Hide x Uruha - Běž si vzít, co je tvoje. - část 2.

(Uruhovy komnaty)

Hide

Později, až k tomu bude mít nějaký prostor v hlavě, si vzpomene, že mu Toshiya pochválil dobrou ránu a bude z toho mít radost. Teď má ale na práci něco trochu důležitějšího. On se totiž nemá kým nechat ošetřit. Zatím… Ještě se po něm ve dveřích naposled ohlédl a usmál se, když mu Toshiya popřál štěstí a připomněl další lekce a pak už pneumatiky jeho auta trhaly asfalt. Brýle i klobouk zapomněl tam, vlasy má z té pranice asi dost rozcuchané a k tomu jeho natékající obličej, který začíná hrát všemi barvami. Přičteno ke kruhům pod očima musí být vyloženě okouzlující a sexy, ale to je mu teď úplně jedno. Nechá auto stát na zákazu rovnou před vchodem do klubu a za další minutku už prochází recepcí.
"Konbanwa, Sena-chan, vůbec se nevzrušuj, jenom procházím." Prohodí s mávnutím dlaně, když jde kolem pultu. Sena na něj vytřeští oči, prudce nalehne horní polovinou těla na pult, aby se za ním vyklonil a pak ho o zlom krk obíhá, ale nemá šanci Hideho zastavit. Spustí sérii peprných nadávek, které k jeho křehoučkému vzhledu vůbec nejdou, až se lidi otáčejí a už žhaví telefon. Ten začne vyzvánět v Uruhově apartmánu, ale samozřejmě, že to nezvedá! Tenhle klient si masáže nikdy neužíval moc dlouho. Teď, když byl Sena konečně šťastný a vypadalo to, že budou i Shin a Taiji, zbývalo zajistit ještě jeho. Princ byl zde, ale princezna jaksi neměla volno v ložnici a to by mohl být pěkný průšvih. Práskne s telefonem a snad poprvé v životě si začne okusovat nehty. Děj se vůle všech Kami. Hide bere schody po dvou a v duchu se snaží přesvědčit sám sebe, že je připravený na všechno, co v tom apartmánu uvidí. Přede dveřmi se zastaví asi na dva nádechy, pro jistotu rázně zaklepe, ale na vyzvání rozhodně nepočká a pak prostě vejde. Cizí sako přes opěru křesla, otevřené dveře do koupelny. Zatne čelist, protože moc dobře ví, co se tady odehrávalo a nejspíš odehrává za dveřmi do ložnice. A když se k nim přiblíží, taky to uslyší. Tedy to prase, co mu sahá na Uruhu. Rázně vezme za kliku, dojde tu luxusní postel a prostě tomu chlápkovi poklepe několika prsty na rameno.
"Promiňte pane, ale dneska v noci zavíráme. Akutní situace, dole u baru hoří a evakuuje se celá budova." Oznámí první, co ho napadne, aby se s ním ten chlapík nepral. Nejradši by mu dal do zubů a může děkovat jenom Toshiyovi, že se spolu vybili, než sem jel. Jinak by toho chlapa, co vlastně za nic nemůže, asi rovnou prohodil oknem. Chlápek se zmateně odlepí od olíbávání Uruhova krku, Hide zvedne obočí do výšky, když mu věnuje kyselý, nezúčastněný výraz a už mu pomáhá dobrovolně nedobrovolně z postele.
"Doporučuju vám jít zadním vchodem, spodek budovy už je evakuován, jste tu skoro poslední." Říká mu, když ho za rameno vláčí ke dveřím, po cestě zapomenou i to sako a za chvíli už zákazník stojí polonahý za dveřmi, kde si chodí personál jako by nic. Hide bouchne dveřmi a okamžitě zamkne. Znovu se několikrát nadechne, aby se opanoval a vrátí se mezi futra ložnice. Podívá se na své zmatené zelenoočko a je mu z toho celého nekonečně smutno.
"Hoří, ale v mém srdci, Uru-chan… ne dole." Řekne tiše. Je tak těžké, držet se dál, než se dočká reakce.
"A v klíně taky, krucinál!" Zamrká a hned mu to vyčte, aby tady náhodou nebylo moc emocí najednou.

Uruha

V duchu celou dobu přemlouvá sám sebe, aby se konečně odprostil od pocitů, které mu práci ztěžují. Není to jednoduché, ale nakonec si vždycky představí, že není s klientem a před očima uvidí Hideho tvář. Proto si bere tolik klientů, které skoro ani jeho tělo nemůže zvládnout. Jakmile se dostane za hranici vlastní mysli, dostane se do stavu, kdy si vybavuje přesně Hideho doteky. Nevnímá, že jsou to cizí ruce, nahrazuje si je těmi správnými. Může s ním být alespoň takovým způsobem. Je to zatím hrané povzdechnutí, které věnuje své dnešní návštěvě, když se propne proti jeho dotekům a jakmile očka otevře vidí za zády svého klienta Hideho tvář. +Dneska ti trvalo, než jsi přišel.+ Počastuje ho v duchu a vážně je přesvědčený o tom, že si to jen představuje, i když ho trochu mate, jak je zřízený. Nakrčí obočí a pak překvapeně zamrká, když Hide promluví. Tohle už jsou moc reálné představy, asi už se opravdu zbláznil. Že to není sen ani představa mu dojde ve chvíli, kdy o svého klienta opravdu přijde. Vypadá hodně vykolejeně a taky trochu vyděšeně, asi jako divoká kočka, kterou někdo objevil v křoví. Ani nestihne nic říct a Hide už dotyčného vyprovází za dveře. Neví, jestli se má smát nebo brečet, je všech pocitů tak plný ale nejvíc převládá radost, že ho vidí.  Pomalu se přesune do sedu a na kraj postele. Košili má rozepnutou a visí mu podél boků, kalhoty už napůl taky. Předloktími se zapírá o stehna a chvíli kouká do země, než se mu podaří vzhlédnout. Snaží se sám sebe přesvědčit, že by ho měl znovu vyhnat ale...zvládl to jen jednou, po druhé to snad ani dokázat nemůže. Zoufale se na něj podívá, když mu řekne, že hoří on sám a schová hlavu na několik vteřin do dlaní. Ramena se mu rozechvějí. Zvládne se jen několikrát dlouze nadechnout a vydechnout, než vzhlédne.
"V klíně taky?" Pozvedne obočí a krátce se pousměje, v jeho očích se po těch dlouhých dnech konečně trochu zablýskne. Nemůže ho přece připoutat k sobě zpátky, nejde to. Zničí ho.
"Neměl bys tu být." Začne pomalu, než vstane a rozejde se směrem k němu. Zastaví se krok před ním a prohlédne si jeho tvář.
"Jeden tě nemůže nechat ani chvíli samotného. Co jsi proboha dělal?" Zamračí  se na něj a je vidět, jak moc o něj měl strach a ten se mu tak trochu i potvrdil.
"To ses musel nechat tak zřídit?" Vyčte mu a unikne mu tiché vzlyknutí, je vidět, že do očí se mu tlačí slzy. Vypadá to, že se nemůže rozhodnout, jestli mu padnout kolem krku nebo pokračovat v chránění jeho života. Ale když vidí, jak vypadá...Krátce těkne očima ke dveřím.
"Měl bys..." Hlas se mu zlomí a prostě mu kolem toho krku padne a celé jeho tělo se rozechvěje, stejně jako slzy konečně opustí jeho koutky a to si myslel, že brečet už ani nemá co.
"Proč jsi nepřišel dřív, kruci." Vyčte mu tentokrát on, když boří tvář do jeho krku. Jak kdyby ho sám neposlal pryč. Už prostě nemá sílu být od něj daleko. Takeshi mu říkal, že se neměl vzdávat ale...Jak by se sebou mohl žít, kdyby Hidemu ublížil. Teď když ho vidí, tak začíná být přesvědčený, že je jim hůř odděleně, než kdyby byli spolu. Pak se kousek odtáhne a vezme jeho tvář do dlaní.
"Jeden, aby se o tebe pořád staral." Vyčte mu podruhé a popotáhne znovu, když ho konečně políbí způsobem, který značí umřu bez tebe během pěti vteřin.

Hide

Pozoruje každý jeho neskutečný rys a detail, zatímco tam Uruha tak nešťastně sedí. Ne, nevypadá vůbec dobře, ani spokojeně. Vlastně vypadá dost podobně jako Hide samotný. Nejradši by si k němu klekl a všechno to zapnul a upravil ho. Vůbec se mu nelíbí, co tu s ním provádějí cizí chlapi. V tomhle měl Uruha pravdu. Nikdy si na to nezvykne, prostě to nejde. Myslel si, že ano a měl dát na jeho zkušenosti, jenže… byli by teď spolu? Pokud ještě jsou spolu? V duchu mu zazní Toshiyův hlas, aby si vzal, co je jeho. Nesmí o tom pochybovat. Trhá mu srdce, když ho vidí, jak se mu chvějí ramena, jak skrývá svůj obličej a pak mu odpoví podobně a dokonce se usměje. V tu chvíli se uvnitř Hideho nitra rozlije něco vřelého.
"V klíně taky." Přitaká mu.
"Co sis myslel, že si to užiju s pravačkou? Nebo snad s Chirem? Viděl jsi jak vypadá?" Říká mu, ale zní to velmi tiše a měkce.
"Nech toho..." Řekne mu hned o dost vážněji, když mu Uruha začne říkat, že by tu neměl být. Sleduje ho, jak se zvedá. Neovládne se, jestli přijde blíž. Pokrčí rameny a mírně rozpřáhne dlaně.
"Popral jsem se s Toshiyou." Řekne mu po pravdě.
"Nebyl to úplně box… možná mám zlomené žebro." Ta bolest se připomíná co chvíli. Pak se v očích blýskne i jemu.
"Vlastně… možná mám vnitřní krvácení. Možná i za chvíli umřu. Každopádně to chce ošetřit..." Začne se tvářit nevinně, ale když si Uru popotáhne, má co dělat, aby to neudělal taky. Skoro tomu nemůže ani uvěřit, když ho obejme kolem krku, ale jeho ruce si rychle najdou cestu okolo Uruhova těla, aby ho sevřel v pevném náručí. Přitiskne ho k sobě a zaboří tvář do jeho vlasů. Jakmile uctí jeho vůni i jeho tělo, konečně je všechno tak, jak má být.
"Já ti řeknu, co bych měl." Šeptá mu.
"Měl bych tě držet a už nikdy nepustit bez ohledu na to, co se mi snažíš namluvit. Že se nestydíš v tvém věku." Brouká mu.
"Pššš, už jsem tady..." Řekne na místo všeho. Co by ml říkat? Že chtěl respektovat jeho rozhodnutí?

Že mu nechtěl pubertálně plakat pod oknem? Že vůbec nepochopil, proč se to všechno stalo a že mu Toshiya musel rozbít ústa, aby mu to konečně došlo? Měli mezi sebou věkový rozdíl a bylo poznat, že Hide je na některé věci ještě nezkušené mládě, ale udělá všechno proto, aby se to už neopakovalo. Nechá si uchopit obličej a zblízka se mu podívá do očí. Měkce se uměje, když na chvíli sklopí oči.
"To ti jde přece nejlíp. Lehátka… olejíčky… mám rozbité obočí..." Připomene mu, ale to je to poslední, co mu stačí říct. Pak už ho Uruha políbí takovým stylem, že to je jako by vytáhl špunt z přehrady všech emocí. Konečně dovolí i vlastním slzám, aby se mu svezly po tvářích, ale začínají se měnit v ty šťastné a spokojené. Líbá ho dlouho, ale ne hladově ani nadrženě. Prostě tak jak někdo líbá svou lásku, kterou dlouho neviděl a u které mu hrozila ztráta.
"Ai shite iru, Uru-koi… Vytetuj si to na zadek, hm? Nebo ne, tam si nevidíš… spíš dopředu." Zašeptá mu do rtů a neuvědomuje si chvění vlastního těla.
"Jdeme odtud, rozumíš? Už na tebe nikdo cizí nesáhne. Můžeš tak maximálně dělat záskok v recepci." Olíbá mu obličej a pak se rozhlédne přes jeho hlavu po tomhle pokoji.
"Nechceš mi říct, jak tohle všechno nacpeme do auta, které prakticky nemá kufr?"

Uruha

"Je mi to tak líto ale..." Vydechne jako první, když si užije dostatečně Hideho rty a jejich chuť mi připomene jejich chvilky. Naprosto všechny i ty špatné, protože po nich měl k němu vždycky o kousek blíž. Samozřejmě, že si vzpomene i na rozhovor a Hideho strašácích. K jednomu z nic mu celkem zdatně pomohl ale prostě musel, jinak by to bylo snad i horší. Bude to horší, jakmile na to Kamijo přijde. Nechtěl vidět nikoho, nemluvil s nikým z clubu kromě hádky se Senou a  rozhovorem s Takeshim, který mu slíbil, že bude všechno dobré. Mohl by se o to postarat? Naposledy? Nakrčí jemně obočí.
"Vážně jsem myslel, že ti beze mě bude líp." Prozradí mu své myšlenkové pochody a výraz ve tváři jasné napovídá, jak moc bez něj umíral. Slzy nejdou zastavit a stejně se rozesměje, když si představí Chira společně s ním.
"Žádné tetování." Rozesměje se podruhé, protože on by na svém těle nic takového nesnesl, vezme jeho dlaň do té své a položí si ji na hruď v místě srdce.
"Já už to mám vytetované, snad i vypálené přímo tady, protože tě taky miluju, rozumíš. I kdybych tě stokrát vyhazoval už nikam nechoď prosím." Tváří se skoro nešťastně, když si představí, že by zase někam šel. Už ho prostě nepustí. Nikdy. A může se cukat jak chce. Prostě si něco zamanul a bude škrábat, jak mu na něj někdo sáhne. A pak překvapeně zamrká, když ho odsud chce hned odvézt. Měl by to tady opustit z hodiny na hodinu. Ale ano, už si uvědomuje, že tuhle práci dál dělat nemůže. Stejně by ho za pár týdnů dohnal i věk ale..Je to pro něj pořád srdcová záležitost, i když Hide je mnohem větší.
"Uhm." Přešlápne z jedné nohy na druhou.
"Tak to tam nebudeme cpát hned." Sdělí mu jako první a u toho si kouše spodní ret.
"Hide-chan, já..." Polkne a nakonec se mírně pousměje. Věří tomu, že to, co mu teď řekne se mu bude určitě líbit.
"Nebudu dál tohle dělat. Už to ani nejde. Stejně mám před očima jenom tebe. A taky chci už spát jen s tebou, víš." Odtuší sotva slyšitelně a upřímně, zamilovaně se uměje a vezme jeho dlaně do svých.
"Pro věci si přijedu později. Domluvím si auto nebo něco takového. Možná spíš kamion." Zavtipkuje tentokrát on a rozhlédne se kolem sebe.
"Poslední dny tu byly spíš peklo a já bych z takovými vzpomínkami nerad odcházel." Podívá se mu upřeně do očí, hřbetem dlaně si utře slzy a může být rád za velmi kvalitní make-up, který vydrží opravdu hodně. Na rtech se mu objeví smyslný a provokativní úsměv, když ho pustí a odstoupí o pár kroků od něj blíž k posteli.
"Chtěl jsi přece ošetřit, hm a já potřebuju taky...hlavně..." Výmluvně shlédne na svou hruď možná až do klína, než se pomalu nechá košili sklouznout z ramen.
"Duši." Dokončí s rozverným pousmáním a ano, klidně ho tu bude svádět.
"Ještě tě to bolí? Nebo už je to o kousíček..." Pohladí sám sebe po hrudníku.
"Lepší?" Zeptá se jej, pak ho minimálně vezme do nemocnice, možná bude muset dřív, když zjistí, že ho to příliš bolí ale teď? Musí to aspoň vyzkoušet.

Hide, Sena

"Jeden by řekl, že už máš věk na rozum..." Zamrmlá, ale usměje se na něj a palcem mu stírá slzy z tváří.
"Ne? Ani henou ne? Nebo jenom fixkou… až půjdeme do veřejných lázní víš. Namalujeme k tomu i šipky, ale musíš se mi držet pořád po stejném boku, aby bylo jasné, na koho ukazují." Jeho tiché dobírání zastaví až Uruhovo vyznání a on se šťastně usměje a na chvíli před ním stydlivě skloní oči. Drží dlaň na jeho hrudi, pozoruje jejich propletené prsty a pak přikývne.
"To máš na dosmrti velký problém." Když mu pak Uruha řekne, že nebudou věci stěhovat hned a u toho se tak rozhlédne, opravdu ho na chvíli popadne strach, že si zase bude trvat na svém. Mohl by se přece chtít vrátit k tomu modelu, co spolu měli před tím a Hide už je tak vycukaný, že se mu to nutně musí promítnout ve tváři, ale pak dostane ujištění, že tohle už dělat nechce a nebude a málem omdlí úlevou na místě.
"Uru-chan, jak to děláš, že nic neděláš a stejně z tebe mám infarkt." Koutky se mu vyšvihnou nahoru a stejnou rychlostí tam letí i jeho ego.
"Aby se ti nestýskalo po všech těch šikovných a zkušených milencích..." Hrudník se mu dme jako balónek.
"Rozhodně kamión." Zvolna ho pustí a sleduje ho, co to dělá. Tenhle pohled přece zná. Okamžitě očima zakotví v těch jeho aniž by mrkl a drobné plamínky se objeví i u něj. Pak jimi přeskočí na hebkou látku, která se sveze dolů k podlaze a ukáže tak jeho nádhernou postavu. Jak se o tohle kdy mohl nechat dobrovolně připravit? Jen z toho pohledu se mu postaví chloupky za krkem a v podstatě i něco jiného.
"Bolí mě to strašně." Řekne jen proto, aby ho provokoval k další akci, ale pravda je taková, že naprosto zapomněl, že má žebra. Jakákoliv, i ta zdravá. Pak se z ničeho nic zamyšleně projde očima po stropě a je jasné, že ho něco napadlo.
"Vyléčíš mě doma. Doopravdy doma. Ještě jsi tam nebyl." Řekne mu najednou, otočí se na patě a vykročí k jeho skříni. Najde to, v čem sem přišel a donese mu to, aby se zase pěkně oblékl.
"Neboj, máma přijede až zítra. Táta je na služebce." Jednou řekl, že ho představí a že se o něj postará a to se taky stane. A v Uruhově bytě to nepůjde. Hideho rodina žila v obrovské vile, kde se nemusí za celý den ani potkat, když nebudou chtít a stejně tam byl většinu dní úplně sám. Hrozně moc by ho chtěl mít u sebe tam, i když to není vysloveně jeho dům. Začít prostě znova. Byl si jistý, že máma si ho zamiluje a parta taky. Však si mohou nechat i ten starý byt, nějak to vymyslí, aby to zaplatil. Teď se bude konečně starat a hotovo. Během svých slov a myšlenek mu obléká svršek přes hlavu, pak ho vezme za ruku a prostě ho vyvede z pokoje pryč. Ten zákazník už tu naštěstí není. Ani jeden nevědí, co to Senu stálo vysvětlování, co to mělo znamenat a proč nehoří, když hořet mělo, ale když se spolu ocitnou v recepci, Sena si pohrává s chlupy z boa, které tenkrát Uruhovi zničil a výmluvně se usmívá.
"Doufám, Uru-chan, že mi budeš chodit alespoň pomáhat." Mává jim. Hide se ohlédne a zle se zamračí. Sena hned zvedne obě ruce.
"S knihou a penězi, vypadám snad, že šlapu?" Div se na Hideho neutrhne. Ten se usměje a pak už nechají Mihrunisu za sebou. Posadí si SVŮJ klenot do auta, usedne za volant, nastartuje a pak se na něj podívá.
"Připravený na všechno?" Nasadí vlčí úsměv, než vyrazí k domovu do drahé vilové čtvrti na kraji Tokya.

Uruha

"S tebou už jsem zjistil, že rozum nemám." Okomentuje to tiše a pokračuje ve svém svádění. Prostě se rozhodl, že si poslední chvilky tady zpříjemní společně s ním.
"Nevydržel bys ani chvilku, aby na mě koukal někdo jiný a  ještě veřejně." Dobírá si ho ještě trochu. Taky proč by ne, když se ho Hide snaží počmárat. Možná když na něm bude kreslit něčím, co se pak dá slíbat...Ano, to si klidně nechá líbit a hned si dělá poznámku v hlavě, že to na něj jednou vytáhne. Možná hned zítra.
"Hm, to nevím, jestli se mi bude stýskat." Pokrčí krátce rameny, když se znovu pohladí a nakloní hlavu mírně na stranu, aniž by mu přestal koukat do očí.
"Asi budeš mít hodně práce, aby se mi nestýskalo. Víš, jsem zvyklý trávit hodně času v posteli a teď to bude jen na tobě." Provokuje dál jeho představivost. Zatím si toho moc neužili ale teď má v plánu to rozhodně změnit. +Abys toho nakonec nelitoval.+ Proběhne mu hlavou s nádechem pobavení a v závislosti na myšlenkách se mu koutky pozvednou v hravém pousmání. Jenže se nestane to, co čekal. I když Hideho oči mluví za své, přece se jen nedočká kýžené reakce. Počítal s tím, že v té posteli skončí, možná tam ani nedojdou a ono se to neděje. Trochu vzdorovitě pohodí hlavou a našpulí rty. Něco si zamanul a Hide se cuká...Ne, to se mu v prvním okamžiku opravdu nelíbí. Ztratil snad kouzlo? Nebo co se kruci děje. Přemáhá nutkání doběhnout si k zrcadlu a zjistit, co je špatně.
"Já tě chci léčit hned teď." Projeví se jeho umanutost a založí si ruce na hrudi. Trvá to několik vteřin, než se mu kromě uražení dostane do hlavy i to, co mu tady říká.
"Domů?" Zarazí se v první chvíli a překvapeně zamrká, když Hide balí jeho věci.
"K tobě domů?" Teď vypadá trochu vyděšeně. Potká se tam s jeho rodiči? Jenom to ne proboha! Trochu se mu uleví, když ho ujistí, že se tam s nimi nepotká. On si totiž vůbec nedokáže představit, jak Hide bydlí.
"No, a co když se objeví dřív?" Ptá se trochu opatrně ale očividně se úplně nemá, aby si pobral to nejnutnější. Hide to naštěstí dělá za něj a Uru sám vypadá dost vykolejeně. Chce jít s ním, to ano...ale možná by se na to měl pořádně připravit.
"Možná bys je na to měl trochu připravit..." Nakrčí obočí, když před ním najednou stojí oblečený.
"Ještě budu naštvaný za to, že jsi mi odolal." Ujistí ho naprosto vážně, aby zamaskoval své rozpoložení. Nakonec si ale vezme ještě pár drobností a vyjdou z pokoje. Tak trochu čekal, že Sena bude nalepený za dveřmi ale není. Buď ho to přestalo bavit nebo si na ně počká jinde a taky, že ano. "To bylo moje." Ušklíbne se na něj, když ty chlupy pozná. Poznal by je jen na dotek, tím si je jistý.
"Neboj, nenechal bych tě v tom. Kdo jiný by tě popichoval, že bys to mohl dělat líp." Mrkne na něj pobaveně a mávne před rameno, než mu pošle i vzdušný polibek. Konečně vypadá šťastně a spokojeně. Usadí se trochu prkenně do auta a ohlédne se a snaží se o výraz jsme úplně v pohodě. Moc mu to nejde.
"Asi jsem si zapomněl.." Nedořekne, protože ho nenapadá nic, kvůli čemu by se musel vracet do clubu nebo jet domů.
"Mě přece nic nerozhází." Snaží se zachránit svou vlastní reputaci a radši mu vystoupá dlaní po stehně, aby mu odvedl myšlenky úplně jinam. Tohle by mu šlo. Snaží se pozorovat cestu  a s každým kilometrem je čím dál víc zaraženější a zamlknutější. To ho přejde v okamžiku, kdy dorazí do vilové čtvrti. Jeho očka začnou zářit a je vidět, jak moc si na podobné věci potrpí a jak moc se mu líbí. To pravé poslední do kolen přijde, když konečně spatří Hideho domov. Kouká na to s doširoka otevřenýma očima a očividně přišel o slova úplně.
"Proč už jsem tu nebyli dávno?" Zeptá se ho nevěřícně a navíc, který detail si prohlížet jako první. Tady by měl teď být? Kde se může přivázat, aby ho odsud nikdo nedostal.+Tvé rodiče zvládnu levou zadní.+ Je o tom naprosto přesvědčený, udělá ten nejlepší dojem, i když není zrovna holka. No co, on bude tou pravou ozdobou, nikdo by to nedokázal líp.