co naplat, oba dva mají jistě dost povinností, na tohle si asi bude muset zvyknout. Vytáhne zpoza pásku malou knížečku, kterou objevil ve svém pokoji; asi ji tam nechal předchozí sluha. Zaujala no a hlavně její obsah. Je to nějaká legenda o tomto místě. Nemá moc stránek a většina z nich je potrhaná a ošuntělá. Přesto všechno ji otevře a začte se. Oči mu po chvilce běhají po řádcích a postupně mu naskakuje husí kůže. Je o rodině, která tu žila před dávnými lety. Měli dceru, krásnou dívku, už jen podle kraťoučkého popisu. Její otec ji tak usilovně bránil, že jí zamykal do věže, které se nyní rozpadá.  Zamrazí ho podél páteře, když se začte znovu. Trochu mu to připomíná, co se děje tady. Má z toho takový pocit. Je čím dál zvědavější. A pak přijde rychlý konec. Když ji otec zavřel naposledy, nejspíš dostal infarkt hned pod schody. Žili tu prý tak v odloučení, že nakonec v té věži zemřela, když nikdo nepřicházel. Šílenství jejího otce totiž dosáhlo takové meze, že kromě nich nikdo v zámku nežil. Ani přátelé neměli. A ona prý ze zámku neodešla ani po smrti. Podle legendy se zjevuje, pokud cítí nějakou křivdu v bílém a s panenkou. Znovu si vzpomene na Manu a radši tu knížku rychle zaklapne a schová pod lavičku. Tady ji snad nikdo nenajde. Pak si ji vezme. Prudce se ohlédne několikrát za sebe, najednou má pocit, že ho někdo pozoruje. Nikoho ale nevidí. Za to může ta knížka! Určitě, nikdy neměl horory příliš v lásce. Když se ohlédne podruhé, zahlédne Manu a jeho otce vycházet z domu? Jede pryč? To je skvělé, možná by si mohli urvat chvilku pro sebe. Pořád si ještě jeho blízkosti dostatečně neužil a teď, když ví, že Mana se nebrání ani té jeho má pokušení vyzkoušet ještě o trochu víc. Na moment pustí legendu z hlavy a vykročí opatrně tím směrem, aby nebyl viděn. Zastaví se v půli kroku, když vidí, jak se k Manovi otec chová. Obočí se mu stahuje k sobě, jak jej popadne za zápěstí a už má pomalu ale jistě nakročeno, aby tomu udělal přítrž. Neumí se prát a ani to nezkoušel ale teď....? Klidně tam naběhne a vrazí mu pěstí, jestli ho okamžitě nepustí. Jenže tím by nezavařil jen sobě ale i jemu. Kruci! Trpělivě vyčkává, až se auto pohne z cesty a je dost daleko. V okamžiku kdy uvidí Manu, jak si tiskne dlaně na rty, už se bez váhání rozběhne směrem k němu a popadne jej za ramena, aby se na něj musel podívat.
"Jsi v pořádku?" Vypálí otázku, v očích strach o něj.
"Neudělal ti nic? Co se stalo?" Následují další, než ho bez váhání přitiskne k sobě. Kde kdo je může vidět, ale na tom mu zrovna teď nezáleží. Nedokáže stát moc daleko od něj a sledovat, jak vyděšený je.
"Bude to v pořádku, nic se ti nestane. Už jsem tady." Konejší ho, hladíc jej po vlasech a nepouští ze své náruče. Tak mu asi moc neodpoví, ale to mu prostě nedochází.
"Přišel na to, že jsme byli spolu venku?" Zkouší další a další možnosti ale to, co opravdu viděl, by ho ani ve snu nenapadlo. Mírně se odtáhne, aby mu viděl do tváře, a u toho se starostlivě mračí.
"Chceš jít k sobě? Mám tě tam odvést?" Špatná otázka, odvede ho tam, i když chtít nebude. Jen pro jistotu. Vůbec netuší, jak pak bude všechno stíhat, ale už se od něj nehne ani na krok, dokud bude moct.

Mana

Jestli existuje smrt z leknutí, stalo se to právě teď, když ho Hyde popadl za rameno a otočil k sobě. Výraz, který se mu promítne v očích je toho jasným důkazem a nemá daleko k tomu, aby mu v náručí nepodklesl, ale zase se sebere, když ho Hyde sevře v pevném objetí a na okamžik se k němu přitiskne. Jenže pak si uvědomí, že jsou venku, všem na očích a vzpomene si na to, co mu před chvílí řekl otec. Začne sebou mrskat, aby ho Hyde pustil, vrtí u toho hlavou a snaží se oddálit, i když má ve tváři ten nejzraněnější výraz, jaký existuje. Chce být s ním, ale toho trestu se bojí mnohem víc. Klopí před ním oči, když uhýbá tváří do strany, ale nakonec to vzdá rychle. Jak by to mohlo být v pořádku? Jak to chce Hyde zařídit? Jeho tělo povolí a nechá se jím objímat a hladit po vlasech. Když se Hyde oddálí, aby na něho viděl, rychle mu naznačí rukama slunečník, který drží nad hlavou. Na tohle otec přišel. Pak prudce přikývne, že chce odsud pryč. Hlavně pryč všem z očí. Když spěšně projdou zámečkem až k jeho pokoji, paranoidně prohlíží každý kout, několikrát se ohlédne a jakmile jsou za dveřmi, prostě je zamkne. Prohledá dokonce i vlastní pokoj, jako by tu někde mohla být za závěsem Sen a říct to na něj. Nikde nic. Kuchařka nic nepoví, opilý zahradník taky ne a údržbář sem nechodí. Vyhlédne z okna a spatří Sen na zadní zahradě, daleko odsud. Nemohla je vidět, nestihla by to ani kdyby běžela. Oddechne si a konečně se k němu otočí čelem. Ukáže na něho a na sebe a zavrtí hlavou, aby mu řekl, že na ně dva nepřišel. Zatím. Potřeboval by tři tabulky čokolády, aby se uklidnil, ale nakonec se posadí na stoličku u toaletního stolku, zády ke zrcadlu, přehodí si elegantně nohu přes nohu, až se rozparek rozestoupí a upře na něj svoje oči. Přemýšlí, jestli mu prozradit, co viděl. Možná to byl jen výplod jeho fantazie, když s ním otec tak zacloumal a on se bál, že přišel na něj a na Hyda. Nakonec se rozhodne a rukama naznačí tuto budovu a potom věž. Pak předvede obrys postavy a několikrát píchne do vzduchu, že byla tam nahoře v okně. Hyde jako majordomus musí vědět, že není možné, aby se tam kdokoliv dostal. Ukáže na něho, naznačí svazek klíčů a odemykání zámku a znovu ukáže na něho. Měl by mít přece klíče ode všeho, i od věže. Ví jistě, že je zamčená a nikdo se tam nemohl dostat? Nemá na sobě nic bílého, ale vstane, najde svou košili a ukáže na ni. Pak ukáže dlouhé vlasy a rozhodí rukama. Nakonec zavrtí hlavou, mávne nad tím rukou a poklepe si na čelo, než ukáže zase na sebe. Má prostě rozhozené nervy. Z toho slunečníku, z otce, z toho, že něco tají a taky ze zahradníka. Zase se posadí na stoličku, opře předloktí o koleno přehozené nohy a předvede panáka. Prostě si ho nejspíš dají a pak to hodí za hlavu.

Hyde

První se trochu lekne, když se ho Mana snaží odstrčit. Napadne ho, že se mu to třeba nelíbí a měl by jej pustit. Nakonec se ale do jeho hlavy dostane pro něj mnohem přijatelnější vysvětlení a totiž cizí oči.
"Promiň, já...nešlo to ovládnout." Omluví se mu jako první, protože pokud by je opravdu někdo viděl, zavaří i Manovi a to by neměl připustit. Nedojde mu hned, co myslí, ale pak si opravdu vzpomene na slunečník. Moc by se ho chtěl zeptat, co se stalo a dostat z něj detaily, jenže Mana má pravdu, musí pryč. Jen přikývne a zamíří společně s ním do jeho pokojů. Už se zase trochu mračí, když Mana prohlíží každý kout. Nechápe, proč to dělá. Tady jim přece nic nehrozí. Kdo by jim mohl co říct, že ho následuje? Jak by mohl někdo vědět, že po něm nechce práci? Nakloní hlavu k rameni, když už jsou v bezpečí a Mana se mu snaží něco říct. Zase mu to nedojde úplně hned a přemýšlí, co to má znamenat. Ale pak si vzpomene na otázky, co mu položil a konečně si to přeloží. Uleví se mu, taky by se mohlo velmi rychle stát, že by ho vyhodil. A to rozhodně nechce. Oči mu trochu neposlušně sklouznou na ten rozparek, když se Mana usadí, ale přinutí se posledními kousíčky vůle sebrat všechnu svou pozornost.
"Co ti řekl na ten slunečník, budeš mít problémy?" Snaží se vyzjistit, co se stalo, ale to už Mana začíná nový příběh a jemu se ve tváři promítne zoufalství. Tak na tohle snad nemá. Krčí nešťastně obočí a kouše si spodní ret, jak se snaží přijít na to, co se mu snaží říct. Ne, tohle prostě nezvládne, je to moc komplikované. Když už si myslí, že začíná chápat, přijde mu to zase nesmyslné, co ho napadá. Viděl někoho ve věži? Jak by se tam kdo dostal, kdo by tam vůbec co dělal? Jenže Mana nepřestává a čím dál víc začíná mít pocit, že se trefil. Někdo byl ve věži, někdo v bílém.
"Měla by být zamčená." Kývne hlavou a to už na něj třeští oči. Vzpomene si totiž taky na knížku, kterou v zahradě dočetl. Přejede mu mráz po zádech a málem se rozběhne k němu do postele a schová se pod peřinu. Tohle začíná vypadat jako zlý sen. Ohlédne se přes levé rameno a pak přes pravé.
"Viděl jsi postavu ve věži v bílém?" Zeptá se ho napřímo, aby se ujistil, že opravdu pochopil správně.
"Možná to byl jen špatný odraz světla." Pokusí se ho uklidnit, když vidí, jak si klepe na čelo a tváří se soucitně.
"Panáka ti klidně obstarat můžu, ale nevím, jak moc jsi zvyklý, aby z toho nebylo jen víc problému. Víš, až se pak neudržíš." Zavtipkuje trochu a přejde k němu, než mu položí ruce na ramena a pak mu vyjede na tvář. Pořád převrací v hlavě myšlenku, že by mu mohl legendu říct. Co když ho tím ale vyděsí mnohem víc? On sám je strachy...na to není slušné slovo. Pokusí se nahodit úsměv a nakonec se mu to i podaří.
"Půjdu pak zkontrolovat dveře, jestli budeš klidnější." Slíbí mu bez váhání. i když se mu tam ani v nejmenším nechce. Začíná být přesvědčený, že by mu nic říkat neměl ale...
"Víš něco o tom, kdo tu žil před vámi?" Zeptá se jej zvědavě. Momentálně to vypadá, že chce spíš odvést řeč někam jinam a donutit ho nemyslet na to, co se dnes stalo. Pokud o tom už slyšel, spojí si to s tím a on si nafackuje, pokud ne....Asi mu to ani říkat nebude prozatím.