Kai x Shinya (Takeshi, Reita) - Neuhlídal jsem tě, ani neochránil. - část 1.

(Kaiův ranč)

Shinya

Ani neví, kolik času uběhlo od chvíle, kdy se přitiskl v dešti do Kaiovy náruče. To je to poslední, co se mu prohání hlavou. Ještě ten večer se do něj pustila zimnice, i přes starost Kaie, který ho převlékl. Sám byl natolik vyčerpaný, že už nezvládl ani vstát bez pomoci. Dny bez něj se na něm podepsaly víc, než by si kdy dokázal představit a jeho tělo prostě řeklo dost. Mumlal ze spaní, když začal hořet jako malá kamínka a jeho hlava začala upadat do snových sfér. Všechno pro něj bylo zahaleno mlhou, nevnímal nic, jen občas měl pocit, že slyší dva hlasy. Oba dva mu přišly povědomé ale nedokázal si je přiřadit. A pak přišel třetí. Nejspíš nad ránem po onom večeru. Sám už si nebyl jistý. Postupně se přidával i kašel a pálení na hrudi. Skoro jak kdyby mu na ní někdo seděl a nechtěl dolů. Měl pocit, že se mu to celé jenom zdá, jen ho z něj občas probudilo zvracení, které nedokázal ovládnout. Jeho myšlenky se však točily jen kolem dvou osob. Oběma neskutečně ublížil a jejich jména v době blouznění často i vyslovil. Převaloval se v měkkých peřinách a nestačil ani vnímat, že je pravidelně někdo převléká. Bylo to, jakoby se snad vznášel a občas se u toho i jemně usmíval. Nejspíš proto, že ucítil Kaiovu vůni, tedy snad byla jeho. Přál si, aby byla. Všechna radost, kterou po jejich poslední vyjížďce a chvilek strávených u vody měl, mu připadala hrozně vzdálená a někdy se mu zdálo, že jsou zase zpátky. Tam to bylo ještě všechno v pořádku, dokud to nepokazil. +Vždycky všechno zkazíš. Nic jiného neumíš.+ Obviňují ho jeho sny, myšlenky, které se rozhodly mu snad ještě přitížit a mají pravdu. On není stavěný na normální život. To Takeshi ho donutil si myslet, že ano. A kluci taky. Chybí mu, všichni do jednoho. Uvidí je vůbec ještě? A brzo? Neměli pravdu ani jeden. Nemohli mít pravdu, jinak by to přece takto nedopadlo a on by byl opravdu šťastný...S Kaiem. On, jeho byt, kaktus, který tam nechal a Shiro. To je přece jeho svět, společně s clubem, měl se ho držet ale nedokázal poručit sám sobě. Na to ho příliš miluje.
"Kai." Vyjde z lehce popraskaných rtů, když se pokusí na chvíli odlepit víčka od sebe. Má pocit, že tentokrát by se mu to mohlo podařit. Jak dlouho vlastně spal? Ví, že se několikrát probudil, dokonce má pocit, že s ním mluvil. Bylo to vážně tak? Nebo  se mu to jen zdálo a je třeba v nemocnici? První pohyb víček ale přijde mu to hrozně těžké. Chtěl by ještě spát, je hrozně unavený a zároveň chce vědět, co se kolem něj děje. Opravdu slyší hlasy? Druhý pohyb víček a už rozeznává matné obrysy. Nemocnice to není ale něco mu překáží na zápěstí. A pak přijde ten otravný kašel. Má pocti, že se nutně musí udusit. Schoulí se do klubíčka na bok a nepřeje si nic jiného, než aby to odeznělo.
"Co se děje?" Vyjde z jeho rtů sotva slyšitelně, možná, že se mu to ani nepodařilo vyslovit ale konečně začíná vnímat o něco víc a pozná Shiro, která je vedle něj schoulená v klubíčku. Jemně se pousměje. Našli ji nebo přišla sama? To je jedno, hlavně, že je u něj.

Kai

Tu noc nebyl schopný Katsua vyhodit. Po tom, co k němu Shinya v dešti přišel, co si řekli, jak upadl do mdlob... Nejdřív si myslel, že jenom vyčerpáním, ale později v noci se ukázalo, že má horečku. Poslední dny se o něj nestaral, nehlídal pořádně, kde spí a co dělá a neskutečně si to dával za vinu. Kdyby se staral, tohle by se nikdy nestalo. Měl by ho nechat jít s ním, nezaslouží si ho, ale nedokáže to. Může mu jen stále dokola šeptat a slibovat, že se napraví. Druhý den se ukázalo, že on sám v dešti prostydl taky, ale byl mnohem lépe stavěný a odolnější, takže z toho bylo jen silné nachlazení s kašlem na průduškách a zvýšenou teplotou. Za to u Shinyi se do dvou dnů rozvinul silný zápal plic, vyžadující hospitalizaci, kterou Kai zatím tvrdošíjně odmítal, ale podle toho, jak Shinya vypadal, už nebude mít dlouho na výběr. Doktor tu byl ve dne v noci, Shinya měl zajištěný žilní vstup na vodu a antibiotika, ale nestačilo to. Rozhodoval o něm, i když neměl žádnou právní moc, nebyli svoji, nalhal jim, že je jeho druh a nikdo to nepopřel. Ani Katsu ne. Shinya šeptal jména jich obou a on nad ním seděl dny i noci a rval si vlasy, že uvnitř Shin stále není rozhodnutý. Viděl bolest v Katsuových očích nad tím, co se děje a nakonec spolu byli schopní i mluvit. O tom, co se stalo, co říkal Shinya, co k němu oba cítí... Kai se neomluvil, ale už netrval na jeho odchodu a občas ho k němu taky pustil. Shiro odmítala slézt ze Shinyiovy postele jinak, než na venčení a jídlo a prskala po každém, kdo přišel. A čím víc Kaiovi hrozilo, že by o Shinyu mohl přijít, tím víc věděl, že ho zpět prostě nevrátí. Všechen volný čas proseděl u laptopu poblíž jeho postele a hledal možnosti, obvolával známé, ale nemohl na nic přijít. Nakonec se rozhodl zavolat Reitovi a prostě mu o všem říct jako příteli. Byl zrovna na jednom z rančů, kde kdysi pracoval a zněl spokojeně. Vyprávěl mu o tom, co se stalo i o tom, že se nepokrytě zamiloval a že jeho láska teď leží v horečkách a blouzní. Dokonce ho napadlo zavolat i Takeshimu. Ne proto, aby ho žádal o pomoc, ale proto, že Shin byl jeho klenot a podle něho měl právo vědět o jeho zdravotním stavu. Nabídl mu, že by mohl přijet, kdyby chtěl. To, co prasklo na Miyu, stálo samo o sobě za to. Neznal přesný výklad, ale věděl to, co Shin naznačil Katusovi a proč si oba mysleli, že je Kaiův zájem někde úplně jinde. Kdyby s ním Shinya býval mluvil místo toho impulsivního jednání, teď by tu nemusel takhle ležet, ale Kai taky neposlouchal. Zavřel ho ve své ložnici jako majetek, ne jako svou lásku. Byl přísný až moc a teď ho karma trestala. Zaslechne své jméno z jeho rtů, vstane od počítače a přejde k posteli. Usadí se u něho a vezme ho jemně za ruku.
"Shin-chan..." Zašeptá v odpověď a sleduje jeho chvějící se víčka. Sám má na sobě domácí kalhoty, teplou mikinu, nos má celý odřený od rýmy a přes ramena vlněný šátek, ale jinak to jde. Shin je bledý jako smrt, rty má rozpraskané a tři dny nic nejedl, jen zvracel. V pokoji je naprosté ticho, je slyšet jen tiché cvakání velkých hodinových ručiček na stěně. Shinya se vzápětí hrozně rozkašle, je už úplně schvácený. Pomůže mu otočit na bok a nechá ho objímat kočku.
"Jsi nemocný, lásko moje." Pohladí ho jemně po tváři. Zamračí se a musí se podívat jinam, je mu z toho do pláče. Kéž by antibiotika začala působit, kéž by konečně něco snědl. Hospodyně má k dispozici denně čerstvou polévku a zatím z ní neměl nic.

Shinya

Cítí jemné chlupy své vlastní kočky. Tolik se o ni bál a teď je tady. To je dobře, moc dobře. Nesnesl by pomyšlení, že ji sem přivezl a něco by se jí stalo. I když se vždycky tvářila, jak jí je na obtíž. Asi by ji zbožňoval o to víc, kdyby věděl, že se od něj ani nehnula. Konečně se mu podaří pořádně zaostřit, když si všimne, že v té ruce opravdu něco má. Takže není jen unavený ale opravdu nemocný. Cítí se tak a to pálení na plicích začíná vnímat opravdu intenzivně. Za to může hlavně fakt, že se mu vrací pořádně vědomí. Musí se zamračit, to tikání je skoro nesnesitelné ale pak se ozve ještě něco. Hlas, který si tolik přál slyšet. Takže tu opravdu je a neodešel od něj, ani ho nenechal jít pryč. Ale proč? Protože je nemocný? Zamračí se znovu a následuje další záchvat kašle, tentokrát už trochu kratší. +Lásko moje...+ Sevře jeho dlaň a nechá víčka klesnout, když se spokojeně usměje.
"To nevadí." Odtuší trochu mimo. Nezáleží přece na tom, že je nemocný ale hlavně, že je tady a ještě mu tak hezky říká. Popraskané koutky se zvednou a on očka znovu otevře, aby se na něj podíval.
"Nezlobíš se na mě?" Zeptá se jako první a pokusí se trochu zvednout, aby se posunul blíž k němu. Tolik chce zase ke Kaiovi do náruče, tam si připadá v bezpečí a chráněný.
"Udělal jsem spoustu hloupostí." Vydoluje ze sebe vzápětí a zase ho přepadá pocit, že si ani jeho přítomnost nezaslouží. Určitě se o něj staral, vůbec o tom nepochybuje.
"Arigato, Kai-chan."  Nedokáže ho oslovit jinak, ne po tom všem a ne ve stavu, v jakém se nachází. Podaří se mu kousek poposunout a dostat tak polštář spíš pod lopatky, aby byl výš. Zdá se mu to mnohem příjemnější, než úplně ležet.
"Ublížil jsem ti, je mi líto." Sklopí oči k jejich spojeným dlaním. Ale ne, Kai není jediný komu ublížil. Katsu...Připravil ho o práci a asi mu ublížil mnohem víc tím, že nedokázal opětovat jeho city.
"Katsu?" Zeptá se opatrně.
"Prosím, nevyhazuj ho, on vážně za nic nemůže, to já." Pokusí se ho vzít za dlaň oběma rukama a zatváří se nešťastně. Jeho svědomí mu nedá spát ani teď. Tolik toho pokazil, musí zkusit alespoň část z toho napravit. Ten pohyb je pro něj příliš, jak se naklonil víc na bok a nakonec se musí svalit zpátky a dlouze vydechnout. Vzápětí toho zalituje, protože se ozve bolest znovu.
"On si to nezaslouží a ty taky ne." Odvrátí od něj tvář a chce se mu brečet. Tolik by chtěl být s Kaiem ale nemůže. Už jenom kvůli té smlouvě a navíc...Přece se bude ženit. Počká na něj pokud o to bude stát ale ví, že bude hrozně trpět.
"Co teď....?" Odmlčí se v půli věty. Hrdlo se mu bolestně stáhne. Bojí se, opravdu má strach a jeho drobné tělo se roztřese.
"Co bude dál?" Dodá si odvahy a snaží se přemoci víčka, aby neklesaly a udržel je otevřené.

Kai

"Ne..." Řekne mu měkce, když ho pohladí po vlasech. Nevadí to, že je nemocný, jen kdyby nebyl nemocný tak vážně, ale potřebuje, aby Shin zůstal v klidu. Stačí, že se z toho nervuje Kai sám. Jeho výraz značně změkne, když se na něj vřele usměje a poupraví mu peřinu.
"Nezlobím." Sleduje ho, co to provádí a kam se to posouvá, ale pomůže mu s tím.
"To jsem já udělal taky. A ty mi nemáš za co děkovat, Shin-chan. Neuhlídal jsem tě, ani neochránil. Vůbec jsem se nechoval tak, jak jsem měl, jak jsi potřeboval. Byl jsem sobecký, odpusť mi to." Svou omluvu myslí vážně, ale zároveň se před ním nechce litovat. Lynčovat se může za zavřenými dveřmi. Upraví mu polštář pod zády a zavrtí hlavou, že to není pravda.
"To já jsem ublížil tobě, když jsem na tebe neměl čas a neposlouchal jsem tě." Klopí oči, stydí se na něj i podívat. Tolik ho zklamal. Jak mohl zklamat někoho jako on? To neměl nikdy dopustit. Shinya se zeptá na Katsua, ale jakmile dojde na to, že za nic nemůže, polyká se mu to hodně hořce. Nikdy na něj neměl sahat, ne tady na Kaiově ranči.
"Nevyhodil jsem ho, je pořád tady. Chodí za tebou." Řekne měkce, když se na Shinyu znovu usměje.
"Můžu ho zavolat. Ale byl bych radši, kdyby se ti podařilo nejdřív něco sníst." Řekne měkce. Vidí jeho utrápené oči, ale neví, jestli je to proto, jak se oba cítí nebo proto, jak hrozně zle mu je. Pak si však tiše povzdechne. Prostě vezme Shiro do rukou, odloží ji k Shinyovým nohám, i když u toho vypadá, jako by ji hodil do bazénu s ledovou vodou a přesune se na postel vedle něho. Opře se zády o čelo a bokem si ho opře o sebe. Už se vzájemně stejně moc nakazit nemůžou. Hladí ho po zpocených zádech, košili má už zase úplně mokrou a druhou rukou ho jistí v polosedu.
"Nevím, Shin-chan, snažím se přijít na cokoliv ve dne v noci. Už tě tam nevrátím." Řekne mu ztrápeně.
"Měl bys jet do nemocnice, ale pokud tě tam pošlu, musím informovat tvého šéfa a ten tě odsud odvede. Už tak tajím tvůj stav." Na chvíli se odmlčí.
"Zavolal jsem Takeshimu. Nevím, jestli za tebou přijde, ale... myslel jsem si, že bys..." Třeba Shinya nebude rád. Takeshi se tu může objevit teď a nebo taky nikdy. Netušil, kde je a kolik má času, co je v jeho zájmu. Pořád se v duchu modlí, aby ho z tohohle někdo vysvobodil, aby mu někdo zavolal, že ho napadlo řešení... Hledí před sebe na stěnu, nenávidí se za Shinyův stav, počítá minuty do jeho dalších antibiotik...
"Můžu dojít pro tvou polévku?" Je to snad poprvé, co se ho na něco pokorně ptá.

Shinya, Reita, Takeshi

Tolik by se na něj chtěl podívat a zároveň se tak stydí. Vrátil se velmi rychle k pochybnostem o sobě samém ale...Můžou za to city, které k němu chová. Tolik ho miluje a stejně mu byl schopný tolik ublížil. Měl být přece poslušný a trápit ho jen tak, jak si oba tolik přáli. Kde se to všechno pokazilo? Pomalu se do jeho mysli dostávají slova Kaie, který se mu omlouvá...? Opravdu? Má pocit, že snad zase blouzní a trochu se pootočí, aby na něj upřel doširoka otevřené oči. Z jejich koutků se mu prodere pár slz, které nedokáže ovládnout.
"Neusnadnil jsem ti to." Pípne sotva slyšitelně, když se mu podívá do tváře ale Kai ji klopí a tak pomalu zvedne ruku a pohladí jej konečky prstů po tváři.
"Neomlouvej se. Je to těžké s tím, co si neseme v sobě." Vydechne a nechá víčka znovu klesnout ale na jeho tváři se objeví sice trochu unavený ale šťastný úsměv, který vzápětí trochu opadne, když dojde na řeč o Katsuovi.
"Nevolej ho." Vydechne utrápeně ale nechá se přitáhnout do jeho náruče. Skoro by si spokojeně zavrněl, jak je mu v ní příjemně a cítí se v bezpečí.
"Už jsem ho trápil dost tím, že miluju tebe a ne jeho." Vyzná se mu v podstatě a mrzí ho to. Katsu byl moc hodný a on mu tolik ublížil, když se snažil na Kaie zapomenout. Jenže to prostě není možné.
"Vždycky jsem měl v hlavě tebe. Nejde zapomenout na část sebe samého." Trvá dlouho, než vysloví souvislou větu a pak znovu zvedne tvář k té jeho.
"I ty jsi kvůli mě nemocný." Zamračí se. Jak kdyby to o jídle vůbec neslyšel. Ale je moc věcí, které ho trápí v hlavě. A k tomu bezvýchodná situace a Takeshi? Vážně mu volal?
"Nechci zpátky. Už to nejde!" Chytí se ho, co nejpevněji dokáže za mikinu a přitiskne se víc k němu.
"Nechci do nemocnice." Vydechne podruhé a rozechvěje se znovu.
"Má většinou moc práce." Pousměje se nad mužem, který pro něj tolik udělal. Nikdy by si mu nedovolil vyčíst, že nepřijel. Udělal si na ně čas kdykoliv mohl ale Kaiův ranč je dost daleko. Kdo ví, kde teď je.
"Tak dobře ale buď prosím hned zpátky." Podívá se na něj vyděšeně, jak kdyby se Kai chystal odjet kilometry daleko a ne jen dojít do kuchyně. Posbírá síly a vytáhne se, aby jej políbil na hranu čelisti.
"Měl by jsi odpočívat a ne se o mě starat." Další malá vráska na čele.

Není to tak dlouho, co Kai Reitovi volal a vlastně mu povyprávěl všechno, co se událo za poslední dny. Rei viděl Andílka jen jednou ale bylo mu jasné, že Kai pro něj měl slabost. Ono, kdo by taky neměl s tím, co v sobě oba mají. Jen pro něj byl Shin příliš...No, prostě moc hodný. On sám si užíval víkend po boku Aoiho a měl pocit, že mu ho nemůže nic zkazit. Jenže tento rozhovor všechno obrátil na vážnější notu. Kai byl vlastně jediný opravdový přítel. Znal hodně lidí ale nikdo o něm nevěděl tolik jako on a vlastně to bylo vzájemné. Napadlo ho, jak mu pomoci ale to by musel jít s pravdou o sobě samém ven. O všem i o dluhu, který má. Všechno souvisí se vším. Vytáhne si Aoiho na večerní procházku a prostě mu všechno řekne, do posledního detailu. Proč je v clubu, kolik musí ještě zaplatit a kdo je Kai a jak moc mu pomohl v té nejtěžší chvíli. A mluví a mluví, až se postupně dostane i ke smlouvě s Kamijem. A pak se zamiluje ještě víc, protože to vypadá, že by jim Aoi opravdu chtěl pomoct. A třeba s ním i zůstane, i když ví, jak moc na dlažbě vlastně je. S jeho souhlasem zvedne telefon a zavolá Kaiovi.
"Kai-kun, možná bych pro tebe měl dobré zprávy. Mám někoho, kdo by vám mohl pomoct. Uhm, totiž no, znám ho...Dost dobře a je to právník. Pošlu ti na něj kontakt, tak hýbni zadkem a naházej to mailu všechny podklady. Je nejlepší, fakt." Jak by ho nemohl pochválit, když se na něj tak hezky kouká.
"Už musím letět. Ale ještě si zavoláme, až budu vědět víc. Stejně asi budeš muset přijet nebo my. Uvidíme. Ať se brzo uzdraví. Drž se, brácho a kdyby cokoliv volej, ve dne v noci."

Ale není to jen Reita, komu dělá starosti, co se na ranči děje. A ne, už není ani v Tokiu. Jeho Andílek je nemocný a to by nebyl Takeshi, kdyby dokázal sedět s rukama založenýma v klíně. Začíná mít pocit, že vystavil své klenoty moc velkému tlaku. Má se za pár dní sejít s Uruhou. Potřebuje ho vidět, aby zjistil mnohem víc. Jeho ovečky mu šeptají, co se v clubu děje a jemu to způsobuje, čím dál víc vrásek a Shiniyův stav také. Co ho ovšem těší je fakt, jakou starost o něj měl Kai. Cítil v něm jistý zájem a...Že by to konečně bylo to pravé? V tom byl propastný rozdíl mezi ním a Kamijem. On si své klenoty nikdy neměl v plánu přivlastnit. Počítal s tím, že jednou opustí club, že se najde někdo, kdo se dostane dál, pod slupku jich všech. Vlastně to bylo to, co si přál. Najít pro ně opravdový domov, pro všechny do jednoho. Každého z nich se snažil zachránit a dát jim, co si zaslouží, i když hodně specifickým způsobem. Po hovoru s Kaiem bez váhání usedne do svého auta, které jej odveze k vrtulníku a nechá se přepravit poblíž. Je asi kilometr od ranče ale ten kousek si klidně dojde pešky. Může zatím přemýšlet a okolní krajina mu v tom dost dobře pomáhá. S rukou v kapse společenských kalhot a cigaretou v koutku, přijde až domu Kaie a típne ji. Sluneční brýle zatím nesundává. Jen pozvedne dlaň zatnutou v pěst a zaklepe. Ozve se štěkot psů a nad ním se jen pokřiveně pousměje. +Proč nejsi v nemocnici ale tady hm? Soukromá klinika? Možná...+ Promýšlí si další kroky, které by mohl podniknout ale o Shinyově nové smlouvě nic neví, to se k jeho uším rozhodně nedostalo.