Sena x Takeshi - Jen prosím neplakej. Trhá mi to srdce. - část 1.

(Salónek)

Takeshi

Nemohl zůstat v blízkosti svého Anděla dlouho, i když by si to přál. Na soukromé klinice v Naganu s ním ovšem zůstal Kai a on si s každým pohledem na ně dva byl jistější, že se o něj dobře postará. Budiž jim jejich chyby k ponaučení a můžou z toho těžit ještě spoustu let. Vlastně, začínal mít pocit, že už tam pro něj nebylo místo. Kdokoliv jiný by tím pocitem byl zklamaný ale Takeshi ne, byl rád a upřímně, i když to na sobě nedával znát. Navíc...dneska měl být úplně na jiném místě v Tokyu, aby dostál svému slovu a těšil se na setkání s Uruhou. Ne, s ním nikdy nepřerušil kontakt. Znali se nejdéle a tohle byla jejich tradice, kterou Takeshi nechtěl porušit. Dozvěděl se díky němu spoustu věcí. Je to sotva pár hodin, kdy dorazil do Tokya a usedl do svého auta s řidičem, které ho má převézt první do kanceláře a pak na místo jejich setkání. Je to jedna z vyhlášených restaurací, kde má pro ně objednaný salónek. Uruhovi se tu vždycky líbilo a očividně si ten luxus užíval, tak proč by mu ho nedopřál. Však on mu rád vyhověl, když to bylo v jeho silách. Snad se jim všem daří dobře. Začíná mít čím dál větší nutkání zakročit a srovnat věci v clubu, i když by tím v podstatě prohrál. Jenže pro něj je mnohem důležitější duševní zdraví jeho klenotů, než výhra nad vlastním synem. Je z něj zklamaný ale taky si začíná uvědomovat, že mu možná podobné lekce bude stačit. Mohlo by to nakonec dopadnout jinak, než prohrou jednoho z nich? Mohli by z toho vytěžit oba dva? Snad mu Uruha dá klíč k vyřešení celé situace. Vůbec se mu totiž nelíbí, co se ze strany dozvídá od oveček, které mu zůstaly věrné. Děje se toho příliš, mnohem víc, než by kdy chtěl a dokázal si představit. K tomu situace ohledně Taijho a Toshiyi. Tam by měl ještě taky zakročit. Už se mu podařilo uplatit zástupce, aby mu udělil jen podmínku ale co dál? Zatím vidí jen jediné východisko. Zrušit celou sázku a připravit Kamija o Min a s tím zrušit i všechny další možné smlouvy a ohrožení jich všech. S krátkým povzdechem projde celou restaurací a nechá se uvést do salónku, kde už je připravené šampaňské a občerstvení. Krevety, kaviár, ústřice, prostě ten nejlepší výběr, který by si dokázal představit. Sám se usadí do pohodlného křesílka a nechá si přinést krabičku doutníků. Pohledem skrze černé brýle kontroluje dveře, jak kdyby odhadoval okamžik, kdy se otevřou. Místo toho, aby ale spatřil Uruhu se objeví obsluha a sdělí mu, že přišel někdo jiný. Jemně stáhne obočí k sobě a nakonec s poděkováním kývne, aby ho uvedli dál. Nikdo jiný neví, že tu bude, leda by dotyčného poslal Uru sám. Takže to bude nejspíš důležité. Kolem něj se zvedá větší oblak dýmů z doutníku, ale díky skvělému odvětrávání se zde dlouho neudrží, jen se do něj jeho tvář vždycky na chvilku zahalí.

Sena

Těch několik dní bydlel po hotelech. Nechtěl, aby ho doma kdokoliv zastihl, hlavně Kamijo ne. Naštěstí měl na kartě dost peněz na to, aby mohl chvíli jíst po restauracích a koupit si nové oblečení a nějaké věci. Od Kamija utekl v žabkách a kraťáscích a takhle za Takeshim nemohl. Až si s ním promluví, pojede si zabalit a pak se odstěhuje z města. I přes fakt, že mu to roztrhá srdce. To, že přijde o club a celý svůj život v něm i to, že přijde o svou lásku a nebude chtít jinou. Sena zásadně nebrečel. Ne od té doby, co ho Takeshi přivedl, ale teď probrečel celé noci a ráno se budil s hroznýma kruhama pod očima. Kamijo se neozval, ale on věděl, že je to proto, že čekal, až to udělá Sena. Napsal mu, že je mu to líto i přes to, co za ním křičel a nejspíš se mu jen snažil dát prostor. Jenže... tahle destrukce všeho okolo už dál nešla. Chovali se tak oba, zničili by se. Nakonec... Ta restaurace je velmi luxusní, takže si koupí bílé společenské kalhoty na tělo, světle krémové botky na nižším podpatku a bílou hedvábnou košili, která je pod krkem vázaná na velkou ozdobnou mašli. Vlasy si vzadu sepne černou sametovou sponou, několik pramenů nechá vlnit podél tváře a precizně se nalíčí. Dnes ne svůdně, dnes prostě nevinně a křehce, tak jak se cítí. Ten bílý dojem rozbije už jen malým černým psaníčkem ze sametu jako je mašle ve vlasech a vyrazí. Vlastně vůbec neví, co chce Takeshimu přesně říct, ale v hlavě mu zní stále dokola každé slůvko, co Uruha řekl. Nechá obsluhu restaurace, aby mu o něm řekla, je to samozřejmě uzavřený salónek, kam nikdo nesmí a pak vstoupí. Zastaví se přímo za dveřmi, když v rukou před sebou drží to psaníčko a hledí mu do skel brýlí hodně

unavenýma a provinilýma očima.
"Takeshi-san." Řekne tiše a ukloní se mu. Zvolna se narovná a nutí se dívat přímo na něj, ale je mu hrozná hanba.
"Promiň mi, vím, že jsi čekal někoho úplně jiného." Hlesne a snaží se ovládnout mírně se chvějící hlas. Nepohne se z místa, dokud mu to sám nedovolí. Neměl žádné právo přijít na tuhle schůzku místo Uruhy. Nejspíš si s ním chtěl povyrazit, popovídat a tomu je teď konec. +Zkazil jsem mu rande...+ Pomyslí si Sena.
"Já jsem ti jenom chtěl říct... do očí... že jsem dal výpověď." Vydechne nakonec a podívá se na něj jako by na něm závisel jeho život. Prudce se nadechne a chvíli to vypadá, že jeho modré oči vážně propuknou v pláč.
"Nepohlídal jsem tvůj club. Nesplnil jsem nic z toho, co jsi ode mě očekával, když jsi mě zachránil." Teď už se mu vážně hrnou slzy do očí.
"A nemám vůbec žádné právo tady brečet. Stydím se. A omlouvám se." Znovu se hluboce předkloní do úklony.

Takeshi

Jeho oči jsou dost překvapené, když se ve dveřích objeví někdo jiný, než koho čekal. Pomalu sjede pohledem na celé jeho vzezření a nejen díky tomu, že ho poslal Uru místo sebe ví, že se něco děje. Zná ho tolik let. Věděl by snad jen díky zachvění řas, že se něco stalo a tentokrát takové zkoumání ani není potřeba. Neřekne ani slovo, ani výraz v jeho tváři se nezmění, když Sena promluví. Nechá ho, aby mu řekl, co má na srdci, i když to jeho trhá, v jakém stavu jej vidí. A může za to on sám, nikdo jiný. Vystavil je takovému tlaku a proč? Copak si toho už nezažili příliš? Odvrátí od něj na chvíli pohled, když domluví a pak prostě a jednoduše vstane. Cestou k němu stáhne brýle z očí a je vidět, kolik vrásek mu za poslední týdny přibylo. Je unavený, starý a snad poprvé v životě to na sobě opravdu cítí. Hlavně kvůli tomu, že je nechal napospas. Něco se v něm zlomilo přesně ve chvíli, kdy mu řekl, že dal výpověď. Muselo to být tak vážné, že chce opustit Min. To neměl nikdy dovolit. Doutník si spokojeně hoví v popelníku a Takeshi se zastaví, až před Senou. Vezme jej zlehka za ramena a donutí ho se narovnat. Pak vezme jeho tvář  do věkem poznamenaných dlaní a jemně se pousměje.
"Velice rád tě vidím, Kvítku." Podívá se mu do očí, ale i když se usmívá, jeho oči jsou smutné.
"Prosím neomlouvej se. Ty jsi ten poslední, kdo by měl." Políbí jej na obě tváře.
"Pojď se posadit." Vezme jej ochranitelsky kolem ramen, jak kdyby mohl být hradbou před celým světem a nechá ho usadit do křesla, kde ještě před chvíli seděl on. Sám odejde k nedalekému stolečku, kde je nachystáno několik lahví skvělého alkoholu a sáhne po whisky, aby jim oběma štědře nalil.
"To já jsem ten, kdo by se měl omlouvat především." Ozve se jeho hluboký chraplavý hlas a i se sklenkami se vrátí k němu, usadíc se na područku.
"Jako první bych tě měl ujistit, že jsi mě ani v nejmenším nezklamal." Podá mu sklenku.
"To já jsem zklamal vás, když jsem dovolil, abyste se stali prostředkem k rodinným tahanicím." Odtuší jako první a krátce se napije, aby snad utlumil pocit selhání, který se objevuje v poslední dny, čím dál častěji.
"Nemáš se vůbec za co stydět, vedl sis mnohem lépe, než kdokoliv jiný, vlastně jsem na tebe hrdý, že jsi dokázal opustit club, když jsi byl přesvědčený, že jsi selhal ale já si to nemyslím." Pokračuje dál a znovu se na něj pousměje.
"Povíš mi, co se přesně stalo a já se pokusím všechny své chyby napravit a vrátit ti tvůj domov, vám všem, pokud o to budete ještě stát. Shin už svůj  nejspíš našel, je čas postarat se o váš ostatní. Tak jak bych to měl dělat vždycky." Pokračuje dál ve svém vyprávění.¨
"Jen prosím neplakej. Trhá mi to srdce." Stáhne obočí k sobě a sáhne po doutníku, aby jeho tvář na chvíli zmizela za oblakem dýmu. Na chvíli možná skrýt své vlastní rozpoložení.

Sena

Sena stále setrvává v hlubokém uctivém úklonu a možná že je to dobře, protože kdyby viděl, jak v první chvíli Takeshi odvrátil tvář, myslel by si, že je to zklamáním z něj. Slyší dobře to, jak se zvedá i jeho kroky a srdce se mu silně rozbuší. Všechno v něm se k němu chce schovat. Jenže už je velký kluk. Pomalu se narovná, když ucítí jeho velké dlaně na ramenou a podívá se mu do očí, které už nekryjí skla brýlí. Jemně pootevře rty, když se dlaně přesunou na jeho tvář a sotva patrně zavrtí hlavou.
"Neměl jsem sem chodit já vím, měl jsem si poradit sám a líp, ale..." Kousne se jemně do spodního rtu. +Uru-chan taky potřebuje zachránit.+ Netuší nic o Shinyovi, vlastně ani o Taijim ne, kdyby věděl, asi by rovnou skočil z okna, jak se všechno pokazilo a on to dopustil. A to mu Uru tvrdil, že je jejich zachránce.
"Nechtěl jsem přijít škemrat o pomoc, jen..." Bože, je mu taková hanba! Jeho slzy trochu osuší Takeshiho rty a on se jím nechá dovést do jím zahřátého křesla. Odloží psaníčko stranou na stolek a složí dlaně do klína. Už se cítí o trochu lépe, když sedí a Takeshi mluví tak vlídně. Zhluboka se nadechne, aby si srovnal rozjitřené nitro. Zvedne k němu modré oči, když Takeshi řekne, že omlouvat by se měl on. Ihned se zatváří odmítavě. To by nikdy nedopustil. Zaklání hlavu s tím, jak si Takeshi přisedne na područku, aby na něj viděl a sklenku si převezme. Pak pohledem ucukne. Trochu se mračí. Dlužili mu všechno, svoje životy, peníze, prostě všechno... mohl si s nimi dělat, co jen chtěl.
"Tohle je to nejmenší, v čem jsme ti mohli všechno oplatit." Zašeptá a upije. To píše, asi mu shoří krk, ale vážně to potřeboval. Opustit s hrdostí club, aby přiznal, že na to nemá. To se snažil vysvětlit Uruhovi, ale on to vnímal spíš jako útěk z Titanicu. Sena nechtěl být první krysou, takže šel sem. Zahřeje ho na srdci, když Takeshi začne mluvit o tom, že mu vrátí domov a promítne se mu to i v úsměvu ve tváři. Pak k němu ale znovu zvedne udivené oči a položí dlaň na jeho stehno.
"Shin-chan? U Kaie?" Podiví se. Podle jeho smluv byl přesně tam a nikde jinde. Kai si ho chce nechat?
"On souhlasí?" Diví se dál. Natáhne se po psaníčku, najde kapesníček a honem si jemně poťuká tváře pod očima, aby splnil přání s pláčem. Podívá se na něj a znovu se pousměje. Pořád je to provinilé. Vůbec neví, odkud by měl tohle vyprávění začít, ale sám sebe hodí za hlavu, to není důležité.
"Takeshi-san, jde o to..." Jak mu má říct, že Uruha miluje někoho jiného? Neměl by mu to říct on sám? Na chvíli si opře loket o opěru a podepře si prsty spánek, jak přemýšlí.
"On si myslí, že jsme se proti němu spikli... ty a já." Začne nakonec tiše přece jenom od sebe.
"Musím přiznat, že toho vím víc, než bych měl. O vás dvou." Trochu to z něj leze jako z chlupaté deky.
"Myslím, že mi nemůže odpustit, že nestojím plně na jeho straně. Rozum a loajalita a láska jsou dvě věci a každá z nich leží u jiného muže. Jeden z vás by měl mít oboje. Neber si to špatně, ty víš, že tě miluju, jen..." Hledí už před sebe, trochu bez výrazu, jako panenka z porcelánu a jeho hlas je velmi tichý.
"Jeho trochu jinak. I přes to všechno." Úplně se přizná a zavře oči. Budiž prodaný peklu. To je odjakživa.

Takeshi

"Ale no tak. Víš, že já jsem vždycky velice rád, když tě vidím." Chtěl by mu tolik dodat víc odvahy a uvědomění, že je v jeho očích mnohem šikovnější a nadanější, než by se mohlo komukoliv jinému zdát.
"Ale přišel jsi a to odhaluje kým opravdu jsi. Máš v sobě něco navíc, co ostatním schází. Pokoru a  uvědomění. Někdy přece potřebujeme pomoct, každý z nás i já. A tu jsem dostal od vás všech a hlavně od tebe. Vědomí, že můžu někomu otevřít možnosti a on toho nezneužije, že se opravdu pokusí jich využít, jak nejlépe umí. Viděl jsem v tobě potenciál, vidím ho pořád a ne, nic na mém pohledu se nezměnilo ani teď." Usměje se na něj, než zavrtí hlavou.
"Nedlužíte mi vůbec nic. Kdybych to tak chtěl brát, splatili jste mi všechno do posledního yenu ale o to mi nikdy příliš nešlo." Pokračuje dál klidně, i když s něm se něco hezky pomalu trhá.
"Před pár lety jsem potkal několik mladíků, kteří mě zaujali. Většina z nich byla zkoušená osudem a přitom stačilo jen tak málo." Pozvedne koutky a znovu se napije.
"Jen malou pomoc, aby se dokázali znovu postavit na nohy." Pohladí jej konečky prstů po tváři.
"A dokázali to. Tam, kde jsi teď, tě nedostal nikdo jiný, než ty sám. To platí o vás všech. Vaše uvědomění, vaše touha posunout se dál  hlavně stojí za tím, jak si dneska žijete. Příležitost je dobrá věc, ale kdo ji nevyužije...." Nedopoví větu a nechá ji vyznít do ztracena.
"Kai s Andělem před sebou mají ještě svůj vlastní boj. Můžu jim pomoci ale ne tolik, kolik bych si přál a ano, i tohle je má vina. Ale věř mi, že pokud to zvládnout, budou se mít skvěle. Kai se o Shina postará přesně tak, jak potřebuje. Je v těch správný, i když trochu...pevnějších rukou ale...oba víme, že nic jiného by si ani nepřál." Ozve se jeho chraplavý hlas v krátkém zasmání. Jeho zdravotním stavem ho děsit nebude, i když doktor je toho názoru, že není v ohrožení života a navíc je teď pod neustálým dohledem. Nechá Senu dost dlouho mluvit, dokud se neodmlčí.
"Víš o naší sázce, řekl ti to..." Odtuší klidným hlasem a vlastně, jej to nepřekvapuje.
"Já vím ale je na čase, abychom se odprostili od vztahů, které jsou sice krásné ale musí dát prostor něčemu mnohem většímu, důležitějšímu. Tohle je přesně ta chvíle, na kterou jsem u každého z vás čekal. Není už v mých silách se o vás starat příliš dlouho, je na čase, aby to za mě převzal někdo jiný. Trochu jsem doufal, že Kamijo naloží s clubem mnohem lépe ale ..měl jsem to celé udělat jinak. Ne jako sázku ale důvěru v něj vloženou. Stejně jako jsem ji tehdy vložil do vás a vyplatilo se mi to."  Zadívá se do své sklenice a krátce si povzdechne.
"Nedal jsem svému synovi příležitost jako vám. Měl všechno a stejně jsem mu nedal to nejdůležitější. A odnesli jste to vy." Vstane, aby dolil sklenku sobě i Senovi, než sáhne po cigaretě, aby si připálil. Teď se na chvíli odmlčí, aby si přesně rozmyslel, co chce říct.
"Pokud jsi si jistý, že ho miluješ, tak...mě to velmi těší. A jen doufám, že můj syn je schopný obětovat pro tebe to samé, jinak bych ho musel zabít." Ušklíbne se ale nemyslí to tak úplně zle.
"Čekám jen na den, kdy vás budu moci odevzdat do těch správných rukou. Pokud jsou to tyto, není důvod, aby se na tebe zlobil, kvítku sakurový."

Sena

Sotva patrně se pousměje. Kde kdo by se s Takeshim hádal, že zrovna pokora Senovi naprosto chybí. Úplně vidí výraz Reity. On to uměl, ale jen k lidem, co si to podle něj zasloužili a to byli kluci a Takeshi. A pak už nikdo. Krátký seznam. Hlavně od něho...? Znovu k němu obrátí velké a důvěřivé oči. Všechno to, co mu Takeshi tak upřímně a klidně říká, prostě potřeboval slyšet. Něco uvnitř něj mu říká, že tohle se mělo stát. Úplně všechno. A pak se znovu pousměje, když mu začne vyprávět cosi povědomého o minulosti. Musí znovu zavrtět hlavou. Tak to není. Bez Takeshiho by to nikdy nedokázal, ale nějak nemá odvahu se s ním přít. Zatváří se zaujatě, když zmíní Shinyu. Zřejmě se tam taky něco stalo, ale on se nikdy neptal na konkrétní detaily, tak to mezi nimi bylo. Taková nepsaná smlouva. Nebyly to jeho věci a třeba mu to Shinya někdy poví sám. Jestli se zase uvidí. Opravdu moc se mu po něm stýská a uvědomuje si to až teď. Pak si dá honem dlaň před ústa, když se zasměje na to o trochu pevnějších rukou. To si umí dobře představit, ale pochybuje, že by si s tím Shinya neporadil. On měl uličník taky svoje zbraně. Nakonec přikývne, že má na mysli přesně tuto sázku. Vůbec nechce slyšet nic o tom, že se o ně Takeshi už nedokáže starat a jemu to vidět ve tváři, když před ním uhýbá očima. Poposedne si v křesle tak, aby na něj lépe viděl a víc stiskne jeho stehno.
"Ty nemůžeš jít na odpočinek, co bys tam dělal?" Řekne měkce a usměje se. Je přesvědčený o tom, že Takeshi by se v důchodu zbláznil. Přece si nebude shánět nové zajíčky a se ženou v papučích a u krbu? Nesmysl, snad ho zná? Jen trochu zadoufá, že si nemyslí na Uruhu, že by ho doprovázel, dokud to bude třeba. Překvapí ho, když Takeshi začne mluvit o tom, že se k vlastnímu synovi vlastně zachoval špatně. Nějak si to neuměl představit, prostě mu to k němu nešlo. Myslel si, že v tom musí být ještě mnohem víc, než co mu Kami svěřil svýma očima.
"Jak bychom to mohli odnést my. My jsme dostali víc, než si kdy zasloužíme." Stojí si dál tvrdošíjně na svém. Oba jsou stejně zarytí bez ohledu na to, co si tu navzájem už několikrát řekli. Má pocit, že mu Takeshi za chvíli naseká a on bude pištět na celou restauraci a ještě si to naposledy užije. Sleduje ho, jak si zapaluje a jak jim dolévá a pak se oklikou vrátí k Senovu vyznání. Sena skloní oči. Vůbec netuší, co by se v Takeshim mohlo odehrávat, když mu zrovna on řekne, že nakonec miluje jeho syna. Kromě toho Sena vždycky tvrdil, že se takovými city svázat nenechá. Omyl... Znovu se usměje a honem se kousne do rtu. To si umí představit a úplně vidí, jak by se tím bavil, až ho bude Kamijo štvát a Takeshi ho bude honit kolem bazénu, aby mu vyčinil.
"Nejsou to tyto." Řekne nakonec po odmlce. Dneska ho asi umoří.
"Rozloučil jsem se s ním, odstěhuju se. Dneska. Nebudu s nikým. Nikdy." Nasadí svoje umanuté oči.
"Jenom prosím, pomoz Klenotům. Slíbil jsem to Uruhovi. Slíbil jsem jim všem, že se o ně postaráme. On... ti to řekne sám." Rozhodne se nakonec neprozradit víc z jeho soukromí a citů.