Ricko x Inoran - Proč? Choděj tady hezčí holky.-část 3.

(Vyjížďka)

Inoran

"Veřejnosti?" Ino v první chvíli vypadá opravdu poplašeně, jak kdyby je to mohl někdo vidět.
"Myslíš brouky?" Ozve se z jeho rtů podruhé a už je znát, že je z celé situace značně udýchaný. Tohle se mu ještě nestalo. Má pocit, že mu ani nemůže stačit, jak moc se na něj vrhá ale...K jeho niternímu zděšení mu to vůbec nevadí, právě naopak. Úplně si to užívá. Jeho tělo mu dává pocítit, jak moc vyprahlé za ty roky v knihovně opravdu je a Ricko mu dává přesně to, co očividně potřebuje. Je to k zbláznění ale šíleně skvělé.
"Kam mi to ještě napíšeš?" Slyší sám sebe říkat a vůbec mu nedochází, jak moc jej provokuje a že by byl schopný mu to klidně napsat z druhé strany terasy, aby to všichni viděli. Vlastně si tady hezky zahrává s ohněm a je dost možné, že se pěkně popálí ale to ho teď vůbec netrápí. Až si vzpomene, co mu tady říká asi se nedočervená nikdy. Anebo se bude culit jak pitomec. Není schopný si vybrat, co by bylo lepší. Skoro se ho snaží přitáhnout k sobě zpátky a nespokojeně si povzdechne, když o něj přijde, než mu dojde, co se děje. Svléká se tu před ním a on z něj nemůže spustit oči. Už tak ho nemohl dostat z hlavy a teď? Bude na tom ještě hůř. Vrtí se skoro nedočkavě a je mu jedno, že ho pod zády tlačí kde co, hlavně, že ho za chvilku zase uvidí.
"Taky je to pravda. Tohle budu určitě potřebovat připomenout." Zareaguje mnohem později, protože je neskutečně sexy, když tak přímočaře odhaluje horní polovinu těla a on nemůže dýchat jen z toho. Vzdychne si jednou a  vzápětí podruhé, když ucítí jeho kůži pod svými dlaněmi a zároveň rty na svém hrudníku. Rozběhne se po hebké kůži, aby si užil všechno, co mu bylo nabídnuto.
"Hmm." Vydechne, než se mírně prohne v zádech a nechá víčka klesnout. Tohle si prostě chce užít.
"Ne, naháním studenty po harémech. To si jeden pěkně potrénuje." Dobírá si ho měkce s dalším povzdechnutím, jakmile ucítí dotek ve svém klíně.
"Obracet stránky dá taky pěkně zabrat." Dostává ze sebe přerývavě a prsty svírá jeho boky a mačká je v závislosti na tom, jak moc se mu jednotlivé doteky líbí. A pak už nemyslí na nic jiného, než jak z Ricka dostat kalhoty a podívat se na úplně všechno, co před ním doteď schovával. Není to snadné, není schopný sledovat pohyb svých prstů ale nakonec se popere i s ním a stáhne mu je pod boky.
"Taky často trénuju prsty." Vyjde z jeho rtů a už zase netuší, jak to může vyznít a upřímně, teď už je mu to vážně jedno. Jeho klín volá po dalších dotecích, dlaně už má zase na Rickově pozadí a sundá jednu z nich jenom proto, aby si taky sáhl hezky dopředu a zkusil, co to s ním udělá.
"Je čas vyzkoušet, jak moc." Povzdechne si, když sevře jeho chloubu mezi svými prsty. První je to jen něžné, zkoumavé, jak kdyby se bál, že mu snad ublíží. Stačí mu jen první reakce, aby byl o hodně odvážnější a trochu mu způsobil podobné zatmění v hlavě, jaké má teď on sám. Možná i před očima, když se bude hodně snažit a že se chce snažit.
"Ricko-chan." Popustí uzdu svým hlasivkám a nechá vyznít jeho jméno.
"Jestli ještě někdy přestaneš, když ti to řeknu, donutím tě přepsat celou historii paláce." Začne mu vyhrožovat.
"Třikrát." Zasténá pod dalšími doteky.
"Desetkrát." Opraví se vzápětí a mírně se pozvedne, aby ho mohl znovu políbit.

Ricko

"Ne, myslel jsem ty tvoje provokace ohledně výuky astronomie před lidmi. Asi si myslíš, že tě ti lidé zachrání..." Brouká mu, ale musí na chvíli ustat v polibcích na jeho břiše, když se zasměje té jeho otázce o psaní. Vzhlédne k němu nahoru a pořád se culí.
"Na všechno oblečení rovnou na záda. Bude tam stát, Můj zadek je tvoje nejlepší odměna, Ricko-koi." Zase se vrátí k předešlé činnosti.
"Pak ještě rovnou na záda, to až půjdeš do lázní." Dodá. Tou dobou už je nad jeho klínem, ale znovu se tiše rozesměje. Jak oni tohle dodělají, když se budou pořád tolik smát?
"Jeden z těch studentů tam doslova patří a ten druhý.... ten tam ani nestačil dojít. Jen jednou a byli jsme vyhozeni paní matkou!" Stěžuje si mu tady, ale má na práci něco mnohem lepšího. Ne, že by kolouščí oči nebo ti dva ďáblové nevypadali dokonale, jenže tady chodil jeden plachý a nedotčený sensei, který byl mnohem roztomilejší a tak nějak přirozenější. Za tohle by ho Aki sežral, kvůli Senově vzhledu, ale Ricko si nemohl pomoct. Inoran byl prostě... hezčí a sladší... víc kluk.
"Uhm..." Odtuší na stránky, zatímco si pohybem dlaně v jeho klíně pohrává s jeho přirozením a u toho se mu skoro líně dívá do tváře. Potřebuje vidět všechno, co se v ní odehrává. Už teď má hlavu popletenou ze všech Inových obdivných pohledů a tohle bude jenom korunka tomu všemu. Jakmile mu Ino naznačí, kam by se rád podíval teď, vytáhne se zase víc k němu nahoru a nechá ho, aby mu sám stáhl kalhoty níž. Jeho poznámka o prstech ho ale překvapí. On by mu je taky rád někam strkal? Nadechne se, aby se ho zeptal přímo, ale ucítí jeho dlaň v klíně a ten nádech se protáhne v dokonale spokojený povzdech a sten. Zakloní u toho krátce hlavu dozadu a celé tělo ho zabrní slastí, kterou by chtěl.
"S tím souhlasím." Řekne trochu přidušeně. Může trénovat klidně celé dny a noci, Ricko mu svoje tělo milerád poskytne. Nutno dodat, že až doteď senseie zdá se tolik neznal, protože by si myslel, že ho povede celou dobu a že se sám nikam neodváží. A při tom stačilo vlastně docela málo, aby ho utrhl z pomyslného řetězu a probudil v něm touhu, aby sám zkusil mnohem víc. Byl to nečekaně dobře vyvážený koktejl. Koutky mu jdou znovu nahoru, když ho Ino začne ubezpečovat, že už nikdy nemá odcházet ani přestávat, ani kdyby se dělo cokoliv. Vyjde mu rty vstříc a nepřestává s aktivitou v jeho klíně, zatímco si sám užívá jeho dlaň. Nemusí přemýšlet vůbec nad ničím, když se s ní po chvíli vydá o dost víc dozadu, do míst, která je naposledy přinutila přestat. Vůbec mu nechce dát šanci myslet, nenechá ho ustat s polibky, zatímco ho tam hladí a bříškem prstu si zvolna hledá cestu dovnitř. Co nejpřirozeněji a nejopatrněji, ale jakmile se to stane, druhý prst použije o dost rychleji. Příliš ho to láká a příliš moc chce vědět, co tam najde za místa.

Inoran

Rickovy prsty jsou hrozně šikovné a dokonale mu pletou hlavu. Měl by si možná přiznat, že i kdyby nebyly tolik, asi to jeho tělo stejně ocení. Jak vůbec mohl sám sebe tak dlouho zanedbávat?
"Já doufám, že už mě nezachrání nic." Odtuší měkce, když si znovu dlouze povzdechne. Tohle by asi zrovna jemu říkat neměl. Už by si konečně mohl uvědomit, že tento tajfun je schopný úplně všeho ale...Vadí mu to vůbec? Za tohle by ho asi jeho rodina nepochválila. Měl myslet na budoucnost, měl se ženit a teď? Modlí se, aby to nevyšlo ani za ten rok. Směje se společně s ním, chvilkami ani neví, kam mu v podstatě sahá, dokud si nenajde pevný bod v jeho klíně. Stačí jen Rickův výraz a rozhodně nechce přestávat. Vážně s ním dokáže tohle? Tak to musí ještě pořádně vyzkoušet. Opatrnější doteky nahradí celá jeho dlaň, když ho jemně sevře a otestuje si pár nesmělých pohybů nahoru a dolů. Ono to opravdu funguje a Rickovi se to zdá se líbí.
"Uhm, učení by mi mělo jít lehce." Zkonstatuje si spíš pro sebe a nechá se pohltit další vlnou polibků. S drážděním v klíně však nepřestane, možná jen v okamžicích, kdy si musí sám tiše zasténat, jak moc s ním jeho doteky lomcují. Trochu sebou trhne, když cítí něco co by neměl.
"Něco mě kouslo...do za..Ricko-chan." Zasténá si, protože společně s otravným hmyzem ucítí jeho rty a pak i doteky, které mu minule nedovolil. Jeho podvědomí na dvě vteřiny zareaguje protesty v hlavě. Je to zvláštní, úplně jiné, než to, co má za sebou a v první chvíli ne moc příjemné. Všechno, společně s negativními myšlenkami vymažou Rickovy polibky, které jsou snad naléhavější a vášnivější. Nebo se mu to jenom zdá? Není schopný rozklíčovat, co je skutečnost a k čemu ho tlačí jeho vlastní touha a chtíč. Ani netuší, že je toho v takové míře vůbec schopný. Vnímá přibývající napětí ve svém nitru ale místo toho, aby mu byl schopný odporovat jen upře oči do Rickovy tváře. Minule zavíral oči a dopadlo to špatně, teď to zkusí úplně jinak. Nutí se nechat oči doširoka otevřené a nepřivírat je. Jeho přesvědčení ale vezme za své, jakmile se Rickovi prsty dotknou v jeho nitru tajných míst, které rozpoutají uvnitř něj hotové peklo ale to slastné.
"Ricko-koi." Vyjde z jeho rtů skoro přidušeně, když se propne v bocích proti těm jeho a zatne prsty do lopatek, kam s dlaněmi pomalu vyjel, užívajíc si každý sval na jeho tělo. Nenapadlo by ho, že bude obdivovat zrovna takové přednosti a samozřejmě i další, jen vůbec nejsou ženské.
"Tohle nemám šanci vydržet." Dostane ze sebe s několika odmlkami a asi dvě zakoktáními, když se jeho boky podruhé rozhodnout, že prostě dole nezůstanou.
"Jestli to v příští vteřině neuděláš, máš mě na svědomí." Obviní ho dopředu a chce se zasmát, povede se mu to tak na půl, zbytek jeho smíchu se ztratí v dalším dlouhém stenu. Představa, že by ho někdo takto slyšel...už ze svých komnat nikdy nevyleze. Asi je právě odsouzený k sexu ideálně v lese, kam nikdo nechodí.

Ricko

Něco ho kouslo? No... asi pak bude mít zadek celý poštípaný, ale prosil ho přece, aby nezastavoval. Když teď začnou řešit, co to bylo, kdo ví, jestli se jim podaří navodit zpět tuhle atmosféru? Takže se jen pobaveně usměje a pokračuje, obzvlášť po té, co slyší ten sten a svoje jméno, vyslovené takovým způsobem. Cítí, že se mu Inovo nitro z počátku trochu brání, nediví se tomu, ale rozhodně se tím nenechá nijak odradit. A pak se skutečně dotkne míst, které rozpoutají přesně opačnou reakci. Inovy boky se pohnou proti těm Rickovým a způsobí mu slastnou křeč v podbřišku, jak s ním zacloumá očekávání a touha. Inoranovo oslovení se změní na ještě důvěrnější, než na začátku a Ricko je tím doslova pohlcený. Je to nádherné. Líbí se mu ten pevný stisk mužských rukou, jaký od žádné dívky nedostal.
"Nemusíš to vydržet, můžeš se tomu klidně poddat." Zašeptá mu do ouška. Klidně ho tu udělá několikrát najednou, to mu vůbec nevadí. Sám byl ve svém věku občas hotový dřív, než by býval chtěl a nemínil se za to nijak stydět. Ino ho pak vybídne a on se rozhodne pro svou vlastní taktiku. Tak dobře, vyhoví mu, ale nebude to jen jednou. Vrátí svou dlaň do jeho klína a tak, jak by pomohl sobě, to udělá i s ním. Už ho nešetří, nesnaží se to protahovat, chce vidět jeho slastný výraz a dívat se na prožitek v jeho tváři a potom teprve to udělají společně. Během svého dráždění ho začne znovu líbat a nepřestane s tím, dokud v dlani neucítí jeho touhu. Při tom sám naléhá na jeho tělo, simuluje mu milostné pohyby mezi jeho stehny a tou mokrou rukou se opět vydá zpět k jeho tajné brance. Teď se nezastaví ani u dvou prstů a jakmile má pocit, že je to možné a že jeho milenec příliš nevnímá realitu světa, opatrně do něj začne vstupovat. A je to něco neskutečného a šíleného. Je tak úzký, jak nikdy žádná jeho milenka nebyla, on musí pevně stisknout víčka a schová tvář do jeho krku a vlasů, když mu unikne první hrdelní sten, který už jeho rty neopustí. Mračí se soustředěním, jak moc mu nechce ublížit a zároveň sám sebe zničit moc rychle, ale tohle je nad síly jednoho osmnáctiletého kluka. Musí si co chvíli dělat přestávky a možná je to dobře i kvůli Inoranovi. Každičký nový pohyb v něm je něco, co spojuje jeho duši s tou Inoranovou, možná tady tenhle les hlídají nějací duchové a ti posilují tenhle zážitek, jinak si to nedovede vysvětlit.

Inoran

Ricko by mu to snad ani nemusel šeptat do ouška. Vypadal by to spíš, že čte jeho myšlenky ale on se tomu nedokáže bránit. Na to má příliš málo zkušeností. S každým dalším dotekem přestává ovládat sám sebe a nechá se vést svým roztouženým tělem, které si nepřeje nic jiného, než dostat se k vytouženému cíli. Nikdy by si nepomyslel, že se dokáže přestat ovládat takovým způsobem a ono se to děje. A pak ucítí dotek i ve svém klíně a to už nevnímá nic jiného. Nehladí jej, zvládá jen svírat Rickovi boky, na které mu sklouznu ruce a užívat si dokonale všechnu jeho péči. I kdyby si předtím pomyslel, že by možná zkusil být...odvážnější, teď na to rozhodně zapomněl. Jeho steny se nesou po okolí, plaší lesní zvěř a je mu to jedno. Aspoň mu žádný živočich nebude koukat na holý...no, zadek taky. Trvá to jen chvilku, na tolik byl rozdrážděný, že se jeho tělo napne pod přívalem slastných pocitů a za pár sekund klesne, jak povolí všechny jeho svaly, které se teď jemně chvějí doznívajícím vyvrcholením. Připadá si, že právě vylétl až k nebi a nese se na obláčku, na kterém očividně ještě chvíli zůstane, protože se prsty vrátí do jeho nitra a už ví, kam mají  mířit. Jestli měl ještě před chvilkou pocit, že se mu možná zrak vrátí a zatmění před očima na moment pomine, už ho rozhodně nemá. Není ani schopný určit, kolik se slastných provokací událo, nedokázal by spočítat kolik pohybů si Ricko dopřál a už cítí proti svému vchodu něco mnohem většího. Těch pár nepříjemným pocitu ze začátku nechají odplout vlnky touhy, které se v něm neustále přelévají a místo toho, aby se třeba zkoušel bránit, mu položí ruce na ramena, pak pravou vjede do vlasů a přitáhne si jej na své tělo, které je tolik nedočkavé, že se proti jeho bokům pohne samo. Přivodí si tak další zatmění a možná i o zrak přijde, jak dlouho mu vydrží. Možná by měl začít přemýšlet, jak po tomhle bude vést své hodiny a nemyslet jen na jediné. Naštěstí jeho hlava je momentálně v úplně jiných sférách a místo přebytečných myšlenek pobídne své nohy, aby se víc pozvedly a ruku, která doteď klidně odpočívala na boku, poposune na pevné pozadí, kterého snad nikdy nebude mít dost.
"Tohle je skvělé..." Podaří se mu vydolovat ze rtů a může být rád, že to nebyl jen další sten, které se z jeho hrdla dostane vzápětí. Ozve se spěšný dusot kopyt, jeden kůň asi jejich hlasové projevy nezvládl, ale to je mimo chápání nejspíš obou. V pravidelných pohybech jej tiskne k sobě, rty hledá ty jeho, aby mohl svůj dech utopit v dalších polibcích. Vůbec si neuvědomuje, že víc sevře Rickovy prameny, když se zdá, že už toho na něj bude zase příliš. Myslel si, že tentokrát vydrží mnohem déle ale stupňující slast ovládnout nedokáže a vlastně ani nechce. Sevře polovičkou, kterou si doteď užíval a přirazí jej proti sobě, aby se trochu sobecky vyhnal na další vrchol a vůbec mu nedochází jak moc jej tiskne k sobě a nedovolí mu na pár sekund další pohyb. Zvládl jej omámeně opakovat jeho jméno, dokud se mu hlas nezlomí a úplně o něj nepřijde.

Ricko

Ino si k posledním pohybům dopomůže sám a pak už jejich společný tanec nic neruší. Přivykl mu rychle a stejně tak si Ricko přivyká na jeho blízkost, těsnost, vůni...
"Ano, je to skvělé..." Souhlasí s ním tiše mezi hlubokými výdechy a vzdechy. Možná prostě proto, že to je s ním. On toho koně vůbec nezaznamená, nejspíš to byl ten jeho a hledat ho bude kdo ví kde, ale až po tom. Už je naprosto pohlcený vší tou vášní, kterou mu Inoran začal oplácet, střídavě ho líbá, střídavě se nemůže trefit na jeho rty, nechává se tahat za vlasy a sám se stále prudčeji pohybuje proti jeho bokům a stehnům a jakmile si ho Ino tak náruživě přirazí proti sobě, konečně se vynese na vrchol i on. V podstatě to stihli společně, což si vůbec nenaplánoval a bylo to dobře z mnoha důvodů. Jednak to bylo romantické a jednak mu Ino zabránil v dalších pohybech, takže by několik vteřin slastně trpěl. Klesne na předloktí, opře se tělem o jeho a chvíli se vydýchává. Netuší, jak moc je pro něj těžký, ale Ino pod sebou nic nemá a už takhle se bude divit, pokud nebude mít záda celá odřená. Raději se z něj opatrně poposune bokem a sám dolehne na hromadu větviček a kde čeho. Okamžitě se to nalepí na jeho zpocené tělo a připomene mu to, kde je. Uříceně si opře spánek o vlastní předloktí a chvíli zavře oči, zatímco se usmívá. Nakonec je zase otevře a podívá se do Inoranovy tváře.
"Ještě ráno by mě nenapadlo, že ti v jediný den zničím svatbu a... um..." Přemýšlí, jak to nazvat, když se výmluvně podívá někam k jeho klínu. Ještě chvíli hledá slova, ale je to marné.
"Ino-chan..." Protáhne po chvíli tiše, když zvedne dlaň a pohladí ho po hrudi v motýlích dotecích, než mu konečky prstů okopíruje linii čelisti.

"Že už nechceš utíkat." Zašeptá. Nakonec bude romantičtější a vážnější, než sensei. To je skandální. Nebyl by to on, aby potřeboval odpočívat dlouho, takže se po chvíli nadzvedne, políbí ho něžně na rty a pak se podívá kolem sebe. Skoro s rozespalým výrazem, dokonale rozcuchanými vlasy a větvičkami, přilepenými k boku se rozhlédne. V dálce na louce spatří svého pasoucího se koně.
"Kruci..." Ucedí. Promne si tvář dlaní a poukáže za ním gestem dlaně.
"Nechce se nechat chytit ani v ohradě." Ujasňuje si s Inoranem, co ho za chvíli čeká.
"Tak se asi klidně vyspi..." Pronese Ricko, načež začne vstávat. Málem se přerazí o vlastní kalhoty, které si natáhne na půl žerdi a vykročí. Musí si je přidržovat rukou. Pískne na prsty, jeho kůň zvedne hlavu, zastříhá ušima a poodběhne ještě o kousek dál.
"Hmmm..." Zahučí jenom Ricko a plouží se trávou dál, než zakopne o drn, skoro upadne a kalhoty mu sjedou ke kotníkům. Zase se pro ně natáhne a otočí se za sebe s ukazováčkem nahoru a výrazem Ani slovo!

Inoran

Dojde mu až po chvíli, že byli oba zároveň a má z toho neskutečnou radost. Kdo by si kdy pomyslel, že ho něco takového tolik potěší. A Ricko vypadá taky spokojeně. Přijme ho bez váhání do své náruče a blaženým úsměvem na rtech a klidně se probírá vlasy. Zatím pozůstatky jejich pikniku v lese na svých zádech vůbec nevnímá ale za pár minut si určitě uvědomí, že na zádech se pár dní opravdu nevyspí. A je dost možné, že ani řádně neposadí.  Teď ale pluje někde vzdáleně od reality a ne moc spokojeně si povzdechne, když se Ricko posune stranou. On by ho klidně ještě chvíli unesl, možná i pár hodin, kdyby se ho někdo ptal na názor.
"Mě by ani nenapadlo, že se jeden den stihnu vyhnout svatbě, vyslechnu si předpověď pohromy na naši provincii a budu mít na pozadí celý atlas lesních produktů." Odpoví mu zadýchaně a protočí sám nad sebou očima v sloup, než se upřímně rozesměje.
"Lepší den bych si vážně nenaplánoval." Sdělí mu, když se na něj podívá a věnuje mu vřelý a upřímný úsměv, očka mu přitom dokonale září. Spokojeně přivře víčka pod jeho doteky na tváři a na hrudi.
"Budu mít problém vylézt do sedla, natož tak utíkat. Aneb, když potřebuješ návod." Udělá si legraci sám ze sebe a se smíchem sleduje, jak se Ricko zvedá a jak si přidržuje kalhoty. Sám se pokusí zvednout a opravdu se snaží vyhnout tomu, aby se musel posadit. Ještě, že má Ricko úplně jiné starosti, protože by se smál on jemu. Podaří se mu na sebe nasoukat kalhoty a s odhaleným hrudníkem jej chvíli pozoruje. Začínají ho příšerně pálit záda ale...to přežije. Snad.
"To vypadá, že s té vyjížďky moc nestihneme." Dobírá se skoro zlomí v záchvatu smíchu, když mu oči oslní jeho holé pozadí.
"Nechceš si je rovnou sundat, mně to nevadí a jemu určitě taky nebude." Vyrazí ze sebe přidušeně a výraz, který mu měl naznačit, aby mlčel jakoby neviděl.
"Můžu ti denně plašit koně? Na tohle se nejde nekoukat." Tak dobře, dneska se místo senseie převtělil do kluka tak o osm let mladšího ale je to příjemná změna, osvěžující a očividně se mu vůbec nechce vracet do stejného stereotypu, jaký si učil v posledních letech. Třeba by i jeho hodiny byly zábavnější, kdyby se tím nechal víc unášet. No, po dnešním dnu mu to půjde snadno. Asi brzo s takovou o své místo přijde. Podívá se na svého koně, který se klidně pase opodál a pak se prostě dooblékne, trochu ledabyle nechá košili povlávat podél svých boků, kalhotám věnuje mnohem větší péči. Nerad by dopadl jako Ricko. Už s prvním krokem mu je jasné, že si něco málo vytrpí, protože minimálně jeho bedra, dostaly slušný lesní trénink. Možná by mu mohl zkusit pomoct ale je jen těžko říct, na co bude jeho hřebec reagovat. Udělá několik opatrných kroků ke svému koni, sáhne do váčku, který je k sedlu připevněný a vytáhne kousky tvrdého pečiva. Jeho kůň už tohle moc dobře zná, takže jde za ním jako ocásek. Zůstaví se na louce, aby na ně bylo dobře vidět a rozlomí první kousek, než ho nabídne svému milovanému a hlavně poslušnému zvířeti. Třeba chroupání dobrot donutí hřebce přijít. Anebo ho tu prostě budou nahánět ještě týden.
"Ricko s kalhotami u kolen." Zamumlá si pro sebe a  znovu se rozesměje. Neohlíží se, jen trpělivě vyčkává, jestli se něco vůbec bude dít.

Ricko

Musí se taky hlasitě rozesmát, když za sebou slyší jeho smích a poznámky a kus dál zakopne podruhé. Chvíli nadává, nakopne nový drn a pak se dalších deset minut potýká s vázáním kalhot, aby ho už nemusel řešit.
"Předpokládám, že se mám před tím svléct?" Rozhodí rukama, zatímco řve a jde chvíli pozpátku, než se se smíchem zase otočí a nahání svého hřebce. Ten před ním samozřejmě odkluše vždycky, když je tak na dva kroky blízko. Chvíli se dokonce snaží plížit za drny a všemožně se maskovat, ale kůň se nedá ani omylem a po dalších dlouhých minutách si přidřepne do trávy, složí hlavu v dlaních a vypadá, že bude brečet. Nakonec se zase zvedne a podobným způsobem udělají obloučky po celé louce, až kůň zcela klidně a dobrovolně přijde k Inoranovi, vezme si od něj chleba a nechá se chytit. Ricko je ještě pěkně daleko, ale všechno viděl, dá si ruce v bok a načuřeně se chvílí dívá stranou. Pak zavrtí hlavou nad svým koněm a vykročí k nim. Nachodil u toho asi sto jarních kilometrů a po tom výkonu s Inem se musí na chvíli opřít dlaněmi o kolena.
"Takže jsi k tomu všemu ještě zaříkávač koní... příště jdeš rovnou." Řekne mu, než k němu zvedne oči, usměje se, narovná se a ještě jednou se k němu přitiskne, aby ho mohl pevně obejmout a políbit. Uvnitř se cítí dokonale šťastný a spokojený. Pak si dojde pro zbytek svého oblečení, které na sebe zvolna natáhne, než se k němu zase vrátí a jemně se dotkne jeho zad.
"Doufám, že jsem ti nijak neublížil." Řekne nebývale vážně, než mu udělá z dlaní kolíbku, aby mu pomohl do sedla a snaží se nesmát jeho poposedání. Tohle mu vážně nezávidí. Na tomhle výletu si každý vyberou svoje příkoří, zdá se. Po cestě zpátky vůbec nespěchají, jdou krokem, povídají si, vlastně se seznamují a slunce už se zvolna sklání k obzoru. Koně odevzdají na nádvoří, protože od toho jsou tady jiní, aby se o ně postarali.
"Hm... tak... kdy mi ukážeš ten tvůj atlas lesních produktů? Dneska? Můžeme si dát společně večeři." Pronese klidně dost nahlas, stejně nikdo neví, o čem se spolu baví. Zní to jako hodina přírodopisu. Nepochybuje o tom, že Ino mu ho přinese co by dup a pak si ho mohou prohlížet celé hodiny. Vlastně klidně do rána.