Boogie x Shinya - Má ty chlupy trochu jako já... - část 4.

(Akihabara, Byt Shinyi)

Shinya

"No uvidíme, jak dlouho ti přesvědčení vydrží." Dobírá si ho trochu dál a u toho se culí. On by tu byl schopný strávit klidně i roky, a vůbec by mu to nepřišlo. Boo má pravdu, chtěl pro něj velkého plyšáka ale...Po tom, co byli spolu ve výtahu, by prostě nesnesl, aby něco tak velkého zabíralo velkou část postele, a pak by se tam třeba společně nevešli.
"No, já už ji vlastně sehnal, ale koupit se nedá a jsem rád." Blýskne se mu v modrých očích, když se na něj podívá o chvilku déle a vřele se pousměje. Propadl mu tak hrozně rychle a rozhodně to vypadá, že ho to jen tak nepřejde.
"Takhle si tě příště vyfotím, bylo to úžasné." Složí mu kompliment, s tím véčkem a ještě s plyšákem, to by bylo prostě hodno tapety minimálně na mobilu. Ten si taky dost dobře hlídá i to číslo z něj páčili neskutečně dlouho. Když vytáhne velkého růžového pokémona je jedním plynulým krokem u něj a přitiskne tvář do měkoučkého plyše.
"Ten se mi líbí, toho bereme sebou." Odsouhlasí mu jeho výběr a pak jen pokrčí rameny.
"Tak se můžeme doma prohledat klidně celý internet, určitě ho tam najdeme." Však oni ho společně objeví a pak si ho pořídí.
"Tak mě napadá, že mám od tebe ještě slíbenou fotku." Upozorní je se zvednutým ukazováčkem a už se snaží najít telefon. Trvá to několik sekund, než má nastavený foťák a postaví se vedle něj.
"Víš, já si místo Uhláčka nechám tebe a v životní velikosti." Šeptne mu do ouška menší provokaci a počká, až Boogieho tváře zrůžoví. Tohle je totiž přesně to, co chce na fotce mít. Pak už na nic nečeká, nakloní se k němu a  lehce se dotkne rty jeho tváře. V ten samý okamžik pohne prstem a vyfotí je společně.
"To tričko si klidně můžeš vzít na spaní." Ozve se jeho hluboký hlas pořád dost blízko.
"Možná spíš pod hlavu. Bude ti slušet." Usměje se na něj, než sklopí oči a konečky prstů sjede po jeho paži až k zápěstí. Teprve teď mu úplně dojde, kde jsou.
"Promiň, to prostě nejde ovládat." Pokrčí rameny, když spojí dlaně před tělem a proplete si prsty a pak je uvidí. Dva hrníčky s Totorem. Popojde blíž a další úsměv následuje, když si všimne, jak hezky se doplňují. Prostě akorát pro něj dva.

"Tyhle bereme taky. Ráno si do nich dáme..." Zarazí se, protože vůbec neví, co má po ránu radši.
"Kávu, čaj?" Otočí se na něj.
"Strávím celou noc zjišťováním, co máš rád a co ne." Sáhne po hrníčcích v dárkovém balení. Možná by si tohle mohli dát rovnou v posteli. Už si představuje, jak tam Boo sedí. Ne, rozcuchaný nebude, takové hedvábí se ani rozcuchat snad nedá. Ale určitě bude roztomilý po probuzení.
"Líbí se ti?" Zeptá se ho po chvilce rozpačitě, úplně zapomněl, že by se ho možná měl první zeptat.

Boogie

Jako většinou mu chviličku trvá, než mu přesně dojde, jak to s tím plyšákem myslel, kmitne po něm očima, začervená se ale mile se usměje a zavrtí na místě.
"Eh, to jen tak..." Mávne dlaní nad komplimentem s fotkou, Shin ho jimi nepřestává zahrnovat a on se cítí non stop na rozpacích, ale neskutečně šťastný a je mu to vidět asi na každičkém rysu tváře.
"Dobře." Rozesměje se, když chce Shinya Jigglypuffa vážně koupit. Je to dětinské, možná trochu pro holky... no a pro ně dva taky. Začíná si uvědomovat, jak moc uvolněně by se vedle něho mohl cítit, kdyby mohl být takto sám sebou a nepřipadat si nedospěle. Přikývne.
"Tam ho budou mít asi spíš." Odtuší. Slíbenou fotku? Asi ano? Upustí z ruky propisky se Sailor Moon a postaví se vedle něho. A jako na povel opravdu zčervená, když mu Shin šeptne, že by si ho rád nechal. To je nabídka trvalého vztahu? Tak rychle? Je z něj tak zmatený, že se nechá nejen vyfotit, ale ještě sáhne nepřítomně po tričku ve velikosti XL, když teda bude na spaní a stejně nepřítomně mu odkývá, že ho bude mít pod hlavou, než mu to všechno opravdu na plno dojde. Mačká ten kus látky mezi prsty, když se k němu otočí čelem.
"Počkej... ty se mnou... ty chceš..." Udělá jakési eh, když se ho nějaká holka zeptá, jestli nechtějí vyfotit normálně. Sáhne do taštičky pro vlastní telefon a podá jí ho, aby si se Shinyou nerušeně zapózovali ještě jednou i s tím Jigglypuffem a pak poděkuje. Jenže teď už se bude stydět znovu se zeptat. Schová telefon a dojde Shinyu, který už zase nakupuje.
"Jsou moc hezké." Přikývne.
"Jak kdy. Ráno asi spíš kávu." Zauvažuje, když se podívá na jeho profil, zatímco mluví a bojuje s nutkáním upravovat jeho světlé vlasy. Čistě pro pocit, že na ně sáhl. Nakonec se přece jen odhodlají dojít až k pokladně a Boo se snaží nevidět zvláštní pohledy prodavačky, když vedle sebe postaví yaoi mangu, shounen ai tričko, partnerské Totoro hrníčky a růžového Pokémona. Cítí se silně nesvůj, ale všechny ty věci se mu líbí a chce je. V okamžiku, kdy už mají všechno v tašce se slečna nadechne, protože pozná Shinyu, ale to už ho bere za ruku a vleče ke schodišti a pryč, než se spustí poplach a autogramiáda. Už se zase směje, když utíkají z jiného místa činu, v jedné ruce tašku, v druhé Shinyovu dlaň a míří do velkého obchoďáku u metra, kde chtějí v domácích doplňcích stůj co stůj koupit plyšovou deku, aby mohli jet domů. Mají toho tady tolik, že to není snad nikde na světě a každé patro by vydalo na samostatný výlet. A takové deky samozřejmě mají v mnoha barvách a provedeních. Jedna dokonce vypadá jako obří pandí hlava a má i uši.

Shinya

Ohlédne se na něj přesně ve chvíli, kdy se Boogie dovtípí, co tím přesně měl na mysli.  Sám si to úplně neuvědomoval ale vlastně to tak chce. Proč by se tvářil, že to tak není, když je mu v jeho společnosti opravdu příjemně a cítí se po dlouhé době skutečně uvolněný. Nadechuje se pro odpověď, ale to už je na řadě další fotka a tak se jen velmi lehce pousměje, skoro to nejde ani poznat. A Boogie se už znovu nezeptá. Škoda. Možná se k tomu později dostanou.
"Dobře, takže kávu." Kývne na něj, pousměje se a už jdou k pokladně. Tohle samozřejmě zaplatí do posledního yenu. Chce mu prostě udělat radost. Má chuť mu koupit polovinu obchodu, jen aby viděl, jak se usmívá. Ale naštěstí se ovládne, protože by taky mohl mít Boo plný byt plyšáků a všemožných drobností. To by se mu úplně nelíbilo. Sám se přehrabuje ještě nějakými věcičkami u pultu, aniž by mu došlo, jak se na ně prodavačka kouká, než ho Boo popadne. Zaregistruje i její pohled ale to už se smíchem mizí z obchodu.
"Vůbec mi s tebou nedochází, že bych si měl dávat pozor, promiň." Omluví se mu upřímně, ale pořád se nemůže přestat smát. To přijde ve chvíli, kdy spatří deku s pandí hlavou.
"Podívej, ty uši. Tuhle chceme doma." Rozhodne to v podstatě za ně za oba.
"Nejvyšší čas radši jít nebo nám to taxi stačit nebude." Prohodí pobaveně a už loví telefon, aby jim ho objednal.
"Máme ještě půlhodiny. Ještě ten film." Upozorní ho na něco, co při všech těch nákupech úplně zapomněli ale výběr je takový, že mají další tašku navíc, když sedají do taxíku.
"Těch večerů bude asi víc." Narazí na debatu, kterou započal v prvním obchůdku a čeká, jestli se Boo chytí nebo se bude bát zeptat. Trochu ho trápí ale...Tu otázku chce od něj prostě slyšet. Už teď si představuje, jak to bude znít a hrozně se mu to líbí. Poposune se na sedačce blíž k němu, ramenem se opře o to jeho a spokojeně zavře očka.
"Hrozně jsem si to užil, byl to krásný večer. Arigato, Boo-chan." Poděkuje mu upřímně a na chvíli oči otevře, aby se mu podíval do tváře. Cesta jim nějakou chvíli trvá, ale nakonec taxi zastaví před jednou z výškových budov a oba, společně s taškami vystoupí.
"Doufám, že se u mě budeš cítit jako doma." Vážně to řekl nahlas? Asi ano. Měl by si zvykat, že v jeho společnosti se svým myšlenkám prostě ubránit nemůže. Projdou kolem dlouhého stolu, za kterým sedí vrátný a uctivě je pozdraví a pak k výtahu, aby vyjeli do vyšších pater. A je to tady zase. Shin koukne očima na tašky, na Boogieho, a pak je prostě pustí a přistoupí k němu, aby ho mohl dlouze políbit. Tohle bude chtít udělat asi pokaždé, když budou ve výtahu. Tady ale žádné světlo nezhasíná, a když se dveře otevřou, stojí v nich jeho sousedé. Jediní, které má. Už zase rudne a věnuje jim uctivou úklonu, než posbírá tašky a zamíří i s Boogiem ke dveřím.
"Vítej doma." Přivítá ho a vpustí dovnitř jako prvního.
"U mě." Dodá po delší pauze, jak kdyby si sám nebyl jistý, co chtěl říct. Není tu ani žádná chodba, jen velký otevřený prostor, opravdu hodně světlý prostor s velkými okny, za kterými je vidět noční Tokyo.
"Udělej si pohodlí." Pobídne jej spokojeně. Boo ani neví, jak moc se zamlouvá, když ho tu má.
"Sluší ti to tady."

Boogie

Shinya o jejich domovu a o tom, co v něm chtějí, mluví tak přirozeně, že má chvílemi pocit, že už se asi vzali. Jenže nejhorší na tom všem je, že se trefuje přesně do těch věcí, které by si Boo koupil taky a v podstatě tak má pravdu. Osahává si lem deky i její uši, prohlédne si její rozměry, které jsou tak na čtyři lidi, radši si vůbec neprohlíží cenovku a nechá ho, aby ji koupil taky. Stejně ji určitě nechá u něho doma, kam teď pojedou. Radši na to nebude ani myslet nebo tady nervozitou vroste do země a budou snídat tady. Jeden veřejný skoro průšvih už stačil. Při výběru filmů skončí stejně zase u pohádek a taky u nějakých koncertů a vážných věcí odnesou jen hodně málo. Ne, že by nebyli na životní dramata, ale to je na rande až moc vážná nota. V taxíku se natěsnají vedle sebe a Boo stočí oči do tašky plné DVD, když se tiše zasměje.
"To bych byl rád." Řekne nesměle s pohledem krátce upřeným z okýnka a červenajícími tvářemi.
"Ještě neskončil." Hlesne o trošku odvážněji, když poposune dlaň z kolene k jeho prstům a sevře je jako by spolu před pár desítkami minut nedělali to ve výtahu. Už u jeho domu je mu jasné, že tohle bude něco, co na vlastní oči nikdy neviděl. Úplně jiný svět. Musí si připomínat, jak moc se Shinyovi líbilo bistro, že vzpomínal na svoje kořeny a hlavně, že moc dobře ví, koho si vede. Přesto zírá na vrátného jako na osobního majordoma a když ve výtahu Shin odhodí tašky, můžou být rádi, že hrnky jsou až nad plyšákem. Okamžitě ho pevně sevře kolem pasu a přitiskne rty na jeho. Ať se propadne, jestli nějaká cesta výtahem někdy skončí nějak jinak. Když se však otevřou tyto dveře, jsou za nimi lidé, kteří na ně zvědavě koukají, oni dva naberou velmi podobný sytý odstín a raději rychle zapadnou za dveře Shinyova bytu. A to tak rychle, že si Boo nejdřív ani neuvědomí, že je tam. Ten pohled na noční město za oknem mu ale doslova vyrazí dech a hned na to mu začne docházet na jak obrovské a luxusní prostory se vlastně dívá. Tady opravdu bydlí? Tráví tady svoje volno, spí tu, jí tu, hraje tu... Ne, že by to nevypadalo jako jeho styl, jen...
"Páni..." Dostane ze sebe obdivně, zatímco se zouvá. Úplně se bojí na něco sáhnout, aby to neopatlal nebo nezničil, krůčky dovnitř dělá jen ostýchavě a opatrně, dlaně má spojené před sebou a vypadá jako školák na exkurzi v galerii, co se bojí, že shodí dva tisíce let starou sochu. U toho mu zvolna dotéká, co že mu to Shin řekl o domově a jak se opravil a taky, že mu to tu sluší. Pootočí za ním tvář s jemným a vlídným úsměvem.
"Arigato." Mírně se mu ukloní a dál se rozhlíží jemně svítícíma očima.
"Musíš počkat, než to vstřebám." Řekne tiše. Asi jako vstřebával jeho a jeho krásu, když do sebe nabourali v clubu. Popojde víc do obýváku.
"Opravdu není vidět dovnitř?" Je to hrozně divné, chovat se tu jako kdyby to nebylo okno, když je. Žmoulá si u toho prsty obou rukou a pak se nervózně rozesměje, když se na něj zase podívá.
"Promiň. Je jako ty..." Šeptne to druhé a namotává si u toho pramen vlasů na prst.

Shinya

Ne, jejich večer opravdu ještě neskončil a Shin si přeje, aby neskončil ještě dlouho. Tolik se do toho zamotal, je to příjemné vnímat někoho, kdo je u něj v bytě a vidět, jak je z něj nadšený. On sám je mnohem víc nadšený, když ho tu vidí. Většinou vyhledával samotu, ale tohle bylo něco jiného. Ten pocit, že by tu možná někdo mohl čekat, než se vrátí domů, že by on mohl čekat, než sem Boo přijde. Téměř neslyšně si povzdechne a přejede si dlaní po celé délce paže, jak kdyby mu byla zima.
"Mám rád prostor kolem sebe." Usměje se krátce, když ho po očku pozoruje, jak si všechno prohlíží.
"Někdy je ho až moc a někdy akorát." Pokrčí krátce rameny, když se konečně rozejde do místnosti a odloží tašky na jídelní stůl.
"Klidně se rozhlédni pořádně, tomu nábytku se nic nestane a podlaze taky ne." Pobídne jej a sám se vydá do kuchyně, aby vytáhl lahev bílého vína. Rád by si s ním dal skleničku. Vytáhne jednu a musí se trochu snažit, aby našel i druhou. Dvě většinou nepotřebuje ale dnes...Pousměje se nad tou myšlenkou a chvíli zápasí s korkem, než se mu podaří jí otevřít.
"Myslím, že není, ale jistý si taky nejsem, nikdy jsem se nedíval z druhé strany. Je to dost vysoko." Prohodí s náznakem vtipu. Asi by se moc nesmál, kdyby se potvrdilo, že  do bytu opravdu vidět jde.
"V realitce mi tvrdili, že není." Dodá ještě to jediné, co ví s jistotou.
"Jako já?" Pozvedne obočí.
"Jsi vážně okouzlující." Poděkuje mu očima, než se vydá směrem k němu i se sklenkami. Jednu mu vtiskne do ruky a pak ho vezme za dlaň, aby jej odvedl na pohodlnou pohovku, kde se společně s ním usadí a podívá se ven. Jeho dlaň si v podstatě položí do klína.
"Boo-chan, já...." Začne pomalu, když se podívá zpátky na něj a sklopí trochu stydlivě oči ke spojeným dlaním.
"Pro mě tohle celé není jen chvilková záležitost a ano, chtěl bych s tebou být." Žmoulá jeho prsty a kouše si ret. Jenže to, že on chce je sice upřímné, jenže je k tomu taky hodně ale...
"Jen si nejsem jistý, že ti můžu nabídnout tolik, kolik by sis zasloužil." Povzdechne si krátce a vzhlédne. Vypadá smutně, kdy mu dochází realita.
"Já vůbec netuším, co by se mohlo stát, kdybys opravdu chtěl a dozvěděli by se to všichni." Začne mu pomalu sdělovat své vlastní obavy.
"Jsem v jednom kuse pryč a..." Odmlčí se krátce.
"Moc bych si přál, kdyby se mohl vrátit domů a vědět, že se tu potkáme. Aspoň to zkusit." Je to pro něj obtížné vydávat své nitro na odiv. V Boogieho přítomnosti to jde mnohem snáz, než kdykoliv jindy. Stejně v něm ale přetrvává jakýsi strach, že by mu tím mohl třeba později ubližovat. Pokud by na něco takového vůbec přistoupil.
"Jsem pár týdnů doma a pak měsíc pryč. A ty to budeš mít jistě taky tak. Brzo, vím to." Pozvedne sklenku a přiťukne si s ním.
"Máš ještě všechno před sebou." +Zatím co já už skoro za sebou.+ Nějak ho to celé vzalo. S tím, jak začal přemýšlet nad budoucností, se na povrch dostalo něco mnohem křehčího. Přitáhne si nožky nahoru a opře se bradou o kolena, když na něj znovu koukne. Zvedne se nečekaně ze svého místa a zajde jim pro tu deku, kterou si naposledy koupili. Vleče ji za sebou za rožek, cestou pustí tlumenou melodii a usadí se vedle něj a pak je oba přikryje. Znovu se dlouze zahledí ven, když se opře o jeho bok, stejně jako tváří o rameno.
"Tím chci říct..."Pokračuje, když zavře oči a nadechne se jeho vůně, které snad z bytu jen tak nezmizí.
"Že bych s tebou hrozně rád chodil, jen mi přijde málo ti nabídnout pár společných večerů, když jsem doma." Přitáhne si sklenku ke rtům a napije se, jak kdyby ve víně mohl najít odpověď, kterou by tak rád slyšel.

Boogie

"To je vidět." Zasměje se Boo, když se po něm od okna ohlédne. Prostoru tady bylo opravdu dostatek. Nikdy nebyl v tolik velkém bytě. Okamžitě se ale začervená, když si Shinya do puntíku přečte jeho myšlenky. Přiměje se trochu uvolnit a zvolna prostor obejde, aby si prohlédl víc detailů. Po očku ho sleduje, jak otevírá víno, ale jen se dál spokojeně usmívá a zkoumá pohledem okna. Nebo spíš skleněné zdi.
"Ale v dnešní době dronů, výletů helikoptérami, nikdo nechce, aby mu někdo fotil nahý zadek za oknem..." Prohodí a pokrčí rameny. No, takových fotek už by měl Shinya asi hodně, kdyby to tak bylo. To už je Shinya u něho, podá mu skleničku a společně odejdou k pohovce. Pohodlně se opře, nechá volnou dlaň tam, kam si ji Shin položil a uvědomí si, že domácí atmosféra je ještě o hodně intimnější. Ťukne si s ním a přiloží okraj ke rtům, když Shinya začne mluvit. Překvapí ho s tolik vážnou notou a vlastně i tím, na co se ho chtěl zeptat v obchodě, ale jeho oči jsou snad ještě o trochu šťastnější, než před chvílí. Koutky mu spokojeně pocuknou nahoru a víc sevře dlaň kolem jeho. To je dobře, on by byl opravdu smutný, kdyby ne, obzvlášť po tom, jak spontánní dnešní večer byl. A ne jen ve výtahu. Pak ale přijde ještě pokračování a začíná znít trochu... vyhýbavě? Obrátí k němu obličej a podívá se mu do očí, ale umí být trpělivý a neskákat mu do řeči s unáhlenými závěry.
"Ah, aha..." Vydechne, když mu dojde, co tím myslí. Jejich kapely, veřejný život, image, kariéra... Shinya myslel trochu dál, než on. Musel, už byl někdo, na rozdíl od Boogieho. Jenže to ještě není celé. Následovaly by měsíce odloučení. Boo byl vždycky obrovský optimista, v tuhle chvíli by mu odkýval cokoliv a upřímně věřil, že to jde, ale kdo mohl vědět, co se stane? Než si stačí rozmyslet, co by mu tak mohl říct, Shinya vstane a on ho zaskočeně provází očima. Přesto jsou měkké a hřejivé, když se Shin vrací i s jejich dekou. Ne, on se mu nesnaží říct, že by měli jít každý svou cestou. Pomůže mu s přikrýváním a z jednoho konce odtrhne cedulku s cenovkou. Volnou dlaní ho obejme kolem pasu a nechá ho, aby se k němu přitulil. I on si pod dekou vytáhne nohy nahoru. Výhled z okna je dech beroucí, ale on v něm spíš sleduje Shinyův odraz.
"Je to málo." Pokrčí jemně rameny, aby mu hlava moc nenadskočila.
"Jenže srdce se většinou moc neptá..." Dodá. Ono vlastně není co víc na to říct.
"Můžu jít domů, dělat, že jsme se nepotkali, časem možná zapomenout... a můžu to zkusit. Tak jako tak si nějaké chvíle odtrpíme..." Řekne, ale... Pořád je to plné optimismu. Velmi. Brečet bude, až bude Shinya na turné, dřív asi ne.

Shinya

Choulí se pod deku a má ji skoro pod nos. To gesto, kdy se Boogie ujal trhání cedulky, se mu prostě líbilo. Sice to chvilkami vypadá, že tento večer vede Shin sám ale pořád je to Boogieho náruč, do které se podvědomě schovává. Je to zvláštní, vždycky si myslel, že k sobě potřebuje někoho, kdo to celé povede. Není to tak úplně pravda. Od té doby, co potkal Boogieho si uvědomuje, jak moc příjemné může být podobné vycházení si vstříc. Celé jeho něžné chování, konejší dušičku, která si mnohdy připadala víc utrápená, než by bylo třeba. Jenže teď je chvíli ticho a vytoužený odpověď nepřichází. Mezi prsty protáčí nožičku skleničky a kouká skrze víno na její dno. Prsty dlouhé hladí látku deky, která mu jemně konejší bříška prstů a po očku pozoruje odraz jich dvou. Byl by to krásný obraz. Možná by si ho mohl udělat z jejich společné fotky, aby měl památku, když mu teď Boo řekne, že o něco takového nestojí. Kdo by taky stál, přece jen by to byl vztah, nevztah. Může něco takového vůbec vydržet? Shin si opravdu přeje, aby něco takového bylo možné. A pak sebou zlehka trhne, když se ozve, že je to opravdu málo. Ano, on sám si to myslel, přesto ho slova zasáhnou víc, než si dokázal představit. Jeho tvář znatelně posmutní. Vzápětí však pokračuje a on trhne hlavou směrem k němu a podívá se trochu nahoru, aby mu viděl do očí. Vypadá překvapeně a zároveň mu v nich plápolá jistá naděje.
"Neptá." Odsouhlasí mu tiše a nejistě se pousměje. Může poručit srdci, aby přestalo bít rychleji, když ho někde uvidí nebo potká? Je to jako na houpačce. Jedna část věty v něm probudí naději, aby mu ji ta další vzala. On na něj zapomenout nedokáže.+To nejde.+ Pomyslí si a znovu a se raději podívá do okna. Stiskne víčka pevně k sobě, když přijde část o zkoušení. Neměl by ho přemlouvat. Bylo by pro něj lepší, aby zkusil zapomenout...Místo toho, aby mu to vymlouval, se otočí čelem k němu, přesune se do kleku a dosedne na kolena.
"A zkusíš to?" Zeptá se jej na přímo s hlavou mírně na stranu. V duchu zvedá transparent s velkým ano. Bože, musí mu to jít vidět na očích, jak moc chce. Pak ho však předběhne.
"Ale pokud na to kývneš, musíš mi něco slíbit, Boo-chan." Zatváří se zase naprosto vážně.
"Kdykoliv by tě něco trápilo, chci to vědět. Kdykoliv by toho na tebe bylo příliš, chci, abys mi to řekl. Kdyby bylo kdykoliv, cokoliv špatně prosím, svěř se mi." Vyhrne na něj s upřímnou starostí.
"Hrozně rád bych s tebou trávil veškerý volný čas, který se nám společně podaří ukrást a že budu snad poprvé v životě chtít krást." Usměje se na něj, ale pořád je tam určitá nejistota. Pořád ho ještě Boo může odmítnout. A on ho samozřejmě bude chápat. Podvědomě dokáže vnímat jeho optimismus, který jej nabíjí a začíná opravdu věřit tomu, že by to mohli zkusit a co víc, začíná si myslet, že by to mohlo vyjít. Kousne se do rtu, než si přitáhne lem deky skoro až pod nos a velkýma očima se na něj kouká a vlastně tak trochu přemlouvá a prosí.

Boogie

Shinya je na kolenou během vteřinky a dívá se na něj očima tolik plnýma naděje, že se Boogie jen musí usmát, až má z očí půlměsíčky a taky nakloní hlavu k rameni. Zvedne dlaň a jemně mu přejede ukazováčkem po špičce nosu. Nadechne se, ale Shin je rychlejší. Podívá se na něj o něco vážněji a poslechne si všechny jeho obavy. Je tak křehký. Má velký strach, aby nezůstal v nejistotě, kdyby se něco kazilo. Boogie tohle dovede chápat a sám má hodně upřímnosti na to, aby uměl něco podobného říct narovinu. Mohl by mu ledacos tajit, aby ho nezranil, ale to by Shinyu zranilo asi mnohem víc. Podle toho, co se o něm říkalo, byl pro něj velký krok pustit si někoho do života. No a když na něj Shin ještě upře modré oči z poza lemu přikrývky, musí se už opravdu rozesmát, předklonit a políbit ho alespoň na čelo.
"Slibuju. A zkusím." Odpoví mu jednoduše a teď je to on, kdo z ničeho nic vstane a vykročí k taškám na lince. Postupně z nich vyndá hrníčky a umyje je. Postaví na čaj a připraví ho do nich. Pak vytáhne to tričko, odcedulkuje i to a převlékne si ho. Vezme oba hrnky, odnese je na stolek k pohovce a zase se vrátí. Pod paží nese mangu i DVD a v rukou plyšového Jigglypuffa, kterého vloží Shinyovi do rukou. Nechá se navést, jak se pouští televize i pohádka a vleze si k němu. Mangu nechá zatím položenou vedle čajů.
"Až to skončí, jeden z nás musí číst..." Řekne, prostě si plyšáka nacpe pod hlavu, položí se na gauč a Shinyu si stáhne k sobě do náruče. Světla jdou ovládat ze Shinyova telefonu, nechají je úplně ztlumit a možná, že takhle prostě usnou. A Boo zjistí, že je takhle naprosto spokojený a vůbec nic jiného nepotřebuje. Mají kolem sebe věci, které si koupili, jeden druhého, v televizi běží to, co chtějí a celou dobu ho může hladit ve vlasech. Zívne si. Ta manga bude muset asi počkat na zítra...