Hromadné - Nejdřív pod křídly Draka a teď pod těmi démonickými! - část 3.

(Svatyně Izumo-Taisha)

Uruha, Inoran, Ju-ken, Reita, Miyavi

Ju-ken se téměř neznatelně usměje, když Kai pochválí jejich syna. Má pravdu, vedl si víc, než skvěle. Dost kluků v jeho věku by se nejspíš zbláznili, kdyby viděli to, co dnes on. Ale musí vědět, že to k jejich životu patří, obrnit se proti všemu a všem.
"Líp bych to neřekl." Ozve se i jeho hlas a krátce položí ruce na ramena obou.
"Trochu klidu nám všem prospěje." Kráčí za nimi, jak kdyby se je pořád snažil chránit, když ho zastaví jeden z Gacktových mužů, aby společně s ním zkontroloval okolí svatyně.
"Budu hned zpátky, dávejte na sebe pozor." Podívá se Kaiovi upřeně do očí, v těch jeho je obava, že je nechává samotné. Kai se ale o ně oba dokáže postarat a on to ví.
Ino se jen nepatrně pousměje a přikývne, když vyhledá očima Hideho syny.
"Připomínají mi kolik let už to je. Je to doba, s tebou čas tak rychle plyne." Odtuší klidným hlasem, pak se krátce zasměje, když zmíní Uruhu.
"Chceš s ním soutěžit. Možná bych se nad tím měl pořádně zamyslet." Podívá se na něj ale jeho oči planou jasnou láskou k němu. Nikdy to nebude jinak, ani kdyby měl před očima dvacet Pávů.
"Možná jsem ti dneska zapomněl říct, jak vidím v každé hvězdě na nebi tvou tvář, Aoi-koi." Broukne stovka slyšitelně a párkrát pokývá hlavou. Aoi ho zná až příliš dobře, přesně ví, co se mu prohání hlavou.
"Rád bych byl připravený na všechno. Společně nám útěky jdou, doufám, že tomu tak bude i tentokrát ale snad to nebude potřeba." Dodá ještě a pak se společně s ním vydá kroužit sálem. Jeho oči padnou na muže, který se každou chvíli přimotá k němu jinému. A očividně mu vůbec nevadí, že pendluje mezi těmi, které se navzájem nesnášejí.
"Něco na zub?" Zeptá se piho zamilovaně, jenže mu chce sdělit úplně něco jiného.
"V jednu chvíli by si dal člověk i to co nesnáší a v té druhé…Jak kdyby ho přešla chuť, nemyslíš?" Zeptá se ho, aby si potvrdil své vlastní podezření.
"Možná je to tím kořením." Dodá ještě s nevinným výrazem a přitáhne si ho za pas k sobě, aby pro okolí vypadali, že se věnují jen sami sobě.
Rei se netváří příliš nadšeně, když Hide nechce jít s nimi. To poplácání po rameni by ho mělo uklidnit, ale on ví, že se může stát opravdu cokoliv. Znal toho, s kým žije příliš dobře. Místo, aby ho nechal jen tak odejít, chytí ho ještě za rameno a zastaví.
"Přiletím, kdyby cokoliv." Slíbí mu a očima mu naznačí, aby byl dost obezřetný. Pak ho ale propustí a sám odvede jejich syny ze sálu. Necítí se příliš ve své kůži, ale přesto je raději pohlídá sám. +Jen nic nevyveď.+ Modlí se v duchu, když zahne za roh chodby a stane tváří tvář přímo Kaiovi s jejich svěřencem.
"Kai-kun." Unikne mu oslovení, když se zarazí v půli kroku a hledí na něj překvapeně. Chvíli mu trvá, než si uvědomí, jak na něj musí zírat a poškrábe se na temeni, jak kdyby nevěděl, co by měl říct.
"Vypadáš pořád dost živě." Zaonačí to nakonec se svým typickým náznakem dobírání a úplně nevnímá, jak si kluci prohlíží nečekanou společnost. Neví, jak se má tvářit. Je rád, že ho po těch letech vidí, že by si třeba mohli promluvit, z druhé strany si není jistý, jak moc by o to stál Kai.
"Koukám, že z hraček jsi ještě nevyrostl." Dostane ze sebe další slova a těkne očima ke kataně, která je vidět. Není v tom nic zlého, jen pokus o vtip.
"Některé hony na vysokou, se mi příliš nelibí. Není špatné sledovat, že unikne." Řeknu mu v podstatě, jak rád, je že žije a má se dobře, než popožene kluky, aby společně mohli vykročit kolem nich. Nejspíš by je radši nikdo neměl vidět.
Uru se dlouze nadechne, až v zahradě. Všechno je v pořádku, žádné pochybení se nestalo a on se klidně může věnovat sám sobě. Nechal se příliš rozhodit a Gackt ho měl napomenout, ale nestalo se tak. Je mu z jedné stránky vděčný a z druhé, zasloužil by si pár facek. Tak mohl všechno zkazit, to se nesmí stát. Zamyšleně pohladí lístky jednoho z keřů, který právě obchází. Málem uskočí kousek dozadu, když se proti němu zničehonic vynoří Hide a zastoupí mu cestu. Překvapeně zamrká a jeho oslovení ho dokonale zmate. Pocity v jeho nitru se vrátí v plné síle a ramena mu trochu spadnou, jak se nedokáže ovládnout.
"Hide-chan." Vydechne bez váhání a krátce shlédne na jeho dlaně svírající zápěstí. Místo, aby mu začal nadávat nebo říkat, jak moc si dovolil, překoná vzdálenost mezi nimi a padne mu kolem krku. Jsou dost dobře schovaní, snad je nikdo neuvidí ale..Nedokázal si pomoct. Tolik let v sobě nese onu zradu, tolikrát si představoval, že bude mít možnost se mu alespoň omluvit. Je to málo, to on ví, ale jen trošičku by potřeboval ulevit svému nitru. To s Mirai a věci, které se kolem nich dějí, jsou na něj prostě příliš. Potřebuje, aby to všechno skončilo a všichni se mohli alespoň na chvíli svobodně nadechnout.
"Je mi to líto. Tolik jsem vám ublížil, na to není omluva ale nemohl jsem jinak." Chrlí ze sebe věci, které dusil uvnitř své hlavy tolik let. Nikdy by Gackta nezradil ale taky nikdy nedokázal být stejně nenávistný vůči Drakovi a jeho bývalé rodině. Patří k Démonům ale uvnitř něj, někde hodně hluboko…Vždycky pro ně bude mít místo ve svém srdci.
"Každý den se modlím, abyste byli s kluky v pořádku." Nakrčí obočí, když si uvědomí, co tady provádí a odtáhne se s omluvným výrazem, který se vzápětí změní v obezřetný a rozhlédne se, jestli kolem nich nikdo není. Teď se může stát opravdu cokoliv. Ale řekl to, konečně to ze sebe dostal. Očekává spíš hromadu nepříjemných poznámek, než pochopení ale zaslouží si to.
Na opačném konci zahrady zatím Miyavi spokojeně pohupuje nohama. Jak se zdá, je jeden z mála, kterého riziko rozpínající se všude kolem příliš nerozhází. To Uruha ho vyvedl z míry ale...Možná se mu podaří s ním ještě dnes mluvit. Zrovna otírá stranu hlavně, když se pod ním ozve Sugizův hlas. Koutky se mu zvednou vzhůru a shlédne na něj jiskrným pohledem.
"A co když chci, abys ho našel." Vrátí mu jeho poznámku a nakloní hlavu na stranu opírajíc se zády o kmen.
"Já taky ne, je to jako loterie." Pokračuje dál ve svých slovech, když na něj namíří svou zbraň se zvráceným pousmáním. Od svatyně je krytý listy stromu, tím si je jistý.
"Kdo půjde první z kola ven ty…" Prohodí rozverně, když namíří zbraň sám proti sobě.
"Nebo já?" Skoro to zní jako dětské rozpočítávání, než pousměje a zbraň skloní.
"Jsem orel, vidím všechno." Mrkne na něj a pohodí hlavou, aby mu naznačil, že si ho najde. Ani jemu nepřijde jako nejlepší nápad jít společně sním. Seskočí, když mu Sugizo skoro zmizí z očí a oklikou ho následuje na místo, které vybral. Hned jak jsou z očí, si ho prudce přitáhne k sobě a nedočkavě ho políbí. Ne, tohle si nedokázal odpustit, i když tím riskuje hodně ale…riskují vlastně pořád.
"Jeden by si prohnal kulku hlavou, když se na tebe má jen dívat." Prohodí, když je schopný se od něj na chvilku odtáhnout.

Gackt, Hide, Kai, Aoi, Sugizo

"Hmm, tím chceš říct, že jsi vedle mě rychle zestárl?" Dobírá si Aoi Inorana, i když moc dobře ví, jak to myslí. Ve tváři mu při tom stále sedí decentní úsměv. Mírně našpulí rty, když si ho Ino dobírá kvůli Uruhovi, ale pak přijde jedno z celé řady jeho nádherných vyznání, jemu se ve tváři usadí vřelý a spokojený výraz a když dojde na útěky, jemně přikývne.
"Nás nemůžou jen tak dostat, to už jsme dokázali." Souhlasí s ním. Kdo by se o ně staral, kdyby na něco došlo? Jsou tu mnohem důležitější jména. Budou se jen ohlížet na to, aby se nepřipletli do cesty nějaké zbloudilé kulce. Očima pase po tváři, která by nebyla místní. Číňan ne, spíš míšenec? Taiwanec? Ino má ale vlastní tip a upozorní ho na něj tím, že se připletou dost blízko a začnou hrát komedii. Šlo by jim to mnohem líp, kdyby měli přehled o tom, kdo v rodinách běžně figuruje a kdo je nový zaměstnanec, ale o ten luxus dávno přišli. Ino začne mluvit v hádankách, ale jemu rychle dojde, co tím myslí.
"Hlavně jim tu tabuli nehaň nahlas, nebo to organizátor nepřežije a my taky ne." Směje se, nechá se jím obejmout a sám se mu snaží vložit jednohubku s kaviárem do úst, aby opravdu dokonale vrkali. Gackt opouští sál, Inův tip si toho všimne a okamžitě se vydává v jeho stopách. Aoi s Inem na sebe kývnou a rozhodně nehodlají zůstat pozadu.

Kaiovi se příliš nelíbilo, že si Ju-kena zavolali. Bylo tady dost lidí na ostrahu, on byl přece čestný člen porady, tímhle se neměl zabývat. Možná šlo o něco konkrétního? Nějaké podezření. Jenže život v tomhle prostředí už ho taky naučil být paranoidním. Co když to je nějaká past? Nebo je chce někdo úmyslně rozdělit? Byl tu přece ten chlap… Nějakou dobu vydrží s Kaoru v ložnici, probírají poradu a odpočívají, než se rozhodne, že se po Ju-kenovi podívají. Vyjdou společně na chodbu a Kai málem vrazí rovnou do Reity. I on s sebou vede ty dva kluky, kteří jsou ale mladší, než Kaoru a teď na sebe zírají všech pět najednou. Takhle z bezprostřední blízkosti je to najednou jiné, než přes stůl. Skoro by se zamračil a zeptal, jestli by snad měl vypadat mrtvě, ale pak mu dojde, že je to nejspíš narážka na jeho dávný únos.
"Za to ty nevypadáš jako civilista." Rei kdysi k mafii patřit nechtěl ani za nic. A kde je dneska? Kai klesne očima k jílci katany a pozvedne obočí. Tahle hračka je víc smrtící, než si páni pistolníci připouštějí.
"Samurajové kdysi střelné zbraně odmítali jako výraz zbabělosti." Přivře trochu oči. Zmáčknout kohoutek na dálku svede každý… Pak ale Rei řekne něco, co ho donutí jemně pootevřít rty a jeho výraz se o něco víc zpřístupní.
"Tohle je můj syn, Kaoru." Představí ho Reitovi a chlapec se ukloní.
"Kaoru-chan, tohle je Reita, Fénix osobně… Ale nebudeme vás zdržovat..." Dodá honem, když vidí, že chce Reita projít.

Jsou to asi dvě vteřiny, když se mezi Hidem a Uruhou zastaví čas a Uru klesá očima k zápěstí, za které ho Hide drží. Jenže pak mu padne do náruče a on ho okamžitě pevně sevře jako by se bývalo nikdy nic nestalo. Bývaly časy, kdy byl schopný zastřelit i nejbližší, pokud nedělali, co měli, Rei si tím pršel osobně a teď? Drtí Uruhu v objetí, do očí se mu tlačí slzy a není schopný si jinak poručit. Je to jeho slabina, právě selhal on a Rei by ho za to měl vykopnout ze svého života. Uru se mu začne omlouvat, Hidemu se stáhne hrdlo a najednou ví, že mu v nitru odpouští. Opravdu a upřímně. Stačí mu k tomu život po boku někoho, na kom mu záleží stejně jako Uruhovi na Králi. Bez ohledu na to, jak moc to Hide nechápe… jenže už chápe lásku a oddanost.
"Pššš, ty hlupáčku, je to pryč..." Zašeptá mu do ouška a v mysli se mu jako film odvíjí všechno, co spolu kdy zažili. Jak spolu prakticky vyrostli… oni a Miy. Občas spolu laškovali, občas se hádali a jejich jména se stávala většími a většími… Kdyby se ke Králi připojil, mohli by zase… je to vůbec možné? Nepomyslel by si, že to bude nakonec tenhle krok, který ho posune směrem k tomu cíli. Uru se odtáhne a rozhlédne, ale Hide se dívá jenom na něj.
"Jestli bude mít někdo kecy, prostě ho zastřelím." Řekne mu a jak známo, udělá to a rozpoutá tím apokalypsu, to je jasné.

"Jestli chceš, abych ho našel, tak bys mi to měl usnadnit." Řekne Su a vážně se mu nechce lézt za ním na strom, natož tam provádět kdo ví co.
"Tak dělej, čas běží!" Plácne se do kolen a tiše se rozesměje. Miy je jako děcko. Co mu musí nabídnout, aby přestal dělat drahoty? Takhle nic nestihnou. Zamíří na něj hlaveň jeho zbraně a on trochu zvážní a víc se narovná v ramenou, ale vřelost z jeho očí nezmizí.
"Ty víš, že se toho neleknu. Kdo jiný by mě měl zbavit života, než ty?" Řekne. Lhal by, kdyby tvrdil, že ho to v nitru nerozechvělo a že je připravený na smrt teď a tady, ale zároveň cítí, že tohle by Miyavi neudělal, ať je jakkoliv šílený. Zbraň se obrátí proti Miyavimu a Sugizo se zamračí.
"Tak a dost." Přejde ke kmeni, vytáhne se na špičky a plácne ho přes nohu.
"Ruskou ruletu si zahrajeme, až se opijeme a usouložíme tak moc, že budeme chtít umřít. Dřív ne." Věnuje mu pohled do očí, který značí Tak dobře, otočí se na patě a vyrazí k menšímu stavení za svatyní, kde má sloužící mnich své malé útočiště. Teď tu ale nikdo není, když je vyklizená. Postaví se do zádveří čistě proto, kdyby ho následoval ještě někdo jiný, než Miy, s dlaní připravenou na zbrani. Nakonec je to ale jeho vysoká postava, která vstoupí do šera domku, Su udělá krok k němu a v příštím okamžiku už se náruživě líbají v pevném obětí.
"Už to brzy skončí. Věřím tomu. Tak dlouho se o to snažíme. Zasloužíme si být konečně spolu." Řekne mu udýchaně, než mu vjede prsty do vlasů a přitáhne si ho zpět na rty. Ten plamen šlehá tak vysoko, že z něj ty hadry asi strhá. Prostě to riskne.

Gackt nespustí Sugiza z očí ani na chviličku. Drží se dost daleko, takže když ho spatří, jak přistupuje ke stromu, na kterém sedí Orel, neslyší, co si říkají. Dobře ale vidí gesto se zbraní a málem sáhne po té své, když Miyavi namíří na jeho bratra. Jenže pak se hlaveň obrátí a on nechápavě nakrčí čelo. V duchu se mu promítne všechno, co mu Uruha naznačoval, měl důvod ho sledovat a teď ho Gackt sám vidí na vlastní oči. Ještě pořád je moc nechápe, když Sugizo odejde. Oddechl by si, že to není nic divného, prostě rozhovor, ale Miyavi jde v jeho stopách a on se rozhodne pro jistotu krýt Sugizovi záda. Kdo ví, o co se Drak pokouší. Takticky by ho zbavil důležitého člena rodiny a zasadil by mu tak silný úder. Do toho domku za nimi nevstoupí, ale natiskne se zády ke stěně a konečně je i uslyší. A to, co Su říká, mu doslova vyrazí dech. Oni dva… tohle není možné… celé ty roky a nikdo si ničeho nevšiml? Tohle prostě není možné… Gackt se dlouze nadechne a není schopný okamžitě zpracovat tuhle informaci a nějak se k ní postavit. Lepší bude nebýt impulsivní na setkání jako je tohle. Musí mluvit s Uruhou a hned. Vykročí zahradou spěšně pryč, aby ho našel.

Uruha, Inoran, Ju-ken, Reita, Miyavi

Ino vypadá, jak kdyby byl v dokonalém rozpoložení a nic z okolí ho nezajímalo. Moc dobře ale ví, čí pozornost mají a čí ne. Hlavně periferně vnímá momentálně oběť, na kterou se jejich zrak upnul, a nejspíš se nepletou. Bez váhání přijme od Aoiho jednohubku a ještě s plnou pusou se krátce přilepí rty na ty jeho.
"S tebou jeden mládne, copak to nejde vidět?" Pokračuje dál nahlas a pak jen pokrčí rameny.
"My přece přežijeme všechno, ale pokoušet to nebudu." Tiše se rozesměje a už Aoiho vede pryč ze sálu. Vypadá to spíš, že si jdou užít svoje. K tomu rozhodně dopomáhá jeho dlaň na Aoiho pozadí.
"Teď jsem si trochu zavařil." Broukne mu do ouška, když vyjdou ze dveří. Tentokrát to ale myslí upřímně, ani po víc, jak deseti letech nemá pocit, že by se ho mohl dotýkat, aniž by se to obešlo bez reakce. A pak ho zatáhne za nedaleký keřík, kde mají dobrý výhled a před ostatními to bude vypadat, jak kdyby se nemohli dočkat. Nakloní se k jeho oušku, aby ho opravdu slyšel jen on.
"Tohle se mi nelíbí, nejlepší by bylo zmizet." Pošeptá mu s dávkou starosti v hlase ale...Ne, tohle bude potřeba dotáhnout do konce.
Rei už chtěl odejít, nechtěl Kaie zdržovat, navíc sice vypadá o hodně přístupněji, ale neměl pocit, že se s nimi bude chtít vybavovat. Bez váhání představí oba kluky a mírně se ukloní chlapci, který stojí s Kaiem.
"Těší mě." Nechce příliš přemáhat koutky, které se snaží vlídně usmát. Ano, za poslední roky se naučil nechávat si své já pro sebe ale teď má pocit, že nemusí, stejně jako když je v haciendě a nejsou kolem další zvědavé oči.
"Kdo by řekl, že si jednou pořídíme rodinu a ještě takovou." Neodpustí si poznámku, ale nepokračuje dál v chůzi.
"Kai, já…" Odmlčí se krátce a shlédne na kluky, aby si ujasnil, jestli před nimi chce mluvit. Z druhé strany nehodlá říct nic, co by nějak podkopalo Draky.
"Jsem rád, že se máš dobře." Věnuje mu přátelské pousmání.

"Není to dobrá doba a nejspíš je čas říct, co si kdo nosí v hlavě. Je to spousta let, ale…ať je náš život jakýkoliv a žijeme s kýmkoliv, chci ti popřát hodně štěstí a dávejte na sebe pozor." Dokončí svou větu a podívá se na kluky, kteří na něj upírají skoro vyděšené pohledy, jak kdyby se zbláznil. Vezme je oba za rameno a pokrčí těmi svými.
"Jsou časy, kdy je potřeba srovnat staré věci. Každý má svou cestu a vybrat si ji není nic špatného. A ve chvíli, kdy stojíte proti sobě, se správně rozhodnout." Sdělí jim úplně jednoduše, než se znovu podívá na Kaie.
"Jsou věci, které se mění, a které zůstávají. Když tohle všechno dopadne dobře, možná si nakonec i připijeme u jednoho stolu." Zarazí se na konci věty a pak se upřímně rozesměje.
"Spíš asi ne." Zavrtí sám nad sebou hlavou.
"Možná je na čase si vážně odpočinout." Odkašle si, než shlédne na své syny a protočí očima, když vidí, jak si zvědavě prohlížejí Kaiova svěřence.
"Možná nás všechny jednou naučí, jak se vyplácí spolupráce. Nechme se překvapit. A pak budou lítat chlupy…nebo možná peří, těžko říct." Zavtipkuje a krátce se ohlédne.
"Už mlčím nebo přijdu o nějakou část těla, nebyl bych dneska první a nejspíš ani poslední."
Uru v první chvíli čeká, že ho Hide odstrčí, dokonce ho napadne, že by mu mohl ublížit. Stejně by se ale nezachoval jinak. Prostě to ze sebe potřeboval dostat, trápilo jej to celé roky. Nic z toho však nepřijde, právě naopak. Dostane se mu Hideho pevného obětí a jemu trochu poklesnou kolena, jak se uvolní celé jeho tělo a neskutečně se mu uleví. Jak kdyby mu ze srdce spadl balvan o velikosti Tokya a konečně má pocit, že ulevil svému svědomí. Nikdy se Gackotvi nesvěřil, i když na něm nutně musel vidět, že je někdy zamyšlenější. Jak ale chcete říct Králi, že se potřebujete omluvit Drakovi. Ne, tohle prostě muselo počkat na tu správnou chvíli. Třeba to takto opravdu být mělo, napsáno v osudu. Zradí, najde svou cestu a pak mu Hide odpustí a on….Mohl být šťastný až do smrti nebo přijde právě ta smrt? Tak to přece občas bývá a ve světě protkané mafií, je to snad ještě pravděpodobnější. O to víc je Hidemu vděčný, že se na něj nezlobí. Svírá jeho paže a vřele se pousměje. Ten výraz nezná jen tak někdo, vlastně ho ukázal jen několika lidem a poslední roky jen Gackotovi. Rozesměje se krátce, když přijde řeč na střílení.
"Hm, Drak útočí. Jsi si jistý, že máš dost nábojů, víš kolik by těch keců bylo." Odtuší s nádechem pobavení a prohlédne si ho od hlavy až k patě.
"Málem bych zapomněl, Miy." Skoro se plácne do čela, když si vzpomene na jeho pověstný arsenál.
"Myslím, že vám zapomněli říct, že jde o dohodu." Dobírá si ho ještě trošičku.
"Vím, že ho nemáš rád. Jen…pokud by to bylo jen trochu možné…Chtěl bych s tebou mluvit častěji, než jednou za deset let." Pokrčí krátce rameny a pak se podívá kamsi k zemi mezi ně a pak očima klesne na svůj prsteníček.
"Zemřel bych pro něj bez váhání. Jinak to nebude a jednou se to stane. Ale ty víš, jak to chutná." Téměř neznatelně pohodí hlavou, jak kdyby se ho to netýkalo.
"Ale není to tak, že bych na vás zapomněl. Kluci strašně vyrostli. A ty vypadáš spokojeně." Vzhlédne a v očích se mu blýskne, je jasné, že právě naráží na Reitu. Protože on pořád dost dobře dokáže rozklíčovat výrazy v jeho tváři a viděl ten na Fénixe.
"Jen mám pocit, že jsem do té doby neznal tvůj vkus, Hide-chan." Rýpne si do něj trochu a svěsí ruce podél těla a pak se podívá na nebe.
"Pojďme změnit dějiny a stát společně proti nepříteli. Zahodit zajeté pořádky, společně to bude přece snazší a možná ušetříme nějaké životy." Podívá se mu naléhavě do tváře. Ale ano, je to Hide, kdo to může celé změnit. Jen on. Gackt už se s tím smířil, nejspíš. Jinak by to celé neuspořádal.
"Prosím, Hide-chan." Vezme jej za dlaně a přitiskne si je na hrudník v místě srdce.
"Dost z těch, kteří tu jsou, čekají na tvé rozhodnutí, to víme oba. Máš tu pořád dost velké slovo, možná větší, než si ostatní myslí." Slyšel moc dobře ze svých oblíbených stínů šeptání některých výše postavených. Dost z nich čekalo právě na rozhodnutí a postoj Draka. Jeho souhlas by je dostal dost daleko.
"Přece víš, že bych nemiloval jen tak někoho." Nakrčí jemně obočí.
"Tak to bude ještě sto let." Utrousí Miy, když se pokusí nadechnout mezi jednotlivými polibky. Úkryt ve svatyni mu dává prostor si užít jeho rty opravdu naplno. Tiskne jej za pas k sobě. Pod oblečením jej tlačí jeho arsenál, bez kterého by sem rozhodně nešel.
"Budeme spolu, slíbil jsem ti to. Tohle celé se blíží ke konci, dotáhli jsme to společně." Ne, nemají ještě vyhráno ale už jenom to, že jsou všichni tady, mu dává naději, že by se to mohlo povést. Klidně postřílí všechny, kdo se jen pokusí zavrtět hlavou. Ví, že Reitovi se sice ten nápad nelíbí ale postupně si uvědomil, že jinak to nejspíš nepůjde. Mohl by Hideho přesvědčit, dost na něj sází.
"Možná bych měl pro nás barák. Dost daleko od ostatních domů, aby tě náhodou nebylo slyšet." Dobírá si ho trochu, když se od něj odtáhne ale jenom proto, aby ho mohl začít svlékat. Je mu úplně jedno, kde jsou, s ním prostě přestává přemýšlet. Vidí se tak málo a on nedokáže odolat ani jediné vteřině a teď to vypadá, že jich budou mít mnohem víc.
"Ty víš, že tě chci, tak nedělej drahoty. Když se svlékneš dost rychle, udělám si další značku." Slíbí mu silně zastřeným hlasem, když zuby přejede po odhalené klíční kosti a pak se spokojeně zakousne do bledého ramene, aby utlumil své vlastní zasténání, jak se boky přitiskne na ty jeho. Tělem ho tlačí ke stěně svatyně.
"Chci ji vidět." Prohodí skoro rozkazovačně, když rozhrne látku a oči mu padnou na značku vyrytou do jeho kůže. Bez váhání před ním klekne na kolena. Sevře dlaní jeho klín a rty postupně olíbá každou linii jizvy, kterou mu způsobil. Už se krásně zacelila. Linie jsou opravdu čisté, nikde není ani náznak nějakého zachvění. Asi by ho vzal na plastiku a udělal ji znovu, kdyby našel chybu. Nemohl by snad se sebou žít.
"Tady jeden nemá chvilku soukromí." Prohodí Ino do Aiho rtů. Stojí ho hodně přemáhání, aby nepřivíral víčka, ale díky tomu vidí Gackta, jak se vrací a za ním i jejich podezřelého, který si vybere přesně ten keř, který oni dva a zarazí se, když zjistí, že už je obsazený.
"Tady tím směrem nic moc není. Pokoje na odpočinek jsou tam." Ukáže kamsi za svá záda, ale nepouští Aoiho pas.
"Lázně a jídlo, kousek vlevo." Pokusí se ho navést úplně jiným směrem, než šel Gackt a sleduje, jestli to zabere nebo se začne vymlouvat na něco jiného.
"Ještě jsem viděl jeden podobný keře kousek zpátky." Dodá ještě, aby obsáhl všechny možnosti a nedal mu příliš prostoru. Pořád se tváří přátelsky, jak kdyby neměl vůbec žádné podezření.
Ju-ken mezitím stihl vyřídit vše potřebné. Šlo o jeden rozhovor s policistou, který jim byl loajální a přijel na obvyklou pochůzku. Znal se s ním už pár let, proto si ho zavolali. Sdělil mu, že se celá tahle párty ještě protáhne a domluvili se na znamení, kdyby se cokoliv nepovedlo. Spěšně se vrací zpátky, když se skoro chystá zahnout za roh, aby našel svou rodinu a ujistil se, že jsou v bezpečí. Zarazí jej hlas Kaie a ten Reitův pozná vzápětí. Zůstane stát ve svém úkrytu a přemáhá nutkání si tam pro Kaie a Kaoru dojít. Ale možná…By je měl opravdu chvíli nechat. Oba jsou v pořádku, rozhodně se sehnat něco k jídlu, a pak se teprve vrátí, pak je vyruší. Kaovi přece věří jako nikomu jinému, podle slov a držení jeho těla to není špatný rozhovor. Jinak by tam asi naběhl a pak by peří opravdu lítalo.