Mana x Hyde - Asi budu na návštěvu večer chodit častěji. - část 2.

(Manova ložnice)

Hyde

Očima prozkoumá celé jeho tělo i to jak propíná špičky. To jeho brouknutí, bylo jako nějaký úkaz. Přál by si slyšet ještě něco. Je hrozně roztomilý a jemu ani tentokrát nepřijde na mysl fakt, že by si nikdy něco podobného nepomyslel. Mana je úplně jiný, než kdokoliv, koho kdy potkal a jeho podvědomí začíná tušit, jak moc ho to k němu táhne. Čím víc s ním tráví času, tím menší má chuť kamkoliv chodit. Zítra bude úplně nepoužitelný, pokud nebude aspoň chvíli spát, to ví. Navíc musí vstávat opravdu brzo, aby stihl přichystat snídani. To mu ale neřekne, ještě by tuhle chvilku zkazil.
"Mám ti broukat?" Zeptá se ho, jestli správně pochopil jeho gesto a pak se spokojeně pousměje.
"Ale já pak nevím, kdy přestat." Prohodí poznámku na svou vlastní adresu a vůbec mu nedochází, že už si konečky prstů pohrává s jeho vlasy. V hlavě už převrací všechny písně, které kdy slyšel a hlavně ty, jejichž melodii i slova si pamatuje nejlépe, aby se třeba nespletl a pak začne. První jen opravdu tiše brouká skoro jemu do ouška, než se skrze rty dostanou i první slova. Už si skoro nevybaví, jak se píseň, kterou kdysi zpíval hodně často jmenovala. Nemůže vydolovat z hlavy název, než se konečně rozvzpomene. Shallow sleep. Ano, tak to bylo. Vždycky si ji broukal pro sebe, ale teď je tu Mana a on by mu ji hrozně rád zazpíval. Přijde mu, že se hodí k místu i okamžiku, kdy tu společně sedí a mihotavé světlo lucerny odhaluje málo a skrývá skoro všechno. Už jen pro tu atmosféru. Nakonec jeho hlas pomalu utichne s posledním tónem, kterým si dovolí narušit ticho v ložnici a koutky mu nepatrně povyskočí.
"Není ti zima, Mana-chan?" Vysloví jeho jméno měkce, když už zase boří tvář do jeho vlasů. Vydržel by tak dlouho, ale pamatuje i na to, že mu slíbil povídat o místě, odkud přišel. Přesto se nedokáže odtáhnout a dát mu víc prostoru. Jeho dlaň už jej jemně hladí po zádech, skoro konejšivě a sotva se ho dotýká. Bojí se, že se prostě lekne a uteče mu a to nechce. Nechává se dokonale unášet jeho blízkostí a tím, že společně sedí na posteli.
"Nedaleko odtud jsou velká města, vysoké domy, kde jsou desítky malých bytů, žijí v nich rodiny tak i jednotlivci. Je tam opravdu málo místa, ale většině to stačí, stejně jsou většinu dne v práci. Když bydlíš dost vysoko, dohlédneš klidně i do poloviny města. Je to nádherný pohled. Jako v mraveništi. Ano, tak to přesně vypadá. Jeden za druhým spěchají a skoro to vypadá, že čas běží mnohem rychleji. Když máš volný večer můžeš se jít bavit. Do baru, kde si dáš něco ostřejšího k pití, do clubu, kde si jdeš poslechnout hudbu. Na koncert, do divadla, kde herci bojují o to, abys pochopil, co chtějí říct. Vlastně jsou úplně jako ty, jen mluví, většinou." Mírně se odtáhne a v očích mu zasvítí.
"Chtěl bys to někdy vidět?" Teď se projeví jeho povaha, která by mu ukázala, jak se dá žít, co všechno by mohl prožít.
"Můžeš být kým chceš, dělat si co chceš a co tě baví." Znovu vztáhne dlaň k jeho tváři, pohladí jej pak sklouzne na stranu šíje, kterou zlehka promne.
"Je toho tolik, co jsi ještě neviděl. Jednou bych ti to všechno mohl ukázat. Provést tě tím." Zaklene palec za jeho bradu, aby ho jemným tlakem donutil trochu vzhlédnout a podívá se mu do očí.
"Řekni mi, Mana-chan, políbil tě už někdy někdo?" Jeho hlas se trochu ztiší a nabere smyslný podtón, se kterým si dokáže obratně pohrávat.
"Jsi sladký. Jsou sladké i tvé rty?" Šeptne už sotva slyšitelně a mírně se skloní, aby svému pokušení byl o kousíček blíž.

Mana

Jeho zpěv nijak nenarušuje, jen poslouchá, bez jediného pohybu. Oči má upřené před sebe a myšlenky se mu toulají někde mezi vnímáním krásných slov a jeho neuvěřitelnou barvou hlasu. Nejraději by tak usínal každou noc. Má strach, že když nechá víčka klesnout a usne, už se ten moment nikdy nezopakuje, protože nebudou mít tu možnost. Bohužel i tato píseň skončí a on si tiše povzdechne. Dobře se mu na něm odpočívá, jenom pro něho musí být těžký, když na něm takhle dlouho sedí. Zavrtí hlavou, že mu zima není, ale pak přece jen poukáže na svá chodidla a pro změnu kývne, že na ně přece jen trošičku táhne. Je to zvláštně něžná chvilka, jen tak být, nechat se hladit po vlasech a zádech. Znají se tak krátce a on mu tolik důvěřuje… Zaposlouchá se do jeho vyprávění a snaží si to všechno představit před očima, ale příliš mu to nejde. Jsou tam takové domy jako je tenhle a v nich bydlí tolik lidí? V těch malých bytečkách jako Hyde říkal? V jeho pokoji mají všechno i s kuchyní? Chudáci… Když si to spojí se strašidelným lesem za plotem zámečku, zatím mu to jako taková výhra nepřipadá. Když bydlíš dost vysoko? Takže ty zámečky mají o hodně víc pater, než tenhle. Kdo chodí stále pěšky až nahoru? Ale ten výhled musí být krásný. Pokud jsou to hezké domy. Mana byl esteticky dost náročný. Snaží se představit si ty bary a kluby z toho, co má tady kolem sebe, ale je to nemožné. Hyde zmíní jeho mluvení a on nastraží uši, ale dál to nerozvíjí, neptá se. Herci jsou tak neobratní, že potřebují všechna Manova gesta, i když u toho ještě navíc mluví? To musí být podívaná, opravdu vtipné. Krátce položí dlaň na rty v náznaku skrývání úsměvu, který však proběhne jenom v duchu. Trochu na jeho hrudi zakloní hlavu, aby na sebe viděli a on se nemusel odlepovat a přikývne, že chtěl. Naznačí volnou dlaní chůzi po schodech nahoru, čímž upřesní ta patra a ten výhled a pak se mu líbí ti herci. Jenže pak začne Hyde říkat něco, co není pravda a není to možné. Stáhne nepatrně obočí, narovná se na jeho klíně do sedu, vážně se mu podívá do očí a zavrtí hlavou. To by tomu dal, kdyby přestal poslouchat, jak by to otci vysvětlil? Trochu se zachvěje pod dotekem na své šíji a jeho oči dostanou smutný nádech. To nepůjde, otec to Hydovi nikdy nedovolí, aby ho vzal s sebou. Nesměl ani na nákup, když jel jejich údržbář. Nebylo to bezpečné… Nechá se jím vzít za bradu a otočit si tvář jeho směrem. Dlouze se podívá do jeho očí. Samozřejmě, že mu otec občas dával políbení na dobrou noc. Přikývne a poklepe si dvěma prsty na tvář. Jenže tón Hydova hlasu se změní a on se dlouze nadechne nosem, když se dozví, jak sladký pro něho je. To přece chce, tak má působit a vystupovat a nejspíš to dělá dobře. Usměje se očima, ale Hydovy rty se nebezpečně přiblíží a rozhodně nemíří na tvář. Klesne k nim očima a zapře se zády víc proti jeho dlani. Znovu jím projede to cukání v břiše, ale neucukne mu.

Hyde

Koutky mu nepatrně povyskočí, když si uvědomí, že by to jistě Mana viděl rád ale nemůže. Přebírá si to v hlavě podobným způsobem. Něco mu brání nebo spíš někdo. Začíná se mu do hlavy tlačit obrázek toho místa, jak to tady asi funguje. Mana je vězeň ve svém vlastním domě, je o tom přesvědčený, ale proč? Proč by někdo někomu odpíral vidět okolní svět, co k tomu jeho otce vede? Kdo taky jiný by mu bránil a měl nad ním takovou moc. Přece musí existovat způsob, jak ho odsud dostat, i když....Co když Mana nechce. Jak dlouho tu tak žije a vyšel by vůbec za bránu sídla? Milion dalších otázek mu proběhne hlavou během vteřiny a pak všechny myšlenky zmizí. Tak jen políbení na tvář? Jenom to a nikdy pořádný polibek? Co se stane, když mu ukáže, jaké to může být? Nepatrně pozvedne obočí, když těkne očima od těch jeho ke rtům a zase zpátky. Ještě o kousíček se přiblíží a jako první uhne do stany, aby na delší dobu přitiskl rty na jeho tvář, když si ho za bradu zlehka natočí. Neodtáhne se však, jen s dalšími polibky putuje, až ke koutku, který taky letmo políbí a nakonec se přece jen odhodlá udělat ten poslední krok. Poslední a zároveň první. Políbí jej jen jemně, jak kdyby se pořád bál, že ho vyděsí. Dlaně mezitím přesune na jeho tváře, které zlehka hladí bříšky palců. Víčka mu na vteřinu klesnou, jakmile si dopřeje je nepatrně pohnutí rtů a pak se na kousíček odtáhne.+Líbilo se mu to nebo vůbec?+ No jemu se to líbilo možná až příliš a stojí ho to značné přemáhání, aby si neukradl ještě další polibky, tentokrát už by se nejspíš neuhlídal a ukázal by mu, jak moc do...hloubky se tohle dá prožít.
"Jak chutná svět venku?" Následuje druhá otázka, která nepatří tak úplně realitě, jež se skrývá za zdmi panství. Nechá zlehka sklouznou své dlaně po jeho tvář a jednu z nich znovu umístí na záda, po kterých ho konejšivě pohladí.
"Není polibek jako polibek, Mana-chan, hm?" Pousměje se skoro svůdně, když se ještě trochu nakloní, aby se mohl špičkou nosu otřít o ten jeho. Všechno v něm křičí, ať ho nenechá příliš přemýšlet a zároveň má v hlavě velkou stopku, aby nic nezkazil. Ale jak se mu má jeden bránit?
"Je to úplně jiné, než na tvář, že?" Vymění svůj výraz za konejšivý a teprve teď se pořádně narovná. Měl by ho nechat trochu vydechnout a dát mu vlastní prostor, aby si to mohl pořádně přebrat a promyslet, jestli se mu to líbí nebo ne ale...Jemu se to líbí hrozně moc.
"Chtěl bys ještě?" Zeptá se ho přímočaře a bez náznaku studu či zrudnutí. Ne, on se červenat nebude, jen při slovech určitě ne.
"Nemám v zásobě jen jeden, je jich nespočet, možná víc, než těch růži v zahradě." Soustavně svými hlasivkami ničí ticho. Snad doufá, že si to díky tomu Mana nerozmyslí. Kdyby to nechal na něm...Mohl by mu utéct? Snad ne.
"Není fér, že jsi ochuzený i o podobné zážitky. Tahle blízkost umí být dost omamná. Ta tvoje rozhodně je." Broukne další trochu opatrný kompliment. Je krásný, je nedotčený a v Hydovi to rozpoutává hotové peklo, ale zároveň...Není přece kam spěchat, on se odtud nechystá. Ne dokud nezjistí, co se tu děje.

Mana

Už na rtech cítí jeho dech, když je tak blízko, ale pak ho ty Hydovy minou a dotknou se jeho tváře. Skoro při tom zavře oči, zatímco ho na tváři lechtají jeho vlasy a jeho tělo vyprahle přebírá všechno Hydovo teplo. Pak se přesunou po tváři blíž rtům, nejdřív na koutek a nakonec si nechá pootočit obličej víc k němu a dotknou se rty na rty. Dělá to s ním nepopsatelné věci, ale místo, aby mu byly nepříjemné a on měl chuť ho odstrčit, probouzí se v něm spíš touha objevovat tenhle skrytý svět, který mu Hyde ukazuje a láká ho na něj. To prolnutí mu neoplatí, ale pootevře oči a upře na něj zvláštně podbarvený pohled, když Hyde vezme jeho tvář do dlaní. Jak se mu líbí svět tam venku? Tím myslí, jak se mu líbí všechny tyhle nové a jistě zakázané věci? Líbí, i když by neměly… Co se stane, když přestane být opatrný? Má strach, že by si to neschytal jen on, ale oba a to nechce. Jeh otec nemyslel na to, že když mu neukázal všechny tyto věci, nenaučil ho ani běžným reakcím na různé situace. Třeba, kdy dělat drahoty, co je lepší z počátku odmítat, aby to nevypadalo nevhodně, a tak podobně. Ne, tento polibek opravdu nebyl stejný, to je pravda. Přikývne jeho následující otázce. Vypadá to, že alespoň jeden z nich ví, co dělá. Tohle je běžné, v tom jeho městě? Tohle lidé dělají, když se potkají? Neumí si představit, že by to na něj zkoušel třeba jejich údržbář. A pak dostane novou, velmi přímou otázku, která ho přiměje důkladně se na něj podívat a tváře mu skutečně trochu znachoví. Ano, je to velmi omamné, cítí to sám na sobě, ale to byl už jejich výlet do zahrady. Začíná se bát, aby to nepřehnal, aby toho nebylo příliš mnoho najednou, jako by snad na to někdo mohl přijít. Gestem dlaní, které jemně rozhodí ve vzduchu, naznačí otázku Co tohle znamená? Pak zapíchne ukazováček do jeho hrudi, aby se ho zeptal i na to, co to znamená pro něj. Proč chce jeho majordomus zkoušet tisíce polibků zrovna s ním? Jistě to má nějaký další význam, který mu uniká. Díky tomu všemu úplně zapomněl na bouřku za okny a najednou se hrom ozve tak strašně blízko, že má pocit, jako by uhodil rovnou do střechy. Prudce sebou škubne a v tu ránu mu přistane pevně kolem krku. Div ho nezarazí do čela postele, jak spontánní to bylo a jak se k němu tiskne, naštěstí je velmi štíhlý. Chvíli tak setrvá, než zavrtí hlavou odmítavě sám nad sebou. Vždycky tu byl sám a vždycky bouře nakonec přešla, tak teď nebude dělat ustrašeného. Pohne se z jeho klína a přeleze si na místo v posteli vedle něho. Nadzvedne okraj peřiny a zastrčí pod něj bosá chodidla, ale když se očima rozhlédne po zšeřelé ložnici, zahradníkovy oči jsou zpátky. Pootočí se k němu a přemýšlí, jak mu říct, že je viděl. Zahřmí po druhé a mezi ním a Hydem zmizí veškerý prázdný prostor, doslova na milimetr, jak se k němu posune bokem. Dobře, dneska nejspíš ustrašený bude. Posune pravou dlaň do strany, najde tu jeho a pevně ji sevře.

Hyde

Ještě pořád jakoby cítil chuť Manových rtů na těch svých. Nedokáže a ani nechce, aby kdy zmizela. Přesto je opatrný a pozoruje jeho tvář, aby se pokusil odhadnout, co se mu prohání hlavou. Je to těžké, není si jistý, jestli ho náhodou nevyplašil. Možná to opravdu bylo příliš rychlé. Koutky se mu zvednou vzhůru, když konečně vidí, jak se jeho tváře barví, už nejsou tak bledé. A hrozně mu to sluší. Tohle chce taky vidět mnohem častěji, ale bude se muset hodně snažit, aby toho docílil. Nový úkol na večery? No proč by ne? Co by ještě mohl udělat, aby znovu zčervenal? Další polibek mu přijde příliš. Tahá za svou vlastní ruční brzdu, aby se nenechal příliš unést, jak má obvykle ve zvyku. Mana ani neví, jak moc s ním cvičí a jeho němá otázka v něm vyvolá další myšlenkové pochody. +Co o pro mě znamená?+ Opakuje si v duchu a na tváři se mu objeví zamyšlený výraz. Zrovna se pomalu nadechuje, aby mu odpověděl, když se ozve ten hrom a i on sebou trhne. Víc nestihne, v tu ránu už má Manu kolem krku a jeho paže jej automaticky přitisknou k sobě, jak kdyby byl pocit chránit jej ten nejpřirozenější na světě. Kde se to v něm kruci bere? Vždycky to bývalo spíš opačně.
"Taky jsem se lekl." Prozradí mu tiše skoro do ouška, když ucítí jeho odmítavé vrcení hlavou.
"Bylo to hodně blízko a dost nahlas." Dodá ještě v jakémsi ujištění, že se opravdu nic nestalo. Ale stalo, hrozně to s ním zamávalo a teď rozhodně nemluví o hromu. Mít ho tak blízko je prostě nebezpečné, už tak bojuje sám se sebou. Trochu nešťastně si povzdechne, jakmile se Mana dostane z jeho klína a schovává se částečně pod pokrývku.
"Mohl jsem tě přikrýt tak, jak jsi byl." Oznámí mu tichým hlasem ale už se zase usmívá. Popotáhne lem peřiny, aby mu ji srovnal.
"Líbíš se mi. Moc se mi líbíš." Vypadne z něj nakonec neplánovaně, i přes to, že mohl hrom využít jako odklonění od tématu. A pak se ozve druhá rána, tahle už ho nepřekvapí tolik jako ta první.
"Je to trochu děsivé." Přizná to, jak na něj bouřka v tomto paláci působí, ale bez váhání jej přitiskne ke svému boku a vydechuje do černých pramenů.
"Moc rád bych se o tobě dozvěděl, co nejvíc, byl ti blíž, než kdokoliv jiný, Mana-chan. Pustíš mě k sobě tak moc?" Zeptá se jej, když se mírně odtáhne, aby viděl alespoň kousek jeho tváře. Je spousta hodin, měl by se vrátit a trochu prospat, pořád se však nemá k tomu, aby se zvedl a odešel.
"Hezky odpočívej, pohlídám tě, aby tě nic nebudilo, budu tady." Slíbí mu měkce.
"Dokud budeš chtít, budu ti nablízku, hm?" Zeptá se jej narovinu.
"Můžu ti ukázat, jak příjemné to může být, od začátku až na úplně vrchol všeho. Je toho tolik, co můžeš zažít a nemusíš ani vyjít z pokoje." V očích se mu blýskne s v blonďatých pramenech snad i vyraší růžky.
"Klidně krůček po krůčku, jak se budeš cítit nejlépe. A budeš si přát. Nic, co by se ti nelíbilo přísahám." Šeptá mu něžně svým melodickým hlasem a konejšivě ho hladí po zádech.
"Podobné polibky totiž nejsou běžné mezi přáteli. Rád se jím stanu ale budu doufat, že časem toho bude mnohem víc."

Mana

Stočí k němu tvář a uvažuje nad tou možností, že by mu býval zůstal sedět na klíně. Natáhne levou ruku, aby ho pohladil po tváři v gestu, že to je v pořádku. Mohl by mu říct, že je na to těžký, ale on rozhodně těžký být nechce. Spokojeně sleduje, jak ho Hyde přikrývá pořádněji a pak nakloní hlavu mírně k rameni, když mu řekne, že se mu líbí. To ho zahřeje u srdce, protože on se moc chce líbit. Však tím tráví většinu času, aby vypadal tak jak se má a jak se patří. Jak ho naučili. Kývne bradou v gestu poděkování, než se k němu přitulí a poslouchá bouřku společně s ním. Vypadá to, že trochu odchází a rány už nejsou tak silné. Převrací v hlavě jeho žádost, ale tak nějak ví, že proto se rozhodl, už když s ním šel do zahrady a pak do skleníku. Pořád věří tomu, že by mu nevybrali někoho špatného a Hyde sám se k němu chová tak mile a vřele, slíbil mu tolik věcí, jen aby byl spokojený a kromě toho s ním všechno bylo úplně jiné. Svět najednou získal barvy. Nakonec přikývne a v duchu se nad tím usměje. Kmitne k němu očima nahoru, když na sobě ucítí jeho pohled, ale pak se zase zachumlá zpět. Tu volnou dlaň zaklesne za látku jeho vršku na hrudi a znovu přikývne. Dokud bude chtít… a on bude chtít. Však už nad tím dnes přemýšlel. Když Hyde začne mluvit o vrcholu, zprvu tomu nerozumí. Neví, čemu přesně to patří, ale buď jak buď, věří mu i v tomhle a zní to pěkně. S ním bude všechno jiné, i každý rozhovor, takže naprosto věří tomu, co říká. Kromě toho to ani nemusí být rychlé a všechno bude tak, jak Mana bude chtít. Ne, že by to tak nemělo být automaticky, když je tu přece pánem a Hyde jeho komorníkem. Nastraží uši, když mu Hyde řekne, že podobné polibky si přátelé nedávají. Ne? Tak proč to udělali? A co chce říct tím mnohem víc? Chvíli nad tím přemýšlí, než se odlepí od jeho boku a vyklouzne z postele ven. Bouře už je daleko. Začne obcházet rozsvícené lucerničky jednu po druhé a zhasínat je. Zhasne taky v koupelně, ze které před tím vyšel a neudělal to, ale ještě před tím odtamtud vyzvedne svou panenku, kterou uloží do její vlastní postele. Tak… V ložnici se brzy rozhostí naprostá tma a teprve při pořádném rozkoukání je patrná jeho bílá košile, když se pohybuje. Vrátí se zpět a zase zapluje pod peřinu, ale tentokrát klečí na patách a dívá se na Hydův obrys. To si ztížil, teď mu nemůže ukazovat svoje otázky. Přesto chce vědět, co myslel těmi přáteli a mnohem víc. Teď, když nic nevidí, jen poslouchá, jsou všechny smysly mnohem ostřejší. V podstatě cítí jeho vůni a našel by ho v ložnici asi podle ní. Dotkne se ho na hrudi a rozhodí rukama, ale kdo ví, jestli má Hyde šanci tohle pochopit.