Mana x Hyde - Něco zkusím, když to na mě nepovíš. - část 3.

(skleník)

Hyde

Ještě pořád se snaží v hlavě rozluštit, co měla jeho gesta znamenat. Ne, tak na tohle ho zná příliš krátce, aby věděl, co se mu snažil říct. Jeho schovávání za slunečníkem bylo ale hrozně roztomilé. Asi ho opravdu vyvedl z míry. Dřív to uměl mnohem lépe, když se pohyboval mezi lidmi. Teď by potřeboval trénink. Zdá se ale, že s Manou to půjde celkem snadno a vůbec ho nezaráží, o čem tu přemýšlí. Sám už se rozhlíží po skleníku trochu kriticky a očima těkne i k lahvím od alkoholu. Krátce si povzdechne, vezme roli černých pytlů, která se tu válí a bez váhání jeden utrhne. Aniž by se staral, jestli může nebo ne, prostě tam ty lahve začne skládat a k nim vše možný bordel, který tu zahradník nechal. Trvá to několik minut, než odklidí tu největší hrůzu a spokojeně mu zazáří tvář.
"Hned je to o trochu lepší, co ty na to?" Zeptá se ho a svým uklizením dává jasně najevo, že se rozhodně plánu vzdát nehodlá. No co, šéf by mohl být jedině rád, když se dokáže postarat o víc věcí najednou. Možná si bere trochu velké sousto na to, že je to asi dvě hodiny pomalu i s cestou ale to nevadí. On přece zvládne všechno. Odloží pytel a upře oči na Manu, který se mu snaží něco říct. Nakloní hlavu k rameni, chvíli si okusuje ret, jak se na to snaží přijít a nakonec mu ve tváři svitne pochopení.
"Masožravky." Rozesměje se upřímně. Je překvapený a zároveň rád, že se mu to podařilo rozluštit. Dokonce se neubrání prohlédnout si od hlavy až k patě.
"Jasně, a pak mě sem zavřeš, až tě začnu štvát. To určitě." Rozverně na něj vyplázne špičku jazyka a pak ho jemně konečky prstů pohladí po tváři.
"I masožravky budou. Nějak to udělám. Podívej." Vezme jej jemně za ramena a otočí čelem do skleníku. Přistoupí k jeho zádům, než se nakloní přes jeho rameno a natáhne jeho paži ke vzdálenější stěně.
"Tam by mohl být koutek s masožravkami. S velkou cedulí vstup jen na vlastní nebezpečí." Žertuje u toho trochu a ani mu nedojde, že začíná podvědomě vyhledávat jeho blízkost. Místo toho, aby koukal před sebe, pozoruje jeho profil.
"Kousek vedle nějaké kaktusy, kdyby se náhodou masožravky chtěly pustit i do ostatních." Poposune jeho paži o něco dál.
"Za tím stromem třeba takový malý mostek, kde by v květináčích byly nějaké popínavky, aby zábradlí hezky obrostly, hmm." Zavrní si spokojeně, jen při té představě.
"Pak podél stěn pásy s růžemi." Odmlčí se na moment, když těkne očima před ně, aby nasměroval paži, kterou jemně svírá za zápěstí k místům, o kterých mluví.
"Rudé, růžové, žluté, černé...a i ty modré, těch bude nejvíc." Není si jistý, že to bude moct zařídit, ale rozhodně to zkusí.
"Možná mi v tom můžeš pomoct. Co na tvého otce platí? Čím bych ho mohl přemluvit, aby mi to dovolil?" Znovu stočí oči na jeho profil a usměje se.
"Samozřejmě bych sem přidal ještě místečko pro tebe. Zavěšené křesílko, kde bys mohl odpočívat, malovat...Přemýšlet, co budeš vařit." Pak ukáže na poslední místo.
"A tady bude lavička, kde budu sedět já a budu ti hrát. A zpívat, když budeš chtít." Najednou chce prostě udělat všechno, aby viděl ten úsměv a radost v jeho očích. Mana nejspíš nikdy nebyl jinde, než v zahradě. Je to divné, rozhodně chce zjistit víc, ale proč mu ten pobyt tady nezpříjemnit, jak jen dokáže. Přece ho nechce brát někam pryč, no ne? I když...Kousek za hranice zahrady? Musí si to tu pořádně projít a zjistit, jestli by to vůbec šlo.

Mana

Se stále stejným výrazem tváře pozoruje Hyda, jak si bere pytle a začíná uklízet. Zahradník to pozná a on si není jistý, že by tu měli být, když bylo zamčeno a ještě k tomu tu okatě úřadovat, ale neměly by být věci podle něho, když je synem pána? A on si přeje odemčeno a uklizeno. Nechá Hyda uklízet, zatímco se sám vydá pár krůčků od něho a porozhlíží se po všem, co je k vidění. Hodně se mu líbí ten strom a musí zaklonit hlavu, aby viděl do jeho koruny, která prorůstá střechou. Je vidět, že sem tudy hodně prší. Ohlédne se po něm a přikývne, že to lepší opravdu je. Zůstane na něj hledět o chvilku déle, když se Hyde tak spontánně rozesměje, a když mu řekne, že by ho sem mohl chtít zavírat, nakloní hlavu k rameni jako by se ho ptal, jestli to myslí vážně. Je to vtip… jen dobírání… není na to vůbec zvyklý, protože se s ním nikdy nikdo podobným způsobem nebavil a jakmile uvidí špičku jeho jazyka, mírně přivře víčka. Pod dotekem jeho dlaně sebou mírně trhne a pootevře rty. Tohle občas udělá jeho otec, ale jen velmi málo. Spíš, když byl menší… Proč to udělal Hyde? Uvědomí si, že mu srdce buší o něco rychleji, zatímco se mu dlouze dívá do očí, jako by si v nich chtěl přečíst úplně všechno. Další sliby a on se nechá poslušně otočit zády k němu a čelem k prostoru před nimi. Na zádech ucítí jeho hřejivé teplo, na rameni bradu a u ucha se mu rozezní Hydův hlas. Po paži mu sklouznou Hydovy prsty, on je provází očima a neumí si příliš poradit s tím, co se děje a co to v něm vyvolává. Přesto se podívá za svou vlastní rukou. Nedělá mu vůbec žádný problém si tam ty masožravky představit, jen jsou podle něho až příliš vzadu. Mírně se za ním ohlédne, takže se skoro otře nosem o jeho tvář a ukáže z koutu ke vchodu. Ať se každý lekne, kam to leze a nebude potřebovat ani ceduli! Pak však pohled vrátí dopředu a přemýšlí, jestli by se mu líbily kaktusy. Možná takové ty, co vypadají jako porostlé pavučinou. Podívá se po stěnách skleníku, nějaké pavučiny najde, ukáže na ně volnou rukou a pak do místa, kde mají stát kaktusy. Společně to dají dohromady. Mostek ve skleníku? Prostě jenom tak? Proč ne… růže… mohl by je mít kdekoliv. To už se na skleník kolem sebe usmívá očima. Jeho výraz je rozhodně vlídnější, než obvykle. Když dojde na jeho otce, nadechne se a je opravdu v koncích, ale než stačí Hydovi nějak odpovědět, už pokračují dál tím místem pro něho. Houpačka se mu moc líbí. Energicky přikývne. Nejraději by ji tu měl už teď. Skutečně si to dovede představit, i to, jak u něj sedí Hyde a hraje, zatímco on sám by nechal myšlenky toulat. Byli by tady spolu, celý den by měli, co na práci…. Prostě by nebyl sám. A ještě v takovém prostředí, které by si vytvořili. Jenže na otce neplatilo vůbec nic. Dovedl být hodně přísný a studený, stejně jako jeho tresty, když Mana hodně překročil hranici. Párkrát se to stalo a z neposlušnosti ho to vyléčilo. Nechá paži klesnou podél těla a otočí se čelem k němu. Chvíli si obepíná dlaní zápěstí druhé ruky, zatímco se mu dívá do očí a pak mu naznačí motýla. Namíří prsty na místa, kde mají být popínavky a růže. Mají motýli rádi růže?

Hyde

Tak trochu čekal, že se od něj Mana odtáhne a vymaní se z jeho sevření. Zdá se ale, že ho poslouchá víc, než by si před chvilkou myslel. Asi se mu líbí takhle představa. Těkne očima skoro ke dveřím, kam ukáže a přebere si to na ty masožravky. Tahle jednoduchá gesta už začíná dost dobře chápat.
"Takže si je vycvičíš a budou kousat na povel?" Zasměje se krátce, když si to jen představí.
"Jsi nebezpečnější, než se zdá, asi bych si měl dávat pozor." Dobírá si ho znovu a u toho se jemně usmívá. Z jeho blízkosti se mu ale vůbec nechce. Je to jiné, než s kýmkoliv jiným. Nemluví a stejně se s ním cítí skvěle a baví se, jak už dlouho ne. Je to osvěžující snažit se odhadnout, co ten druhý chce říct. A následuje další zkouška jeho pozorovacích schopností. Podívá se na pavučinu a nakrčí obočí, když mu to v první chvíli nedojde.
"No pavouci tu jsou..a asi jich tu bude hodně, chceš jejich farmu?" Zeptá se ho první úplně pitomě a snaží se to zatím bezvýsledně spojit s těmi kaktusy. Chtěl to nějak spojit nebo to bere úplně za špatný konec. A pak mu to cvakne.
"Aha, já už vím. Ty jsem viděl jen párkrát, ale jistě půjdou sehnat." Odkývá mu to taky. On sám to má živě před očima. Možná by se mohl opravdu první pustit do tohoto skleníku. Bude to chtít nějaké nové trámy a možná i skleněné tabule. Ano, jednu určitě.
"Takže houpačka ano, mostek taky, masožravky jako hlídači a kaktusy s pavučinami." Shrne to nakonec, když shlédne Manovi do tváře, jak se k němu otočí.
"Hm, motýli..." Zarazí se v první chvíli.
"Jak se pěstují...Teda chovají motýli. Ty to víš?" Zeptá se ho a pak rozverně přikývne.
"Třeba by se jim tu líbilo. Jen sem vejdeš, zatřepají křídly." Naznačí prsty jakési puf.
"A chceš je chovat nebo napichovat?" Neodpustí si otázku, když se mu podívá do tváře. Snaží se tvářit vážně, jenže koutky ho okamžitě prozradí. Když s ním je to hrozně těžké tvářit se vážně a nepoddat se nadšení.
"Jo já vím, ještě chvíli budu mluvit a pak napíchneš i mě." Žertuje klidně dál, než se s povzdálí ozve šramot. Prudce se ohlédne a uvidí, jak se zahradník vypotácí zpoza rohu.
"Uhm, tady bychom asi být neměli. Pojď rychle." Lekne se, protože on tu rozhodně být nemá a vůbec netuší, jestli by tím nezavařil oběma. Prostě ho vezme za ruku a tak trochu ho táhne za sebou a zároveň jistí, aby se někde nepřerazil. Jsou jako malí kluci, kteří kradou v zahradě ovoce. Zatáhne ho za první neudržovaný keř, kde se prudce zastaví a přijme Manu do náruče, aby mu náhodou nespadl na zem.
"Tady už nás neuvidí." Dodá trochu udýchaně, aniž by ho pustil a kouká mu přes rameno, aby se ujistil, že je nikdo nesleduje. Od skleníku k nim dolehne jen tlumeně nadávání.
"Asi jsme mu pokazili odpolední svačinku." Naráží na lahve s alkoholem, a pak shlédne do Manovy tváře.
"Ta modrá by ti slušela, přesně tady." Připomene mu růže a konečky prstů jej pohladí trochu po tváři a jak kdyby mu chtěl z ní odhrnout prameny, a sjede až za ouško.
"Opravdu, bylo by to neodolatelné." Vůbec se nepozastavuje nad tím, co říká. Nikdy si s tím příliš nelámal hlavu, teď by možná měl.
"Musím ukázat, že svou práci zvládnu a pak mi snad dovolí, začít ve volnu dělat ten skleník." Nadhodí mu svůj plán.
"To by mohlo vyjít, ne?"

Mana

Rázně přikývne. Ano, to by mohly. Bylo by zábavné sledovat zahradníka, jak díky nim rychle vystřízliví. Zatváří se spokojeně, když mu Hyde řekne, že vypadá nebezpečně, ale je to jenom hra. Na tu pavoučí farmu vrtí hlavou a znovu opakuje svoje gesto s kaktusy, až to Hyde nakonec pochopí. Když ale dojde na motýly, zavrtí hlavou, že neví. Najednou u toho vypadá trochu smutně, ale jakmile Hyde zmíní napichování, v očích mu zajiskří. Nejspíš je v něm jistá nelítostnost. Taková sbírka by byla krásná a na to potřebuje přece jenom jednoho od každého. Zbytek tu může klidně poletovat. Naznačí rukama motýla a masožravku. Je to trochu morbidní, ale zároveň je to koloběh života. Napíchnout Hyda? To by ho nenapadlo, ale když už mu ten nápad podsunul? Ukáže na něho a naznačí mu křídla na zádech. On je motýl a měl by si dát pozor. Očima se na něj však pousměje. Hrozně se lekne, když se Hyde tak prudce ohlédne a pak už si i on všimne zahradníka, který je vidět za sklem skleníku. Nemají moc času na útěk. Vlastně by před ním utíkat nemusel, ale i v něm je cosi, jako kdyby rodiče nachytali děti ve spíži na čokoládě. Nechá se jím vést za ruku, musí se hodně dívat pod nohy, ale zároveň u toho volnou dlaní cloní rty, jako by se býval smál a klopí oči do země. Protáhnou se dveřmi jen tak tak a rychle skončí za prvním velkým keřem. Oběma rukama se ho chytí za předloktí, když se intuitivně trochu skrčí a vyhlédne skrz křoví, jestli byli viděni nebo ne. Je z toho udýchaný, ale taky se dobře baví. V prvním okamžiku mu ani nedojde, že se tam s Hydem tísní v objetí a tělo tiskne na jeho. Zahradník vypadá zmateně a dost nevybíravě nadává, ale díky jeho opilosti mu vůbec nedochází, co se to okolo děje. Nehledal ani klíče, takže musel sám zapomenout, že zamykal. S tím Manovi dojde, že mu Hyde dluží vlásenku. Poklepe mu na předloktí, aby ho na sebe upozornil a pak si ukáže do vlasů. Výmluvně kývne bradou, ale kdo ví, kde je té pinetce konec? Místo toho mu Hyde začne říkat, jak moc by mu v těch vlasech slušela modrá růže. Manovy oči znovu zazáří, když mu oplácí dlouhý pohled, pak si přiloží dlaň k vlasům a otočí tváří ze strany na stranu. Pořád má přece tu rudo černou, takže si ji vetkne za ucho a pak mu dojde, že v tom skleníku nechali slunečník. Teď se lekne on, protože kdyby to zjistil otec, bylo by zle a to byl velmi usvědčující důkaz. Vyděšeně se na Hyda podívá a začne rychle gestikulovat. Ukazuje mu držení slunečníku a pak na skleník a naznačí mu táhnutím za ruku, že se tam musí vrátit. Odložil ho tam, když se procházel a Hyde uklízel, měl příliš plné ruce a růži by neupustil. Vysmekne se mu a hbitě vyběhne zpět ke stěně skleníku. Jenže si v hromadě harampádí něčeho všimne. Šokovaně si přitiskne obě dlaně na ústa a kdyby to makeup dovolil, zbledl by. Málem si z toho leknutí kecne na zadek, podrží si ruku na srdci a ohlíží se po Hydovi. Přímo před ním leží rudá lodička a vypadá… že je snad od krve? Znovu se spustí zběsilé gestikulování, máchá rukama v kruhu a ukazuje na lodičku…. Snaží se mu říct, že takovou viděl na poslední kuchařce. Vůbec si u toho nedává pozor, jestli je vidět nebo ne.

Hyde

Neví, jestli dřív koukat na Manu a do jeho tváře nebo řešit fakt, jestli je tu náhodou nenajde. Pozoruje jeho gesto a hned mu dojde, po čem se shání. Zatváří se omluvně, ale v očích mu zasvítí.
"Seženu ti druhou. Asi jsem ji upustil." Vysvětlí mu to tichým hlasem, aby náhodou nebyli slyšet.
"S nějakou pěknou mašličkou." Pak se na chvíli odmlčí, jak kdyby přemýšlel.
"Asi mi neřekneš, jakou by sis přál, že?" Teď si ho trochu dobírá s jasným blýsknutím v očích. Zrovna chtěl znovu pozvednout dlaň, aby ho ještě jednou pohladil po tváři. Prostě se mu líbí, být mu tak blízko. V tuhle chvilku si to uvědomuje snad nejvíc, od okamžiku, kdy ho poprvé uviděl. Skoro by se trochu sklonil, aby vyzkoušel, co všechno Mana vydrží, a jestli mu uteče. Málem dostane nafackováno, jak začne rychle vysvětlovat, co se děje. Hydovi to chvíli trvá, než to pochopí.
"Bude to problém?" Pozvedne obočí ale podle toho, jak se tváří nejspíš ano. Bez váhání vyrazí za ním, i když z toho bude mít pravděpodobně větší problém, než Mana sám. Už ho skoro dobíhá, když se Mana zastaví a on ho v podstatě znovu obejme, jak se zastaví o jeho záda.
"Co se..." Nedořekne a i jeho oči padnou na tu lodičku, která se tam jen tak válí a vypadá, že je ...Ano, to je rozhodně krev. Hlasitě polkne a potlačí nutkání zvracet. Civí na ni několik dlouhých sekund a čas kolem nich jakoby se zastavil. Pak se s trhnutím probere, když zaslechne rachot a nadávání ze skleníku. Byl to on? Nechal ji tu ten zahradník? Kdo jiný sem chodí? Bez váhání popadne Manu kolem pasu a táhne ho sebou zpátky ke křoví a odtud do domu.
"Musíme pryč, honem." +Co je tohle za místo. To se musí nahlásit, proboha!+ Probíhá mu hlavou pořád dokola. Trochu si vydechne, jakmile zapadnou do chladnějších chodeb. Neohlíží se přes rameno, jen dál pokračuje do nitra domu a vede Manu přímo do jeho pokojů. Dech i tep se mu zklidní teprve ve chvíli, kdy za nimi zapadnou dveře. Bez váhání si přitáhne Manu do náruče a konejšivě ho tiskne k sobě. Sám si není jistý, jak se vlastně cítí. Ale ano, je vyděšený.+Kam jsem to kruci vlezl.+ Nadává si v duchu. Měl by odsud okamžitě zmizet. Co když tohle není první ani poslední bota.
"Třeba to byla jen barva." Snaží se dost neobratně uklidnit oba dva a prudce sebou trhne, když se ozve prásknutí otevřeného oka, asi průvan.
"Do háje." Zanadává si a na chvíli ho pustí, aby to okno mohl rychle zavřít.
"Ten zahradník...Je tu dlouho?" Zeptá se ho. Je už pozdě, měl by jít chystat večeři. Nechce se mu ho tu nechávat samotného a popravdě....Už i on sám má strach se toulat po chodbách. Kdo ví, co to je za magora. Teď se trochu mlátí do hlavy, že tam ty lahve nenechal ležet. Co když ho tím naštval?
"Co kdybych za tebou večer přišel?" Nadhodí opatrně. Ani mu úplně nedochází, jak by to mohlo vyznít. Z toho pohledy by jeden mohl mít noční můry. On je určitě mít bude, o tom není pochyb.

Mana

Hyde vzápětí narazí do jeho zad, ale místo, aby udělal krok vpřed, spíš se zapře dozadu proti němu, vrtí odmítavě hlavou, protože tohle taky vidět nechce a snaží se mu pod rukama otočit. Když ho Hyde popadne a vleče pryč, jen ho to utvrdí v tom, že to co viděl, nebyl žádný jeho výplod fantazie, ale realita. Po cestě ke křoví se ještě několikrát ohlédne a spatří zahradníkovy oči. Dívá se za nimi, viděl je. Už na to nestačí Hyda upozornit, jenom společně doběhnou až do domu, kde zvolní tempo na rychlou chůzi. Klapot Manových podpatků se jasně nese chodbou, ale nikoho po cestě nepotkají, ani Sen ne a nakonec se ocitnou v potencionálním bezpečí Manových pokojů. To proto otec nechtěl, aby kamkoliv chodil sám? Bylo to venku za plotem zámečku ještě horší? Překvapením se mu rozšíří oči, když se ocitne v Hydově pevném obětí, ale opatrně položí dlaně v rukavičkách na jeho lopatky a snaží se uklidnit vlastní rozjitřené emoce, zatímco těká očima po pokoji za jeho zády. Nakonec se od sebe mírně oddálí a on energicky přikývne. Určitě to byla jenom nějaká barva, i když vůbec nechápe, co tam ta ženská bota dělá! Proč by kuchařka, co tu chvíli vařila, házela svoje boty na kompost? Kdyby je někdo našel, proč by je hodil tam a ne do popelnice? V ten okamžik okenice třískne o stěnu. Mana prudce otevře oči a trochu nadskočí. Ohlédne se po tom zvuku jako by byli přistiženi nebo tam stál rovnou zahradník i se svými nůžkami na keře, ale není tam nic. I tak už se ho drží zase pevně jako klíště a v duchu si zanadává úplně stejně. Hyde ho pustí a Mana ho úzkostlivě sleduje, jak jde k oknu. Chvíli tam postává s rukama spojenýma před sebou a těká očima kolem sebe. Pak přikývne. Je tu dlouho, celé roky. Nikdo jiný tuhle práci dělat nechce, protože je jí moc a musí se tu žít. Snaží se mu to rukama všechno říct, ale je to příliš mnoho a příliš složité. Nakonec nakrčí obočí a přikývne. Přejde k velkým. Ze dřeva vyřezávaným hodinám na stěně a ukáže mu čas, kdy je to možné. V tu dobu už za ním do pokoje nikdo nechodí, ale před tím mu Sen pomáhá uložit se ke spánku a někdy se objeví i otec. Bude rád, když si budou moct před spaním ještě promluvit a trochu se uklidnit, že to, co viděli bylo nejspíš jen nějaké šálení jejich mysli. Pak je ale čas, aby ho nechal jít za jeho prací. Vůbec se mu teď nechce, ale nic jiného jim nezbývá. Nemá ani tak obavu o sebe, ale spíš o něho a pořád ještě vidí ten zahradníkův pohled, když běželi pryč. Měl by o tom říct otci? Tuší, že kuchařky se nepropadly jen tak do země nebo má Mana příliš bujnou fantazii a jen by se mu vysmál? Ne, nejlepší bude, když nebudou vůbec mluvit o tom, že byli s Hydem u skleníku. Nakonec mu zamává konečky prstů na rozloučenou a otočí se na patě, aby mohl projít dveřmi do ložnice, kde na posteli sedí ta jeho panenka. Sedne si k ní a přitiskne ji k sobě jako jedinou možnou další věc, které se může svěřit nebo se kterou být. Možná je trochu divná, ale jeho uklidňuje.